Kitabı oku: «Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina», sayfa 15

Nemohla jsem vydržet; zatřásla jsem se, slzy mi vytryskly z očí, a se strašným, zoufalým křikem vrhla jsem se k tatínkovi a objala jsem ho rukama. On vykřikl a spustil housle.

Minutku stál, jako zmatený. Potom se jeho oči zakmitaly a běhalý ze strany na stranu. Zdálo se, jakoby něco hledal; náhle chytil housle a napřáhnul je na mne. Ještě okamžik a snad by mne byl zabil do smrti.

„Tatínku!" vzkřikla jsem, „tatínku!"

On se zachvěl jako list, uslyšev můj hlas a odstoupil na dva kroky.

„Ach! Tedy ty jsi ještě zůstala! Tedy ještě není všemu konec! Ty jsi tedy ještě zůstala se mnou!" vzkřikl a zdvihl mne za ramena do povětří.

„Tatínku!" zvolala jsem znova, „nelekej mne, pro Boha! Já se bojím! O!"

Můj pláč jím pohnul. Pomalu mne zase spustil na zem a s minutku na mne pohlížel mlčky, jakoby si na něco vzpomínal. Konečně, jakoby ho bylo cosi obrátilo, jakoby ho byla dojala nějaká strašná myšlénka, z jeho zkalených očí vytryskly slzy; sehnul se ke mně a počal mně bedlivě pohlížeti do obličeje.

„Tatínku!" zvolala jsem opět, umírajíc strachy, „nehleď tak, tatínku! Odejděme odsud! Odejděme rychle! Pojďme, utečme!"

„Ano, utečeme, utečeme! Je čas! Pojďme, Nétičko! Rychle, rychle!"

Tu začal spěchat, jakoby se byl teprve nyní dovtípil, co má dělat. Ohlížeje se ve spěchu vůkol sebe a spatřiv na zemi maminčin šátek, zdvihl jej a schoval do kapsy. Potom uviděl čepec; také jej zdvihl a schoval k sobě, jakoby se chystal na dalekou cestu a sbíral vše, čeho bylo třeba.

V okamžiku jsem se oblekla a počala také ve spěchu sbírati vše, co se mně zdálo nutným na cestu.

„Všechno? Všechno?" ptal se otec. „Je všechno hotovo?

Rychle, rychle!"

Honem jsem svázala uzlík, hodila si na hlavu šátek a už jsme se oba ubírali ke dveřím, když mne najednou napadlo, že musím vzíti také obrázek, jenž visel na stěně. Tatínek ihned s tím souhlasil. Byl nyní tichý, mluvil pošeptmu a jen mne pobízel, abych chvátala.

Obrázek visel příliš vysoko; přinesli jsme tedy oba židli, na ni postavili stoličku, vylezli jsme na ni a s namaháním jsme sundali obrázek. Tím bylo všechno připraveno k našemu odchodu. Vzal mne za ruku a šli jsme. Náhle však mne tatínek zadržel. Dlouho si třel čelo, jakoby na něco vzpomínal, co jsme ještě zapomněli. Konečné, jakoby si byl vzpomněl, čeho bylo ještě třeba, vyhledal klíče, které ležely pod maminčinou poduškou a ve chvatu počal cosi hledati v prádelníku. Konečně se vrátil ke mně a přinesl něco peněz, nalezených ve schránce.

„Tu máš, vezmi to a dej pozor," zašeptal mně; „neztrať, pamatuj si!"

Peníze mně vložil nejprve do ruky, ale pak je vzal a vstrčil mně je za ňadra. Pamatuju se, že jsem se zachvělo, když se mého těla dotknulo ono stříbro, a jakobych byla teprve v onom okamžiku pochopila, co jsou peníze. By li jsme opět hotovi, avšak on mne zase zadržel.

„Nétičko!" pravil mně, jakoby s těží cosi rozmýšlel, „děvenko má, zapomněl jsem… Ale co?.. Čeho je třeba?

Nemohu si vzpomenout!.. Ano, ano, vzpomněl jsem si!.. Pojď sem, Nétičko!"

Přivedl mne do kouta, kde visel svatý obraz a řekl, abych poklekla.

„Modli se, dítě mé, pomodli se! Bude ti snáze!.. Opravdu, snáze bude," šeptal mně, ukazuje na obraz a jaksi divně na mne pohlížeje. „Pomodli se, pomodlí!" mluvil jakýmsi prosebným, zbožným hlasem.

Padla jsem na kolena, sepala ruce a plna hrůzy a zoufalství, jež mnou úplně už ovládlo, klesla jsem na podlahu a proležela tak několik minut, jako mrtvá. Napínala jsem všechny své myšlénky, všechny své city k modlitbě, ale strach mne udolával. Zdvihla jsem se, ztrýzněná tesklivostí. Už jsem nechtěla jíti s ním, bála jsem se ho; chtěla jsem zůstati doma. Konečně to, co mne mučilo a tísnilo, vyrvalo se z mých prsou.

„Tatínku," zvolala jsem, tonouc v slzách, „což maminka? Co dělá maminka? Kde je, co dělá moje maminka?"

Nemohla jsem mluviti dále, poněvadž slzy zatopily má slova.

On pohlížel také se slzami na mne. Konečně mne vzal za ruku, přivedl k posteli, odházel hromadu šatstva a zdvihl pokrývku. Můj Bože! Ona ležela mrtvá, vychladlá a už zsinalá! Jako smyslů zbavená padla jsem na ni a objala její mrtvolu. Otec mne přinutil, abych klekla.

„Pokloň se jí, dítě!" řekl při tom, „rozluč se s ní..

Poklonila jsem se. Otec se poklonil spolu se mnou… Byl hrozně bledý; jeho rty se pohybovaly a cosi šeptaly.

„To já ne, Nétičko, já ne," pravil mi, ukazuje třesoucí se rukou na mrtvolu. „Slyšíš, já ne, já tím nejsem vinen. Pamatuj si, Nétičko."

„Tatínku, pojďme," zašeptala jsem s hrůzou. „Je čas!"

„Ano, je čas, už dávno je čas," odpověděl, chopiv mne pevně za ruku a spěchaje ven ze světnice. „Tedy na cestu! Chvála Bohu, chvála Bohu, všechno je teď ukončeno."

Sešli jsme se schodů. Rozespalý podomek otevřel nám vrata, podezřele na nás pohlížeje, a tatínek, jakoby se bál, aby se ho na něco neoptal, vyběhl první ze vrat, tak že jsem ho jedva dohonila. Přešli jsme naši ulici a vyšli na nábřeží kanálu. V noci na dlažbu napadalo sněhu, jenž padal i nyní drobnými kločky. Bylo zima; mráz mně pronikal do kostí, i běžela jsem za tatínkem, uchopivši se křečovitě za polu jeho fraku. Housle si nesl pod paždím a každou minutu se zastavoval, aby si lépe pod paždím upravil pouzdro.

Šli jsme asi čtvrt hodiny; konečně zahnul po náspu k samému kanálu a sedl si tam na sloupek. Dva kroky od nás byl v ledu prosekaný otvor. Kolkolem ni živé duše. Bože! Jakoby dnes bylo, pamatuju si ten strašný pocit, který mne náhle schvátil. Splnilo se tedy konečně všechno, o čem jsem blouznila celý rok. Odešli jsme z našeho nuzného obydlí… Ale splnilo-li se, co jsem očekávala, o čem jsem blouznila, co se vytvořilo v mé dětské fantasii, když jsem strojila plány o štěstí toho, koho jsem milovala způsobem tak nedětským? Nejvíc mne v tom okamžiku trápila maminka. „Proč jsme ji nechali samotnou?" myslila jsem si. „Proč jsme opustili její tělo, jako zbytečnou věc?" Pamatuju se, že to právě mne nejvíc mučilo a trápilo.

„Tatíčku!" zvolala jsem, nemajíc síly, abych déle zdržovala mučivé starosti své, „tatíčku!"

„Co chceš?" řekl přísně.

„Proč jsme tam, tatínku, nechali maminku? Proč jsme ji opustili?" ptala jsem se a dala se do pláče. „Tatínku, vraťme se, zavolejme k ní někoho."

„Ano, ano!" zvolal náhle, vzpamatovav se a vstávaje se sloupku, jakoby mu bylo přišlo na mysl něco nového, co rozptýlilo rázem všechny jeho pochybnosti. „Ano, Nétičko, tak nesmíme jednat. Musíme jít k mamince; jí je tam zima! Jdi k ní. Nétičko, jdi; není tam tma, je tam svíčka. Neboj se, zavolej k ní někoho, a potom přijd ke mně. Jdi sama, já tu na tebe počkám… Vždyť já ti neodejdu…"

Šla jsem hned. Ale sotva jsem vyšla na chodník, jakoby mne bylo náhle cosi bodlo do srdce… Ohlédla jsem se a uviděla, že on už také vyběhl s druhé strany a utíká ode mne, zanechávaje mne samotnou, opouštěje mne v takový okamžik! Vykřikla jsem, co jsem měla síly a strašné polekaná dala jsem se do běhu za ním. Pozbývala jsem dechu; on běžel pořád rychleji a rychleji… už jsem ho ztrácela s očí.

Na cestě jsem uviděla jeho klobouk, který ztratil na útěku; zdvihla jsem jej a opět jsem běžela za ním. Dech ve mně ustával a nohy mně klesaly. Cítila jsem, že se cosi hrozného děje se mnou. Pořád se mně zdálo, že je to sen a chvílemi vznikal ve mně takový pocit, jako ve snách, když se mně zdávalo, že od něho utíkám, ale nohy mně klesají, doháněč už mne chytá a já padám, zbavená smyslů.

Trapný pocit rozrýval mně srdce. Bylo mně ho líto; srdce mně pukalo, když jsem si představovala, jak běží bez pláště, bez klobouku, jak utíká ode mne, svého milovaného dítěte… Přála jsem si dohoniti ho pouze proto, abych ho ještě jednou vroucně políbila, řekla mu, aby se mne nebál, ubezpečila ho a uspokojila, že za ním nepoběhnu, jestliže si toho nepřeje, nýbrž že se sama vrátím k mamince.

Konečně jsem spozorovala, že zahnul do jakési ulice. Když jsem přiběhla a také zahnula do oné ulice, ještě jsem ho rozeznávala před sebou… Ale tu mne opustily síly; dala jsem se do pláče, do křiku, Pamatuju se, že jsem ve běhu vrazila do dvou lidí, kteří se zastavili uprostřed chodníku a s podivením hleděli na nás dva.

„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem naposled, ale náhle jsem sklouzla na chodníku a padla u vrat jakéhosi domu. Pocítila jsem, že celý můj obličej se polil krví! Okamžik na to pozbyla jsem vědomí…

Vzpamatovala jsem se v teplé, měkké posteli a uviděla jsem vedle sebe přívětivé, laskavé tváře, které s radostí uvítaly mé probuzení. Spozorovala jsem stařenku s brejlemi na nose, vysokého pána, jenž pohlížel na mne s hlubokým soucitem; pak spanilou mladou dámu a konečně šedého stařečka, který mne držel za ruku a díval se na hodinky.

Procitla jsem k novému životu. Jeden z těch dvou lidí, které jsem potkala na svém útěku, byl kníže Ch…ský a u vrat jeho domu jsem sklesla. Když po dlouhém pátrání zvěděli, kdo jsem, kníže, jenž poslal mému otci vstupenku do koncertu S…ce, dojat podivnou náhodou, rozhodl se, že mne přijme do svého domu a dá vychovati se svými dětmi. Počali pátrati, co se stalo s mým otcem a zvěděli, že byl zadržen kýmsi už za městem v návalu ztrnulé pomatenosti. Odvezli ho do nemocnice, kde umřel za dva dni.

Umřel, protože taková smrt byla pro něho nutností, přirozeným následkem celého jeho života. Musil tak zemříti, když všechno, co ho podporovalo v životě, rázem se zřítilo, rozprchlo se jako přízrak, jako beztělý, prázdný sen. Umřel, když zmizela poslední jeho naděje, když v jediném okamžiku rozřešilo se před ním samým a vešlo v jeho vědomí všechno, čím se klamal a co bývalo podporou jeho života. Pravda oslepila ho svou nesnesitelnou září, a co bylo lží, stalo se lží i pro něho.

V poslední hodině svého života uslyšel znamenitého genia, který mu vysvětlil, co vlastně je on, Jefimov, a odsoudil ho na vždy. S posledním zvukem, který sletěl se strun houslí geniálního S…ce, odhalilo se před ním veškero tajemství umění, a genius, věcně mladistvý, mohutný a pravdivý, rozdrtil ho svou pravdivostí.

Zdá se, že všechno, co jen v tajemných, nepostihlých mukách hnětlo ho po celý život, všechno, co se mu doposud jen snilo a mučilo ho pouze ve snách nemakavě, nepostižitelně, co snad chvílemi tušil, ale před čím s hrůzou prchal, zakrývaje se lží celého svého života, vše, co předvídal, ale čeho se obával až doposud – že to všechno náhle, jedním rázem osvítilo se před ním, otevřelo se jeho očím, které tvrdošíjně nechtěly uznávati až do této chvíle světlo za světlo, tmu za tmu.

Ale pravda byla nesnesitelna pro jeho oči, jež rozhleděly poprvé všechno, co bylo, co jest, i to, co ho očekává; pravda oslepila a sežehla jeho rozum. Udeřila do něho náhle přímo, jako blesk. Splnilo se náhle to, co očekával po celý život se strachem a hrůzou. Zdálo se, že po celý život sekera visela nad jeho hlavou, po celý život čekal každý okamžik v nevylíčitelných mukách, že dopadne na něho, a konečně sekera dopadla! Rána byla smrtelná. Chtěl uprchnouti před svým ortelem, ale nebylo kam uprchnouti: poslední naděje zmizela, poslední výmluva ztracena. Ta, jejíž život tísnil ho tolik let, která mu ztrpčovala život, ta, po jejíž smrti dle své zaslepené víry měl znova náhle oživnouti – umřela. Byl konečně sám, nic mu nepřekáželo, byl konečně svoboden! Naposledy, v křečovitém záchvatu zoufalství chtěl sám sebe souditi, souditi bezohledně a přísně, jako nestranný, nezištný soudce; ale jeho osláblý smyčec mohl jen slabě opětovati poslední hudební větu genia… V tom okamžiku šílenství, které číhalo na něho deset let, uchvátilo ho neúklonně.

IV

Zvolna jsem se uzdravovala; ale i když jsem úplně vstala s postele, mysl má byla stále ještě jaksi spoutána a dlouhou dobu jsem nemohla pochopit, co se vlastně stalo se mnou. Byly okamžiky, kdy se mně zdálo, že vidím sen a pamatuju, že jsem si přála, aby všechno, co se přihodilo, obrátilo se v sen! Usínajíc na večer doufala jsem, že se náhle nějakým způsobem probudím opět v naší chudobné světnici a uvidím otce i matku… Ale konečně se mi vyjasnilo mé nynější postavení, a znenáhla jsem pochopila, že jsem zůstala na světě sama jediná a žiju u cizích lidí. Tu jsem poprvé pocítila, že jsem sirotek.

Počala jsem si dychtivě všímati všeho nového, co mne tak nenadále obklíčilo. Zprva se mně všechno zdálo podivným a nápadným, všechno mne zaráželo: i nové tváře, i nové obyčeje, i pokoje starého knížecího domu. Vidím je, jako nyní: veliké, vysoké, nádherné, ale takové zasmušilé a mračné, že jsem se opravdu bávala pustiti se skrze některý dlouhý, předlouhý sál, ve kterém se mně zdálo, že úplně zmizím. Nemoc má ještě neminula a mé dojmy byly mračné, těžké, hodily se tedy dobře k onomu slavnostně zasmušilému obydlí.

Mimo to i jakýsi, mně samé ještě nejasný stesk počal víc a více narůstati na mém malinkém srdci. S podivením zastavovala jsem se před nějakým obrazem, zrcadlem, krbem vymyšlené práce, nebo před sochou, která jakoby se byla naschvál schovala do hlubokého výklenku, aby mne odtud snáze mohla pozorovati a nějak mne polekati, zastavovala jsem se a potom najednou jsem zapomínala, proč jsem se zastavila, co chci, o čem jsem začala přemýšleti, a když jsem se pak vzpamatovala, strach a rozpaky padaly na mne a srdce mi silně začínalo tlouci.

Z osob, které mne časem přicházely navštívit, dokud jsem ještě ležela nemocná, kromě stařečka doktora nejvíc mne překvapila tvář jistého pána, už dosti letitého, neobyčejně vážného, ale spolu i dobrého, jenž na mne patříval s hlubokým soucitem. Jeho tvář oblíbila jsem si nade všechny ostatní. Velmi se mi chtělo dáti se s ním do řeči, ale bála jsem se; byl napohled vždycky truchlivý, mluvil přerývaně, málo, a úsměv nikdy nezahrál na jeho ústech.

Byl to sám kníže Ch…ský, který mne nalezl a poskytl mně útulek ve svém domě. Když jsem se začala uzdravovat, jeho návštěvy stávaly se neustále řidšími a řidšími. Konečně při poslední návštěvě přinesl mně cukrátek, jakousi dětskou knihu s obrázky, poceloval mne, udělal křížek a požádal, abych byla veselejší. Těše mne dodal, že brzy budu míti společnici, také takovou holčičku, jako já jsem, totiž jeho dceru Káťu, která jest nyní v Moskvě. Potom, promluviv cosi s obstárlou Francouzkou, chůvou jeho dětí a se služkou, která mne opatrovala, ukázal jim na mne, odešel, a od té doby neviděla jsem ho zrovna tři neděle.

Kníže žil ve svém domě nad míru osaměle. Větší polovinu domu zaujímala kněhyně; sama také nevídala knížete někdy po celé neděle. Později jsem spozorovala, že i všechna domácí čeleď málo o něm mluvila, jakoby ho ani nebylo v domě. Všichni si ho vážili a také – jak bylo zřejmo – měli ho rádi, a přece pohlíželi na něho jako na podivína. Zdá se, že i sám uznával, že je velmi podivný, málo podobný k ostatním a proto se snažil co možná nejméně se ukazovati všem na oči… Později budu míti příležitost velmi mnoho a daleko podrobněji o něm mluviti.

Jednoho rána mne převlekli do čistého, tenkého plátna, oblekli na mne černé, vlněné šaty s bílými smutečními výložky, na které jsem pohlížela s jakýmsi truchlivým překvapením, přičesali mně vlasy a přivedli mne s hořejších místností dolů, do pokojů kněhyně. Stanula jsem jako vkopaná, když mne k ní přivedli: nikdy jsem ještě kolem sebe neviděla tolik bohatství a nádhery.

Ale dojem ten byl okamžitý a hned jsem zbledla, jakmile jsem uslyšela hlas kněhyně, jež kázala, aby mne přivedli blíže k ní. Už když mne oblékali, pomyslila jsem si, že mne připravují k jakémusi mučení, ač Bůh ví, proč taková myšlénka ve mně vznikla. Vůbec vstoupila jsem v nový život s jakousi divou nedůvěrou ke všemu, co mne obklopovalo.

Avšak kněhyně byla ke mně velice přívětivá a pocelovala mne. Vzhlédla jsem na ni směleji. Byla to táž spanilá dáma, kterou jsem spatřila, když jsem se vzpamatovala ze svých mrákot. Ale celá jsem se otřásla, když jsem líbala její ruku a nikterak jsem nemohla sebrati tolik síly, abych mohla něco odvětiti na její otázky. Poručila mi, abych si sedla vedle ní na nizoučkou taburetku. Zdá se, že to místo bylo určeno pro mne už napřed. Bylo vidno, že si kněhyně upřímně přála přilnouti ke mně vší duší, prokázati mně svou lásku a úplně mně nahraditi matku. Ale já jsem nikterak nemohla pochopiti, že šťastná náhoda mne přivedla do tohoto domu a neuměla jsem jí vnuknouti dobré mínění o sobě.

Dali mně krásnou knížku s obrázky a řekli, abych se na ně dívala. Sama kněhyně psala k někomu psaní, čas ob čas odkládala péro a opět se dávala se mnou do řeči. Ale já se pletla, upadala do rozpaků a nic kloudného nemohla jsem ze sebe vypraviti. Slovem, ačkoli můj příběh byl velice neobyčejný a v něm velikou roli hrál osud a různé, až tajemné cesty, a vůbec v něm bylo mnoho zajímavého, nevysvětlitelného, ba až fantastického, přece jsem já sama jako na vzdory všem těmto melodramatickým okolnostem zůstávala praobyčejným dítětem, bojácným, polekaným a skoro jako přihlouplým. Zejména toto poslední se kněhyni pranic nelíbilo a zdá se, že jsem ji dosti brzy vůbec omrzela, z čehož viním ovšem jen samu sebe.

Po druhé hodině začaly návštěvy a kněhyně stala se ke mně nákle zase pozornější a laskavější. Na dotazy hostů, týkající se mne, odpovídala, že je to vysoce zajímavý případ a potom vypravovala dále po francouzsky. Za jejího vypravování na mne pohlíželi, kývali hlavami, divili se. Jeden mladý pán měřil si mne lornětem, jeden voňavkou napuštěný šedý stařeček chtěl mne pocelovat a já jsem bledla, červenala a seděla se sklopenýma očima, bojíc se hnouti sebou a chvějíc se na všech údech. Srdce se svíralo a bolelo mne. Zalétala jsem duchem v minulost v naše podkroví, vzpomněla jsem si na otce, na naše dlouhé, mlčelivé večery, na maminku, a když jsem si vzpomněla na ni, do očí se mi draly slzy, hrdlo se svíralo a jen jsem si přála, abych mohla utéci, zmizeti, zůstati samotna…

Potom, když návštěvy byly ukončeny, obličej kněhyně stal se nápadně přísnějším. Už na mne pohlížela zasmušileji, mluvila úsečněji a zejména mne lekaly její pronikavé, černé oči, někdy celou čtvrt hodiny upřené na mne, a její pevně semknuté, tenké rty.

Večer mne odvedli nahoru. Usnula jsem s horečkou, v noci jsem se probouzela s tesklivostí a pláčem následkem chorobných snů; ráno pak začala táž historie a mne opět odvedli ke kněhyni. Posléze ji samou jaksi omrzelo vypravovati svým hostům můj příběh a hosty omrzelo projevovati mně svoji soustrast. Kromě toho byla jsem praobyčejné dítě, prosté všeliké naivnosti, jak se vyjádřila sama kněhyně, když mluvila mezi čtyřma očima s jakousi obstárlou dámou, která se jí ptala, zdali se nenudí se mnou.

Konečně jednoho večera mne odvedli a víc už mne dolů nepřiváděli. Tak skončilo mé favoritství. Ostatně mně bylo dovoleno choditi všude, kam se mně zachtělo. Já pak nemohla poseděti na jednom místě pro svou hlubokou tesklivost a byla jsem velice ráda, když jsem mohla odejíti ode všech dolů do velikých pokojů.

Pamatuju se, že jsem si velice přála rozhovořiti se s domácími lidmi; ale tolik jsem se bála, abych je nerozhněvala, že jsem raději zůstávala samotna. Mým oblíbeným krácením času bylo přituliti se někam do koutečka, kde mne nebylo vidět, schovati se za nějaké nářadí a tam vzpomínat a uvažovat o všem, co se mně přihodilo.

Ale podivná věc! Jakobych vytratila z paměti konec toho, co se se mnou přihodilo u rodičů, celou tu hroznou příhodu. Míhaly se mně na mysli jen jednotlivé obrazy, vystupovala jednotlivá fakta. Ovšem pamatovala jsem si všechno, i noc, i housle, i tatínka; pamatovala jsem si, jak jsem přinášela peníze; ale srovnati si v mysli, vyjasniti si ony události nemohla jsem nikterak. Jen obtížněji stávalo se mi u srdce a když jsem ve vzpomínkách přecházela k tomu okamžiku, když jsem se modlila u mrtvé maminky, mráz náhle přebíhal po všech mých údech. Třásla jsem se, hlasitě vzdychala a potom tak těžko jsem oddychovala, tak se mné stísnily prsa a srdce počínalo tak bystře tlouci, že jsem s leknutím vybíhala ze svého koutka.

Ostatně neřekla jsem správně, že mne nechávali samotnou; nade mnou neustále a horlivě bděli a přesně plnili rozkaz knížete, který přikázal, aby mně ponechali úplnou svobodu, ničím mne neobtěžovali, ale ani na minutku nespouštěli s očí. Pozorovala jsem, že chvílemi někdo z domácích nebo ze služebnictva přicházel se podívat do té komnaty, kde jsem se nacházela a opět odcházel, nepromluviv ani slova. Mne velice překvapovala a z části znepokojovala taková pozornost. Nemohla jsem pochopiti, proč se to děje. Pořád se mně zdálo, že mne chovají za jakýmsi účelem a néco potom chtějí se mnou udělat. Pamatuju se, že jsem se neustále snažila zajíti někam hodně daleko, abych v případě potřeby věděla, kam se schovat.

Jednou jsem se zatoulala na parádní schodiště. Bylo celé z mramoru, široké, vystlané koberci, obstavené květinami a rozkošnými vázami. Na každém odpočívadle seděli mlčky dva vysocí lokaji, neobyčejně pestře odětí, v rukavičkách a co nejbělejších nákrčnících. Pohlédla jsem na ně celá překvapená a nikterak mi nešlo do hlavy, proč tam sedí, mlčí, pohlížejí jeden na druhého a nic nedělají.

Takové osamělé procházky líbily se mně víc a více. Byla mimo to i druhá příčina, pro kterou jsem utíkala shora. Nahoře bydlela stará teta knížete, která skoro nikdy nevycházela a nevyjížděla. Tato stařenka vštípila se ostře v mé vzpomínky. Byla div ne nejváženější osobou v domě. Ve styku s ní všichni dbali jakési slavnostní etikety, ba i sama kněhyně, která vyhlížela tak hrdě a samovládně, pravidelně dvakrát za týden v určité dni musila přicházeti nahoru a činiti osobní návštěvu své tetě. Přicházela obyčejně z rána; započínala suchá rozmluva, přerývaná často slavnostním mlčením, za kteréhož stařenka buď šeptala modlitbu, nebo přebírala růženec. Návštěva neskončila dříve, dokud nepokynula sama tetička, která vstávala se svého místa, pocelovala kněhyni na rty a tím jí dávala na srozuměnou, že shledání je u konce.

Dříve kněhyně byla povinna každý den navštěvovati svou příbuznou; ale později na přání stařenčino nastala úleva a kněhyně byla jen povinna ostatních pět dní v témdni každého rána posýlat k tetičce pro zprávu, jak se jí vede. Vůbec stará kněžna žila skoro jako v klášteře. Zůstala pannou, a když jí minulo třicet pět let, zavřela se do kláštera, kde prožila sedmnáct let, ale postřižení nepřijala; pak opustila klášter a přijela do Moskvy, kde se ubytovala u sestry, ovdovělé hraběnky L., jejíž zdraví stávalo se s každým rokem chatrnější a při té příležitosti se smířila s druhou sestrou, také kněžnou Ch…skou, s kterou více než dvacet let byla rozvaděna. Ale stařenky, jak se vypravuje, neprožily ani jedinkého dne v smíru, tisíckrát chtěly od sebe odjeti, ale nemohly toho provést, protože na konec samy spozorovaly, jak je každá z nich nezbytná dvěma ostatním pro uvarování nudy a pro případ pomoci ve stáří.

Ale přes to, že jejich způsob života nelákal a přes veškeru slavnostní nudu, která panovala v jejich moskevském uzavřeném obydlí, celé město pokládalo za svou povinnost činiti pravidelné návštěvy třem klášternicím. Pohlíželi na ně jako na ochránkyně všech aristokratických závětí a podání, jako na živé letopisy starobylého bojarstva. Hraběnka zanechala po sobě množství krásných vzpomínek a byla vůbec výtečná žena. Lidé přijíždějící z Petrohradu činili jim své prvé návštěvy. Čí návštěvy se přijímaly v jejich domě, toho přijímali všude.

Avšak hraběnka zemřela a sestry se rozjely. Starší kněžna Ch…ská zůstala v Moskvě, kde ujala svou část dědictví po hraběnce, jež umřela bezdětná; mladší, klášternice, přestěhovala se k synovci, knížeti Ch…skému do Petrohradu. Za to dvé dětí knížete, kněžna Káťa a Aleksandr zůstali na návštěvě v Moskvé u babičky, aby ji bavili a těšili v její samotě. Kněhyně, jež vášnivě milovala své děti, nesměla ani hlesnout, když se s nimi loučila na celou dobu ustanoveného smutku. Zapomněla jsem podotknouti, že smutek trval ještě v celém knížecím domě, když jsem se v něm ubytovala; ale lhůta jeho měla uběhnouti v krátké době.

Stařenka kněžna oblékala se celá černě, šaty měla z prosté vlněné látky a nosila škrobený, do varhánků sbíraný bílý límeček, jenž jí dodával vzezření špitálnice. Růženec nikdy neodkládala, slavnostně se vypravovala ke mši, postila se každý den, přijímala návštěvy různých duchovních a vážných lidí, čítala duchovní knihy a vůbec vedla život čistě klášternický. Tišina nahoře byla hrozná; nebylo možno ani dveřmi skřipnouti. Stařenka měla bystrý sluch jako patnáctiletá dívka a hned posýlala vyzvědít příčinu lomozu nebo i pouhého zaskřipnutí. Všechno mluvilo šeptem, všechno chodilo po špičkách, a ubohá Francouzka, také stařenka, byla konečně nucena vzdáti se své oblíbené obuvi – střevíců s podpatky. Podpatky bylý z domu vyloučeny.

Dvě neděle na to, když jsem se objevila v domě, stařenka kněžna poslala vyptat se na mne, kdo jsem, co jsem zač, jak jsem se dostala do domu atd. Jí hned a uctivě vyhověli. Tu byl poslán druhý schválný posel k Francouzce s dotazem, proč mne kněžna až dosud neviděla? Ihned nastal poplach; mně počali česati hlavu, mýti obličej, ruce, které i beztoho byly úplně čisté, učiti mne, jak mám přistoupiti, pokloniti se, hleděti veseleji a přívětivěji, jak mluvit – celou mne popletli.

Pak byla vyslána poselkyně už s naší strany s návrhem, nepřeje-li si kněžna viděti sirotka? Následovala odpověď záporná, avšak byla ustanovena lhůta na zejtří po mši. Nespala jsem celou noc a potom vypravovali, že jsem celou noc blábolila, přistupovala ke kněžně a prosila ji za odpuštění.

Konečně nastalo mé představení. Spatřila jsem malinkou, vyzáblou stařenku, sedící v ohromném křesle. Zakývala na mne hlavou, a nasadila si brejle, aby si mne mohla lépe prohlédnouti. Pamatuju se, že jsem se jí hned na ponejprv nezalíbila. Učinila poznámku, že jsem docela zdivočelá, neumím ani poklonu učiniti, ani ruku políbiti. Započaly dotazy a já jedva odpovídala; ale když řeč došla na otce a matku, dala jsem se do pláče.

Stařence bylo velmi nepříjemno, že jsem tak citlivá; ostatně sama mne začala těšit a radila, abych naděje své složila na Boha. Pak se mne otázala, kdy jsem byla naposled ve chrámě; a poněvadž já jsem sotva pochopila smysl její otázky, neboť o mé vychování nikdo nedbal, kněžna přišla zrovna v úžas. Poslali pro kněhyni. Započala rada a bylo ustanoveno, že mne povezou do chrámu v nejblíže příští neděli. Do té doby kněžna slíbila, že se bude za mne modliti, ale poručila, aby mne odvedli, protože jsem dle jejích slov zanechala v ní nad míru těžký dojem.

Nedivím se; ale jinak ani nemohlo být. Bylo však zřejmo, že jsem se rozhodně nezalíbila. Týž den vzkázala, že příliš dovádím, že je mne slyšet po celém domě, ačkoli jsem se toho dne ani nehnula. Patrně stařence se něco zdálo. Avšak druhého dne přišel týž vzkaz. Jako na neštěstí přihodilo se, že jsem právě upustila číšku a rozbila ji. Francouzka a všechny služebné přišly v úžas a v tu chvíli mne přestěhovaly do nejvzdálenější světničky, kamž všechny následovaly za mnou v záchvatu hrůzy.

Sama už nevím, čím to všechno tehda skončilo. A to byla příčina, proč jsem ráda odcházela dolů a toulala se samotná po velikých sálech, neboť jsem věděla, že tam nikomu nepřekážím.

Pamatuju se, jak jsem kdysi seděla v jednom dolejším sále. Zakryla jsem si obličej rukama, sklonila hlavu a tak jsem proseděla nevím jak dlouho. Stále jsem přemýšlela a přemýšlela. Můj nevyspělý rozum nebyl s to, aby rozřešil veškeren můj stesk a mně bylo u duše čím dál, tím obtížněji, truchlivěji. Náhle ozval se nade mnou čísi tichý hlas:

„Co tu děláš, moje ubohá?"

Zdvihla jsem hlavu: byl to kníže. Jeho tvář vyjadřovala hluboké účastenství a soustrast. Ale já pohlédla na něho takovým zničeným, takovým nešťastným pohledem, že slzy naplnily jeho veliké, modré oči.

„Ubohý sirotečku!" pravil a pohladil mne po hlavě.

„Ne, ne; nejsem sirotek! Ne!" zvolala jsem a zastenání vydralo se z mých prsou a všechno se ve mně zdvihlo a vzbouřilo. Vstala jsem s místa, chopila ho za ruku a líbajíc a slzami ji kropíc, opakovala jsem prosebným hlasem:

„Ne ne, nejsem sirotek! Ne!"

„Dítě mé! Co je ti, má milá, ubohá Nétičko? Co je ti?"

„Kde je maminka? Kde je moje maminka?" volala jsem, hlasitě plačíc a nemajíc už síly, abych déle skrývala svůj stesk, padla jsem celá zmožená před ním na kolena. „Kde je moje maminka? Holoubku můj, řekni, kde je maminka?"

„Odpusť mi, děťátko!.. Ach, ubohá, já jsem jí připomenul… Co jsem to udělal! Pojď, půjdeme spolu, Nétičko, půjdeme spolu!"

Chopil mne za ruku a rychle mne vedl za sebou. Byl dojat do hloubi duše. Konečně jsme přišli do komnaty, které jsem až dosud neviděla.

Byla. to obraznice. Byl soumrak. Lampičky jasně kmitaly svými plaménky po zlatých řízách a drahých kamenech svatých obrazů. Zpod lesklých kovových říz mdle vyhlédaly obličeje svatých. Zde všechno bylo tak málo podobno k ostatním komnatám, tak bylo tajemno a truchlivo, že jsem byla překvapena a jakési zděšení ovládlo mé srdce. Byla jsem k tomu tak bolestně naladěna! Kníže ve spěchu mě přiměl, abych poklekla před obrazem boží mateře a sám také klekl vedle mne…

„Modli se, dítě, pomodli se; budeme se oba modliti!" pravil tichým, přerývaným hlasem.

Ale já se modliti nemohla; byla jsem překvapena, ano poděšena; vzpomněla jsem si otcových slov v onu poslední noc u těla mé maminky a já klesla do mdlob. Pak jsem se rozstonala a za této druhé periody své nemoci div jsem neumřela. Stalo se to následujícím způsobem.

Kdysi ráno čísi známé jméno ozvalo se v mých uších. Uslyšela jsem jméno S…ce. Kdosi z domácích pronesl je vedle mé postele. Trhla jsem sebou. Vzpomínky přivalily se ke mně a já, vzpomínajíc, blouzníc a mučíc se proležela, už nevím, kolik hodin v opravdovém blábolu.

Procitla jsem už velmi pozdě. Kolem mne byla tma; noční svítilna zhasla a služebná, která mne opatrovala, nebyla ve světnici. Náhle jsem zaslechla zvuky vzdálené hudby. Chvílemi zvuky úplně utichaly, chvílemi se ozývaly silněji a silněji, jakoby se blížily. Nepamatuju se, jaký cit mnou ovládnul, jaký záměr se náhle zrodil v mé chorobné hlavě. Vstala jsem s postele a nevím, kde jsem nabrala sil, na spěch se oblékla do svých smutečných šatů a šla, hmatajíc kolem sebe, ze světnice. Ani v druhém, ani v třetím pokoji nepotkala jsem živé duše. Konečně jsem se probrala na chodbu. Zvuky stávaly se stále silnějšími a jasnějšími.

Uprostřed chodby byly schody dolů; touto cestou chodila jsem vždy do dolejších pokojů. Schodiště bylo jasně osvětleno; dole chodili; přitiskla jsem se do koutka, aby mne nespozorovali, a jakmile bylo možno, sešla jsem dolů na druhou chodbu. Hudba zaznívala ze sousedního sálu; tam bylo hlučno, hovořilo se, jakoby se tam bylo shromáždilo na tisíc lidí. Jedny dvéře do sálu, přímo z chodby, byly zavěšeny ohromnou dvojitou portierou z jasně červeného aksamítu. Zdvihla jsem přední závěsu a stoupla jsem si mezi portiery. Srdce mně tlouklo tak, že jsem jedva stála na nohou.