Kitabı oku: «Moderní básníci angličtí», sayfa 3

XVII. SAMUEL ROGERS

Na starý dub

 
Sám, bez stínů zde stojíš dnes,
tvůj svatý kolem nezní šum,
a nedávno sám, celý les,
zněl s vrcholů tvých, orla ples
a dole vlčí tlum!
Sem v brnění rek mnohý leh,
co vichr jeho chochol rval,
a bouří když sem zapad vzdech,
tam z věže pusté, lek se, v spěch
skráň křížem znamenal.
Pak s pluhem, jasný nastal čas,
tu s věnci dívky, s hudbou ves,
co travou pěšin táhlo as,
kde pastýř dívce v máje kvas
vrcholky smrčků nes!
Jsi otcem lesních hlubin, vstaly
bezčetné hrdě ve tvém šeru,
ve žaludech tvých které spaly,
a pak se v úhly světa hnaly
ve ducha novou sferu!
Sem v noci starý Druid spěl,
k těm patřil mocným ku snětem,
zde čaroval, zde v dumách bděl
a příšerně v noc hymny pěl
ku lidským obětem.
Jen suché témě, holá sněť,
teď v noční nebe čníš,
kol bledý měsíc svítí teď,
na mrtvolu, jež klestě změť,
propadla zmaru již.
 

Na smrt lorda Barona

 
Co naposledy jsme se viděli,
on zažil mnoho. Pět jen krátkých roků
své dílo dokonalo. Husté kštice
již sšedly mu, nic z lorda nezbývalo,
jenž z Sestu v Abyd plul. Však jeho hlas
zněl sladce posud, myšlénka jak blesk
mu z očí tryskala slov nečekajíc.
Tak seděli jsme dlouho do noci
a hovořili – šťastná hodina,
jež svedla nás! – a ráno s červánkem
jsme slézali hřbet drsných Apennin.
Zřím jasně posud, kterak zlaté slunce
svým svitem šlehlo do hlubokých strží
u cesty naší a jak cestou v horách
skrz fiky divoké a vlašské duby
se jeho pestrý průvod zatáčel,
z nich Battista byl první, v Benátkách
na stříbrem tkané mořské hladině
mu sloužil tak, až veslo odhodil,
by za ním do světa šel, jenž tak dlouho
nes čestný odznak gondolira v domě
benátských nobili, muž spolehlivý.
Pak ty, ne více v síle mládí, krásy,
ty věrný černochu, až v slední chvíli
jenž dveře jeho hlídal’s, a jenž teď
řveš bolestí skrz Missolunghi pusté
jak bloudíš ulice.
 
 
Opustil právě
to město slávy mořském na pobřeží,
kde z posvátného hrobu Dantova,
jak dokazuje mnohý jeho verš,
ssál nadšení, kde v luny sousvětlí
jel piniemi s úzdou spuštěnou
až oku ztratil se – zde vídal často
– neb co nevidí oko básníka? —
rytíře ducha, pekelných psů hon
a kořist, rozsápání, bujné kvasy
v děs zvrácené. Tu látku miloval,
však jiné pozděj přišly na řadu,
věž mnohá se skal štítu sražena,
kdys chlouba, pýcha rytířského věku
se vyhoupla a zmizela, býk mnohý
v jhu nebo bez jha, v krasší zatím dny
co vzpjal se jeho duch. Vše zapomněno,
ples, minulost bez mraků, přítomnost
i budoucnost tu před ním.
 
 
Nyní spí,
v sluch stejně zní mu hana jako chvála,
jest hluchý v smrti. Ano, Byrone,
tys odešel jak hvězda s nebe sletí
a zapadá a přec i v pádu svém
vše oslňuje matouc. Srdce tvé
však bylo ctné a velké, ctné v své zhrdě,
však z nízkých věcí, nebylo v něm nic
co podlé, otrocké. Když obraznost
bezpráví snášeného tebe hnětla,
tě nutíc k skutkům, jichž pak litoval’s,
kdož neví – jistě málokdo jak já —
jak vděčný srdcem byls, jak vnímavý!
Ne v žití šťasten, šťastný teď jsi v smrti!
Tys došel cíle, umřel’s v zemi té,
jíž roznítil se v mládí kdys tvůj duch,
pad’s v Helladě a za jak slavnou věc!
Z těch, kteří tenkrát jeli vedle tebe
si nepomyslil žádný, že tak brzy,
tak v smutku budem sedět u tebe,
že národ v smutku svoje slavnosti
na tryznu změní ve hřímání děl,
když jitro osvětlilo, smrtelného
co zbylo po tobě, přes moře, zem,
když rány zněly v počtu tvojich let,
tvých bolestí i plesů!
 
 
Odešel Jsi!
Jej nechte spát, jej netkněte se víc
ve hrobě jeho! Neb kdo z nás všech tady
jak on pokoušen v prvních letech mládí,
kdy nezkažený hor syn krajem těkal,
kdo jako on duch plamenný, číš jemuž
k rtům přitlačila rozkoš mnohem dřív,
než bradu jeho pokryl první vous,
kdo z nás všech mohl o sobě by říci,
že nebyl by tak zbloudil – a snad víc?
 

XVIII. WILLIAM LISLE BOWLES

Čas

 
Ó čase, jenž svou jemnou ruku kladeš
na všecky trudy, každou ránu hoje,
jenž skolébáš mdlé srdce do úkoje,
a tiše zoufalé mu chvíle kradeš!
 
 
Tys poslední má naděj a já mním,
až utišíš mé všecky slzy žárné,
jež tekly pro mé milování marné,
že v červánky se klidně zahledím
 
 
Na všecky žaly, které přešly již
jak ve slunci, přes něž dešť letní splývá,
na večer pozdě samotář pták zpívá,
víc na křídlech necítí deště tíž.
Však jaký as je srdce zármutek,
jež od tebe jen doufá spásy lék!
 

Vzpomínka

 
Zpět k rodnému zřím ostrovu,
ač drahný tomu čas,
tvůj vidím úsměv poznovu,
tvé písně slyším zas.
 
 
Než v druži dívek naleznu
ach, podobnou ti jen,
tak mladou, svěží jako v snu,
jak mnohý prchne den!
 
 
Když vidí dívčí ideal
v myšlénkách duše zor,
ten obraz fantasií vzplál
odstínů měkkých vzor.
 
 
Chci vhroužiti se v obraz ten
v té tváře milý rys,
a v úsměv říci spokojen:
„Tu dívku znal jsem kdys!“
 

XIX. WILLIAM BLAKE

Jaru

 
Ty, s kadeří jenž plnou rosy hledíš
skrz jasná okna jitra k nám, ó obrať
své oči andělské na výspu naši,
sem v západ, kde tě zdraví plným sborem!
 
 
Vše hory mluví spolu a co mluví,
to poslouchají doly, s touhou oči
k tvým zářným praporům se točí, k našim
již prsům obrať svaté svoje nohy!
 
 
Sem s východních již vrchů! Našim větrům
nech slíbat vonný šat svůj, nech nás píti
dech svůj jak z rána tak i večer, vylej
své perly na kraj spráhlý, jenž tě touží!
 
 
Jej prsty svými vyzdob spanilými,
své polibky na jeho ňadra vtiskni,
vlož zlatý vínek svůj mu na skráň nyvou,
jež pro tebe své kštice upravila!
 

Letu

 
Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,
skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,
stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto
jsi často u nás rozbilo stan zlatý
a spalo pod našimi duby, žasem
líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.
 
 
Jak v stínech hustých slýchali jsme často
tvůj hlas, když Poledne na zářném voze
v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů
se posaď v údolích, v mech, na pokraji
čistého zřídla hedvábný šat odlož
a uvrhni se do šumících proudů!
Náš kraj miluje léto v jeho slávě!
 
 
Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí
v stříbrné loutny, bujnější mláď naše
nad jihu pastýře, jsou krasší dívky,
jež tančit umějí. Dost máme písní
i nástrojů, ech sladkých, vody čisté
jak nebe, laurů dost, jež brání žáru.
 

Jeseni

 
Ó Jeseni, ty obtížená plody,
ty sytá hroznů krví, stůj a zůstaň,
pod střechou mou se posaď, odpočiň si,
tvůj hlas ať zazní s píšťalou mou v souzvuk
a všecky roku dcery tančit budou,
o květech zpívej nám, o plodech píseň!
 
 
„Své vděky poupě slunci otevírá
a láska jeho žilami již kypí,
skráň Jitra kol je ověnčena květy
a kvítím skromný Večer skráň si stíní,
až bujné Léto do písně se pustí
a mráčky květy na hlavu mu vsypou.
 
 
Pel ovoce jest bytem vzdušných duchů,
na lehkých křídlech kolébá se Radost
po zahradě neb do stromů si sedá.“
Tak pěla krásná Jeseň, když si sedla,
pak zvedla se, pás stáhla si, za hory
pak prchla, zlaté nechajíc nám břímě.
 

Zimě

 
Svou demantova bránu zavři, Zimo!
Tvůj sever jest, tam pochmurný svůj palác
jsi postavila v mlze. Naše střechy
ty neotřásej třeskem svého vozu.
 
 
Mne neslyší. Kovová kola její
hřmí nad hlubinou, odpoutala bouře
s ocele žebry, nelzc zrak mi zvednout,
neb ovládá svět celý svojím žezlem.
 
 
Ten strašný netvor po skalách se valí,
ty pod ním chví se, všecko tuhne pod ním
v mlčení truchlém, poslední šat země,
jejž strh jí, v ruce mrzne a s ním život.
 
 
Na štítech trůní hor, tu darmo křičí
v dál plavec. Ubohý, jenž s bouří v boji,
než usměje se nebe zas a netvor
ve slujích zmizí, pod Heklou jež zejí.
 

Večernici

 
Andělé večera ty s krásnou kšticí,
teď na horách co slunce odpočívá,
své lásky zažhni pochodeň a zářný
si nasaď vínek svůj, nám v lože směj se!
Nám na lásku! A shrnuv clonu nebes,
tu modrou, rosy nakap v kalich kvítí
všem, v předčasný sen, kdo zavřeli oči.
Na vodách tvých ať usne zefyr tiše,
kaž ticho třpytným okem svým a umyj
šer stříbrem. Brzo, jistě brzo padneš,
pak bude zuřit vlk a hustým lesem
lvů oči kmitnou. Pastvy našich lučin
tvá skropí svatá rosa, pak ó chraň je
svým vlivem mocným, sladká večernice!
 

Jitru

 
Ó svatá dívko, v nejčistější bělost
ty oděna, ach, otevř zlaté brány
a vyjdi z nich, šer probuď, který v nebi
spí posud, světlo ve Východu jizbách
ať vládne tebou, přines rosu sladkou,
jež vždycky přichází s dnem, jenž se budí.
Ó zářné Jitro, Slunce pozdrav, ze snu
jež probouzí se jako lovec k honbě,
slez okřídlenou patou naše vrchy!
 

XX. ROBERT BLOOMFIELD

Růžová Hanička

 
Kdys z jara u zdroje, jenž v kvítí
stem šedých křemenů si hrál,
blíž hlohu, který stříbrem svítí,
vln rej až k hlavě mé se vzpjal,
tu růžné přišlo dítě ke mně,
ó modrých očí luzný vděk!
„Jak daří se?“ mi dělo jemně
přes potok skočíc nazpátek.
 
 
Já viděl vodu dále spěti,
však obraz její v duši tkvěl,
žil odtud mojí ve paměti,
ji zřít, jí žehnat já jsem chtěl.
Já stih ji, mech kde bujel měkký
a tymian u našich noh,
však s kvítím mech Haničky vděky
tvář růžnou sotva předčít moh.
 
 
A v háji viděl jsem ji zase,
i v údolí a v houštině,
kdy bledý měsíc v zářném jase
se stápěl v mraků družině.
Ji zřím, jak v kloboučku svém stojí
a k nebi naše sliby jdou,
já uvítal ji v chatě svojí
a růžná Hanička je mou.
 

XXI. WILLIAM WORDSWORTH

Narcisy

 
Jak oblak, cestou já jsem šel,
jež táhne přes vrchy i dol,
tu množství narcisků jsem zřel,
vše zaplavily zlatem kol,
pod stromy, v keřích, na vlnách
kol tančily, jak vítr táh.
 
 
Jak nedohledných hvězdic řad
plá z mléčné dráhy dolů k nám,
bez konce plály odevšad
břeh věnčen jimi tu i tam,
jich byly sta, zde v směsici
se skláněly, jak tančící.
 
 
Tak vlny zahanbil jich třpyt!
Jak tančily zde o závod,
tu musil básník vesel být
rej plesný vida v tůni vod,
já zřel a zřel a nemyslel,
ký zisk jsem z toho zření měl!
 
 
Teď na loži když ležím svém,
půl v snění a půl v dřímotě,
jich hru před duše zrcadlem
zřim v blaživé jich samotě,
ples v srdce mé se přimísí
a to v ráz tančí s narcissy!
 

Jak přelud byla spanilý

 
Jak přelud byla spanilý,
když oči mé ji spatřily,
tak luzná její podoba
jak okamžiku ozdoba.
Jak hvězdy v šeru její zrak,
a jako soumrak vlasů mrak,
vše na ní půvab hotový
a rosný úsměv májový,
stín tančící a škádlící,
tu děsící, v ráz mizící.
 
 
Pak vstoupila v můj užší kruh
a byla žena též, ač duch
tak svěží ve všech pohybech
s půvabem divčím v pracích všech.
Vzpomínku i naděje zář,
vše zrcadlila její tvář
a přec ne bytost povznešená
nad vše, čím život jest a sténá,
nad lehký trud, nad žertů vděk,
bol, hanu, chválu, polibek.
 
 
Teď jasným okem šťastný zřím
tep srdce, jež vlá tělem tím,
jde zamyšlena v práci své,
kam přísný žití cíl ji zve,
má rozum, její vůle stálá
jest přísná, činná, vytrvalá,
bez falše, lsti, je žena pravá,
jež těší, velí, radu dává
a přec duch tichý, kol nějž vlá
zář podivná jak andělská!
 

Osamělá žnečka

 
Viz tamo děvče samotné
z hor našich statné děvče, polem
jak sama zpívá si a žne
stůj, nebo tich jdi kolem!
Tak sama žne a vázat spěje
a smutnou píseň sobě pěje,
ó poslouchej, kraj celý kol
zní jejím zpěvem, stráň i dol.
 
 
Tak nikdy slavík nezpíval,
by vítal chodce v zemi dálné
na oase, kde pouště pal
kdes v Arabii skalné;
ba sotva kukačky tak žaly
se plně, silně rozléhaly
ve oceanu tichý klid
až nejdálnějších od Hebrid.
 
 
Co zpívá tu, kdo ví to dnes?
Co tonů těch dí žalné roje?
Zda trudů zašlých lká v tom směs,
ryk zapadlého boje?
Či tyto prosté nářky pějí
o věcech, jež se denně dějí,
trud všední, starost, péče hlas,
jak bývalo a dnes je zas?
 
 
Ať komukoliv pěla jen
zpěv její slyším neustále,
obličej k srpu nakloněn
v své práci zpívá stejně dále.
Naslouchám dojat bez pohnutí,
ač do hor dál mne cesta nutí,
ač dozněl v uchu zpěvu spád,
zní v srdci dál mi napořád!
 

Motýlovi

 
Ó sečkej, k čemu taký chvat?
Dél trochu tady musíš stát!
Vždyť vše, co bylo dětstvím mým,
vše ve tvém zářném zjevu zřím.
Blíž ke mné! Neleť do oblak,
plá v tobě zašlý čas,
ty neposedo, kouzlíš tak
mně v srdce obrazy i zrak
můj dům otcovský zas!
 
 
Ó krásný, krásný čas to, ach,
svou sestru Emelinu v hrách
i sebe vidím, bez dechu
motýla honit v pospěchu.
Jak pravý lovec za ním v rej
jsem loukou divým skokem spěl
přes keř i trn, až chyt jsem jej
co ona – Bůh jí požehnej! —
se bála, střít mu pel.
 

Kukačce

 
Ó posle jara! Slyšel jsem
tvůj zpěv a cítím ples
ó kukačko, jsi ptáčetem
jsi putující hles?
 
 
Já v trávě ležel v myšlenkách,
v tom zpěv tvůj zazněl blíž,
a dál jej nesl k svahu svah —
teď z blízka zněl – ó slyš!
 
 
Ať vypravuješ údolí
o slunci, kvítí jen,
mně ve tvém zpěvu hlaholí
dnů zašlých mnohý sen.
 
 
Miláčku, v tomto roku též
buď uvítán v náš kraj,
Ty že jsi ptákem? – to jest lež,
mně hlas jsi, mně jsi taj!
 
 
Školáku zněla tvoje zvěst,
jenž naslouchal ti rád,
za tebou tisíci spěl cest
skrz keře, na strán, v sad.
 
 
Tě uzřít, já se naběhal
v luh svěží, v lesů mrak,
byls láska má, mé touhy žal
jen toužen, nezřen však.
 
 
A zase tobě naslouchám,
tvůj v trávě slyším hlas,
jak naslouchám, tu vzpomínám
na mládí zlatý čas.
 
 
Ó šťastný ptáku! Země zjev
se zdá být, vzdušný kraj
a sadem vil jak zní tvůj zpěv
a pro tebe jen ráj!
 

Nás jest sedm.

 
Tak prosté děcko,
dech jehož splývá, hravý sen,
jež cítí život v údech všech,
co o smrti ví jen?
 
 
Já potkal děvče z vesnice,
„jsem stará osm let!“
Vlas kučeravý do líce
jí hojnou kšticí slet.
 
 
Venkovské měla vzezření
a sprostý selský šat,
však očí lesk v svém záření
mne začal v srdci hřát.
 
 
„—Kolik máš sester, bratříčků?
mé dítě,“ já se ptal,
zří s žasem na mne chvilčičku —
pak dí: „Všech sedm mám.“
 
 
A kde jsou? – ptám se. „—Sedm nás,
zpět ona hovoří,
dva v Conway šli – to dávný čas,
a dva jsou na moři.
 
 
Dva na hřbitově leží již,
tož sestra s bratrem mým,
a vedle malá naše chýš,
kde s matičkou svou dlím —.“
 
 
– „Jak, v Conway dva že bydlí, díš,
dva na moři že jsou?
A přec vás sedm? – Dítě, víš,
to jest mi hádankou!“
 
 
– „A přece sedm jest nás všech“
(dá děvče v odpovéď)
„dva spí, kde stromů stín si leh
tam na hřbitovní zeď.“
 
 
– „Ty mateš se, mé dítě, dím,
tys živa, líčko květ,
a dva když v stínu hřbitovním,
pak zbývá vás jen pět.“
 
 
– „Jich hrob je snadno uvidět,“
dí děvče, „zeleň svěží
zříš z chatky ven pár kroků jen,
kde vedle sebe leží.
 
 
Své pletení si beru tam,
tam šat si ovroubím,
na jejich hroby usedám,
a často zpívám jim.
 
 
A často slunce rudý svit
když v západ zaměří,
smím s matkou svojí k nim tam jít
se svojí večeří.
 
 
Má sestra Hana umřela
nám první, byl to žal,
tak dlouho, mnoho trpěla,
až Bůh ji k sobě vzal.
 
 
Ji pochovali na hřbitově
a než luh posekán,
my na jejím si hráli rově,
já a můj bratr Jan.
 
 
A sotva první sníh kdy pad
klouzání zašlo nám,
tu bratr Jan již k smrti chřad,
teď vedle ní spí tam.“ —
 
 
– Nuž, znovu pravím, kolik vás?
když dva jsou v nebi již?
A děvče odpovídá v ráz:
„nás sedm jest, jak víš.“
 
 
„Ti mrtví, jsou ti dva,“ já dím.
„Jsou v nebi,“ ona vece.
Má řeč, tu snahou zbytečnou
i vykládání, vedla svou:
Ne, nás je sedm přece!
 

Snění chudé Suzany.

 
Na rohu u Wordstreetu z mlh sotva vzplane den
drozd v kleci visí, zpívá, již tři roky pták ten,
a Susana když chudá šla kolem, tady stála
a v ranním tichu písni vždy jeho naslouchala.
 
 
Ta jásající nota! Stesk divný na ni pad,
tu před ní rostla hora, dál vidí stromů sad,
a valné sloupy páry skrz Lothbury se valí,
Cheapsidský dole potok, jí zdá se, teče z dáli.
 
 
A zelené zří louky pod svahů úbočím,
v nichž běhávala druhdy tak často s vědrem svým,
a chatrč osamělou, holubí hnízdo, malou…
Tam žije, co zde pouze jest její láskou stálou.
 
 
A zří… jí srdce plesá! Však náhle horstva klín
a pára, potok mizí a stromy a jich stín,
víc neproudí již řeka, nepne se hora výš,
před zrakem jejím všecky roztály barvy již.
 

V březnu

 
Kohout, slyš, zpívá,
proud šumně splývá,
ples ptáků zní v sítí,
kde rybník se třpytí,
v slunci spí zelená pole…
staří i mladí
po práci pádí,
skot chýle hlavu
pase se v davu,
jak jeden celý tlum v kole.
 
 
Jak armada slitá
sníh se jen kmitá
tu onde polem,
dlí na suchu holém,
oráč si zahoukne časem;
radost plá v stráni,
život vlá v pláni,
obláčky se tratí,
po dešti se zlatí
rostoucí blankyt jasem.
 

Sloky

 
Bydlela stranou Dowských břehů
u nesšlapaných cest,
jich málo znalo její něhu
a nikde o ní zvěst.
 
 
U kamenu květ v mechu dýše
fialky, zraku skryt,
tak hvězdy svítí s nebes výše
v dál osamělý svit.
 
 
Neznámá žila. Těch je málo,
jimž její skon je znám,
spí v hrobě; z všeho, co tu plálo,
já pouze ztrátu mám.
 

Tisy

 
Zde stojí tis, jež pýchou Lortonu,
až po dnešní den stojí sám zde v středu
vlastního stínu, jako druhdy stál,
když davům Umfrawilla, Percyho
na pochodu ku skalným výšinám
rád půjčil střely; snad i oněm též,
již moře projeli, u Azincourtu
své zvučné luky napínali, dříve
snad ještě u Crecy a Poitiers.
Ký mocný objem, hlubý jak má stín
ten osamělý strom! Jest živá bytost
rostoucí zvolna, než by zhynout moh
a tvaru zjevu příliš nádherného,
než poražen by být moh' – Hrdější
jest v Borrowthalu bratrská jich druž,
jež spojila se v slavný, šumný les.
Mohutné kmeny! Každý žilek spleť,
jež, haďata, se spolu proplítají;
výš tíhnou, vkořeněny do sebe,
tak fantastický zjev, jenž temným zrakem
svým leká smělce. – Dóm to pilířů,
na holé kde a tmavorudé půdě,
již bouří svadlé, padajícím listím,
kde v chmurném hustých větví klenutí,
jež tmavých jahod zdobou protkáno,
pro duchy kyne o poledni kvas.
Strach, Naděj chvějná, Mlčení a Děs,
Smrt Kostlivec a Stín Čas slaví zde
v tom dómu přírody, jenž posypán
jak oltáři jest omšených skal kusy,
svou družnou bohoslužbu, v němém klidu
než lehnou zas, by proudům naslouchaly,
jež srčí v skalných roklích Glaramaru.
 

Z předehry

 
To letní večer byl. Já našel jsem
svůj malý člun u vrby přivázaný,
pod střechou skály, kde se vždycky skrýval.
Já řetěz odvázal a skočil doň
a odstrčil jej od břehu. To tajný
ples úzkostný byl. Echem provázen
hor vůkolních spěl člun můj po vodách,
a za ním jako po obojí straně
se v luny svitu táhly malé kruhy,
až v jednom proudu všecky smísily se
ve moři jisker. – Jak kdo vesluje,
rád, že to umí, cíl chce dostihnout,
ve přímé čáře, upřel jsem svůj zrak
na příkrou výšku skalnatého tesu;
jenž poslední stál na obzoru, kolem
jen hvězdy plály, čisté nebe nad vším.
To elfů člun byl, čile pohroužil
jsem vesla svá do tiché vody kol
a jak jsem zved je, plula moje loď
jak labuť létla podel proudů v dál.
Tu náhle přede mnou nad skalným tesem,
byv zraku posud ukryt, hlavu zved
jak o své vůli nový skalný tes.
Dál vesloval jsem a on rostl výš,
svou podstatí byl jako hrůzný stín,
jenž mezi mne a hvězdy sebe týčil
a s úmyslem a jako z vlastní síly
se pohyboval v taktu jako živý
a přímo ke mně. Obrátil jsem v strachu
běh člunu vesluje zpět tichou vodou
až ku úkrytu svému ve vrbách.
Zde v přístavu jsem ukryl svoji loďku
a zpátky šel jsem luční pěšinou
ve přísné dumě. Však po zjevu tom,
jejž viděl jsem, dál trápil se můj mozek,
dnů několik obrazy pochmurnými
o cizích bytostech. Nad moje dumy
se závoj zavěsil, ať samotou
ať opuštěností jej jmenuji.
Co luzné prchlo, vody jako nebes
tvar jediný mi v duši nezůstal,
ni zeleného pole světlá barva,
jen tvary příšerné, jež nežijí
jak lidé žijí, kalily mou duši
přes celý den, ba hatily mé sny.
(Kniha I.)
To byl ten hoch; vy znali jste jej, skály
s Winandu ostrovy! – Jak často večer,
když první hvězdy zableskly se nebem,
a na pahorku svahu třásly se
teď výš teď níž, – on vždycky stál tam sám
na mořském břehu o strom opřený.
Své prsty skříživ, dlaně k sobě spjal,
je k ústům zved jakoby nástroj byly,
sov nápodobil křik, aby je vzbudil,
by odpověď mu daly. – Vzbudily se
a volaly tím tichým dolem vod
na jeho hlas svým dutým povykem,
táhlými tóny, které zdály echem
se dvojnásobit jako divý zápas
jak plesný hlahol. Ale když v tom náhle
se pausa smála jeho umění,
on zastavil se v ticho naslouchaje,
tu horské bystřiny mu tichý ševel
až v srdce sáh, tu nevědomě v duši
mu trysklo vše, co viditelné kolem,
ten slavný obraz s chmurným věncem skal,
ty lesy kolem s neurčitým nebem,
jež v tichém jezeru se zrcadlily…
(Kniha V.)
 

XXII. JAMES MONTGOMERY

Přátelé

 
Tak po druhu jde druh,
kdo neztratil kdy druha?
Kde srdcí pevný kruh,
kde pro vždy vazba tuhá?
By vším nám být měl tento svět?
Smrt s žitím jedno moře běd.
 
 
Za vírem časů kdes
za tímto dolem smrti,
kde nemá toto žití mez
jak dech, jejž zhouba zdrtí,
kde ohněm, jenž vzplá v jeden kmit,
by zhasnul v ráz, kde vzplanul cit?
 
 
Jeť říš nad mořem hvězd,
kde není rozloučení,
tam věčnost lásky jest
všem dobrým, v smrti snění
unáší mysl věřící
v ty šťastné sféry zářící.
 
 
Tak hvězda za hvězdou
se ztrácí jak sbor druhů,
až zmizí vše, leč výše mhou
den blyskne v nebes luhu;
však v nic sbor hvězdný nesplývá,
jej nebes zář jen ukrývá.
 

Robertu Burnsovi

 
Trysk nocí žití bouřlivou
jak chvějná, severní zář mhou,
však po letech se z dáli chví
jak pevná hvězda polární.
 

XXIII. WALTER SCOTT

Kolébavka synkovi skotského náčelníka.

 
Ó usni mé dítě, tvůj otec byl rek,
tvé matky krajem byl proslaven vděk,
a kam se jen s věží zatočí zor,
tvým, dítě, jsou hvozdy i obrysy hor!
 
 
Ó rohu se neděs, ať hlasitě řve,
on pouze tvé hlídače ku stráži zve,
jich luk jest napjat, jich zarudne meč,
když k lůžku ti vrahů se přiblíží léč.
 
 
Ó dřímej, mé dítě, však přijde již čas,
kdy ze sna tě vytrhne roh, bubnů hlas,
teď spinkej, miláčku, můžeš teď spát,
než musíš den co den bít se a rvát.
 

Donald Caird se vrací

 
Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
V hory, v dol to zvěstuj hlas,
Donald Caird je tady zas!
 
 
Donald umí zazpívati,
horské tance tancovati,
píti, až to muže skolí,
lichotit, až žena svolí,
vědra sváže, kotle spraví,
lebku rozštípnout, žert hravý.
V hory, doly tím zni hlas:
Donald Caird se vrací zas!
 
 
Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
V doly, hory zni ten hlas:
Donald Caird je tady zas!
 
 
Zajíce v léč Donald čapne,
přelstí černou zvěř a lapne,
lososa napíchne v zdroji,
ptáky srazí puškou svojí,
hajné a též strážce břehů
umí zbudit ze sna k běhu,
nikomu bych nemoh' radit,
s ním si začít, s ním se vadit.
 
 
Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
V doly, hory zni ten hlas:
Donald Caird je tady zas!
 
 
Zvrátí džbán svůj v kratším čase
krčmářkou než pln jest zase,
vědí vodky prodávači,
s číškou že mu sotva stačí,
když se zpije, u sta hromů!
nevyhne se pranikomu,
ať to pán hor, kraje laird,
z cesty jde, kde Donald Caird.
 
 
Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
V doly, hory zni ten hlas:
Donald Caird je tady zas!
 
 
Skříně svoje zabedněte!
Nalévárny uzavřete!
Allan Gregor co vám nechá,
Donald Caird vám vzíti spěchá:
sýr a vlnu, drůbež v síni
všecky hadry, v chlívě svini.
Na provaz a pouta hej!
Donalde si pozor dej!
 
 
Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
Ať to šerif nezví v ráz,
Donald Caird je tady zas!
 
 
Donalda jak zachrániti?
Kruhy, vazby naň se řítí,
on však zmate každou léči
vyjít umí z nebezpečí,
Jako hračka okov mnohý
sjede z ruky mu i z nohy.
Chraňte stáda strání, lady,
Donald Caird je zase tady!
 
 
Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
Neprozraď jej nikdo z nás,
Donald Caird je tady zas!