Kitabı oku: «Hordubal», sayfa 3

VIII

Štěpán zapřahá koně k vozu. “Dobrý den, hospodáři,” volá, “nechcete se podívat dolů na louky?”

Juraj se trochu mračí: což jsem já panský správčík, abych jezdil vozem obhlížet pole? A což, není co robit, není kam jít s kosou na žita; proč bych se nepodíval na Polanino gazdovství?

Široké plátěné gatě má Štěpán a modrou zástěru, – vidět, že je z roviny; a černý je jako cikán. “C – c,” mlaskne na koně, a už to s rachotem a řinčením letí, Juraj se má co držet žebřiny; ale Štěpán stojí, klobouček nazad, opratě vysoko a pohrává bičem nad síjemi koní. Nu, nu, pomalu, není tak naspěch.

“Ech ty,” povídá Juraj nespokojeně, “co tak táhneš koně u huby? Vidíš, jak melou pysky, bolí je to.”

Štěpán se obrací a zubí se. “To se musí, pane,” povídá. “Aby nesli hlavu nahoru.”

“A k čemu,” namítá Hordubal. “Ať nesou hlavu, jak jim narostla.”

“To se dobře platí, hospodáři,” vysvětluje Štěpán. “Každý kupec se dívá, nese-li kůň hlavu hore. Pozírejte, pane, pozírejte, teď běží dobře: po zadních nohách, a předníma jen tak hrabou po zemi. C – c.”

“A nežeň je tak,” volá Hordubal.

“Učí se běhat,” praví Manya lhostejně. “Ať se učí. Co, pane, s pomalým koněm?”

Vozí-li Štěpán takto Polanu? přemítá Hordubal. Celá dědina se ohlíží: to jede Hordubalova žena, inu, jako statkářka; ruce založí a jede si. A co by nezpychla? myslí si Juraj. Chvála Bohu, je jiná než druhé ženštiny, tvrdá a rovná jako sloup; zřídila dvorec jako kaštel, sedm tisíc stržila za pár koní, tak co, má proč nést hlavu nahoru. To se, brachu, dobře platí.

“Tak tady je ta rovina,” ukazuje Štěpán bičem. “Až po ty akáty patří paní.”

Hordubal slézá z vozu jako rozlámaný. Roztřásl jsi mne, čerte. Tak to je ta rovina; pravda, tráva až po pás, ale suchá a tvrdá – nepovídej, to není řepná půda, to je step.

Manya se drbe na šíji. “Přikoupit té roviny až tamto, hospodáři, třicet koní by se tu dalo pást.”

“Nu – u,” namítá Hordubal, “žír to, holenku, zrovna není.”

“Jaký žír?” šklebí se Manya. “Kůň má být, pane, suchý. Či chcete krmit koně pro řezníka?”

Hordubal neodpovídá a jde ke koním, plácá je po lysině. “No – no – no, malý, neboj se, jsi chlapíček. Co stříháš ušima? A ty, ach, ty jsi moudrá! Co hrabeš, co bys chtěla?”

Štěpán vypřahá koně, vztyčí se a povídá nějak ostře: “Nemluvit na koně, pane. Změknou.”

Hordubal se k němu prudce obrací: Co ty tak na gazdu! A co, to on třeba jen tak, aby si na mne koně nezvykli. A já se ti do tvých koní míchat nebudu, ty somáre; nu, nu, nemusíš se mračit.

Štěpán nechává koně volně pást a bere kosu, bude kosit seno; jaký hlupák, nevzal s sebou ani druhou kosu. Juraj povzdychl a zírá přes rovinu k vrchům nad Krivou. Tam jsou aspoň pořádná pole – pravda, samý kámen, ale jsou to pole: brambory, ovsy, žita – někde žito ještě stojí, někde už vážou snopky – “A kdože, Štěpáne, koupil ta naše pole nahoře?”

“Nějaký Pjosa,” povídá Manya.

Aha, Pjosa, Andrej Pjosa Husár; a proto on se v krčmě nehlásil, styděl se, že ženskou připravil o pole. Juraj zírá k vrchům, divné, jako by pole Hordubalů seběhla z hor a sedla si do roviny —

“A Rybáry jsou tady dole?” ptá se Juraj.

“Tady dole,” povídá Štěpán. “V tuto stranu, tři hodiny cesty odtud.”

Tři hodiny cesty, vida, daleko ještě do Rybár. Hordubal z dlouhé chvíle utrhne stéblo trávy a žvýká je; je nakyslé jaksi a skřípavé – to tráva tam nahoře, na poloninách, chutná docela jinak, kořenitě, mateřídouškou. Juraj se loudá po lukách dál a dál; jaká rovina, nic nevidět než oblohu, ale není to taková obloha jako tam nahoře, je jakási zaprášená. A tady lán kukuřice, pravda, co chlap je vysoká, samý chřást; ach, Hospodine, cože kukuřice vypadá tak nepořádně – pustit do ní svině, to by to chrochtalo! Kdežto žitné pole, to je jako kožich. Akáty – Juraj nemá rád akáty; tam nahoře jsou trnky a brsleny, jeřáby, jalovčí, a žádný takový ničemný akát. Už není vidět ani Manyu v té jeho zástěře a vysokých botách. Jaképak nemluvit na koně! I kůň je moudré zvíře, stejně jako kráva; řečí se naučí mírnosti.

Před Jurajem leží rovina, přepadá ho stesk, je to skoro jako moře, co tam! co tam! Obrací se k vrchům, ech vy, i vás rovina užírá, dělá vás malé a hloupé; ale šlapat nahoru, kamaráde, to aspoň poznáš, co je to země! A už to tu Juraj nevydrží, uhání k dědině a nechává za sebou Štěpána s celým jeho spřežením. Podívám se na žita, myslí si, ale běží hodinu, a vrchy jsou pořád ještě kdesi; a to horko tady, ani větérek nevane – to máš tu tvou rovinu. Kdo by byl řekl, že mě Štěpán tak daleko zavezl? Jenom c – c, a už jsme byli kraj světa. Rychlé koně má Polana: co, pane, s pomalým koněm?

Hordubal běží už dobré dvě hodiny, a tu konečně je kraj vsi: cikáni, holota jedna, válí se to mezi blínem a durmanem, a tuto už kovárna při silnici – — Hordubal se zastavuje, cosi ho napadá, ej, Polano, já ti ukážu! A už se hrne do kovárny. Hullo, mistře, udělejte mi hák, nu, jaký hák: hák jako závoru, ke dveřím hák, počkám si na něj. Kovář nepoznává Hordubala, je tu tma a nevidí pro výheň. Když hák, tož hák; a kuje hák jako hrom. A což, kováři, dobré koně má Hordubalová? Inu, koně jako čerty, ale panské; nic k práci, strýčku. Ale kovat je, aha! dva chlapi aby takovou potvoru drželi.

Hordubal se dívá na ten rozžhavený kousek železa. Něco ti přinesu, Polano, něco do domácnosti. A co může, kováři, takový kůň stát? Bůh mne netrestej, odplivuje kovář, chtějí prý za něj osm tisícek! Tolik peněz za koně! Zchromí se ti divoch, a co máš? Lepší je huculský koník, nebo takový ten těžký valach, zadek jako oltář a prsa jako varhany – ba, bývali to dřív koně ve dvoře! ale teď – traktor! Však prý statkář prodává louky: nač prý seno, nač koně, teď jsou mašiny —

Hordubal pokyvuje hlavou. Pravda, mašiny – jako v Americe. Musím dát pozor, aby Polana neudělala hloupost. Přijdou mašiny, a co ty potom s koňmi? Aha, tak vidíš; ne, ne, Polano, nedám dolary za louky. Pole a krávy, to je něco jiného, – mašin se lidé nenajedí. A prý to nic nenese. Inu, třeba i nenese, ale máš mléko a zrní. Tak je to.

Hordubal se vrací domů a nese kus železa ještě horký. Polana – asi vaří oběd; a Juraj se krade po schodech k půdě a přidělává hák na vnitřní stranu dvířek. Tak, ještě tuto ten kroužek – Po schůdkách vystupuje Polana, vraští obočí a hledí, co to, co to tam Juraj přitlouká, což, zeptá se? nezeptá, jen upřeně hledí. “Už je to, Polano,” mručí Hordubal. “Přidělal jsem ti jenom hák, aby ses mohla zavřít.”

IX

A už je ti to hloupé, Juro, Juraji: chodíš po dvoře, pozíráš a nevíš co dělat. Kapustu pěstovat? To není robota pro chlapa. Sypat slepicím? Svině krmit? Ech, práce pro báby. Všechno dřevo už je pořezáno a naštípáno, vyspravil jsi plot, to ono urobil z polen; lelkuješ jako starý Kyryl, co mele naprázdno bradou tamto na dvorku u Michala Herpáka. A sousedky pokukují, to je pěkný gazda, ruce v kapsách a zívá, i bodejž ti čelist vypadla!

Tam dole na lukách – je Manya; co tam? Nemluvit na koně a tak. Buď si tam ty sám, co mně je rovina? Vida ho, čeledín odkudsi, a řekne si, to a to kdybyste udělal, hospodáři. A vidíš, udělám; nemáš mně co poroučet, ale když to je ze dřeva, urobím to. Dřív – lesy se kácely; a prý se už dřevo neprodává, hnije v lese, pily stojí —

Hospodine, jednou zase krávy pást! Ne dvě kravičky, to by bylo pro smích lidem, ale dvanáct krav, a hnát je třeba až na Volov Chrbát, v ruce topor na medvěda – A nikdo neřekne: nemluvit na krávy. Musí se zakřičet na hovádka.

Ale Polana ani slyšet – prý osm stovek ti dá řezník za krávu, a ještě s tím dělá milosti. Nu, co řezník – pro sebe bych pěstoval dobytek: ale když nechceš, dobrá. Peníze do roviny ti. vrážet nebudu.

Nebo zapřáhnout krávy do vozu a jet do polí úrodu svážet. Člověk jde, jde; jednu ruku na jhu, hybaj! O – ou! Žádný spěch, jen tolik, co krávy stačí. Ani v Americe jsem si nezvykl na jiný krok: jen jako když krávy jdou. A s nákladem úrody dolů, kolo zachycovat za paprsky, celý naložený vůz držet v ruce – chvála Bohu, člověk aspoň ví, že má pracky. To je, Polano, chlapská robota. Ach slituj se, Bože, jaká marnost – jen ruce jednomu měknou; a jaké jsou to šikovné ruce, tvrdé, americké.

Což, Polano, tobě se to běží, máš pořád co dělat, tu slípky, tu svině, tu cosi v komoře, ale chlapovi je hanba stát u plotu. Kdybys aspoň řekla, ty, Juraj, to a to bys mohl udělat; ale ty jako šipka, nelze na tebe ani promluvit. Mohl bych ti vypravovat – třeba to: v Americe, Polano, smí chlap zametat, nádobí smí umýt a utírat podlahu, a není mu hanba; dobře se mají báby v Americe. Ale ty – mračíš se, jak jen něco vezmu do ruky, a prý se to nehodí, budou se ti lidé smát. A což, ať se smějí, hlupáci. Dělám něco ve stáji, nakrmím a napojím koně – zas Štěpán se mračí; prý nemluvit na koně a tak. To víš, ty! A vůbec se mračí – nu, nu, jen mne nesežer těma očima. Ani s hospodyní nemluví, hubu stěží otevře a jen těma očima – Zlost má, je zlostí celý žlutý, sám se užírá. – I Polana se ho bojí, říká: Jdi, Hafie, řekni Štěpánovi, ať udělá to a to, zeptej se Štěpána na to a ono – Hafie se ho nebojí. Strýčku, řekne mu, a on ji pohoupe na kolenou, takto, Hafie, skáče hříbě, takto se kolébá kobyla – a zpívá; ale jak někoho uvidí, jako by mu zatrhl, a už zaleze do stáje.

Hordubal se drbe v tyle. A čertví, mne se Hafie bojí. Hraje si, hraje, ale jak přijdu – konec, nespustí ze mne oka, a jen pryč – Nu, běž si. Ej, Hafie, vyřezával bych ti hračky, jen kdyby ses mi opřela o rameno a dívala se – jé, co to bude? A co bych ti mohl vypravovat o Americe, děvče: černoši jsou tam a mašin takových – i Bůh s tebou, Hafie, a jdi si za tím svým Štěpánem. Nežďuchej ji, Polano, bitím nikoho neochočíš; ale kdybys ty někdy usedla, kdybychom spolu hovořili, přišla by Hafie a poslouchala by, o koleno by se mi opřela loktem – ledacos bych mohl povídat, s otevřenou papulí by dítě poslouchalo. Inu, v zimě snad, v zimě u kamen —

Dole ze vsi poplašený křik husí a řinčení vozu – to se vrací Manya. Juraj mávl rukou a klidil se za stodolu. Co tady budu stát, nosem proti nosu! Vezeš hromádku sena a hluku s tím naděláš, jako bys bůhvíco vezl. – A tady je ticho, tady je člověk celému světu za chrbátem. Nechali sad přestárnout, hrušky tu zrávaly a slívy, a teď nic. Měly by se vyřezat ty přestárlé stromy a s podzimem vysadit mladé, ale ne; už tu není nic starého, nic, co tu bývalo dřív, než ty neplodné stromy: jen tu spánembohem zůstaňte. Stinný sádek tu býval, ale teď tu ryjí svině; a ty kopřivy, Pane Bože!

Nemysli si, ledacos jsem v Americe viděl; díval jsem se, a vida, to nebo to by šlo zařídit i doma. Pěkné věci tam mají, šikovné, – jen toho nářadí všelijakého! Nebo tohle – pěstovat zeleninu. Nebo králíky. Ale králíky nejlíp, až když máš dost chrástu od zeleniny. A což, šlo by ledacos, všechno bych zařídil, jen kdybys, Polano, jen kdybys mrkla okem, co to Juraj robí. A co to bude, Juraji? Klece pro králíky, Hafie bude mít radost, i kožíšek jí ušiješ. Nebo například holubník. A což, nechtěla bys včeličky? Mohl bych vyřezat úly, ne špalky, ale úly s takovým sklíčkem vzadu, aby bylo vidět dovnitř na včelstvo. VJohnstownu byl majner, Polák, veliký včelař; považ, i drátěnou kuklu měl na hubě. Člověk se mnoho naučí. Kdybys chtěla, Polano, kdybys jen pozřela – bylo by ledacos. Nebo zeptat se: jak to a to dělají v Americe? Inu, neptáš se, těžko ti co říci. Člověku je hanba robit něco jen pro svou radost; sám pro sebe – jako by si jenom hrál; ale pro někoho druhého – plivne do dlaně, a ještě si píská. Tak je to, Polano.

Sláva ti, Bože, toto už zvoní krávy, už je večer; teď přijdou i naše kravky, třeba je přivázat, napojit, pohladit, Hafie zavolá, Štěpáne, tatko, k večeři; Štěpán hlasitě srká, Polana mlčí, Hafie šeptá se strýčkem Štěpánem, nu, co dělat, dobrou noc, všici. Hafie v jizbě, Polana na půdě, Štěpán ve stáji – ještě obejít dvůr a zalézt do chléva spat. A tam, ruce pod hlavou, se může říkat i nahlas, co by se dalo robit a jak by co mohlo být.

A kravky – jako by rozuměly: otočí hlavu a hledí.

X

“Vyřiď, Hafie, že přijdu až večer.”

Tak, kus chleba a slaniny, a už je to, hajdy do vrchů. Hordubalovi je volno a až teskno jako děcku, když uteklo mamce. A stojí nad dědinou, jako by se tu cosi změnilo. Co je? Že toto bývalo pole Hordubalovo? Pravdaže bývalo – samý kámen prý, a přece tu sklidil Pjosa žito, brambory tu má a políčko lnu; vida, jak se spojilo Pjosovo pole s Hordubalovým! Ale tuto výše, u té jeřabiny – odtud je vidět celou dědinu. Tady je co se divit boží moudrosti: Krivá se jmenuje dědina, a skutečně je křivá, stočená do oblouku, jako když kráva leží. Střecha za střechou, všechny stejné, jako stádo ovec; ale ten bílý dvorec je Polanin. Jako by se sem ani nehodil, myslí si Juraj; střecha červená, nová – řeklo by se, kdopak se to sem přistěhoval? Ale kdosi z roviny, takoví lidé tam jsou, co dřeva nemají a musejí z cihel —

Rovina. Odtud je vidět i rovinu. Modrá, rovná – jako moře, inu, taková pustina. Proto oni tak rychlo jedou: smutná jim je cesta, člověk jde – jde, a jako by šlapal na jednom místě. Nešel by se do roviny jen tak dívat; kdežto tady – jako svátek, člověk může jít jenom za nosem, a pořád má proč jít dál: tuto za ten ohyb cesty, za bystřinu, tam k tomu smrku, přes tuto pastvinu hore, a když už je tady, tož do lesa; k poledni hledí les, samý buk, pně šedé a světlé, jako by tu ležela mlha; a tu, tam, všude jako zardělé plamínky kvete brambořík. A tuto, počuj, jaký plavý hřib, nadzvedá suché listí, ej, jaká silná a bílá noha; a víš ty co? nechám tě tu, hřibe, hřibane, nenatrhám ani kukaček a zvonečků, ale kytku jahod pro Hafii, dole na kraji lesa, kde jsou nejsladší. Hordubal stane a tají dech: srní; tam na druhém boku stojí srna, plavá a světlá jako to loňské lupení, stojí v kapradí a jistí: co jsi ty, člověk či pahýl? Pařez jsem, pahýl, jakási černá větev, jen neprchej; což i ty se mne bojíš, zvěři divoká? Ne, nebojí se; utrhne lístek, dívá se, mele hubou jako koza. Bek, bek, povídá, zadupe kopýtky a kluše dál. A Juraj je nějak náhle přešťasten, lehko se mu jde hore a na nic nemyslí. Jde jen, jde, a je mu dobře. Srní jsem viděl, řekne večer Hafii – jé, a kde? Inu, tam nahoře, – v rovině, Hafie, není srní.

A tuto už je to – nikdo neví, co vlastně: jakýsi srub rozpadlý, rozvalené trámy, ale trámce, Pane Bože, zvonice by se z nich dala sroubit, lilkem zarostlé a vraním okem, divokou lilií, kýchavicí, kapradím a kakostem, věru, divné místo a jako začarované, – tady se les obrací k půlnoci: černý les, les zarostlý mechem, černá je půda a mokvající, ano, prý tu i straší; a jakési houby bělavé, průsvitavé, jako rosol, zaječí jetel a tma, vždycky taková tma; ani veverku tu neslyšet, ani mušku, takový je to černý les, nerada tudy jdou děcka, a i chlap se pokřižuje. Ale tuto je už kraj lesa, po kolena se brouzdáš borůvčím a zvedáš větve, a co toho lišejníku tu visí, ostružiní tě chytá za nohy, ech, člověče, ne lehko tě pustí les na poloninu, musíš se prodrat houštím jako kanec; a hejdy! jako by tě z lesa vystřelil, jako by tě sám les vyplivl, stojíš na polonině, pochválen Pán Ježíš Kristus, tady jsme.

Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako. církev, člověk by smekl širák a nahlas pozdravil; a tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci; dlouhá a lysá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok: jako když chlap si rozhalí prsa a leží, leží si a hledí Pánu Bohu do oken, – ah, ahah, to se mu dýchá! A Juraj Hordubal je najednou malinký jako mraveneček a běží po širé polonině, kampak, kam, mravenečku? Inu tam, hore na temeno, vidíš tam pást se ty maličké, červené mravence? tam já mám zamířeno. Širá je polonina.

Širá je, Pane: řekl bys, stádo volů? Ty červené tečky? Dobré to má Hospodin: dívá se dolů a řekne si, ta černá tečka tuto je nějaký Hordubal, ta světlá tečka tamto je Polana; musím se podívat, potkají se ty dvě tečky? či mám je k sobě postrčit prstem? A tuto z úbočí letí něco černého a přímo sem; běží to, kutálí se to po svahu, co ty jsi zač? a ty jsi černé psisko, hubu si můžeš roztřepit, i jdi ty, vypadám já jako zbojník? Pojď sem, jsi statečný psík; jdu se podívat k bačovi hore. Už slyšet zvonění stáda. “Hajza,” volá pastucha, voli velkýma, klidnýma očima pozírají na Juraje, mávnou ocasem a pasou se dál; bača stojí bez hnutí, jako jalovec stojí a vyhlíží příchozího.

“Hej,” volá Juraj, “jsi to ty, Míšo? Nu, chvála Bohu!”

Míša nic, hledí jen.

“Neznáš mne? Jsem Hordubal.”

“A, Hordubal,” povídá Míša a nepodiví se; kdo by se čemu divil?

“Z Ameriky jsem se vrátil.”

“Co?”

“Z Ameriky.”

“A, z Ameriky.”

“Čí voly to paseš, Míšo?”

“Co?”

“Čí jsou to voli?”

“A, čí voli. Z Krivej.

“Tak, tak, z Krivej. Pěkná zvířata. A co ty, Míšo, zdráv? Přišel jsem se na tebe podívat.”

“Co?”

“Nu, podívat se.”

Míša nic, jen mrká; odvykne se hovořit tady nahoře. Hordubal uléhá do trávy opřen o loket a bere do úst stébélko; tady – jiný svět, ani mluvit se nemusí, není třeba. Od dubna do září tu pase Míša, človíčka nevidí, jak je týden dlouhý —

“A co, Míšo, byl jsi někdy už tamto dole, co je rovina?”

“Co?”

“Byl jsi v rovině, Míšo?”

“A, v rovině. Nebyl.”

“A tamto nahoře, na Durnom, jsi byl?”

“Byl.”

“A tuto za tím vrchem jsi nebyl?”

“Nebyl.”

“Tak vidíš, a já – až do Ameriky; a co z toho mám? ani své ženě nerozumím —”

“Tam – to už jsou jiné pastviny,” povídá Míša.

“A poslyš,” ptá se Juraj, jako se ptával, když byl chlapcem. “Co to bývalo, ten srub v lese?”

“Co?”

“Ten srub tady v lese.”

“A, ten srub.” Míša zamyšleně bafá ze zapekačky. “Kdo ví. Prý zbojníci si tam chtěli hrad postavit. Ale cožpak lidé vědí.”

“A pravda, že tam straší?”

“A, to,” řekl Míša neurčitě.

Hordubal se převrátil na záda. Dobře je tady, myslí si; a co tam dole – už ani sám nevíš. Hemží se tam lidé na dvorku, jeden překáží druhému, jenjen že se neservou jako kohouti; až tě huba bolí, jak ji svíráš, aby ses nerozkřikl —

“Máš ženu, Míšo?”

“Co?”

“Máš-li ženu?”

“Nemám.”

V rovině nejsou taková oblaka; tam je nebe prázdné, ale tady – jako krávy na pastvě; člověk leží na zádech a pase. A jako by pluly, a on by plul s sebou, odplýval jaksi, divné, že je tak lehký a může se vznášet s nimi. Kam to jdou mraky, kam se dějí večer? Jako by se rozplynuly, ale což se může něco jen tak ztratit?

Hordubal se opřel o loket. “Chtěl jsem se tě zeptat, Míšo, – neznáš nějaké byliny na lásku?”

“Co?”

“Bylinu laskavec, co vzbuzuje lásku. Aby se třeba děvče do tebe zamilovalo.”

“A,” bručí Míša, “to nechci.”

“Ty ne, ale jiný by třeba chtěl.”

“A nač to,” zlobí se Míša. “Není třeba.”

“Ale znáš takové byliny?”

“Neznám.” Míša odplivl. “Nejsem cikánka.”

“Ale léčit, Míšo, umíš, vid,?”

Míša nic, mrká jen. “A co ty víš, nač umřeš,” povídá najednou.

Hordubal se posadil se srdcem tlukoucím. “Myslíš, strýčku Míšo, že – brzo?”

Míša zamyšleně mrká. “A, Bůh ví. Dlouho-li žije člověk?”

“A jak ty jsi stár, Míšo?”

“Co?”

“Jak jsi stár?”

“A, to nevím. Nač vědět?”

Ba, nač vědět, oddychl si Juraj; nač vědět – řekněme, co si myslí Polana? Tam dole se tím člověk mučí; ale tady – nu, mysli si, co chceš, dušinko; kdybys byla šťastná, nemyslila bys. Divné, jak to všechno je odtud daleko, tak daleko, až teskno. Člověk sám – jako by se i na sebe díval z takové veliké výšky, jak pobíhá po dvorku, vzteká se a přemýšlí, a zatím je jenom takový mraveneček podrážděný, co neví kudy kam.

Veliký mír přichází na Juraje, tak veliký, že až nějak bolí. Hleďte ho, takový chlap rozsocháč, a vzdychá, vzdychá pod břemenem posily. Ach, teď bych ještě nechtěl vstát a nést to dolů do údolí, a cože nechtěl: nemohl. Tiše, tiše ležet, aby se to ve mně slehlo a srovnalo; snad dny a týdny takto ležet a čekat, až to samo do sebe zaklesne; ať se točí nebesa, ať skloní vůl hlavu k lidské tváři a zafrká, ať pozří svišť, je-li to kámen? kámen je to a hupky na něj, panáčkovat a větřit. Ruce rozpjaty, leží Hordubal naznak: není Hordubala, není ani Polany – jen obloha a země, vítr a zvonění stád. Rozplývají se oblaka a nic po nich nezbude, ani jako když na sklo dechneš. Myslí si volek, cože má sháňky, a je to jen zdálky zvonění. Nač vědět? Zírej. I Bůh zírá. Jaké veliké oko, pokojné jako pohled hovada. Ten vítr, to jako by sám čas tekl a hučel; kde se ho tolik nabere? A nač to vědět?

Bude večer, a Juraj se vrací dolů, jde poloninou a zapadá do lesa, lehce a dlouze si jde; už se v něm srovnalo břímě míru a nemusí ani dávat pozor. Dobře, Polano, dobře, už ti nebudu podbíhat na oči, malý je dvorek pro dva. Najde se u někoho práce, a ne-li, sednu tu někde nahoře a počkám, počkám až do večera. Proč ne, – dlouho-li žije člověk? Nač, prosím tě, by si překáželi dva mravenečci, vždyť místa je, ani nechápeš, kde se ho tolik nabere; a já – i zdálky se mohu dívat. Chvála Bohu, dost je tu vrchů, odkud se může člověk dívat domů. Stvořiteli až na límec může vylézt a dívat se dolů na sebe sama. Tak jako mraky stoupají – a rozplynou se jako dech.

Už zvoní klekání stád, a Hordubal ještě sedí na mezi dymiánové s kytičkou jahod v ruce a hledí dolů na tu novou červenou střechu. I dvorek je vidět jako dlaň; vzít sem Hafii a ukázat jí – počuj, Hafie, není-li to jako hračka. Na dvorek vychází malininká světlá postavička a stojí, stojí. A tu, hle, i ze stáje vychází tmavá postavička, jde k ní a stojí také. A nehýbají se – jako hračky. Mravenci by mávali tykadly. a pobíhali by, kdežto lidé – jsou divnější: stojí proti sobě a nic. Nač vědět, myslí si Hordubal; ale divné, že tak dlouho, tak nehnutě stojí; až úzko je člověku – strašné, že stojí tak bez hnutí. A to že byl, Juraji, mír, co jsi nesl v sobě tam shora? ta tíha, která tě sráží? Nabral jsi tam až příliš něčeho, a je to smutek; ruce jsi rozpřáhl, a teď neseš kříž. A ti dva tam dole stojí, stojí, – ach, Jezus, ať už se pohnou! A tu se světlá postavička utrhla a zašla; ta tmavá stojí, nehýbá se, a, sláva Bohu, už je tatam.

S kytičkou jahod se vrací Hordubal – nemá nic než tu kytičku, a ještě ji zapomene na dvorku. Čtyři lidé u večerního stolu; málem by začal, viděl jsem srní, Hafie, ale neřekne to, slova mu rostou v ústech jako sousta, Polana nejí, bledá, jako by ji z kosti vyřezal, Štěpán se mračí nad talířem, křiví hubu, drtí chléb v prstech, najednou praští nožem a běží ven, jako by se dusil.

“Co je strýčkovi Štěpánovi?” vydechla Hafie.

Polana nic, sbírá talíře ze stolu, zsinalá, až jí zuby jektají.

A Hordubal se odklízí ke kravkám, lyska se po něm točí hlavou, až řetězem rachotí, co je, gazdo, co tak hlasitě dýcháš? Ech, lysko, nač vědět, nač vědět – ale je to těžké, těžší než řetěz. Tam nahoře bychom zvonili zvoncem, ty i já – co tam je místa, i Bůh se tam vejde; ale mezi lidmi je těsno, dva – tři lidé, lysko, a tak těsno mezi nimi! což neslyšet rachotit jejich řetězy?