Povesti

Svatý zákon

1.

Pověst z Polska

 
Co to za vicher od půlnoci bije?
Ha, jak ty buky před ním se shýbají,
Ptactvo, zvěř divá do skalin se kryje,
  Jak zbůjce v strachu, dýše jen podtají,
    Temné chodníky jsou osudu země!
    Čehož se, bídní, ještě dožijeme?
 
 
Ne je to vicher, toť koně vzdech divý!
  S jezdcem uhání ku polední straně;
Letí přes hory, řeky, bahna, nivy,
  Až zemdlen nízké u chyžky zastane.
    „Starušku, popřej mi – na tvé šediny —
    Pooddechnouti jen za půl hodiny!“
 
 
Čím ti posloužím? Málo mám z požinku,
  U nás kmeň vinný ostrý nůž nečeká!
Jestli ti libo, uží odpočinku,
  Zajez si chleba, zapí z nášho mléka.
    Co nám Pán popřál, toho radi dáme,
    Pojď dnu – o koně my se postaráme.
 
 
Rytíř šedivce bližej k sobě volá,
  By mu odezdal sladkotěžké břímě.
Divě otáčí zraky své dokola:
  Ticho, pusto je, jak příroda v zimě.
    Tu máš! – ne! – kdo jsi? – snáď mi zradu strojíš?
    Než tys šedivec, ty se zrady bojíš.
 
 
Podává starci – a větřík poduje,
  Z ruky záclona zlehka se odhalí:
Zemdlená panna pod ní oddechuje,
  Krev jí jde kradmo – žíly snad zastaly —
    Ležíc na lůžku, na matičku volá,
    A rytíř pláče! – Kdo srdci odolá?
 
 
„Ty jsi to u mne, drahý můj Ivane?
  Nik nás nestíha, jsme-li již v bezpečí?
Nejdime dále – nic se ti nestane?
  Nepočujem zde známé zvuky řeči.“
    Rytíř s ousměchem dí: Tu zůstaneme,
    Pokud s tělem i s duchem omladneme.
 
 
V tom stařec vkročí, od strachu se chvěje
  A v bolném žalu rytíři cos šepce:
Ivan vyskočí, divě se zasměje,
  Běhá a zuří a na svůj los repce:
    Běda mi, běda, již je po náději,
    Vztěku i prosbě ti se jen vysmějí!
 
 
Spustí závoru – dveře vybořené,
  Pláč i plesání v chalupě panuje,
Šest mužů polských do chyže se vžene,
  Schytia Ivana, kladou ho v okuje.
    On se nebrání, tvář slzou porosí,
    O milost dívky zemdlené jen prosí.
 

2.

 
Již nad Přemyslem dávno zašly zoře,
  Hvězdy hrajíce svítí a se tratí —
Měšťané z rady v celé jdou pokoře,
  Voj^[1] města smuten domů se navrátí. —
    Těžko je otci, syna vidět zrádce,
    Na smrt odsoudit ještě těžší práce.
 
 
K Ivanu vejde, líbá ho, proklíná:
  Dožil sem žalu, – já tě na smrt soudil,
Nad tvojí zradou teď upí otčina,
  Z mé krvi pošlý červ se do ní vloudil.
    Unesls dívku do cizí krajiny,
    Otec Leščinský vyhnal ji z otčiny.
 
 
Nic sem necítil pri měšťanech v radě,
  Zapřel sem syna, neznav o dítěti,
Zítra ousvitem v Leščinského hradě
  Zrádcům k výstraze můj syn má viseti.
    Běda mi, sám smrt synu oznamuji!
    Zajdi potupně – já tě nelituji!
 

3.

 
Blízko Přemysla, málo od chodníka,
  Prostý kříž stojí mezi skalinami.
Často tam vidět přicházet poutníka,
  Žaluje, plače horkými slzami:
    Synu, pro tě sem vyhnán z mé otčiny,
    Chodím žebraje z města do dědiny.
 
 
A v hrůzné době, když se noc v půl dělí,
  Bars hromy bijí, aneb měsíc plane,
Veždy se něco zpod kříže zabělí.
  Toť cizí ženská: pomodlí se, vstane,
    Ubíhá do hor, k skalám se přivine —
    A hlas modlitby po okolí hyne.
 

Hrdoš. Pověst z časů pohanských

Vstup

 
Kstraně polední od siné Oravy,
  Tam hrdá skála v oblacích se shlédá;
Někdy pevný hrad – teď již kanec dravý
  V jeho si rumích utočiště hledá.
 
 
Mnohé barvy dnes o ní pověst lítá,
  Hora oblačným skalám ohlas dává,
A pravda holá v lidu bajku vítá,
  Příštím potomkům čas ji zanechává.
 

Láska

 
Vpůvabném kraji, v zelené dolině,
Stál posvatný háj božstvu pohanskému.
Toť místo svaté, kam kněžstvu jedině
Vchod byl povolný; i běda jinému,
Jenžby směl nohou hříšnou sem vkročiti,
Běda každému to místo zprzniti!
Uprostřed háje velebný oltář čněl,
Kde oběť svatá bohům se dávala;
Nížej pár kroků dávnoletý smrek pněl,
Zpod něhož voda tiše odtekala.
Kolem studánky sedánka zelená
Trávou a mechem byla zarostená. —
  Půlnoc se blíží, luna již již bledne
A tma hustější nad krajinou leží.
Dolů chodníkem ňaká ženská běží,
Kolkolem pátrá, dole něco zhlédne —
Pozná jinocha, spěchá mu v oustřetí
A jun neznámý v její náruč letí.
  „Přecis již tady po tak dlouhém čase!
Kde si se bavil, ty můj pyštěk zlatý?
Práhla sem teskno po tvém drahém hlase,
Duše tušila – já se bála ztráty.
Pověz, miláčku! proč tak smutně hledíš,
Slovo utěchy proč tvé dívce nedíš?“
  „Ztiš se, ctná panno, zažeň srdce tísně!
Povím překážky, povím ti příčinu,
Já dím bázlivě, i ty nesúď přísně,
V mém žhoucím srdci nenalezneš vinu.
Svěřiv se otci o srdce tajnostech,
Tušil sem jistě ku sňatku svolení;
Již sem se kochal v rajských blaženostech,
Nepoznav osud, že mé štěstí změní.
Víra, milenko, víra nás rozdvojí:
Tys zvykla božstvu slúžit pohanskému,
Můj otec vírou tou se nespokojí,
Neb já se kořím Bohu jedinému!
Znám tvůj rod hrdý, znám vás co pohany,
Známý tvůj otec, jak kazí křesťany.
Aj, tak ží s Bohom, milenko má milá!
Již sem tě našel, bys se mi ztratila,
Již sem se zvítal, abych se rozlúčil,
Přestal tě lúbit, ach – snáď i naučil!“
  „Mluvíš o lásce, a znáš, co je ona?
Běda mi, běda, já sem ji poznala,
Před krátkým časem v srdci mém se vzňala,
A hle, ukrutně teď se již dokoná.
Mluvíš, pro víru! Co je k bohům víra?
Zbožný cit lásky z pramene čistého,
Tato v pokoře, ta se v túžbe svírá,
Obě vštěpila sem do srdce svého.
Zanechat lásku? Zůstane mi jiná,
Jedna přec padnout v obět druhé musí:
Láska mocnější, nech víru udusí —
Totě má žádost pevná a jediná.“
  Dívka přestane – jinoch dál nemůže,
Neb čas již přešel a nebe se zorní.
„Zítra víc o tom, ráje mého růže!
Bůh můj buď s tebou.“ Ona cestou horní
Do hradu spěchá, jinoch do doliny,
Z doliny kráčí do blízké dědiny.