Kitabı oku: «Jan Maria Plojhar», sayfa 13

„Ach, vy!“ řekla důvěrně, přátelsky a trochu blahosklonně zároveň a zdála se co nejpříjemněji překvapena.

Jan Maria vzpamatoval se, sňal klobouk a pozdravil formálně a chladně. Zdál se klidným, ale cítil v žilách mráz.

„Je to k víře nepodobné, kde se lidé všude setkávají,“ řekla paní Dragopulos. „Zde v té poušti!“ A usmívala se co nejvlídněji a tak nevinně! Oči její spočívaly na tváři Cateriny. Koně jejich stáli nyní téměř vedle sebe. Jan Maria mohl je porovnávati. Jak byly obě krásné, ale jak rozdílně krásné! Měl však málo chuti k takovému rozjímání a viděl jen jako mlhou jejich obrysy proti světlému za nimi šedu oblohy.

„Sir George Berkley,“ pravila nyní paní Dragopulos, obrátíc se k mladému muži, s kterým jela, krásnému jako bůh Apollón, „seznamuji vás s dávným přítelem z řeckých ostrovů –“ A ukazujíc na Jana Marii, vyslovila poněkud zkomoleně jeho příjmení. Pak dodala se sladkým, nevinným úsměvem, pohlížejíc na Caterinu:

„Toť zajisté vaše sestra? Budu šťastna, když mě s ní seznámíte.“

„Mýlíte se,“ odpověděl tak tiše, že ho sotva slyšet bylo. „Tedy sestřenka?“ ptala se s úsměvem ještě nevinnějším a hlasem, z kterého vyznívala ironie.

„Slečna di Soranesi,“ řekl krátce a třásl se hněvem, a pak s přízvukem prozrazujícím hluše záští jmenoval paní Dragopulos Caterině.

Dívka byla jako ve snách, tušila, že se zde něco vážného děje, avšak nevěděla určitě co.

„Jest mi zvláštním potěšením seznámiti se s vámi,“ švitořila Pelagie sladce. „Jsme tak staří přátelé s panem Plojharem, vaším – Ach ne, zapomněla jsem, že není vám ničím! Nejste ani jeho sestrou, ani –,“ zamlčela se a ohlížela se. „Ztratili jste nejspíše svého grooma?“ tázala se.

„Bloudíte tak sami samotincí pouští jako Pavel a Virginie. Jaká k závidění idyla!“

Přes tvář Cateriny přelétl slabý ruměnec. Konečně chápala, že ta krásná dáma ji chtěla nějak urazit. Proč? Nemohlo to býti než kvůli němu. Och, to bylo bolestné! Kvůli němu! Tedy si osvojovala nějaké nad ním právo? Jan Maria byl smrtelně zbledl.

„Ano,“ řekl, „slečna di Soranesi, jedouc z nedalekého svého domu do Isoly Farnese na návštěvu, poslala svého grooma kvůli zapomenuté maličkosti zpět a dovolila mi, bych ji, když jsem se s ní zde tak nenadále setkal, jako teď s vámi, až do Isoly Farnese doprovodil.“

Caterina hleděla na něho ne bez překvapení.

„Proč lže?“ myslila si. „Vždyť nečiním nic nepravého, když s ním jedu na procházku.“

Paní Dragopulos smála se však hlasitě jeho výmyslům o groomovi a nahodilém setkání a zvolala: „Jak roztomile to povídáte! Privilej básníků! Vy děláte přece ještě verše a bajky, doufám?“ A vypadala tak nevinně!

Prsty jeho se svíraly tak křečovitě, že přelomil bičík, s kterým si nevědomky hrál.

Sir George obrátil se ku Caterině, pozdvihuje zdvořile klobouk.

„Contessino,“ pravil, „měl jsem čest se s vámi setkati, není tomu dávno, bylo to v domě markýzy Paoliny Valmarina. Odpusťte, nepoznal jsem vás hned.“

„Ó, pamatuji se nyní též,“ řekla Caterina. „Viděl jste od té doby donu Paolinu?“

Jan Maria i Caterina byli tomu Angličanovi v duchu za to vděčni, že tak trapnou rozmluvu přerušil.

„Pojedem kousek s vámi, bereme se též směrem k Isole Farnese,“ řekla Pelagie a všickni čtyři jeli nyní v jedné řadě kupředu.

„Proč nepřišel jste ke mně, jak jste slíbil?“ tázala se Pelagie pana Plojhara. A pak obrátila se ke Caterině. „Je tak nestálý, ten náš přítel. Nebýti této honby na lišky, ku které mě sir George přemluvil, byla bych již dávno Řím opustila a byli bychom se s panem Plojharem beze všeho sbohemdání rozešli! Takoví přátelé, jak my jsme byli! Ne, jakými posud jsme!“ Obrátila se k Janu Marii. „Jak jste při poslední návštěvě o tom našem přátelství blouznil!“ zvolala. „A víte, že se můj muž hněvá proto, že nás nyní tak zanedbáváte? Ovšem netušili jsme, že máte příjemnější společnost.“ Usmála se na Caterinu a zároveň vyletěl jí blesk záští a opovržení z očí.

Caterina porozuměla tomu pohledu, nelekala se ho, mlčela pouze a sklopila oči.

Sir George jí vykládal velmi obšírně a důkladně, jak se lišky honí, a byl pevně přesvědčen, že mu horlivě naslouchá.

Paní Dragopulos švihla svého koně a zašeptala po rusku: „Slyšte mě.“ Byla mžikem o pět kroků napřed.

Nenáviděl ji, proklínal ji, ale chvěje se po celém těle, poslechl.

Sir George a Caterina jeli spolu za nimi.

„Je to vaše milenka?“ ptala se, ohlédnuvši se na Caterinu a mluvíc stále rusky.

„Poslyšte,“ řekl jí, skřípaje zuby, „bude lépe pro vás i pro mne, nepoženete-li mě až na pokraj šílenosti. Jediné urážlivé ještě slovo proti té, jejíž jméno – ach, je to zneuctění pro tu dívku, o ní s vámi mluvit.“ A zaťal pěstě.

Mlčela chvilku. Pak pohledla na něho.

„Neboj se žádné scény z mé strany,“ řekla mu a měřila jej opovržlivým pohledem. „Urazil jsi mě posledně. Ne, urazil jsi pouze mou ješitnost. Odpouštím ti. Vlastně jsem už ani na tebe, ani na tu urážku nemyslila. Ale řekni, proč jsi nepřišel?“

„Poněvadž mám hrůzu z vás a z těch, které jsou vám podobny. Poněvadž tě nenávidím, poněvadž tě proklínám,“ syčel Jan Maria.

„A poněvadž tvoje ctnost a tvoje věrnost se mne bály?“ řekla s chladnou ironií. „Nuž, konečně i to je mimovolná poklona a ješitnost moje může být spokojena. V jednu z těch tvých takzvaných ctností věřím a přikládám jí cenu v jisté míře: míním tvou upřímnost. Ty ostatní jsou směšné a velmi nestálé. Nuž, budu též upřímná – a pak se rozejdeme.“

Mlčela chvilku. Pak pokračovala:

„Především věz tedy, co vlastně dávno víš, že moje láska k tobě nebyla nikdy více, nikdy nic jiného než kapricem. Ta první na Korfu, pravda, nebyla beze trochu víření smyslů. Ale to vzplanutí nedávno v divadle, které ti tak hlavu mátlo, – to byl chorobný pouze nával. Zdál jsi se tak nemocným. Zmocnila se mne strašidelná jakási zvědavost: milovati mrtvolu.“

Jan Maria se zachvěl.

„Tím lépe pro vás, nebyl-li jsem vám nikdy ničím,“ řekl zasmušile. „Nuže, rozejděm se!“

„Ještě ne,“ zvolala. „Musím ti ještě říci, že miluji toho krásného člověka, který za mnou jede, a že on mě miluje, jako snad muž ženu ještě nikdy nemiloval. Přijde za mnou do Neapole a pojedu s ním po té lodi, na kterou jsem tě – v okamžiku slabosti zvala. Dobře udělals, že jsi druhý den nepřišel na mé pozvání, – byl bys se trpce zklamal.“

„Nežárlím a přeju vám i jemu štěstí,“ řekl Jan Maria chladně.

„Stálo by mě to slovo, a zastřelil by tě,“ pokračovala Pelagie a usmívala se přitom sladce.

„Snad bych mu byl vděčným,“ vzdychl Jan Maria. „Ostatně se nebojím.“

„Není také třeba,“ odpověděla. „Nestojíš mi za pomstu. Odhodila jsem tě, když jsi mě více nezajímal. Ach golubčiku, věř, tys ten nejsmutnější na světě milovník a ten nejnepříjemnější, kterého jsem kdy měla. Pravý syn své doby, ty plnou radost života ani cítiti nedovedeš. Užíval bys rád číš rozkoše až do dna, ale chtěl bys přitom býti napolo svatým. Ty nudíš sebe a jiné a nazýváš to těkáním za ideálem. Je to slovo samo o sobě už špatného vkusu. Postrádáš naivnosti v neřesti a nedostává se ti rafinerie. Jdi s bohem nebo s ďáblem. Náš román je u konce. Končí jinak než ty dávno otřepané: žádná kletba, žádné vrhání se mezi milence a sokyni. Ne, golubčiku! Celá moje historie s tebou je ta: kousla jsem do jablka, které mě lákalo na okamžik, ne z hladu, ale z dlouhé chvíle, z přesycenosti, a pak viděla jsem, že je nechutné! Takové jablko prostě zahodíme – a odplivneme si!“

A Pelagie odplivla skutečně.

Jan Maria svěsil hlavu. Nejurážlivější slovo, které lze ženě vmetati v tvář, dralo se mu na rty, ale nevyslovil je. Vztek vzplanul a zhasl v něm jedním okamžikem. Mlčel, cítil jen nevýslovné, děsné ponížení.

„Zasloužím to,“ řekl si a žena ta se mu zdála tou měrou skleslá, že pro ni onu útrpnost pocítil, kterou vždy v něm vzbouzely nevěstky.

Pelagie sytila své zraky strádáním, které tvář jeho jevila, a pak řekla:

„Nuž, nyní po tom vyznání jdi, na nikdy neshledanou!“

Obrátila se dozadu, a způsoby, slova a posuňky změnily se náhle. Seděla na svém koni klidná, graciózní, od hlavy k patě pravá velká dáma.

„Pohovořila jsem si zase jednou po rusky,“ řekla s okouzlujícím úsměvem. „Jsem tak zamilována do toho jazyka, že se každé příležitosti chápu, která se mi naskytne, abych jím mluvila. Avšak, sir George, bude asi už dosti nesnadné dohoniti naši společnost?“

Pak se připojila těsně ke Caterině a podávala jí ruku.

„Jsem vámi okouzlena!“ řekla. „Ten nenadálý váš zjev zde v té poušti účinkoval na mě tak zvláštně. Řekněte, sir George, nepřipomíná vám slečna di Soranesi docela dámu Unu, jak ji Spenser ve vaší zamilované Fairy Queen hned v prvních stáncích líčí? Zdejší scenérie je v souhlasu s onou v básni a pan Plojhar není tomu bludnému rytíři, s kterým Una jede, také nepodoben. Doufám, slečno, že se někdy ve společnosti sejdeme. Až do té doby zůstanete mi v upomínce co dáma Una, to samé kouzlo, které se popsat nedá, vychází z vás jako z oné básně, kterou sir George neustále recituje.“

Šlehla koně, letěla tryskem v dáli a mávala rukou a kývala hlavou a volala ještě několikráte „Adieu, ma toute belle“, až konečně se svým společníkem v hlubší nějaké cestě zmizela.

Caterině bylo volno, když ji více neviděla. Ona i Jan Maria mlčeli a jeli jen pomalu kupředu. Bylo jim oběma, jako by byli otupěli pod těžkou nějakou ranou. On cítil se nejen nešťasten, ale hluboce pokořen, jako do prachu svalen.

„Je po všem, po všem,“ myslil si. „Jak lze jí nyní o lásce mluviti? Byl bych jí dobrovolně vyznal vše, vše. Ale tak to přijít nemělo. Ne tak. Moje vyznání bude se nyní zdáti vynuceným, neupřímným omlouváním.“

Caterina plakala uvnitř nad ním i nad sebou. Ale více ještě nad ním než nad sebou. Jak zdál se nešťastným! Jak trpěl! Nemohla se podívat na tu bledou, zasmušilou tvář, v které nervy hrály a sebou trhaly. Prosila Boha o sílu aspoň k zdánlivému klidu. Byla by ráda něčeho promluvila, aby trapné to mlčení přerušila, nevěděla však co a bála se svého hlasu.

Jan Maria chtěl jí říci: „Caterino, můžete mi odpustit? Kvůli mně snášela jste urážku od té –“

Ne, nebylo to možné. Byl by snad vypukl v pláč a v proklínání svého osudu! Ó kéž mohl koně svého bodnout a daleko, daleko po té pláni uhánět až do nedozírna! Campagna končila tam někde u moře. Ach, být na dně toho moře! Zaťal zuby do rtů, až mu krev vytryskla, a utlumil tak divoký výkřik, kterým si stísněná jeho prsa ulehčiti chtěla.

Dívka sebrala nyní všechny síly své, věděla, že musí býti silnější než on.

„Tu stojí dům dona Clementa,“ pravila a hlas a rty její se třásly. „Doufám, že toho přítele doma nalezneme.“

„Doufám,“ vzkřikl téměř, tak málo měl hlas svůj v moci. Oba poháněli stejným impulsem hnuti své koně, takže za několik okamžiků téměř šíleného letu se před pustým, starým stavením zastavili, v kterém don Clemente žil. Ani on, ani ona nedotekli se pohledem té krajiny tak zajímavé, která živě Poussinovy obrazy připomínala, jenž tolik svých motivů z římské Campagně čerpal. Bylo zde vše jako u něho, ten modrý vzduch, ty ostré stíny, to zlaté slunce, ty staré ilexy v skupinách, ty balvany, ty vody, ty téměř fantastické budovy na nedaleko čnějící skále, celá ta poetická melancholie a síla přírody. Dům byl napolo už ruinou, zasmušilý jako po vydrancování, prostranný, chudobný a malebný.

Caterina seskočila sama bez pomoci s koně a vedla ho k velkému dubu, kde ho přivázala. Jan Maria činil totéž. Šli k domu. Hned v jeho síni uslyšeli ženský rozzlobený hlas, přicházející z hořejšího patra, a pak druhý, mužský, chlácholivý hlas samého dona Clementa.

„Ersilia je v špatném rozmaru,“ usmála se nuceně Caterina.

Přešli šerou síní a stoupali kamennými schody vzhůru. Otevřenými dveřmi hleděli z chodby do prostranného pokoje. Byl téměř prázdný. Uprostřed stál velký těžký dubový stůl, u okna menší, pokrytý papíry, vedle malý stojan s knihami. Několik slaměných židlí stálo řadou podél bílené, zažloutlé časem už stěny a u druhého okna, zdálo se, že rozpadává se v prvky vedle jiného stolku staré rozedrané křeslo s vysokým lenochem. Před ním byl kousek vyrudlého koberce na kamenné podlaze rozprostřen. U stolu uprostřed komnaty vadila se stará, chudobně, však čistě oděná Ersilia se svým pánem. Měla velké nůžky v jedné ruce a druhou tloukla vášnivě do kupy na stole rozbaleného plátna.

„Jste pánem, vím,“ křičela, „a musím vás poslechnout, ale třesu se zlostí. A přísahám při svatém kříži –“

„Nepřísahejte, Ersilio,“ řekl tiše don Clemente, jehož Jan Maria v tváři vidět nemohl, byl zády ke dveřím obrácen.

„Ach, hleďte!“ řekla Ersilia téměř klidně a ukázala velkými nůžkami na hosti, které teď spatřila.

Don Clemente se obrátil. Na žluté, suché, vráskovité jeho tváři, v temných, pokorně a klidně hledících jeho očích zasvitl milý úsměv.

„Vítejte, contessino,“ zvolal laskavě a podával jí ruku a pohledl pak trochu tázavě na mladého muže stojícího u dveří za Caterinou.

Dívka se zapálila. Co se jí dříve zdálo tak prosté a přirozené, že Jana Marii sem k starému svému příteli přivedla, aby s ním si grottu Campanu prohlédl, bylo jí nyní, od té chvíle, co se setkala s paní Dragopulos, velice trapné. Musilo v tom býti přece něco neobyklého, pohoršujícího, když ta žena, ta hrozná, krásná žena, vyskytnuvší se tam v širé Campagni jako zlověstné zjevení, ji proto tak urážeti směla! Teď, když stála před starým knězem, teď to teprve jasně cítila, jak ji ta žena urážela, a žasla: Jak bude don Clemente o tom soudit? Vzmužila se. Ten starý přítel byl tak dobrý!

„Done Clemente,“ pravila a hlas její se trochu chvěl, „přivedla jsem vám hosta. Pan Plojhar jest zde cizincem, přišel z města, v kterém se narodila moje matka. Pan Plojhar jede podívat se na grottu Campanu a na zbytky starých Vej.“

Byla nápadně spěšně mluvila a Jan Maria, vida její ruměnec, uhodl jeho příčinu, a samou soustrastí a samou lítostí s ní zapálil se též. Doufal, že hodně hlubokou poklonou svůj zmatek zakryje.

Don Clemente mlčel chvilku, oči jeho staly se snivé a úsměv jeho prozrazoval jakési pohnutí. Hleděl z jednoho na druhého. Nehezká, ostrými tahy téměř karikaturní jeho tvář zdála se až krásná, tak okouzlující byl jeho neskonale dobrý úsměv.

„Těší mě, že jste přišli,“ řekl konečně prostě a podával jim ruce zároveň.

Uhodli, že se domníval, že jsou milenci, chování jejich dávalo k tomu závěrku právo a příčinu. Rozpaky jejich rostly. Naštěstí spasila je Ersilia.

„Och contessino,“ naříkala, vzpomínajíc na svůj spor a doufajíc ve spojení Caterinino, „nelze to už dále snášet! Kdybyste věděla –“

„Mlčte, Ersilie,“ řekl don Clemente mírně. „Nežalujte na mě –“

„Hleďte a suďte!“ rozkřičela se znova stařena. „Ten kus plátna je vše, co don Clemente v domě má a z čeho bych mu mohla ušít košile! Potřebuje je jako vzduch a vodu. Ty jeho staré už nelze spravovat –“

„Ticho, Ersilie,“ řekl teď vážně. „Neobtěžujte mé hosti těmi směšnostmi –“

„Ne, contessina mi musí pomoci,“ křičela Ersilie vášnivě dále a mávala nůžkami. „Pomyslete, don Clemente tvrdí, že nepotřebuje nové prádlo! Ve vesnici našel starou čarodějnici, která prý těch košil má více třeba! Aspoň na jednu kdyby si ponechal, aspoň na jednu nebo dvě, pro drahé rány našeho Spasitele!“

A zlostí se dala do pláče.

„Odpusťte, Caterino,“ prosil zkormouceně a zmateně kněz, „odpusťte Ersilii, že vás –“

„čiňte, jak vám don Clemente kázal,“ řekla Caterina, „lépe dovede o věcech souditi než vy a já.“

„Nedovede, nedovede!“ zvolala stařena. „Aspoň co se prádla týče ne! Nemíchám se mu do jeho latiny. A pak, contessino, přísahám, že na košile stříhat ani nedovedu. Ať nejsem spasena, lhu-li, a don Clemente mě k tomu nutí.“

„Naštěstí to dovedu však já, a přišla jsem tedy v šťastnou hodinu, abych vám pomohla,“ řekla Caterina.

A odkládala klobouk a svlékala rukavice a připevnila si velkou jehlicí vysoko vlečku amazony, aby jí nepřekážela. Všechny její rozpaky, všechno utrpení byly na chvilku zmizely.

„Vy se spolčujete s ním?“ řekla stařena vyčítavě sice, ale o mnoho klidněji než předtím. Byla úsměvem mladé dívky jako očarována. Odevzdávala jí velké své nůžky.

„Jak jste dobrá!“ zvolal don Clemente. „Děkuji vám.“

Caterina střihala.

„Taková maličkost,“ usmála se a vysvětlovala pak klidně Ersilii důležitou nějakou podrobnost svého počínání.

„Sedněte, pane,“ pravil don Clemente Janu Marii a dali se do rozhovoru. Don Clemente vypravoval horlivě o zajímavosti okolí, čemu mladý muž jednotlivými krátkými slovy přisvědčoval.

„Hleďte poslední můj nález,“ řekl kněz a ukázal mu velký střep etruské vázy a bronzový náramek.

Pan Plojhar hleděl sice více kradmo na Caterinu a rozjímal o tom, co se v jejím nitru děje, ale podařilo se mu dávati nějaký zájem pro ty starožitnosti najevo, vzal náramek do rukou, prohlížel ho chvilku a sdělil pak vášnivému archeologovi, že podobné šperky se též v Čechách nalezly. Tím dostal se nadšený don Clemente do plného proudu, vykládal široce a výmluvně své teorie o době vzniku těch předmětů a šíření se jich obchodními cestami po Evropě, a Jan Maria s maskou upřené pozornosti na tváři mohl klidně mlčet a oddávati se svému dumání.

Caterina rozmlouvala zatím tiše s Ersilií.

„Netruďte se kvůli tomu plátnu,“ řekla jí. „Chtěla jsem donu Clementovi beztoho pro jeho chudé malou štůčku poslat, a je lepší o něco než toto. Dostanete to zítra. Nemluvte s donem Clementem o tom a dejte mu ty košile ve vsi ušít. Vím, že tam máte švadlenu. Zapravím pak její účet. Jste spokojena?“

Ersilia byla šťastna, obracovala oči k nebi a povznášela tímtéž směrem ruce.

„Teď však,“ řekla, když ji Caterina napomínala, aby byla opatrně klidnou, „musím na to myslit, abych vás nějak uhostila. Mnoho v domě není, ale hlad vám proto trpět přece nedám.“

A odkvapila do kuchyně. Caterina trhala a střihala plátno horlivě dále. Don Clemente se na ni konečně od okna ohlédl na konci svého výkladu. Docházel mu dech, tak horlivě byl mluvil. Jan Maria vstal.

„Pojedu nyní dále do Vej,“ řekl, „a prohlédnu si pak také grottu Campanu. Klíč k ní má tedy, jak pravíte, cicerone v Isole Farnese?“

„Vždyť půjdu s vámi,“ zvolal don Clemente, „uspořím vám tak aspoň ty tlachy ciceronovy. Ale dříve musíte si odpočinout a něco pojísti.“

Jan Maria vymlouval se, prosil, aby ho nechal bez průvodu jet, ujišťoval také, že nemá hladu, ale nebylo nic plátno.

„Dopřejte aspoň svému koni oddechu,“ řekl kněz. „Holá!“ zvolal z okna, „Gioacchino!“ A když se odněkud dlouhý, nemotorný výrostek vyskytl, tázal se ho: „Zdalipak jsi se trochu o koně postaral?“

Po uspokojující odpovědi obrátil se zase k hostu. „Je to hoch,“ řekl, „jenž mi mého osla opatřuje. Hodný hoch! Má srdce k zvířatům. Víte, že to u nás v Itálii bohužel vzácností.“

„Půjdu však přece dohlédnout a pomohu mu trochu,“ řekl Jan Maria a pospíchal z pokoje. Měl srdce tak těžké a toužil po okamžiku o samotě. Gioacchino napájel a krmil koně za domem a vedl s nimi celý rozhovor, tázal se jich všelicos a zdálo se, že němým jejich odpovědím rozuměl.

Jan Maria sedl opodál do trávy na povalený, přeražený kamenný sloup a pustil hlavu těžce do rukou opřených o kolena. Bylo mu, jako by se mu krev z otevřené rány lila: to sice nehojí, ale je v tom ulehčení. Člověk otupí…

Tím samým časem klesla Caterina s potlačeným vzlykem na židli a odložila plátno a nůžky na stůl. Prsa její dmula se těžkým vzdechem.

„Jste unavena, Caterino,“ řekl kněz, „a místo abyste si odpočinula, dáváte se do práce!“

„Ó, to nevadí,“ řekla se slabým úsměvem a potlačovala slzy, které se jí tak mocně do očí draly, že ji téměř přemáhaly. Jak ráda byla by i ona tvář svou do dlaní skryla!…

Don Clemente pozoroval její rozčilení a bolest za tím úsměvem. Soucit jevil se mu na tváři. Chtěla mu něco svěřovati? Mlčel chvilku, pak pravil:

„Onen pán tedy –“

Srdce jí bilo tak silně, že je slyšela. Uhodla myšlenku starého přítele. Rychlým posuňkem ruky zastavila jeho otázku a vysvětlovala spěšně, že pan Plojhar si u Suntarelly v San Cataldě byt najal. Že je tichý a milý. Že s ním několikráte mluvila. Že jej sama na pobízení Niny pozvala, aby ji k donu Clementovi doprovázel, až tam návštěvou pojede.

Don Clemente mlčel, když končila, jako by ještě něco očekával. Jí bylo po tom vysvětlování lehčeji kolem srdce.

„Obávám se,“ řekla, „že to není docela slušné, že jsem s tím pánem jela, aspoň dle obyčejného úsudku lidí dávajících zákony ve společnosti. Ale nenapadlo mi to, až teprve zde v pokoji. Rcete, chybila jsem? Pak mě pokárejte.“

„Ne, nechybila jste, má dcero,“ řekl klidně. „Není v tom nic zlého.“

A hleděl s takovou laskavostí na ni, že se jí srdce rozehřívalo. Okamžik jí bylo, jako by se mu měla vrhnout k nohám a zcela se mu svěřiti, vše, vše mu pověděti. Její sny, její zklamání, její bolest, ten výstup –

„Nelze to!“ zašeptala si, „ne teď!“

Schýlila hlavu a stála mlčky, brzy se ale vzpřímila, neb Jan Maria se vracel.

Bylo-li mu dříve v pokoji úzko a cítil-li se pak o samotě silen, netrvalo to dlouho. Nepokoj se ho brzy zase zmocnil a toužil po změně místa. Chtěl se opět o to pokusit, aby ho don Clemente bez prodlení do Vej pustil. Na koni bude mu snad lépe? Poletí někam daleko s větrem! Žíznil po prostoru bez mezí, po zápasu s větrem. Vstoupil rychle do komnaty a sdělil donu Clementovi svůj úmysl. Ten však nepovolil a Jan Maria ochabl v boji s jeho důvody. Utrmácen usedl k oknu a jako oběť naslouchal tak dlouho novým výkladům o staré Etrurii, až Ersilia s celým sloupem talířů vešla, které jí ochotně contessina z rukou brala.

„Musíte se spokojiti s tím, co máme,“ řekla Ersilia a spěchala zase do kuchyně. Přišla pak s velkou mísou dýmajících maccheronů.

„To je vše,“ řekla a otvírala láhev výtečného vína, jež donu Clementovi přítel jeden z Genzana co rok posílal a které tento pro hosti a pro nemocné uschovával.

Caterina nutila se kvůli svému hostiteli do toho, aby něco požila, a vypila žíznivě trochu vína; totéž činil Jan Maria, a oba byli Ersilii, která pořáde mezi jídlem přicházela a odcházela, i donu Clementovi v duchu za to vděčni, že neustále mluvili a jejich mlčení tak málo pozorovali.

Když don Clemente zase o etruských hrobech a o pokladech v nich nalezených vypravoval, vzpomněla si Caterina na onen zlatý šperk, po monsignorovi Astuccim zděděný, a vypravovala o tom, jak jej v tajné přihrádce kabinetu našla.

„Ó, pamatuji se docela určitě,“ zvolal don Clemente, „že mi monsignor jednou sdělil, že takový šperk kdysi nalezl. Nevím, jakou náhodou se stalo, že jsem ho nikdy neviděl. Jak jsem dychtiv jej tedy teď spatřiti!“

Caterina vzpomněla si, že ten šperk měl býti jejím svatebním. Usmála se bolestně. Byla teď jista, že se nikdy neprovdá. Chtěla donu Clementovi říci, že mu tu starožitnost s radostí daruje, když se takto ozval:

„Monsignor řekl mi jednou docela, že vám ten poklad dá, měl podivnou fantazii, že se tím věncem ozdobíte co nevěsta. „Řekl mi s úsměvem: Budete jistě déle živ než já, oddáte Caterinu. Ó, vy budete zajisté sto let živ, ale já zemru brzy. Podivno, jak se aspoň ta druhá část jeho proroctví vyplnila.“

Nyní nemohla mu Caterina již říci, že mu ten šperk daruje. Říci teď, že se nemíní nikdy vdávati, zdálo se něčím nedelikátním naproti tomu mladému mlčícímu muži, na jehožto lásku stále mysliti musila.

Řekla tedy prostě: „Nuž přijeďte brzy ke mně, done Clemente, a uvidíte vzácné ty předměty.“

„Přijedu brzy,“ odpověděl a vstali od stolu a sedli k oknu. Když ještě koflíček černé kávy vypili, kterou Ersilia co velký přepych a s patrnou pýchou nabízela, navrhl don Clemente konečně tu tak dlouho odkládanou jízdu do Vej.

„Já zůstanu s Ersilií,“ řekla Caterina, „musím jí ještě všelicos stran toho šití vysvětlit a pak přihlédnu trochu, jak se vaší domácnosti vede, je to přísný Suntarellin rozkaz.“

Kněz vzal ji za ruku a usmál se na ni s výrazem tak soucitným a snivým, tomu, co byla právě pověděla, tak málo odpovídajícím, že dívka zmateně se odvrátila. Zdálo se jí, že stařec jí v duši čte, že uhodl, proč chce býti sama. Tušil, jak těžké měla srdce?

„Nechtěl byste, pane, Gioacchinovi říci, aby mi zároveň s vaším koněm mého osla osedlal?“ řekl don Clemente Janu Marii. „Odpusťte, ale myslím, že přihlédnete sám, jak ten hoch vašeho koně přistrojí, jinak poslali bychom Ersilii.“

Hleděl opět na dívku, která stále klopila oči.

Jan Maria rozuměl, že s ní chce býti chvilku o samotě. Odešel beze slova.

Když nebylo už kroků na chodbě slyšet, řekl don Clemente:

„Caterino, vy máte něco na srdci. Odpusťte. Nemluví ze mne všetečnost. Zdá se mi, že byste ráda mluvila, ale že nemáte odvahy. Mýlím-li se, řekněte to a mlčím.“

„Uhodl jste,“ zašeptala, „uhodl! Ó, mám srdce těžké, těžké. Ale probůh netažte se nic více!“ zvolala hlasitěji a rychle. „V tomto okamžiku nemohu mluvit.“

A hleděla úzkostlivě ke dveřím.

„Upokojte se,“ řekl něžně. „Nebudu se ničeho tázat a počkám, až sama promluvíte.“

„Ano, ano, u mne,“ šeptala.

Mlčeli chvilku. Pohledla na něho.

„Ach,“ řekla, „kéž bych měla vašeho klidu, jasnosti vaší duše, jak lze takového štěstí dosáhnouti?“

Melancholický úsměv přelétl mu tvář.

„Musila byste míti mé stáří, abyste měla můj klid,“ řekl s jakýmsi přídechem smutku.

Vzpomněla si na legendu, jež se o jeho velké vášni, o dlouhém jeho utrpení vypravovala. Jak ji to v té chvíli dojalo! Ano, s ním mohla mluviti v důvěře, on jí porozumí, on, který věděl, co to láska a odříkání! Zdálo se jí také, že ho teď poprvé úplně chápe. Ta láska čistá, něžná, velká k ženě, která mu zůstala ideálem, ta rezignace svatá byla jej po cestě slz a vzdechů k druhé lásce, k nejvyšší lásce, k lásce k Bohu vedla. Nemohla i ona tou cestou kráčet a k onomu cíli dojíti?…

Jan Maria se vracel pomalu po schodech vzhůru.

„Muka, muka!“ pravil si tiše. „Jak mám tu bouř, ten nepokoj, vše to zoufalství v sobě skrýt a tajit? A kde je východ z toho bezedna?“

Když vešel do komnaty, řekl don Clemente:

„Povedu vás z Vej a od grotty Campany ještě na jiná zajímavá místa, o kterých žádný průvodce nevypravuje. A vy, contessino, podřímněte si zatím zde v lenošce, co my po stopách dávné Etrurie bloudit budem.“

Uhodl, že si přeje samoty, a měl v úmyslu mladého muže hodně dlouho na procházce zdržeti.

Když odešli, vrhla se Caterina do křesla, ne aby spala, ale aby si oddychla. Ersilia byla někde mimo dům. Byla sama, sama. Konečně!

„Ó můj ty Bože!“ zvolala a vypukla náhle v dlouhý, křečovitý pláč. Nemohla se utišit.

„Jaká bolest, jaká bolest!“ štkala a tlačila obě ruce k srdci. Pláčem znavena a když už neměla slz, pozvedla hlavu a viděla oknem Ersilii přicházející od Isoly Farnese. Rychle rovnala si vlasy a utírala oči. Hledala klidnější, obyčejnější pozici, vzpřímila se na křesle. Noha její zavadila o knihu, kterou byla nevědomky asi s vedle stojícího stolku shodila. Mechanicky ji zvedla a otevřela. Doufala, že Ersilia, vejde-li, na ni hned nepromluví, uvidí-li, že čte, a tak získá času, aby se opět utišila. Pohled její padl v knize na tato slova:

„Ó lásko, co mohu o tobě říci, jak tě chváliti! Za tebe dal bych vše, co moje, avšak co mohl bych míti, co by tebe hodné bylo? Přece dám ti vše, co mám, co jesti mé: tělo své i žití a nejtajnější přání svého srdce chci dáti za tebe, a pak to vše ještě za nicotu pokládati! Všechnu radost smyslů, všechnu zálibu duše rád pro tebe v oběť přinesu! Neb ty jediná máš větší nade vše pro mne ceny, jsi mi větším užitkem, jsi luznější, libější, více oblažující než vše! Ty jediná mě sytíš, jistě mě léčíš a jediná blažené dáváš žití!“

Udiveně, živě dotknuta, pohlédla na titul knihy. Byla to sbírka traktátů a slova, která četla, stála v pojednání O ceně lásky, sepsaném Hugonem ze Sv. Viktora. Jednalo se tam o lásce k Bohu. Ale v tom okamžení neznala Caterina žádných v lásce rozdílů, chápala jen tu jednu jedinou, tu lásku, která ji tak tížila i blažila zároveň.

„Ó, pro tebe chci všecko dáti, tělo i žití a všechna přání duše své,“ zvolala, „a pak to vše ještě za nicotu považovati! Ty jediná máš pro mne cenu,“ a znova lily se jí slzy z očí a štkala, štkala, takže Ersilii ani nepozorovala, když do komnaty vešla.

„Nebesa, co je vám?“ zvolala stařena, „vy pláčete jako Maria Majdaléna pod křížem! Co je vám?“

„Nic, už nic, Ersilie, milá, dobrá duše,“ odpověděla Caterina, „utište se, vidíte, už nepláču,“ a polykala slzy.

„Kdyby se tak ti páni vrátili!“ zvolala Ersilia. „Oči vaše jsou začervenalé, opuchlé –“

Dívka byla polekána.

„Proboha,“ zvolala, „dejte mi rychle čerstvou vodu, bych se umyla. Ach, kdyby přišel –“

„Don Clemente?“ tázala se Ersilia a hleděla pátravě na ni, takže se dívka začervenala. Stařena usmála se zchytrale.

„Byla jsem také mladá, contessino,“ řekla, „a věřte, že jsem byla trochu hezčí tenkráte než dnes. Nu, nepátrám, ale takové slzy se rychle usuší. Malé nedorozumění? Ne, ne, netážu se už na nic. Jak bych se směla odvážit! Kde je to šití?“

Caterina pospíchala, aby jí horlivě všelicos stran toho šití vysvětlila. Pak prosila opět o vodu.

Stařena ji přinesla a zároveň malé, trochu slepé zrcátko, jediné v domě, které jí ráno při toaletě sloužilo. Caterina lekla se, když se uviděla. Stopy pláče byly příliš patrné. Stařena uhodla, co ji trápilo.

„Což kdybyste napřed do San Catalda jela?“ tázala se. „Gioacchino by vás mohl na oslu doprovodit. Mohla byste mu také hned při té příležitosti to slíbené plátno svěřit. Spoléhejte na mě, že vás omluvím u dona Clementa, ač u něho ani omluvy třeba není. Kdybyste vraždu spáchala, hledal by a nalezl ve Svatém písmě nějaký verš, který by vás omluvil a očistil. A ten pán… Slíbila jste mu, že na něj zde počkáte?“

„Ne, Ersilie. Byl tak laskav, že mě doprovodil sem, z čehož nenásleduje –“

„Dobře! Jel s vámi sem a Gioacchino doprovodí vás zpět, a ten pán –“

„Omluvte mě u něho. Vyřiďte mu, že –“ Dívka nevěděla co.

„– že mu poděkujete, až se vrátí odsud do San Catalda. Zatím uschnou vaše slzy –“

„Ano, řekněte mu, že –“ Mlčela. „Bože, co, co!“ myslila nahlas.

„Řeknu, že vás dohoní, aby jel po silnici.“

„Třeba, třeba,“ řekla dívka spěšně a v úzkosti spěchala dolů se schodů.

„Není možné, abych s ním jela sama, sama tou dlouhou cestou! Jaká by to byla pro něho muka, jaké pro mne trápení!“ pravila si, mezitím co Gioacchino jí koně předváděl a na svého ve vsi vypůjčeného osla složenou houni místo sedla hodil.

Ersilia kladla mu na srdce, aby neztratil po zpáteční cestě, co mu contessina pro dona Clementa v San Cataldě svěří.

„Tak skončí vše dobře a později se tomu zasmějete, contessino,“ řekla stařena, když se s dívkou loučila, netušíc, jak ji svými narážkami mučila.

Caterina sklonila hlavu a jela rychle, Gioacchino klusal pomalu za ní. –