Kitabı oku: «Moderní básníci angličtí», sayfa 4

Troubaudor

 
Pln lásky, dychtiv po slávě
Kýs´ troubadour, jenž neznal péčí,
ku dámy svojí oslavě
jí před okny své „s bohem“ vděčí:
„Má páž mé vlasti vzdána jest,
však srdce touží k paní vzhůru,
tak v boj jdu za lásku a čest,
jak ctnému sluší troubadouru.“
 
 
Když s štítem spěl a přilbicí
a s harfou v ruce z brány hradu,
své krásné věren dívčici
si hlasně zpíval do úpadu:
„Má páž mé vlasti vzdána jest,
však srdce k paní touží vzhůru,
tak v boj jdu za lásku a čest,
jak ctnému sluší troubadouru.“
 
 
A když se rozpoutala řež,
on cestu klátil sobě směle
v tříšť oštěpů, v hrom boje též
si zpíval s koně hlasně, směle.
„Můj život vlasti zadán jest,
však srdce k paní touží vzhůru,
pro lásku na smrt v boj za čest,
to ctnému sluší troubadouru.“
 
 
V krvavém poli vrahy zbit
rek padl ve krvavé vřavě,
však ještě opřen o svůj štít
on zpíval umíraje v slávě:
„Můj život zadán vlasti jest,
však srdce touží k paní vzhůru,
a padnout pro lásku i čest
to sluší ctnému bohatýru!“
 

Jock z Hazeldeanu

 
„Proč, slečno, pláčeš hlasitě,
proč tak si naříkáš?
Dám nejmladšího syna ti,
jej ženichem mít máš!
Tvým bude mužem, slečinko,
buď jeho po mém kynu!“ —
Však ona stále plakala
pro Jocka z Hazeldeanu.
 
 
„Tvůj brzy přejde zármutek,
tvář uschne, bledá v žalu,
můj Frank je v Erringtonu pán
a lord je z Langleydalu;
on první jest, kdy míru čas
meč tasí vrahům k zhynu“ —
Leč ona stále plakala
pro Jocka z Hazeldeanu.
 
 
„Ty zlatý řetěz dostaneš,
ať ve tvém vlasu leží,
dostaneš psy a sokoly
a krásné hřebce svěží.
Jak honu první královna
pojedeš v lesním stínu“ —
Však ona stále plakala
pro Jocka z Hazeldeanu.
 
 
Chrám z rána zaplál výzdobou
na oltářích svíc řady,
kněz s družbou, ženich čekali,
rytíři, dámy tady.
Pryč nevěsta! Ji hledali,
však marně, do hor klínu
přes hranice ji unesl
její Jock z Hazeldeanu!
 

Dívka z Isly

 
Ty dívko z Isly se skály,
již mračno bouřné s nebem halí,
zda vidíš boj ten zoufalý,
jejž vede s vlnou člunek malý?
Teď v pěn se kácí řev a dým,
na vlnách tančí poznovu,
rci, nač zápasí s mořem zlým? —
Ó dívko, spěje k domovu!
 
 
Ó dívko z Isly, racka zříš,
mhou svítí jeho peruť bílá,
hřmí bouří severní vždy výš,
kde rodná skála by jej skryla,
proč vichřicí a vztekem vln
k skalnému pluje ostrovu?
kde trav a stromů břeh je pln? —
Ó dívko, letí k domovu!
 
 
Jak lodi vln se směje ples,
šprým tobě moje namlouvání,
jsi chladná jako skalný tes,
před kterým racek peruť sklání.
Buď skála, vlna, mráz a led,
vždy, dívko, přijdu poznovu,
když ne v tvá ňadra, do vln hned
se vnoří Allan – k domovu!
 

Vpád

 
Dnes poslední z býků byl hodem nám již
a poslední z lahví dnes plní nám číš!
Nuž vzhůru, vy mani, již vytaste meč!
v boj třeba vyrazit, lup chytit v léč.
 
 
Zrak, nedávno který se s úsměvem střet
se zrakem naším, v dol s věže teď slet,
zří do mlhy zakalen zda obrys hřív
tam ořů vzepjatých, přilb chochol kýv.
 
 
Jak šustí lijavec, vichr jak zní!
Jak měsíc za mraky v mlze se chví!
Tak výborně, hoši! ukrytý v mrak,
spánkem spjat vězníka nezří nás zrak.
 
 
Jak oři supají! Bělouš můj v před,
cval kopyt jeho zní, ržání a v let
vlá jeho hříva mi, do řeže, v kouř,
tmou veď nás, vichřicí jako blesk bouř.
 
 
Most již spad visací, ať roh zní již,
koně pak bodněte, dopijte číš,
hrob čestný umrlým, jež schvátil zmar,
těm, Teriot zase kdo uzří, buď zdar!
 

Poutník

 
„Ach, otevřte, ach, soucit jen
zlý severák dnes jest,
kraj celý v dálku zasněžen
a těžko najít cest.
 
 
To nejde pytlák, stále zvěř
jenž střílí, k vratům vám,
ač ten by v také noci šeř
zasloužil soucit sám.
 
 
Jsem poutník, nesu let svých tíž,
hřích pykám trestem zlým,
pro Marji, otevřte mi již,
za vás se pomodlím.
 
 
Odpustky od papeže mám,
ostatky svatých též,
přes moře nesu z dálky vám
tož z lásky otevřtež!
 
 
Ve suchém listí ku lani
se tiskne jelen mdlý,
kdo starce bouře uchrání,
kde štít v ten vichr zlý?
 
 
Jak hučí Etrik, jaký ryk,
tma kol a noc a led,
a já jít musím přes Etrik,
když nesvolíte hned.
 
 
Železná brána bez hnutí,
nadarmo buším v ni,
muž nezná lepších vnuknutí,
ač slyší pláč, jenž zní.
 
 
Nuž s bohem, s bohem, nedej Bůh.
až budete stár, v noc
by též vám bylo v noční vzduch
tak úpět o pomoc!“ —
 
 
Snil v teplých lesník peřinách,
pro vzlyk ten neměl cit,
ó bude jemu často v snách
prosince vichry znít!
 
 
Však běda, když vzplál zory svit
skrz mlhy Etrika,
mrtvého našel v olších snít
cizího poutníka.
 

Honba za jelenem

Zlomek z Panny jezerní Zpěvu I. Str. 1-17

I.

 
V Monanských zřídlech luny svit,
tam jelen spěl se napojit,
v Glenartney v lískách poušti skal
si brloh na noc vyhledal,
však sotva Benvoirlichu sráz
červánku zlíbal rudý jas,
již skalou, strží zaznívá,
hřmí blíž sem honba dunivá,
tep kopyt zní a rohů jek
v psů krvelačných hlasný štěk.
 

II.

 
Jak vůdce stráže na pokřik
„V zbraň! k hradbám hřímá vrahů šik!“
Tak z lože, ve vřesu, kde spal,
se rohatý král hvozdů vzpjal,
však na útěk než dal se v skoku,
střás rosu kolem se svých boků.
S korunou čelo vypíná
jak opřilbený hrdina,
teď v údol zří a bystří sluch,
teď chvilku svěží dýchá vzduch,
na povyk, jenž pad v lesní tiš
a duní sem teď blíž a blíž.
Však sotva první vrah mu blysk
v zrak číhající, skokem trysk
a rázem v houště prchaje
se v běhu pustil do kraje
a letem volným jal se hnát
do Uam-Varských pustých lad.
 

III.

 
Jak prchat kořist v dálku zřel,
sbor honců, divě zařičel,
sluj, úval, skála zbuzenou
hned v odvet zněly ozvěnou,
sto psích tu jícnů zaštěkalo,
sto kopyt koňských zadusalo,
a v čilých rohů lesní ryk
se hlasů sterých spojil křik,
ba nepřál ani klidu v spěchu
ten řev Benwoirlichskému echu.
Tu prchá srnec z lesa v pláň,
tam v houštinu se kryje laň,
a sokol z hnízda strmých skal
zrak pobouřený z hloubi slal
jak bouři, jíž zněl věnec hor,
moh stihnout bystrý jeho zor.
Však ryk a lomoz pomalu
o sluj se tříštil, o skálu,
pak mlčenlivý klid se snes
na valné hory, dálný les.
 

IV.

 
Zní slaběj loveckého sváru
hluk v hlubých stržích Uam-Varu,
kde, jak dí pověst, v slujích skal
rod starých obrů bytoval.
Než stráně slezla lovčí druž,
v zenitu stálo slunce juž,
a v cvalu z lovců nejeden
div trval v sedle unaven.
Z psů, kteří rozprchli se v důl,
z všech vrátila se sotva půl,
tak těžký boj tu ze vší síly
na strmém srázu podstoupili.
 

V.

 
Na jižním svahu hory stojí
teď jelen, v důl zří, kde se rojí
v střídavé zdobě v růžném třpytu
se v hloubi revír Menteithu,
zří bleskným okem v hlubiny,
na stráně, louky, slatiny
a zkoumá, Aberfoyl zda štít
či Lochard jemu by moh být.
Však bližší černá lesina,
jež Loch-Achray kol opíná,
a v sosen modrém sousedství
kde strmý Benvenský tes ční.
Hle, novou okřál nadějí,
step tepe v trysku rychleji,
na západ bez únavy spěchá,
za sebou psy i lovce nechá.
 

VI.

 
Byloby dlouho povídati,
jak v honu na Cambuské slati
ta řada ořů prořídla,
jak nesnáz rvala udidla,
když na svahy Benledských skal
až do oblak se lovec hnal.
Kdo v Bochastlu byl povalen,
co Teith jich zděsil rozvodněn,
kteréhož vlnou zpět i v před
ten po dvakráte jelen břed.
Jen slabý zbytek z toho davu
k Vennacharskému došel splavu,
kde v Turecký most příval bil,
za zvěří lovců pán sám zbyl.
 

VII.

 
Sám, ohně pln a v nový cval
v trysk bičem koně pobádal,
neb černý bahnem, bílý pěnou
již jelen s hrudí vysílenou
a dechem těžkým, krokem mdlým,
že moh jej stihnout zrakem svým
tu běžel. Za ním cvalem řítí
se z Hubertova rodu hbití
dva chrti, s větrem v běh se dali
do jeho stop již dopadali.
Ó jistě brzy dojdou k cíli,
neb na sáh pozadu jen byli,
však nemoh' blíž pro jejich let,
zvěř nemohla též rychlej v před,
kol jezera přes příkrý tes,
přes klest i křemen přes pařez
tak divý hon se v dálku nes.
 

VIII.

 
Zří lovec stráň tu strmící,
jezero v západ vroubící,
zde musí jelen hnout se zpět,
neb v cestě je mu skalný hřbet;
již v duchu jásá a v lup věří,
parohy okem hrdým měří,
k zlé ráně tesák zvedá v spěch
a na „halili“ sbírá dech.
Však s tesákem když nahým blíž
se hrne, rámě vzpjaté výš,
v ráz skočí zvíře vychytralé
a vrazí, odvráceno skále,
v strž tmavou, lovců i psů zraku,
a zmizí v houští u Trosaku;
ve hlubém klínu ústraní
dál spletí větví uhání,
kde s prškou chladné rosy kvítí
se z křoví na hlavu mu řítí.
Zde chrtů oklamaných štěk
poslouchá a jich marný vztek
skal echem vržen nazpátek!
 

IX.

 
Za ním se jezdec hbitě žene,
by potěšil psy oloupené;
o skálu klopýtnuv tu rázem
se oř mu statný svalil na zem,
on ostruhou a bičem pílí
v něm darmo nové zbudit síly,
však hrdý hřebec v jeho žal
natáhnuv údy – dokonal.
Tu dojat lítostí v svém hoři
pán dává s „bohem“ svému oři:„
Já nemnil, Sekvany kde břeh,
když uzdou tvou jsem poutal běh,
že horský orel, ty má slasti,
se na tvém bude těle pásti!
Buď kletý lov a kletý den
jímž's, hnědouši můj, utracen!“
 

X.

 
Od marné honby rohů hlas
psy k pánu volá nazpět zas.
Vztek v zracích, smečka utýrána
se plazí tiše k nohám pána,
jich ohon, hlava svislé jsou,
tak mrzuti se k pánu trou.
Však rohů táhlé hlaholy
dál zněly v úzké údolí,
zplašená sova povzlétá,
klekt orlů zní v to, odveta,
zvuk jakby zkypěl zvlněný,
slyš rozhovory ozvěny.
Své kroky lovec urychlil,
by druhy stih, den dokud byl,
však častěj stanul v kroku svém,
jat nádherným kol divadlem.
 

XI.

 
Mroucího slunce paprslek
přes hlubý údol rovně tek,
a každá skála, každý štít
plál vnořen jako v živý třpyt,
však nikde paprsk, lesk a nach
do hlubých slují nezasáh,
kde ve stínu se chodník mih,
kol jehlanců skal ohromných,
jež čely blesky rozbitými
tryskají hvozdy setmělými,
jak přirozené skalní valy
se tyto skalné stohy vzpjaly,
jak věž ze Sinarského sedla,
již k nebi smělá pýcha zvedla,
tu v cimbuří, tam v báň se klene
skal čelo blesky rozštípené,
co jiné fantasticky stojí,
jak v minaretů trčí roji,
jak mečety, jak pagody
ční jiné hříčkou přírody.
Však nejsou pusté tyto hrady,
koberců pěkných mají všady;
po srázných jejich temenech
kol planých růží příval sběh,
ty rosným šperkem blýskotaly,
jak praporce nad strží vlály,
co býlím, v kterém západ plál
stem barev, letní vánek hrál.
 

XII.

 
Zde planých květů bují síla,
jak příroda je rozhodila,
tu bílý hloh svou vůni dýchá,
tam šípku nach se v úběl míchá
a v úzkých rýhách skalin klíčí
fialka skromná s petrklíči,
tu lilek a tam náprstník
jak symbol pýchy, pádu vznik
tam barvou tmavou plápolají,
jak z tvrdých opuk vyrůstají,
a sotva vánek jde a mizí,
rozchvívá jivy, bílé břízy,
co osyka, dub v černém houští
svou kotev v skalnou strži pouští.
Výš, s nebem kde se skály pojí,
tam zdrané jedle tmí se chvojí,
až v mraky strou se, tísníce
své zohýbané větvice
a nejvýš bílých kopců řad,
jak světlé vlajky vidíš plát,
jež stihnout může chodce oko,
ční v azur čistý přehluboko.
Tak pustý, divoký ten kraj
jak obraz snu plál, jako ráj.
 

XIII.

 
Dál v houští kmitá hluboká
a tichá, vodní zátoka
tak těsná, divých kaček rod
že zčeřit jen moh' povrch vod.
Teď křovím jatá neprobleská,
jak v houštinu se stáčí stezka,
však brzy objeví se zase
a mnohem větší býti zdá se.
Chlum lesnatý i nahé skály
do zrcadla vod nahlédaly,
a čím víc lovec kráčí v dál,
zátoka roste v žlabu skal.
Víc neční z hvozdů skalin srázy,
spíš obehnaný strmou hrází,
se zdá to plouti pevný hrad
obklíčen vodou odevšad.
Pláň vodní víc a více vzrůstá,
v dál prchá sousední stráň pustá,
v sled každý vrchol sám ční v šeře
jak ostrov pustém na jezeře.
 

XIV.

 
Nevida stezky z úvalu,
je nucen chodec pomalu
po srázné cestě doubravou
se pustit nohou pátravou.
Po kručince a lisek dříku
on leze jako po žebříku,
až na výši se tůně celá
živého zlata otevřela,
to v podvečerních červáncích.
Loch-Katrin leží před ním tich
s výspami, svými zálivy,
s ostrovy nachem zářivý,
v něm shlížejí se hory vůkol,
jak valní obři, jejichž úkol
být stráží kraji čarovnému,
tak sklánějí se kolem k němu.
K poledni v moři plamenů,
ohromný tyčí Benwenu
a trosky skal, jež zlatem hoří,
prasvěta zbytky, do vln noří,
bok červený, skráň šedivá
se v mračném hvozdě ukrývá
co na severu v mrak se míse
Ben-an své zvedá čelo lysé.
 

XV.

 
Jak přimražen cizinec stál
na srázné výspě a křik v dál:
„Ó, jaké místo tu i tam
pro knížecí hrad nebo chrám!
Zde hrdý hrad na skály výši,
tam sídlo damské v lesní tiši,
a dál, kde lučin nádhera,
věž pošmurného kláštera!
Jak vesele by lovčí roh
na břehu spáče budit moh,
jak sladce loutna minstrela,
by v hájů ticho zazněla!
A měsíc kdyby v stříbro vln
se spouštěl v noci tuchy pln,
jak dojemně by jímal sluch
ku jitřní zvoucí zvonku ruch!
Co na ostrůvku, tam by v mžik
se vzbudil starý poustevník,
pouštěje v zvonu zaznění
růžence perly v modlení.
A loutna, roh a zvonu hlas,
by zbloudilého chodce v ráz,
v sál světlý zvaly v družný kvas.
 

XVI.

 
Zde zabloudil bych věru rád!
Však nyní žel, že kůň můj pad.
Mne musí jako eremitu
keř lesní nuzně halit v skrytu,
mně ložem bude mechu klín,
dub šumící můj baldachýn.
Co platno! Honba jak seč dravá,
k poklidu malý výbor dává.
V noc letní, v lesa zeleni
by milé bylo prodlení,
však poušť má hosty, které minout
je lépe, než krok vstříc jim šinout,
než jelena a hřebce ztratit,
hůř lupiči se dáti schvátit,
i zatroubím, snad zvuk ten zloudí
sem mnohého, jenž jak já bloudí,
z mé druže, však co los mi soudí,
vše jedno, dobrý zde mám meč,
jenž vycvičen je v každou seč.“
 

XVII.

 
Zní znovu roh, v dál ozvěna…
 

XXIV. JAMES HOGG

Skřivánkovi

 
Ty ptáče pustiny
bez trudu, bez viny,
jak nad nivou povzlétáš z jitra!
Ty štěstí symbole,
zdar hnízdu v údole,
být s tebou, stesk mého nitra!
 
 
Jak zpěv tvůj hlaholí
mrakem v les, v údolí,
na křídle lásky, síla jest v něm,
skvost rosy na křídlech,
rci, kam tvůj tíhne spěch,
zpěv tvůj má obloha, lásku má zem.
 
 
Nad šumnou bystřicí,
pláň i tes mlčící
dne herolde, purpur střásá tvůj let,
mračen se dotýkáš,
pod sebou duhu máš,
cherube hudby, ó spij se jí v let!
 
 
V nočním pak šeření
v hlubokém osení
láska tě potěší až v úsvit jitra,
zdar štěstí symbole,
zdar hnízdu v údole!
Být s tebou, stesk mého nitra!
 

Arabská píseň

 
Až přijde večer, můj miláčku, k nám,
můj mede, má hrdličko, dostav se tam,
kde měsíc plá bílý,
kde šumný zdroj kvílí,
kde v kvetoucí břeh
vln zaléhá vzdech,
stříbrný kolozpěv zvoní ti v slech.
 
 
Jeť láska života zdrojem i štěstí.
Jeť údolím, v kterém jen rozkoš můž’ kvésti.
Jeť růžovým sadem,
mír kde vlá s chladem,
jeť světla chrám,
v němž rajský plam,
jeť duší nejvyšší slast, kterou znám.
 

XXV. SAMUEL TAILOR COLERIDGE

Nápis na stepní pramen

 
Ta sykomora s hudbou sladkou včel,
stan, jak jej rádi měli praotcové,
kéž každá z její větví dlouho ještě
se kloní nad tu malou škebli, již
sráz skalný chrání před uvadlým listím.
Ať tento zdroj, tich jako spící dítě,
v snu dýchaje, poutníka nejednoho
svou chladnou, svěží vodou občerství!
Kéž troška písku, která tiše na dně,
nic větší nežli malé páže elfů,
tam poskakuje nezčeříc vln pláně
si tančí vírem čile napořád!
Zde soumrak jest a chládek, zde jest mech
a měkké sedátko tě stínem zdraví,
jak tento strom, druhého nenajdeš.
Zde postůj, chodče, pij zde, srdce tvoje
když čisté vin, pak jistě i tvůj duch
zde občerství se, zatím u hlavy
co vánek dýchne, včelka zabzučí…
 

Hrob rytířův

 
Kde hrob, v němž leží Arthur O'Kellyn?
Kde může hrob toho poctivce být?
na kraji zdroje, kde ční Hevellyn
u cesty větvemi břízy kryt.
Dub, v létě jenž sladce šumíval v sluch,
jenž spouštěl v jeseni listí své v luh
a v zimě se s větry severu rval,
kde stál pad a tam se břízy kmen vzpjal.
Prach kosti reka dnes,
meč jeho rez,
však duše, doufám, přišla do nebes!
 

Slavík

 
Ni mráčku ani stopy dne, jenž zhas,
ni proužek červánkový na západě,
ni pochmurné a hravé chvění barev.
Pojď, spočinem zde u starého mostu!
Zříš ovšem odsud v hloubi proudu třpyt,
leč šumu neslyšíš, tak teče tiše
v svém loži zeleně. Kol všecko ztichlo,
noc balsamická! Hvězdný když zhas lesk,
na jarní pršky rádi vzpomínáme,
jež s vůní snášejí se k svěží zemi
nám i ta rouška hvězd jest vítána!
Slyš! Slavík teď svou píseň započal.
„Tak zvučný to a tak truchlivý pták!“
Že truchlivý? – Ó bludná myšlénko!
Nic ve přírodě není truchlivého.
Snad člověk, jejž kdys zhnětlo bezpráví
či dlouhá nemoc, láska zhrzená,
štván se zdrásaným srdcem do noci,
jenž chuďas vše jen podle sebe měřil
a jemuž nejkrasší ton vždy se stal
jen písní hoře vlastního, on s druhy
svých běd moh smutné zváti písně tyto.
To mnohý básník po něm opakoval,
jenž rád se vhrouží v stavbu zvučných rýmů,
než aby raděj natáhl své údy
na kraji zřídla v mechu, v údolí
a zde by v luny svitu, záři slunce
všem zvukům, tvarům, silám živlů všech
své srdce otevřel, se nestaraje
o zpěv a slávu, která s přírody
by nesmrtelností se dělila,
věc převzácná! Zpěv jeho luznější
by udělal kol přírodu i sebe,
víc dražší lidem jako přírodu.
To nemělo však být a mladí hoši
a poetické naše dívky mladé,
jež tratí hlubé vše záchvěvy jara
buď v divadlech neb vedru tančírny,
teď musí něžně, sympaticky vzdychat
nad filomely sténající písní.
Ty druhu i ty sestro druha, líp
to známe, nechcem nikdy znesvětit
hlas přírody, jenž lásky, plesu pln
jest vždycky, všade. Slavík veselý
své slastné tony stěsná v nejrychlejší
vír hudby, stlačí je a vyvrcholí,
jak bál by se, že jarní noc je krátká,
by mohla pojmout celou jeho píseň
a ulehčit mu duši, hudbou těžkou!
Znám starý zámek ve hlubokém lese,
pán nebydlí v něm, proto hustý podrost
kol divočí, aleje zdobné zašly
a tráva s pryskýřníky roste v cestách.
Však nikde, nikde tolik slavíků,
že doma, nevěděl bych, z blízka, z dáli,
v kři, v houštině a kolem v celém hvozdě,
to hlasným tlukem láká, odpovídá
tu zpěvných potýček, pasáží jasných,
zvučného švitoru a rychlých tluků
a tiché, táhlé tóny nejkrásnější
vzduch takovými plní souzvuky,
že, oči kdybys zavřel, zapomeneš,
že není den.
 
 
Tam dívka spanilá
má příbytek, i krb též hostinný,
hned u zámku, jak pozdní večer skane,
(jak dívka, která cítí, tuší víc
a jiného než lesní přírodu)
se vydá v hvozd. Ta milá dívka zná
vše ptačí nápěvy. Na chvilku leckdy,
když měsíc v mraku skryl se, všecko ztichlo,
když vystoup zas, zem zbudil s nebesy
na jeden ráz, a tito čilí ptáci
v sbor jeden vypukli tu jásavý,
jak náhlý větrů van by udeřil
v sta harf eolských! Často pěla též,
co rozmarně se mnohý slavík houpal
ve větru na rozkvetlé haluzi
a v pohybu tom bujnou píseň pěl,
jak zpitá rozkoš takt si dával hlavou.
 
 
Do zítřka večer až, buď, pěvče, s bohem!
Též druzí s bohem! Je to krátké s bohem!
Dost prodleli jsme v blahé rozkoši,
teď k družným krbům! – Ne, tu ještě píseň!
Mne skoro nechce pustit. Miláček můj,
jenž správně ještě slovo nevyřekne
a komolí vše, když to opakuje,
jak ručku svou by k uchu přiklonil
a nataženým prstíkem by kynul
nám, naslouchat. Já schvaluji to zcela,
že soudruhem her jeho příroda.
On večernici zná, kdys po snu jednou,
(jenž zřídka bývá dětských spánků host,)
v němž bolelo jej cos, on vzbudil se,
já zděšeného odnes do zahrady
a rychle měsíc jemu ukázal.
On rázem ztich’ a nechal vzlykání,
jen tiše usmíval se, krásné oči
se leskly v slzách, kterých nevyplakal
při měsíci! Však dosti – Otec žvaní.
Však nebe jestli dopřeje mi žití,
ty písně mají zníti jeho mládím,
by doved též se těšit z půvabů,
kterými dýše noc! Nuž s bohem, s bohem,
ty sladký slavíku i druzi, s bohem!
 

Při pozorování květu v prvních dnech února 1796

 
Ty sladký květe! s bázní vyhlédáš
z rudého kmenu (nebo, podivno!
ten chmurný, drsný, zimomřivý měsíc
dech vánku vydlužil si a zří k tobě
pln touhy modrým okem!) Chudý květe!
Toť nevěrného času lichocení,
snad z skrýší severních a vzdálených
teď Sever prchá, od polů hřmí sem?
Ty smrti zasvěcený! Mám tě srovnat
snad s dívkou sladkou, která příliš záhy
v květ rozvila se, aby příliš brzy
se ztrávila svým vděkem předčasným?
Mám k bardu z Bristolu tě přirovnat,
ku květu, který sotva spřízněn zemi
z chudoby v bouři chmurné vypučel,
až sklamání a tíseň velkých křivd
jej zničila? Mám v bolném rozhorlení
tě srovnat s Polsky bědnou nadějí,
tou květinou, jež v zárodku již zdrána?
Ty sladký květe, s bohem buď, kéž tobě
los lepší vzplane, než já tušit mohu!
V zpěv tkaje tato chmurná srovnání
jsem svému já, jež hyne v muce vlastní,
svůj krutý učitel, je kdysi krad.
Dnes teplé vání slunného dne chvěje
mnou, ladíc duše slavné varhany
a mísí nejchmurnější myšlenky
s cítěním sladkým, jakby tvrdý zvuk
byl jemně hrán na něžných nástrojích.
 

Hymna před slunce východem v údolí Hamouni.

 
Máš kouzlo zadržeti dennici
na srázné dráze její? Dlí tak dlouho
ti na lbi holé, vládče Montblanku!
Arveiron s Arvou bez ustání hlučí
ti u paty, leč vznešený ty tvare
se zvedáš z moře sosen tichého
tak mlčenlivě! Kol a nad tebou
vzduch hluboký a černý, tmavý jest
jak spousta ebenu, mně zdá se, jej
že klínem pronikáš! Však hlednu znova,
vzduch domov tvůj a kříšťálná je svatyň,
již od věčnosti slavně obýváš!
Ó děsná, tichá horo! K tobě zrak
jsem upíral, až, oku stále zjevný
jsi zmizel z myšlének mi, v modlitbě
když Neznámému já se kořil jen!
 
 
Však ty jak sladká, svůdná melodie,
jíž nevědomky nasloucháme dál,
jsi, horo, s myšlením mým splynula,
s mým žitím, s žití tajnou rozkoší,
až duše kypíc přešla v extasi
v tvůj mohutný zjev, jenž spěl mimo mne
v svém tvaru a se vznášel k nebesům!
 
 
Vstaň, duše má! Ne v chvále nečinné
hold slož zde, ne jen v slzách kypících,
v myšlenkách němých, v tajném nadšení!
Vstaň, zpěvu sladký hlase! Srdce, vstaň!
A zelené vy doly, ledovce
vy strmé v moji hymnu vpadněte!
 
 
Ty první, hlavo, vládče údolí!
Po celou noc jenž s temnem zápasíš,
hvězd zástup přijímaje návštěvou,
ať nebem tihnou, nebo padají!
Ty duchu dennice i svítání
sám, země hvězdo růžová i jitra
ty spoluhlasateli k chvále vstaň!
Kdo tmavé pilíře tvé vetknul v zem,
tvou naplnil tvář září růžovou?
Kdo věčných zdrojů otcem tebe stvořil?
A vy, pět divých, plesných ručejů,
kdo z noci, ze smrti vás volal k světlu
z tmy ledných slují, kdo vás vyvolal
v pád vrhati se bradly černých skal,
se tříštit věčně, věčně beze změn?
Kdo vdechl vám ten život nezdolný
tu sílu, burný chvat a vztek a ples,
hrom ustavičný, věčné dýmy pěn?
Kdo rozkázal – a ticho bylo hned —
zde zaražte své vlny, mějte klid!?
 
 
Vy laviny, jež s čela srázných hor
jste v ohromné se strže sesuly
jak proudy, tuším na mohutný hlas
jste tiše v nejdivějším stály pádu
bez hnutí zřídla, tiché katarakty!
 
 
Kdo učinil vás jako brány Nebes
planoucí v lesku plné luny? Slunci
kdo velel, by vás v duhy šatilo?
Kdo živé věnce luzné modré vám
rozházel k nohám? Bůh! Ať bystřeně
jak hlahol národů zde odpovědí!
Ať ledné pláně v ohlas houknou: Bůh!
Bůh! Znětež stružky lučin plesným hlasem!
i lesní strže s hlasy, v nichž zní duše,
vždyť hlas tu mají i ty stohy sněhu
a v škůdném pádu svém hřmí dále: Bůh!
 
 
Vy živé květy kolem věčných ledů!
Vy plaší kamzíci kol orlích hnizd,
vy orli, bouří horských soudruzi,
vy blesky, strašné šípy oblaků,
vy značky živlů všech i zázraky
Bůh! volejte, ať pahorky jím zní.
 
 
Ty valná horo, která hroty svými,
jež k nebi tihnou, u noh s lavinou,
jež neslyšená řítí se, pláš vzduchem,
do strže mračen halících tvá ňadra,
ty zahlahol, ó horo závratná!
Neb jak jsem dříve skláněl hlavu svou
ve hlubé zbožnosti, teď zvedám ji,
zřím k tobě v slzách zatopeným zrakem,
jež jako mrak se zvedáš slavnostně,
vstaň přede mnou, ó vstaň a vznášej se
jak kadidla dým vždy od země výš!
 
 
Tvůj královský duch, mezi horami
jenž trůní, této země vyslanec,
ku Nebi, hrůzyplný velekněz
ať chmurně mlčícímu vypráví
i hvězdám všem i Slunci, které vzchází,
jak sterým hlasem Země chválí Boha!