Kitabı oku: «Boží muka», sayfa 5

ELEGIE

(ŠLÉPĚJ II)

Poněkud znaven přednášel Boura toho večera v Aristotelské společnosti. Ač měl nemnoho posluchačů, cítil se vyčerpán a roztržit; pozoroval, že auditorium není přesvědčeno a že bude nucen vejíti v diskusi, jež se mu nejasně příčila. Chvíli poslouchal svůj vlastní hlas; zdál se mu hustý a smazaný, těžký v kadenci a nepřirozený v přízvucích, a marně se snažil jej opravit nebo ovládnout; i naslouchal mu trpně a s nelibostí.

Nadto jej tísnili posluchači. Bylo mu, jako by byl od nich oddělen stěnou, jako by jich byl nesmírně vzdálen, a mrzel se, že jim sděluje své myšlenky. Všechny ty tváře zdály se mu uniformní a nudily ho; bylo to tak neživé, že ztrácel jistotu skutečnosti a tápal v jakémsi prázdnu, jehož nemohl přemoci a vyplniti svými slovy. Násilím se přinutil pozorovat jednotlivé tváře; rozeznával své známé mezi nimi, ale cítil se jim odcizen a byl až překvapen nesčetnou podrobností, jíž všiml si nyní poprvé. Co to je, říkal si neurčitě, když shrnoval své vývody, proč je mi tak lhostejno, co přednáším? Byl si bezpečně vědom plánu své řeči a mluvil bez váhání i nejistoty; přednášel názor, jejž dlouho byl v sobě nosil, který mu byl kdysi vysvitl ve chvíli úchvatu a stal se mu nyní již přesvědčením. Ale teď, když v nezvyklém tichu posluchárny mu sám naslouchal, bylo mu divně a cize. Vždyť je to všechno pravda, cítil chvílemi, tak holá a zřetelná pravda, že už to není nic mého; říkám jen fakta, která nemají se mnou co dělat. Vzpomínal, jak blízce, jak osobně jeho byly ty myšlenky, když mu kdys napadaly jako vnuknutí. Tehdy trpěl, když kolísaly, a radoval se z každého nového důkazu, jako by to byl jeho osobní úspěch; tehdy byly jeho vnitřním životem. Ale dnes je to vše jenom pravda, něco zevního a neosobního, co s ním již nesouvisí; něco tak neživého, že mimovolně pospíchal, aby se toho zbavil. Čím více však spěchal, tím více ho trápila vlastní slova: jsou tak abstraktní a cizí, zcela jiná než to, co druhdy mínil; a přece každé slovo a každý obrat mu byly známy odedávna a zněly mu hluchým, skoro trapným zvukem opakování. Tu myslil už jen na konec; každým slovem mířil k němu vždy blíže a s příkrou přímostí: jen už být hotov! Auditorium viselo mu na rtech; už je mám, pocítil Boura, teď jim to dokážu; teď přijdou velké důvody. Jen, bože, žádnou apatii, žádnou slabost! A náhle Boura přeskočil řadu důkazů a zakončil přednášku, jako by uťal.

Aristotelikové nebyli uspokojeni; několik řečníků povstalo s otázkami a námitkami. – Boura je chápal jen napolo; nyní, když slyšel své myšlenky z jiných úst, připadaly mu ještě cizejší a samozřejmější. Proč je mám hájit, myslil si s tupým zármutkem; vždyť to vše nemá se mnou co dělat, je to pouhá pravda, nic víc než pravda; vždyť se mne to ani netýká. Mluvil těžce, s násilným soustředěním; cítil, že přesvědčuje, že opět vyhrává “svou věc” – Ale vždyť to není má věc, opakoval si s podivem.

Vystoupil nový odpůrce s vlasy vyčesanými do kartáče, jenž Bourovi připadal zvlášť divý. “Prosím, abyste nám naznačil, jak si definujete pravdu,” začal bojechtivě.

“Nepřednášel jsem nic z noetiky,” namítal Boura.

“Jen prosím,” usmíval se řečník sarkasticky, “zajímalo by mne to velice.”

“Tříštíte debatu,” reptali aristotelikové.

“Promiňte prosím,” usmíval se ježatý člověk vítězně, “otázka patří k věci.”

“Nepatří,” hlučela Společnost.

“Patří,” prohlásil náhle Boura.

“Prosím tedy, abyste nám odpověděl,” opakoval odpůrce.

Boura vstal. “Prosím, aby byla diskuse skončena.”

Aristotelikové užasli. “Bylo by lépe otázku projednat,” pravil předseda. “Zastávám se zvyků Společnosti. Nenutíme vás ovšem.”

“Nemám čeho k své přednášce dodat,” řekl Boura zarytě. Aristotelikové se smáli; tím přednáška propadla, i nezbylo předsedovi než skončiti schůzi “s politováním, že byli jsme připraveni o požitek diskuse tak zajímavé”.

Konečně vyvázl Boura ven se zprahlým hrdlem a pustou hlavou. Byl měkký zimní večer, jako by mělo sněžit; i zvonky tramvají zněly měkce, jako přidušeny bavlnkou. Boura slyšel, že za ním někdo běží, i ukryl se za strom. Člověk se udýchaně zastavil.

“Já jsem Holeček,” řekl spěšně, “poznal jsem vás, když jste přednášel. Pamatujete se na mne?”

“Ne,” mínil Boura nejistě.

“Vzpomeňte si: loni, nad tou šlépějí ve sněhu –”

“Aha,” zaradoval se Boura, “to jste byl vy. Jsem skutečně rád – Často jsem na vás myslil. Tak co, našel jste další šlépěje?”

“Ach ne. Hledal jsem ovšem – Proč jste ve Společnosti neodpověděl na poslední otázku?”

“Nevím, nechtělo se mi.”

“Poslyšte, mohu říci, skutečně, skoro jste mne přesvědčil. Bylo to tak jasné, co jste říkal! Když se vás ten ježatý ohava tak nesmyslně ptal, chtěl jsem vyskočit a říci: Co? Hodinu, pane, posloucháte pravdu, a teď se ptáte, co je to pravda. Slyšel jste důkazy, kterým nelze odmlouvat. Nebylo v nich mezery ani chyby. Nebylo řečeno nic, co by nebylo racionální od hlavy k patě. Proč jste mu neodpověděl!”

“Nač odpovídat,” mluvil Boura sklíčeně. “Nevím, co je to pravda. Vím, že vše, co jsem říkal, bylo samozřejmé, logické, správné, jak chcete. Ale nebylo to ani samozřejmé, ani logické, když mi to prvně přicházelo do hlavy. Tehdy to byly nápady tak bizarní, že jsem se musel časem smát. Připadal jsem si jako blázen. Byl jsem nesmírně šťasten. A přece nebylo v tom kousku rozumu. Nevím, odkud mi to přicházelo, tak bezcílně, tak čistě bezcílně.”

“Šlépěje, které odnikud a nikam nevedou,” vzpomněl si Holeček náhle.

“Ano. A teď jsem z toho udělal systém nebo snad pravdu; vše je v tom logické a jasné. Ale tehdy, nevím jak říci: bylo to jaksi podivné, krásnější, zázračnější – Nic z toho tehdy neplynulo, k ničemu se to nehodilo. Věděl jsem, že je možno mít nesčetné jiné a opačné myšlenky, stejně krásné a nadpřirozené. Byl jsem si vědom svobody bez mezí. Nic dokonalého se nevyvrací. Až když jsem z toho začal dělat pravdu, bylo mně, jako by všechno zhmotnělo. Musel jsem mnoho vyvracet, aby zůstalo jen jedno: pravda; musel jsem dokazovat a přesvědčovat, být logický, být samozřejmý – Ale dnes, když jsem přednášel, jsem náhle pochopil: tehdy, ano tehdy, jsem byl blíže něčemu jinému a dokonalejšímu. A když se mne ten zuřivec ptal, co je to pravda, měl jsem už na jazyku: Na pravdě nezáleží.”

“Lépe to neříci,” mínil Holeček rozvážně.

“Je něco víc než pravda, co nevíže, ale uvolňuje. Byly dny, kdy jsem žil jako u vytržení; byl jsem tak volný tehdy – Nic se mi nezdálo přirozenější než zázraky. Jsou to jen události svobodnější než jiné a nade vše dokonalé; jsou to jen šťastné případy mezi tisíci nezdary a náhodami. Jak blízka mi byla tehdy ta šlépěj! Ale pak, ze stanoviska pravdy, jsem ji nenáviděl. Ach, řekněte mi, viděli jsme ji skutečně?”

“Viděli.”

“Jsem tak rád, že jsme se s vámi sešel,” radoval se Boura. “Vlastně jsem na vás čekal. Pojďme někam, kam je vám libo; vyprahl jsem na té katedře jako trus na silnici. Představte si, chvílemi jsem se tam viděl, jako bych seděl dole v auditoriu.”

Naskytl se jim vinný sklep, kam sestoupili. Boura byl vzrušen, mluvil mnoho a posmíval se aristotelikům, zatímco Holeček mlčky otáčel v prstech sklenici. Tož tak, myslil si pohlížeje na Bouru, člověče nepokojný, co vlastně hledáš? Viděl jsi v čemsi zázrak a nespasil tě. Poznal jsi pravdu a nepoddal ses jí. Měls velká vnuknutí a nerozžehla navěky tvůj život. – Ó kdybych měl tvá křídla!

Okřídlený duchu, jsou ti snad letky jen k tomu, abys vše opouštěl? abys neměl nikde pelíšku ani spánku? abys letěl až do prázdna a bavil se tam prostorem či chladil si prsa nicotou? Kdybych já poznal zázrak, byl bych zachráněn; kdybych našel pravdu, jakž bych se jí silně nedržel! a kdyby do mne vlétla jen jiskřička boží, zda bych nebyl jako kaple s věčnou lampou?

Kdyby k tobě promluvil sám Hořící Keř, nespasil by tě. Ale máš oči plamenné a poznal bys boha v keři i kopřivách, kdežto já jsem slepý a hmotný a neumím vidět zázraky.

Ach, tobě schází egyptské zajetí, abys mohl být vykoupen věrou; ale kdo by tě mohl spoutat, letmý a bezbožný duchu?

“Vzpomeňte si,” naklonil se k němu Boura, “loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh, a že by ho bylo lze sledovat.”

“Ach ne,” zamračil se Holeček, “boha nelze vyhledat detektivní cestou.”

“Jak tedy?”

“Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny: tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.”

“Vám už přesekla?”

“Ne.”

U stolu v koutě zvedl se nějaký člověk a zamířil k nim. Velký a silný, s velikou tváří, ryšavý, přímý a zamyšlený; tak tu stál s hlavou na stranu a díval se na Bouru jako zdálky.

“Co je?” podivil se Boura.

Člověk neodpověděl; jen jeho oči jako by se blížily, stále pozorněji, těsněji a pátravěji. “Nejste vy pan Boura?” řekl najednou.

Boura se zvedl. “Jsem; a vy?”

“Neměl jste bratra?”

“Mám bratra – – někde v cizině. Co s ním chcete?”

Člověk si sedl k jejich stolu. “To je tak,” začal neurčitě; náhle zvedl oči a řekl: “Já jsem totiž váš bratr.”

Boura se nesmírně, až zmateně zaradoval: “Ty! jsi to skutečně ty?”

“Já,” usmíval se člověk. “Jak se vám daří?”

“Vám – mně – Proč tak mluvíš?”

“Nejsem zvyklý,” řekl člověk a pokoušel se o úsměv; ale na jeho tváři se obrazila jen utkvělá pozornost. “Celá maminka,” řekl, opisuje prstem Bourovu hlavu.

“Nebyl bych tě poznal,” mluvil Boura nadšeně, “bože, po tolika letech! Ukaž se přece! Jsi po otci, ano, po otci.”

“Možno.”

“Jaká náhoda,” radoval se Boura. “Jen náhodou jsme sem zašli, já a – můj přítel Holeček.”

“Velmi potěšen,” řekl člověk důstojně a podal Holečkovi svou velikou, palčivou ruku.

“A co ty?” ptal se Boura nejistě.

“Nic, jedu sem za obchodem. Mám něco dole, na jihu, nějaký průmysl. Ale domů jsem si zajel.”

“Nebyl jsem doma… od smrti rodičů,” doznával Boura.

“Náš dům zbořili. Cosi tam stojí, škola, něco tak ošklivého z cihel. Šel jsem dovnitř, až na mne přišli, co tam chci. Byli tak hloupí, nic nevěděli. Ale naproti je takový domeček jako tehdy, tak nízký,” řekl ukazuje rukou.

“Nevím, nepamatuji se,” tápal Boura.

Ryšavý člověk se k němu naklonil a úsilovně vzpomínal, napjatě zíraje očima jakoby sblíženýma soustředěním. “Byl tam – byl tam – Hanousek,” vykřikl náhle radostně, “Hanousek, žebrák, tam bydlil.”

“A jeho dcery,” zářil Boura.

“Tak. Měly červené oči, takové bolavé kroužky kolem. A já jsem k nim chodíval jíst.”

“To ani nevím,” podivil se Boura.

“Chodil. Pekly mi chleba na plotně – Co tak starý vyžebral, zbytky a kůrky, hrách, strašné věci; všechno jsem jedl. Pak jsem si lehl do postele žebrákovy a živil jeho vši.”

“Proto jsme tě marně volávali,” usmíval se Boura.

“Ne, když jste mne volali, byl jsem nahoře na stráni, ve vysoké trávě, takhle vysoké. Nikdo to místo neznal, a tam jsem měl svůj dolík, jako zajíc, a díval jsem se domů. Viděl jsem tak dobře, když maminka vyběhla, volala mne, hledala, zaplakala strachem a láskou; bylo mně mučivě a sladce, až k smrti, ale neozval bych se za nic na světě. Bál jsem se, že mne uvidí, a přitom jsem jí kynul rukou. Jen trochu jsem se jí chtěl ukázat, jen tak maličko, aby mne ani nepoznala.”

“Často tě hledala,” rozpomínal se Boura.

“Často. Chtěl jsem jen zkusit, bude-li mne hledat; seděl jsem tam bez dechu a čekal, až přijde. Volala, hledala, ale už nezaplakala. A jednou ani nevyšla ven. Tehdy jsem čekal až do večera, až jsem se bál tak sám. Ale nepřišla, a ani já jsem víckrát nešel na stráň a začal jsem se toulat daleko a pořád dál.”

“Kde vlastně teď žiješ?”

“V Africe. Myslil jsem, že mne nemají rádi, a proto jsem se tak toulal. Chtěl jsem zkusit, stane-li se mi něco. Měl jsem rád takové city. No, nikdo se mnou doma nemluvil, i chodil jsem si popovídat s cestáři na kupě štěrku. Starý Hanousek nikdy nemluvil, jen trochu nadával; ale jeho dcery mluvily mnoho a tak tiše.”

“Cos dělal potom?” ptal se Boura skoro nesměle.

“Nu což –” Ryšavý člověk se zamyslil.

Boura tesklivě čekal. Snad něco o sobě poví. Zůstalo tolik času a dálky mezi námi, že bezpočtu slov tu mezeru stěží zasuje. Hleď, bratře, budeme léta tak sedět a mluvit o maličkostech, o věcech denních a nepatrných, o všem, co víme; je třeba nesmírně mnoha všedností, aby se lidé sblížili a srozuměli.

Ale veliký bratr jen kouřil, plival a díval se do země; a v Bourovi pohnul se dětský cit: to je on, starší bratr, který smí dělat co chce a má své tajnosti. Chtěl bych vědět vše, co dělá, ale on mi vše neřekne. Chtěl bych mu říci vše, co dělám, ale on se mne nezeptá. Ach, nikdy mu nebudu rozumět!

Jak často, jak často jsem tě vídal přicházet odněkud s tváří roztržitou, tajemnou a sytou, jako kočka, jež lítě a s rozkoší sežrala vrabce na půdě a vrací se umouněná, zločinná a s očima svítícíma! Jak často šel jsem na místa, která jsi opustil, abych tam hledal, cos tam objevil či co si tam skrýváš; a zpřevracev vše, zklamán a chud jsem našel jen pavučinový rub věcí! A i dnes máš tu tvář, již znám; vracíš se odněkud tajemně jako tehdy, jako kočka, jež zároveň vzpomíná i požívá rozkoš příští výpravy.

“Nu což,” řekl náhle veliký bratr s jakousi úlevou. “Půjdu. Velmi, velmi rád jsem vás viděl.”

Boura zmaten povstal. “I já jsem rád – Ale zůstaň přece! Tolik let jsme se neviděli!”

Veliký bratr se oblékal. “Pravda, mnoho let. Velmi mnoho let. Život je příliš dlouhý.” Oba bratři stáli v rozpacích, nevědouce jak se rozejít; veliký bratr naklonil hlavu, jako by něco hledal, nějaké lepší, čistší slovo; namáhavě se usmíval a hýbal rtoma – “Nechceš peníze?” vyhrkl konečně. “Mám dost.”

“Ne, ne,” bránil se Boura, náhle bez míry šťasten a dojat. “Ne, prosím tě, není třeba; ale děkuji ti, jsi hodný. Jeď s bohem, jeď s bohem.”

“Proč ne,” bručel starší bratr a váhal. “Sám nepotřebuji. Jak chcete. Nu, sbohem.”

Odcházel veliký a přímý, jen hlavu nesl trochu na stranu.

Holeček sledoval jej očima až ke dveřím, kde viděl jej ještě pokynout rukou, než zašel.

Boura se díval do země.

“Nechal zde hůl,” zvolal Holeček a běžel s holí za odcházejícím; byl ostatně rád, že může okamžik nechat Bouru o samotě.

Na schodech slyšel kroky nad sebou.

“Hej, pane!”

Dvěma skoky byl nahoře a ve dveřích. Ale ulice byla prázdná, pokud dohlédl. Padal vlhký sníh, jenž na zemi ihned tál.

Zaražen ohlédl se do chodby. Nic než schody dolů.

Ode zdi oddělily se dvě postavy. Strážníci.

“Nevyběhl odtud někdo ven?” ptal se Holeček spěšně.

“Co ukradl?”

“Nic. Kudy šel?”

“Vůbec nikdo nevyšel,” řekl strážník. “Co tu jsme, nikdo z vinárny nešel.”

“Jsme tu tak deset minut,” dodával druhý.

“Snad je ještě dole.”

“Není,” namítal Holeček užasle. “Šel několik kroků přede mnou. Zapomněl dole hůl.”

“Hůl,” opakoval strážník zamyšleně. “Ne, nikdo ven nešel.”

“Ale vždyť nemohl zmizet,” křikl Holeček s náhlou zlostí.

“To nemohl,” souhlasil strážník konejšivě.

“Jděte, pane, dolů,” radil druhý; “chumelí se.”

Mají mne za opilého, pochopil Holeček; vždyť jsem pil sotva sklenici vína. Co to zas je? “Šel několik kroků přede mnou,” vysvětloval znovu roztrpčeně; “nemůže se přece jen tak ztratit; a kdyby vyšel ven, viděli byste ho, ne?”

Strážník vytáhl svou knížku: “Jak se jmenoval ten pán?”

“Nesmysl,” řekl Holeček, “co s tím chcete?”

“Kdoví co se s ním stalo. Snad nehoda nebo –”

Na Holečkových rtech se zaškubal divý hněv. “Kdyby to bylo jen to,” křikl a uhodiv dveřmi běžel dolů.

Boura seděl nad svým vínem, pil z lítosti a sotva pozoroval, že byl Holeček pryč. “Váš bratr zmizel,” hlásil mu Holeček chvěje se chladem a vzrušením.

Boura potřásl hlavou. “To mu je podobno.”

“Dovolte,” mluvil Holeček netrpělivě, “šel po schodech nahoru, a náhle zmizel; ven vůbec nevyšel, jako by se zpropadl.”

“Právě tak, ano,” kýval Boura, “jako by se zpropadl. Vždycky to dělal. Odběhl, nikdo nevěděl kam; a pak se vracel s tváří podivnou a zahloubán do sebe, jako by viděl víc, než lze pochopit.”

“K čertu, rozumějte mi: neodběhl, ale zmizel. Vždyť je to absurdní. Zmizel na chodbě; dva strážníci stáli u vrat a neviděli ho vyjít.”

“Podivín, skutečně podivín. Už v dětství byl takový – ano, nevypočítatelný; samotář, strašně nestálý, krutý a zamyšlený. Málo ho znáte.”

“Ale což nechápete,” namáhal se Holeček. “Zmizel jako duch, jako by prošel stěnou.”

“Chápu. Byl tak nemírný ve všem, tak těkavý. Nikdy se nestaral o to, co smí, jako by neměl svědomí ani hranic. Tak často, tak často nás uvedl v úžas!”

“Cožpak je možno zmizet?”

“Nevím. Můj bratr nechodil do škol, nemá ponětí o vědách; neví vůbec, co je možno a nemožno. Opravdu, neobyčejně pohrdal vším učením.”

Holeček udeřil do stolu. “Ale na tom přec nezáleží!”

“Co tedy?” řekl Boura zvedaje oči.

“Nikdo nemůže zmizet. Rozumíte, tady jsou –”

“ – fyzické meze, já vím; to jste už říkal nad tou šlépějí. Fyzické meze! Jako by vám na nich tak záleželo! Hleďte, viděl jsem ledacos a četl mnohé nadto; ale ze všeho toho nic jsem nechápal lépe než vzkříšení dcery Jairovy. Viděl jsem mrtvou dívku – Ach, v tom ohavném mechanismu jediné bylo by vpravdě přirozené: zázrak. Jediné odpovídalo by člověku nejhlouběji –”

“Zázraky, ano,” mluvil Holeček; “zachránit někoho, uzdravit choré a především vzkřísit ty, kdo zemřeli mládi – Ale k čemu je to, co jsem viděl, a komu to pomůže? Jsou-li to divy, proč jsou tak bezcílné? Nic, ach, nic z toho neplyne.”

“I kdyby to k ničemu a pro nic nebylo! přec je to div – I v nás jsou takové události a případy, jež snad nemají cíle… než vlastní svou dokonalost. Náhlé okamžiky svobody – I když to jsou jen okamžiky! Kdyby se věci děly tak, jak je přirozeno naší duši, dály by se zázraky.”

II. UTKVĚNÍ ČASU

Proč ten, na koho myslím, jenž sklání se nad psacím stolem, proč je tak nehybný, proč čeká a naslouchá, že se něco stane vně něho; jako by mu mohla nějaká věc dát pokyn v zármutku a závěr té nekonečné řady nejistot, jež jím prochází. Všechny věci kol něho jsou pouze zvyky zastřené melancholií; jen protější stěna ulice má v beztvarém tichu výraz neobyčejně hloupý a tak nepříjemný, že trpě s povděkem chápe se hrkotu drožky na dlažbě jako východiska z této vteřiny k příští.

Klap klap kopyta v hrčení kol, dlouhý rytmicky řetízek a rachot za rohem, rychlé drnčení na kamenech; to je něco, co se rozvíjí do dálky jako klubko, teď už zdaleka klapání stále tišší, tikání dlouhé jako tenká natažená nit, tak tenká, že snad už není, už není nic než natažená vzdálenost, nemožná délka, a ticho.

Ticho z nitra a zvenčí se slily jako dvě hladiny ničím nezčeřené a naprosto stejnorodé. Všechno je naprosto stejnorodé jako hladina, nepohnuté a natažené. Člověk u stolu tají dech a jeho srdce stojí jako hladina. Ticho je napjaté jako plátno, a všechno je tiché, všechny věci jsou kusy ticha vžehlené do hladké roviny bez pohnutí. Stůl a stěny, všechny věci dokola jsou jako kresba na vyhlazené ploše, jasná, beze zkratky a stínu. Jsou napjatým povrchem plochy, na němž není záhybu ani drsnosti; všechny jsou obsaženy v té nehmotné rovině jako stébla zamrzlá v ledu. Ani člověk u stolu není mimo ni: je tam, bez hnutí, v nesmírné hladině věcí, a nemůže se z ní vyrvati; kdyby sebou pohnul, cítí, že nastalo by vyšinutí a zborcení všech částí, strašné smrštění napjatých povrchů. Bez údivu, bez nitra, bez času. Úzkost, že toto snad je smrt, odejití, zahlazení. Necítit, to je pozitivní cit nebytí a silné utrpení z nebytí; nepohnutý zápas nevědomí o myšlenku a tíseň v hranicích prázdna. Všude hladina se smutným mrtvým povrchem. A toto, co stojí, jest čas; kdyby bylo možno pohnouti jím, rozpadl by se ihned v tisíce vteřin, jež by se snesly, mrtvé, jako prach. Než člověk u stolu se bojí sebou hnout; s veškerou svou úzkostí a nemohoucností je uložen v tichu jako hmyz v průhledném jantaru; je naprosto zastaven.

A vtom kroky na chodníku, pěkné, hlasité a pravidelné. Svět v nehybné ploše se rozpadl nehlasnou explozí; věci hranaté a masívní se tyčily praskajíce, člověk u svého stolu se rozložil všemi směry prostoru cítě své bohaté rozvětvení a své pohyby ponořené do světa. Hrany a úhly všech věcí se ozývaly drsným šuměním prostoru: tak rychle probíhaly svými směry, se sebejistotou a tvrdostí. Srdce člověka chopilo se své staré bolesti, silnými, silnými tepy; ten, na koho myslím, se zvedl, aby unesl tíhu svého smutku, a velké kolo bytí se točí v kruzích stále širších a rychlejších.