Kitabı oku: «Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina», sayfa 11

Tu se přihodil zcela neočekávaný případ… Dvéře do sálu se otevřely s hlukem a na prahu se objevil takový člověk, že pouhý pohled na něho zmrazil pana Goljadkina. Nohy jako by mu byly přirostly k zemi. Výkřik ani se nevydral z jeho stísněných prsou. Ostatně pan Goljadkin věděl už všechno napřed a dávno tušil cosi podobného.

Neznámý vážně a slavnostně se přiblížil k panu Goljadkinu. Pan Goljadkin znal tu postavu velice dobře. Viděl ji, velmi často ji vídal, i dnes ji viděl… Neznámý byl vysoký, tělnatý člověk v černém fraku s vysokým řádem na krku a obdařený hustými, velmi černými licousy; jen cigaro v ústech scházelo k úplné podobnosti… Za to pohled neznámého, jak už praveno, zmrazil hrůzou pana Goljadkina.

S vážným a slavnostním vzezřením strašný člověk přistoupil k ubohému hrdinovi naší povídky… Náš hrdina vztáhnul k němu ruku; neznámý vzal ho za ruku a táhl za sebou… S tváří plnou rozpaků ohlédl se kolem zničený náš hrdina…

„To je, to je Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, doktor mediciny a chirurgie, váš dávný známý, Jakube Petroviči!" zaštěbetal čísi protivný hlas nad samým uchem pana Goljadkina. On se ohlédl: to byl protivný svými podlými duševními vlastnostmi blíženec pana Goljadkina. Neslušná, zlověstná radost zářila z jeho obličeje; s vytržením třel si ruce, s nadšením obracel kolkolem svou hlavu, s nadšením pocupával kolem všech a každého. Zdálo se, že jest hotov začíti hned tancovat radostí. Konečně poskočil ku předu, vzal jednomu z lokajů svíci z ruky a kráčel napřed, svítě na cestu panu Goljadkinu a Kresťjanu Ivánoviči.

Pan Goljadkin slyšel jasně, jak všechno, co bylo v sále, se hrnulo za ním, jak se všichni tísnili a tlačili jeden druhého a všichni společně jako jedním hlasem počali volati za panem Goljadkinem, jen aby se nebál, to že není nic, že je to jen starý přítel a známý jeho, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz…

Konečně přišli na parádní, jasně osvětlené schodiště. Na schodech byla také hromada lidí. Hlučně se otevřely dvéře do dvora a pan Goljadkin se octnul na venkovských schůdkách spolu s Kresťjanem Ivánovičem. U schůdků stál kočár, zapřažený čtyřmi koňmi, které frkaly netrpělivostí. Zlopřející pan Goljadkin mladší třemi skoky seběhl se schodů a sám otevřel dvířka kočáru. Kresťjan Ivánovič přesvědčujícím gestem požádal pana Goljadkina, aby si sedl. Ostatně přesvědčujícího gesta nebylo ani třeba; bylo tu dosti lidí, kteří by ho sami posadili. Zmíraje hrůzou, ohlédl se pan Goljadkin nazpět: celé jasně osvětlené schody byly posety lidem; zvědavé oči pohlížely na něho odevšad; sám Olsufij Ivánovič předsedal na hořejším odpočívadle schodiště ve svém pohodlném křesle a pozorně, se značným účastenstvím pohlížel na všechno, co se tu dálo. Všichni čekali. Repot netrpělivosti přeběhl po zástupu, když se pan Goljadkin ohlédl nazpět.

„Doufám, že tu není nic… pranic neslušného… anebo takového, co by mohlo vzbuditi přísnost… a pozornost všech, na kolik se týče mého úřadního poměru?" promluvil rozpačitě náš hrdina. Hluk a hovor zdvihl se kolkolem a všichni záporně zavrtěli hlavami. Slzy vytryskly z očí pana Goljadkina.

„V takovém případě jsem hotov… svěřuju se úplně… a odevzdávám osud svůj v ruce Kresťjana Ivánoviče."

Sotva pan Goljadkin dořekl, že úplně svěřuje svůj osud v ruce Kresťjana Ivánoviče, strašný, ohlušitelný, radostný křik vydral se hned z úst všech, kdož ho obklopovali a zlověstným ohlasem se valil po celém zástupu, jenž zde očekával. Tu Kresťjan Ivánovič z jedné strany a Andrej Filippovič z druhé vzali pana Goljadkina pod ramena a počali ho usazovati do kočáru; blíženec pak z podlého zvyku svého pomáhal od zadu. Nešťastný pan Goljadkin starší vrhl svůj poslední pohled na všechny a na všechno a chvěje se, jako kotě, které polili studenou vodou – je li dovoleno takové porovnání – vlezl do kočáru. Za ním hned si usedl Kresťjan Ivánovič. Dvéře se zavřely, bylo slyšeti prasknutí biče po koních, koně strhly kočár s místa… a všechno se hrnulo za panem Goljadkinem. Pronikavé, zběsilé výkřiky všech nepřátel jeho valily se za ním místo požehnání na cestu.

Nějakou dobu míhaly se ještě lecjaké tváře vedle kočáru, jenž unášel pana Goljadkina; ale znenáhla počaly se vzdalovati a na konec zmizely úplně. Nejdéle vytrval neslušný blíženec pana Goljadkina. Zastrčiv ruce do pobočních kapes svých zelených, úřadních kalhot, běžel se spokojenou tváří, poskakuje tu z jedné, tu z druhé strany kočáru; časem, zachytiv se rukou za okenní rám a zavěsiv se na kočár, prostrkoval oknem svou hlavu a jako by se loučil, posýlal panu Goljadkinu rukou hubičky. Avšak i on počal umdlévati, pořád řidčeji a řidčeji se ukazoval, až konečně zmizel úplně.

Trapná bolest svírala srdce pana Goljadkina; krev vroucím klokotem bila mu do hlavy; bylo mu dusno, chtělo se mu rozepnouti se, obnažiti prsa, posypati je sněhem a politi studenou vodou. Konečně pozbyl vědomí… Když se vzpamatoval, uviděl, že ho koně nesou po jakési neznámé cestě. Na pravo i na levo černaly se lesy; bylo hlucho a pusto. Náhle ztrnul: dva ohnivé zraky pohlížely na něho v temnotě a zlověstnou, pekelnou radostí blýskaly tyto dva zraky. To není Kresťjan Ivánovič! Kdo je to? Či je to on? Ano, on. Je to Kresťjan Ivánovič, ale ne bývalý, starý, nýbrž jiný Kresťjan Ivánovič! Je to hrozný Kresťjan Ivánovič!..

„Kresťjane Ivánoviči, vždyť já… já jsem, tuším, nic neudělal, Kresťjane Ivánoviči," počal třesoucím se hlasem náš hrdina, chtěje aspoň z části svou pokorností a poslušností obměkčiti hrozného Kresťjana Ivánoviče.

„Vy dostanete erární kvartýr s dřívím, světlem a obsluhou, čehož nejste hoden," zavzněla přísně a hrozně, jako ortel, odpověď Kresťjana Ivánoviče.

Náš hrdina vykřikl a chopil se za hlavu. Och, on to už dávno předvídal.

Psáno r. 1846.

[1] Známý obraz v Petrohradském Eremitáži, představující zkázu Pompeji.

[2] Pseudonym spisovatele Senkovského.

[3] Rozsypaná sůl je znamení neladu mezi přítomnými osobami.

[4] Faublas – hrdina románu ,Les amours du chevalier de Faublas' od Louveta de Couvray.

NÉTIČKA NEZVÁNOVA
POVÍDKA

I

Otce svého nepamatuju. Umřel, když mi bylo dvě léta. Má matka se provdala podruhé. Toto druhé manželství přineslo jí mnoho hoře, ačkoli vzniklo z lásky. Můj otčím byl hudebník. Osud jeho jest velice pozoruhodný: byl to nejpodivnější člověk ze všech, koho jsem znala. Vtiskl se příliš silně v první dojmy mého dětství, tak silně, že dojmy tyto měly vliv na můj celý život. Proto především, aby mé vypravování bylo srozumitelno, přivedu zde jeho životopis. Vše, co budu nyní vypravovati, zvěděla jsem později od proslulého houslisty B., který byl soudruhem a dobrým přítelem mého otčíma od samého mládí.

Příjmení mého otčíma bylo Jefimov. Narodil se na panství velmi bohatého statkáře a byl synem jistého chudého hudebníka, jenž se po dlouholetém kočování usadil na panství onoho statkáře a byl členem jeho orchestru. Statkář žil nádherně a nade všechno vášnivě miloval hudbu. Vypravovali o něm, že ačkoli ze svého statku nikdy nevyjížděl, ba ani do Moskvy ne, náhle se kdysi rozhodl, že pojede do ciziny do jakýchsi lázní, a vyjel si tam na pouhých několik neděl pouze proto, aby uslyšel jakéhosi proslulého houslistu, který, jak tvrdily noviny, chystal se uspořádati v oněch lázních tři koncerty.

Doma měl slušný hudební sbor, na nějž tratil skoro všechny své důchody. Můj otčím vstoupil do tohoto sboru klarinetistou. Byly mu dvacetdva roky, když se seznámil s jistým podivným člověkem. V témž újezdě žil bohatý hrabě, jenž přišel na mizinu tím, že si vydržoval domácí divadlo. Tento hrabě vypověděl kapelníka svého orchestru, rodilého Vlacha, pro nezřízené chování. Kapelník byl opravdu špatný člověk. Když ho vyhnali, klesl úplně, počal choditi po vesnických hospodách, opíjel se, časem i žebral, a nikdo v celé gubernii nechtěl mu již dáti místa. S tímto člověkem spřátelil se můj otčím.

Přátelství toto bylo nevysvětlitelné a divné, neboť nikdo nespozoroval, aby se byl sebe méně změnil ve svém chování po příkladu svého druha, ba i sám statkář, který mu z počátku zakazoval přáteliti se s Vlachem, hleděl později skrze prsty na jejich přátelství. Konečně kapelník náhle zemřel. Našli ho záhy z rána sedláci v příkopě u hráze. Bylo provedeno soudní šetření a shledalo se, že zemřel mrtvicí. Majetek jeho nacházel se u mého otčíma, jenž ihned předložil důkazy, že má plné právo uvázati se v toto dědictví: nebožtík zůstavil totiž vlastnoruční zápis, v němž činil Jefimova svým dědicem pro případ své smrti.

Dědictví záleželo z černého fraku, bedlivě šetřeného nebožtíkem, který se stále ještě nadál, že nalezne místo, a pak z houslí na pohled zcela obyčejných. Nikdo nečinil námitek proti tomuto dědictví. Ale po nějakém čase k statkáři přišel první houslista hraběcího orchestru s listem od hraběte. V listě onom hrabě žádal, aby přemluvili Jefimova, by prodal housle, zbylé po Vlachovi, jež si hrabě velice přál získati pro svůj hudební sbor. Nabízel za ně tři tisíce rublů a připomenul, že už několikrát posýlal pro Jegora Jefimova, aby s ním osobně uzavřel tuto koupi, tento vsak tvrdošíjně odmítal. Hrabě končil svůj list ubezpečením, že nabízí za housle cenu dobrou, že nežádá slevy, a v tvrdošijnosti Jefimova že vidí urážlivé pro sebe podezření, jako by chtěl při koupi využitkovati jeho prostoty a neznalosti, a proto prosí, aby mu statkář domluvil.

Statkář poslal ihned pro otčíma.

„Proč nechceš prodati housle?" ptal se ho. „Vždyť jich nepotřebuješ. Nabízejí ti tři tisíce rublů, je to cena krásná, a jednáš nerozumně, domníváš-li se, že ti dají více. Hrabě tě neoklame."

Jefimov odpověděl, že k hraběti sám nepůjde, a pošlou-li ho, bude to jen vůle pánova. Hraběti houslí neprodá, a budou-li mu je chtít násilím vzíti, i to že bude na vůli pánově.

Bylo jasno, že touto odpovědí se dotknul nejcitlivější struny v povaze statkářově. Nutno sděliti, že statkář vždy s hrdostí tvrdíval, že ví, kterak jednati se svými hudebníky, protože jsou všichni do posledního praví umělci, a proto jeho orchestr jest nejen lepší než orchestr hraběcí, nýbrž nezadá ani sborům v hlavním městě.

„Dobře!" odvětil statkář; „oznámím hraběti, že houslí prodati nechceš, a sice že prostě nechceš, protože máš plné právo buď prodat anebo neprodat. Rozumíš? Ale sám se tě ptám, nač potřebuješ houslí? Tvůj nástroj je klarinet, ačkoli jsi špatný klarinetista. Postup je mně. Dám za ně tři tisíce. Kdo by byl řekl, že je to takový nástroj !"

Jefimov se usmál.

„Ne, pane, neprodám jich," odpověděl. „Ovšem, záleží na vaší vůli…"

„Což myslíš, že tě nutím, že naléhám na tebe!" zvolal statkář rozmrzelý, tím více, že rozmluva se dála před hraběcím hudebníkem, jenž si mohl dle této scény způsobiti nepěkný pojem o postavení všech hudebníků ve statkářově orchestru. „Odejdi, nevděčný! Ať tě víc ani nevidím! Kam bys se poděl beze mne se svým klarinetem, na který ani hráti neumíš? A u mne jsi opatřen stravou, šatstvem, dostáváš plat; žiješ jako urozený člověk, jsi u mne umělcem, ale nechceš to chápat, nechceš tomu rozumět. Odejdi a nedráždi mne svou přítomností!"

Statkář zaháněl od sebe každého, na koho se zlobil, protože se obával sám sebe, své prudkosti. Za nic na světě však by nechtěl jednati příliš přísně s „umělcem", jak nazýval své hudebníky.

Koupě tedy se nezdařila a zdálo se, že je tím vše skončeno, když tu náhle, asi za měsíc, hraběcí houslista spískal hrozný proces. Na svůj vrub podal na mého otčíma udání, v němž dokazoval, že otčím zavinil smrt Vlachovu a zahubil ho se zištným úmyslem, zmocniti se bohatého dědictví. Dokazoval, že závěť byla vylouděna násilně a nabízel se, že předvede svědky pro své tvrzení. Ani prosby, ani domluvy hraběte i statkáře, kteří se oba ujali mého otčíma, nemohly udavače zviklati v jeho úmyslu. Namítali mu, že lékařská prohlídka těla nebožtíka kapelníka byla provedena pravidelně, že vystupuje proti očividným faktům, snad z osobní zášti a ze zlosti, že se mu nepodařilo dostati drahocenný nástroj, jejž hrabě pro něho kupoval. Houslista stál na svém, dušoval se, že má pravdu, dokazoval, že mrtvice nevznikla z opilství, nýbrž z otrávení a žádal, aby byla nařízena nová lékařská prohlídka.

Na prvý pohled jeho důvody zdály se vážnými. Rozumí se, soud nařídil vyšetřování. Jefimova vzali a poslali do města do vězení. Započala soudní pře, která vzbudila zájem po celé gubernii. Odbyla se velmi rychle, a výsledek byl takový, že houslista byl usvědčen ve lživém udání. Byl odsouzen k spravedlivému trestu, ale až do konce stál na svém a tvrdil, že má pravdu. Posléze však se přiznal, že nemá nijakých důkazů, že důkazy, které uváděl, sám si vymyslil, avšak že při jich vymýšlení jednal dle jistého předpokládání a důvtipu; neboť i nyní, když už byla předsevzata druhá lékařská prohlídka a nevinnost Jefimova byla i formálně dokázána, zůstává přece při svém starém přesvědčení, že příčinou smrti nešťastného kapelníka byl Jefimov, ačkoli ho snad nezahubil jedem, nýbrž nějakým jiným způsobem. Rozsudek však nemohl býti proveden: houslista se náhle roznemohl zánětem mozku, zbláznil se a skonal v trestnické nemocnici.

Pokud trval tento proces, statkář choval se způsobem co nejšlechetnějším. Staral se o mého otčíma tak, jako by byl jeho vlastní syn. Několikrát přijel ho těšit do vězení, dával mu peníze, zvěděv, že Jefimov rád kouří, přivážel mu nejlepší cigara, a když byl otčím uznán za nevinna, vystrojil slavnost celému orchestru. Statkář pohlížel na proces Jefimova jako na věc, týkající se celého orchestru, neboť dobrého chování svých hudebníku vážil si snad ne-li více, tedy aspoň stejně jako jejich uměleckých vloh.

Minul celý rok, když se náhle po gubernii roznesla zpráva, že do gubernského města přijel jakýsi známý houslista, Francouz, a hodlá tam uspořádati několik koncertů. Statkář hned se počal starati, jakým způsobem by si pojistil jeho návštěvu. A podařilo se mu: Francouz slíbil, že přijede. Už bylo všechno hotovo k jeho příjezdu, sezván byl skoro celý újezd, když tu náhle všechno přijalo jiný obrat.

Jednoho rána oznámili statkáři, že Jefimov zmizel beze stopy. Začalo pátrání, ale nikde ani stopy. Orchestr byl v choulostivém postavení, scházel mu klarinetista. Tři dni po zmizení Jefimova statkář obdržel náhle od Francouze list, v němž se hrdě zříkal pozvání a mezi řádky mu dával na srozuměnou, že příště bude velice opatrný v obcování s takovými pány, kteří si vydržují své vlastní hudební sbory, že je nemilé viděti opravdový talent pod správou člověka, jenž nechápe jeho ceny, a že na příklad Jefimov, skutečný umělec a nejlepší houslista, se kterým se mu podařilo v Rusku se setkati, slouží dostatečným důkazem spravedlivosti jeho slov.

Když statkář přečetl tento list, byl hluboce překvapen. Obsah listu rozhořčil ho do hlubiny duše. Jak? Jefimov, ten samý Jefimov, o něhož se tak staral, jemuž prokázal tolik dobrodiní, tento Jefimov pomluvil ho tak bezohledně, tak nesvědomitě v očích evropského umělce, v očích člověka, jehož mínění tolik si vážil. A mimo to list byl nepochopitelný i s druhé stránky. Sděluje mu, že Jefimov jest umělec vysokého nadání, že je houslista, že však nedovedl oceniti jeho nadání a nutil ho hráti na jiném nástroji. To všechno překvapilo statkáře tak velice, že se bez meškání připravil k cestě do města, aby si promluvil s Francouzem, když tu obdržel lístek od hraběte, jenž ho bez prodlení zval k sobě a sděloval, že ví o všem, že cizí virtuos je nyní u něho s Jefimovem, a poněvadž byl nemile dotčen drzostí a klevetou tohoto posledního, že ho dal zadržeti, z kteréžto příčiny statkářův příjezd je nezbytný, nemluvě o tom, že kleveta Jefimova týká se také samého hraběte; věc je vážná a nutno ji rozřešiti co možná nejdříve.

Statkář vypravil se tedy bez meškání k hraběti, tam se hned seznámil s Francouzem a vysvětlil mu celou historii mého otčíma, při čemž dodal, že v Jefimovu nepodezříval tak vysokého nadání, protože Jefimov byl u něho dosti špatným klarinetistou, kdežto nyní poprvé slyší, že uprchlý od něho hudebník je houslista. K tomu připomenul, že Jefimov jest člověk svobodný a užíval vždy plné vůle, tak že mohl vždy a v každou dobu odejíti, kdyby ho byli vskutku utlačovali.

Francouz byl udiven. Pozvali Jefimova. Tohoto s těží bylo možno poznat. Choval se vypínavě, odpovídal posměšně a stál na pravdě toho, co namluvil Francouzovi. Vše to krajně podráždilo hraběte, jenž přímo oznámil mému otčímu, že je darebák, klevetník a hoden nejhanebnějšího trestu.

„Nečiňte si starostí, osvícenosti; jsem už s vámi náležitě obeznámen a znám vás dobře," odpověděl můj otčím. „K vůli vám jedva jsem ušel kriminálu. Vím, kdo navedl Alekseje Nikiforyče, vašeho bývalého hudebníka, aby mne udal."

Hrabě byl hněvem bez sebe, uslyšev takovou hroznou obžalobu. Div, že se ovládl. Ale v sále se nacházel úředník, jenž náhodou přijel k hraběti za úředními záležitostmi, a ten oznámil, že nemůže nechati vše jen tak, poněvadž urážlivá hrubost Jefimova zavírá v sobě zlomyslné, nespravedlivé obvinění, nařknutí a proto žádá co nejuctivěji, aby ho směl zatknouti hned zde, v hraběcím domě.

Francouz se vyjádřil, že jest naplněn rozhořčením a nechápe takového černého nevděku.

Tu můj otčím odpověděl ve své rozkvašenosti, že jest lepší jakýkoli trest, soud a třebas nové trestní vyšetřování, než ten život, který zakoušel až doposud, nacházeje se ve statkářově orchestru a nemaje prostředků, aby ho opustil dříve pro svou chudobu. S těmi slovy vyšel ze sálu spolu s osobami, jež ho zatkly. Zavřeli ho do odlehlé světničky v hraběcím domě a pohrozili mu, že ho zejtra vypraví do města.

Okolo půlnoci otevřely se dvéře do světničky vězňovy. Vešel statkář. Byl v županu, střevících a držel v ruce rozžatou svítilnu. Zdálo se, že nemohl usnout a trapná starost ho přiměla, aby v takovou pozdní hodinu opustil lože. Jefimov nespal a s podivením pohlédl na příchozího. Tento postavil svítilnu a s hlubokým vzrušením sedl na židli naproti němu.

„Jegore," pravil statkář, „proč jsi mne tak urazil?"

Jefimov neodpovídal. Statkář opětoval svou otázku a jakýsi hluboký cit, jakási podivná tesknost zvučela v jeho slovích.

„E Bůh ví, proč jsem vás tak urazil, pane!" odpověděl konečně můj otčím a mávnul rukou. „Ďábel mne patrně popletl! Ani sám nevím, kdo mne k tomu všemu svádí! Vidím, že mně není souzeno žíti u vás… Sám ďábel do mne vlezl!"

„Jegore!" počal znova statkář; „vrať se ke mně. Všechno ti zapomenu, všechno ti odpustím. Poslechni, budeš prvním mezi mými hudebníky; naznačím ti služné daleko větším než ostatním…"

„Ne, pane, ne; raději ani nemluvte. Mně není souzeno žíti u vás… Pravím vám, že ďábel do mne vlezl. Dům vám zapálím nad hlavou, vrátím li se k vám. Padne to někdy na mne a taková tesknota se mne časem zmocňuje, že bych se raději ani na světě neviděl! Nyní už nemohu za sebe ani odpovídat. Raději mne, pane, nechte. A to všechno od té doby, co se ten dábel spřátelil se mnou…"

„Kdo?" optal se statkář.

„E ten, co zdech', jako pes, jehož se celý svět odřekl:

Taliján."

„To on tě, Jegore, hrát naučil?"

„Ano! Mnohému mne naučil na mou zkázu. Raději kdybych ho nikdy nebyl spatřil."

„Což i on byl mistr na housle, Jegore?"

„No, sám on uměl nemnoho, ale dobře učil. Já jsem se vyučil sám; on mně jen ukazoval. Ale raději aby mně ruka uschla, než tato nauka. Já sám nyní nevím, co chci. Hle, optejte se mne, pane: ,Jegorko, co chceš? Všechno ti mohu dát!' a já vám, pane, ani slovíčka nedám za odpověď, protože sám nevím, co chci. Ne, raději mne, pane, zanechte, už po druhé vám povídám. Vždyť já vyvedu něco takového, že mne vypraví někam hodně daleko a bude všemu konec!"

„Jegore!" pravil statkář po kratičké pomlčce; „tak zhola tě nepustím. Nechceš-li u mne sloužiti, jdi si. Jsi člověk svobodný, mocí tě držeti nemohu; ale tak beze všeho nyní od tebe neodejdu. Zahraj mně něco, Jegore, na své housle mně něco zahraj! Pro Boha, zahraj něco! Já ti nerozkazuju, rozuměj mně, nenutím tě, ale se slzami tě prosím, zahraj mně, Jegoruško, pro Boha, zahraj mně to, co jsi hrál Francouzovi. Ulev mně u duše. Víš, že jsem tvrdohlavý, jako ty; i já mám svou hlavu, Jegoruško! Já cítím s tebou, měj i ty pro mne cit. Živ nemohu být, dokud mně nezahraješ to – ovšem z dobré vůle a ochoty, co jsi hrál Francouzovi."

„Buď si!" řekl Jefimov. „Zařekl jsem se, pane, že nikdy před vámi nebudu hráti, zrovna před vámi, ale zlost mne nyní přešla. Zahraju vám, avšak ponejprv a naposled. Více, pane, nikdy a nikde mne neuslyšíte, i kdybyste mně tisíc rublů sliboval."

Tu vzal housle a počal hráti své variace na ruské písně. B. tvrdil, že tyto variace byly jeho první a nejlepší kousek na housle a že nikdy více nic nehrál tak krásně a s takým nadšením. Statkář, jenž bez toho nemohl lhostejně poslouchati hudbu, plakal hlasitě. Když hra skončila, vstal se židle, vyndal tři sta rublů, podal je mému otčímu a pravil:

„A nyní jdi, Jegore. Vypustím tě odsud a sám všechno spravím u hraběte. Ale poslechni: nikdy více mně nepřicházej na oči. Leží před tebou široká cesta: ale srazíme-li se kdy na ní, bude mně i tobě nedobře. Nu, s Bohem… Počkej! Ještě ti dám jednu radu na cestu, jen jednu: Nepij a uč se, pořád se uč – nezhrdni! Pravím ti to, jakoby ti vlastní otec pravil. Hleď, ještě jednou ti opakuju: uč se, a sklenky se varuj. Jen jednou-li se napiješ z hoře (a hoře zakusíš nemálo!), jsi ztracen, všechno poletí k čertu a možná že sám zdechneš někde v příkopě, jako tvůj Taliján. A nyní s Bohem!.. Počkej, políbíme se!"

Pocelovali se a hned na to můj otčím vyšel na svobodu.

Jedva se ocitl na svobodě, první dílo jeho bylo, že prohýřil v nejbližším újezdním městě svých tři sta rublů, seznámiv se s nejnižší, nejšpinavější společností jakýchsi hýřilů, a skončil tím, že bez groše a ode všech opuštěn nucen byl vstoupiti do chudičkého orchestru kočovného venkovského divadla jako první a snad jediný houslista.

To vše ovšem nesouhlasilo úplně s jeho původními záměry, jež záležely v tom, aby se co nejdříve dostal do Petrohradu, kde se hodlal učiti, nalézti si dobré místo a vzdělati se v pravého umělce. Ale ani život v malinkém orchestru se mu nevydařil. Můj otčím se brzo znesvářil s ředitelem kočovného divadla a opustil jej. Tu sklesl úplně na duchu a odhodlal se k zoufalému kroku, jenž hluboko poranil jeho hrdost. Napsal list známému nám statkáři, vylíčil mu své postavení a požádal ho za peníze. List byl psán dosti nezávisle, ale odpovědi na něj neobdržel. Napsal tedy druhý list, ve kterém nejponíženějšími slovy nazýval statkáře svým dobrodincem a lichotil mu titulem pravého cenitele umění, a prosil opětně za pomoc.

Konečně přišla odpověď. Statkář mu poslal sto rublů a několik řádek, psaných rukou jeho komorníka, v nichž si vyžadoval, aby byl příště zbaven všelikých žádostí. Otčím, obdržev tyto peníze, chtěl se hned vypraviti do Petrohradu, ale když zaplatil dluhy, zbylo tak málo peněz, že na cestu nebylo ani pomyšlení. Zůstal tedy opět na venkově, opětně vstoupil do jakéhosi venkovského hudebního sboru, ale zase v něm nevydržel, a přecházeje takovým způsobem s jednoho místa na druhé a chovaje stále naději, že se dostane co nejdřív nějak do Petrohradu, strávil na venkově celých šest let.

Konečně jakási hrůza ho obešla. Spozoroval se zoufalstvím, jak strašně utrpělo jeho nadání, neustále potlačované nepořádkem, žebráckým živobytím, a jednoho rána opustil svého ředitele, sebral své housle a přišel do Petrohradu, živě se skoro jen almužnou. Ubytoval se kdesi na půdě a tu se poprvé seznámil s B., jenž právě v tu dobu přijel z Německa a také měl v úmyslu učiniti zde karriéru.

Brzy se spřátelili a B. až doposud s hlubokým citem vzpomíná o této známosti. Oba byli mládi, oba se stejnými nadějemi, oba s jedním a týmž cílem. Ale B. nacházel se teprve v letech prvé mladosti, zkusil doposud málo bídy a hoře; mimo to byl především Němec a bral se za svým cílem houževnatě, systematicky, s plným vědomím svých sil a maje skoro úplně sestavený rozpočet, co z něho jednou bude – kdežto soudruhu jeho bylo už třicet let, byl už unavený, utýraný, pozbyl trpělivosti, vyplýtval své první, zdravé síly, jsa nucen celých sedm let pro kus chleba toulati se po venkovských divadlech a statkářských orchestrech. Sily mu dodávala jedině věčná, neoblomná myšlénka, jak by se vymanil na konec ze svého bídného postavení, nashromáždil něco peněz a dostal se do Petrohradu. Avšak myšlénka ta byla neurčitá, mlhavá; byl to jakýsi neodbytný, vnitřní hlas, který po letech pozbyl své původní jasnosti v očích samého Jefimova, a když konečně přišel do Petrohradu, přišel tam skoro nevědomě, jsa veden pouze jakýmsi starým zvykem stálých tužeb a stálého přemítání o této cestě a nevěda vlastně ani sám, co si tam počne. Jeho nadšení bylo jakési křečovité, prosycené žlučí, okamžité, jakoby sám sebe chtěl oklamati tímto nadšením a přesvědčiti sebe, že nezmizela v něm ještě prvotná síla, prvotní zápal, prvotné nadšení.

Toto neustávající nadšení překvapilo chladného, methodického B.; byl oslněn a vítal mého otčíma jako budoucího velikého hudebního genia. Jinak si ani neuměl představiti budoucí osud svého soudruha. Ale v brzku B. otevřel oči a pochopil ho úplně. Seznal jasně, že ony okamžité návaly a zimničná netrpělivost jsou jen následek bezvědomé zoufalosti při vzpomínce na ztracené nadání; ba že i samo nadání hned na počátku nebylo asi příliš značné, že tu bylo mnoho zaslepenosti, marného sebevědomí, přílišné spokojenosti samým sebou a neustálé fantasie, neustálého blouznění o své geniálnosti.

„Avšak," vypravoval B. – „nemohl jsem se nepodiviti podivné povaze svého soudruha. Přede mnou se zjevně odehrával zoufalý, zimničný boj křečovitě napjaté vůle a vnitřní malomoci. Nešťastník po celých sedm let uspokojoval se pouhými sny o budoucí své slávě na tolik, že ani nespozoroval, kterak ztratil i to nejelementárnější v našem umění, kterak ztratil i prvopočátečný mechanismus hry. A při tom při všem v jeho nespořádané představivosti stále se vytvářely nejkolosálnější plány do budoucnosti. Nejen že chtěl býti geniem prvé třídy, jedním z prvních houslistů na světě; nejen že se už pokládal za takového genia: chtěl se mimo to státi i skladatelem, nemaje ani ponětí o kontrapunktu. Ale nade všechno mne překvapovalo," pokračoval B., „že v tomto člověku při jeho úplné malomoci, při jeho nicotné znalosti techniky umění, vězelo takové hluboké, takové jasné a, možno říci, instinktivní porozumění pro umění. On je vyciťoval a chápal v sobě tak silně, že není divu, když zbloudil ve vlastním sebeoceňování a pokládal se za kněze uměn, za genia, kdežto byl jen hlubokým, instinktivným kritikem umění. Časem se mu podařilo vysloviti svým hrubým, prostým, všeliké nauky dalekým jazykem takové hluboké pravdy, že jsem až ztrnul a nemohl pochopiti, jakým způsobem to všechno uhodl, ačkoli nikdy nic nečetl, nikdy se ničemu neučil, a jsem mu opravdu mnohým zavázán," dodal B. – „jemu a jeho radám, co se týče mého vlastního zdokonalení."

„Co se týče mne samého," pokračoval B. – „byl jsem sám sebou spokojen. Také jsem vášnivě miloval své umění, ačkoli jsem věděl hned na samém počátku své dráhy, že mně nic nadobyčejného není třeba, že budu vlastně jen nádenníkem v umění. Za to však jsem hrdý tím, že jsem nezakopal, jako nedbalý služebník, to, co mně bylo dáno přírodou, nýbrž naopak vyzískal jsem steronásobně, a jestliže se chválí má zřetelnost při hře, jestliže se diví mé dokonalé technice, jsem vším tím zavázán neustálé, bedlivé práci, jasnému vědomí svých sil, dobrovolnému sebepodceňování a své věčné ošklivosti k vypínavosti, k předčasné spokojenosti samým sebou a k lenosti jakožto přirozenému následku této spokojenosti."

B. se také pokusil sděliti se svými radami se svým soudruhem, jemuž se úplně z počátku podřizoval, ale tím ho jen zbytečně zlobil. Nastalo mezi nimi ochlazení! Brzy na to B. spozoroval, že se jeho soudruha stále častěji a častěji zmocňuje apatie, tesklivost a nuda, že záchvaty jeho nadšení stávají se řidšími a řidšími a že po tom po všem následovala jakási mračná, divná duševní skleslost. Konečně Jefimov počal zanedbávati své housle a nedotekl se jich někdy po celé týdny. Do úplného pádu nebylo už daleko a brzy nešťastník upadl do všech neřestí. Před čím ho varoval jeho statkář, to se stalo: rady neúčinkovaly a B. se mimo to bál promluviti k němu slova.

Ponenáhlu Jefimov klesl do krajního cynismu. Nestyděl se jísti na účet soudruha B., a jednal při tom tak, jakoby měl na to plné právo. A prostředky na živobytí se vyčerpávaly. B. ledajak si vypomáhal hodinami, nebo hrál za peníze na večerních zábavách u kupců, u Němců, u nebohatých úřadníků, kteří, ač nemnoho, ale přece něco platili. Jefimov jakoby ani nechtěl pozorovati nouze svého soudruha; jednal s ním bezohledně a časem po celé neděle neuznal ho za hodna ani slova.

Kdysi B. mu připomenul způsobem co nejvlídnějším, že by neměl tak zanedbávati své housle, aby úplně neodvykl svému nástroji; tu se Jefimov úplně rozzlobil a prohlásil, že se schválně už nikdy nedotkne svých houslí, jakoby si myslil, že ho bude někdo na kolenou za to prosit.

Jindy B. potřeboval společníka, aby s ním hrál na večerní zábavě a požádal za to Jefimova. Tato žádost Jefimova vzběsila. Prohlásil se vztekem, že není pouliční šumař a nesníží se tak, jako B., aby ponižoval ušlechtilé umění hrou před sprostými řemeslníky, kteří nemohou míti smyslu pro jeho hru a nadání.

B. na to neodpověděl ani slova, ale Jefimov, rozváživ toto pozvání za nepřítomnosti svého soudruha, který šel hrát, došel k přesvědčení, že to byla jen narážka na to, že je živ na cizí útraty, a mělo mu býti pokynutím, aby se také vynasnažil něco vydělati. Když se B. vrátil, Jefimov mu počal náhle vytýkati sprostotu jeho jednání a prohlásil, že u něho nezůstane déle ani minutu. Skutečně zmizel někam asi na dva dni, ale třetího dne opět se objevil, jakoby se nebylo nic přihodilo, a žil dále starým způsobem.

Jen dávný zvyk, staré přátelství a soustrast, kterou B. pociťoval k ztracenému člověku, zdržovala ho od záměru, učiniti konec takovému nespořádanému živobytí a rozejíti se na dobro s přítelem. Ale konečně se přece rozešli. Štěstí se usmálo na B.; získal si čísi mocné podpory a podařilo se mu uspořádati skvělý koncert. V tu dobu byl už výborným umělcem a brzy na to rychle se šířící dobrá pověst jeho zjednala mu místo v orchestru dvorní opery, kde se v brzku dodělal úplně zaslouženého úspěchu.