Kitabı oku: «Knihy veršů», sayfa 5

Anně

 
Co já zde pěju v bájném lásky dómu,
to pěju Tobě, – svému idolu,
a Tobě jen a více nikomu
lze porozuměti snad mému bolu.
Či stává mezi mnou a kýmsi pásky,
že porozuměl by kdo hloubce tísni,
a pohrobené za živa mé lásky
labutí písni? – Labutí písni!
Aj uzřel-li kdo, kdyže k umírání,
se labuť vrací v jasna samotu?
A slyšel-li, kdy v bolném klokotání
svou dlouhou, děsnou plaší němotu?
Kdy zmdlenou hlavu ku hladině kloní,
a chladné vlně lásku vřelou pěje,
a perutí svou umíráčkem zvoní
a poslední se akord v hrdle chvěje? —
Jak labuť pílí v klidnou samotu,
když žití zesláblý už proud se v srdci ouží,
tak duše má svůj bol, svou tesknotu
jen samojediné v Tvá prsa vylit touží;
jak labuť zmírajíc se v rodných vlnách koupá,
tak duše zpěvů mých se po Tvých vnadách houpá,
a k perlám vnad, jichž svit mé srdce často ukojil,
bych aspoň jednu perlu – perlu písní – připojil.
Nechť lyra má už ledajakou hude,
a peruť zpěvů mých už v dlouhé sirobě,
to aspoň píseň s perlou míti bude,
že zplozena je rovněž v kruté chorobě.
 

I.

 
„Budiž světlo!“ šumí mrtvou nocí —
divný jas jsem spatřil kolem sebe,
zřel jsem hvězdu, zřel jsem, Anno, Tebe,
v Tobě, Anno, zřel jsem celé nebe.
 
 
Však mé oko slabé zvyklé bylo
bezduchové noci, barev němotě:
tu mne nebohého vášní v lesknotě
nově osud vrhnul v náruč slepotě.
 
 
Vzhůru o hvězdu v hru zbujnou s nebem!
Nechť i ohněm shoří bledé líce,
nechť i prsa puknou v divém letu —
titanský zvěst nebyl báj mi více.
 
 
Že jsem nezápasil o Tebe sám jeden,
rozjařila jenom má se mysl smělá,
šťastnější Titanův dobyl jsem si hvězdy —
nebes pomsta teprv pozděj’ přijít měla.
*
V kotouči jsme kolem plesajících
první lásky doby zažili,
ze plesů se luzně mihajících
ples si svého srdce vážili.
 
 
Láska má se v krvi rozprouděné
víc a více v purpur zbarvila,
z tonů svůzně šumných opojeně
čarovnou kolébku uvila.
 
 
Kolíbám se výš a výše
v drahé, nadpozemské říše —
míjeli tu blaha dnové
létaví jak jarní snové.
 
 
Ty’s mně byla milá melodie
k písni duši tužbou plnící,
jíž mne peruť s vzduchem vlnící
vznesla v říše světův harmonie.
 
 
Kolem mne tu dštilo blahých tonů
na zem zvučným pádem znějící,
z tonů slastných, však i z bolných stonů
vzešel květův kruh se chvějící.
 
 
Dál a dál se kruh ten luzný volní,
sladkou růži má i Christi lacrimae,
a ten bledý zvonek lilje polní
něžnou zvoní píseň lásky mé.
 
 
Vysoká mně byla’s píseň lásky,
píseň písní, píseň Saloma!
Blahý já, že zřel jsem božskou krásu
smrtelnýma svýma zrakoma!
 
 
Hlava Tvá je oltář lásky stkvoucí,
vlasy hedvábná jsou opona,
čelo z mramoru to nejbělšího
nejčistější mysli záclona.
 
 
Obočí je milé houští, v jakém
zpěvný stan svůj slavík zarazí,
oko Tvoje nad jezero jasné
čistěj celé nebe obrazí.
 
 
Líce Tvoje sníh jsou nově padlý,
červánkovou září politý,
ústa jsou jak klenot korálový,
kolem perel vkusně ovitý.
 
 
Chůze Tvá je proutek dýmu z myrrhy,
po poušti tu větrem plynoucí —
ach, jakž může dát Tvůj obraz věrný,
komu barvou – slovo hynoucí!
 
 
Jak si květy s sluncem pohrávají,
po vlnách se světla houpajíce,
tak si prsa naše s blahem hrála,
v milý lásky klam se potápíce.
 
 
Jak si děti v křečovité přízni
šeptmo jakous báji povídají,
tak i my jsme v zlaté době znali
o věčnosti lásky pěknou báji.
 

II.

 
Mého ducha bujné horování
často u Tebe se zchladilo,
Tvému chladnému zas počínání
burácení moje vadilo.
 
 
Dáme-li led s ohněm dohromady,
taje led a voda brž se hárá:
obdivuji – ne snad styku vnady —
však že nestala se z lásky – pára.
 
 
Nevím, co mně lásku dobylo:
Krása ne, ni krásná taká slova,
jaká snílci dívkám šeptají:
chytřejších snad řečí forma nová?
vždyť se po těch dívky neptají!
To mou mysl často zlobilo. —
 
 
Z rozebírání těch rmutných stránek
smutná nejistota vybředla,
kolem mnohých tichých radovánek
černou síť si svoji upředla.
 
 
Neznám věčně žíznit, v nouzi neunavit,
věčně naděje své v sypký písek stavit,
s osudem psát na led umluvu.
 
 
Nejsem dítě více, bych snad sílu bájil,
že bych věčně obstál, věčně život hájil,
vise na kořenu v bezednu.
 
 
Dalo nebe bratry, dalo lásku,
byl jsem věru spokojen tak s nebem;
však to milé nebe zapomnělo
zaopatřit bělejším mne chlebem.
 
 
Těžko jesti s blahem loučiti se,
kde se vylučuji vlastním činem,
mnohem krutější však loučení se,
kde je vina na osudu líném.
 
 
Raděj bych však po ulicích žebral,
raděj kletby lidstva na se kopil,
nežli bych snad u sobectví podlém
lásku svoji v bídy blátě ztopil.
 
 
Srdce mé jak struna vetchá puká,
naladěná k lyře ducha mého,
na níž divokrásné melodie
sněhobílá hrála Tvoje ruka.
 

N* N*

 
Mně jest jak otci v zoufalství,
o lásko moje mladá,
jenž nad dítětem v kolébce
bolestné ruce skládá.
 
 
Co měl kdys, zas mu odňato,
a strach se v prsou množí,
že nejmilejší poupě své
ku starším v kryptu vloží.
 
 
– - -
 
 
Kdo může oko zarositi bolem,
když úsměv, květ a blaho všude kolem?
 
 
Kdož může násilně si vzbudit tíseň,
když duší táhne jarní zase píseň?
 
 
Kdož může zazlít, že jsem, jarem zmámen,
vyšlehnout nechal živé lásky plamen?
 
 
– - -
 
 
Ben Akiba věhlasný děl:
„Aj vše zde bylo jednou již!“
Ben Akibo, ty’s hlava ctná,
nemůžeš za to, lež že díš!
 
 
To vše zde bylo ovšem již!
Byl již tak měkký, černý vlas,
byl již tak korálový ret,
i byl tak stříbrozvučný hlas!
 
 
To vše zde bylo ovšem již!
Aj byla již tak hebká tvář,
a mnohé oko patřilo
již v takou divnou oka zář!
 
 
Však s báječným tím kouzlem zde
v tom souladu – o slyš mne, slyš,
Ben Akibo, ty’s hlava ctná,
nemůžeš za to, lež že díš!
 
 
– - -
 
 
Jako perleť lesklá, zrcadelná
skví se krásná matička má Praha,
vždyť v ní roste, v ní se rozpaluje
ach tak mnohá, mnohá perla drahá.
 
 
Mám se věru za prvního muže,
duch můj žije u nádherném plesu:
vždyť z těch drahých perel nejskvostnější
co svůj šperk na hrdém srdci nesu!
 

Elegické hříčky

 
Již se ta zima milená
za krátko dokrvácí
a v rozloučenou její vzdech
divoce zaburácí.
O pojďte, vichry, k prsoum mým,
ať mrazem srdce skojím —
já se těch krásných jarních dnů
jak všeho štěstí bojím!
 
 
– - -
 
 
Kdo už více jar těch přežil,
Ví, jak jaro uplyne
a že jaro, léto, jeseň
mžikem v zimě zahyne.
 
 
Kdo už mnohé jaro přežil,
blahu více nevěří,
lehko při novém zas jaru
na své srdce zanevří.
 
 
– - -
 
 
Vichr nade krovem hučí,
truchle, bolně hýká,
zoufale, jak zdravý člověk,
jenž se umřít zvyká.
Nevím, proč se při těch zvucích
prsa moje ouží,
co mne ve vzdechu tom bolí
a co mne v něm souží.
 
 
– - -
 
 
Nevím, proč ta země posud
v těžkých snech svých mešká,
že jen leckde prohlíd’ kvítek,
na něm slza těžká.
Nevím, zdaž mně nějaký sen
také oči svíral,
vím však, že jsem náhle s tváře
velkou slzu stíral.
 
 
Tak divně jaro počínává —
mrak po nebi se plazí
a celá příroda si vzdychá,
že to až v duši mrazí!
Ba i ty větry z krajů dálných
jen písně smrti nesou
a v každých prsou ozvěny se
pašijních písní třesou.
 
 
– - -
 
 
Pašijní píseň, perlo lidstva bolu,
srdce slzo, v duši ceděná,
když tvé zvuky v prsa naše skanou,
vzplápolá v nich bolest plamenná.
Prsa celá ve srdce se zouží,
hlavou víří divé hučení,
smrť se blíží, člověk volí zhynout,
umřít třeba v strašném zmučení!
 
 
– - -
 
 
Zas bude parno jarní zrát
a v máji nové květy kvést,
ve květech nové vánky hrát
a jiné dívky věnce plést.
 
 
Zas mnohý hoch ve lásky čas
z těch věnců jeden dostane
a z mnohých věnců suchý zas
jen lístek v knize zůstane.
 
 
– - -
 
 
Nevím, mám-li milovat,
nevím, mám-li zpívat,
nebo, k jaru lhostejný,
v zašlý čas se dívat.
Na své lásky lichou pouť,
na své mládí těžké —
vzpomínkou se umořit
též by bylo hezké!
 
 
– - -
 
 
Byl jednou mládec, miloval,
a miloval jich více,
že všechny šťastně miloval,
vybledly jeho líce.
Tak přišlo léto s jesení
a přišlo jara hrání,
však mládec žehral s jarem už
a měl se k umírání.
 
 
– - -
 
 
Rychle hlava myslí,
rychle srdce bije,
tužba rychle zraje,
člověk rychle žije.
Náhle u nového
člověk jara stojí,
neví, proč se třese,
neví, proč se bojí.
 
 
– - -
 
 
Za ty krásné city,
jichž mé srdce chová,
nedostalo světem
víc než holá slova.
Za všechno to zlato,
co ho v širém světě,
v srdci jaro citů
více nerozkvěte!
 
 
– - -
 
 
Nový život jaro lije
v žíly bujně napnuté,
znova výbojně v svět hledí
mnohé šíje nahnuté!
A než květy zvadnou, mnohým
stláno pro věk ve mechu —
nade rovem v příštím jaru
vzrostou květy k posměchu.
 
 
Ležím v bujném, pestrém drnu,
větřík běží travou,
modrým květem vedlé hlavy,
bílým nade hlavou.
Běží po vrcholcích stromů,
v spěchu sadem duje,
za ním pod stromy se zvolna
pohřeb pohybuje.
 
 
To nesli pramlaďounké
ku hrobu kolem žití,
snad teprv poznávalo,
jak jaro v srdce svítí.
Snad bylo jak ten skřivan,
jenž jarem teprv vrácen
a po první hned písni
zlým krahujem byl zchvácen.
 
 
Kolem cesty staré stromy
lidem soucit hlásaly,
na vůz černý s lesklou rosou
bílé květy střásaly.
Bílé květy divný tanec
na vozíku skákaly,
a ti lidé k jejich tanci
truchlou píseň plakali.
 
 
– - -
 
 
Psal jsem v pošmourné své písně
svoje city zprahlé
a tu v okno zaskočilo
jarní slunko náhlé.
Rozsypalo po papíru
a po péře zlato
a já píšu jasný konec
k truchlým písním za to.
 
 
– - -
 
 
O těš se z jara, třeba by
tvá prsa prach jen kryla
a v srdci – žití hodinách —
jen samá půlnoc bila!
Nechť každý květ ti mluvou svou
„Smrť nesu s sebou!“ řekne,
kdo sám kdys kvetl, tomu je
i zahynutí pěkné.
 
 
– - -
 
 
Led zmizel, řeka volna zase
ku modrým dálkám spěje
a každá vlnka radostí se,
že pocestuje, chvěje.
Já musil prchnout ode břehů,
k nimž chvění vln mne táhlo,
to toužení po modré dálce
až ku srdci mi sáhlo!
 
 
– - -
 
 
Řekněte mně, větrové vy,
odkud veslujete,
že mne jako v pozdravení
v čelo celujete?
Plni jste vy divných šeptů,
plni divné vůně,
přišli jste snad z krajů oněch,
k nimž mé srdce stůně?
 
 
– - -
 
 
V krátku přijdou horcí dnové
přijde život líný,
budou milejší nad slunce
tmavé jeho stíny.
V chladné trávě, v palných snech svých
zas se povyválím,
mysle, jak as rok zas žití
marně prozahálím!
 

Loretánské zvonky

 
Což, Loretánské zvonky,
vám v srdce nemůž’ tíseň,
že vždy jste pohotově
svou zapět sladkou píseň?
 
 
Již v srdéčku mém mladém
se někdy bolesť chvěla,
když stará vaše srdce
zas s chutí novou pěla!
 
 
– — —
 
 
Dřív více písní znaly
ty Loretánské zvony,
teď jenom jednu zvoní
a brzo bude po ní.
 
 
Už jednotvarným zvukem
se mdle teď pouspává —
tak se to srdci stává,
když k smrti doklepává.
 
 
Co dítě jsem je slýchal
ty Loretánské zvuky
a srdéčko mé chtělo
v svět šírý nést své tluky.
 
 
Co muž je nyní slyším
a k prsoum jsem si sáhnul —
rád bych to velké srdce
zas ve srdéčko stáhnul!
 

Z kraje

Podřímlo i moje srdce

 
Ve polední palné záři
leží háj tichounký, tichý.
List se skrývá v stínu listu,
strom se skrývá v stínu stromu,
list i strom tichounce dřímá.
Ba i ptáček ustal v pění —
ticho – ticho – a v tom tichu
jako dětské ve kolébce,
nad níž závoj zlatý rozstřen,
podřimlo i moje srdce.
 

Bázliv v proud se blaha dívám

 
Divocí jsou hoši v kole,
bujny jsou ty jejich holky —
v každé noze jarní síla,
v každé tváři jarní růže,
v každé ruce jarní chvění,
každé oko náruživé!
 
 
Tichý měšťák nezávidím
venkovanům toho blaha,
ano těším se i z něho!
Tiše zpívám píseň s sebou —
teskně zní však v mojí lebce,
je mně, jak bych ani hoden
nebyl podobného blaha,
je mně, jak bych vržen na břeh
smutně zřel ve proudy živé,
bázliv v proud se blaha díval!
 

Jen ty tony scházející

 
Chudák starý kolovrátek,
jeho hlas už přeskakuje,
chvilku hlučí, chvilku mlčí,
jako by se dech mu krátil.
 
 
Divno, že ta bujná chasa,
zpívající, výskající
předce celou píseň slyší,
a že v sluch můj unavený
jen ty němé, bolné tony,
jen ty tony scházející
jako vzdechy zalehají!
 

Hochu, malý hochu

 
Hochu, malý hochu
s buclatou tou tváří,
s přizrzlým tím vlasem,
s lesknoucím tím okem!
Ještě jsem tě nikdy,
hošíčku můj drahý,
zahálet nespatřil!
V jedné ruce koláč,
v druhé ruce chleba,
dásně v plné práci,
a to od bílého
rána do večera,
to v košilce v síni,
to když po zahradě
v sukynce se touláš.
 
 
Ještě jsem tě nikdy,
hošíčku můj drahý,
zahálet nespatřil!
Jenom někdy není
koláč v pravé ruce,
za to ale se v ní
bílá lžička blýští.
Ještě jsem tě nikdy,
hošíčku můj drahý,
zahálet nespatřil!
Jenom někdy chvilkou
dáseň odpočívá,
když se na mne, hochu,
jako kvítko směješ,
když se tváře tvoje
jako růže šíří
a když rtíky tvými
malé zoubky svítí.
 

Kdož jí poví

 
Srdéčko ji mladé bolí —
kdož jí poví, kdož jí poví,
zdaž ten hoch, na nějž si myslí,
zdaž si také myslí na ni! —
 
 
Ve svatvečer po večeři
vyšla tiše ze světnice,
tiše ku krbu přistoupla.
Krb dnes nadchnut věštčím duchem,
dnes se děvče pravdy doví;
bude-li v něm oheň vidět,
všechen statek její shoří,
bude-li v něni hudbu slyšet,
nechť si rychle věno strojí,
uslyší-li modlícího,
nechť se k smrti připravuje.
 
 
„Jmeno boží!—Pověz ty mně,
jaký soud mne očekává!“
Bázlivě se nyní shýbá —
slouchá – slouchá, jak bezdechá
ruku k srdci přitiskuje.
Aj tu z krbu jak by kroky,
krátký šramot a zas ticho —
krátké ticho – — ty můj bože —
vždyť to hlas je modlícího,
vždyť to hlas je rozechvělý,
třesoucí se otčenášek!
 
 
K smrti zbledla – nazpět skočí —
nemůž’ dál, neb náhle mužská
silná páž ji obejímá.
Ohlídne se – leží v rukou
hocha, na nějž stále myslí,
k němuž její srdce stůně.
 
 
„O srdnatá čarodějko!
vždyť to já jsem otčenášek
modlil se zde nahlas za to,
že jsem konečně tě našel
o samotě, beze svědků!“
 

Vyletěl skřivánek v pole

 
Vyletěl skřivánek z pole,
teskně volá, zmaten lítá,
že byl z hnízda vyplašen.
 
 
Nestrachuj se, milý ptáčku,
ti dva lidé dobří věru
sotva hnízdu ublíží.
 
 
Měkounké si sami hnízdo
vedlé tvého, milý ptáčku,
pro svou lásku vyhlídli.
 

Což jsi zpěv svůj zakopala

 
,,Sestřičko má roztomilá,
což jsi zpěv svůj zakopala?
Jindy jsi už od svítání
do soumraku zpívávala,
jako ten skřivánek v poli.
Což ti láska písně vzala?“
„„Nevzala, o ne, sestřičko,
snad by ještě přidávala?
Kterou mohu ale zpívat
nyní píseň ? kterou – když má
hoch můj tak dlouhánské jmeno,
že mně v žádnou píseň nejde!“„
 

Stará chatrč

 
Stará chatrč, na ní stříška,
pozapadlá, vetchá, vlhká,
na ní mech a v mechu tráva,
jako na prastarém hrobě.
 
 
Věru bych se sotva divil,
kdyby náhle z vlhké stříšky
vyrosť kříž jak nade hrobem;
věru bych se sotva divil,
kdyby náhle na té stříšce
klečela babička stará
žehnající, modlící se
za nějaké tiché srdce,
jež tam dole dávno mrtvo.
 

U studánky

 
U studánky stojí děvče,
mladé jako strůmek mladý,
bledé, jako rubáš z kmentu.
A na nebi bílý měsíc,
kolem něho vodní kolo,
jak by ze studánky hleděl.
 
 
„Povídala matička má,
že se dítky z vody rodí,
ze studánek vylézají.
Dobře tedy vykonáno,
že jsem to své malé děcko
v studánku zas uschovala!“
 

Ohlasy italských národních písní

 
Koho miluju? Aj jmeno toho
dosti čitelně mám v srdci psáno!
Hlásilo se čtenářů už mnoho,
nikomu však přečíst není dáno;
až však přijde ten můj drahý taky,
však já zbystřím pak už jeho zraky!
 
 
– - -
 
 
Vy nechcete, bych za ním chodila?
Jen kdyby nebyl krásný, ach tak krásný,
jen kdyby nebyl jako perla v zlatě,
jen kdyby nebyl jako slunce jasný,
jen kdyby neměl překrásnou zahrádku
v svých mladých prsou plně rozvitou,
a kdyby nedával mně každodenně
z ní krásnou kytku z růží uvitou!
 
 
– - -
 
 
Divíš se těm perlám v šátku mém ?
Ano – na paní jsem hrát si chtěla,
bych i perly měla do šátku,
setřela jsem si je s tvého čela.
 
 
– - -
 
 
Říkali, že’s srdcí zlodějem!
A když se mne soudce na to ptal,
řekla jsem, že’s ovšem srdce vzal,
že jsi mně však krasší za ně dal.
Říkali, že’s nocí zlodějem!
A když tázala se světská moc,
řekla jsem, že jsi mně v jasný den
proměnil vždy každou vzatou noc.
 
 
– - -
 
 
Jaktě živa jsem to neviděla,
jak ten krásný mladík mluvit umí,
každé slovo jest jak perla skvělá,
celá řeč jak mocné proudy šumí!
Jak ten krásný mladík mluvit umí,
jak živa jsem věru neviděla —
vymluvil mně moje srdce z těla
a já o tom ani nevěděla.
 
 
– - -
 
 
Dost dlouho jsem ten klíček nosila,
jenž moje srdce odevříti měl,
a dlouho, dlouho jsem tě prosila,
zdaž bys ten klíček k srdci převzít chtěl, —
teď vyslyšeľs a skončena jsou muka,
vždyť má jej nejmužnější v světě ruka!
 
 
– - -
 
 
Aj, každý člověk má prý srdce troje,
jež spoutána jsou v zlaté sponky tuhé, —
svým rodičům jsi dal to nejsvrchnější,
a bratrům, sestrám dal jsi srdce druhé,
a pro mne nechaťs srdce nejvnitřnější —
však za to už jsem celá, celá tvoje!
 
 
– - -
 
 
Co otce svého chci tě poslouchat,
co na bratra se vzdycky spolehat,
co matce se ti nikdy nerouhat,
co se sestrou si k písni zaskákat,
co s přítelkyní s tebou zaplakat
a co své blaho chci tě milovat!
 
 
– - -
 
 
Nevím, zdaž mne políbením zbudil —
vím však, že jsem při svém nejprvnějším hnutí
v jeho měkkých loktech spočívala
a že na spaní už ani vzpomenutí!
 
 
– - -
 
 
Dej mně své srdce, drahý, prosím – prosím,
ať na svém srdci po věky je nosím;
ať na srdci je nosím po vše věky,
jak skvostný klenot, jako drahé léky;
jak skvostný klenot, ze všech nejkrásnější,
svou krásou nad královské úžasnější;
jak drahé léky ze všech nejmocnější,
jež každou bolest mžikem ukonejší:
a umru-li, nuž vezmu srdce s sebou,
bych mrtvým též se mohla chlubit tebou!
 
 
Žlutá voda, žluté nebe,
vždyť scirocco krajem vlaje —
palný vítr, palnější však
ve prsou mých nyní plaje!
Srdce bolem utrhlo se,
jako lístek se teď třese —
a scirocco za moře je,
za vzdáleným milým nese.
 
 
– - -
 
 
Zdaž jsi slz mých nezatušil,
nezastesknul, když si v dálce
s vánkem mladá tvář tvá hrála,
s vánkem, jenž mé slzy sušil,
v něž jsem srdce vyplakala?
 
 
Moje láska, vdova mladá,
ruce svoje k prsoum skládá,
pláče nad sirotky svými,
nad truchlými dětmi tvými:
nad lesem, jenž nyní vzdychá —
kde jsme spolu šeptávali,
nad loukou, jež nyní tichá —
kde jsme bujně zpívávali,
nad domkem, jenž opuštěný
a v němž němé nyní stěny,
a v němž okno – vdoví oko,
jímž jsme se kdys vdívávali
v modré nebe přehluboko.
 
 
– - -
 
 
Umru touhou, není pochybnosti,
kdož by žíti mohl bez tebe —
dej mně smrt, o milosrdné nebe,
třeba prožila jen krátkou dobu!
V prsou svých mne milý pak uhostí,
v prsou svých – v překrásném, teplém hrobu.
 
 
– - -
 
 
Připoutány jsou mé ruce .
k prsoum mým a k jejich muce —
k divné muce, zdaž tě jiné
milé nepoutají ruce!
 
 
– - -
 
 
Na krajinu padla první letos mlha —
první slza letos moje oko zvlhla.
Ach kéž nepřijde hned
zima po té mlze —
kéž se neutopí
láska v první slze!
 

Také růže smrť

 
Můj první máj, můj první máj,
jak byl tak blahý, jasný,
on posud stkví se v duši mé
co démant nad vše krásný.
 
 
Ach tenkrát slunce vinulo
kraj zlatý k srdci úže
a zkvětl krásný, teplý máj
a májem zkvětla růže.
 
 
Já díval se a díval zas
až leskem zrak mně přešel
a zlatý kraj a teplý máj
i s růží v srdce vešel.
 
 
– - -
 
 
Evangelium své lásky
psal jsem v kníhy černé,
kníhy černé – noci tmavé,
písmo – hvězdy věrné.
 
 
Čtěte je a počne-li snad
zhasínat hvězd plamen,
vězte, že je s mojí láskou
dávno, dávno amen!
 
 
– - -
 
 
Máj tak krásný, jak jen první
láska býti může,
a v něm vypučela mladá
z poupěte mně růže.
 
 
Mlaďounká ta růže krásná,
krasší než vše kvítí,
že mne příliš milovala,
musela umříti.
 
 
– - -
 
 
Pláče matka nade hrobem:
„Vrať mně moji dceru.“ —
„„Nejsem její smrtí vinen—
nejsem! – na mou věru!
 
 
Co mne jen kdys milovalo,
má už zdrhlé zraky,
a že miluju sám sebe,
umru brzo taky.““
 
 
– - -
 
 
Na rozcestí jinoch bledý
šeptá tiché noci —
„Divno je mně, jako bývá
bezdětnému otci.
 
 
Nepřirozený to zákon,
že, když láska hnije,
ještě její otec třeba
dlouho, dlouho žije.“
 
 
Z hrobu volá mrtvá láska:
„Chladno je tak v hrobě,
vezmi mne, můj drahý otče,
vezmi mne zas k sobě.“
 
 
„„Nemohu, mé dítě, za to,
že už ležíš v hrobě,
jsi-li moje dobré dítě,
vezmi ty mne k sobě!“„
 
 
– - -
 
 
Každá písnička ta malá
teď se na mne dívá,
jakby věděla, že jesti
v každém slově lživá.
 
 
Složeny jste, milé písně,
hodné pro mládence,
snad též k slzám pomůžete
mnohé ctné panence!