Kitabı oku: «Vražda na panství», sayfa 3

Kapitola čtvrtá

Lacey nahlížela prázdnou výlohou do obchodu a pátrala v paměti, jaké vzpomínky to v ní jen mohlo rozvířit. Nedařilo se jí však přijít na nic konkrétního. Spíš to v ní probudilo jakýsi pocit; byl hlubší než nostalgie a trochu připomínal zamilování.

Skrze sklo viděla, že potemnělý obchod zeje prázdnotou. Podlahu tvořila bledá dřevěná prkna. V četných výklencích se rýsovaly řady vestavěných polic a regálů a u jedné zdi stál velký dřevěný stůl. Ze stropu visel starožitný mosazný lustr. Drahý, soudila Lacey. Ten tu musel určitě zůstat omylem.

Lacey si v tu chvíli všimla, že dveře obchodu nejsou zamčené. Nedokázala se zastavit. Vešla dovnitř.

Přivítal ji kovový pach s příměsí prachu a plísně. Lacey okamžitě přepadla další vlna nostalgie. Přesně takový pach znala ze starožitnictví svého otce.

Naprosto jeho obchod milovala. Jako dítě tam trávila celé hodiny; proplétala se bludištěm různorodých pokladů, hrála si se starými, strašidelnými panenkami z porcelánu, četla všechny možné sběratelské komiksy pro děti, od Buntyho přes Beana až po nesmírně vzácná a cenná původní vydání Medvídka Rudíka. Ze všeho nejraději si ale prohlížela jednotlivé tretky a představovala si, jaký život a jakou povahu asi měli jejich někdejší majitelé. Byla to nekonečná zásoba krámů a harampádí, nejrůznějších věciček a udělátek a z každého z nich se vznášelo úplně stejné aroma kovu, prachu a plísně, jaké jí vnikalo do chřípí právě teď.

Přesně, jako když se v ní při prvním pohledu na přímořskou Crag Cottage znovu probudil dětský sen bydlet u moře, ji nyní opět zaplavila dětská touha otevřít si vlastní podnik.

Dokonce i uspořádáním se obchod podobal bývalé prodejně jejího otce. Zatímco se rozhlížela kolem, vyvstávaly z nejhlubších zákoutí její paměti dávno zapomenuté výjevy a překrývaly vše, co měla před očima, jako kdyby na obraz položila průsvitný papír. Najednou viděla, jak se police prohýbají pod překrásnými památkami—zejména kuchyňskými potřebami z viktoriánského období, o něž se její otec obzvláště zajímal—a na pultu si dokázala přesně vybavit velkou mosaznou pokladnu; takovou tu neforemnou, staromódní kasu se ztuhlými klávesami, na jejímž používání její otec trval, protože „pomáhá udržovat bystrou mysl“ a člověk si „zdokonalí své mentální matematické schopnosti“. Nepřítomně se usmála otcovu hlasu, který jí zněl v uších, a obrázkům a vzpomínkám, jež se jí promítaly před očima.

Lacey se natolik ztratila ve vlastním snění, že ani nezaslechla, jak se k ní ze zadní místnosti blíží kroky. Stejně tak si nevšimla ani muže, jemuž kroky patřily a jenž se nyní—se zamračeným obličejem—vynořil ze dveří a zastavil se vedle ní. Až když ucítila poklepání na rameno, uvědomila si, že není sama.

Srdce jí v hrudi poskočilo. Lacey překvapením málem zakřičela a vyletěla z kůže, místo toho se ale otočila a pohlédla cizinci do tváře. Postarší muž, řídnoucí bílé vlasy, pod zářivě modrýma očima napuchlé fialové kruhy.

„Můžu vám nějak pomoct?“ obořil se na ni muž nepřátelsky a nevrle.

Lacey se rukou chytila za hruď. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že jí na rameno nepoklepal duch jejího otce a že už není dítě a nestojí v jeho starožitnictví, ale že je dospělá žena na dovolené v Anglii. Dospělá žena, která se právě dopustila neoprávněného vstupu na cizí pozemek.

„Ach můj bože, já se tak strašně omlouvám!“ zvolala. „Nevěděla jsem, že tu někdo je. Dveře byly odemčené.“

Muž na ni zíral s nepokrytým skepticismem. „Copak nevidíte, že je obchod prázdný? Není tu co nakupovat.“

„Já vím,“ pokračovala Lacey o překot v zoufalé snaze očistit své jméno a zbavit starého pána toho zamračeného výrazu. „Když já si nemohla pomoct. Tolik mi to tady připomínalo obchod mého otce.“ Laceyiny oči se k jejímu vlastnímu údivu zalily slzami. „Od malička jsem ho neviděla.“

Mužovo chování se rázem zcela změnilo. Jeho mrzutý, podezřívavý tón byl náhle tentam a vystřídal ho milý, laskavý hlas.

„Ale ale, no tak,“ řekl vlídně a potřásl hlavou, zatímco si Lacey spěšně utírala slzy. „To je v pořádku, děvenko. Váš otec vlastnil podobný obchod?“

Lacey rychle upadla do rozpaků; neměla v úmyslu si před tímto mužem vylívat své emoce. Navíc si také připadala nesmírně provinile, protože místo aby zavolal policii a vykopl ji ze svého soukromého pozemku, zareagoval jako zkušený terapeut a aniž by ji soudil, nabídl jí soucit, podporu a zájem. Nedokázala se však ovládnout. Dala průchod svým pocitům a nic neskrývala.

„Prodával starožitnosti,“ vysvětlovala a při té vzpomínce se jí na rtech znovu rozehrál úsměv, přestože jí po tvářích dál kanuly slzy. „Když jsem ucítila, jak to tady voní, přemohla mě nostalgie a všechno se mi to začalo vracet. Jeho obchod byl dokonce i podobně rozvržený.“ Ukázala směrem ke dveřím do zadní místnosti, odkud musel muž přijít. „Tu zadní místnost jsme používali jako sklad, vždycky z ní ale chtěl udělat aukční síň. Byla hrozně dlouhá a vzadu se z ní vycházelo na zahradu.“

Muž se rozesmál. „Pojďte se podívat. Naše zadní místnost je taky dlouhá a taky se z ní vychází na zahradu.“

Lacey jeho soucit dojal, a tak pána následovala protějšími dveřmi dozadu. Místnost byla opravdu dlouhá a úzká a připomínala jí vlakový vagón. Byla také téměř úplně totožná s místností, o níž její otec snil, že v ní bude jednou pořádat aukce. Bez zastavení jí prošli a pak už Lacey vykročila do okouzlující zahrady. I ta se rozprostírala spíš do délky, než do šířky; od dveří musela sahat dobrých patnáct metrů. Všude v ní rostly barevné květiny a strategicky rozesazené stromy a keře ji zahalovaly přesně správným množství stínu. Od zahrady vedlejšího obchodu ji dělil jen půl metru vysoký plotek. Kontrast mezi sousedními pozemky ovšem snad ani nemohl být větší—na rozdíl od perfektní zahrady, v níž právě stála, se zdálo, že vedlejší podnik používá tu svou jen jako skladiště, neboť tam stálo několik velkých, ošklivých, šedých plastových budek a řada popelnic, které jí na kráse nijak nepřidávaly.

Lacey obrátila svou pozornost zpět k pěkné zahradě.

„To je neuvěřitelné,“ rozplývala se.

„Ano, je to překrásné místo,“ přitakal muž, zvedl převržený květináč a vrátil ho na své místo. „Předchozí nájemníci tu měli obchod s potřebami pro dům a zahradu.“

Lacey v jeho hlase pohotově zaznamenala melancholický podtón. Uvědomila si, že skleník, na který se dívá, má dveře dokořán a po zemi jsou rozházené rostliny, jejich stonky zašlapané, hlína z květináčů rozmazaná po celé podlaze. Probudila se v ní zvědavost. Poničené květiny působily v jinak pečlivě udržované zahradě poněkud nemístně. Myšlenky se jí rázem stočily od otce k danému okamžiku.

„Co se tu stalo?“ optala se.

Starší muž se zatvářil zkroušeně. „Proto jsem tady. Dnes ráno mi volala sousedka, že to tu vypadá, jako by to tu přes noc vypakovali.“

Lacey zalapala po dechu. „Vykradli je?“ Její mysl si s půvabným, poklidným přímořským městečkem Wilfordshire nedokázala představu zločinu dost dobře spojit. V jejích očích se na takovém místě nemohli potýkat s ničím horším, než že místní darebáci ukradli čerstvě upečený koláč, který někdo položil na okenní římsu, aby vychladnul.

Muž zavrtěl hlavou. „Ne, ne, ne. Odešli. Sbalili si věci a vypařili se. Ani nedali výpověď. A nechali mi všechny své dluhy. Nezaplacené účty. Kopu faktur.“ Znovu smutně potřásl hlavou.

Lacey poznatek, že se obchod vyprázdnil teprve toho rána, šokoval, stejně jako i skutečnost, že se nechtěně připletla do odvíjející se situace a omylem se stala součástí záhadného příběhu, který sotva započal.

„To je mi moc líto,“ pronesla a upřímně s mužem soucítila. Nyní byla řada na ní, aby si zahrála na terapeutku a splatila pánovi jeho vlídnost. „Zvládnete se s tím vypořádat?“

„Popravdě ani ne,“ přiznal sklíčeně. „Budeme to tu muset prodat, abychom vyrovnali všechny účty, a se ženou jsme upřímně řečeno na takové starosti příliš staří.“ Poklepal si na hrudní kost, jako by chtěl naznačit slabost srdce. „Bude to ale zatracená škoda se s tímhle místem loučit.“ Hlas se mu zlomil. „Máme ho v rodině už celá léta. Miluju to tady. Svého času jsme tu měli pár velice zajímavých nájemníků.“ Uchechtl se a oči se mu zamlžily vzpomínkami. „Ale kdepak. Znovu už se do toho kolotoče nemůžeme pouštět. Je to příliš velká námaha.“

Ze smutku v jeho hlase se Lacey lámalo srdce. V jak strašné louži se to ocitli. V jak příšerné situaci. Hluboký soucit, jenž k muži chovala, jen umocňovalo její vlastní postavení a způsob, jakým byla neprávem připravena o život, který si v New Yorku vybudovala s Davidem. Pocítila náhlou zodpovědnost mužovy potíže napravit.

„Já si od vás ten obchod pronajmu,“ vybreptla. Slova se jí z úst vyhrnula dřív, než její mozek dokázal pochopit, co to říká.

Pánovo bílé obočí vylétlo s očividným překvapením vzhůru. „Promiňte, co jste to právě řekla?“

„Já si ho pronajmu,“ zopakovala Lacey rychle, než se do toho stihla vložit logická část její mysli a rozmluvit jí to. „Nemůžete ho prodat. Má v sobě příliš mnoho historie, sám jste to povídal. Příliš velkou citovou hodnotu. A mně se dá stoprocentně důvěřovat. A mám zkušenosti. Svým způsobem.“

Hlavou jí probleskla myšlenka na letištní policistku s tmavým obočím, která jí připomínala, že bude k práci potřebovat vízum, a na to, jak ji vehementně ujišťovala, že práce je to poslední, co v Anglii hodlá dělat.

A co Naomi? Její práce pro Saskii? Co bude s tím vším?

Na ničem z toho najednou nezáleželo. Ten pocit, co se Lacey zmocnil, když jí na obchod poprvé padl zrak, se dal přirovnat k lásce na první pohled. Šla do toho po hlavě.

„No? Tak co myslíte?“ chtěla vědět.

Starý muž vypadal poněkud ohromeně. Lacey mu to nemohla mít za zlé. Tahle podivná Američanka, vymóděná v posledních výstřelcích laciného obchodu, ho žádá, aby jí pronajal svůj obchod, který už se rozhodl prodat.

„No… já…“ začal. „Bylo by pěkné, kdyby zůstal v rodině o něco déle. Teď navíc vzhledem k situaci na trhu stejně není nejlepší doba na prodej. Nejdřív si ale budu muset promluvit se svou ženou, Marthou.“

„Samozřejmě,“ odpověděla Lacey. Rychle naškrábala na kus papíru své jméno a číslo a podala mu ho. Samotnou ji překvapilo, jak sebevědomě si počíná. „Nechte si tolik času na rozmyšlenou, kolik potřebujete.“

Koneckonců si ještě stejně musela obstarat vízum a vymyslet obchodní plán, zařídit finance a inventář a vlastně taky všechno ostatní. Možná by bylo nejlepší začít zakoupením výtisku Průvodce řízením obchodu pro natvrdlé.

„Lacey Doyleová,“ přečetl muž z papírku její jméno.

Lacey přikývla. Před dvěma dny jí to jméno bylo cizí. Nyní jí opět připadalo, že jí patří.

„Já jsem Stephen,“ představil se.

Potřásli si rukama.

„Budu se těšit na váš telefonát,“ prohlásila Lacey.

Vyšla z obchodu a hruď se jí nadouvala napjatým očekáváním. Jestli se Stephen rozhodne jí prodejnu pronajmout, bude její pobyt ve Wilfordshiru mnohem trvalejší, než plánovala. Ta myšlenka by ji měla děsit. Místo toho z ní však měla radost. Připadalo jí to správné. Víc než správné. Připadalo jí to jako osud.

Kapitola pátá

„Já myslela, že to má být dovolená!“ vybuchl Naomin rozběsněný hlas na druhé straně telefonu, který Lacey tiskla mezi uchem a ramenem.

Povzdechla si a nechala svou sestru pokračovat ve své tirádě, aniž by ji pořádně poslouchala. Místo toho ťukala do počítačové klávesnice v městské knihovně ve Wilfordshiru, aby zkontrolovala stav své internetové žádosti o změnu turistického víza na podnikatelské.

Po svém setkání se Stephenem se Lacey vrhla do svědomitého průzkumu, z něhož zjistila, že jako člověk, který mluví plynulou angličtinou a v bance má zdravé množství kapitálu, potřebuje už jen solidní obchodní plán. S tím měla díky Saskii a jejím sklonům házet na ni povinnosti, jež byly daleko za hranicemi Laceyina platového stupně, bohaté zkušenosti. K sesumírování a odeslání plánu jí tedy stačilo pouhých pár večerů. Celý proces přitom proběhl zcela hladce a bez jakýchkoli zádrhelů, což ji znovu utvrdilo v přesvědčení, že její zbrusu nový život musí být přáním vesmíru.

Počítač ji přihlásil do oficiálního portálu britské veřejné správy, kde spatřila, že její žádost ještě stále „čeká na vyřízení“. Tak zoufale se chtěla pustit do práce, že se nedokázala ubránit mírnému zklamání. Pak obrátila své soustředění opět k Naominu hlasu, který jí nadále spílal do ucha.

„NEMŮŽU uvěřit, že se stěhuješ!“ křičela na ni sestra. „Natrvalo!“

„Není to natrvalo,“ vysvětlovala Lacey klidně. Za ta léta se naučila nenechat se Naominými náladami strhnout. „Vízum je jenom na dva roky.“

A jéje. Špatný tah.

„DVA ROKY?“ zařvala Naomi a její hněv nyní dosahoval bodu varu.

Lacey obrátila oči v sloup. Bylo jí naprosto jasné, že rodina její rozhodnutí nepodpoří. Naomi potřebovala, aby jí v New Yorku dělala chůvu, a máma si z ní prakticky dělala zvířátko pro emocionální podporu. Radostnou zprávu, kterou napsala na chatu Doylovic děvčata, tudíž přijaly zhruba se stejným potěšením jako atomovou bombu. Přestože od té chvíle uběhlo už několik dní, Lacey se pořád musela vypořádávat s jejími následky.

„Ano, Naomi,“ odpověděla zklamaně. „Dva roky. Řekla bych, že si to zasloužím, nemyslíš? Čtrnáct let jsem věnovala Davidovi. Patnáct své práci. New York si mě přivlastnil na třicet devět let. Řítím se ke čtyřicítce, Naomi! Opravdu mám žít celý svůj život na jednom místě? Mít jedinou kariéru? Být s jediným mužem?“

V hlavě se jí při těch slovech vynořil Tomův pohledný obličej a Lacey cítila, jak jí hned začínají hořet tváře. Měla tolik práce se zařizováním svého potenciálního nového života, že se do cukrárny zatím nevrátila—její prvotní představy o lenivých snídaních na terase dočasně nahradil banán za chůze a předchystané frappuccino ze sámošky. Vlastně si teprve teď uvědomila, že pokud to se Stephenem a Marthou opravdu vyjde, bude si pronajímat obchod přímo naproti Tomovi, takže ho přes výlohu uvidí každý den. Při tom pomyšlení se jí vnitřnosti sevřely potěšením.

„A co Frankie?“ lamentovala Naomi, čímž Lacey přivedla zpátky do reality.

„Poslala jsem mu karamelky.“

„Potřebuje svoji tetičku!“

„Pořád ji má! Nejsem mrtvá, Naomi. Jen budu na chvíli bydlet v zahraničí.“

Její mladší sestra zavěsila.

Třicet šest a táhne jí na šestnáct, pomyslela si Lacey kysele.

Vrátila telefon do kapsy, když vtom koutkem oka postřehla, že na obrazovce něco přeskočilo. Stav její žádosti se změnil z „čeká na vyřízení“ na „schválena“.

Lacey zapištěla, vyskočila ze židle a pěstí proťala vzduch. Ostatní postarší obyvatelé, kteří na počítačích v knihovně hráli solitaire, na ni vyděšeně zírali.

„Pardon!“ vyhrkla Lacey a snažila se krotit své nadšení.

Sesunula se zpátky na židli a úžasem nemohla popadnout dech. Zvládla to. Jejímu plánu svítí zelená. A všechno to proběhlo tak bezproblémově, že se Lacey nemohla zbavit podezření, že v tom měl prsty osud…

Až na to, že ovšem zbývala ještě jedna překážka. Stephen a Martha museli přistoupit na to, aby si jejich obchod pronajala.

* * *

Lacey se potulovala okolo centra města plná úzkosti. Nechtěla se od obchodu příliš vzdalovat, protože jen čekala na Stephenův telefonát a jakmile ho dostane, bez prodlení tam nakráčí s šekovou knížkou a perem a tu zatracenou smlouvu podepíše, než jí její sabotérské já začne vykládat, že na to nemá. Lacey měla ovšem mimořádný talent na nakukování do výloh, a tak se pustila do důkladné prohlídky všeho, co město nabízelo. Jak se tak loudala ulicí, její levné lodičky z letiště se zasekly mezi kočičími hlavami, takže zavrávorala a zvrtla si kotník. V tu chvíli si uvědomila, že je nejvyšší čas zbavit se své laciné módy, zvlášť pokud chce, aby ji lidé jako potenciální novou podnikatelku brali vážně.

Zamířila k butiku, který stál hned vedle prázdného obchodu, o němž doufala, že bude již brzy její.

Aspoň se rovnou seznámím se sousedy, napadlo ji.

Vešla dovnitř a zjistila, že se jedná o velice minimalisticky vyhlížející podnik, jenž prodává jen pár vybraných kusů oblečení. Žena za pultem při jejím příchodu vzhlédla, přelétla očima Laceyin outfit a pohrdavě zvedla nos. Byla hubená jako vyžle a na tváři se jí zračil strohý výraz, hnědé vlnité vlasy však měla upravené úplně stejně jako Lacey. Ve svých černých šatech by se prodavačka mohla vydávat za její zlou, naklonovanou verzi, pomyslela si Lacey pobaveně.

„S čím vám můžu pomoct?“ zeptala se žena tenkým, nepříjemným hláskem.

„S ničím, děkuji,“ odpověděla Lacey. „Vím přesně, co chci.“

Sundala z věšáku dvoudílný kostýmek stejného typu, jaký nosívala v New Yorku, ale pak se zarazila. Opravdu se chtěla opakovat? Oblékat se jako žena, kterou byla doposud? Nebo se chtěla stát někým jiným, novým?

Obrátila se k prodavačce. „Vlastně byste mi možná mohla trochu pomoct.“

Žena vyšla zpoza pultu a přistoupila k Lacey, dál se na ni ovšem dívala zcela bez zájmu. Očividně usoudila, že plýtvá jejím časem—jak by si někdo v tak laciném oblečení mohl dovolit nakupovat v takovémhle butiku? – a Lacey se nemohla dočkat, až jí před kritickým obličejem zamává svou plastovou kartou.

„Potřebuji něco do práce,“ vysvětlovala Lacey. „Formálního, ale ne příliš upjatého, rozumíte?“

Žena zamrkala. „A jaké máte povolání?“

„Starožitnosti.“

„Starožitnosti?“

Lacey přikývla. „Jo. Starožitnosti.“

Žena něco vybrala a podala jí to. Byl to moderní oděv, z nějž čišela jistá originalita, a měl lehce androgynní střih. Lacey si ho odnesla do kabinky, aby vyzkoušela, jak jí sedne. Odraz v zrcadle jí na rtech vykouzlil úsměv. Vypadala—nedalo se to říct jinak—senzačně. Prodavačka možná měla škleb nestvůry, muselo se jí však nechat, že má dokonalý vkus a obdivuhodnou schopnost rozpoznat, jaký střih bude člověku lichotit.

Lacey vystoupila z kabinky. „Nemá chybu. Vezmu si ho. A čtyři další v různých barvách.“

Prodavaččino obočí vystřelilo vzhůru rychlostí katapultu. „Promiňte?“

Lacey začal zvonit telefon. Z displeje na ni blikalo Stephenovo číslo.

Poskočilo jí srdce. Je to tady! Telefonát, na který tak netrpělivě čekala! Telefonát, který rozhodne o její budoucnosti!

„Vezmu si ho,“ zopakovala Lacey směrem k prodavačce, ačkoli náhle nervozitou sotva dýchala. „A čtyři další v libovolných barvách, které si myslíte, že mi budou slušet.“

Žena se zmateným výrazem odkráčela dozadu—k těm ošklivým šedým úložným budkám, pomyslela si Lacey—aby jí obstarala zbylé kostýmky.

Lacey vzala telefon. „Stephene?“

„Dobrý den. Lacey? Jsem tu s Marthou. Nechtěla byste se stavit k nám do obchodu, abychom si trochu popovídali?“

Podle jeho tónu to znělo slibně. Lacey nedokázala zadržet úsměv.

„Ale jistě. Za pět minut jsem tam.“

Prodavačka se vrátila a v rukou nesla nálož oblečení. Lacey neušlo, že zvolila ideální paletu barev—tělovou, černou, námořnickou modrou a starorůžovou.

„Chcete si je zkusit?“ zeptala žena za pultem.

Lacey zavrtěla hlavou. Potřebovala si teď pospíšit a nemohla se dočkat, až bude mít nákup za sebou a bude moct přeběhnout k sousedům. Nepřestávala se ohlížet k východu za sebou.

„Kdepak. Jestli jsou stejné jako tenhle, budu vám věřit, že mi padnou. Můžete mi je prosím vás namarkovat?“ Mluvila rychle. Rostoucí netrpělivost byla v jejím hlase doslova slyšet. „Jo a tenhle si nechám na sobě.“

Na prodavačce šlo vidět, že se jí způsob, jakým se ji Lacey snaží popohnat, vůbec nelíbí. Jako by to dělala naschvál, markovala pomalu položku po položce a každý kus oblečení pečlivě balila do hedvábného papíru.

„Počkejte!“ vyhrkla Lacey, když žena vytáhla papírovou tašku, aby do ní oblečení naskládala. „Nemůžu s sebou přece mít nákupní tašku. Budu potřebovat kabelku. Nějakou pěknou.“ Přejížděla očima po řadě tašek na polici za ženinou hlavou. „Mohla byste mi vybrat nějakou, co se mi bude hodit k těm kostýmkům?“

Z pohledu na prodavaččin výraz by člověku nikdo nemohl mít za zlé, kdyby si myslel, že obsluhuje uprchlici z blázince. Přesto se otočila, pozorně si prohlédla všechny vystavené tašky a nakonec sundala z police velikou psaníčkovou kabelku se zlatou přezkou.

„Paráda,“ ocenila ji Lacey, která už se pohupovala na špičkách jako sprinter, který čeká na startovní výstřel. „Sečtěte mi to.“

Žena uposlechla jejího příkazu a začala do kabelky opatrně schovávat zabalené oblečení.

„Takže to bude—“

„BOTY!“ přerušil ji znenadání Laceyin výkřik. To má ale děravou hlavu. Právě kvůli svým hloupým lodičkám přece obchod v první řadě vyhledala. „Potřebuji boty!“

Prodavačce se nějakým způsobem podařilo vypadat ještě více otráveně než doposud. Nejspíš si myslela, že si z ní Lacey utahuje a nakonec uteče, aniž by si cokoli koupila.

„Boty máme támhle,“ prohlásila chladně a rukou přitom naznačila, kde je najde.

Lacey obrátila pozornost ke skromné nabídce překrásně tvarovaných podpatků, jaké běžně nosívala v New Yorku, kde se bolavé kotníky považovaly za riziko povolání. Nyní se však věci měly jinak, připomněla si. Nebylo třeba trápit se v obuvi, z níž ji budou bolet nohy.

Pohled jí padl na pár černých polobotek z lakované kůže. Ten bude skvěle ladit s androgynním stylem její nové kolekce kostýmků. Popadla je.

„Tyhle,“ oznámila a položila je na pult před prodavačku.

Žena už se ani neobtěžovala se Lacey ptát, jestli si je chce zkusit, a rovnou je namarkovala. Když na pokladně vyskočila čtyřmístná cena, odkašlala si do dlaně.

Lacey vytáhla kartu, nazula si své nové boty, poděkovala prodavačce a pak z obchodu lehkým krokem přešla do prázdné prodejny vedle. V hrudi se jí vzdouvala naděje, že od Stephena už za pár kratičkých okamžiků převezme klíče a stane se sousedkou té nerudné dámy v butiku, od které si právě zakoupila celou zbrusu novou identitu.

Když vešla, zdálo se, že ji Stephen málem nepoznal.

„Já myslela, žes říkal, že vypadala trochu potrhle?“ procedila koutkem úst žena, která stála vedle něj. Musela to být jeho žena, Martha. Jestli se pokoušela mluvit potichu, hrozivě se jí to nedařilo. Lacey slyšela každé slovo.

Lacey mávla rukama ke svému outfitu. „Tadá. Říkala jsem vám přece, že vím, co dělám,“ dobírala si ho.

Martha po Stephenovi střelila pohledem. „Čeho ses prosím tě bál, ty starý blázne? Vždyť je to odpověď na naše modlitby! Na nic nečekej a už jí ten pronájem dej!“

Lacey tomu nemohla uvěřit. Jaké štěstí. Rozhodně v tom musel mít prsty osud.

Stephen z tašky rychle vytáhl jakési dokumenty a položil je před ni na pult. Na rozdíl od rozvodových papírů, na něž ve chvíli nepopsatelného zármutku rovněž hleděla s nevěřícností, vyzařoval z těchto papírů naopak příslib něčeho lepšího, nové příležitosti. Vytáhla pero, to samé, kterým podepsala rozvodové papíry, a stvrdila dokument svým podpisem.

Lacey Doyleová. Majitelka podniku.

Její nový život byl zpečetěn.