Kitabı oku: «Boží muka», sayfa 6

HISTORIE BEZE SLOV

Hluboké jsou lesy v noci jako beze dna tůň, a ty se zamlkle díváš na hvězdu nad Melatínem, mysle na zvěř, která spí v hloubi lesa, na hluboký spánek všech a na vše, co v tobě nikdy neusne. Dlouhé, bez konce dlouhé jsou podmračné dny; kolikrát šel jsi lesem v takových dnech, ó kroků a vzpomínek bezpočtu, a nikdy jsi nedošel konce kroků a vzpomínek: tak dlouhé a hluboké jsou lesy nad Melatínem.

Ale že dnes je planoucí poledne srpnové, – palčivé průseky korunami a pročísnutí hvozdů srpem světla; že je tak jasný den, jako byste prořídly, hluboké lesy, a rozestoupily se před sluncem. Žár vypil mé vzpomínky, a skoro bych usnul, nevím zda rozkoší nebo únavou, zkolébán bílými okolíky, jež se mi houpají nad hlavou. –

Za takového dne šel Ježek lesem, spokojen, že na nic nemyslí a nemůže myslit. Široce dýchá teplo mezi stromy. Utrhla se šiška, – zapomněla se držet, že je tak bezvětrno; koruny se zčeřily a všude se zachvělo světlo. Ó jaký pěkný, krásný den! Jak třpytí se stříbrem třesavé klásky metlice! Zkonejšen radostí nebo nudou naslouchal Ježek teplému bzučení lesa.

Oslněn stál na kraji paseky, kde neslyšně třásl se žár. Co to tu leží? Je to člověk. Leží tváří k zemi a bez hnutí. Mouchy se pasou na natažené ruce, jež jich nezaplaší. Což je mrtev?

Zbožně a s hrůzou sklonil se Ježek k napjaté ruce, jež dosud držela starý širák. Mouchy ani neodlétly. Na zašlé podšívce bylo ještě čísti několik písmen: ..ERTA .EL SOL. Puerta del Sol, uhodl Ježek užasle a schýlil se k tváři mrtvého. Ale tu člověk otevřel oči a řekl: “Nedal byste mi cigaretu?”

“Milerád,” vydechl Ježek s nemalou úlevou a horlivostí. Člověk si vzal cigaretu, promnul ji pečlivě a převaliv se na bok nechal si zapálit. “Děkuji,” řekl a zamyslil se.

Byl nemladý, prokvetlý, širokých a neurčitých tváří; nějak velice zhubl ve svých šatech, takže ležely na něm v divných, neživých záhybech. Tak tu byl natažen na boku a kouřil dívaje se nepohnutě někam k zemi.

Puerta del Sol, přemítal Ježek, Brána Slunce; co jenom dělal ve Španělích? Na turistu nevypadá. Snad není zdráv, že má tak svaté oči. Puerta del Sol v Madridě.

“Vy jste byl v Madridě?” prořekl nenadále.

Člověk přisvědčivě dýchl nosem a mlčel.

Mohl by říci, kdo je, přemýšlel Ježek; slovo dá slovo, a ostatního se dovtípíš – Mohl ostatně říci: Ano, byl jsem v Madridě; ale to není nejvzdálenější místo, kde jsem byl, a jsou místa ještě krásnější a život divnější. O ledačems mohl by lhát. Hle, teď vzpomíná.

Člověk lehce mávl rukou, pohlížeje neurčitě a zamyšleně nikam.

Snad řekne: Vidím, že se na mne díváte se zájmem; považoval jste mne za mrtvého a s lítostí jste se ke mně sklonil. Povím vám tedy historii svého života. Nevyrušujte mne, bude-li se vám něco zdát nespojité nebo bezdůvodné. Jen čtěte na mé tváři, zda žil jsem lehce a prostě. Tak nějak by asi začal.

Ale člověk mlčky a pomalu kouřil, upíraje světlé, nevidoucí oči do nekonečna.

Jistěže něco poví, myslil si Ježek; těžko se hledají slova pro děj života. Budiž, počkám. – Potichu ulehl naznak. Slunce ho udeřilo v oči a proniklo zavřenými víčky; červené a černé kruhy se roztočily a palčivě tančí před očima. Teplo dýchá dlouhými, ohnivými vlnami, a Ježkovi je blaze, jako by byl unášen kruhy černými a červenými, přílivem táhlých vln, pohybem nesmírným a nepostupujícím. Kam plyne ten silný, unášející pohyb? Ach nic; jen pohyb života na svém místě.

Náhle se obrátil. Po ruce těkal mu světlounký mravenec, nevěda kudy kam po ploše příliš veliké. I nás, myslil si Ježek, mravenečku, i nás rozčiluje svět příliš veliký: ty dálky, poutníče, ta panika neútěšná! Proč tak běžíš? Počkej, prodli; nic ti neudělám, třebaže jsem veliký. Ach, malý dobrodruhu, je to jen zmatek, co tě tak pohání? divý a zoufalý zmatek samoty? nějaká úzkost? Kdepak je brána, kudy bys unikl?

Blízko, na dosah ruky blízko, snesl se motýl na květ s křídly široce rozevřenými, houpá se na bílém okolíku a kyne lehkými křídly, svírá je a roztahuje pohybem kouzelným a vilným, sladkým k opojení. Ach zůstaň, rozkoši! Nezkouzluj mé srdce tím věčným pohybem odletu! Utkvi a nech se ukolébat, milostná chvilko, vteřino bez rovnováhy, pokyne nevyslovný! Spanilé setkání po takových útrapách cesty! Čarovná křídla se panensky zachvěla, a náhle, nepochopitelně mizí motýl, vteřina, rozkoš, jako by se za ním najednou zavřela brána.

Ježek se dívá nahoru. Kam to vše ulétlo? Kam ulétáte, světelná oblaka, v pohybu bezcílném a neunaveném? Ach, být tak unášen, pro nic jiného, pro příčinu nižádnou než pro velikost nebe; být tak unášen, protože velký je prostor a nekončí! Protože velká je touha a nekončí. Konejšivé nebe, má duše je mírná jako mé oči. Ale proč hledíte až za obzor, mírné oči? proč, duše nejmírnější, vždy v sobě nalézáš démonickou ctnost neúkoje? Jak vysoko plují oblaka, závratně vysoko, – řekl bys, že až u bran slunce.

Puerta del Sol! Ježek se ohlédl. Člověk, jejž byl našel, opět usnul, a jeho tvář zdála se nejasná a ztrápená, mírná a širá – Tu Ježek vstal, aby ho nevzbudil, a šel teplým lesem, roztržit, bez otázky a jakoby nasycen. Bylo mu, jako by byl vyslechl historii života, příběh málo jasný, ale blízký, nespojitý, ale nicméně příběh – Bylo mu, jako by vyslechl historii života a už ji pozapomínal.

ZTRACENÁ CESTA

“Ale vždyť jsme ztratili cestu!”

“Patrně.”

“Kam jsme se to dostali? Vidíte něco? Kde je alej?”

“Nevím.”

“Kde to jsme? Viděl jste někdy, že by tu bylo nějaké vřesoviště?”

“Ne.”

“Ale jak jenom jsme mohli ztratit silnici? Vždyť bychom musili přes příkop – – Poslyšte, nešli jsme snad přes příkop?”

“Nevím.”

“To je absurdní. Vždyť se silnice nemůže ztratit pod nohama. Kde jste?”

“Sedl jsem si.”

“Po cestě se přece jde jinak než travou. Tvrdě a hlasitě. Právě tak jsem nás slyšel jít po silnici.”

“To vy jste tak hlučně šel.”

“Tím spíše! Vždyť je přímo nemyslitelné… To je to nejpodivnější, co jsem kdy – – Člověče, nespěte!”

“Já nespím.”

“Kde to vlastně jsme?”

Byla temná a skoro bezhvězdná noc; jen něco světlého kamení na zemi a malé vztyčené jalovce, podobné drobným, nepohnutým postavám; jen zdaleka křik sýčka vevrtával neznámou dálku do stojaté tmy.

“Nesmějte se mi,” řekl stojící muž, “ale mně se to nelíbí. My jsme vůbec ztratili směr. Musíme se dostat na nějakou cestu, ať už vede kamkoliv; cesta říká aspoň ,kupředu‘, ale bezcestí mlčí. Bezcestí je jaksi cítit nekonečností; je jí tu na všech stranách kolem nás; poslyšte, to je nemožné postavení.”

“Sedněte si,” řekl druhý.

“Nechci. Já si sednu až někde u cesty, doprostřed mezi pravou a levou ruku, abych věděl, kde jsem. Kdo jde po cestě, tomu je svět napravo i nalevo jenom kulisou bez významu a stěnami dlouhé chodby; ale bezcestí je jako vrchol hory: příliš ve vesmíru; příliš otevřeno na vše strany. Pojďme odtud!”

“Počkejte ještě, já nemohu.”

“Stalo se vám něco?”

“Nemohu. Ano, stalo se mi něco. Přišel jsem na něco, právě když jsme začali bloudit. Snad přesně tím okamžikem.”

“Kde to bylo?”

“Nevím. Zčistajasna se mi to vynořilo. Už jsem na to po léta nemyslil, a teď to přišlo samo. Snad právě proto, že jsme najednou ztratili cestu.”

“Nějaká vzpomínka?”

“Vzpomínka ne. Řešení. Odpověď. Něco, co jsem hledal po celý život, i když jsem na to nemyslil. Ó bože, je to strašně složité! Tím se mění můj celý život – – Všechno souvisí. Chápete to?”

“Naprosto ne.”

“Ani já ne. Patrně jsem musil sejít z cesty, abych na to přišel. Sejít ze všeho, co ti je známo! Proto oni chodili na poušť! Ale opusť dům svůj a rodinu svou; tvá logika je utkána ze zvyků a tvé cesty z tisícerých minulých kroků; proto sejdi ze všeho a počni bloudit, abys hledal v neznámu. Sebe sama pak najdeš v tom, co je nejdivnější a nejnezvyklejší.”

“To říkáte mně?”

“To říkám sobě, protože jsem to našel. Sebe jsi našel, a nemůžeš se poznat; a přece je to jediné, co jsi kdy hledal. Můj bože, tolik let! A náhle to řešení: přijde ti radostný a bezeslovný cit, že to tu je; to, co není ještě myšlenka, ale jenom oslňující chvíle a zázračná jistota. Poslyšte, můj život se patrně změní, snad se naše cesty rozejdou; ale jsem rád, že jsem ten okamžik zažil s vámi.”

“Kdybyste mi aspoň řekl –”

“Nemohu. Teď ještě nemohu nic rozlišovat. Pravdu musíš zažít jako cit, dříve než se ti stane slovem. Musíš se v ní octnout jako v prostoru, který nikam nevede, ale otvírá se na všechny strany; neboť tvé přemýšlení je jenom cesta jedním směrem, jako chodba mezi stěnami. Tvé myšlení jde jenom kupředu po některé z mnohých cest; ale jediná pravda nikam nejde a nemá nikam zamířeno, nýbrž stojí jako rozloha.”

Stojící muž mlčel a napjatě poslouchal do dáli. V tisícerém tichu širé noci, zdálo se mu, rozvíjí se kdesi drobný, bezhlasý rytmus. Zdá se zaplaven hladinou ticha, ale je tu a neústupně si razí cestu. Lidské kroky! daleké údery o tvrdou cestu! Stojící muž si oddechl.

“Tam tedy je silnice,” řekl, a náhle se podivil svému hlasu; o tolik jasněji a barevněji zněl než prve.

Sedící muž jako by procitl. “Co? Silnice? Vy už půjdete domů?”

“Vy tu snad chcete zůstat?”

“Ano, já vám to pak vyložím. Je to nesmírně složité. Počkejte ještě!”

“Vyložte mi to raději cestou.”

“Kdybych si to mohl zapsat! Co všechno mi napadá! Ó bože, jak nesčíslně!”

“Zapište si to doma. Já vás už dovedu.”

“Děkuji vám. Kde to jsme?”

“Nevím, jen pojďte. Dejte pozor, tady je rokle!”

“Já nic nevidím.”

“Podejte mi ruku! Kriste, jak jsme se sem vlastně dostali? Pozor!”

“Počkejte, tady nemohu… Pojďme zpátky!”

“To nejde, cesta je před námi. Kde vězíte?”

“Tady nahoře. A vy?”

“Ve vodě. Zůstaňte tam, och! Nestalo se vám nic?”

“Ne, děkuji. Jen když jsem dole.”

“Teď pojďte za mnou. Tak!”

A oba mužové klopýtali do stráně a opět dolů; byla to svízelná, prorvaná půda, kde bylo jim jíti s tisícerou opatrností; bylo tu křoví, kudy bylo se jim prodírati; byly tu širé, obdělané lány, přes něž se pustili bezohledně jako kanci. Konečně příkop a silnice.

“A teď mi řekněte,” zvolal ten, který šel napřed, “jak jsme se vůbec mohli dostat tam nahoru?”

“Nevím,” řekl druhý trochu stísněně, “je to opravdu podivné. Musil bych o tom uvažovat… Mám teď tolik co přemýšlet!”

“Povíte mi už, nač jste přišel?”

“Ano. Je to tak zvláštní s tím zablouděním! Jistě jsem to našel právě v tu chvíli, když jsme ztratili cestu. Kdybych už byl doma!”

“O čem to je?”

“O duši…”

Nyní vykročili oba rychle a mlčky; prošli lesem a proběhli vsí; několik oken lidsky svítilo v hluboké tmě; a opět otevřela se širá a daleká luka.

“Co tedy jste chtěl říci?”

“O čem?”

“O tom, nač jste přišel tam nahoře – O duši.”

“Ach ano, máte pravdu. Říkal jsem, že o duši? Vlastně to nebylo jen to…”

“Poslyšte,” řekl po hodně dlouhé chvíli jeho druh, “jak je to tedy s tou duší? Vy jste strašně roztržitý.”

“Já? Naopak. Právě jsem o tom přemýšlel. Není to zvláštní, že se člověk v podstatě nezná?”

“A vaše řešení?”

“Jaké řešení? To je navěky jen problém.”

“Ale vy jste měl nějaké řešení.”

“To určitě nebylo o duši. Spíše to byly jiné otázky, o životě vůbec… Právě jsem přemýšlel čím začít.”

“Tím, co vám nejprve vysvitlo.”

“Nejprve? To bylo jen tušení… Je to svrchovaně nesnadno formulovat – Opravdu nevím, co mi vysvitlo nejprve. Přišlo to všechno tak najednou!”

“Tedy začněte čímkoliv.”

“To nejde. Všechno bylo jeden celek… Ano, vše to jasně souviselo. Kdybych to jen mohl obsáhnout!”

“Povíte mi to někdy jindy?”

“Ne, raději hned teď. Jen co to trochu spořádám. Ale mne ruší to, jak hlasitě jdeme.”

“Sedněme si tedy.”

“Ano, děkuji vám. Především předpokládejte… Tak jasně mi to vysvitlo – – Za prvé z toho plyne, jak bědné a nesmyslné bylo všechno, co jsem dosud žil. Rázem mne to proniklo jako nůž; zděsil jsem se sama sebe a pochopil jsem, že tolik let, ó bože, jsem žil jen nevýslovnou a netušenou bolest. Tolik let! To tedy mi vysvitlo, co jsem byl a jak jsem nevěda trpěl; a všechno bylo marné a mylné, a úzké jako vězení; a mně bylo strašně, když celý můj život se mi vytratil jako nalezená chyba. Och, mnoho vám ještě vyložím blíže. Ale za druhé, počkejte, za druhé –”

“Co je za druhé?” ptal se po chvíli soudruh.

“Počkejte, bylo v tom přece něco o duši, ale teď nevím – Ano, bylo v tom něco nesmírného o duši. Bože, co to vlastně bylo?”

“V jakém smyslu o duši?”

“Nevím, nebyla to vůbec slova, byla to jen jistota – – Je to tak unikavé!”

“Rozpomeňte se přece!”

“Ano, hned. Něco o duši? Co to bylo?”

“Jen přemýšlejte, já počkám.”

“Děkuji vám. Hned to najdu.”

Čas noci nehnutě tkvěl na černých a beztvarých věcech. A hle, tu první raný člověk jde prázdnou silnicí. Není to křik kohouta ve vsi? Nepohnula se noc ve svém tichém nitru?

“Našel jste to?”

“Ach hned. Jen něco ještě –”

Na obzoru slabounce svítalo. Země a její věci nabývaly chladné, přízračné bledosti; stále se zvedaly vyběleněji a ostřeji, a bylo světlo.

“Tak co jste našel?”

“Nevím… Uniklo mi to. Všechno jsem ztratil, a už nikdy to nebudu vědět.”

“A vůbec nic, docela nic vám z toho nezůstalo?”

“Docela nic; jen to, co mi navždy vysvitlo o mém životě.”

NÁPIS

Chvilku oddechuje stanul Kvíčala u dveří a těšil se: Matys stůně, bude mít radost, že jsem přišel; trochu mu zahlučím u postele, aby se rozptýlil.

Zvonek zazněl tak přervaně, že to Kvíčalu trapně sevřelo; zdálo se mu, že zvuk uvnitř si vyplašeně a slepě razí cestu příliš ustátým tichem, i naslouchal s rukou na zvonku. Přišla otevřít stará maminka v papučích a šeptem ho zvala dále. Kvíčala šel po špičkách, nevěda sám proč; otevřenými dveřmi zahlédl Matyse ležícího v posteli obličejem ke zdi, jako by spal.

“Kdo je to?” ptal se nemocný lhostejně.

“Pan Kvíčala,” šeptala stará paní a odešla.

Matys obrátil se k příteli zveselenýma očima. “To jste hodný. Och, nic to není; jen zánět pohrudnice, nějaký exsudát… Za čtrnáct dní budu chodit.”

Kvíčala se nuceně usmíval. Bylo mu těžko v horkém pokoji, kde slabě a fádně cítil pach obkladů, moče, čaje a vajec. Dojímala ho neholená brada Matysova i jeho zjasněné oči; litoval, že zapomněl přinésti studený pomeranč nebo vlhkou kytičku, aby ji nechal na nočním stolku mezi zmačkanými kapesníky, zbytky jídla a nečtenými knihami. Vcelku ho přemáhala mdlá ošklivost.

Pokusil se zahlučet; vypravoval nějaké novinky a mrzel se na svůj cizí, jakoby něčím povlečený hlas; cítil na sebe upřeny oči nemocného pozorně, a přece vzdáleně; i spolkl své novinky a toužil uniknout.

Matys vyptával se po známých; ale Kvíčala vycítil v tom zvláštní ohled chorého k zdravým a odpovídal vždy tíže. Posléze bylo vše vyčerpáno. Aspoň okno otevřít! poslouchat, co se děje venku! přenést se tam jen částí sebe! Zasmušile vyhýbal se Kvíčala upřeným a nepřítomným zrakům přítelovým; vyhýbal se očima palčivé a zmačkané posteli; vyhýbal se zaschlé ošklivosti nočního stolku; a utkvěl v okně, v bledém a poloneprůhledném okně, v okně, jež vede ven –

“Podívejte se sem,” řekl náhle nemocny ukazuje prstem na stěnu u hlav lože.

Kvíčala se naklonil; na zdi bylo zšedle a smazaně napsáno a dvakrát podtrženo tužkou slovo nazpět. “Nazpět,” četl Kvíčala.

“Co tomu říkáte?” ptal se Matys potichu.

“Někdo to tam napsal. Je to tam patrně už mnoho let.”

“Kolik let myslíte?”

“Nevím. Snad pět nebo deset – Kdy tu bylo naposledy malováno?”

“Ptal jsem se maminky,” řekl Matys dívaje se do kalného stropu. “Víc než před desíti lety. Nechtěl jsem nikdy, aby mi tu malovali.”

Kvíčala spěšně se vrátil očima do okna.

“Jen se sem podívejte,” naléhal nemocný, “nenapadne vás nic?”

Kvíčala znovu se naklonil přes postel. “Je to psáno mužskou rukou. Někdo to psal v rozčilení a netrpělivě, až se tadyhle ulomila tuha. Přímo ryl do stěny. A potmě. Ten háček je trochu divně… Ty dlouhé čáry na p a t vypadají nějak odhodlaně.”

“Nazpět,” opakoval si Matys. “Nevíte, co tím je asi míněno?”

“Bůhví, snad nějaké odhodlání. Třeba něco vrátit.”

“Nebo sám jít k něčemu nazpět?”

“Možná. Proč se ptáte?”

“Jen tak. Přemýšlím, proč to tu je napsáno.”

“Někdo měl asi nápad nebo vnuknutí – Zapsal si to jenom jako heslo, aby na to nezapomněl. Proč vás to tak zajímá?”

“Protože je to psáno mou rukou. Psal jsem to patrně já, ale teď už vůbec nevím a nemohu si vzpomenout kdy a proč. Pořád přemýšlím, co to mělo znamenat.”

“Teď to už neznamená nic.”

“Teď ne, ale tehdy. Našel jsem to tu v nemoci. Nikdy dříve jsem si toho nevšiml, až teď. A tak z dlouhé chvíle přemýšlím –”

“O čem?” vytrhl se po chvíli Kvíčala.

“Nikdy jsem nemyslil na minulá léta,” mluvil Matys se zavřenýma očima. “Nač také? Všechno minulé je tak samozřejmé. Člověk si zvykne na minulé věci. Všechny mu připadají známé – Ale teď nevím, k čemu jsem se kdysi rozhodoval; nevím, k čemu jsem chtěl nazpět a proč mi bylo tak nesnesitelno; a nevím, kdy to vůbec bylo. Nikdy se nedomyslím… Nepřekvapí a neznepokojí vás někdy něco minulého?”

“Ne,” řekl Kvíčala upřímně.

Nemocný netrpělivě pohnul rameny a mlčel. “Nevím, kdy a proč jsem to napsal,” začal opět; “ale rozpomněl jsem se na mnohé okamžiky, ve kterých se mi to slovo mohlo zjevit jako spása. A pořád nalézám nové chvíle, kdy jsem je mohl napsat. Nebo raději splnit.”

“Jak splnit?”

“Nevím. Už dlouho o tom přemýšlím, jak by se to dalo splniti. Nazpět, ano nazpět, ale k čemu? Ležím tu a na ledacos se rozpomínám: k čemu z toho všeho se vrátit? Mohu si vzpomenout na mnoho krásného. Mnohého je mi líto. Leckteré lásky. Tu a tam zazáří stará myšlenka. A mnoho, nesčíslně mnoho jsem zapomněl, a na to myslím nejvíce. Je strašně mnoho minulých věcí. Minulost je závratná.”

Kvíčala vzdychl; bylo mu stále dusněji. Ach, ulice za oknem! Světlo, prostor! Rychlost a pohyb tam venku!

“Minulost není tak samozřejmá, jak jsem si myslil,” řekl Matys jakoby sám pro sebe. “Je nesmírně nejasná. Časem staly se podivné a nemožné věci. Připadá mně, jako bych stál na kraji poloneznámého světa; něco jsem už objevil, ale ostatek jde nekonečně dále a šíře, než jsem tušil. Neměl jsem ponětí… To je milosrdný omyl, že nám vlastní minulost připadá známá; známe jen něco, ale vše ostatní… Většinu měli bychom teprve prožít!”

Kvíčala naslouchal: venku zvoní tramvaj, kroky se množí, široce sype se rachot vozu; tence a jasně vzlétl křik dítěte. Ale sem přicházejí jen stíny zvuků nehmotně prošlé sklem; jsou obrány o vše blízké a skutečné; odcizeny zvukům, jež zvenčí se tlačí k oknu; smíšeny s tichem.

“Je tu tak ticho,” mluvil nemocný, “a čas je dlouhý. Myslím na minulé věci. Neměly ještě minout. A na cokoliv pomyslím, nic nemělo ještě minout. Měl bych to teprve prožít, pozorně prodlévaje – I ty nejhorší chvíle. Jako bych je byl všechny vypustil z prstů, nevěda ještě, co jsou; a převzácné mezi nimi –”

“Jste tu příliš osamělý,” řekl Kvíčala.

“Ano. A za čtrnáct dní zase vstanu a už si snad nevzpomenu, že jsem někdy napsal ,nazpět‘. Ale teď je to tady jako nápis na nějaké zdi. Nazpět! Všechno minulé je jen nápověď; vše zůstalo nedokončeno, naznačeno jako počátek a tušení… Nazpět! Snad každý to někdy pocítí a chtěl by se vrátit, jako by to bylo domů – nazpět! Není, ach není to návrat k svým počátkům, – k prvním krokům; ale nazpět ke koncům, k dopovědění a dokončení sebe sama, k posledním krokům… Nemožný návrat! Nikdy nazpět!”

Kvíčala vstal. “Za čtrnáct dní,” usmíval se Matys. “Promiňte, už týden jsem s nikým nemluvil. Pozdravujte všechny.” Jeho ruka byla horká a suchá. Och, ven! Čirý chlad, ulice, lidé, lidé – A ,vpřed‘ toho všeho!

POKUŠENÍ

Dlouho již chodil Růžička jako v mlhách. Bránil se tomu do úmoru a bez konce smýšlel důvody pro i proti, dokazoval si něco, zlobil se. Tvrdě zápasil o soustředění, a zároveň toužil: nechat se konečně unášet bez myšlenky a směru – Tak jako černý kůl na rybníku v mlhách, přemýšlel; nad vodou křičí racek a sletí, aby chytil hladinu do pářat; voda se zachvěje, a racek uteče jako uličník; teprve bůhví kde se zachechtá…

Růžička se zastavil: Odjedu, nebo zůstanu? – Všechny důvody zmrtvěly a nemohl se jich už zmocnit; všechny zmrtvěly a utkvěly a nemohl se jich už zbavit. Důvody, které ho už netěšily. Zvadly v tom úzkém pokoji. V pokoji, který ho už netěšil. Důvody, aby zůstal a neodjížděl a nezahazoval zbytečně těch něco šancí. Klid, zaměstnání, zvyky, lampa, lože, lenoška – Vždyť více nepotřebuji, řekl si; zůstanu a naplním to vše pravdou života. Mé místo je úzké, ale mohu je prohloubit. Ach, zůstat navždy!

Nebo odejet, řekl si s úzkostí; pokusit se znovu a zahodit se do světa jako kámen do vody… Kdyby jen nebylo třeba rozhodnutí! Kdybych se mohl, sám nevěda jak, octnout kdekoliv ve světě a nemít nic než před sebou den, ó bože! jaký by to byl den! Staniž se mi to jako osud nebo náhoda, – přijmu vše; ale sám chtít je strašné.

– Odjedu, nebo zůstanu?

Půjdu ven, rozhodl se konečně (aspoň něco učinit! cokoliv!), trochu ven, váhal u dveří, užít večera, nutil se; ale “zůstaň”, praví lampa, lože, lenoška, nuda, “nač jít? Jít je tak namáhavé; zůstat tak jednoduché; jít tak zoufalé; zůstat tak zoufalé; zůstaň!” Ne, dnes ne, rozhodl se násilím, a šel. “Zůstaň,” mluví k němu rozžaté ulice, “již tě nerušíme; změřils nás tolikrát, že nás už nevidíš.” Ani vy mne nevidíte, namítal, a vaše okna neblýsknou na mne nedůvěřivě jako pohled, úsměvně jako pohled, průzračně jako pohled náhody. Chodím tudy denně: stali jsme se sobě cizími. “Ano, za tolik let!”

Růžička se uchýlil do kavárny roztržitě okřívaje, rád, že je tak ztracen v roztříštění světel a hlasů, že sám sobě mizí v množství, že zrcadla planou a sklenice řinčí; napsal si prstem otazník na stole a objevil v mramorové desce zábavné průběhy žil, síť náhody, nesčetné dráhy bez cíle – Odjedu, nebo zůstanu? Oči! kdo se to na mne dívá?

Děvčátko, usmál se zrakem, co mi chceš? Hladké oči uklouzly, utekly za víčka a sladce, temně se dívají nikam. Nic, bledé líčko pod černým kloboukem, hračka ze sloni, mlaďátka ruce si hrají na klíně s ničím. To velké černé je maminka a prohlíží módy. Šedivé oči kradí přiletují, prchají, neposedí; spanilá jsou víčka očí, sklopená víčka, spanilý smutek, láska a hudba, večer, otázka a nic, sličný je pohled očí, radost, šaty, hudba a otázka, sličné milování, sličné jaro, fialky na ulici, růžový květ, růžový úsměv, sličný pohled, a do očí! přímo do očí, silně a přímo, krátce a tázavě sličný pohled! Hladké tváře se růžově zalily. Krásné jsou bílé a zardělé tváře; krásné a smutné vlasy; smutné a útlé ruce na klíně, na černé smuteční sukni.

“Dost,” prosily sivé oči, “tolik chvály, můj bože, – kam teď mám s očima, s víčky a rukama? Nedívejte se na mne, upustím sklenici; zanic se na vás už nepodívám.”

Útlé ruce, myslil si dojat, tak jako ruce houslistky: ach, jaké tremolo, pláč bezpředmětný, píseň, která končí a nekončí; zda někdy uslyším tu bázlivou a pěknou píseň? Ten pěkný, dětsky drsný hlas?

“Bože, to ne! co bych vám řekla? Neumím do pěti počítat. Kdo jste? Proč se tak díváte? Proč se nedíváte?”

Když se dívám, myslím na lidi kolem, na vás, na váš dech, na lásku, na všechno, co bych ti řekl, – nevím, nač myslím, když se dívám; ale když se nedívám, myslím na vás, na všechno, co nevidím, na sebe sama, na šťastnou náhodu, a hlavně na tebe.

“Přestaňte! přestaňte!”

– Naproti usedli noví lidé, a v jejich středu –

“Ach, podívejte se,” vyhrkly sivé oči, “jak je krásná!”

– ano, krásná, skutečně krásná, och, děvčátko, jak veliká a krásná! Proč přišla, koho to hledá temnýma očima? Ach, kdo by snesl zdrcující pohled krásy? Jak by se nezachvěl zmatkem a leknutím, jakž by nesklopil očí? Běda, že na něj pohlédla!

Pomalu, bez nejistoty a otázky snesly se veliké černé zraky ženy nově příchozí na jeho tvář. Tu jeho srdce úžasem stanulo a mlčelo.

“Jsem krásná. Tolik se mi jich koří. Pohlédni.”

Odjedu, odpověděl zasmušile.

“Zůstaň. Jsem krásná. Potkáš mne na ulicích, v bazarech a na slavnostech. Hledej mne v lóžích divadel. Potkáš mne, budeš-li chtít. Můžeme se seznámit a – kdož ví?”

Odjedu, opakoval zarytě.

“Zůstaň. Mám tak málo zábavy, tak málo. Jsem tak krásná. Budeš mne často vidět, denně, chceš-li, a tak zblízka! Zůstaň.”

Ne, řekl palčivě, odjedu; odjedu a vrátím se s ústy hořkými mořem a cizostí; vrátím se s jinou duší. S duší bez úžasu a chvění; s hrubou, odvážnou, planoucí a nestoudnou duší; s neklidnou a krutou duší; s duší pro tebe. Ale pak! aby plakaly ty nejkrásnější oči! aby chvěla se krása! abych byl horší než ty! Abys mne milovala. Aby se splnil osud. Abych se nebál boha. Abych se ti vyrovnal. Nic není strašnější než krása a odvaha.

Černé zornice se odvrátily a měkce čarovaly donekonečna.

Budiž, cítil, staniž se mi to jako osud. Odjedu, abych se odvážil.

“Zůstaňte,” řekly ztraceně šedé oči, “ach zůstaňte! Přišla bych sem zase příští soboty. Někdy vás potkám. Neuteku, i když na mne promluvíte. Proč nechcete zůstat?”

Ach, děvčátko, zaplakalo jeho srdce smyslnou něhou, zůstal bych; jak bych nechtěl zůstat? Ale právě tys mi připomněla den v cizině, nešťastného člověka v cizině, nevím, proč tak nešťastného a tak ztraceného; připomnělas mi šťastnou náhodu, úsměv, laskavé slovo cizím jazykem a sličný pohled, který se už nevrátí: ta radost, kdybys věděla, a ten překrásný den v cizině! Nic není krásnější než láska a šťastná náhoda, nic se nevyrovná dobrému potkání, které se nevrátí. Zůstal bych: ale tys ve mně vzbudila věčnou touhu po náhodě.