Kitabı oku: «Moderní básníci angličtí», sayfa 6

XXVII. ROBERT TANNAHILL

Zda-li již, Maggie, spíš?

 
Zda-li již, Maggie, spíš?
zda-li již, Maggie, spíš?
otevř v ráz, děsný hlas
zda slapů ďábelských neslyšíš?
 
 
Černá, deštivá je noc,
ani hvězdy na obzoru,
hromů dost a blesků moc,
chladné větry skučí v sboru.
 
 
Vítr úpí v děsném jeku,
vrby kvílí nad rybníkem,
dveří mříže skřípá v skřeku,
sova skuhrá děsným křikem.
 
 
A mně nelze křičet víc,
neb tvůj otec dřímá vedle,
mrazný vítr šlehá v líc,
otevř, dobré děvče, hnedle.
 
 
Otevřela, vešel on,
mokrý na zem hodil plaid.
„Za mnou dešt a větru ston,
Maggie, jen když jsem tu zpět.
 
 
Jen ty když, Maggie, bdíš,
jen ty když, Maggie, bdiš,
co nám hrom, štkavý strom,
sov skřek, zde v skalách ďáblů skrýš?“
 

XXVIII. WALTER SABATE LANDOR

Idylla z Fiesole

 
Zde, Jaro kde se vrhá jedním skokem
ve silnou Léta náruč, v které zmírá,
kde proudí z rána, na večer i v noci
dech vánku, lýru ždaje, by s ním hrála,
jemnější vzdechy, nevědoucí samy,
nač čekají, kde dýší u zdi staré
pod stromem oranžovým, jehož vyšší
by květy mohly ukázati nižším,
jak luzně dole Fiesole leží;
co o pár kroků dál já zamyšlený
jsem naslouchaje dumal, svými šepty,
svým kýváním, svým pučením a vzrůstem
co as mi říci chtějí, od zahrady
sem hezká dívka šla a lesklé plody
v klín sbírala. Já slyšel šustit větve,
však mnil jsem: koza to, neb skot neb mezek,
a chtěl to zahnat, nebo sladké vůně
dum sladších rychlými jsou prostředníky,
kolébkou, kojnou matné paměti,
jež nejlepší, co má, vždy bez nich ztrácí.
Mně nosí zvěsti mládí, písně lásky
a vždycky bylo přání mé i vůle,
by volně žily květy, volně mřely,
až jejich duch povolá jejich duše
do sester středu na jich rodném místě.
Já růží netrhám, na horské stráni
fialky hlavinky můj dech se dotkne,
však neublížím jí a svatý kalich
lilie čisté nedotknutý, jistý
v mé dlani dlí, neztratí prášek zlata.
V tom světlo zřel jsem, kterak třpytné listy
víc zjasnilo, zřel slíčnou páž i líčko,
jež plálo oka žehem, jež kol páslo,
zřel šedý střevíček, v něm nohu malou,
výš vzpjatou, ne však dost pro ždanou haluz.
Já sklonil snět jí a natrhal květů,
jichž doba tu, je poranily včely
a s těžším křídlem ptáci proklestili
si cestu k nim, pak lup svůj sešlapali,
z nich drobily se mnohé nerozkvetlé
již chrastily, na stonka škeble měly,
jak volný květu list je tvoří, pevné
a lesklé, bílé jak sníh, jak sníh bílý,
jejž nevidělo oko ani slunce.
Leč každý, ode mne jejž v šat svůj vzala,
byl krásnější než první, ona vděčně
to tvrdila, chtíc uznat snahu moji.
– Ten nejkrásnější najdeš ty! já pravil.
– Ne, tento květ jest spanilý a luzný,
zas ona děla mně jej podávajíc.
Měl jsem se zadívat naň, či jej vzíti?
Já nevěděl, ni ona, však jej vzíti
být mohlo nejsladším zde rozluštěním.
Já neodvážil dotknouti se květu,
jak ona sama byl tak svěží, plný,
z nich nejzralejší; dech ji mohl zlomit,
ji, jež tak čistě kvetla nedotknuta,
zpět vzala květ, však nenalezla pasu,
by přitknouti jej mohla na svá ňadra,
dost nerada jej k druhým položila.
 

V den svých 75tých narozenin

 
Já s nikým nepřel se, mně nikdo za boj nestál;
já umění měl rád a hned pak Přírodu,
na ohni života, já ruce hřál si. Přestal
teď plát a klesám již – jsem hotov k odchodu.
 

Vážka

 
Dí kněži s básníky, že život snem;
já krásnějšího bych si nepřál věru,
než ležet v bezu chladném, vonném šeru
neb šumné vrby řeky nad břehem,
jenž pln je nauk, vážka těkavá
bez trudů jak já kde se toulává.
 
 
Dík, moucho královská, jež nachu žeh
máš na přilbě a sítě na křídlech,
za rozmar, jímž lhostejně opouštíš
lilijí vodních zlatem tkanou číš,
že navrací se vždy tvůj ke mně let,
by zrak tvůj, co jsem tady napsal, čet.
Věř, čtenářů mých víc je mnohem,
jichž zrak než tvůj spjat tvrdším rohem,
a duše těch by pro všecky měla žít,
tvá skanout v řeku – mrtva být?
Královská moucho, Bůh to odpusť všem,
kdo takovým jsou hrdí nesmyslem!
 

S bohem Italii.

 
Dí kněži s básníky, že život snem;
já krásnějšího bych si nepřál věru,
než ležet v bezu chladném, vonném šeru
neb šumné vrby řeky nad břehem,
jenž pln je nauk, vážka těkavá
bez trudů jak já kde se toulává.
 
 
Dík, moucho královská, jež nachu žeh
máš na přilbě a sítě na křídlech,
za rozmar, jímž lhostejně opouštíš
lilijí vodních zlatem tkanou číš,
že navrací se vždy tvůj ke mně let,
by zrak tvůj, co jsem tady napsal, čet.
Věř, čtenářů mých víc je mnohem,
jichž zrak než tvůj spjat tvrdším rohem,
a duše těch by pro všecky měla žít,
tvá skanout v řeku – mrtva být?
Královská moucho, Bůh to odpusť všem,
kdo takovým jsou hrdí nesmyslem!
 

Thrasymedes a Eunöe.

 
Kdo do Athen chce se mnou? Kdo má rád
zpěv sborový a ověnčené dívky?
V člun rychle vstupte, plachty napněte!
Všem, kteří jdete se mnou, slibuji,
jen pokud se mnou chcete setrvat,
že nenaliji zředlého vám vína
ze špatné vinice a sprosté révy
leč toho, z Aegejských jež ostrovů
se užívalo v svátcích k libacím,
a z týchž je budete pít pohárův,
na nichž se neskví selský hrubý rod,
leč těch, jež s bohy žili, obcovali.
 
 
Před námi moře usmívá se. Jaká
tam bílá plachta? Koho stíhá? Plují
jak sokolů dvé. Rychle, stíhneme je.
Jak, jsou to hrozby, jež slyšíme od nich?
Má silnější nad slabším zvítěziti
pln hněvu, že ji brání? Hippie!
Jsi ty to? On to byl, on Hippias.
On sestru našel, kterou z přístavu
mu Kekropova unes Thrasymed.
Zda proti její vůli? Děvčete
se ptejte. Nevím, co bych na to řek.
 
 
„Ó bratře Hippie, ó zda-li láska
neb soucit kdy tvým srdcem pohnul kdys,
teď zadrž! Ušetř ctného bohatýra,
miláčka ušetř, mého Thrasymeda,
jenž pouze pláštěm svým svou kryje hlavu
i mou před ranou tvojí!“ Vztekem chroptiv
křik Hippias nedbaje sestry svojí
na Thrasymeda: „Zda ses neodvážil,
když v největší náš svátek stoupala
ku Parthenonu, celým před městem
na panenskou tvář vtisknout polibek
jí, nejcudnější?“
 
 
– Bozi vědí to,
ví Artemis to a ví Afrodita,
já odvážil se toho a chci zase
se odvážiti! Nevěsto má, vzhůru!
vstaň, nech mne opět píti čistý lesk
tvé bílé skráně! —
 
 
Nad ním tasen meč
a dvakrát políbil ji. Jakýs bůh
v tom zadržel tu rámě Hippiovo,
víc nevřela tak hrdá jeho krev,
tak hněvně víc se nevlnila v hrudi.
Na její bílé rámě vložil ruku
a pravil: „Dítě, se mnou musíš zpátky,
má otec Pisistratus, po dvakrát
byv uražen, zas odpouštět? Ty sama
tu mělas klásti sobě otázku,
než poprv udeřila plachta tvoje
o stožár lodi.“
 
 
„Tys mi život vzal
tím slovem, skloň meč,“ jinoch odvětil.
Žár v jeho oku plál, leč zda-li hněvem
zda láskou, vztekem blýsknul, bozi pouze
to mohli vědět. Zpátky v Piraeos,
se navrátili a loď jejich hnala
tlum nepatrných vln kol přístavu.
Jim provaz vržen s hůry, Hippias
jej rychle chopil, s boku dívčiny
paž klesnout nechal její milenec
a studem zarděl se, že tváří v tvář
jí moh se dotknout před drsnými lidmi.
Něm pryč ji odved, rovněž Hippias
spěl mlčky dál, až Pisistrata dům,
jejího otce, stihli pomalu.
Je kníže zřel v své jasné přísnosti,
jej neviděli, nebo ku zemi
své zraky oba v studu upírali.
„Jsou pirati to, které zajal jsi,
můj synu?“ děl: „Můj otče, horší jsou
než pirati, již s povolností tvojí
a proti svatým řádům hřešili
již po dvakrát.“ —
 
 
„Svou konals povinnost,“
děl Pisistratos s chmurnou velebou.
„Nic nemohlo, ty prchlý mladíku,
tě odtrhnouti od mé krásné dcery
od Eunöe?“ —
 
 
Nic nemohlo to, pane,
a nemůže. Jen jednou umřít mohu,
a jednou milovat. Eunöe, s bohem!
„Ne, vidět má, co můžeš trpět pro ni!“„
Ach, otče, uzavři mě v jizbu mou,
v mé bědné matky hrob ať mrtvou již
či živou, nechtěj to jen, abych zřela,
co snést můž pro mne. Tíž tu ocením,
již moh’ by snésti i vše muka pro mne!“
„Ne, se mnou pojď a neotálej víc,
ty loupežníku srdcí panenských,
před bohyní i lidem dokázal jsi
své vášně rozpoutané šílenství
a vzdálen domova, mých pokladův,
chtěls do chudoby a chtěls do vyhnanství
mé dítě odvést?“ Zdrcen, jak to slyšel,
křik Thrasymed: „Svůj zločin vidím teď,
jejž neznal jsem dřív, dcera Pisistrata
pro chudobu nebyla zrozena,
ni pro vyhnanství – ale též ne pro mne!“
Do pláče bylo mu a ještě více
se slzy tlačily v zrak těm, kdo tady.
Však nepohnut svou cestou dál šel kníže
řka: „Lid, ba všichni, kdo tvůj zločin zřeli,
ti uzří zítra moji spravedlnost,
jak Pisistrat svou dceru miluje,
jak cení bohů zákon nejvyšší.“ —
On děl. A druhého dne byli svoji.
 

XXIX. CHARLES LAMB

Do vlastního alba

 
Ve novém šatě s nebes bílá
jak mladý novic světla snila,
tys duše třpytné album byla.
 
 
List beze skvrn. Však chmury, trudy
jak druh i sok, jak svit a bludy
tam divné věci psaly všudy.
 
 
Čas prstem nejtěžším z všech denně
jak v ohni na biblické stěně
tam vryl svá data neproménně.
 
 
Blud rysy svoje přikryl zlatem,
jak chytré hádě mih se chvatem,
zříš křivou cestu jeho blátem.
 
 
A neřestí, skvrn plné tahy,
hned opuštěné dobré snahy,
začátky pěkné, v koncích záhy.
 
 
Výčitka pozdní se v to chýlí
jak písmo židovské to pílí
číst, pozpátku, nedojde k cíli.
 
 
Bez celku listy malé vlohy,
tříšť vtipu a bláznovství stohy
zde tvoří chaos přeubohý.
 
 
Mé oko nemůž čísti déle
ty listy plné skvrn a ztmělé.
Jen zavři, odlož knihu směle!
 

Staré, družné tváře

 
Kam poděly se jen ty staré, družné tváře?
Já matku měl, ta žel, mne brzy opustila,
předčasně zemřela, to den byl hrůzy! —
A všecky odešly ty staré, družné tváře.
 
 
Já soudruhy měl též, kteří si hráli se mnou
ve šťastných dětství dnech, ve školské době krásné —
A všecky odešly ty staré, družné tváře.
 
 
A já se nasmál dost a nakvasil se dosti,
do noci píval jsem a s druhy dlouho sedal —
a všecky odešly ty staré družné tváře.
 
 
Já jednou lásku měl, z žen byla nejkrásnější,
jí neuvidím víc, mně zavřela své dveře. —
A všecky odešly ty staré, družné tváře.
 
 
Já přítele měl též, mít nelze vlídnějšího
a jako nevděčník já opustil jej náhle,
bych mohl vzpomínat na staré, družné tváře.
 
 
Já prošel jako duch vše dětství svého místa
a poušť mi byla zem, jíž projíti jsem musil,
bych našel, hledaje, ty staré, družné tváře.
 
 
Mé duše příteli! Ty více než můj bratře!
Že nejsi narozen pod střechou otce mého,
jak přišla by vždy řeč na staré, družné tváře!
 
 
Jak jedny umřely, mne druhé opustily,
jak jiné vzaty mně a ty tam všecky, všecky,
jak všecky odešly ty staré, družné tváře!
 

XXX. THOMAS CAMPBELL

Večernice

 
Jež kyneš včele k úlu zpátky
a dělníku klid vracíš sladký,
ó hvězdo míru, vítám tebe,
jak hledíš klidně v úkoj všem,
jak zjevíš se pod brvou nebe,
jak láska sladkým úsměvem.
 
 
Tvá nebesy jak zaplá záře,
kraj dříme kol ve vonné páře
a řev stád bučí při návratu
a stráň zní zpěvem veselým,
co modravý nad každou chatu
se vznáší, krouží vzduchem dým.
 
 
Ó hvězdo, která srdce pojíš,
a rozdvojené těchou hojíš,
ty vzpomínáš v svém zazáření
na polibky a přísahy,
jež nezaplaší rozloučení,
jsou příliš srdci předrahy!
 

Angličtí námořníci

 
Anglie lide námořský,
vy strážci našich moří,
jichž vlajka tisíc let se již
v bouř i v boj vítěz noří,
již vztyčte slávy práporec,
neb noví vrazi jdou,
on ve vln rej dál bodře spěj,
když divé větry řvou,
když bitev duní hromný ryk
a divé bouře řvou.
 
 
Neb z každé vlny otců duch
se vznáší hned, vás zdraví,
jich slávy místem – bojiště
a hrob – ocean tmavý.
Kde padl velký Nelson, Blake,
tam srdce žárem vrou,
jen ve vln rej, dál bodře spěj,
když divé větry řvou,
když bitev duni hromný ryk
a divé bouře řvou.
 
 
Zdí nemá Britsko potřebí,
je strmé věže vroubí,
hřmí pochod jeho vlnami
a domov svůj má – v hloubi.
Domácí nechá duby hřmít
v hru proudů zuřivou,
tu ve stu ech zaduní břeh,
když divé bouře řvou,
když bitev duní hromný ryk
a divé bouře řvou!
 
 
Plamenná vlajka anglická
boj vznití ještě větší,
než vzplanou hvězdy pokoje
z tmy noci, z nebezpečí.
Pak, válečníci moře, vám
dny slávy zaplanou,
zvuk vašich jmen tu proslaven
se vznese nad vodou,
ryk bitev hromných dozuří
a bouře ustanou.
 

Poslední člověk

 
Co světský tvar, propadne v zmar
i slunce musí mříti!
než Nesmrtelnost za svůj dar
co smrtelné, můž vzíti.
Na duši mou sen dopadal,
jenž duchu mému křídla dal
a k době té mne schvěl,
já tvorstva slední okamžik
jak druhdy Adam jeho vznik
jsem ve svých dumách zřel.
 
 
Zrak slunce chorobný měl vzhled,
zem bledá, šedá tlela,
kol posledního z lidí v sled
se koster řada schvěla.
Ti v bojích mrtví, rezavou
zbraň vzpínali ti nad hlavou,
ty strávil hlad neb mor,
kol města prázdná, ani šum,
co mrtvol plných ku břehům
táh němých lodí sbor.
 
 
Jak prorok slední človék stál,
bez pochyb, klidný, bdělý,
jak bouře valný duch když vál
a zpustošil hvozd celý.
Řka: Hrdé slunce, zhasni již,
tvá tvář je led, ach ustaniž,
dál plout, jsme bratři teď.
I Milost prosí: Ne víc dál,
slz lidských zřelo’s ve příval,
dál téci nemá, hleď!
 
 
Ať moudrost, pýchu, nádheru
v tvém svitu rozvil člověk,
i uměn slávu veškeru,
jímž slouží živly po věk,
já pro tebe přec nechci lkát,
dne králi, skloň se na západ
s triumfů řadou všech,
jež ozářil tvůj pablesk kol,
jen rci, zda tebou lidský bol
kdy zhojen a kdy vzdech?
 
 
Jdi! Zapomnění závoj nech,
nech noc na všecko spadnout!
Víc nevzcházej, by lidstvem vzdech
a bol zas měl snad vládnout.
Té smutné hry již zanechej,
smyslnost více nevzbouzej,
dost muk, ať lidstvo spí!
Jak nemoci je zdrala léč,
a jak je bitev schvátil meč,
jak srpem tráva tlí.
 
 
Já též mdlý jsem, bych mohl dál
v tvé žáry patřit schnoucí,
ty svědku patřící v můj žal,
mřít neuzříš mne, mroucí!
Můj ret, jenž lká tvé requiem,
ty neuzříš, jak chvějný, něm’,
ni bledost tváří mých,
zmar kosmu buď můj slední šat,
chci, pouze v temnot majestát
by mroucí dech můj tíh.
 
 
Můj duch jen k tomu vzletí zpět,
kdo rajský tvůj žeh vznítil,
však nemni, zmírá, tvůj že hled
se v zmaru v slepost zřítil!
Vzplá v blaženství mu nový den,
jejž neznáš ty a jejž dal ten,
jímž člověk spasen vstal,
vstoup k břehu pekelných on řek,
tam pekel trofej urval, rek,
a smrti osten vzal.
 
 
Mři, slunce! V trosek všeho říš
chci hrdý tady čníti!
Z všech slední nejtrpčejší číš,
již člověk pil, chci píti!
Rci moci, jež tě skryje v klín:
Tak Adamův mřel slední syn,
v rubáši kosmu mřel,
on v tříšti všeho hrdý stál,
on Nesmrtelnost v úděl vzal,
neb za štít Boha měl!
 

XXXI. THOMAS MOORE

Klekání

 
Ach klekání, ach klekání,
čím hudba ta mi vyzvání!
V ní mládí, domov, sladký čas,
kdy zněl mi naposled ten hlas.
 
 
Ty chvíle prchly docela
a mnohá hruď, kdys veselá,
spí v hrobě již a ve spaní
víc neslyší znít klekání.
 
 
Já rovněž zajdu v hrobu klid;
však zvučný zvon dál bude znít,
co jiní budou v dumání
tvou chválu pět, ó klekání!
 

Harfa z Tary

 
Ta harfa, jež kdys v Tarské síni
v svět hudby lila dech,
bez duše němá visí nyní
na Tarských pustých zdech.
Tak dřímá pýcha zašlých dob
a ten tam jest ruch slávy,
tlí srdce tichá v tísni mdlob,
jichž tep kdys bouřil žhavý.
 
 
A vůdcům v boj a paním k reji
nezazní ona víc;
jen v noci puká struna její
báj zhouby šeptajíc.
Tak svobody duch dávno kles,
jen divým skřekem nyje,
když hněvem srdce pukne kdes,
tu cítíš – pokud žije!
 

Nářek hebrejský

 
Tvůj, Israeli, padl trůn,
je ticho v pláních tvých,
tvé opuštěné prahy kol,
tvé děti v řetězích.
Kde rosa, jež by skanula
v Ethamu suchou pláň?
Kde nebes zář, jež vzplanula
by tobě cestou v skráň?
 
 
Měls Jerusalem, pane, rád,
tvým druhdy celý byl,
tvá láska jeho dědictví
a v moc trůn tvůj se skryl.
Tu přišla bouř, blesk divý
do olivy tvé vjel,
a v Salemu mně lživý
bůh potupně se skvěl.
 
 
Tvá hvězda klesla, Solyme,
tvé slávy zašel čas,
jsi stezí, kterou zatočil
se bouřný vichr v ráz.
Teď mlčí sály šeré,
kde silných vládl rod,
v prach klesly věže, které
teď Baalský znectil svod.
 
 
Jdi, pravil, ku vitězi pán,
meč svůj v jich krvi ztop,
jich valy srovnej se zemí,
neb mých v nich není stop.
Sionu chmurná dcera
svých dětí zdeptá prach
a Hinamu tůň šerá
smrt její ztopí v tmách.
 

Indická melodie

 
Věř, vše co zářné, zbledne,
nejdřív to nejzářnější,
co luzné zrak tu shledne,
v let dá se nejrychlejší.
Plá hvézda, spadne hned,
květ v puku opadává,
v jich obrazu je svět,
tvá jemuž hruď se vzdává.
Věř, vše co zářné, zbledne,
nejdřív to nejzářnější,
co luzné zrak tu shledne,
v let dá se nejrychlejší.
 
 
Kdo hledat bude vnady
a ples, jenž vyzní vzdechem?
Kdo věřit v svazky tady,
jenž trhá chvíle spěchem?
Jest líp, se v hloubce krýt,
v tmách pro vždy ležet v stínu,
než, světla schopen, zřít
je prchat pro vždy k zhynu.
Věř, vše, co zářné, zbledne,
nejdřív to nejzářnější,
co luzné zrak tu shledne,
v let dá se nejrychlejší!
 

Ó přijde čas, věř, truchlý čas!

 
Ó přijde čas, ach krutý čas
i tomu, jenž vždy rád
se na všech nivách mládí pás,
květ každičký chtěl rvát.
Když odříkání, přijde chvíle
snům pyšným, zářivým,
v ráz umřít jak by bylo milé,
než život – nic a dým.
 
 
V Africe slunce zajde-li,
noc zatopí vše v mžik.
Co život? Zhasniž setmělý,
v němž lásky plápol znik.
On severní den, jenž se stmívá
skrz husté mlhy tíž,
bez ohně který chladný zbývá,
jenž dávno zhasnul již!
 

S Bohem, Terezo!

 
Buď s Bohem, Terezo! Viz onen mrak,
jenž bledý měsíce obličej halí,
až bude kalit mu úsměvný zrak,
tu hoch tvůj bude přes moře, v dáli.
 
 
Jak onen mrak nad tebou, dlouhý čas
má láska nad tvým životem stála,
já šťastnou tě našel, tvář smích a jas —
ó jaká změna teď s tebou se stala!
 
 
Teď volna budeš, jako zbuzena
z děsného snu, jenž svíral tvoji hruď,
hleď, z měsíce jest kletba stržena,
mrak přešel již – Terezo, s Bohem buď!
 

Když Piazzettou…

 
Když Piazzettou v tiš
vlá noční chlad,
zda, Ninetto, víš,
kdo přijde rád?
Co maska je zraku?
Pozná tě tmou,
jak Amor zná v mraku
Venuši svou.
 
 
Já ve lodníka šat
jsem přestrojen, „loď“,
v sluch všeptnu ti v chvat,
„tě čeká již, pojď!
Teď co kolem luny
mlh šlář se stkal,
ve spící laguny
prchněme v dál!“
 

Pryč s číší!

 
Pryč s číší! – Ať si šumí
a tryská sebe výš!
v dnů ztracených ach, dumy
mne láká i v snů říš.
Zrcadlem čaroděje
mně její odrazy
dny kouzlí bez naděje,
jak stínů obrazy.
 
 
Při každém doušku hnedle
zřím zašlých plesů třpyt,
rty vidím žhnouti zbledlé
a mrtvá srdce bít!
Když roků krytých stínem
zřím řadu ztracenou,
tu slzami – ne vínem
vře číše přede mnou!
 
 
Mír spícím buď!
Mír spícím všem tu buď!
Na pláni leží krvavé
bez rakve, bez rubáše,
mha s rosou v pršce mlhavé
nad nimi pláčí plaše,
mír spícím bojovníkům buď!
 
 
Co platna odvaha?
Kde padl dub, tam sedrána
tříšť do zimy až zbyla,
však srdce jednou urvána
se pro vždy rozloučila.
Co platna jejich odvaha?
 
 
Však kletba vítězům!
Chcem chladni zde též ležeti
jak ti, jež nám jste vzali,
než vyšla by nám z paměti
msta, již nám odkázali.
Buď kletba vítězům!
 

Viz, kterak mraky…

 
Viz, kterak mraky jak v smíchu
prokmitá jitra čár,
a zem se vykupujíc z hříchu
dnu, světlu volá zdar!
Jak andělé křídloma třesou
a s rajským úsměvem
na slunných čelech jak nesou
lásku i naděj sem!
 
 
Slyš, kterak zvučí jich písní
mohutný, slavný proud,
kol toho se líbezně tísní,
jenž chtěl zde spočinout.
Pod došky nizounké chaty
spí Otce jediný syn,
jenž s výše sestoupil svatý,
on Bůh, v náš zemský stín!
 

Večerní, slyš, hymna splývá…

 
Večerní, slyš, hymna splývá
přes vodu sem jasně v tiš,
stále blíž a blíž se schvívá,
než mře sladce v uchu již:
Jubilante, Amen!
Vzdáleněj zas, matněj splývá,
až mře sladce v uchu již:
Jubilante, Amen!
 
 
Měsíčnou se vlnou valí
k břehu, kde jí sladko mřít,
hněvný příboj hřmí teď z dáli,
jasně slyšíš tmou ji znít:
Jubilante, Amen!
Slyš, jak vlny se zas valí
k břehu, kde jí volno mřít —
Jubilante, Amen!
 

Buď světlý sen tvůj!

 
Buď světlý sen tvůj! Vše tvé lkání
ti v spánku buď jak usmívání!
Ti, jež ti vzaly smrt i čas,
ti drazí tví a tolik milí,
ať s úsměvem se zjeví zas,
v snu ať se k tobě schýlí!
 
 
Kéž dítě, které zachrániti
tvůj nemoh pláč, jak začneš sníti,
ty uzříš živé, žert a smích,
bez úrazů, jež skýtá žití —
a změněné-li máš je zříti,
buď, jak je najdeš v nebesích!
 

Svět a nebe

 
Svět celý prchavé jest zdání,
jest hříčka, obraznosti plen,
i plesu úsměv, hořké lkání,
vše prchavý blud, oklamání,
a pravdivé jest nebe jen!
 
 
Je lichá sláva se svou zoří,
v noc brzy zvrátí se jí den,
a láska, naděj, radost hoří
v mžik, květ jsou, jenž se z hrobu noří,
a věčně plane nebe jen!
 
 
Jdem v chmurném dnu, bez každé stezky,
za vlnou vlna rve nás změn,
a sjedou-li přec náhle blesky,
ozáří cestou pláč a stesky,
však úkoj podá nebe jen!
 

Kdo je ta dívka?

 
Kdo je ta dívka? Ptám se zas,
přes výčitek škleb i řeč zloby,
plá nezemský jí z oka jas,
zda růží nach jí líčka zdobí?
Ne, nočních ve modliteb lkání
jí zbledla tvář, jí zhasnul zrak,
a přec-li časem zříš tam plání,
plá jistě s hůry sem v náš mrak.
 
 
A nehledá ji duše v těch,
kdo spějí Pána ku oltáři,
jichž říza v kvítí, v kamenech
jak modly byly by, jen září.
Věř, nebe ňadra nevyplní,
jež v nádhery se tají šat,
a ta, jež zemským leskem slní,
nad mdlobou svojí musí lkát.
 
 
Ne ona bytost truchlivá,
jež láskou mou tím, že jen svádá,
jí ve zraku moc zářivá
lesk glorioly kolem spřádá.
Ó krása nikdy nezaplála
tak čistě jasným plamenem,
jak na oltáři lampa stálá
se taví sama v ohni svém!
 

Pták

 
Pták, který letí na Východ
– ó jaký chvat a ples! —
věř, nezná vichrů divý svod,
ni křídlem aby kles.
Skrz světlo, vzduch a stále v před
až v pána svého klín,
kde zemský prach mu nevlá v let,
kde neruší jej stín.
 
 
Tak minouti mne, Bože sám,
vše, co jest nízké, nech,
v sfer čistších vzduch a k vyšinám
řiď k sobě ty můj spěch!
Bez mraku, hříchů dovol, dál
bych pouze k tobě tih,
tvůj svit by do cest mojich plál,
tvá volnost v křídlech mých!