Kitabı oku: «Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina», sayfa 14

Skutečně tato má náchylnost k němu podobala se trochu k románu… A románu tomu nebylo souzeno dlouhé trvání: brzy jsem pozbyla otce i matky. Jejich život zakončil se hroznou katastrofou, která se těžce a trapně vtiskla v mé vzpomínky. Přihodilo se to následujícím způsobem.

III

V tu dobu celý Petrohrad byl vzrušen neobyčejnou novinkou. Roznesla se pověst o příjezdu proslulého S…ce. Všechno, co mělo v Petrohradě smysl pro hudbu, bylo na nohou. Pěvci, umělci, básníři, ctitelé hudby, ba i ti, kdo nikdy nebývali ctiteli hudby a se skromnou hrdostí tvrdívali, že v hudbě nerozumějí ani jediné notě, hrnuli se, uneseni dychtivostí, pro lístky.

Sál nemohl pojati ani desátý díl nadšenců, kteří mohli zaplatit dvacetpět rublů za vchod; avšak evropská pověst S…ce, jeho vavříny ověnčené stáří, nevadnoucí svěžest jeho talentu, zprávy, že za posledních let už zřídka bere smyčec do ruky na potěšení obecenstva, ujišťování, že tentokrát už naposled objíždí Evropu a pak vůbec přestane hrát, způsobily takový effekt. Slovem: dojem byl úplný a hluboký.

Pravila jsem již, že příjezd každého nového houslisty, každé byť jen trochu proslulé znamenitosti působil na mého otčíma nad míra nepříjemný dojem. Spěchal vždy mezi prvými, aby uslyšel nově přibylého umělce, aby co nejrychleji poznal stupeň jeho dokonalosti. Často se až roznemohl od pochval, jež se kolem něho udělovaly novému umělci, a teprve tehdy nabýval klidu, když se mu podařilo nalézti nedostatky ve hře nového houslisty a jedovatě rozšířiti své mínění všude, kde to bylo možno. Ubohý, pomatený člověk uznával na celém světě pouze jediný talent, pouze jediného umělce, a ten umělec byl ovšem on sám. Ale zpráva o příjezdě S…ce, hudebního genia, působila na něho způsobem ohromujícím. Dlužno podotknouti, že za posledních deset let Petrohrad neslyšel ani jednoho znamenitého talentu, byt se nerovnal svou dokonalostí S…ci. Proto můj otec neměl vlastně ani ponětí o hře vynikajících umělců v Evropě.

Vypravovali mně, že po první zprávě o příjezdu S…ce mého otce hned zas uviděli za kulisami divadla. Pravili, že se tam objevil neobyčejně vzrušený, s nepokojem se vyptával na S…ce a jeho nastávající koncert. Dávno už ho nevídali za kulisami a jeho příchod způsobil dokonce i jistý effekt. Kdosi usmyslil si podrážditi ho a s vyzývavým pohledem řekl: „Nyní, báťuško, Jegore Petroviči, uslyšíte ne baletní hudbu, nýbrž takovou, která vám do smrti nedá pokoje!"

Praví se, že zbledl, když zaslechl tento výsměch, ale přece odpověděl, hystericky se usmívaje: „Uvidíme; slavné jsou bubny za horami. Vždyť S…c byl pořád jen v Paříži; to ho Francouzi rozkřičeli, a my víme, co jsou Francouzi atd."

Vůkol se ozval smích; chudák se zamrzel, ale zdržev se, dodal, že zatím neříká nic, že počká a uvidí, protože do pozejtřka není dlouho a brzy se vysvětlí všechny zázraky.

B. vypravoval, že téhož večera před soumrakem se setkal s knížetem Ch…m, známým dilettantem, člověkem hluboce chápajícím a milujícím umění. Kráčeli spolu, rozmlouvajíce o nově přibylém umělci, když náhle na rohu jedné ulice B. spatřil mého otce, jenž stál před oknem jistého obchodu a bedlivě si prohlížel vyvěšenou zde návěštní ceduli, na které velikými písmeny se dávala zpráva o koncertě S…ce.

„Vidíte tam toho člověka?" optal se B., ukazuje na, mého otce.

„Kdo je to?" odpověděl kníže.

„Slyšel jste už o něm. To je tentýž Jefimov, o kterém jsem s vámi už nejednou rozprávěl a jemuž jste sám kdysi poskytl podporu."

„Ach, to je zajímavé!" zvolal kníže. „Vy jste o něm mnoho mluvil. Praví se, že je velice zábavný. Přál bych si ho slyšet."

„To by nestálo za to," namítl B., „a učinilo by trapný dojem. Nevím, jak by působil na vás, ale mně při setkáni s ním vždycky puká srdce. Jeho život je strašná, neuvěřitelná tragedie. Mám s ním hluboký soucit a přese všechnu jeho špinavost přece ve mně neutuchla sympatie k němu. Pravíte, kníže, že musí býti zábavný. Je pravda, ale působí příliš těžký dojem. Především je pomatený; za druhé tento šílenec má na sobě tři zločiny, protože kromě sebe zahubil ještě dvě bytosti: svou ženu a dceru. Znám ho. Umřel by na místě, kdyby nabyl přesvědčení o svém zločinu. Ale veškera hrůza spočívá v tom, že už skoro osm let trvá tento zločin a on osm let zápasí se svým svědomím, aby se o něm přesvědčil ne skoro, ale úplně."

„Pravil jste mně, že je chud?" řekl kníže.

„Ano; ale chudoba je nyní pro něho vlastně štěstí, protože ho vymlouvá. Může nyní ubezpečovati každého, že mu překáží pouze chudoba a že kdyby byl bohat, měl by čas a nebylo by starostí, a hned by celý svět uviděl, jaký je umělec. Oženil se s hroznou nadějí, že tisíc rublů, které měla jeho žena, mu pomohou na nohy. Jednal jako blouznivec, jako básník, ostatně tak on jednal vždycky ve svém životě. Víte-li, co tvrdí celých osm let bez přestání?

Tvrdí, že příčinou všech jeho neštěstí jest žena, že mu překáží. Složil ruce a nechce pracovat. Vezměte mu však tuto ženu, a bude nejnešťastnější stvoření na světě. On už několik let nevzal houslí do ruky, a víte proč? Protože pokaždé, jakmile vezme smyčec do ruky, sám v duchu musí nabyti přesvědčení, že je nic, nula, a ne umělec. Nyní však, když smyčec leží stranou, má aspoň vzdálenou naději, že to není pravda. Je blouznivec; myslí, že najednou, jakýmsi zázrakem se stane náhle nejznamenitějším člověkem na světě. Jeho heslo: „aut Caesar, aut nihil", jakoby se Caesarem člověk mohl státi jen tak, náhle, za okamžik. Jeho touha je sláva. Stane-li se však takový cit hlavní a jedinou pohnutkou umělce, tu umělec už není umělcem, protože už ztratil hlavní umělecký pud, totiž lásku k umění pouze pro umění, a ne pro něco jiného, pro slávu. S…c je pravý opak; když ten se chopí smyčce, není pro něho na světe pranic, kromě jeho hudby. Po smyčci první věcí jsou mu peníze, a teprve třetí věcí, tuším, sláva. Ale o tu se málo stará… Víte-li, co nyní zajímá onoho nešťastníka?" dodal B., ukazuje na Jefimova. „Zajímá ho nejhloupější, nejnicotnější, nejžalostnější a nejsměšnější starost na světě, totiž, stojí-li on výše než S…c, aneb S… c stojí výše než on – jiného nic, protože je přese všechno přesvědčen, že je prvním hudebníkem na celém světě. Přesvědčte ho, že není umělec, a on – povídám vám – umře na místě, jako bleskem zabitý, poněvadž je strašno rozloučiti se s utkvělou ideí, které obětoval celý život a která má přec jen hluboký a opravdový základ, neboť z počátku byl skutečně umělcem povolaným."

„Je zajímavo, co bude dělat, až uslyší S…ce," prohodil kníže.

„Ano," pravil B. zádumčive. „Ale ne; vzpamatuje se okamžitě; jeho šílenství je silnější než pravda a hned si smyslí nějakou výmluvu."

„Myslíte?" řekl kníže.

V tu chvíli došli k otci. Otec chtěl nepozorovaně projíti mimo, ale B. ho zastavil a dal se s ním do řeči.

B. se ho zeptal, pujde-li si poslechnout S…ce. Otec odpověděl lhostejně, že neví, že má na mysli jistou záležitost, která jest důležitější než koncerty a všichni cizí virtuosové, avšak že si věc rozmyslí a uvidí, a bude-li míti hodinku svobodného času, proč prý ne? Půjde se prý někdy podívat." Tu spěšně a nepokojně pohlédl na B. a na knížete, nedůvěřivě se usmál, potom se chopil klobouku, pokynul hlavou a prošel mimo, omluviv se, že nemá kdy.

O starostech otcových věděla jsem už den před tím. Nevěděla jsem sice, co vlastně ho trápí, ale viděla jsem, že byl strašně rozčilen; i maminka to spozorovala. Byla v tu dobu jaksi zvláště churava a sotva chodila. Otec bez přestání vycházel z domu a zase přicházel. Ráno přišli k němu tři nebo čtyři hosté, staří jeho druhové, čemuž jsem se velice podivila, poněvadž jsem kromě Karla Fedoroviče jiných cizích lidí u nás skoro nikdy nevídala a všichni s námi přerušili známost od těch dob, kdy tatínek nadobro opustil divadlo.

Konečně přiběhl celý udýchaný Karel Fedoryč a přinesl ceduli. Bedlivě jsem naslouchala a pozorovala a všechno to mne znepokojovalo tak, jakobych sama byla vinna poplachem a rozčilením, jež jsem vyčetla z otcovy tváře. Velmi se mi chtělo pochopiti to, o čem rozmlouvají a tu jsem poprvé uslyšela jméno S…ce. Pak jsem srozuměla, že je třeba alespoň patnácti rublů, chce-li někdo uviděti tohoto S…ce. Také se pamatuju, že se tatínek jaksi nemohl přemoci a máchnuv rukou, pravil, že zná ty zámořské zázraky, talenty neslýchané, zná i S…ce, že jsou to samí židé, pro ruské peníze přilézají, protože Rusové věří každé pitomosti na slovo a zejmena tomu, co Francouzi dříve rozkřičeli.

Tehda jsem už rozuměla, co znamenají slova: nemá talentu. Hosté se počali smáti a brzy všichni odešli, zanechavše tatínka ve špatné míře. Pochopila jsem, že se pro něco mrzí na tohoto S…ce; proto, abych se mu zavděčila a rozehnala jeho stesk, přistoupila jsem ke stolu, vzala ceduli, počala ji slabikovat a nahlas jsem přečetla jmeno S…ce. Pak jsem se zasmála, pohlédla jsem na tatínka, jenž zádumčivě seděl na židli a řekla jsem: „To je asi také takový, jako Karel Fedoryč; také to asi pořád není to pravé."

Tatínek sebou trhnul, jakoby se byl ulekl, vytrhl mně z ruky ceduli, rozkřičel se a zadupal nohama, vzal klobouk a odešel ze dveří, pak se zase hned vrátil, zavolal mne do síně, políbil mne a s jakýmsi nepokojem, s jakýmsi tajeným strachem počal mně mluviti, že jsem moudré a hodné dítě, že ho zajisté nebudu chtít zarmoutit, že čeká ode mne jakési značné úsluhy; ale jaké, neřekl. Mimo to bylo mně trapno ho poslouchat: viděla jsem, že jeho slova a lásky byly upřímný a to všechno mne jaksi rozechvělo. Počala jsem se strašně o něho obávati.

Druhý den při obědě – bylo to už den před koncertem – tatínek byl celý jako zničený. Strašně se změnil a neustále pohlížel na maminku. Byla jsem celá překvapená, když se dal konečně s maminkou do řeči o čemsi; byla jsem překvapena proto, že s ní skoro nikdy nemluvíval.

Po obědě počal si mne jaksi zvláště nadcházet. Každou chvíli pod různými záminkami mne vyvolával do síne, ohlížel se kolem, jakoby se bál, aby ho tam nezastali, a pořád mne hladil po hlavě, pořád mne líbal, pořád tvrdil, že jsem dobré dítě, že jsem poslušné dítě, že věrně miluju svého tatínka, a že jistě udělám, zač mne poprosí.

To všechno nahnalo na mne strašnou tesknost. Konečně, když mne vyvolal asi po desáté do síně, věc se vysvětlila. S tesklivým, utrápeným pohledem, nepokojně se ohlížeje po stranách, optal se mne, vím-li, kde maminka má uloženo těch dvacet pět rublů, které si přinesla včera ráno?

Ztrnula jsem leknutím, když jsem uslyšela tuto otázku. Ale v týž okamžik kdosi zašramotil na schodech a tatínek, leknuv se, odskočil a vyběhl z domu. Vrátil se až na večer zkormoucený, smutný, starostlivý, sedl mlčky na židli a počal jaksi ostýchavě na mne pohlížeti. Na mne padl strach a úmyslně jsem se vyhýbala jeho pohledům.

Konečně maminka, která celý den proležela v posteli, mne zavolala, dala mně drobné měděné peníze a poslala ke kupci nakoupit čaje a cukru. Čaj jsme pívali velmi zřídka; maminka dovolovala sobě tuto – na naše prostředky – rozkoš jenom tehdy, když se cítila nezdravou a měla horečku. Vzala jsem peníze, a jakmile jsem vyšla do síně, hned jsem se dala do běhu, jakobych se bála, aby mne nedohonili. Ale to, co jsem tušila, se stalo; tatínek mne dohonil už na ulici a odvedl mne nazpět na schody.

„Nétičko?" začal chvějícím se hlasem, „holoubku můj Poslouchej, dej mně ty peníze, a já ti zejtra…"

„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem, padnouc na kolena a prosíc ho, „tatínku, nemohu, nesmím! Maminka musí pít čaj… Nesmím mamince brát peníze, nikterak nesmím. Až po druhé vezmu…"

„Tedy ty nechceš? Ty nechceš?" šeptal mně celý zmatený. „Ty mne tedy nechceš mít ráda? Nu, dobře! Zanechám tě tu; zůstaň si sama s mámou; já od vás odejdu a tebe s sebou nevezmu. Slyšíš mne, zlá holčino, slyšíš?"

„Tatínku!" zvolala jsem v úžasu, „vem si peníze, na! Co mám nyní dělat?" naříkala jsem, lomíc rukama a chytajíc se za poly jeho kabátu, „Maminka bude plakat, maminka mě opět bude kárat!"

Zdá se, že neočekával takového odporu, ale peníze vzal. Konečně, když nemohl snésti mé žaloby a nářky, nechal mne na schodech a odešel. Já se vrátila nahoru, ale síly mne opustily u dveří našeho bytu; nesměla jsem, nemohla jsem vejíti dovnitř. Celé srdce mé bylo vzbouřeno a rozechvěno. Zakryla jsem si obličej rukama a padla jsem na okno jako tenkrát, když jsem poprvé od otce uslyšela přání, aby maminka umřela. Byla jsem jako bez sebe, ztrnulá a křečovitě jsem se zachvívala, naslouchajíc každému šramotu na schodech. Konečně jsem zaslechla, že kdosi spěšně přichází nahoru. Byl to on; poznala jsem jeho kroky.

„Ty's tady?" pravil po šeptnu.

Já se vrhla k němu.

„Na!" zvolal, strkaje mi do rukou peníze; „na, vezmi si je nazpět! Nyní už ti nejsem otcem, slyšíš? Nechci už být tvým tatínkem! Máš maminku raději než mne. Jdi si tedy k mámě! A já tě ode dneška ani znát nechci!"

S těmi slovy mne odstrčil a zase seběhl se schodů. Já s pláčem běžela za ním.

„Tatínku, drahý tatínku! Já budu poslouchat," volala jsem, „já tě mám radši než maminku! Vezmi si peníze, vezmi!"

Ale on mne už neslyšel, zmizel. Celý ten večer byla jsem jako zničená a třásla jsem se horečnou zimnicí. Pamatuju, že mně maminka cosi povídala, volala mne k sobě; byla jsem jako bez paměti, nic jsem neslyšela, nic neviděla. Skončilo vše hysterickým záchvatem; začala jsem plakat, křičet. Maminka se ulekla a nevěděla, co si počít. Vzala mne k sobě na postel a nevím, jak jsem usnula, držíc ji kolem krku, trhajíc sebou a neustále se lekajíc.

Tak prošla celá noc. Ráno jsem se probudila velice pozdě, když maminka už nebyla doma. Odcházela v tu dobu vždycky po svých záležitostech. U tatínka byl kdosi cizí a hlasitě spolu rozmlouvali. S těží jsem se dočkala, až host odešel, a jakmilé jsme zůstali sami, vrhla jsem se k otci a vzlykajíc počala jsem ho prosit, aby mně odpustil, co se včera stalo.

„A budeš moudré dítě, jako dříve?" přísně se mne optal otec.

„Budu, tatínku, budu!" odpověděla jsem. „Řeknu ti, kde maminka má peníze. Měla je včera zavřené ve škatulce v tomto truhlíku."

„Zavřené? Kde?" zvolal otec, trhnuv sebou a vstal se židle „kde jsou zavřené?"

„Tady jsou zavřené, tatínku!" sdělovala jsem mu; „ale počkej do večera, až mne maminka pošle měnit; drobné peníze – viděla jsem včera – všechny došly."

„Já potřebuju patnáct rublů, Nétičko! Slyšíš, jen patnáct rublů. Opatři mně je dnes, zejtra ti všechno zase přinesu. A tobě hned půjdu koupit cukrátek, ořechy ti koupím… pannu ti koupím… a zejtra také… a každý den ti něco přinesu, budeš-li moudrá holčička."

„Není třeba, tatínku, není třeba! Nechci cukrátek, jíst je nebudu, vrátím ti je nazpět!" zvolala jsem a slzy mně svíraly hrdlo, protože se mi celé srdce sevřelo v jediném okamžiku. Poznala jsem v tu chvíli, že nemá lítosti nade mnou, že mne nemiluje, protože nevidí, jak já ho miluju a domýšlí se, že jsem hotova mu sloužiti za mlsky. V tu minutu já, dítě, chápala jsem ho skrz naskrz a již jsem cítila, že toto poznání mne zranilo na vždy, že už ho nebudu moci milovat, že jsem ztratila svého bývalého tatínka.

On naopak byl u vytržení od mých slibů. Viděl, že jsem hotova odhodlati se na všechno k vůli němu, že všechno pro něho učiním a Bůh ví, jak mnoho bylo ono „všechno" pro mne tehda. Věděla jsem, co znamenají ony peníze pro ubohou maminku, věděla jsem, že se může roznemoci rozhořčením, až zví, že jsou ztraceny, a lítost bolestně se ve mně ozývala. Ale on nepozoroval pranic. Pokládal mne za tříleté děcko, kdežto já už všechno chápala. Vytržení jeho neznalo mezí; on mne celoval, domlouval mi, abych neplakala, sliboval, že ještě dnes odejdeme kamsi od maminky, čímž se patrně chtěl zalichotiti mé neustálé fantasii, a konečně, vytáhnuv z kapsy ceduli, počal mne ujišťovati, že tento člověk, k němuž dnes půjde, jest jeho nepřítel, jeho smrtelný nepřítel, ale že se nepodaří jeho nepřátelům zničiti ho.

Když se dal se mnou do řeči o svých nepřátelích, sám se podobal dítěti. Ale spozorovav, že se neusmívám, jak bývalo, když se mnou rozmlouval, nýbrž že poslouchám mlčky, vzal klobouk a odešel ze světnice, protože někam spěchal. Před odchodem ještě jednou mne poceloval a pokynul mně s úsměvem hlavou, jakoby nebyl ještě dostatečně přesvědčen o mně a bál se, abych si věc nějak nerozmyslila.

Pravila jsem už, že byl jako pomatený; bylo to vidno už včera. Peněz potřeboval na vstupenku do koncertu, který měl rozhodnout pro něho všechno. On tušil už předem, že tento koncert rozhodne jeho osud, a byl tak pomaten, že mně včera vzal několik měděných penízků, jakoby za ně mohl dostati vstupenku.

Podivínství jeho projevilo se ještě silněji při obědě. Nemohl poseděti na místě a žádného jídla ani se netekl, neustále vstával a zase sedal, jakoby se byl rozmyslil. Tu se chopil klobouku, jakoby chtěl odejít, tu se náhle stal strašně roztržitým, pořád si něco šeptal, náhle zas pohlédl na mne, mrkal an mne očima, dával jakási znamení, jakoby hořel netrpělivostí, aby měl peníze už v ruce, a jakoby se hněval, že jsem je dosud nevzala mamince. I maminka si všimla jeho podivností a pohlížela na něho celá udivená. Já pak byla jako odsouzená k smrti.

Skončil se oběd; zalezla jsem si do koutka a se zimničným třesotem počítala jsem každou minutu až do té doby, kdy mne maminka obyčejně posýlala ke kupci. Po celý život svůj nezažila jsem trapnějších hodin; utkvěly na věky v mé paměti. Co všechno jsem neprocítila v ty minuty! Jsou okamžiky, za kterých člověk ve svém vědomí prožije více, než jindy za celá léta. Cítila jsem, že konám špatný skutek. On sám pomohl mým dobrým instinktům, když mne poprvé ze slabosti svedl ke zlu a uleknuv se ho, vysvětlil mi, že jsem jednala velmi špatně. Což nemohl tedy pochopit, jak těžko je oklamati povahu, dychtící po uvědomění dojmů, povahu, která už procítila, už pochopila mnoho zlého i dobrého? Dobře jsem chápala, že je to hrozná krajnost, která ho přiměla, aby se podruhé odhodlal svésti mne ke hříchu a obětovati takovým způsobem mé ubohé, bezbranné dětství, aby se odvážil ještě jednou zviklati mé neustálené svědomí.

Nyní, schoulená v koutku, uvažovala jsem sama u sebe, proč mně sliboval odměnu za to, nač jsem se už odhodlala ze své vlastní vůle. Nové pocity, nové snahy, dosud neznámé, nové otázky celými hejny vznikaly ve mně a já se trápila těmi otázkami. Pak jsem náhle začala přemýšleti o mamince; představila jsem si její hoře, až ztratí poslední mozolně vydělané peníze.

Konečně maminka odložila práci, kterou se zabývala přes své síly, a zavolala mne. Já se zachvěla a šla k ní. Vzala z prádelníku peníze a podávajíc mně je, řekla: „Jdi, Nétičko; ale pro Boha, aby tě neošidili, jako ondyno, a neztrať je nějak!"

Pohlédla jsem prosebným pohledem na otce. On však kýval hlavou, pochvalně se usmíval a třel si ruce nedočkavostí. Odbilo šest hodin a koncert byl ustanoven na sedmou hodinu. Také mnoho vytrpěl za toho čekání.

Zastavila jsem se na schodech a čekala jsem. Byl tak rozčilen a netrpěliv, že vyběhl hned za mnou, nic nedbaje takové neopatrnosti. Odevzdala jsem mu peníze; na schodech bylo tma a nemohla jsem mu tedy viděti do tváře; ale cítila jsem, že se celý třásl, když bral peníze. Stála jsem jako sloup a nehýbala se s místa; konečně jsem se vzpamatovala, když mne začal posýlat nahoru, abych mu přinesla klobouk. Nechtěl sám ani do světnice vkročit.

„Tatínku! Což ty nepůjdeš se mnou?" optala jsem se ho přerývaným hlasem, uvažujíc na mysli poslední svou naději – jeho záštitu.

„Ne, jen jdi sama… Co? Počkej, počkej!" zvolal, jakoby si byl vzpomněl, „počkej, hned ti přinesu dáreček; a ty zatím doběhni nahoru a přines mi sem klobouk."

Náhle jakoby byla ledová ruka sevřela mé srdce. Vzkřikla jsem, odstrčila ho a běžela jsem nahoru. Když jsem vešla do světnice, nebyla jsem k sobě podobna a kdybych byla v ten okamžik chtěla říci, že mně peníze někdo vzal, maminka by mně byla uvěřila. Ale nemohla jsem v ten okamžik promluviti slova. V návalu křečovitého zoufalství vrhla jsem se na matčinu postel a zakryla jsem si obličej rukama. Za minutku dvéře tiše skřípnuly a přišel tatínek. Přiběhl si pro klobouk.

„Kde jsou peníze?" zvolala náhle maminka, která se v okamžiku dovtípila, že se stalo cosi neobyčejného. „Kde jsou peníze? Mluv, mluv!"

Tu mne strhla s postele a postavila před sebe uprostřed světnice.

Já mlčela, majíc oči upřené na zem. Jedva jsem chápala, co se děje a co se mnou dělají.

„Kde jsou peníze?" zvolala opět a zanechavši mne, obrátila se náhle k tatínkovi, který už sáhal pro klobouk. „Kde jsou peníze?" opakovala. „Ah, ona je dala tobě? Bezbožníku! Zhoubce můj! Vrahu můj! Chceš také ji zahubit? Dítě? Ji, ji? Ale ne; tak mně neujdeš!"

Mžiknutím oka přiskočila ke dveřím, zavřela je na klíč a klíč vzala k sobě.

„Mluv, přiznej se!" obrátila se opět ke mně hlasem jedva slyšným od rozechvění. „Přiznej se ke všemu! Mluv přece, mluv! Nebo… já nevím, co s tebou udělám?"

Chytila mne za ruce a kroutila je mezi tím, co mne vyslýchala. Byla úžasem otupělá. V ten okamžik jsem se zařekla, že budu mlčet a neřeknu ani slova na tatínka; avšak bojácně jsem na posled na něho zdvihla oči… Jediný jeho pohled, jediné jeho slovo, vůbec něco takového, co jsem očekávala a zač jsem ho v duchu prosila, a byla bych šťastna přese všechna muka, přes všechno trápení… Ale Bože můj! Necitelným, hrozivým posuňkem kázal mně, abych mlčela, jakobych se vůbec v ten okamžik mohla báti něčí jiné hrozby. Mně se sevřelo hrdlo, zatajil se mi dech, nohy mně podklesly a já se svalila beze smyslů na zem… Opakoval se můj včerejší nervový záchvat.

Když jsem se vzpamatovala, ozvalo se náhle klepání na dvéře našeho bytu. Maminka otevřela a spatřila lokaje v livreji, který vstoupiv do světnice a s podivením se ohlížeje pro nás všech, počal se ptáti na hudebníka Jefimova. Otčím se přihlásil. Tu mu lokaj odevzdal psaní a oznámil, že přichází od pana B., jenž se právě nachází u knížete. V obálce byla vstupenka do koncertu S…ce.

Příchod lokaje v nádherné livreji, jenž nezamlčel jméno knížeté, svého pána, který ho schválně poslal k nuznému hudebníku Jefimovu – vše to v okamžiku způsobilo mocný dojem na maminku. Zmínila jsem se už na počátku svého vypravování, že ubohá žena nepřestala milovati svého muže. I nyní, přese všechny svízele a útrapy, trvající celých osm let, její srdce se nezměnilo: i nyní ještě ho mohla milovat!

Bůh ví! Snad se jí zdálo, že tímto okamžikem nastává změna v jeho osudu. Na ni měl vliv i pouhý stín nějaké naděje. A kdož ví – snad také byla trochu překvapena nezlomným sebevědomím svého potrhlého muže. Ostatně není ani možno, aby toto sebevědomí nemělo na ni, slabou ženu, aspoň nějaký vliv, a na pozornosti knížete mohla tedy v jediném okamžiku založiti tisíce plánů do budoucna. V okamžiku byla hotova obrátiti se zase k němu, mohla mu odpustiti, že zničil celý její život, ba i jeho poslední zločin – že obětoval její jediné dítě, a v záchvatu bystře vzplanuvšího nadšení, v záchvatu nové naděje snížiti tento zločin na pouhý přestupek, na slabost, zaviněnou bídou, špinavým životem, zoufalým postavením. Stále se dávala unášet, a v tomto okamžiku znova měla pohotově odpuštění i bezměrnou soustrast pro svého zhynulého muže.

Otec počal rozpačitě přebíhat; i jeho překvapila pozornost knížete a pana B. Pak se obrátil přímo k mamince, něco jí pošeptal a ona vyšla ze světnice. Za dvě minuty se vrátila, přinesla rozměněné peníze a tatínek z nich dal rubl stříbra poslovi, jenž odešel se zdvořilou poklonou.

Hned na to maminka zase odešla, vrátila se za minutku s žehličkou, vyhledala nejlepší mužovu náprsenku a začala ji žehliti. Sama mu zavázala na krku batistový nákrčník, jejž uschovala pro všechen případ od dávných dob spolu s černým, ovšem už valně obnošeným frakem, který si tatínek dal šíti, když vstoupil k divadlu do orchestru.

Když byla toiletta hotova, otec vzal klobouk, ale před odchodem požádal ještě za sklenici vody. Byl bledý a ve svém znemožení sedl na židli. Vodu podala jsem mu již já; možná, že nepříznivý cit znova se vkradl do srdce matčina a zchladil její nedávné nadšení.

Tatínek odešel, my jsme zůstaly samy. Schoulila jsem se opět v koutečku a dlouho mlčky jsem patřila na maminku. Nikdy jsem ji neviděla tak rozechvěnou. Rty se jí třásly, bledé tváře se náhle rozpálily a chvílemi trhala všemi údy. Konečně se její stesk počal vylévati žalostnými slovy, hluchým lkáním a naříkáním.

„Tím vším jsem já nešťastná sama vinna!" hovořila pro sebe. „Co z ní bude? Co z ní bude, až umru?" pokračovala, stanouc uprostřed světnice, jako bleskem zachvácená od této jediné myšlénky. „Nétičko, dítě mé, moje ubohá, nešťastná!" pravila, berouc mne za ruku a křečovitě mne objímajíc. „Kdo se tebe ujme, když já ani za svého živobytí nemohu tě vychovat, nemohu za tebou přihlédnouti a opatrovati tě? Och ty mně nerozumíš. Rozumíš mi? Budeš si pamatovat, co jsem nyní řekla, Nétičko? Budeš si to příště pamatovat?"

„Budu, budu, maminko!" odpověděla jsem spínajíc prosebně ruce.

Dlouho, pevně mě držela v objetí, jakoby se třásla od pouhé myšlénky, že se musí se mnou rozloučit. Srdce mně pukalo.

„Maminko, mámo!" zvolala jsem s pláčem; „proč… proč nemáš tatínka ráda?" Vzlykot nedal mně dokončiti.

Z jejích prsou vyrvalo se zastenání. Potom v novém, hrozném stesku jala se choditi sem tam po světnici.

„Ubohá, moje ubohá! A já ani nepozorovala, jak vyrostla! Ona ví, všechno ví! Můj Bože! Jaký dojem, jaký příklad!" A opět zalomila rukama v zoufalství.

Pak přistoupila ke mně a s šílenou láskou celovala mne, líbala mně ruce, kropila je slzami, prosila za odpuštění… Nikdy jsem neviděla takového utrpení…

Konečně jako umučená upadla v zapomenutí. Tak prošla celá hodina. Potom vstala celá utýraná a unavená a řekla mně, abych si lehla. Odešla jsem do svého koutka, zabalila se do své pokrývky, ale usnouti jsem nemohla. Trápila mne ona, trápil mne i tatínek. S netrpělivostí čekala jsem jeho návratu. Jakási hrůza se mne zmocňovala při pomyšlení na něho.

Za půl hodiny maminka vzala svíčku a přišla ke mně podívat se, spím-li. Abych ji uspokojila, zamhouřila jsem oči a tvářila se, jakobych spala. Pohlédla na mne a pak tiše přistoupila ke skříni, otevřela, a nalila si sklenici vodky. Vypila ji a lehla spat, nechavši hořící svíci na stole a dvéře nezavřené, jak činívala vždy, když se tatínek pozdě v noci vracíval domů.

Ležela jsem v dřímotě, ale úplně usnouti jsem nemohla. Sotva jsem na chvíli zavřela oči, hned jsem zase procitala a obcházela mne hrůza následkem strašných snů. Tesklivost moje vzrůstala víc a více. Chtěla jsem křičet, ale křik mi zmíral v prsou.

Konečně, už pozdě v noci, jsem uslyšela, jak se otevřely naše dvéře. Nepamatuju se, mnoho-li uběhlo času, ale když jsem náhle úplně otevřela oči, spatřila jsem tatínka. Zdálo se mně, že byl strašně bledý. Seděl na židli u samých dveří a jakoby o něčem přemýšlel. Ve světnici bylo mrtvé ticho. Opláklá lojová svíčka smutně osvěcovala náš příbytek.

Dlouho jsem se dívala, ale tatínek se pořád nehýbal s místa. Seděl nehybně stále v téže pose s hlavou sklopenou, rukama křečovitě opřený o kolena. Několikrát jsem chtěla na něho zavolat, ale nesměla jsem. Byla jsem jako přimražená.

Konečně se vzpamatoval, zdvihl hlavu a vstal se židle. Postál několik minut uprostřed světnice, jakoby se odhodlával k něčemu. Pak přistoupil najednou k maminčině posteli, naslouchal a přesvědčiv se, že spí, odešel ke kufru, v němž ležely jeho housle. Otevřel kufr, vyndal černé pouzdro a postavil je na stůl. Pak se znovu ohlédl po světnici. Pohled jeho byl kalný a těkavý, takový, jakého jsem nikdy u něho nepozorovala.

Už se chápal houslí, ale zas je odložil, vrátil se a zavřel dvéře. Potom, spozorovav, že skříň je otevřena, přistoupil k ní tichounce, uviděl sklenici a vodku, nalil si a vypil. Po třetí se chopil houslí, ale po třetí je odložil a zase přistoupil k matčině posteli. Trnouc hrůzou, čekala jsem, co bude.

Jaksi velmi dlouho naslouchal u postele; pak najednou strhnul pokrývku s obličeje a počal jej omakávati rukou. Já se zachvěla. Nahnul se ještě jednou a přiložil skoro až k ní hlavu. A když se naposled zdvihl, zdálo se mi, jakoby úsměv přelétl po jeho strašně zbledlém obličeji. Tiše a opatrně pokryl spící pokrývkou, zastřel jí hlavu a nohy… a já se počala třásti nesrozumitelnou mě hrůzou. Jímal mne strach o maminku, o její hluboký spánek a s nepokojem pohlížela jsem na tu nehybnou linii, která úhlovitě rýsovala na pokrývce údy jejího těla… Jako blesk prolétla strašná myšlénka mou hlavou!

Když otec ukončil všechny přípravy, přistoupil opět ke skříni a dopil zbytek vodky. Celý se třásl, když odcházel ke stolu. Nebylo možná ho poznati – tak byl bledý. Tu se opětně chopil houslí. Vídala jsem ty housle, věděla jsem, co to je, ale nyní jsem očekávala cosi hrozného, strašného, úžasného… a zachvěla jsem se od prvních jejich zvuků.

Tatínek začal hrát. Ale zvuky šly jaksi trhaně; zastavoval se každý okamžik, jakoby si na něco vzpomínal; konečně s utýranou, zmučenou tváří odložil smyčec a jaksi divně pohlédl na postel. Tam ho cosi neustále znepokojovalo. Přistoupil opětně k posteli… Neušel mi ani jediný jeho pohyb a zmírajíc hroznou předtuchou, sledovala jsem otce.

Náhle počal ve spěchu cosi hledati pod rukama, a opět táž strašná myšlénka jako blesk mne spálila. Přišlo mi na mysl, proč maminka spí tak tvrdě? Proč se neprobudila, když jí rukou omakával obličej? Konečně jsem spatřila, že počal snášeti všechno, co mohl najíti z našeho šatstva, vzal maminčin salup, svůj starý kabát, župan, ba i moje šaty, které jsem svlékla se sebe, a vším tím zakryl maminku úplně a uschoval ji pod hromadou hadrů. Ona pořád ležela nehybně, nepohnula ani jediným údem.

Spala už hlubokým spánkem!

Když ukončil tuto práci, oddechl si svobodněji. Nyní mu již nepřekáželo nic, ale přece ho ještě něco znepokojovalo. Přestavil tedy svíčku a obrátil se tváří ke dveřím, aby nemusil hleděti na postel. Na konec vzal housle a s jakýmsi zoufalým pohybem trhnul smyčcem… Hudba začala.

Ale to nebyla hudba… Pamatuju se na všechno jasně, do posledního okamžiku; pamatuju si všechno, co tehda ohromilo mou pozornost. Ne, to nebyla taková hudba, jakou jsem později slýchala! To nebyly zvuky houslí, nýbrž jakoby byl čísi hrozný hlas poprvé zahřměl v našem tmavém obydlí. Buď byly nepravidelné, chorobné mé dojmy, nebo mé smysly byly ohromeny vším, čeho jsem byla svědkem, a tím byly připraveny na dojmy strašné, nesnesitelně trapné: ale já jsem pevně přesvědčena, že jsem slyšela stenání, křik lidský, pláč; celé zoufalství vylévalo se v těch zvucích a konečně, když zahřměl hrozný finálný akkord, v němž bylo všechno, co jest hrozného v pláči, mučícího V mukách a teskného v beznadějném stesku: všechno to jakoby se bylo sloučilo dohromady.