Kitabı oku: «Moderní básníci angličtí», sayfa 5

Řádky psané do alba v Elbingerode na Harzu.

 
Na břehu mocného jsem Brocknu stál,
zřel hvozd nad hvozd a vrch se nad vrch týčit
jak obraz vlnivý, jenž modrou dálkou
byl ohraničen. Pracně cestu dolů
jsem klestil dál si lesy jedlovými,
kde svěží mech se v svitu slunce třás
jak zdoba mrtvých, kam jen zřídka pad
a dutým tonem ptáka sladký zpěv.
Zde vítr, který bez ustání duje,
svůj slavnostní šum odděluje přísně
od znění vodopádů, od hlaholu
potůčka, jehož servaných skal změtí
si hnědé kůzle skáče zvoníc čile,
až tam, kde stará (jak z pohádky) koza
chví bílým vousem svým. Já kráčel dál
tich, zamyšlen, neb zde jsem objevil,
tvar zevnější, byť vznešen sebe víc,
že z vnitřního jen žití cenu má,
bez toho krásným číslem jest – však matným
a neurčité ceny, ježto srdce
zde nemá zvěsti o příteli, děcku,
krásných dívkách, naší první lásce,
o otci svém, o nejsvětějším jménu
tvém, vlasti ctná! Ty moje královno,
ty Anglie, ty bohy vyvolená,
má drahá vlasti! Touhy divné pln
jsem k západu zřel, tvoře z temných mraků
si bílé srázné tesy tvého břehu!
Ó vlasti má! Tou vzpomínkou a pýchou
mi srdce vzkypělo, zrak v slzách tonul,
ten hrdý Brocken, hvozdy, vrchy kol,
vše mizelo jak slabý, temný sen
před zrakem mým! Ten nezatracuj cit
tak lehko, cizinče, tak, jak jsem já
úsudkem ukvapeným, pochybností
vyššího ducha v muži neznesvětil,
jenž cítí, Bůh že všady! Bůh, jenž všecko
na jednu mocnou stvořil rodinu,
on otcem nám, a svět nám domovem.
 

Oheň, Hlad a Řež

Scena: Zpustošený kraj ve Vendée. Hlad obnažen leží na zemi, k němu přistoupí Oheň a Řež.

Hlad:

 
Kdo, sestry, ó sestry, poslal sem vás?
 

Řež (k Ohni):

 
Můj v ucho mu to pošeptá hlas.
Oheň:
Ne! Ne! Ne!
Ó slyšte, duchové, duchů zvěst,
ta zpráva v pekle svátek jest!
Ne! Ne! Ne!
Jen zvěděli o něm z řeči mé,
a všecky duše, všickni zatracenci
tam v pekla jícnu, v šíleném věnci
se shlukli, v ruce vesele tleskali
a dál mne nedbali,
však ohlasem zněly pekelné skály
a strže, jak se smáli!
Ne! Ne! Ne!
Ó slyšte duchové, duchů zvěst,
ta zpráva v pekle svátek jest!
 

Hlad:

 
Jen tiše šeptni to uším mým
jak tuchu toho, o čem vím.
 

Řež:

 
Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!
Je tušíte?
 

Oba:

 
To týž, to týž!
 

Řež:

 
Já kradí jsem z doupěte vystoupila,
a stalo se; já lidskou krev jsem pila,
kde mrtvol řada třistatisíc byla.
 

Oba:

 
Kdo zavinil to, víš?
 

Řež:

 
To týž! to týž!
Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!
On pustil mne a hallo! křik,
jen za to jemu čest a dík!
 

Hlad:

 
Dík, sestro, dík! Voj reků pad,
jich ženy a děti měly hlad,
já v dýmném poli boje byl,
a hnáty a lebkami rachotil,
já vlky chtěl, krkavce zaplašit
a hltavé buldoky – nechtěli jít.
A tak jsem prch’, já nemoh’ zříti
jich hodokvas. V tom děsné vytí
mi padlo v sluch a znělo blíž,
skulinou v horskou zřel jsem chýž.
Co zřel jsem, čí o tom potucha?
 

Oba:

 
Mně, bratře, šeptni to do ucha!
 

Hlad:

 
Hoch ležel na těle své matky mladém,
a tu jsem oba zaškrtil hladem.
 

Oba:

 
Kdo zavinil to, víš?
 

Hlad:

 
To týž, to týž!
Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!
On pustil mne a hallo! křik,
buď za to jemu čest a dík!
 

Oheň:

 
Já, milá, z Irska přicházím,
tam pole a ploty požár a dým.
Na západu slunce neplálo tak,
a den když ztajil noci mrak,
jak tudy jsem jel a bez dechu hřměl,
na bocích pěst, leb jsem schýlenou měl.
Ó byl to veselý požitek!
zřít nocí prchati dobytek,
jak divý žár kol řádil,
tryskem stále větším pádil.
Při světle hořících stájů a chat
tak mnohý nahý rebell zastřelen pad’,
v plamenech zaplál domů celý řad,
a s praskotem střechy se hroutily v pád,
jen bab škoda nebyla, jež klely,
churavé na ložích řvaly a mřely.
 

Oba:

 
Kdo zavinil to, víš?
 

Oheň:

 
To týž, to týž!
Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!
On pustil mne a hallo! křik,
buď za to jemu čest i dík!
 

Všickni:

 
On pustil nás a hallo! křik,
kde proň je čest a kde proň dík?
 

Hlad:

 
Vždy moudrost přijde, kde není co jíst,
já hledat chci davy a davy všech míst,
až vzteku všech překypí číš,
až chytne jej i děti jeho nenávist!
 

Řež:

 
Úd po údu mu trhat musí, slyš!
 

Oheň:

 
Jste nevděčníků stará změt;
tak pro vás mnoho udělal a teď
tak splácíte mu málem? Každý hleď!
Měsíců dvacet – schvátiž mne zloba! —
on nadháněl kořist pro vás jen oba,
a hodina stačí teď pro váš chtíč
za práci osmi let? Ó pryč! ó pryč!
Já jediný jsem věrný mu dost,
chci držeti jej pro věčnost!
 

XXVI. ROBERT SOUTHEY

Bitva u Blenheimu

 
To v letním bylo večeru,
kdy u dveří své chaty
po práci starý Kašpar sed
si v slunce západ zlatý,
co vnučka jeho Mina malá
si na trávníku vedle hrála.
 
 
Tu bratr její Petříček
sem cosi valil k hraní,
to bylo velké, kulaté
to našel, zdroj kde v pláni.
Co kulaté to hladké velké,
se ptal, co našel v říčce mělké?
 
 
To starý Kašpar hochu vzal,
jenž zdiven naň se díval,
Hleď, to jest lebka, hochu můj,
a vážně hlavou kýval.
Těch chuďasů zde mnoho zbylo,
když velké vítězství zde bylo.
 
 
Já v zahradě jich našel dost,
tam hromady jich leží.
Já vyoral jich často víc
ve polní hroudě svěží.
Tam sta a sta jich zemi krylo,
když velké vítězství zde bylo.
 
 
„Jak stalo se to, pověz nám?“
Petříček dí jak divý
a Minka oči otvírá
a čeká steré divy.
„Tož s námi sděl ten zápas celý,
proč bili se tam, proč tam mřeli?“
 
 
A Kašpar: „Kdo byl Angličan
Francouze v útěk stopil,
však proč tam tak se vraždili,
jsem dobře nepochopil,
leč co tu vojska, přisvědčilo,
jak velké vítězství to bylo.
 
 
V Blenheimu otec můj byl živ
u malé řeky břehu,
chýš spálená až v základy,
on na útěku, v běhu
i s ženou, dětmi, v bitvy vřavě
ni úkryt neměl svojí hlavě.
 
 
A mečem ohněm šírý kraj
kol spustošen byl celý,
a mnohá matka podlehla,
a mnohé dítky mřely,
však to se vždycky přihodilo,
kde velké vítězství kdy bylo.
 
 
A pohled na to bojiště
děs, hrůzu hnal mi v tváři,
ta spousta zlá, jich tisíce
kde hnily v slunce záři,
Tak na vlas vždy se přihodilo,
kde velké tak vítězství bylo.
 
 
Vévoda z Malbro slávu měl,
s ním Eugen, princ náš milý!“
– Dí Minka: „Notný práce kus
zde oba postavili!“
„Ne, dítě,“ starci z úst se lilo,
„to velké vítězství jen bylo.
 
 
A každý pluk ctil vůdce ty
již tak to vykonali.“
– „Však jaký z toho všeho zisk?“
se Petříček ptal malý.
– „Mlč, kluku! Nevím, však to dílo
vím, velké vítězství že bylo.“
 

Inchcapské skály

 
Tak tichá voda, tichý vzduch,
koráb i mužstvo – ani ruch,
plachta se nepohnula v stranu,
příď klidně trčí v oceanu.
 
 
Bez pěn a hluku, ani hles,
jdou vlny přes Inchcapský tes,
jich lehký příboj, lehký sklon
Inchcapský neprobudí zvon.
 
 
Z Aberbrothoku opat vznes
zvon záchranný na skalný tes,
na sudu v bouři ten se chvěl
a výstrahou dutě plavcům zněl.
 
 
Když příboj přikryl skalný sráz,
výstražný plavci slyšán hlas,
tu blízko útes vytušili
a opata čin velebili.
 
 
Ve plné slávě slunce dnes,
vše jedna radost, vzruch a ples,
ve vlnách racek s křikem znik
a samý ples byl tento křik.
 
 
Sud zvonu z dálky v zeleni vod
se tměl a tměl jak černý bod,
pirat sir Ralph stál na palubě,
bod černý zřel vod ve obrubě.
 
 
Vším cítil jara mízu vlát,
on hvízdal, zpíval, cítil plát
hruď rozkoši, jež kol se hostí,
však u něj byla zlotřilostí.
 
 
Zrak upřen na Inchcapský sráz
křik: „Odražte mi člunek v ráz,
až k zvonu já si vyjedu,
cos opatu tam vyvedu.“
 
 
A loďka vjela mezi skály,
k Inchcapským tesům veslovali,
sir Ralph se s člunu schýlil v let
a od sudu zvon odříz hned.
 
 
Zvon klesl v hloub – to dutý sten,
vír sperlil se, tříšt splaskla pěn,
děl Ralph: „Kdo objede ty skály,
ten opata víc nepochválí.“
 
 
Ralph pirat odplul na to v dál
a dlouho mořem harcoval,
a bohat lupem hojným v běh
loď obrátil, kde škotský břeh.
 
 
Mhou hustou vše se zakrylo,
ni slunce vidět nebylo,
den ke dni vítr fičel zlý,
až jednou večer utich mdlý.
 
 
Na palubě stál loupežník.
Kde zem? Zrak tmou mu nepronik.
Děl Ralph: „Brzy se rozsvítí,
již měsíc musí vyjíti.“
 
 
Děl jiný: „Neslyšíš vln vzdech,
je blízko, já bych tušil břeh.“
– „Kde nyní jsme, mně těžko říci,
však rád bych slyšel teď zvon znící.“
 
 
Nic neslyší, jen moře vře,
bez větru jedou v proudů hře,
až s třeskem do skal koráb kles,
ó, Bože, Inchcapský to tes!
 
 
Sir Ralph tu zří, že vše to tam,
v zoufalství klne sobě sám,
proud vln sem vniká – marný boj!
loď sjela s hlukem ve příboj.
 
 
A smrti slední ve zápas
on slyšel dutý zvuk a hlas,
jak pod vodou by v dutý ston
ďas rozhoupal Inchcapský zvon.
 

Cesmina

 
O čtenáři! Zda pozorovals jen
cesminy kmen?
Co pozorný zrak můž tam čísti
na hladkém listí,
jež vtipně srovnáno jest v lad,
že zmate to i atheisty spád?
 
 
Viz dole jako trní hustý plot
jen osten, hrot,
že stádo žádné, ať se jak chce blíží,
mu neublíží,
kam nedosáhne, tam list na vše strany,
se hladký rozvíjí a bez ochrany.
 
 
Zrak zvědavý se při něm zastaví,
strom vypráví
mi moudrost, jíž se rád vždy řídím.
V něm symbol vidím
i látku k pisni rozmarné, jež skromně
snad prospěje i potěší i po mně.
 
 
Tak na zevnějšek mnohým často sám
se drsný zdám
a nevlídný, vetřelců drzá chasa
když sny mé drásá,
však v kruhu přátel vlídný jsem a sladký,
jak cesminy list ve výši je hladký.
 
 
Nechť zvykem mládí zbujnost, pych a vzdor
ve mnohý spor
mne zavedly, však hledím denně v žití
se stále umírniti,
bych v stáří aspoň měkký byl a sladký
jak cesminy list ve výši je hladký.
 
 
A vše když v létě stromy, kam jsi hled,
jsou lesk a květ,
cesminy list jak jejich v jara plese
tak neleskne se,
až v pozdní zimě teprve nám sladký
jest její tmavý zelený list hladký.
 
 
Tak rovněž v mladosti své dnech
ve kruhu všech
chci tichý, vážný, zamyšlený státi,
vše vážně bráti,
by pozdní věk můj vlídný byl a sladký
v své písni zelený jak ten list hladký.
 

Hannah

 
My zeleným a dlouhým šli jsme plotem,
tu průvod pohřební. Ten nebyl zde
číms všedním, v ulicích jak města bývá.
My zůstali stát a my ptali se,
kdo nesen k hrobu. Odvětili nám,
že dívka venkovská to, v osmnácti
jež dlouhých měsících zde strádala
se trávíc zvolna, smrti hodina
že byla vítána jí. Šli jsme dál
do družné společnosti, kde čas ubit
byl marným hovorem, jenž mře a vzniká
bez každé stopy. Pozděj večer byl,
když domů jsem se vracel, vzduchem táh
van chladný a šer matný, lidský zrak
jenž v nitro obrací. Já dlouho ještě
jsem slyšel umíráčku temné rázy
sem z údolí, já na mrtvou jsem myslil.
Já ptal se, – smutný poznal její osud.
Bez chotě nesla mateřské vše péče
a ten, jenž v lásce měl jí blízký být,
byl v šírém moři. Opuštěná bídně
všech byla pošklebkem a jméno její
hrou jazyků zlých. Horší stih ji žal,
že zapomněl ji, jejž tak ráda měla.
Jen jednou psal jí. Však to kapka jedva
v číš bolů jejích byla, jediná
a list když přišel jeho rodičům,
nic nebylo v ném o ubohé Hanně,
a bylo-li cos, bylo chladné slovo
a trpčí nežli mlčení. Tak žila,
se trudíc pro své dítě pracovala,
ba na smrtelném loži zvedala
mdlé ruce ještě, aby mohla plésti,
až seslábla. A stará její matka
vše pro ni dělala, co láska žádá,
se dřela na ni prací klopotnou,
ač sotva vydělati byla s to,
co život stojí, nemoce a bol.
Tak ležela na lůžku chudiny,
jsouc celá utrápená dlouhým trudem,
jenž srdce rval jí; příliš slaba byla
též láska, pro dítě již chovala,
by mohla dát jí výraz, před děckem,
kterého mohla potěšit ji láska,
jak cizí prchala. Tak zvolna cizí
se stala všeho světa okolnostem
a těchou bylo jí jen chladné lože,
v němž dojdou klidu vždy, kdo trpící.
Tak ležela v svém sledním domově
a všecko přešlo, zármutek i nemoc
i srdce trud i hanba s lítostí
své dílo dokonaly. Hoši míjí,
když na hřbitově hry své provádějí,
ten čerstvý hrob, než tráva na něm vzroste.
Zem brzy prokáže mu tuto službu
a nikdo, bezcitný kdo šlape trávník,
na bolů nemyslí svět spící tady!
 

Růže

 
Tu růži šetř mi, Editho, – snad žije,
svit cítí slunce, pije osvěžená
snad rosu noční. Jemnou nervi rukou
jí nitky života a neboř jí
cit bytí! – Nevěřící, usmíváš se?
Pojď, k díkům chci si tebe zavázat,
zvěst vyprávět ti z časů minulých,
neb v legendách se vyznám důkladně,
když necháš žít ji. Byltě jednou čas,
kdy tato nejsvěžejší z květů byla
na šíré zemi. Ty jsi neslyšela,
kým zázrakem se tyto vonné lístky
v nach otevřely slunce paprskům.
V Bethlemu žila dívka židovská,
ta slula Zillah a tak slíčná byla,
že chvály její plná byla Juda,
kdo její tmavých očí viděl třpyt,
v nichž duše svítila a jaká duše
v tom plála mírném ohni, zastesk sobě!
Ni v samotě, ni v davů tlačenici
víc její vzpomínky se nezhostil,
šel za ním ustavičně obraz její
zrak poutaje a naplňuje hruď.
Však běda mu, co láska nevěděla,
jen hluboký žár zbožné horlivosti
ovládal všecky pudy její duše
a spojoval je pouze v lásce k Bohu.
Vzdech, úděl mužů všech jejího kmene,
zněl nadarmo a přece všickni ctili
ctnost přísnou naděje jich ničící.
 
 
Jen jeden zlý byl, chlubný, ješitný,
jenž zřel ji, chtěl ji a pak zoufaje
jí nenáviděl. Okem smyslným
na tváři její tkvěl, až hněvu vzplání
jí dalo nový čár, žár větší jemu.
Jej bála se, bylť drzý jeho pohled
a tahy jeho nesly zjevný ráz
hamižné surovosti, bála se,
čím burácí hněv uražené pýchy,
jenž tahů jeho bledý, lživý úsměv
políval divým ohněm. Nadarmo
se nebála, přísahalť Hamuel,
cti její kladl skryté nástrahy,
zlou pomluvu on šířil uměle,
jež rychle šířila se, najdouc víru,
jak Zillahy zrak v chrámu k výšinám
se točí plana svatým vytržením,
plá mnohému, jení jeho blesky zná
a vidí jiným citem oživené.
Jak lehká věc to, hráti na svatou,
za jasného dne celým před zástupem,
však oči všech se nocí zavírají
že její život v jádru špatný jest
a trestu hodný.
 
 
Hanba, hanba tomu,
kdo lehce víru zlým dá jazykům,
již ničí pověst jiného. Zlý klep
byl sotva slyšen, opakován hned
a víra dána mu. Neb Hamuel
lstným spádem sehnal mrzké toho zdání,
že vina byla těžkou, tak že na smrt,
smrt ohavnou ctná dívka odsouzena.
 
 
Za valy města pusté bylo pole,
to místo děsu, na němi zločinci
šli na smrt. Vztýčena tam hranice
a hořlavých tam látek nakupeno,
jež usmrtiti měly nevinnou.
Ji opustil Bůh, zdálo se, i lidé.
Dav Bethlemských stál kolem, spoutanou
zřel Zillah u kůlu, jak snivý zrak
ku nebi vzpíná v tiché zbožnosti,
o vině její začli pochybovat.
Pln jiných myšlének však u kůlu
stál Hamuel, jej divá vášeň svedla
až sem, však city nové, neobvyklé
v něm hnuly se, ty první muky hrozné,
zbuzené viny, předzvěst bědy Pekel.
Zrak Zillahy, jenž těkal do kola,
pad náhle na vraha a okamžik
tam utkvěl, ba do jeho duše vnik
jak dýka, zanechal tam hlubé rány,
jichž nelze zhojit. Svědomí! Bůh v nás!
Ni v chvíli slávy lotra nešetříš
ni v chvíli smrti ani v chvíli hanby
před zbožným neprcháš! – Hle, pochodeň!
Jdou ke kůlu již – stůjte, zaražte!
a zduste plameny! – Ne, vystupují,
výš tryskají a výš až k nevinné
trpící dívce! – Bože, zachraň ji,
Však běda, požár vzmáhá se a šíří!
Bůh posýlá svůj dech, před jeho váním
žár choulí se, vše jeho plameny
se náhle rázem v jeden pojí blesk,
jenž dlouhý Hamuela zachvátí
a zničí jediného. Davů křik
zda slyšíte? – Však větší vizte div!
Kůl klíčí, větve má, ty v stinné loubí
ve tísni svěžích listů, rosných poupat
se klenou nad dívkou, kol růže kvetou
a poprvé, co lidstvu ztracen Ráj,
vzduch edenskými plní vůněmi.
 

Vítězství

 
Slyš! Zvonů kostelních jak hromný zvuk
se veselého ucha dotýká!
Dnes přišly zprávy velmi radostné:
Dvě statné lodě utkaly se v boji,
to děsný boj! To útěk zoufalý!
Však zprávy dobré jsou a radostné.
Zas zvítězila stará Anglie!
Den slávy nový moře vládcům vzplál!
A ti, kdož padli, padli pro svou vlast,
své chvály mají řádky prchavé,
jsou zapomněni pak…
 
 
V těch slávy dnech
pad’ také muž, o jehož temném jmeně
zvěst skvělá dějin žádná nehovoří.
Mír této čácké duši! V seznamu
všech obětí čta jeho jmeno, Bohu
jsem děkoval, že neznámý byl mně.
Však pozděj’ zvěděl jsem, že tento muž
z těch byl, zákona které násilí
od ženy, děcka, domu odtrhlo,
jež prací živil svou. Však on byl muž
ryzího srdce, miloval svou choť,
byl otec pečlivý, jenž z žoldu svého
své miláčky ve dálné vlasti živil,
a v noci často hovoříval o nich
na tiché palubě, s tím kamarádem,
jejž míval rád. – O štěstí doma mluvil,
i o setkání, Bože! hodině,
až jeho srdce, mužné jeho srdce,
jak srdce děcka celé překypělo
nejměkčí láskou! Budiž véčný mír
té čacké, statné duši! Najednou
a milostivě přišla kule smrti,
neb přišla náhle drtíc, nenechala
mu času k vzpomínce těch, jež měl rád.
Teď v klidu odpočívá na dně moře.
Jich těšitelem buď, jenž’s přítel vdov!
Věř, nikdo neví, jaký chladný mráz
jí všecku v srdci stavil krev, hnal zpět,
když první o boji zvěst uslyšela;
a nikdo neví, s děsnou nadějí
jak slyšela číst jmena všech, kdo padli,
a nikdo neví, a byť věděl, sotva
dbát bude toho, s jakou láskou v duši
a s jakou úzkostí na děti hledla
i toho na obraz, jenž byl – dnes není.
Ó Bože, ty, jenž vdov jsi přítelem,
buď také těšitelem jejím, Pane!
 

Stesk chudých

 
„A co lid chudý naříká?“
kdys boháč se mne ptal.
„Pojď, vyjdem spolu,“ pravil jsem,
„bych odpověď ti dal.“
 
 
To večer byl, sníh v ulicich
a kolem tuhý mráz,
my v teplých šatech upjati
a přec jen záblo nás.
 
 
Tu přistoupil k nám starý muž,
vlas řídký, bílý měl;
„Co venku v zimní noci chceš,
co zde?“ já k němu děl.
 
 
„Je ovšem zima,“ pravil mi,
„leč topit nemám čím,
tož venku žebrám podvečer
o soucit hlasem mdlým.“ —
 
 
My bosé dítě potkali,
cár, díra jeho šat.
„V tom chladném větru, co tu chceš?“
jal hned jsem se ho ptát.
 
 
I dělo: „Doma v bídě zlé
jest všeho potřeba,
na loži otec – poslali
mě žebrat o chleba.“
 
 
Na rohu žena seděla
ve pusté ulici,
na zádech děcko, u prsu
pak druhé plačící.
 
 
„Co v pusté noci děláš tu,
kde mrazný vítr tak?“
by ztichlo, k děcku na zádech
svůj obrátila zrak.
 
 
Pak děla: „Muž je vojákem,
já šla mu „s bohem“ dát
a nyní do své farnosti
se musím dožebrat.“
 
 
My smavé děvče potkali,
šat volný, schýlen zor,
ta začla s chodci nočními
hned smělý rozhovor.
 
 
A já se ptal: „Co svedlo tě
až v tuto bídu sem,
ku hanbě, zmaru, v pozdní žal?“
i řekla: „Chudá jsem!“
 
 
Já k boháči se obrátil,
jenž zamlklý tu stál:
„Proč chudý lid si naříká,
z těch každý zvěst ti dal!“
 

Svatý Romuald

 
Kdys, nevím víc to nazpaměť,
však víc to bude než sta let,
na hospodu kýs Francouz zaklepal;
jej krčmář vyšel uvítati,
to, ono začal povídati,
neb cizince již z dřívějších dob znal.
 
 
Tu ptal se cizinec:
„Nu, řekněte mi přec,
živ svatý Romuald v své chýši, či již zhas?“
– „Ne, opustil on oveček svých davy,
jej nezřel jsem víc, jak jsem křesťan pravý,“
děl krčmář, host co zdiven hlavou třás.
 
 
„Ach, jak vynikal nade všemi!
Tak svatých málo na šíré jest zemi!
Dnů celých třicet nosil košili
v počasí každém, v noci, ve dne stále,
prach s popelem, to pravím k jeho chvále,
on věděl, sotva by ji zbílily,
na déšť ji pověsil na krátký čas
a pak ji oblek zas.
 
 
V své lesní celi divě rval
se často s ďáblem, konal pravé divy.
neb satan zrovna jako Turek divý
do něho pral,
a boj ten stejnou mocí
se táhl přes den, nocí
až často v jitra jas,
on berlou pral jej s křížem, rohem ďas.
 
 
Tu oheň chrlil satan – samé vzteky —
jak svatý Michal by to před ním stál,
co světec stále slal
v srsť jemu svaté vody celé řeky.
Kam pohled v celi pad, byl kouř a dým.
Tak denně šlo to, svatého až tvář
na žluť a čerň zbarvila síry zář
a smrděl při tom! – Jak? já pane, vím!
 
 
A jak své tělo usmrcovat znal!
Když dával někdo kvas,
on přišel sice v čas,
zhled všecky lahůdky a potom prál:
„Ó bříško, břicho!
dnes chtělo bysi labužiti, vím,
však nelze, já ti dím,
jdi k chlebu, vodě hezky domů, ticho!““
 
 
Leč cizinec dí: „Jak se stalo jen,
že opustil kraj, kde byl tolik ctěn?“
– „Nu,“ pravil krčmář, „to vám povím rád.
Zde vzali sobě lidé do hlavy
mu neobvyklou poctu prokázat,
leč on, nepřítel každé oslavy,
jak pochopíte, všecko snésti moh,
jen to ne – a tak v noci kdys vzal roh.“
 
 
„A jaká pocta byla to?“ host ptá se.
Od krčmáře hned dozvídá se:
– „My myslili, že můž’ nám vale dáti
a v cizině že můž
být pochován ten převýborný muž,
tu, bychom si jej zajistili,
my opatrně sobě usmyslili,
ostatky jeho bysme mohli míti,
jej přes noc jednou – zaškrtiti.“
 

Vodopád Lodorský

 
Jak stéká voda v strži u Lodoru?
Tu běží a stkví se,
tu leží a tmí se;
s vřavou se snáší,
kouří a práší;
řítí se v spor, zápas a vzdor,
a zuří, se chmouří
a kouří a bouří
skrz slují a skalin sbor.
 
 
Skáče, se vine,
leze a plyne,
vzdme se a tryskne,
v krůpějích pryskne,
víří a syčí,
stříká, se vztyčí,
točí se, kvičí,
ráz a ráz
chytí se, zřítí se
znovu a zas.
Zápas to smělý,
pohled to skvělý,
v huku a zticha srdcem se míchá,
každý sluch závratí zmámí ten hlas.
 
 
Břeh nechá, v dál spěchá,
a stoupá, se houpá
a svítí se, třpytí
a víří, se šíří,
a syká a stříká
a leskne se a bleskne se
a chvěje se a rozdme se
a v boji se dvojí
a kmitá, se splítá
a vaří se, sváří
a míhá se, zdvíhá,
a hlučí a zvučí
se vlní, sluj plní,
se kříží, v hloub hříží,
se valí, hřmí v dáli
a v dešti jen třeští;
se ježí a běží
a cupá a supá
se čeří a vzpeří
jak v křeči teď ječí
a mumlá a bublá
břeh lehtá, se řehtá,
se dělí a celí
a kvílí a šílí
a skočí, se stočí,
se sbírá a zmírá
a ve hřmění se rozpění.
 
 
V skal srázy se srazí a plazí
se honí a roní a zvoní,
se smýká a bliká a mžiká,
se kroutí a hroutí v své pouti,
zrak šálí, se kalí a valí,
se dvojí a pojí a rojí
a mručí a bučí a skučí,
v skal zášeří se hašteří a láteří.
 
 
Se skvěje a směje a leje a chvěje
a pílí a střílí, ku cíli se chýlí,
se splítá a hbitá, se kmitá, v prach lítá,
se krouží a ouží, v hloub hrouží, výš touží,
zpět kráčí, v před kvačí a v pláči se tlačí,
tu těká, tam čeká, se smeká a stéká
a z blízka v tes tříská a píská a výská,
v břeh ztápí své tlapy, hřmí v slapy, zem skrápí,
v té práci se kácí a zvrací a ztrácí
se hádá a spřádá a skládá a padá.
 
 
Ve věčnou vádu ve hluku a spádu
oku i uchu svou zjevuje vládu,
se všech stran v sporu, v mohutném sboru
stéká tak peřejí val u Lodoru.