Kitabı oku: «Knihy veršů», sayfa 6

Z mělnické skály

 
Z tvých vlasů ruka přírody
si půvab ráje spředla —
mělnický kraji, milko má,
ty’s mne až k slzám svedla.
 
 
Tvá krev tak prudká, ohnivá,
že prorazila skály
a po skalách se ohnivé
nám révy rozesmály.
 
 
V tvém lůně chci být pohroben,
pak aspoň umru v ráji —
kdož není milky otrokem.
když krví ho napájí?
 
 
– - -
 
 
Aj, jak se víno červené
ve sklenkách jasně blyští,
ba jak ta lidská rudá krev,
když ze srdce se pryští!
 
 
Snad se to všech těch bláznů krev
nám do lahví zde shlukla,
jimž pro nějaký marný žel
kdys marně srdce pukla.
 
 
Snad našich nepřátel to krev,
již myšlénky se bojí
a proti všemu pokroku
jak čínské copy stojí.
 
 
Nuž pijme, pijme! – pitím snad
krev špatnou předěláme,
a snad se pitím bláznovství
po světě celém zláme!
 
 
– - -
 
 
Pojď, Míno, sem a na klín můj,
není to na poprvé,
já k vínu musím rty tvé mít,
jeť obé jako z krve.
 
 
Jsem zvyklý vína oheň pít
a mladé líbat líce,
až nerozeznám blažený
rty tvé od vína více.
 
 
A ty’s tak dobra! – ku konci,
když ospalý pak sklesnu,
tu trpíš, že na klínu tvém
jak malé dítě zesnu.
 
 
– - -
 
 
Jen český granát ohnivý
jak české, rudé víno, —
já vše, co české, miluju —
ba také tebe – Míno!
 
 
Jen pro vlno mne nekárej,
má praslovanská Míno!
ty na hrdle chceš granát mít,
já do hrdla chci víno.
 
 
– - -
 
 
Mé víno je tak ohnivé!
Snad révy slunce vssály,
když jeho palní prškové
v kraj vinní ostře pláli.
 
 
Chuť pikantní se k lehounké
trpkosti mile kloní —
když tvář už prací hořela,
snad tekla slza po ní!
 
 
A skluzké tak, až milo pít —
snad pot v něm s lůzy čela,
když po vinicích ku práci
svá vlékla mdlá už těla!
 
 
Ba nač by byla lůza ta,
ať dělá – posnídáme!
ať třeba oči vypláče,
jen když my víno máme!
 
 
– - -
 
 
Vím, proč se vína bojíte —
že jazyk rozvazuje
a nám, že jenom herci jste,
pak jasně dokazuje.
 
 
My, již jsme k bratrům poctivi,
svých slov se nebojíme,
vždy stejný směr a stejný hlas -
my víno směle pijme!
 
 
Kdo nikdy vína nezkusil,
zaslouží vždy jen vodu pít:
kdo nikdy hlouposť nechvástal,
jak může někdy moudrým být?
 
 
Já chvástal dost už hloupostí
a pil a byl jsem ještě mlád,
a teď jsem velkým mudrcem —
jsem tomu rád, ba tuze rád!
 
 
– - -
 
 
Každého jara kmeny rév
přehořké slzy lijou,
že těch tak málo ve světě,
již jenom víno pijou.
 
 
Mně vše už jedno, zda-li svět
teď stojí neb se točí,
jen nad osudem truchlých rév
zas pláčou moje oči.
 
 
– - -
 
 
Já Němcům jenom závidím
ty jejich vinní sklepy,
ve sklepích mají milou tmu
a člověk prý jak slepý.
 
 
Tu piják aspoň nevidí,
kde vedou ven zas dvéře
a mnoho-li as pitím svým
zas bratrům pití béře.
 
 
– - -
 
 
Už věřím tomu, víno že
ve mlhách lépe zraje,
vždyť po víně mně mozkem mým
vždy lehká mlha hraje.
 
 
A mívám pěkný, krásný čas,
když mlha k zemi sklesne,
však když jde k výši, hlava má
pod těžkým mrakem zesne.
 
 
– - -
 
 
Ve první knize moudrosti
hned první hlava praví:
kdo rozum měl a pozbyl ho,
jen ten měl rozum zdravý.
 
 
Můj rozum je tak churavý,
že mne to nutí k slze,
vždyť jsem ho dosud nepozbyl
v své každodenní mlze!
 
 
– - -
 
 
Jen smějte se, že v křivo jdu,
po víně nemůž’ jinak být,
a kdo je nad vás moudřejším,
můž’ toho také odznak mít.
 
 
Být nechci, jak ten hloupý lid,
jenž hrd už chladnou chůzí svou
po hlavě chodit neumím,
nuž tedy špatně po nohou!
 
 
– - -
 
 
Já nechci nikdy pivo pít,
chci červené jen víno,
po pivě bývá v myšlénkách
mých skoro strašně líno.
 
 
Pro pivo v českém pokroku
jde vše až hrůza líno,
a chcem-li pomoct lidstvu dál,
nuž víno – víno – víno!
 
 
– - -
 
 
U nechte mne v mé hospůdce
jen tiše dále píti;
když mně nic po vás, nač má vám
přede po mně něco býti?
 
 
Vás ke všemu, co svatého,
ctižádost jenom víže,
však já—já nejsem schopen té
nečestně čestné tíže.
 
 
Z vás vždy je jeden polobůh
a druzí blbí skopci,
již přisahají na slovo
a slepě za ním hopcí.
 
 
Já nemám sebe za boha,
vím ale, co z vás žádný:
když plný džbánek vypiju,
že nejsem pak už prázdný.
 
 
Já v hospůdce své králem jsem
a vše mne zde poslouchá,
třeba mne někdy sklepnice
z přátelství loktem šťouchá.
 
 
Mé království je chudé jen
a není pozlaceno,
však všechno dobré i vše zlé
poctivě zaplaceno.
 
 
Až přijde ale činů den,
však já vám leccos zkazím —
pak hybaj, sic vám kovaným
svým džbánkem hlavu srazím!
 

Vším jsem byl rád!

 
Ba nač bych osudu snad svému lál,
že zahrával si mnou zde jako míčem,
že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem,
že ze mne ledacos už udělal
od skromné otázky až hrdé ku odvětě,
že padl jsem a vstal zas nastokrát —
já ledačím už byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
 
 
Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,
pláč trpký novým jenom pláčem tišil
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.
Však kolem pýcha, pýcha – ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát —
ba ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
 
 
A k bídě zas mně osud sílu dal,
že vykročil jsem v život volným krokem,
a síla rostla každým dnem a rokem,
až z chlapce zcela svůj se muž pak stal,
muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě,
jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
 
 
Když tedy byl jsem, co tak sluje muž,
hned pěkné dívky – přírody jak zvykem —
mne učinily svojím zahradníkem
a luzně prály: služ nám, muži, služ;
nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe,
kvést věčně chce a předce musí zrát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
 
 
Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde ti to velké milování,
smrt vyrvi dívku tvému celování,
ty žij a v prsou svých nos její hrob.
A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
ty sám a sám se máš jen žitím brát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě,
též kryptou musím býti rád.
 
 
Mně řekl osud: Českým pěvcem buď,
pěj jen, co sluší nešťastnému lidu“,
stesk zoufalý a žhavou jeho bídu,
tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť,
buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě,
tvůj lid má hojit, tobě srdce drát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
 
 
A dále řekl: Prostý voják buď!
Co přední stráž stůj v stálé pracné tísni,
nepřátel slina oko tvoje třísni,
a kámen zloby v tvoji bouchej hruď.
Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde bolem hněte,
tisíckrát raněn zmírej nastokrát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
 
 
Snad osud lecjaký má ještě sen:
však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo —
nechť nový’ cíl dá tedy nový den,
zas začniž znovu osud, jak by od dítěte,
jinými do mne, mnou do jiných prát —
nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,
čím budu kdy, tím také budu rád.
 

Vnitřní život

 
Kdo’s ještě schopen vnitrně žít,
střež se co křišťál měkký,
sic vryje svět ti v duši tvou
ach útrap dlouhověký.
 
 
Vystoupíš sotva v cizí svět
a jsi sám sobě cizí,
a všechen jemný duše květ,
ba duše sama mizí.
 
 
Jen v nitru vlastním celý svět
a šíré, volné kraje,
jen v něm myšlének volný let.
jen z něho čin vyzraje.
 
 
Jen v nitru vlastním můžeš vždy
se k velkému povznesti
a idealův démanty
v korunu slávy snésti.
 
 
– - -
 
 
Ach vnitřní život – život sám,
jen v něm je volná hlava,
a mimo něj již klopýtáš
přes sousedů svých práva.
 
 
A strkán sem a strkán tam
jsi brzy zmámen celý
a v bujném moři lidstva jsi
co kámen osamělý.
 
 
– - -
 
 
Jen vnitřní život – svatý klid
jen v něm jsi beze sporu,
v něm na obrovskou vyrůstáš
úžasnou, pyšnou horu.
 
 
Však přijde pak ten lid již sám
a bude se ti klonit
a stříbrnými zvuky pak
tvou slávu světem zvonit.
 
 
– - -
 
 
Zevnitřní svět má pestrý háv
a sirenin hlas zrádný,
již mnohý vyšel za ním ven –
a nevrátil se žádný.
 
 
Kdo vyšel, stržen v divý rej,
po reji v těžké spaní,
a vnitřní prázdno samo pak
již další reje shání.
 
 
– - -
 
 
Jen dovedeš-li vnitřně žít,
dovedeš také zpívat —
ach, jsi-li pěvcem, bratře můj,
chtěj věčně vnitř prodlívat!
 
 
Žij věčně život vnitřní jen,
a neopouštěj prahu,
za každou radost světa dáš
kus nitra, samovrahu!
 
 
Já probil vnitřní život svůj,
s ním všechny písně svoje,
se zpěvem zase život sám, —
nač, srdce, tluky tvoje!
 
 
Zapěl jsem píseň poslední
a stranou kladu lyru,
vždyť nemám více v struny ty
ni v sama sebe víru!
 
 
Ty struny zní tak bolestně,
jak by o zvadlé kráse,
o promrhané mladosti,
o pohrobeném čase.
 
 
Jsou zpuštěny a ztrhány,
jak vlasy siré vdovy,
a předce zní tak šíleně
jak žaly Aeolovy!
 

Starý dům

 
Tak vetchý dům, tak starý dům,
a je mi posud milý,
že zažil jsem v něm nejprvších,
nejsladších světa chvílí.
Jak často na ten starý dům
mé oko se zadívá,
ach divu-li, že oko to
pak slzou se zalívá!
 
 
Mně bývá, jak by starý dům
mluvíval matkou ke mně,
a jeho slova, ach ta zní
jak lásky šepot jemně.
On zná mé srdce skrz a skrz
a před ním pýcha hyne,
vždyť modlíval se se mnou vždy
mé modlitby dětinné!
 

Mé efemérky

 
Zas v dumání jsem prožil den,
byl pěttisící asi, —
ach teskno, teskno pohlédnout
na všecky ty mé časy!
 
 
Jako bych v plané pole zřel,
je bolno mému zraku:
den vedlé dne co hluchý květ,
květ divokého máku!
 
 
Co jednobarvý máku květ,
jenž skloněn sám tak v sobě
v půl myslí jen na žití slast
a v půl již o svém hrobě!
 
 
Duch můj jak tichý větérek
nad polem tím se nese,
tak rád by květy rozhoupal
a přec se před tím třese.
 
 
Vždyť kdybych živým dotknutím
snad lístky setřás’ s květů,
co zbylo by pak ze snů všech,
a čím jsem já byl světu!?
 
 
– - -
 
 
Proč neumírám, dokud teď
den hravě k dni se pojí,
a lehkovážné žití jen
se snem a snem zas kojí?
 
 
Proč teď ne, pokud budoucnost
zde se svou pravdou není, —
vždyť vím, že bude smrtí mou,
trénásob zlou a bolestnou,
až přijde probuzení!
 

Našel jsem se!

(Za zimy 1871)

 
Stržena rouška – náhle prchnul sen!
Jak smrt by sáhla, sedím poděšen,
se zrakem zjitřeným a chvějícíma rtoma —:
„Jsem já to, já? – a zde v těch stěnách doma?“
Naslouchám odkud odvěť zahlaholí. —
Však slyším hukot těžké hlavy jen
a srdce – srdce bolí!
 
 
Což nejsem mlád víc? což již přesněn ráj?
Vždyť než jsem zasnil, byl přede květný máj
a zem i nebe dýchaly mi něhu! —
Kde je můj máj? – vždyť plno venku sněhu,
tam noha dupe po umrzlé roli,
zde hlava v jíní má jak stará báj,
a srdce – srdce bolí!
 
 
Chci sebrat se a myslím dál a dál.
Což žil jsem život, či se mně jen zdál?
Vždyť zdá se mně, že k velikému dílu
jsem velkou vůli měl a celou sílu —
kam teď jen vzhlédnu – kvítí cizích polí,
jsem žebrák jen a chtěl jsem býti král —
a srdce – srdce bolí!
 
 
A vím, že jsem chtěl také šťasten být
a sluncem v okeán se lásky vpít,
že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky –
ach bože, bože – kde to moře lásky!
Sám sedím zde a trapné u nevoli,
zrak pustý v pustém hledá koutě klid,
a srdce – srdce bolí!
 
 
Hej jak to bije ve zimničný sluch!
Tam venku po ulicích bujný ruch,
tam masopůst si víří v městě dole
a smích a hřích se točí v šumném kole,
tam láska, mládí skočnou vyšveholí —
mně smutno, k smrti smuten je můj duch
a srdce – srdce bolí!
 

Lístky „Hřbitovního kvítí“

I. Ze srdce

 
Ach jakž to srdce divně v prsou bije!
Hned jak by předhánělo mračné povětří,
hned jako hoch, jenž dechu nešetří,
tak tlukotem svým horou, dolem kráčí,
že sotva stín mu věrný jeho stačí.
 
 
A náhle v nejdivějším, nejmocnějším hnutí
se zase zastaví,
jak by to hloupé srdce přemýšlelo,
zda má bít dál, zdaž jíti na odpočinutí.
 
 
Když nás srdce pobolívá,
náhle se kdys ztiší,
stane jako v přemýšlení,
pak zas dál pospíší.
 
 
Tak si srdce hraje jako
tiché dítě stále,
chvilkou tiše – tiše stojí
pak zas bolí dále.
 
 
– - -
 
 
Mocná řeka krve proudí
srdcem mým se – mocná řeka!
Mnohý s čistými však proudy
písek, mnohá hlína vtéká.
 
 
Jakž by mohla čistá býti,
když z všech úhlů světa přišla,
když snad z nejkrajnějších světů
na své pouti ke mně vyšla.
 
 
Jakž by mohla čista býti,
když se staletími vlekla,
než-li v to mé mladé srdce
jako potok bujný vtekla.
 
 
Kdyby potok jenom obraz
všech těch krajů, všech těch lidí,
které zrcadlil, přinášel —
dost by nesl s sebou bídy!
 
 
– - -
 
 
V mém srdci je už mrtvo tak,
že těžko říci slovu,
když se kdys srdcem procházím
jak bych šel po hřbitovu.
 
 
A všude pusto – jediná
zde kvete ještě růže,
a ta je krásna – krásna jak
jen z krve vyrůst může.
 
 
Kde ona roste, krvavě
vždy lístky rozekládá.
ta růže— láska k lidstvu je
a vždy si krve žádá.
 
 
Chtěl jsem ji často vyhubit
a dostál svému slovu,
však v zemi zbyly kořeny
a přes noc vzrostla znovu.
 
 
– - -
 
 
Teď každý žijem truchle pro sebe,
a předce tužeb našich jedin květ,
by v rovnosť, v lásku splynul celý svět
ach dlouhá cesta ještě do nebe!
 
 
Druh druha maličkostí klamáme,
co nepřátelství, kolik trapných chvil,
a veliký přec máme, svatý cíl —
jak dlouho ještě, než se seznáme!
 
 
– - -
 
 
To jaro letos ani nepřichází,
juž duben zde a matka ještě topí
a venku zimní vichr sebou hází
a dláždění déšť drobný, chladný kropí.
U okna dechem omženého sedím
a na ten divný, oranžový žár,
jenž z kamen lítá, v zamyšlení hledím;
tam v kamnech jiskry sem tam lítají,
snad jsou to snové zašlých z jar,
již v dřevě spali dlouho potaji.
Svým světlem ve mhlu oken růže kreslejí
a z růží máj a mládí kouzlejí. —
 
 
„Ty starče vetchý, nač tam v dešti stojíš?
Tvé staré kosti mrazík prochvívá
a v šedý vons déšť kroupy našívá, —
což o přístřeší poprosit se bojíš?
Vždyť v světě dosti ještě dobrých lidí
a uvědomělou je u nich dobrota,
a klejou, jak je v světě mnoho bídy
a nevděčnou jak chudá holota.
Ba dobře máš, že o lásku neprosíš
a co ti souzeno, že pevně nosíš.
Nač bys měl shýbat stříbrný svůj vlas —
Ach vlas tvůj! – věru se mi podobá
jak v bujném mládí náhlá choroba.
Snad ještě nevypršel mladý čas,
a velká starosť spíš než velké stáří
si cestky vyhloubala v sešlé tváři ? —
Tvé oko podivně mnou zatřáslo,
jak nedávno by bylo vyhaslo,
nedávno bylo v posled zalesklo,
než nade vším si k smrti zastesklo!
A ret tvůj bledý jak fialka mroucí
nedávno se snad červenal jak růže,
nedávno dával políbení vroucí,
tak vroucí, jak jen mládí dávat může!
Teď zub se bolem ve rty zatíná —
Jdi, starče, jdi, a jen mne nezarmuť,
mám měkké srdce a teď věru chuť
si zahrát na svatého Martina.
Zde plášť můj, vezmi jej a skryj svou nahotu,
zde stříbro, opij se, nač myslet na psotu!“
 
 
A kolem rtů mu hraje úsměv skoupý,
a k posměchu se otevrou rty zchřadlé:
„Což více neznáš mne, ty blázne hloupý?
vždyť jsem tvé vlastní srdce pouvadlé!“
 
 
– - -
 
 
Jen matko „Náděj“ zůstaňte,
syn zná už cestu k dáli,
a na ulici loučit se —
toť by se lidé smáli.
 
 
Uzlíček malý, zbytky v něm:
půl bývalého mozku,
a svadlé věnce z jarních dob,
a půle srdce z vosku;
 
 
košilka bílá k neděli,
to z bílých, milých ze snů;
z myšlének rubáš spletený,
až po práci kdes sklesnu!
 
 
Z uzlíčku boty čouhají,
a mají podšvy silné,
vždyť jsem si na ně kůži dal
z své pýchy neúchylné!
 
 
– - -
 
 
Milosť! – Můž-li jemný slavík mnohým
krásnějšího slova zapěti?
může-li však noční šedá sova
hrůznějšího také úpěti? —
 
 
Strom bych žití svého v zemi vsadil,
krví vřelou denně zalíval,
tlukotem jej srdce okopával,
aby s časem stejně prospíval:
 
 
a kdy prsou hrany vyzvánějí,
že jsem smrť si pracně vydobyl,
ze dřeva bych zestárlého sobě
motyku a prkna vyrobil:
 
 
motykou a prkny připravil si
jámu, lůžko, jež mne pohostí —
o kéž vichr jámu sám zavěje —
jiných žádných nechci milostí!
 
 
– - -
 
 
To věčné bolův polykání,
ta věčná stejnost na pohled
to věčně udusené lkání,
ten v tváři kámen – v hlasu led!
 
 
Ach jakž bych leckdy člověka rád
si k prsoum túžným přilákal,
na prsou jeho zas jak dítě
se do uspání vyplakal!
 
 
Však pak bych nejspíš bratru svému
jed do poháru připravil,
by lidem o hodince slabé
a o mých slzách nepravil.
 
 
– - -
 
 
Shlížela se vrba u potoku,
skalilo se oko bystrých toků —
nedbá o mne žádný, ba pražádný,
nedbám o žádného, v srdci chladný.
 
 
Vítám led, jenž kol hrudi se klade,
vždyť i led má svoje něžné kvítí; —
pěknýmť bodlák v růžovém i sadě,
proč by nemoh’ též své trní míti?
 
 
– - -
 
 
Až umru, přátelé, kéž je to dnes,
ach pohřbete mne někam v temný les,
kde šedé šero v nejjasnější den,
kde chlad a chlad je v nejparnějším letě,
kam slunce padá hravým pruhem jen,
kde v mechu nejdrobnější zvonek květe,
kde zřídka jen si ptáče zavzlyká
ne píseň víc, spíš bolné varování,
a kam se z lidstva jenom utíká
to nešťastné a němé milování.
 
 
Sám, sám jsem životem jak lesem šel,
o štěstí, lásce měl jsem jenom sen,
a píseň pěl jsem ve stesku si jen, —
rád bych i mrtev o samotě dlel!
 

II. Z divokých lásek

 
Co jest láska? Divná smíšenina
z citů časně mládí šálících,
lék to pro rychlejší živobytí
z bejlí ostře v prsou pálících.
 
 
Z přátelství, jež pojí nerozlučně
v štěstí, v strasti prsa blahorodá,
jistý pud pak, zvyk i mnoho dělá,
pak snad soupeřů též náhlá shoda.
 
 
Aby nevymřelo člověčenstvo,
kdy se osud zvrátí větrnatý,
tvoří příroda ty sličné tváře,
sličné tváře, a ty – pěkné šaty.
 
 
– - -
 
 
Tak velemoudře ze záhonu
se růže na mne dívala,
zašeptla leccos z moudrých lidí
a myslím, že i zívala.
 
 
„Mé srdéčko, má drahá růže,
o krásná růže, vyber si,
zda žádáš žhoucích políbení
či duchaplných aperçu!“
 
 
– - -
 
 
Provždy znovu pochybuju,
je-li cudna, je-li čista,
nezřím-li ji, kde ji hledám,
juž má nedůvěra jista.
 
 
Jak to přijde, u ní víra,
u mne nedůvěra v kvap?“
Klidně přítel odpovídá:
„Pro to, že jsi špatný chlap!“
 
 
– - -
 
 
Láska shořela jak tenká svíce,
která ve průvanu zaplála,
řek’ jsem jí, že necítím nic více,
ona hloupě pro to plakala.
 
 
Zaštkála, že obecně už ví se,
že jsem u jiných již býval dareba,
pravila, že jistě utopí se,
že jí více žití netřeba.
 
 
Rozběhla se a já osel za ní,
moh’ jsem klidně zůstat seděti,
o utopení že ani zdání,
moh’ jsem tenkráte již věděti.
 
 
– - -
 
 
Zde ležím churav horkém na loži
a jsem tak zemdlen, rád bych spal,
jen kdyby jiskrný proud myšlení
mně také jednou pokoj dal.
 
 
Nad ložem podobizny milá tvář,
tvář zemřelého přítele,
a usmívá se – pochybuješ snad,
že zdráv zas vstanu z postele!?
 
 
O jak’s byl hloupým v lásce své,
že jsi se láskou zmořit dal!
Jak jsem já mnohem moudřejší —
umořím lásku, žiju dál!
 
 
– - -
 
 
Moje srdce jest jak pozdní podzim zvadlý,
jest jak vypálená, šedá sopka stará,
za ním kraj pln krásných, mladěvroucích citů,
kolem něho bezcitnosti noc jen chará.
 
 
Odpusť, děvče, že jsem lhal ti lásku vroucí,
že jsem rozžeh’ nevděčný tvých v prsou plamen,
sám jsem věřil, milovat že vřele mohu,
nevěděl, že píseň lásky došla v „amen“.
 
 
Ukradl jsem bohatství ti mladých citů,
odpusť, můžeš-li, a nenazvi mne lhářem,
lhal jsem bezvolně a kradl bez účelu —
nejsem špatným, jsem jen chudým bankrotářem!
 
 
– - -
 
 
Blázny jsem si dělal z hezké děvy,
nazpíval jsem o lásce jí mnoho,
a když věřila v mé lživé zpěvy,
měl jsem nevinnou svou radosť z toho.
 
 
Však ti blázni, již mne těšívali,
jsou teď starší a jsou zcela jiní,
a že blázni lásku pochovali,
zbláznil bych se s chutí sám už nyní.
 
 
– - -
 
 
Ach přišla láska s milým žebroněním
a zaklepala stoudně na mé dvéře,
já vroucí dívku chladným okem měře
ji hrubě odbyl: „Pozděj!“
A přešla leta, s tklivým žebroněním,
svou všechnu naděj mdlým už okem měře,
jsem klepal sám na lásky bílé dvéře,
a z vnitř to znělo: „Pozdě!“