Kitabı oku: «Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina», sayfa 12

Při loučení dal Jefimovu něco peněz a se slzami ho prosil, aby se vrátil na pravou cestu. B. i nyní nemůže na něho vzpomínati bez hlubokého soucitu. Známost s Jefimovem zůstavila jeden z nejhlubších dojmů jeho mladosti. Spolu započali svou dráhu, tak vroucně se spřátelili, že i samo podivínství, hrubé a příkré vady Jefimova ještě silněji k němu připoutávaly B. – On mu rozuměl, viděl ho skrz naskrz, a předvídal, jak to všechno skončí. Při loučení se objali a oba zaplakali. Tu Jefimov se slzami a vzlykotem prohodil, že je ztracený, nejnešťastnější člověk, že to ví už dávno, ale nyní teprva že zcela jasně poznal svou zkázu.

„Nemám nadání!" dodal a zbledl jako mrtvý.

B. byl silně dojat.

„Poslyš, Jegore Petroviči," namítl mu; „co to pášeš nad sebou? Vždyť se jen hubíš svým zoufalstvím. Nemáš trpělivosti ani zmužilosti. Nyní v návalu duševní skleslosti tvrdíš, že nemáš nadání. Není pravda! Máš nadání, ubezpečuju tě. Nadání máš. Vidím to už z toho, jak cítíš a chápeš umění. Dokážu ti to celým tvým životem. Vždyť sám jsi mně vypravoval své bývalé osudy. Už tehda padlo na tebe toto bezvědomé zoufalství. A tenkrát tvůj první učitel, onen podivný člověk, o kterém jsi mně tak mnoho vypravoval, poprvé v tobě probudil lásku k umění a uhodl tvé nadání. A pocítil jsi to tehda právě tak mocně a těžce, jako nyní pociťuješ. Ale ty jsi sám nevěděl co se s tebou děje. Nelíbilo se ti v domě statkářově, avšak sám jsi nevěděl, čeho se ti chce. Tvůj učitel zemřel příliš záhy. Zanechal tě s pouhými nejasnými snahami a hlavně nevysvětlil ti, co jsi ty sám. Tys cítil, že je ti třeba jiné dráhy, mnohem širší, že jsou ti souzeny jiné cíle, ale nechápal jsi, jak se to provede, a ve svém stesku pojal jsi v nenávist všechno, co tě obkličovalo tehda. Tvých šest let nouze a bídy neprošlo nadarmo; učil jsi se, přemýšlel jsi, nabýval jsi vědomí o sobě a o svých silách, rozumíš nyní umění i svému účelu. Příteli, jest jen třeba trpělivosti a zmužilosti. Očekává tě los skvělejší, než jest můj: jsi stokrát víc umělcem, než já; ale dej ti Bůh aspoň desátou část mé trpělivosti. Uč se a nepij, jak ti radil tvůj dobrý statkář, a hlavní věc – začni od začátku, od abecedy. Co tě trápí? Bída, nouze? Ale vždyť bída a nouze vychovávají umělce. Jsou neodlučny od počátků umělecké dráhy. Nyní tebe ještě nikdo nepotřebuje, nikdo nechce vědít o tobě: ale tak to chodí na světě. Avšak jen počkej, co bude potom, až poznají, že máš nadání. Závist, malicherné podlosti, a zvláště hloupost nahrnou se na tebe hůře než bída. Talent potřebuje soucitu, jemu jest třeba, aby mu rozuměli, a zatím uvidíš, jaké osobnosti tě obstoupí, až jen trochu dostihneš svého cíle. Budou do bláta šlapat a s opovržením přehlížet to, co se v tobě vypracovalo těžkou prací, strádáním, hladem, bezesnými nocmi. Nebudou ti dodávati mysli, nebudou tě těšit tvoji budoucí přátelé; nebudou ti ukazovati, co je v tobě dobrého a pravého, nýbrž se zlovolnou radostí budou vyzdvihovati do výše každý tvůj poklések, budou ti ukazovati zejména na to, co je v tobě špatného, na to, v čem se mýlíš a pod maskou chladnokrevnosti a opovržení k tobě budou jako svátek oslavovati každou tvou chybu (kdo prý se nedopouští chyby!). Ty jsi na neštěstí vypínavý, často nevčas hrdý, můžeš tedy urazit samolibou ničemnost a pak bude běda: ty budeš sám a jich mnoho. Utýrají tě špendlíky. Vždyť i já to už počínám zakoušet. Seber se tedy nyní! Nemáš ještě tak hroznou nouzi, můžeš být živ, neopovrhuj sprostou prací, štípej drva, jako jsem já je štípal na večerních zábavách u chudých řemeslníku. Ale ty's netrpěliv, jsi choroben svou netrpělivostí, je v tobě málo prostoty, příliš mnoho chytračíš, příliš mnoho přemýšlíš, dáváš příliš mnoho práce své hlavě. Jsi drzý na slovech a dostáváš strach, když máš vzíti do ruky smyčec. Jsi samolibý a máš málo smělosti. Směleji tedy, potrp, uč se, a nemás-li důvěry ve své síly, naděj se na náhodu: máš oheň, máš cit. Snad dojdeš k cíli, a ne-li, aspoň se pokus. Neztratíš při tom na žádný způsob, poněvadž možná výhra jest příliš veliká. V tomto případě naše snad jest veliká věc!"

Jefimov poslouchal svého bývalého soudruha s hlubokým citem. Ale ponenáhlu, co tento mluvil, bledost mizela s jeho lící, jež oživla ruměncem; jeho oči jiskřily nezvyklým ohněm smělosti a naděje. Brzy tato ušlechtilá smělost přešla v sebevědomí, potom v obvyklou drzost a konečně, když B. končil svou domluvu, Jefimov už ho poslouchal roztržitě a s netrpělivostí. Nicméně stiskl mu vroucně ruku, poděkoval mu a jsa náhlý v přechodech od nejhlubší pokory a duševní skleslosti do krajní hrdosti a drzosti, prohlásil troufale, aby si přítel nečinil starostí o jeho budoucnost, že ví, jak upraviti svůj osud, že v brzku i on doufá nalézti protekce, uspořádá koncert a pak rázem si dobude slávy i peněz.

B. pokrčil rameny, ale nenamítl ničeho svému bývalému soudruhu a tak se rozešli, rozumí se, ne na dlouho. Jefimov ihned utratil peníze, jež dostal od B. a přišel si pro jiné po druhé, po čtvrté, potom po desáté; konečně B. přešla trpělivost a zapřel se mu. Od té doby ztratil ho úplně s očí.

Uplynulo několik let. Kdysi B. se vracel domů ze zkoušky. V jedné uličce u dveří špinavé hospody setkal se s člověkem chatrně oblečeným, opilým, který ho zavolal jménem. Byl to Jefimov. Velice se změnil, sežloutl, opuchl v obličeji. Bylo patrno, že nespořádaný život vložil na něho svou pečeť nezhladitelným způsobem.

B. se velice zaradoval a sotva spolu promluvili dvě tři slova, vešli do hospody, kam ho zatáhl Jefimov. Tam v odlehlé, malé, začazené světničce prohlédl si blíže svého soudruha. Ukázalo se, že byl skoro v hadrech, v rozbitých botách; otrhaná jeho náprsenka byla celá politá vodkou. Vlasy mu počínaly šedivět a vylézat.

„Co se s tebou děje? Kde jsi nyní?" ptal se B.

Jefimov se zarazil, ba dostal z počátku i strach, odpovídal nesouvisle, trhaně, tak že si B. pomyslil, že má před sebou člověka pomateného. Konečně se Jefimov přiznal, že nemůže vypravovat, nedají li mu napíti se vodky a v hospodě že už dávno nemá úvěru. Při těch slovech se začervenal, ačkoli se snažil dodati si odvahy jakýmsi smělým gestem; ale vypadlo to drze, strojeně, dotěrně, tak že všechno bylo hrozně žalostné a vzbudilo soustrast v dobrém B., jenž poznal, že jeho předtuchy se vyplnily úplně. Nicméně dal přinésti vodky. Jefimov změnil se ve tváři vděčností a přišel do takových rozpaků, že se slzami v očích byl hotov políbiti ruku svému dobrodinci. Při obědě B. zvěděl k velikému svému překvapení, že nešťastník je ženat. A překvapení jeho vzrostlo ještě více, když se hned na to dověděl, že žena byla příčinou všeho jeho neštěstí a hoře, že tento sňatek zničil na dobro všechen jeho talent.

„Kterak to?" optal se B.

„Já, brachu, dva roky už nevzal houslí ani do ruky,' odpověděl Jefimov. „Má stará je kuchařka, nevzdělaná, hrubá ženská. Aby ji čert!.. My se jen pereme spolu, jiného neděláme nic."

„Proč jsi se tedy ženil, když je to takové?"

„Neměl jsem co jíst. Seznámil jsem se s ní, ona měla asi tisíc rublů. Skočil jsem tedy do toho a oženil jsem se. A ona se do mne zamilovala. Sama se mi zavěsila na krk. Kdož ji nutil! Peníze jsou utraceny, propity – nu, brachu, co tu s talentem! Všechno je to tam."

B. spozoroval, že Jefimov jaksi chvátá, aby se před ním ospravedlnil.

„Všeho jsem nechal, všeho," dodal. A tu mu oznámil, že v poslední době dostihl už skoro úplné dokonalosti na houslích, a že třebas i B., jenž se pokládá nyní za jednoho z prvních houslistů ve městě, nedosáhne mu ani do kotníků, jestli že zachce.

„Proč jsi tedy všeho nechal?" ptal se udivený B. „Měl bys si hledati místo."

„Nestojí to za to!" odvětil Jefimov a máchnul rukou. „Kdo pak tam z vás čemu rozumí! Co umíte? Nic, pranic neumíte. Tanec nějaký v baletě zahudlat – to je vaše umění. Dobrého houslistu jak živi jste ani neviděli ani neslyšeli. Nač vás vyrušovat; zůstávejte si, jak chcete."

Tu Jefimov opět máchnul rukou a div nesklouznul se židle, protože byl už pořádně nachmelen. Potom počal zváti k sobě B. Tento se omluvil, vzal si jeho adressu a slíbil, že zejtra zcela jistě k němu přijde. Jefimov, který byl nyní úplně syt, pohlížel posměšně na svého bývalého soudruha a všemožným způsobem se snažil nějak ho píchnouti. Když odcházeli, chopil se drahé šuby a podal ji B., jako nižší vyššímu. Když procházeli první světnicí, zastavil se a představoval B. hospodskému a hostům jako prvního a jediného houslistu v celém hlavním městě. Slovem počínal si neobyčejně špinavě v tu chvíli.

Přes to však B. vyhledal ho druhého dne z rána v podkroví, kde jsme všichni tehda přebývali v krajní nouzi v jediné světnici. Byly mně tehda čtyři roky a dvě léta byla už maminka provdána za Jefimova. Byla to ubohá žena. Bývala dříve vychovatelkou, byla výborně vzdělána, hezká, ale chudobná, a proto se provdala za stařičkého úřadníka, mého otce. Prožila s ním pouze rok. Když pak můj otec náhle zemřel a nepatrné dědictví bylo rozděleno mezi jeho dědice, maminka zůstala se mnou s malou částkou peněz, které se jí dostaly za podíl. Jíti opět někam za vychovatelku s dítětem na rukou bylo těžko.

V tu dobu jakousi náhodou setkala se s Jefimovem a skutečně se do něho zamilovala. Byla enthusiastka, blouznilka, viděla v Jefimovu jakéhosi genia, uvěřila jeho vypínavým slovům o skvělé budoucnosti; její představivosti lichotila slavná účast, býti oporou, průvodkyní geniálního člověka a provdala se tedy za něho. Ale hned v prvním měsíci zmizely všechny její sny a naděje a otevřela se před ní žalostná skutečnost.

Jefimov, který se opravdu snad oženil proto, že maminka měla nějaký tisíc rublů na penězích, jakmile peníze byly utraceny, složil ruce v klín a jakoby byl rád zámince, hned prohlásil všude a každému, že sňatek zhubil jeho nadání, že nemohl pracovati v dusné světnici tváří v tvář s hladovou rodinou, že za takových okolností není ani pomyšlení na písně a hudbu, a konečně že mu patrně už při narození byl přisouzen takový nešťastný osud. Zdá se, že i sám později byl přesvědčen o spravedlivosti svých žalob a těšil se takto novou výmluvou. Zdálo se, že tento nešťastný, zahubený talent sám hledal vnější příležitosti, na kterou by mohl svésti všechny nehody, všechna neštěstí. Ale při tom nikterak nemohl přesvědčiti sebe o hrozné pravdě, že už jest dávno a na vždy ztracen pro umění. Křečovitě zápolil jako s děsivým chorobným snem s tímto hrozným přesvědčením, a konečně, když skutečnost ho udolávala, když se mu chvílemi otvíraly oči, cítil, že neschází mnoho, aby úžasem pozbyl rozumu. Nemohl tak lehko vzdáti se pomyšlení na to, co tak dlouho tvořilo celý jeho život, a do poslední své minuty se domníval, že ještě nevypršela jeho hodina.

V dobách pochybností oddával se opilství, které svým šeredným výparem rozhánělo jeho tesknotu. Snad ani sám nepozoroval, jak potřebná byla pro něho žena v tuto dobu. To byla živá omluva a skutečně můj otčím div nesešílel při myšlénce, že až pochová ženu, která zahubila jeho, všechno další půjde už svou cestou.

Ubohá maminka mu nerozuměla. Jako pravá blouznilka nedodržela ani prvního kroku v odporné skutečnosti: stala se prchlou, zlostnou, svárlivou, tu chvíli se hádala s mužem, jenž nacházel jakousi rozkoš v tom, mohl li ji mučit, a bez přestání ho pobízela k práci. Ale zaslepenost, utkvělá idea mého otčíma, jeho bláznovství učinily ho skoro nelidským a necitelným. Jen se jí posmíval a zapřísáhl se, že nevezme houslí do rukou do samé smrti ženiny, a také jí to oznámil s krutou bezohledností.

Maminka která ho přese všechna příkoří vášnivě milovala až do smrti, nemohla snésti takového života. Stala se chorobnou, věčně trpící, žila v neustálých mukách a kromě všeho tohoto hoře padala na ni samotnou veškera péče o uživení rodiny. Počala vařit a zřídila si nejprve jídelnu pro příchozí. Ale muž jí tajně bral všechny peníze a tak se stávalo, že nezřídka místo oběda byla nucena posýlat prázdné nádobí těm, pro koho vařila.

Když B. nás navštívil, zabývala se praním prádla a barvením starých šatů. Takovým způsobem živili jsme se ledajak v našem podkroví.

Chudoba naší rodiny překvapila B.

„Poslouchej, co to mluvíš za hlouposti," pravil otčímovi; „kde je tu zahubené nadání? Vždyť ona tebe živí, a co ty děláš?"

„E nic," odvětil otčím.

Ale B. neznal ještě všech útrap maminčiných. Muž přiváděl k sobě do bytu často celé zástupy různých otrhanců a křiklounů a čeho při tom nenatropili!

B. dlouho přemlouval svého bývalého soudruha; konečně mu oznámil, nebude-li se chtít polepšiti, že mu v ničem nepomůže. Řekl mu bez okolků, že mu peněz nedá, protože by je propil, a na konec požádal, aby mu zahrál něco na housle, aby viděl, co se dá pro něho učinit. Když pak otčím odešel pro housle, B. chtěl potaji dáti něco peněz mamince, ona však se zdráhala přijati jich. Po prvé měla bráti almužnu! B. dal tedy peníze mně a ubohá žena se rozplývala v slzách. Otčím přinesl housle a požádal nejprve za vodku, poněvadž prý jinak nemůže hráti. Poslali pro vodku. Napil se a rozvázal.

„Zahraju ti něco svého vlastního, z přátelství," pravil mu a vytáhl pod prádelníkem tlustý, zaprášený sešit.

„To všechno jsem psal já sám," pravil, ukazuje na sešit.

„Však uvidíš! To nejsou, brachu, vaše balety."

B. prohlédl si mlčky několik stránek; potom rozevřel noty, které přinesl s sebou a požádal otčíma, aby své skladby nechal stranou a sehrál něco z toho, co on mu přinesl.

Otčím se trochu zamrzel, ale ze strachu, aby nepozbyl nabízené mu podpory, vyhověl žádosti B.

Tu B. seznal, že bývalý jeho soudruh skutečně mnoho pracoval a získal za doby jich rozluky, ačkoli se chvástal, že od samé svatby nebere nástroje do ruky. Bylo třeba viděti radost mé ubohé matky. Pohlížela na muže a znova byla na něho hrda. Dobrý B. měl upřímnou radost a rozhodl, že zaopatří otčíma. Měl už tehda značné styky a bez otálení počal prosit a doporučovati svého nešťastného soudruha, přijav od něho předem ubezpečení, že se bude chovati dobře. Prozatím ho lépe ošatil na svůj účet a doprovodil ho k některým známým osobám, na nichž záviselo místo, o něž se pro něho ucházel. Nutno podotknouti, že Jefimov pohrdal vším pouze na slovech, ale zdá se, že s největší radostí přijal nabídku svého starého soudruha.

B. vypravoval, že se až styděl za všechno pochlebování a za všechny ponížené poklony, kterými se otčím snažil ho udobřiti, boje se, aby si nějak nepokazil jeho přízeň. Chápal, že ho vedou na dobrou cestu, ba přestal i píti.

Konečně se nalezlo pro něho místo v divadelním orchestru. Složil dobře zkoušku, protože celoměsíční pilnou prací nahradil zase vše, čeho pozbyl za půldruhého roku nečinnosti, slíbil, že i budoucně bude pracovat a správně i přesně konati své nové povinnosti.

Avšak postavení naší rodiny se o nic nezlepšilo. Otčím nedával mamince ani kopejky ze svého služného, všechno utrácel sám, propíjel a projídal s novými přátely, jichž si nasbíral hned celý kroužek. Spřátelil se hlavně s divadelními zřízenci, choristy, figuranty, slovem s takovými lidmi, mezi nimiž mohl hráti první úlohu, za to však se vzdaloval lidí opravdu nadaných. Dovedl svým novým přátelům vnuknouti jakousi zvláštní úctu k sobě, ihned jim namluvil, že je člověk zneuznaný, že má ohromný talent, že ho zahubila žena a konečně že jejich kapelník hudbě vůbec ani nerozumí. Vysmíval se všem členům orchestru, smál se výběru kusů, jež se dávaly na divadle, a konečně i samým skladatelům hraných oper. Posléze počal vykládati jakousi novou theorii hudby, slovem omrzel celý orchestr, znesvářil se se všemi soudruhy i s kapelníkem, nahrubil svým představeným, získal si pověst nad míru nepokojného, urputného a zároveň nicotného člověka, tak že se stal konečně pro všechny nesnesitelným.

Bylo opravdu podivno viděti člověka tak bezvýznamného, špatného, málo platného a nedbalého výkonného hudebníka, jak činí takové ohromné nároky s neobyčejnou hrdopyšností, vychloubačností a s nezvykle příkrým tonem.

Věc skončila tím, že se otčím znesvářil i s B., vymyslil si ošklivou pomluvu, nejohavnější klevetu a dal ji do oběhu jako očividnou pravdu. Propustili ho z orchestru po šestiměsíční nepořádné službě za nedbalost v konání povinností a za nestřízlivé chování. Ale nesešel tak rychle se svého místa. Brzy ho uviděli ve starých hadrech, protože slušné šatstvo všechno bylo zase prodáno a zastaveno. Počal navštěvovati své bývalé soudruhy z divadla, ať už byli rádi nebo neradi takovému hostu, roznášel klepy, mluvil hlouposti, naříkal na své živobytí a zval k sobě každého, aby se přišel podívat na jeho zlopověstnou ženu.

Ovšem našli se posluchači, našli se tací lidé, kteří shledávali v tom zálibu, když napojili vyhnaného soudruha, a přiměli ho žvaniti všemožný nesmysl. Zejména proto, že mluvil vždycky vtipně a chytře a prosypával své řeči žíravou žlučí a různými cynickými nájezdy, jež se líbily posluchačům jistého druhu. Pokládali ho za jakéhosi ztřeštělého šaška, kterého jest časem příjemno nechat žvaniti z dlouhé chvíle.

Rádi ho dráždili tím, že začali před ním mluviti o jakémsi nově přibylém houslistovi. Jefimov, jak to uslyšel, změnil se v obličeji, zalekl se, počal se vyptávat, kdo přijel, kdo je ten nový talent, a hned počal řevniti k jeho slávé. Zdá se, že teprv od této doby započala jeho skutečná, systematická pomatenost – jeho utkvělá idea, že on je nejprvnější houslista, aspoň v Petrohradě, ale že jest pronásledován osudem, že mu bylo ublíženo, že pro různé intriky je nepochopen a zůstává neznámým. Toto poslední mu z části lichotilo, protože jsou takové povahy, kterým činí veliké potěšení, mohu-li se pokládati za uražené a utlačené, mohou-li si veřejně na to postesknout anebo samy pro sebe se těšit tím, že se klaní své zneuznané velikosti.

Všechny petrohradské houslisty měl spočítané a dle svých názorů v nikom z nich nenacházel sobě soupeře. Znalci i dilettanti, kteří znali nešťastného pomatence, rádi se dávali před ním do řeči o některém známém, nadaném houslistovi, aby ho tím přiměli, by jim pověděl své mínění. Měli rádi jeho zlomyslnost, jeho žíravé poznámky, měli rádi dělné a chytré věci, které mluvil, kritisuje hru svých domnělých soupeřů. Často mu nerozuměli, za to však byli přesvědčeni, že nikdo na světě neumí tak obratně a v tak řízné karrikatuře vykresliti současné hudební znamenitosti. Ba i sami umělci, jimž se takovým způsobem posmíval, trochu se báli, poněvadž znali jeho jedovatost, byli si vědomi věcnosti jeho nájezdů a spravedlivosti jeho úsudku, kdykoli bylo třeba někoho zdrtit.

Přivykli jaksi vídati ho na chodbách divadla a za kulisami. Sluhové ho propouštěli bez překážek, jako nezbytnou osobu a tak se stal jakýmsi domácím Thersitem. Takové živobytí trvalo asi dvě nebo tři léta; ale konečně omrzel všechny i v této své poslední roli. Došlo na formální vyhnání a za posledních dvou let svého života otčím jakoby byl do vody spadl: už ho nebylo vidět nikde.

B. však ho potkal ještě asi dvakráte, ale v takovém zuboženém stavu, že soustrast ještě jednou v něm nabyla vrchu nad odporem, jejž k němu pociťoval. Zavolal na něho, ale otčím se zamrzel, tvářil se, jakoby neslyšel, stáhl si na oči starý, smačkaný klobouk a prošel mimo.

Konečně o jakémsi velkém svátku oznamovali ráno B., že k němu přišel s blahopřáním jeho bývalý soudruh Jefimov. B. vyšel k němu do předsíně. Jefimov stál napilý, počal se ukláněti hluboko, div ne až k samým nohám, cosi ševelil rtoma a úporně se zdráhal jíti dále do pokoje. Smysl jeho zdráhání byl ten, že kde pak prý se takový osudem pronásledovaný člověk, jako on, může přáteliti s tak vznešenými osobami, jako B.; takovým malinkým lidem že dostačí lokajské místo v předsíni, chtějí-li blahopřáti ke svátku; pokloní se a půjde si svou cestou. Slovem, vše bylo špinavo, hloupo a odporně ošklivo.

Od té doby B. ho neviděl velice dlouho, až do samé katastrofy, kterou se rozřešil celý ten žalostný, chorobný, dusný život. Rozřešil se hrozným způsobem. Tato katastrofa je těsně spojena nejen s prvními dojmy mého dětství, nýbrž i s celým mým životem. Stala se následujícím způsobem…

Ale dříve musím vysvětliti, jaké bylo mé dětství, a čím mně byl tento člověk, který se tak trapně vtiskl v mé první dojmy a který byl příčinou smrti mé nebohé matičky.

II

Vzpomínky na mé mládí jsou velice pozdní; sáhají teprv do desátého roku mého stáří. Nevím, jak to, že všechno, co se dálo se mnou až do tohoto stáří, nezůstavilo ve mně nijaké jasné představy, na niž bych si mohla nyní vzpomenouti. Ale od té doby, když mně minulo půldesáta roku, pamatuju se na všechno jasně, den za dnem, souvisle, tak jakoby se vše, co se stalo potom, přihodilo teprve včera.

Pravda, mohu si připomenouti jako ve snu též ledaco staršího: neustále rozsvícenou lampičku v temném koutku před starým obrazem; potom jak mne kdysi na ulici porazil kůň, od čehož jsem, jak mně později vypravovali, proležela tři měsíce v posteli; dále jak jsem se za oné nemoci probudila v noci vedle maminky, s níž jsem spala, a jak jsem se náhle polekala svými chorobnými sny, noční tišinou a hryzoucími v koutku myšmi a pak se třásla strachem celou noc, schoulila se pod pokrývku, ale neodvážila se budit maminku, z čehož soudím, že jsem se jí bála víc, než každé jiné hrůzy.

Ale od té chvíle, když jsem náhle nabyla vědomí o sobě, rozvíjela jsem se rychle, neočekávaně, a množství zcela nedětských dojmů stalo se mně jaksi hrozně přístupným. Všechno se přede mnou vyjasnilo, všechno neobyčejně rychle stávalo se mi pochopitelným. Doba, od které počínám dobře sebe pamatovati, zůstavila ve mně ostrý a smutný dojem; tento dojem opakoval se potom každý den a vyrůstal s každým dnem; on vrhl temný, podivný kolorit na celou dobu mého života u rodičů a s tím zároveň i na celé mé dětství.

Nyní se mně zdá, že jsem procitla náhle jako z hlubokého spánku, ačkoli tehda to nebylo pro mne, rozumí se, tak překvapující. Octla jsem se ve velké světnici s nízkým stropem, dusné a nečisté Stěny byly obíleny špinavě šerou harvou; v koutě stála ohromná ruská pec; okna vedla na ulici, či lépe řečeno na střechu protějšího domu, a byla nizoučká, široká jako štěrbiny. Podokenní zídky byly tak vysoko od podlahy, že pamatuju, jak jsem musila bráti židli, stoličku a pak teprve s namáháním jsem se dostala na okno, na kterém jsem ráda sedávala, když nebyl nikdo doma.

Z našeho bytu bylo viděti půl města. Bydleli jsme pod samou střechou v pětipatrovém, ohromném domě. Všechen náš nábytek záležel z jakéhosi zbytku divanu, potaženého voskovaným plátnem, celého roztrhaného a zaprášeného, z prostého, nebarveného stolu, dvou židlí, maminčiny postele, skřínky v koutě, prádelníku, jenž stál vždy nakřivený, a z otrhané, papírové španělské stěny.

Pamatuju se, byl soumrak; všechno bylo v nepořádku a rozházeno: kartáče, jakési hadry, naše dřevěné nádobí, rozbitá láhev a nevím, co ještě. Vím, že maminka byla nad míru rozčilena a plakala. Otčím seděl v koutě ve svém všedním, otrhaném kabátě. Odpověděl jí cosi s úsměškem, což ji podráždilo ještě více, a znova letěly na podlahu kartáče a nádobí.

Já jsem se rozplakala, vzkřikla jsem a vrhla jsem se k nim k oběma. Byla jsem hrozně polekána a pevně jsem objala tatínka, abych ho chránila svým tělem. Bůh ví, proč se mně zdálo, že se maminka bezdůvodně na něho zlobí, že je nevinen. Chtělo se mi prositi za něho, vzíti za něho na sebe jakýkoli trest. Hrozně jsem se bála maminky a domnívala jsem se, že všichni se jí taktéž bojí.

Maminka se zprva zarazila, potom mne chopila za ruku a odtáhla mne za španělskou stěnu. Uhodila jsem se do ruky o postel dosti silně, ale hrůza má byla silnější než bolest, tak že jsem si jí ani nevšimla. Ještě se pamatuju, že maminka počala cosi trpce a prudce vyčítati otci, ukazujíc na mne. (Budu ho i příště v tomto vypravování nazývati otcem, poněvadž jsem se dověděla teprve později, že nebyl můj vlastní otec.)

Celý ten výjev trval asi dvě hodiny a já, chvějíc se netrpělivostí, snažila jsem se ze všech sil uhodnouti, čím to skončí. Konečně svár utichl a maminka odešla kamsi. Tu mne tatínek zavolal, poceloval, pohladil po hlavě, posadil si na kolena a já jsem se pevně, sladce přitulila k jeho prsům. Bylo to snad první zaláskání od rodičů a snad právě proto počala jsem si všechno jasně pamatovati od této doby. Spozorovala jsem také, že jsem si zasloužila lásku otcovu tím, že jsem se ho zastala a tu mne tuším poprve překvapilo pomyšlení, že mnoho trpí a snáší hoře od maminky. Ta idea utkvěla ve mně od té doby na vždy a den ode dne víc a více mne pobuřovala.

Od toho okamžiku zrodila se ve mně jakási bezhraničná láska k otci, ale podivná láska, jakoby ani ne dětská. Řekla bych, že to byl spíše jakýsi soutrpný, mateřský cit, kdyby takové určení mé lásky nebylo trochu směšno pro dítě. Otec zdával se mně vždy tak ubohý, tak utiskovaný a pronásledovaný, tolik trpící, že pro mne bylo hroznou, nepřirozenou věcí nemilovati ho celou duší, netěšiti ho, nelichotiti se k němu, nestarati se o něho všemi silami. Avšak po dnes nechápu, jak mně mohlo přijíti do hlavy, že můj otec jest takový trpitel, takový nešťastný člověk na světě. Kdo mi to vnukl? Jakým způsobem jsem mohla já, dítě, pochopiti třebas jen nějakou maličkost z jeho osobních nehod? A přece jsem je chápala, ovšem předělavši a upravivši si všechno ve své hlavě dle svého rozumu. Ale doposud si nemohu představiti, jakým způsobem sestavil se ve mně takový názor. Možná, že maminka byla ke mně příliš přísna a já jsem přilnula k otci jako k bytosti, která dle mého soudu trpěla spolu se mnou společně.

Pověděla jsem už o svém prvém probuzení z dětského spánku, o prvém hnutí v mém životě. Srdce mé bylo zraněno od prvého okamžiku a nepostižnou, unavující bystrotou počal se můj rozvoj. Už jsem se nemohla spokojovati pouhými vnějšími dojmy. Začala jsem přemýšlet, uvažovat, pozorovat. Ale toto pozorování začalo tak nepřirozeně záhy, že má představivost musila si nezbytně předělávali všechno po svém rozumu, a já se ocitla náhle v jakémsi zvláštním světě. Všechno vůkol mne začalo se podobati té čarovné pohádce, kterou mně často vypravoval otec a kterou jsem nezbytně musila přijímati za čistou pravdu.

Zrodily se podivné pojmy. Seznala jsem velmi dobře – ač nevím, jak se to stalo – že žiju v podivné rodině a že moji rodičové nejsou nikterak podobni k těm lidem, s kterými jsem se náhodou setkávala v ony doby. Proč, přemítala jsem, proč vídám jiné lidi, kteří už na první pohled jsou nepodobni k mým rodičům? Proč jsem vídala smích na jiných tvářích a při tom mne překvapovalo, že v našem koutku nikdo se nesměje, nikdo nikdy se neraduje? Jaká síla, jaká příčina nutila mne, devítileté dítě, abych se tak bedlivě vhlížela a vslouchala v každé slovo těch lidí, s nimiž jsem se náhodou setkávala buď na našich schodech, nebo na ulici, když jsem pod večer, přikryvši své hadry starou matčinou kacabajkou, šla s měděnými penězi k hokynáři nakoupit za několik grošů cukru, čaje nebo chleba?

Pochopila jsem, ač nevím, kterak, že v našem koutku sídlí jakési věčné, nesnesitelné hoře. Lámala jsem si hlavu, snažila se uhodnouti, proč je to tak a nevím, kdo mně pomohl rozřešiti to všechno dle mého rozumu: obvinila jsem maminku, uznala jsem, že ona činí příkoří otci, ačkoli opakuju, že nechápu, jak se mohl takový divoký pojem složiti v mé představivosti. A na kolik jsem přilnula k otci, na tolik jsem počala nenáviděti ubohou matku. Dosud mne vzpomínka na to na všechno hluboce a bolestně trápí.

Přecházím k druhému případu, který ještě více než prvý působil k mému divnému sblížení s otcem. Jednou po deváté hodině večer maminka mne poslala k hokynáři pro droždí a tatínek nebyl doma. Když jsem se vracela, upadla jsem na ulici a rozlila celý hrnek. První má myšlénka byla, jak se maminka rozzlobí. Zároveň však jsem cítila strašnou bolest v levé ruce a nemohla jsem vstát. Lidé se zastavili kolem mne; jakási stařenka mne začala zdvihati a jakýsi kluk, jenž běžel mimo, udeřil mne klíčem do hlavy. Konečně mne postavili na nohy, já jsem sebrala střepy rozbitého hrnku a šla jsem vrávorajíc, jedva noha nohu mine.

Náhle jsem spatřila tatínka. Stál uprostřed zástupu před bohatým domem, jenž stál naproti našemu. Tento dum náležel jakýmsi vznešeným lidem a byl velkolepě osvětlen; u dveří sjelo se množství kočáru a zvuky hudby dolétaly z oken na ulici. Chopila jsem tatínka za polu kabátu, ukázala mu rozbitý hrnek a s pláčem jsem mu oznámila, že se bojím jíti k mamince.

Byla jsem jaksi ubezpečena, že se mne zastane. Ale proč jsem byla ubezpečena, kdo mně to napověděl, kdo mne navedl, že on mne miluje víc než maminka? Proč jsem k němu přistoupila beze strachu?

On mne vzal za ruku, počal mne těšiti, potom řekl, že mně chce něco ukázat a zdvihl mne na rukou. Nemohla jsem nic rozeznati, protože mne chopil za poraněnou ruku, která mne hrozně zabolela; ale nedala jsem se do pláče, bojíc se, abych ho nezarmoutila. A on se pořád ptal, vidím-li co? Snažila jsem se všemožně vyhověti mu a odpovídala jsem, že vidím červené záclony. Když mne však chtěl přenésti na druhou stranu ulice blíže k domu, tu jsem, nevím proč, začala náhle plakat, objímat ho a prosit, aby mne pustil nahoru k mamince.

Pamatuju se, že mně láskání otcovo bylo tehda velice těžké a nemohla jsem snésti, že jeden z těch, koho jsem tolik chtěla milovat, láská mne a miluje, kdežto ke druhé jsem se neosmělovala a bála jíti. Maminka se však vůbec ani nerozhněvala a poslala mne spat. Pamatuji se, že bolest v ruce, která neustále vzrůstala, způsobila mně horečku. Ale byla jsem jaksi zvláště šťastna, že všechno skončilo tak dobře a celou tu noc viděla jsem ve snách sousední dům s červenými záclonami.

Když jsem se probudila druhého dne, první myšlénkou, první starostí mou byl dům s červenými záclonami. Jakmile maminka odešla z domu, vyškrábala jsem se na okno a počala si jej prohlížeti. Už dávno tento dům budil mou dětskou zvědavost. Zvláště ráda jsem na něj pohlížela večer, kdy se na ulici rozsvěcovaly svítilny a kdy se počínaly rdíti jakýmsi krvavým, zvláštním světlem jako purpur červené záclony za velikými skly jasně osvětleného domu.

K jeho vchodu skoro stále přijížděly nádherné povozy s krásným, hrdým spřežením a vše to vábilo mou zvědavost: i křik, i běhání u vchodu i různobarevné svítilny u kočárů, i vystrojené dámy, které přijížděly v nich. To všechno v mé dětské představivosti nabývalo rázu čehosi carsky nádherného a pohádkově čarovného. Nyní pak, když jsem se setkala s otcem u bohatého domu, dům ten stal se pro mne dvojnásob krásným a zajímavým. Nyní se v mé překvapené fantasii počaly roditi jakési divně krásné představy a domněnky. Ovšem nedivím se, že jsem se uprostřed takých divných lidí, jako byli otec a matka, sama také stala takovým podivným, fantastickým dítětem. Mne jaksi zvláště překvapoval kontrast jejich povah. Mne překvapovalo na příklad to, že maminka neustále se starala a sháněla po našem ubohém hospodářství, věčně vyčítala otci, že ona jediná musí na všechny pracovat, a bezděky jsem si dávala otázku, proč jí tatínek nepomáhá, proč žije v naší domácnosti jako cizí člověk?