Kitabı oku: «Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina», sayfa 16

Ale za několik minut přemohla jsem své rozčilení a osmělila se konečně odhrnouti trochu kraj druhé závěsy… Můj Bože! Ten ohromný, mračný sál, do něhož jsem se bávala vkročit, zářil nyní tisícerými ohni. Jakoby se bylo na mne navalilo moře světla, mé oči, přivyklé k temnotě, byly v první okamžik oslněny, až zabolely. Aromatický vzduch jako horký vítr zavanul mně do obličeje. Spousta lidí chodila sem a tam; všichni, zdálo se, měli radostné, veselé tváře. Dámy byly v nádherných, světlých šatech; všude jsem potkávala pohledy, zářící radostí.

Stála jsem jako okouzlená. Zdálo se mně, že jsem to všechno viděla už kdysi ve snu… Připomněla jsem si soumrak, připomněla jsem si naše podkroví, vysoké okénko, ulici hluboko dole s kmitajícími se svítilnami, okna protějšího domu s červenými záclonami, kočáry shromážděné u vchodu, dupot a frkání hrdých koní, křik, lomoz, stíny v oknech a slabou, vzdálenou hudbu… „Vida tedy, kde byl onen ráj," prolétlo mou hlavou. „Vida, kam jsem chtěla odejíti s ubohým tatínkem!.. Nebyl to tedy pouhý sen! Ano, všechno jsem to viděla už ve svých snech, ve svém blouznění!"

Rozpálená nemocí fantasie vzplanula v mé hlavě a slzy jakéhosi nevylíčitelného nadšení vyhrkly z mých očí. Pátrala jsem očima po otci. „Musí býti zde, je zde!" myslila jsem si a srdce mně zatlouklo očekáváním, dech se zkrátil…

Avšak hudba umlkla, ozval se hluk a po celém sále nesl se jakýsi šepot. Dychtivě jsem pohlížela do obličejů, míhajících se přede mnou, snažíc se, abych některý z nich poznala. Náhle nastalo v sále jakési neobyčejné vzrušení. Spatřila jsem na vyvýšeném místě vysokého, hubeného stařečka. Jeho bledý obličej se usmíval, on sám se úhlovitě nahýbal a ukláněl na všechny strany a v jeho rukou byly housle. Nastalo hluboké ticho, jakoby všichni ti lidé zatajili dech. Všechny obličeje byly upřeny na stařečka, všechno očekávalo.

On vzal housle a dotknul se smyčcem strun. Začala hudba a já jsem cítila, jak mně cosi náhle sevřelo srdce. V nevýslovném stesku, s zatajeným dechem naslouchala jsem těm zvukům; cosi známého ozývalo se v mých uších, jakobych to byla už kdesi slyšela; jakási předtucha čehosi hrozného, strašného byla v těch zvucích, něco takového, co se dálo i v mém srdci. Konečně housle zavzněly zvučněji; rychleji a pronikavěji rozléhaly se zvuky. Ozval se jakoby čísi zoufalý nářek, žalostný pláč, jakoby čísi úpěnlivá prosba marně se ozývala v celém tom zástupu a umlkla, ustrnula v zoufalství. Pořád známějším a známějším jevila se cosi mému srdci. Ale srdce odpíralo tomu věřiti. Stiskla jsem zuby, abych nezastenala bolestí a chytila se rukou závěsy, abych neklesla…

Chvílemi jsem zavírala oči a pak je zase otvírala, čekajíc, že je to sen, že se probudím k jakémusi strašnému, mně známému okamžiku, že se mně snila ona poslední noc, kdy jsem slyšela tytéž zvuky. Když jsem otevřela oči, chtíc se přesvědčiti, dychtivě jsem pohlížela na zástup… Ne, to byli jiní lidé, jiné tváře! Zdálo se mně, že všichni, tak jako já, strádali hlubokým steskem; zdálo se, že všichni chtěli křiknouti na ony strašné nářky a steny, aby umlkly, netrýznily jejich duší, ale nářky a steny lily se pořád tesklivěji, žalostněji, táhleji.

Náhle ozval se poslední, strašný, dlouhý výkřik a ve mně se všechno otřáslo… Není pochybnosti! To je ten samý, to je onen výkřik! Poznala jsem jej, slyšela jsem jej už, on mně taktéž, jako v oné noci, pronikl duší. „Tatínek, tatínek!" mihlo se jako blesk v mé hlavě; „je zde, to je on, to on mne volá, to jsou jeho housle!"

Cosi jako zastenání vyrvalo se z celého zástupu, a strašný potlesk rozlehl se sálem. Zoufalý, pronikavý pláč vyrval se z mých prsou. Nesnesla jsem toho déle, rozhrnula jsem závěsu a vskočila jsem do sálu.

„Tatínku, tatínku! To jsi ty! kde jsi?" křičela jsem, sama nevědouc, co činím.

Nevím, jak jsem doběhla až k vysokému stařečkovi; všude mne propouštěli, rozestupujíce se přede mnou. Vrhla jsem se k němu s bolestným křikem; myslila jsem, že objímám otce… Náhle jsem spozorovala, že se mne chápou čísi dlouhé, kostlivé ruce a zdvihají mne do vzduchu. Čísi černé oči upřely se na mne, a zdálo se, že mne chtí sežehnouti svým ohněm. Hleděla jsem na starce: „Ne, to nebyl otec, to jest jeho vrah!" prokmitlo mně myslí. Mne se zmocnilo jakési otupění a náhle se mi zdálo, že se nade mnou ozval smích a smích ten že se rozlehl sálem společným, všeobecným pokřikem.

Pozbyla jsem smyslů.

V

To byla druhá a poslední perioda mé nemoci.

Když jsem znovu otevřela oči, uviděla jsem nad sebou skloněnou tvář dítěte, děvčátka stejných let, jako já, a první můj pohyb byl, že jsem k němu vztáhla ruku. První pohled na ně naplnil duši mou jakýmsi štěstím, jakousi sladkou předtuchou. Představte si ideální, roztomilou tvářičku, překvapující zářící krásu, jednu z těch, před nimiž se náhle zastavuješ jako proniknutý radostným zmatkem, zachvíváš se nadšením a již jsi vděčen za to, že vůbec jest, za to, že na ni padl tvůj pohled, za to, že prošla mimo tebe.

Byla to dcera knížete, Káťa, která se právě vrátila z Moskvy. Usmála se mému pohybu, a slabé nervy mé se zachvěly slavnostným nadšením. Kněžna zavolala otce, jenž stál dva kroky od ní a rozmlouval s lékařem.

„Nu, chvála Bohu, chvála Bohu!" pravil kníže, vzav mne za ruku a jeho obličej zazářil nestrojeným citem. „Jsem rád, rád, velice rád," pokračoval spěšným hlasem, jak bývalo jeho zvykem. „Vidíš, to je Káťa, moje holčička; seznamte se, ona bude tvá společnice. Jen se brzo uzdrav, Nétičko. Nehezká! Jak jsi mne polekala!"

Mé uzdravení šlo velmi rychle. Za několik dní už jsem chodila. Každé ráno Káťa přicházela k mé posteli, vždy s úsměvem, se smíchem, který nemizel s jejích rtů. Jejího příchodu čekala jsem jako štěstí. Tolik se mně chtělo ji pocelovati! Ale čtveračivá holčička přicházela jedva na několik minut; poseděti tiše nemohla. Věčně se pohybovat, běhat, skákat, hlučet a lomozit na celý dům byla její nezbytná potřeba. A proto mně hned na ponejprv oznámila, že je jí hrozně nudno seděti u mne a že proto bude ke mně přicházeti velice zřídka, a i to jen proto, že je jí mne líto; co prý dělat, musí se přijít podívat. Ale až se uzdravím, potom že nám bude veseleji. A skutečně každé ráno první její slovo bylo:

„Nu, jsi zdráva?"

Ale poněvadž jsem stále ještě byla hubená a bledá a úsměv jaksi bojácně jen prokukoval z mého smutného obličeje, proto kněžna hned nachmuřila brvy, zavrtěla hlavou a mrzutě zadupala nožkou.

„Vždyť jsem ti říkala včera, abys vypadala lépe.

Poslouchej, tobě jistě nedávají jíst?"

„Ano, málo," odpověděla jsem bojácně, protože jsem se jí už ostýchala. Chtělo se mi co nejvíce zalíbiti se jí a proto jsem se bála o každé své slovo, o každý svůj pohyb. Příchod její čím dále, tím více mne uváděl v nadšení. Nespouštěla jsem s ní očí, a když odešla, dlouho ještě jako okouzlená pohlížela jsem v tu stranu, kde stála. Vídala jsem ji i ve snách. A za bdělého stavu, když nebyla u mne, skládala jsem si celé rozhovory s ní, byla jsem její přítelkyní, čtveračila, dováděla, plakala spolu s ní, když nás za něco kárali, slovem, blouznila jsem o ní jako zamilovaná. Hrozně se mi chtělo, abych už byla zdráva a honem ztloustla, jak ona mně radila.

Kdykoli Káťa přiběhla ke mně z rána a jeji první slova byla: „Nu, jsi už zdráva? Ach, pořád taková hubená!" vždycky jsem se zalekla, jakobych se byla něčím provinila. A Káťa se divila opravdově, že jsem se za jeden den nespravila, tak že se skutečně počínala na mne mrzeti.

„Víš co? Chceš, já ti dnes přinesu piroh?" navrhla mně při jedné své návštěvě. „Sněz to, z toho rychle ztloustneš."

„Přines," svolovala jsem s radostí, že ji uvidím ještě jednou.

Při svých návštěvách kněžna se vždy nejprve poptala na mé zdraví, pak si sedla naproti mně na židli a počínala si mne prohlížeti svýma černýma očima. Z počátku, dokud se se mnou seznamovala, přehlížela si mne každou minutku od hlavy do nohou s velice naivním podivením. Rozmluva naše ovšem se nevázala. Já se ostýchala před Kátí a před jejími příkrými nápady, ačkoli jsem umírala touhou, abych si s ní mohla pohovořit.

„Což mlčíš!" začala Káťa po krátké pomlčce.

„Co dělá tatínek?" optala jsem se, majíc radost, že jest věta, kterou možno pokaždé začíti naši rozmluvu.

„Nic, tatínek je zdráv. A já jsem vypila dnes dvě číšky čaje, místo jedné. A kolik ty?"

„Jednu."

Opět mlčení.

„Dnes mne Falstaf chtěl kousnout."

„To je pes?"

„Ano, pes. Což jsi ho neviděla?"

„Ne, viděla jsem ho."

A poněvedž jsem nevěděla, co dále odpovědít, kněžna opět na mne pohlédla s podivením.

„Je ti veselo, když s tebou hovořím?"

„Ano, velice veselo. Přicházej častěji."

„Mně řekli, že ti bude veselo, když budu k tobě přicházet. Ale vstávej už raději. Dnes ti opravdu přinesu piroh… A proč pořád mlčíš?"

„Tak."

„Ty asi přemýšlíš pořád, viď?"

„Ano, mnoho přemýšlím."

„A mně říkají, že moc mluvím a málo přemýšlím. Což mluvit je špatné?"

„Ne, já jsem ráda, když mluvíš."

„Hm; zeptám se madame Leothar, ona ví všechno. A o čem přemýšlíš?"

„O tobě přemýšlím," odvětila jsem po krátké pomlčce.

„A to je ti příjemno?"

„Ano."

„Máš mne tedy ráda?

„Mám."

„A já tebe ještě nemám ráda. Jsi taková hubená. Nu, přinesu ti piroh. Zatím s Bohem!"

Tu mne kněžna skoro v letu pocelovala a zmizela ze světnice.

Po obědě však skutečně se objevil piroh. Přiběhla, jako posedlá a smála se radostí, že se jí přece podařilo přinésti mně jídlo, jež mně nebylo dovoleno.

„Jez více, hodně jez, je to můj piroh, já sama jsem nejedla.

Nu s Bohem." To bylo všechno a už zmizela.

Jiného dne opět ke mně náhle přiběhla v neobvyklou dobu po obědě; černé její kadeře byly jako vichrem rozmetány, tváře jí hořely jako purpur, oči blýskaly. Důkaz, že už běhala a skákala hodinu nebo dvě.

„Umíš hrát s volanty?" zvolala ve spěchu celá udýchaná, patrně opět někam chvátajíc.

„Ne," odpověděla jsem s velikým zármutkem, že nemohu říci: ano!

„Ach ty! Nu, až se uzdravíš, já tě naučím. Přišla jsem jen proto. Hraju si nyní s madame Leothar. S Bohem; mne čekají."

Konečně jsem už mohla vstáti s postele, ač jsem byla ještě velmi slába a bez vlády. První, první myšlénka byla, abych se nikdy nemusila odloučit od Káti. Cosi mne násilně pudilo k ní. Nemohla jsem se na ni nadívati, a to překvapovalo Káťu. Má náchylnost k ní byla silná, šla jsem za svým novým citem tak ohnivě, že toho nemohla nepozorovat a z počátku se jí to zdálo neslýchanou podivností. Pamatuju se, jak jsem se kdysi při hře nezdržela, padla jsem jí kolem krku a počala ji líbati. Ona se vyprostila z mého objetí, chopila mne za ruce, nachmuřila brvy, jako bych ji byla čímsi urazila a ptala se:

„Co děláš? Proč mne líbáš?"

Byla jsem na rozpacích, jako bych se byla čímsi provinila, trhla jsem sebou při její náhlé otázce a neodpověděla jsem ani slova. Kněžna pohodila raménky na znamení nerozřešených pochybností (pohyb ten se jí stal zvykem), vážně stiskla své kypré rtíky, nechala hry a sedla si do koutku na divan, odkudž si mne velmi dlouho prohlížela, o čemsi u sebe uvažovala, jakoby si chtěla rozřešiti novou otázku, jež náhle vznikla v jejím umě. I to byl její zvyk ve všech obtížných případech. Já ze své strany dlouho jsem nemohla přivyknouti k těmto ostrým a příkrým projevům její povahy.

Z počátku jsem vinila sebe, domnívajíc se, že jest ve mně skutečně velmi mnoho podivného. Ačkoli to bylo pravda, přece jsem se trápila podivením, proč se nemohu hned najednou spřáteliti s Kátí a zalíbiti se jí jednou na vždy. Mé neúspěchy mrzely mne, že mne to až bolelo, a byla jsem hotova dáti se do pláče po každém náhlém slově Kátině, po každém jejím nedůvěřivém pohledu. Můj zármutek rostl ne po dních, ale po hodinách, protože u Káti všechno se odbývalo bystře.

Za několik dní jsem spozorovala, že Káťa mne vůbec nemá ráda, ano počíná cítiti ke mně jakýsi odpor. Všechno se v ní dělo rychle, příkře – někdo by řekl hrubě, kdyby v těch jako blesk rychlých hnutích její přímé, naivně upřímné povahy nebylo pravé, ušlechtilé grácie. Počalo to tím, že nejprve začala o mně pochybovat a pak mne i přezírat, a sice tuším proto, že jsem neuměla hráti v nijakou hru. Kněžna ráda dováděla, běhala, byla silná, živá, obratná; já – právě naopak. Byla jsem slabá ještě po nemoci, tichá, zádumčivá. Hra mne netěšila. Slovem mně se vůbec nedostávalo schopností, abych se zalíbila Kátí. Mimo to jsem neuměla snésti, když byli se mnou nespokojeni; hned jsem se stávala smutnou, klesala jsem na duchu a tím jsem pozbývala sil, abych napravila svou chybu, abych opravila ve svůj prospěch nevýhodný dojem, který jsem způsobila – slovem, byla jsem ztracena.

Toho Káťa nemohla nikterak pochopit. Z počátku se mne až lekala, prohlížela si mne s podivením, když se byla před tím celou hodinu namáhala, aby mne naučila, jak se hraje s volanty a nic se mnou nepořídila. Poněvadž jsem se stávala hned truchlivou, a slzy mi už vystupovaly do očí, zamyslila se nade mnou několikrát, a když nepořídila nic ani se mnou, ani se svými myšlénkami, nechávala mne konečně stranou a začínala si hráti sama. Už mne nevyzývala ke hře, ba nepromluvila se mnou po celé dni ani slova. To mne tak překvapovalo, že jsem div snesla její opovržení. Nové osamocení stalo se mi skoro těžším předešlého a opět jsem počala truchliti, zadumávati se, opět černé myšlénky oblehly mé srdce.

Naše opatrovnice, madame Leothar, spozorovala konečně, že nastala změna v našem styku. A poněvadž jsem se jí stala nápadnou především já a mé vynucené osamocení ji překvapilo, obrátila se přímo ke kněžně, kárajíc ji, že neumí se mou obcovati. Kněžna nachmuřila brvy, pohnula raménky a oznámila, že nemůže se mnou ničeho pořídit, že si neumím hrát, že stále o něčem přemýšlím, a že raději počká, až se bratr Sáša vrátí z Moskvy, že jim oběma bude potom mnohem veseleji.

Ale madame Leothar se nespokojila touto odpovědí a vytkla jí, že mne nechává samotnou, ačkoli jsem ještě nemocna; že nemohu být tak veselá a bujná, jako Káťa a že je to vlastně lépe, protože Káča je příliš bujná, že dnes vyvedla to, včera ono, a předvčírem div že ji buldog nepokousal; slovem madame Leothar ji vyplísnila bez žalosti. Skončila tím, že ji poslala ke mně s rozkazem, aby se ihned smířila.

Káťa vyslechla madame Leothar velmi pozorně, jakoby chápala skutečně něco nového a spravedlivého v jejích výtkách. Odhodila obruč, s kterým se honila po sále, přistoupila ke mně a vážně na mne pohlédnuvši, optala se s překvapením:

„Což vy si chcete hrát?"

„Ne," odpověděla jsem, ulekána za sebe i za Káťu, když ji plísnila madame Leotbar.

„Co tedy chcete?"

„Já posedím; mně je těžko běhat; jen vy se na mne nehněvejte, Káťo, protože vás mám velice ráda."

„Nu, budu si tedy hrát sama," ticho a s přestávkami odpověděla Káťa, jakoby ku svému podivu nabývala přesvědčení, že vlastně není ničím vinna. „Nu, s Bohem, já se na vás nebudu hněvat."

„S Bohem," odpověděla jsem, vstávajíc a podávajíc jí ruku.

„Možná, že mně chcete dát hubičku?" optala se dále, trochu se zamyslivši. Patrně si připomněla náš nedávný výjev a chtěla mně způsobiti něco příjemného, aby honem ukončila naše smíření.

„Jestliže si přejete?" odpověděla jsem s ostýchavou nadějí.

Přistoupila ke mně a nad míru vážně, bez úsměvu mne pocelovala. Když takovým způsobem učinila všechno, co se na ní žádalo, ba ještě více, než bylo třeba, aby učinila radost chudobnému děvčátku, ke kterému ji poslali, odběhla ode mne spokojená a veselá a znovu po všech pokojích ozýval se její smích a křik, dokud se celá unavená a jedva dechu popadajíc nevrhla na divan, aby si odpočinula a sebrala na novo síly.

Celý večer pohlížela na mne podezřívavě. Zdála jsem se jí patrně nad míru podivnou a zvláštní. Bylo patrno, že se jí chtělo o něčem si se mnou promluviti, vysvětliti si jakési pochybnosti o mně, jež se v ní zrodily; ale pro tentokrát, nevím proč, se zdržela.

Z rána počínaly obyčejně její hodiny. Madame Leothar učila ji francouzskému jazyku. Celé vyučování záleželo v opakování mluvnice a ve čtení bájek Lafontainových. Mnoho ji neučili, protože jedva dosáhli toho, aby proseděla při učení dvě hodinky za den. I k tomu svolila jen na prosby otcovy a na rozkaz matčin, a svou povinnost plnila řádně, poněvadž dala na to své slovo.

Měla vzácné schopnosti; chápala bystře a rychle. Ale i v tom se jevily některé malinké zvláštnosti; jestliže něčemu nerozuměla, počínala hned o tom rozmýšleti sama, k jinému však pro vysvětlení se neobracela. Styděla se jaksi za to. Vypravovali mně, že někdy celé dni se trápila nad nějakou záhadou, kterou nemohla rozřešit, zlobila se, že ji nemůže zmoci sama, bez cizí pomoci. Jen v krajních případech, když už neměla sama více sil, přicházela k madame Leothar s prosbou, aby jí pomohla rozřešiti záhadu, kterou sama nemohla zmoci.

Totéž bylo při každém jejím podniku. Ona už mnoho myslila, ač se to nezdálo na prvý pohled. Ale při tom byla nápadně naivní. Stávalo se někdy, že se počala ptáti na nějakou zřejmou hloupost; jindy však v jejích odpovědech byla patrna prohlédavá jemnost a chytrost.

Poněvadž i já jsem se mohla už něčím zabývati, madame Leothar vyzkoušela mé vědomosti, a protože shledala, že čtu velmi dobře, ale píšu velice špatně, uznala za nezbytnou a krajní potřebnost učiti mne francouzsky.

Ničeho jsem nenamítla a jednoho rána zasedly jsme spolu s Kátí k učebnému stolku. Náhodou Káťa byla tenkrát jako naschvál neobyčejně tupa a krajně roztržita, tak že ji madame Leothar ani nepoznávala. Já pak skoro na jedno posezení osvojila jsem si už celou francouzskou abecedu, snažíc se, abych svou pilností podle možnosti vyhověla madame Leothar. Na konec hodiny madame Leothar se úplně rozzlobila na Káťu.

„Podívejte se na ni," pravila, ukazujíc na mne, „je stonavá, učí se ponejprv a vykonala desetkrát víc než vy. Nestydíte se?"

„Ona že umí víc než já?" optala se s podivením Káťa.

„Vždyť se učí teprve abecedě!"

„Jak dlouho vy jste se učila abecedě?"

„Tři hodiny."

„A ona se jí naučila za jednu hodinu. Z toho je vidět, že chápe třikrát rychleji než vy a předhoní vás, ani se nenadějete. Je tomu tak?"

Káťa se trochu zamyslila a náhle se zarděla jako oheň, nabyvši přesvědčení, že výtka madame Leothar je spravedlivá. Zardíti se, shořeti studem – býval první důsledek skoro každého jejího nezdaru buď z rozmrzelosti, nebo z hrdosti, když ji usvědčovali v rozpustilosti, slovem skoro ve všech případech.

Tentokrát jí skoro až slzy vstoupily do očí; avšak ani nemukla a jen pohlédla na mne tak, jako by mne chtěla spáliti svým pohledem. Ihned jsem se domyslila, oč tu běží. Ubohá Káťa byla hrda a samoliba do krajnosti. Když jsme odcházely od madame Leothar, dala jsem se s ní do řeči, abych honem rozplašila její mrzutost a dokázala jí, že nejsem vinna slovy Francouzky. Avšak Káťa mlčela, jako by mne neslyšela.

Za hodinu přišla do té světnice, kde jsem seděla s knížkou v ruce, ale stále uvažujíc o Káti, překvapená a polekaná tím, že opět nechce se mnou mluvit. Pohlédla na mne zpod obrví, sedla si, jak obyčejné, na divan a dobré půl hodiny nespouštěla se mne očí. Já jsem se konečně nezdržela a vzhlédla jsem na ni tázavým pohledem.

„Umíte tancovat?" optala se mne Káťa.

„Ne, neumím…"

„A já umím."

Pomlčka.

„A na fortepiano hrajete?"

„Taky ne."

„A já hraju. Tomu je se těžko naučit."

Já jsem neodpověděla.

„Madame Leothar říká, že jste chytřejší, než já."

„Madame Leothar se na vás rozhněvala," namítla jsem.

„A což tatínek se bude také hněvat?"

„Nevím," odpověděla jsem.

Opět mlčení. Kněžna netrpělivostí cupala svou malinkou nožkou o podlahu.

„Vy se mně tedy budete vysmívat, protože lépe chápete, než já?" optala se konečně, když už nemohla déle zdržeti své rozkvašenosti.

„O ne, ne!" zvolala jsem a přiskočila jsem k ní, abych ji objala.

„Nestydíte se, kněžno, za takové myšlénky a otázky?" ozval se náhle hlas madame Leothar, která nás už pět minut pozorovala a vyslechla celou naši rozmluvu. „Styďte se! Závidíte ubohému dítěti a vychloubáte se, že umíte tancovat a hráti na piano. To je hanba; já povím všechno panu knížeti."

Tváře kněžniny zarděly se jako záře.

„To je ošklivý cit. Vy jste ji urazila svými otázkami. Její rodiče byli chudobní lidé a nemohli jí najímat učitelů. Ona se učila sama, protože má hodné, dobré srdce. Měla byste ji milovat a vy se s ní chcete svářit. Styďte se, styďte se! Vždyť ona je sirotek! Nemá nikoho. Jen schází, abyste se ještě pochlubila, že jste kněžna a ona ne. Nechám vás samotnou; rozmýšlejte o tom, co jsem vám řekla; polepšete se."

Kněžna přemýšlela celé dva dni. Po dva dni nebylo slyšeti jejího smíchu a křiku. Když jsem se probudila v noci, zaslechla jsem, že i ve snách se o něco pře s madame Leothar. Ba spadla se i trochu za tyto dva dni a ruměnec nehrál tak živě na jejích jasných tvářích. Konečně třetího dne sešly jsme se obě dole ve velkých pokojích. Kněžna šla od matky; když mne spatřila, zastavila se a usedla nedaleko naproti mně. Očekávala jsem se strachem, co bude, a třásla jsem se na všech údech.

„Nétičko, proč mne kárají k vůli vám?" optala se mne konečně.

„To nebylo k vůli mně," namítla jsem honem, abych se ospravedlnila.

„Ale madame Leothar tvrdí, že jsem vás urazila."

„Ne, Kátinko, vy jste mne neurazila."

Kněžna pohodila raménky na důkaz, že nechápe. „A proč tedy pořád pláčete?" optala se mne po krátké pomlčce.

„Já už nebudu plakat, jestliže chcete," odpověděla jsem se slzami v očích.

Ona opět pohodila rameny. „Dříve také jste pořád plakala?"

Neodpověděla jsem.

„A proč zůstáváte u nás?" optala se náhle kněžna. Pohlédla jsem na ni rozpačitě a cosi jakoby mne bylo bodnulo do srdce.

„Proto, že jsem sirotek," odpověděla jsem konečně, když jsem sebrala své síly.

„Měla jste maminku a tatínka?" „Měla."

„Oni vás neměli rádi?"

„Ne, oni mě měli rádi," odvětila jsem s velikým přemáháním.

„Oni byli chudí?" „Ano."

„Velice chudí?" „Ano."

„Oni vás ničemu neučili?" „Číst mne učili," „A hračky jste měla?" „Neměla."

„A sladká jídla mívali jste k obědu?" „Nemívali."

„Kolik jste měli světnic?" „Jednu."

„Jen jednu světnici?" „Jen jednu." „A služebné jste měli?" „Neměli."

„A kdo vám tedy sloužil?" „Já sama jsem chodila kupovat."

Dotazy kněžniny víc a více drásaly mé srdce. I vzpomínky, i má osamocenost, i kněžnin údiv – to vše poráželo, uráželo mé srdce, které přetékalo krví. Celá jsem se chvěla rozčilením a pro slzy jedva jsem dechu popadala.

„Jste tedy ráda, že zůstáváte u nás?"

Mlčela jsem.

„Měla jste hezké šaty?"

„Ne."

„Špatné?"

„Ano."

„Viděla jsem vaše šaty; mně je ukázali."

„Proč se mne vyptáváte?" zvolala jsem, a celá jsem se otřásla jakýmsi novým, mně nepovědomým pocitem, vstávajíc s místa. „Proč se mne vyptáváte?" pokračovala jsem, červenajíc se rozhořčením. „Proč se mně posmíváte?"

Kněžna se zapýřila a také vstala s místa, ale v okamžiku přemohla své rozechvění.

„Ne, já se neposmívám," pravila mi. „Jen jsem chtěla vědít, je-li pravda, že váš tatínek a maminka byli chudobní."

„Proč se mne vyptáváte na tatínka a maminku zvolala jsem a rozplakala se od duševní trýzně. „Proč se takovým způsobem na ně vyptáváte. Co vám udělali, Káťo!"

Káťa stála na rozpacích a nevěděla, co mně odpovědít. V ten okamžik vešel kníže.

„Co je ti, Nétičko?" optal se mne, vzhlédnuv na mne a uviděv moje slzy. „Co je ti?" pokračoval, pohlédnuv na Káťu, která byla červená, jako oheň. „O čem jste mluvily? Proč jste se nepohodly? Nétičko, proč jste se nepohodly?"

Já však nemohla odpovídat. Chopila jsem knížete za ruku a políbila ji se slzami.

„Káťo, nelži. Co se stalo?"

Káťa lhát neuměla.

„Řekla jsem, že jsem viděla, jaké měla špatné šaty, když ještě ostávala u tatínka a u maminky."

„Kdo ti je ukázal? Kdo je směl ukazovat?"

„Sama jsem je viděla," odpověděla Káťa rozhodně.

„Nu, dobře! Ty na jiné nepovíš, znám tě. Nu, a co".

„A ona se dala do pláče a řekla, proč se posmívám jejímu tatínkovi a mamince."

„Ty's se jim tedy posmívala?"

Káťa se sice neposmívala, ale úmysl její byl asi takový, když jsem ji v tom smyslu pochopila. Nyní neodpověděla ani slova; souhlasila tedy s otcovou výtkou.

„Hned k ní jdi a popros ji za odpuštění," velel kníže, ukazuje jí na mne.

Kněžna stála bledá, jako šátek a nehýbala se s místa.

„Já nechci," odpověděla konečně Káťa polohlasem, ale s výrazem co nejrozhodnějším.

„Káťo!"

„Ne, nechci, nechci!" vzkřikla náhle s jiskřícíma očima a zadupala nožkami. „Nechci, tatínku, prosit za odpuštění. Já ji nemám ráda, já s ní nebudu ostávat… Já nejsem vinna, že celý den pláče. Nechci, nechci!"

„Pojďme tedy," pravil kníže, chopiv ji za ruku, a odvedl ji do svého kabinetu. „Nétičko, jdi nahoru!"

Chtěla jsem se vrhnouti ke knížeti, chtěla jsem prosit za Káťu, ale kníže opakoval přísně svůj rozkaz, tak že jsem odešla nahoru, studená leknutím jako mrtvola. Když jsem přišla do naší světnice, padla jsem na divan a zastřela si hlavu rukama. Počítala jsem minuty, čekala Káťu s netrpělivostí, chtěla jsem jí padnouti k nohám.

Konečně Káťa se vrátila a nemluvíc ani slova, prošla mimo mne a sedla si na židli do kouta. Oči měla červené, tváře opuchlé od slz. Moje odhodlanost zmizela. Pohlížela jsem na ni se strachem a ze strachu nesměla jsem se hnouti s místa.

Obviňovala jsem sama sebe, všemožně jsem se snažila přesvědčiti se, že já jsem vším vinna. Tisíckrát jsem chtěla přistoupiti ke Káti, a tisíckrát jsem se zdržela, poněvadž jsem nevěděla, jak mne přijme. Tak minul den i druhý. Pod večer druhého dne Káťa se stala veselejší a počal běhati s obručem po pokoji, ale brzo nechala své zábavy a sedla si sama do koutka. Právě když měla jít spat, obrátila se náhle ke mně, ba učinila i dva kroky ke mně a rty se jí otevřely, aby mně něco sdělila, zastavila se však, vrátila se a lehla si do postele.

Po tomto dni minul ještě den a překvapená madame Leothar počala se vyptávati Káti, co se jí přihodilo? Není-li churava, že tak náhle ztichla? Káťa jí cosi odpověděla, chopila se volantu, ale sotva se madame Leothar odvrátila, zarděla se a zaplakala. Vyběhla z pokoje, abych jí neviděla. Konečně se všecko rozhodlo. Zrovna za tři dni po našem sporu přišla náhle po obědě do mé světnice a ostýchavě přistoupila ke mně.

„Tatínek mně poručil, abych nás poprosila za odpuštění," pravila mně. „Odpustíte mi?"

Chopila jsem rychle Káťu za obě ruce a bez dechu od rozechvění jsem zvolala:

„Ano, ano!"

„Tatínek poručil, abychom se spolu pocelovaly. Pocelujete mne?"

Místo odpovědi počala jsem jí líbati ruce, kropíc je slzami. Když jsem pohlédla na Káťu, spozorovala jsem v ní jakési neobyčejné pohnutí. Její rtíky se lehounce zachvívaly, brada se třásla, oči jí zvlhly; ona však okamžitě udolala své rozechvění a úsměv na okamžik zasvitnul na jejích ústech.

„Půjdu řící tatínkovi, že jsem vás pocelovala a že jsem poprosila za odpuštění," pravila tichounce, jako by uvažovala sama u sebe. „Neviděla jsem ho už tři dni; on mně řekl, že jinak k němu nesmím přijíti," dodala po krátké pomlčce.

Když to dořekla, šla ostýchavě a zádumčivě dolů, jakoby dosud nebyla zcela jista, jak ji otec uvítá.

Ale za hodinu ozval se nahoře křik, hluk, smích, štěkot Falstafa, cosi se převalilo a rozbilo, několik knih sletělo na podlahu, obruč zabzučel a lítal po všech pokojích – slovem poznala jsem, že se Káťa smířila s otcem a mé srdce se zachvělo radostí.

Ke mně však nepřicházela a bylo vidno, že se vyhýbá, aby nemusila se mnou mluvit. Za to jsem měla čest, že jsem do nejvyšší míry vzbudila její zvědavost. Sedala si naproti mně, aby si mne mohla lépe prohlédnouti, a to čím dále, tím častěji. Její pozorování stávalo se naivnějším; slovem, rozhýčkané, pánovité děvčátko, s nímž se všichni mazlili a které hýčkali všichni v celém domě jako poklad, nemohlo pochopit, jakým způsobem jsem mu už několikrát vstoupila do cesty, když mne nechtělo potkati.

Bylo to však krásné, dobré, malinké srdce, které si vždycky umělo nalézti dobrou cestu pouhým instinktem. Největší vliv měl na ni otec, kterého zbožňovala. Máť ji milovala šíleně, ale byla k ní nad míru přísná a od ní Káťa pochytila svou tvrdošíjnost, hrdost a pevnost povahy, při tom však sama musila snášeti všechny matčiny vrtochy, jež přecházely až do mravní tyranie.

Kněhyně jaksi divně pojímala význam vychování a proto vychování Kátino bylo jakousi podivnou směsí nesmyslného mazlení a neúprosné přísnosti. Co se včera dovolovalo, to se náhle beze vší příčiny dnes zapovídalo, čímž se urážel v dítěti cit pro spravedlivost… Ale o tom bude řeč až později. Jen to podotknu, že Káťa už uměla vyměřiti svůj poměr k otci i k matce. K otci se chovala otevřeně, před ním nic nezatajila, všechna byla před ním na jevu. Před matkou naopak byla uzavřena, byla k ní nedůvěřivá, ale poslouchala jí na slovo. Ale ta poslušnost nebyla následek upřímnosti a přesvědčení, nýbrž nezbytné soustavy. Později to vysvětlím.

Ostatně na zvláštní čest mé Káti řeknu, že pochopila konečně svou matku a když se jí podřídila, učinila to proto, že úplně pochopila její bezmeznou lásku, přecházející časem až v chorobnou extasi. Tuto poslední okolnost kněžna velkomyslně přijímala do svých rozpočtů. Bohužel tento rozpočet málo potom pomohl její ohnivé hlavince!

Já však skoro ani nechápala, co se děje se mnou. Všechno se ve mně vzrušilo od jakéhosi nového, nevysvětlitelného citu a nepřepínám, řeknu-li, že jsem se mučila a trápila tímto novým citem. Zkrátka – budiž mně odpuštěno toto slovo – byla jsem zamilována do své Káti. Ano, to byla láska, opravdová láska, láska se slzami a radostmi, vášnivá láska. Co mne k ní pudilo? Z čeho se zrodila taková láska? Začala z prvního pohledu na ni, když všechny mé smysly byly sladce poraženy pohledem na děvčátko, spanilé jako anděl. Všechno v ní bylo krásné; žádná její vada nenarodila se spolu s ní; všechny byly přijaty odjinud a ona s nimi neustále zápasila. Všudy bylo viděti krásný princip, jenž se na nějaký čas oblékl ve lživou formu. Ale všechno v ní, počínaje oním zápasem, zářilo blahou nadějí, všechno věštilo krásnou budoucnost. Všichni ji pozorovali s rozkoší, všichni ji milovali, netoliko já. Když nás ve tři hodiny vodili na procházku, všichni mimojdoucí se zastavovali s překvapením, sotva ji shlédli a nezřídka výkřik obdivu provázel šťastné dítě. Zrodila se pro štěstí, musila se zroditi pro štěstí – takový asi byl první dojem na člověka, jenž se s ní setkal. Možná, že na ponejprv byl ve mně překvapen esthetický cit, cit pro krásno; cit ten projevil se ve mně poprvé, byv probuzen krásou a v tom byla asi všechna příčina vzniku mé lásky.