Kitabı oku: «Jan Maria Plojhar», sayfa 9

Ale soused jeho jej neslyšel, odvrátil se a hleděl nyní upřeně s výrazem obdivu do lóže v přízemí, blízko samého jeviště, a Jan Maria sledoval mechanicky směr toho upřeného pohledu, pozoruje zároveň, že celé jeho okolí jaksi vzrušeně se tam dívalo.

„Něco senzačního?“ pomyslil si, ale sotva došly zraky jeho k té lóži, cítil se jako bleskem dotknut. Zbledl smrtelně.

Muž a dáma byli právě tam vstoupili. Stáli ještě, muž upravoval galantně a starostlivě křeslo a ona stála chladná, hrdá, krásná a dívala se téměř s opovržením na jeviště, a aniž by hlavou hnula, zase na obecenstvo a konečně na muže, který křeslo jí upravoval. Na toho pohlédla netrpělivě jako na otroka. Byla to paní Dragopulos a její choť. Byla čarokrásná, tak krásná, že celé divadlo se za chvilku obracelo jen k ní. Hudba i umělci byli na okamžik zapomenuti, ona byla středem vší pozornosti, všeho obdivu, všeho podivu. Byla róbou z atlasu ametystové barvy oděna, jejíž tablier a život bohatě a mistrně starým zlatem vyšívané byly, střih obleku byl dle střihu Marie z Medici v Louvru, vysoký stojací, kulatý límec byl též starým zlatem a perlami pošit a jakýmisi drobounkými cetkami metalických barev, jiskřících se jako kapky rosy, v pravou aureolu změněn. Mramorová její tvář, dlouhá šíje a graciózní kontura její hlavy zdály se proti fialové tlumenosti a bleskotnému svitu límce jako divuplný květ na lodyze s pozadím velkého, duhově se třpytícího listu. Vlasy její, mající též barvu starého, brunátného, ale žhavého zlata, byly na způsob jako u Canovovy Venuše ve Florencii upraveny, samá vlna, samá kštice, samá grácie, clonící harmonicky čelo a spánky a obnažující luzný a hrdý týl. Neměla ani květin, ani brilantů, ani perel v účesu, věděla, že krása jejích vlasů nepotřebuje ozdob. Kolem šíje však měla podivný klenot, byl to kolier z temného zlata ve tvaru psího obojku; byl celý hustě nýtky z drobných drahokamů okován, tak drobných, že jejich třpyt se vjedno sloučil a jako bledofialové světlo kolem toho hrdla ze sloni ne hořel, nýbrž se pouze kmital a jen občas, při pohybu se živěji zajiskřil.

A toaleta tato, plna historických a klasických reminiscencí z galerií v Louvru a v Uffiziích, s tím jaksi cynickým akcentem onoho originálního kolieru, nebyla přece maskarádou; jakýsi nepopsatelný, veskrze moderní parisianism mírnil vše, uváděl vše diskrétně v soulad s okolím dnešního dne a vše sloužilo pouze jedinému cíli: postaviti její krásu do nejvýhodnější ho světla.

„Vyslyšel mě můj zlý nebo dobrý duch, když jsem tak divoce po ní toužil?“ myslil si Jan Maria a v uších mu hučelo a chvěl se na celém těle, a nemohl oči od ní odvrátiti.

Seděla ve svém křesle a polo víčky zacloněné její zraky procházely se nedbale, lhostejně, pomalu a líně po celém prostoru divadla. Pojednou se však otevřely široce, dlouhý paprsek žhavý, a přece chladný z nich vyletěl jako šíp, avšak ihned spustily se zase clony a oči nezastavily se, odvracovaly se opět lhostejně a utkvěly posléz na jevišti.

Jan Maria věděl však, že jej byla zahlédla a poznala. Co se dálo s ní v okamžiku, když jej zhlédla, a nyní, když se zdálo, že o jeho přítomnosti neví? Věděl, že to horlivé její dívání se na jeviště bylo přetvářkou. Bylo příliš horlivé! Ale jaké myšlenky skrývala asi za tou krásnou maskou, bledou, hrdou a klidnou? Vzbuzovaly upomínky v nitru jejím lásku či nenávist? Chvělo se srdce její jako jeho? Byl by se také rád odvrátil, ale nedovedl to, neměl k tomu síly, byl očarován, zajat, spoután. Hledě stále na ni, pozoroval, že občas, aniž by proto hlavou hnula, kradmo po něm zrakem šlehla, zrakem zkoumajícím a rychle opět zpět prchajícím, když se s pohledem jeho střetl. Nehnula ani svalem obličeje, avšak kolem úst začínal jí zákmit jakéhosi úsměvu, záhadného, podivného, ne svítiti, ale svítati. Byl to úsměv triumfu, nemohl se mýliti. Cítila, že jej byla opět podmanila jako dříve jediným pouze vzplanutím svých cikánských očí? Či byla to toliko uspokojená ješitnost? Neboť v celém divadle se to jevilo, jaký obdiv zjev její způsobuje. Sama královna, která před koncem jednání se ve své lóži objevila, pozvedla jednou svůj lorňon ze sloni a dívala se s patrným obdivem na paní Dragopulos.

Když spadla opona, vstal Jan Maria rychle. Měl pocit, že se mu blíží jakýsi rozhodující okamžik. Utekl se též ke přetvářce, zdál se lhostejným, nedíval se už přímo do její lóže, viděl však dobře, že ona teď plně na něho hleděla, že očekávala, že ji pozná a pozdraví. Když tak neučinil, zdálo se mu, že pohled její stával se trochu úzkostlivým. Choť její s ní mluvil, nenaslouchala a pohyby jejího vějíře prozrazovaly rozechvění, které tajila. Cítil krutou jakousi radost, cítil, že si přála, aby se jí opět přiblížil, aby usmířeně před ní se klonil! Ačkoli v tom okamžení ji divoce žádal, nechtěl jí přece dopřáti triumfu, aspoň ne snadného.

„Jsemť jejím žákem,“ myslil si a přemohl se a nepohlédl v její stranu. Chystal se vyjíti ze sálu. Zahlídl, jak se náhle, téměř prudce, k svému muži obrátila, rychle a hrdě něco mu zašeptala s výrazem královny dávající otroku tajné rozkazy, viděl, jak svou krásnou a pyšnou a svůdnou hlavou směrem kývla, kudy on se bral, a jej tak svému muži naznačila, který jej nyní, hledě lorňonem, očima hledal. Pak vstal pan Dragopulos a vyšel z lóže.

Jan Maria věděl nyní, že dobyl skvělého vítězství, věděl, že svého chotě vyslala, aby jej hledal a v ingressu jako náhodou potkal. Nemýlil se. Když vyšel z hlediště, stál pan Dragopulos, trochu krátkozraký, už co dokonale směšný manžel na číhané, pohledy jeho těkaly po výchozích s patrnou snahou někoho poznati.

Jan Maria uspořil mu práci, bál se také trochu, že by jej pohodlný ten choť velitelské ženy snad dokonce nenalezl. Šel tedy rychle sám přímo k němu a hrál si na překvapeného.

„Vy v Římě, pane Dragopulos?“ zvolal. „Avšak odpusťte, snad se mýlím, avšak i nemýlím-li se, vy zajisté mne už neznáte… Setkali jsme se jednou na Korfu a pak též v Aténách…“

„Nemýlíte se v osobě a těší mě nesmírně, že se opět s vámi setkávám,“ řekl pan Dragopulos trochu unaven, patrně, že takové konvencionelní lži už příliš často opakoval.

„Nebyl bych se nikdy nadál,“ začal Jan Maria, „vás zde nalézti.“

„Proč?“ divil se bankéř, „to vám tak divné setkat se s někým zde? Kde chcete, aby se lidé z celého světa setkali, ne-li v Římě a v Paříži?“

„Pravda,“ odvětil Jan Maria a srdce jeho bilo mocně rozčilením, když pan Dragopulos dodal:

„Avšak pojďte, žena moje je též zde, bude tak potěšena vás uvidět, tak potěšena jako já.“

Jan Maria poklonil se němě a začervenal se lehce, za sebe, za toho muže i za ni, říci nedovedl slova, ani v lóži ne, když před ní stál a podanou mu její ruku s velkou formálností políbil. Sklopil před jejím zrakem zmateně svůj a sedl těžce na taburet, který mu pan Dragopulos zdvořile přišoupl. Nohy se mu třásly. Ona zdála se naopak klidná, kupodivu klidná; byla chvilku úplně velkou dámou, trochu blazeovanou, slovy, pohyby i pohledy, nic nepřipomínalo onen tón polosvěta, v kterém si tak často a tak cynicky libovala a jehož symbolem se zlatý ten psí obojek na jejím hrdle zdál.

Jan Maria podléhal kouzlu té zdánlivosti, jako by nevěděl, co se na dně jejím skrývá. Nepřišlo mu to na mysl. Trvalo dosti dlouho, než věděl, co s ním mluví, byl opojen krásou její, blízkostí její, dotknutím její ruky a slabým, poetickým parfémem fialek, vycházejícím z jejího šatu, z celé její osoby. Mimoděk vzpomněl na tu zahradu na Korfu. Tenkráte, v té noci…

„Jsme zde jen nakrátko,“ vypravovala. „Trávíme tuto zimu v Neapoli, přijeli jsme jen na bál u ruského vyslance. Chcete-li nás navštíviti, musíte si pospíšit.“

„Hotel Quirinale,“ umístil pan Dragopulos teď své jediné slovo.

Mluvila o Neapoli, o římské společnosti, zmínila se zběžně o Korfu.

„Ach Korfu,“ řekl pan Dragopulos roztržitě a nejapně. „Tam jste se tuším častěji s mou ženou setkával? Mluvila později o vás často, ještě nedávno.“

„Ano,“ smála se nuceně. „Pamatovala jsem si komický přízvuk vaší ruštiny a uváděla jej často za příklad, když jsem se zasmát chtěla. Mluvíte ještě rusky a ještě tak špatně?“

A než odpověděti mohl, pokračovala rusky:

„Můj muž nerozumí jediného slova, tedy není ostychu třeba. Je v tobě ještě stopy, třeba nejslabší stopy oné lásky, na kterou zapomenouti nemohu?“

Hlas a výraz tváře neprozrazovaly v nejmenším obsah těch slov. On však nedovedl zdáti se tak klidným.

„Jak možno zde o tom mluviti!“ zvolal. „Kde vzal bych sílu, abych se neprozradil posuňkem, očima!“

A vrhl rychlý pohled na pana Dragopulosa a nedovedl opět lehkému ruměnci a ostré výčitce svého svědomí zabránit.

„Před kým se obávat?“ řekla pohrdlivě a vrhla také pohled na svého muže. „Víš, golubčiku, že je škoda, že jsi odložil svou uniformu? Tak, jak jsi teď, líbíš se mi méně.“

Dotkla se nahodile rukou svého obojku a tón její byl jaksi v souhlasu s tím odznakem způsobů canaille.

„Neoblíknu ji více,“ odvětil mladý muž a zachmuřil se, neboť všechen trud života ozval se mu okamžitě v duši a kouzlo té ženy stalo se náhle méně mocným. „Nepřipomínejte mi tu uniformu a vše, co s ní souvisí, všechno to utrpení, všechny ty krvavé rány oné doby –“ Zamlčel se.

„Jak málo jste se změnil! Váš přízvuk je stejně směšný jako dříve,“ řekla opět francouzsky na znamení, že prozatím se odříká všeho intimního vysvětlování. Věděl ale také, co tou směšností jeho přízvuku říci chtěla, věděl, že ta výčitka se více všeho toho týkala, co se jí vždy zdálo příliš delikátním v jeho povaze, než vpravdě snad jeho ruštiny, která jí byla přece lhostejnou. Mlčeli chvíli oba rozladěni. On upomínkami a ona neurčitým pocitem, že se dostala svou poznámkou na scestí.

Zatím byli zase na jevišti dávno hráti začali.

Pan Dragopulos, jeho žena a Jan Maria dívali se teď upřeně na jeviště, avšak myšlenky jejich těkaly nejrůznějšími směry.

„Padám opět v její moc,“ řekl si Jan Maria. „Vidím ji v pravém světle, a nemám přece síly odolati! Je mi k smrti smutno. Padám, padám, vím to, a přece není možné, abych se břehu zachytil. Zhynu! Ale co! Cítím, že to kletba, avšak jak sladké je to prokletí…“

Ona viděla, jak bledl rozechvěním, neboť ač se obracovala k jevišti, nepřestala přece nepozorovaně každé pohnutí jeho tváře svými zkoumavými pohledy sledovali.

„Není ještě tak jisto, že jej opět v moci držím,“ myslila si, „ač se ke mně vrací. Pozoruju vnitřní jeho boj. V těch očích jeho je cos, co mi vypovídá válku. Nevím, co to je, ale vidím, že váhá. A já, proč jej vlastně vábím? To kouzlo, které jej tak ozařovalo, to nedotknuté mládí, ten téměř dívčí úsměv – to vše minulo. Co tedy s ním? Avšak bez boje se ho vzdáti? Ne. Nejlépe bude útok plnou silou.“

Carmen začala na jevišti právě svým tancem dona Joséa v záhubu vrhati. Paní Dragopulos dívala se chvilku na ni a pak obrátila se náhle k mladému muži, hltala jej bez ostychu pohledem plným plamenné lásky, plným náruživosti, plným žáru šílené až smyslnosti.

„Jaká to umělkyně,“ řekla tak hlasitě, že to musili až na jevišti slyšet. „Řekněte mi, pane, viděl jste tuto scénu kdy mistrněji, opravdivěji hráti a zpívati?“

Byla taková bezohlednost, taková drzá vyzývavost v těchto slovech, takový cynism v tónu, v té narážce, že Jan Maria trnul; zbledl upomínkou na onu noc, kde ta, která se nyní v přítomnosti svého muže svou svůdností chlubila, mu byla tentýž tanec tančila, tutéž píseň zpívala, zbledl tou upomínkou, při které se mu všechna krev zpět do srdce hnala a jako do nějaké propasti tam padala, avšak nestoudnost té ženštiny zaplašila rázem vše, co bylo poetického, mysteriózního v tom tehdejším zavíření jeho smyslů. Věděl dnes, že to nebyla láska, ale byla to konečně přece jen vášeň, a v té bývá také poezie a mystérium, i když je nesvatou. Tenkráte klesla mu almea sama svými rytmy, svými zpěvy a svou vřelou krví opojena do náruče – ale teď, když připomínala mu to bez ruměnce, s úsměvem před tím chotěm, kterému se byla prodala za milióny, neviděl v tom všem nic než hnusnost. Pravda, sňatek těch dvou byl koupí, on koupil za svou čest a svoje milióny „princeznu“, jméno nejslavnějšího lesku, krev byzantinských císařů, a ona koupila za to jméno, za tu krev všechnu svou nádheru, ty bakchanálie ješitnosti a neřestí, tu svobodu žíti prostopášně bez míry pod pláštěm počestnosti. Avšak nehodnost muže neomlouvala její skleslost. Byli oba hnusní.

Jan Maria cítil skutečnou ošklivost, téměř fyzickou. Neměl chuti ani síly promluviti.

Když mlčel, opakovala svou otázku a zároveň jako náhodou dotekla se jeho ruky, ležící na balustrádě lóže, tváříc se, jako by tam hledala svůj lorňon. Byla rukavici stáhla a při jejím dotknutí, nervózním a něžném, projelo mu to tělem jakoby proud elektřiny, bled, chvěje se, klonil se kupředu, chtěl jí něco říci, ale rty jeho třásly se příliš.

„Vyhráno!“ řekla si tiše s úsměvem.

„Chtěl bych tu scénu ještě jednou vidět,“ zvolal pan Dragopulos a začal tak tleskati, že celé obecenstvo za sebou k potlesku strhl.

„A vy?“ ptala se ona s úsměvem, kterému jen on rozuměti mohl.

Sklopil oči.

„Božsky! Božsky!“ volal pan Dragopulos.

„Hleďte,“ řekla jeho choť s ironií, „jak jest můj muž nadšen. Hledal byste tuto slabost u něho? Ale má též své ideály, věřte tomu nebo nevěřte. Co říkáte tomu: dnes jsem musila s ním do vily Doria-Pamfili vyjet. Hádejte proč! Chtěl tam onu louku vidět, do které dle římské pověsti prý Beatrice Cenci ty anemonky zasila, kterými je tak slavná. Ta louka totiž. Teď, koncem ledna! Také do paláce Barberini mě zatáhl, též proto jen, abych se podívala na podobiznu té samé Beatrice. Chodili jsme po těch znamenitostech jako nějací ‚sight-seeing‘ cestující kommisové. Tak směšné! A všechno následkem nějakého románu ve fejetonu nevímkterých novin. A propos, horujete také pro tu Beatrici? Mně se nelíbí.“

„Snad proto, že se o ní příliš mluví,“ řekl roztržitě Jan Maria a byl okamžitě daleko od paní Dragopulos, od divadla, od Říma, tam venku na té samotě v tváři Sabínských hor, v té mlčící, truhlicí Campagni, kde vítr teď asi v suchých travách a v rákosí svištěl a pravěké pinie po stráních dumaly. Tam v tom polopustém domě v San Cataldě seděla teď sama, opuštěna ta, kterou porovnával někdy s Beatrici Cenci, a častěji ještě s druhou Beatrici, s ideálem Dantovým. Viděl ten klidný, tklivý její pohled, to čelo s glórií čistoty… Bylo mu úzko, jako by se jí byl nevěrným stal, jí, která sotva věděla o jeho existenci! Vzdychl zhluboka, oči jeho byly smutné a nadmíru snivé.

Paní Dragopulos pohledla na něj s udivením. Byl vždy tak záhadným. Co se to teď zase v něm dělo? Mysl jeho těkala, nemohla pochybovati.

„Slyšte,“ řekla prudce, „na koho myslíte?“

Obrátil k ní zraky a v těch viděla zřejmě, že nemyslí na ni, cítila, že čar její na okamžik zažehnán. Ozývalo se v ní cosi jako zloba. Zamyslila se na chvilku. Snad se přece mýlila, snad myslil pouze na jejich minulost.

„Můj golubčiku,“ začala, sladce po rusky švítořit, „ty se chmuříš. Proč? Snad proto, že ti mluvím o věcech tak lhostejných v okamžiku, když se láskou chvěješ? Ó ty moje dušinko, jak jsi prostý. Což nevidíš, že se bojím, že ti padnu před celým tím obecenstvem do náručí? Což nechápeš, že se pouze mluvením takových nesmyslů na uzdě udržím? Ach, jak tě posud miluji! Slyš, přijď do Neapole! Mám tam svou jachtu. Ujedeme spolu někam k africkým břehům, ale nepřiblížíme se k zemi, lidem. Sami, sami budeme na moři, na tom moři modrém jako lapis lazuli. Jen hvězdy a moje oči budou ti svítit jako tenkráte, víš… v Řecku… víš –“

„Proboha zadrž,“ prosil ji a nejprudší bolest bouřila mu v prsou a v srdci. Nevěděl sám určitě, co jej uchvacuje, ale všechno působilo mu bolest: ty upomínky, ten žár v jeho krvi, to víření smyslů, ten odpor proti její cynické vyzývavosti a ten závratný čar v jejím oku, v jejím hlase, a pak ta cudná, bílá vidina dívky tam daleko, v šeřící se pusté, zadumané Campagni. Jak ty dojmy všechny mezi sebou zápasily, jak to vše na něj padalo! Bylo to jako břemeno, tak těžké, že pod ním klesal. Pleť volala: ano, ano! Duše, srdce se vzpíraly, bouřily se a křičely: ne, ne!

Vidouc, jak trpí, a myslíc, že to pouze žhavou vášní k ní, řekla téměř měkce:

„Máš pravdu. Zde nelze mluviti. Zítra po páté budu sama, nepřijímám nikoho a čekám na tebe.“

Vstal, aby se s ní loučil. Byla opět klidná, byla opět tou velkou, krásnou, trochu blazeovanou dámou.

„Počítáme na vaši návštěvu, můj muž a já,“ řekla chladně a zdvořile, podávajíc mu nedbale ruku.

„Hotel Quirinale,“ dodal pan Dragopulos pro jistotu, potřásaje mu pravicí.

„Ach, co přetvářek, co lží, co podlosti!“ šeptal si Jan Maria na ulici, když se pěšky domů ubíral. „Jaký kal, jaký kal!“

A smutným jeho zrakům zjevovala se opět a tím čistší v té své ušlechtilé prostotě vážná, krásná Caterina, v té své chudobě, která ji spíše povznášela než tížila, a jak milá byla i v té malé slabosti, v které cudně svůj nedostatek pozemského statku skrývala! Ach, pouhá myšlenka na paní Dragopulos vedle Cateriny byla profanace, byla nevěra!

„Nevěra? Což ji vpravdě miluji?“ tázal se sám sebe. „Ach, vždyť snad milovati ani nedovedu! Miluji lásku, jak mi onen démon tenkráte na Korfu o sobě řekl… Ale prahnout po lásce není ještě milovati! A pak, a pak, jakým právem mohl bych ji zváti svou, já ubohý člověk, s kterým se rozkotal koráb života?… V hospodské téměř hádce pochoval jsem sílu svou a zdraví… a života nedovedl jsem se vůbec nikdy zachytiti. Oddal jsem se snům a snům a usnul jsem v krajině, z které dýmá zimnice, a probudil jsem se pln morového jejího dechu. Ne, ne. Jiná jest přede mnou cesta než ta k tobě vedoucí, ó ty Beatrice věčně vzdálená!…

Rozkoš, propast, smrt!“ – –

Druhý den byl stále v horečce, nemyslil než na paní Dragopulos. Vábila jej a odpuzovala. Zdála se mu zosobnělým hříchem: sladkostí plnou trpkosti.

„Půjdu k ní,“ myslil si, když se odpůldne z domu bral, „půjdu k ní a řeknu jí upřímně, že ji nemiluji, ale že jí podléhám. Řeknu jí též, jak jsem chud a nešťasten, poprosím ji, aby se ode mne odvrátila, aby mě nechala zemřít v míru a pokoji.“

Šel se svěšenou hlavou a přemlouval se pošetile, že tomu věří, že jí to řekne, a přemlouval se, že tomu věří, že ona velkodušně se odřekne svého triumfu! Že se stane sentimentální! Necítil směšnost svého počínání.

A tím samým časem stála paní Dragopulos před zrcadlem a dívala se na svou báječnou krásu a vzpomínala na něho a myslila si: „Tento zjev určila příroda pro skvělejší vítězství, než může dobývání toho chorobného srdce býti.

Co mě nyní vlastně k němu vábí? Krása jeho? Lord Berkley je krásnější. A krása u mužů je vlastně anomálie. Toužím po lásce k nějakému netvoru… Co se mi tedy na něm nyní líbí? Dívčí jeho skromnost a cudnost, která mě tenkráte dojala, uchvacovala, ta zemřela zde na těchto prsou. Proklínal mě a zlořečil mi a urážel mě později. A to mě tak na okamžiky vzrušovalo, byly to výbuchy pravé vášně. Ale teď? Včera?“

Zamyslila se na chvilku. „Ano,“ řekla si, „je mi to jasné. Trpí, trpí, stojí to na jeho tváři psáno, a netrpí jen duševně, on trpí tělesně, on zemře, zemře. Milovat nemocného je také jakousi monstruozitou. Chápu tu velkou dámu v středověku, o které jsem slyšela, že se poddala malomocnému. Jaké kouzlo, rvát se o něj se smrtí! Une danse macabre! Jaká to závrať, bičovat náruživost jeho až k šílenství, aby jej za sebou vlekla jako splašený oř svého jezdce. Bude doslova láskou zmírat! Ó jak příšerná to rozkoš, tisknouti jej k sobě, držeti jej, aby smrt jej neodnesla co kořist svou, viděti denně pečeť té smrti na čele jeho růsti, rozplameňovati jej k boji proti smrti, hrozící neustále, že mu kalich rozkoše ode rtů odtrhne, a přece každým polibkem, každým obejmutím té hrozné smrti jej v ústrety pohánět! Myslím, že jej budu pak milovati jako snad nikoho dosud, když tak strašná sokyně jako smrt mi bude denně ztrátou jeho hroziti. Ó to bude něco nového, posud nepocítěného!“

Hlava klesla jí do dlaně a zamyslila se opět, náhle se vztyčila a zvolala:

„Ale jak, bude-li příliš dlouho živ, omrzí-li mě, pomine-li ta choutka a bude-li mě nemoc jeho odpuzovati časem, jak mě dnes vábí?“

Chodila chvilku po pokoji. Pokrčila rameny.

„Pak ho odhodím jak uvadlou kytici neb opotřebovaný šat. A nepřežije-li to nové zklamání, tím hůře pro něho, či snad tím lépe?“

A dala se do smíchu. –

Jan Maria chodil nepokojně po ulici Nazionale téměř před samým hotelem Quirinale, kde paní Dragopulos bydlela. Pohlédl na hodiny, bylo teprve půl páté. Příliš brzy! Kdo ví, není-li pan Dragopulos ještě doma? Nepřichází, zajisté do pokojů své ženy, nepošle-li ona pro něho, avšak jak snadně setkáváme se v hotelu s lidmi někde na chodbách, s kterými se sejít nechceme. A nechtěl toho pána potkati. Bylo mu ho téměř líto, tak směšnou a hnusnou hrál ubožák ten úlohu a Janu Marii bylo vždy tak stydno, když ho viděl, když s ním mluvil. A jak snadno mohl každou chvilku vyjíti z hotelu! Jan Maria pustil se spěšně ulicí Quattro fontane, na jejímž rohu stál, zamyšlen přišel tak až do ulice Sistiny, a zahlídnuv terasu před Trinità de’ Monti, pomyslil si, že vrhne pohled na věčně krásný Řím, než se dá na zpáteční cestu do ulice Nazionale. Když přišel ke schodům vedoucím vzhůru k portálu kostela, zachvěl se. Vzpomněl si, jak tam tenkráte s pocitem umírajícího klesl, tenkráte v té noci, kde jí, své Beatrici, poprvé byl hleděl do očí. Duše jeho plnila se upomínkou na ni jako září. Pohledl mimoděk na klášter, kde byla léta trávila. Vtom zaslechl zpěv a viděl, že dnes kostel otevřen. Byla neděle, den zpívaných tam nešpor. Spěchal vzhůru a ocitl se v kostele, aniž se toho nadál.

Zimní slunce se už silně sklánělo za kupoli Svatého Petra a dlouhé jeho růžové paprsky vnikaly okny do kostela, bílého, soumrakého a elegantního jako nějaký salón. Byl naplněn obecenstvem: někteří chodili sem kvůli zpěvům, tak proslaveným v Římě, druzí kvůli příbuzným, meškajícím na vychování v klášteře, mnozí zastavovali se zase jen tak bez účelu v chrámě, vracejíce se po procházce z blízkého Monte Pincia, a menšinu tvořily osoby, které prostě pobožnost tam vedla. Když tam Jan Maria vstoupil, blížily se nešpory už konci. Na kůru hrála jeptiška na varhany a druhá zpívala. Co provozovaly, byla sladká stará, prostá italská hymna, místy pravda trochu příliš světská a ne docela bez koloratury, avšak v Itálii není to nic nezvyklého, a hlas té jeptišky byl tak lahodný a čistý, tak snivý jako nějakého ptáka a smiřoval s tím někdy trochu operním rázem hudby. Tato měla ale pro Jana Marii ještě zvláštní jedno kouzlo. Zvuky té písně byly tytéž, které byl nedávno v pusté samotě Campagně slyšel, tytéž, které se šerem k němu z pokoje Cateriny nesly! Ohlédl se mimoděk a spatřil nahoře na kůru bledou, zažloutlou tvář té zpívající jeptišky; nezdála se už docela mladou přes svěžest a lahodu svého hlasu. Výraz jejího obličeje byl klidný, vpravdě nábožný, bylo pravou útěchou na ni hleděti, ač nebyla krásná. Byla však více, byla zajisté dobrá.

„Dobrá jako chléb, jak říkají Francouzové,“ myslil si Jan Maria a dodal: „jako chléb duše.“

Hleděl opět k oltáři, jejž vysoká mříž od ostatního kostela dělí. Za tou mříží klečely mladé dívky, schovanky klášterní, rozdělené dle školních ročníků; byl to pohled jako na záhony květin. Všechny měly bílé závoje, které jim dlouze s hlav do týlů splývaly a jejichž přední záhyb jim do čela visel, a zpod té průhledné bělosti hleděly růžové jejich tváře tak půvabně na svět! Některé byly veselé, hledaly očima, usmívajíce se, své příbuzné a známé v kostele, některé, nábožné, hleděly vážně vzhůru na oltář, který plál nesčíslnými světly, některé zdály se lhostejné, některé zamyšlené; ale všechny byly půvabné. Jan Maria byl divně dojat. Na tomto místě, tam u toho oltáře stávala tedy po léta každou neděli Caterina, také s bílým závojem na hlavě, a naslouchávala těm sladkým zpěvům a hledívala vzhůru tam na onen oltář, kde uprostřed toho množství bledých, žlutých plamenů zlatá monstrance jako mystické slunce hořela… Před toutéž monstrancí byla se na kolena vrhala, když zaznělo znamení zvonu jako právě teď. Mimoděk poklekl též na koleno, schýlil hluboce hlavu, udeřil se do prsou a jakýsi pocit hluboké kajicnosti a pokory před tím symbolem slova tělem učiněného se ho zmocnily. Oči jeho byly vlhké… Pozvedl hlavu, celý prostor za mříží byl teď bílým dýmem kadidla zastřen a plameny voskových světel a zář zlaté monstrance kmitaly se vonným tím oblakem, a zdálo se mu náhle, že se blízko oltáře zjevuje Caterina: byla bledá, krásná a patetické její oči hleděly tak prosebně k němu, a zamávla bílým, dlouze plynoucím závojem, a sladký ten hlas, zpívající svatou hymnu, nezdál se mu více, že přichází z výše kůru, nýbrž z toho bílého, vonného dýmu, vanul od jejích rtů a ochlazoval rozpálené jeho čelo jako vánek. Tu schýlila se hlava jeho opět nízko, nízko, jako oheň cítil všechnu palčivost hříchů a rty jeho, chvějící se, zašeptaly: „Můj Bože, smiluj se nade mnou!“…

Zpěv dozněl, varhany umlkly, dým se rozplýval, dívky byly zmizely, kostel se prázdnil, svíčky se zhasínaly – a on klečel pořáde ještě s hlavou na prsa schýlenou. Soumrak byl sladký, ale chlad stal se pronikavým a vzbudil jej z jeho pohroužení… Pozdvihl hlavu, bylo kolem prázdno a ticho, ale venku chvěl se ladný hlahol klekání vzduchem a otevřenými dveřmi viděl ohromnou zář zapadlého už slunce.

Vyšel z kostela a stál nad Španělskými schody, na tomtéž místě, kde ona byla tenkráte stála, opřena o kamennou balustrádu. Neslyšel šum kolemjdoucích, neviděl nic než tu zář na nebi za Vatikánem a v jejím zlatě tonul určitě a ladně obrys petrské kupole, jejíž linie jej vždy tak okouzlovala jako hudba. Teď zdála se mu ta kupole, sálající sluncem, nesmírnou pozdviženou monstrancí, a schýlil opět hlavu jako v kostele… A za ním byla ulice Sistina, ona ulice, kterou Caterinu doprovázel tenkráte v té lunné, bílé, téměř strašidelné noci, ta ulice Sistina, jež vedla k ulici Nazionale, a v té stál hotel Quirinale, kde Pelagie, zajisté už netrpělivá nad jeho loudavostí, čekala, neboť určená hodina už byla minula… A nyní viděl náhle oba ty dva zjevy vedle sebe: Caterinu s tím čistým čelem, s těma hlubokýma očima laňky, a ji, Pelagii, s tím závrať působícím zrakem, který pálil a mrazil zároveň. Ó, Pelagie byla krásnější, byla, avšak byla to tvář děsně krásné Medusy obracející v kámen… Žár toho oka připomínal peklo, muka, hřích. Zachvěl se opět a opět.

Tou ulicí, kterou šel s Caterinou, tou samou ulicí měl teď jíti k ní! Do svého otroctví, do své zkázy!

„Ne, nikdy!“ zvolal náhle, pevně a rozhodně ve svém nitru. „Půjdu domů,“ dodal a sešel s dvou stupňů Španělských schodů. Pak se zastavil. Bylo mu tak nevolno.

„Mám ji urazit, tak urazit?“ tázal se a upíral zraky dole na fontán, jako by od jeho třpytné vody očekával odpověď. „Měl bych tam jítI, žádá to aspoň zdvořilost,“ rozjímal dále. „Svou chladností a odměřeností svých slov mohl bych jí tak snadně najevo dáti, že mezi námi propast…“

Postavil nohu opět na stupeň, s kterého byl sešel, a obrátil se tak opět k ulici Sistině. Ale jakmile pohlédl na kostel, zdálo se mu, že v hustém již šeru opět Caterinu vidí s tím patetickým tichým výrazem v laňčích zracích a kynoucí mu opět bílým závojem…

„Urazím ji… mohl bych…“ Nedomyslil. Vzpomněl si na hraběte Něvarova, na varující jeho slova: „Urazíte ji, ale budete zachráněn…“ Vztyčil hlavu. „Pravda,“ řekl, „a konečně pozejtří si už na tuto mou urážku ani nevzpomene, odjede a neuvidím ji snad více na tomto světě…“

Ale to jej bodlo. „Neuvidíš ji více!“ šeptal si a všechna rozkoš, všechna divoká, plamenná radost, všechno opojení, všechna šílenost těch polibků tělo a duši hubících, vše to hnalo se nyní jako řvoucí vody nějaké potopy na něj a děsné ty proudy podrážely mu nohy, unášely jej, slabého, vzdávajícího se už bez zápasu svému osudu, svému třeba zatracení!

„Život můj je ztracen,“ znělo to v jeho srdci, „zpět do toho proudu rozkoše a šílenství, opojení, zapomenutí.“

Avšak vřením jeho krve, závratí jeho mozku, vzkypěním jeho smyslů, vírem jeho myšlenek ozval se tichý, tichý sladký hlas, sladký jako zrak Caterinin, a ten zašeptal: „A kdyby bylo pravda, kdyby život tvůj byl ztracen, nebylo by to pak krásné, zemříti důstojně, v klidu a rezignaci? Kdo dává ti právo zahazovat do kalu a do rmutu zbytek toho života, který jsi lépe pojmout nedovedl? Chceš proto bídně zemříti, protože jsi nemoudře žil?“

Schýlil opět hlavu.

„Bože, slitování!“ šeptal jako předtím v kostele. Pak se náhle vzpřímil. Nad ním začínaly vycházeti hvězdy…

„Ne, nezemru snad ještě, nač tu zoufalost?“ pravil si. „Ale buď jak buď, chci míti aspoň právo zraků svých pozvedati k tomu, co čisté a svaté pod tvým nebem, ó Bože můj!“

A mlha kryla mu oči, mlha bílá jako dým vonného kadidla, a vláhou slz kmitaly mu hvězdy nad hlavou opět jako paprsky oné zlaté, mysticky zářivé monstrance v tom kostele, kde ona byla co neděli po léta klečívala. A náhle bylo tak klidno v jeho srdci, bylo mu tak lehce! Cítil tak jasně, jak ji miloval! Pokušení se rozplynulo jako zlý sen. Pomalu sešel se Španělských schodů a na náměstí dole vstoupil do kočáru prvního fiakra, který dle zvyku římských bratrů svého cechu rovně ukazováček pravé ruky pozdvihl, volaje zároveň ono sakramentální „Vuole“, které jako echo ze všech koutů ulic Věčného Města na pěší doráží. Přijel domů. Paní Giovannina ho vítala v předsíni. Divila se; tak nezvyklá hodina! Nemohl přece ještě býti po obědě?

„Nejsem,“ řekl, „ale necítím pražádný hlad. Nebudu snad obědvat.“

„Poškodíte svému zdraví,“ vyčítala mu. „To nelze, to nelze. Chcete mi něco k vůli učiniti?“

„Vše, signoro, co v mé moci.“

„Nuž, pak obědujte dnes se mnou. Ovšem, můj oběd je prostý. Sama připravila jsem si dnes timballo, o kterém můj muž vždy říkával, že je slavný, a jsem, přiznávám se, na svůj timballo pyšná. Jiného nedostanete nic než prosté fritto misto. Přijímáte?“ A hleděla téměř úzkostlivě na něho. Viděl, že by ji hluboce ranil, kdyby nepřijal. Byla celá potěšena.

„Za chvíli budeme jísti,“ zvolala, „přihlédnu jen, aby Teresita nepřesmažila naše fritto.“ A odběhla do kuchyně.

Bylo mu v její společnosti dnes velmi volno. Bylo mu vůbec tak volno! Svět zdál se mu tak růžovým! K tomu vypravovala paní Giovannina ustavičně o Caterině, a když jí konečně už nic o ní nenapadlo, začala velmi vtipně donu Paolinu pomlouvat. To bylo ale naštěstí už po obědě, když mu malý koflíček černé kávy podávala.