Kitabı oku: «Hordubal», sayfa 4

XI

Ožral se tu noc Manya, jako zvíře se ožral; ne tady v Krivé, ale až v Tolčemeši u žida, pobil se s parobky a prý se i pobodal, kdožví; až k ránu se vrátil, zpuchlý a pobitý, a teď vyspává ve stáji. Koně by se měli napojit, myslí si Juraj, ale nebudu se ti plést do tvých věcí. Když nemluvit na koně, tož dobře; sám si je obstarej. A Polana – jako stín, raději jí nevidět. Nu, jsou to věci, kaboní se Hordubal; co robit?

A horko, horko jako před bouří, mouchy zlobí, och, jaký mrzký den! Juraj se loudá do sadu za stodolou; ale i tady jaksi – co tu? Jen kopřivy čpí, a nač tu tolik střepů, cigánstvo takové – Jako stín je Polana: dřepí kdesi v komoře a nic – Bůh s tebou; ale víš, je tu těžko člověku. Hordubal si mne starostlivě vlhký týl. Inu, bouřka bude, měl by Štěpán sklidit domů seno —

Přes plot Hordubal a obchází dědinu zadem, podívat se po nebi co a jak. Dědina odzadu – jako když se odspodu díváš na stůl, samé hrubé dřevo a roubení; a jako by tě nikdo neviděl, jako by sis hrál s celým světem na schovávanou; jen ploty a lopuch, kapusta ožraná housenkami, a tu jakési smetiště, blín, durman a cikáni, cikánské chajdy za dědinou – Juraj se zastavil a váhá: jej Bohu, kam jsem to zašel! Sama je Polana, Štěpán bez sebe ve stáji… Hordubalovi se rozbouchalo srdce. Čert vem cikánku! zrovna tu sedí na zemi, machna stará, hrozná, a víská cikáně.

“A co by chtěl pán?” skřehotá cikánka.

“Cikánko, cikánko,” trne Juraj, “mohla-li bys uvařit nápoj lásky?”

“Hej že mohla,” šklebí se cikánka, “a co mi dáš?”

“Dolar, americký dolar,” vyhrkl Hordubal, “dva dolary —”

“Joj, ty mrchatý,” křičí cikánka, “za dva dolary, povedzme, ani psa nespáříš, za dva dolary, povedzme, nezačaruješ ani krávu —”

“Deset dolarů,” šeptá Hordubal rozčileně, “deset, cikánko!”

Cikánka se rázem uklidnila. “Dej sem,” povídá a natahuje špinavou pracku.

Jurajovi se třesou prsty, jak se horečně hrabe v penězích. “Ale udělej dobré kouzlo, cikánko, ne pro jednu noc, ne na měsíc, ne na rok – Aby se srdce obměkčilo, aby se rozvázal jazyk, aby mne ráda vídala —”

“Hej,” brumlá cikánka, “Ilko, rozdělej oheň!” Hrabe se v pytli, ruce má svrasklé jako pták pařáty. Ach, jaká hanba! Nebe se zakaluje, bude bouře. Dělej, cikánko, dělej chytro – Ech, Polano, hleď, kam jsi mě dostala!

Cikánka brebentí a hází špetky z pytle do kotlíka; mrzce to páchne, a co to ta cikánka mumlá, potřásá hlavou a pařáty čaruje – hrozno je Jurajovi, kéž se na místě propadnu! To pro tebe, Polano, jen ty, jen ty – Jaký hřích!

Juraj běží domů, kouzlo nese a běží, bude bouřka. Poklusem krávy s nákladem úrody, cvalem děcka domů, zvedá se prach. Uřícen otvírá Hordubal vrátka domova a musí se opřít, srdce mu buchá, to pro tebe, Polano. A náhle ze stáje vybíhá tříroček, stane, řičí a tryskem k vratům.

“O – o – ó!” křičí Juraj a máchá proti němu pažemi. Z domu vybíhá Polana.

Na zadní nohy kůň, točí se, pádí dvorkem, vysoko hruď a zadek přičaplý, a ryje kopyty do země.

A kde se vzala Hafie, běží přes dvorek k mamině, piští hrůzou a padá. Vykřikla Polana a zařval Hordubal. Och, nohy dřevěné! což neudělám skok – A tu ze stáje letí Manya, bílé rukávy vlají, kolmo se vzepjal kůň a v hřívě mu visí chlap, rve ho, ech, nestřeseš, jako divoká kočka na šíji. Kůň odskakuje, hází hlavou, vyhazuje zadkem; bums, Manya k zemi, ale drží se hřívy, klečí a rve koně zpět. A teď teprve se rozvázaly nohy Hordubala a běží pro Hafii. Kůň vleče Manyu dvorkem, ale tu vzepřel Štěpán paty a tahá, tahá za hřívu. Hordubal tiskne dítě na prsa, chtěl by je odnést, a zapomíná – takový je to pohled: muž a zvíře. Polana, ruce na srdci – Tu se Manya vysoce zasmál, zařičel jako kůň a cvalem, skokem odvádí frkajícího hřebce do stáje.

“Na, vezmi dítě,” povídá Hordubal, ale Polana neslyší. “Polano, slyšíš, Polano!”

Poprvé jí klade Juraj ruku na rameno. “Polano, Hafia!” Zvedla oči – ach, což jsi kdy měla takovéto oči, což jsi kdy takto dýchala ústy pootevřenými? Jak jsi zkrásněla – a teď už to pohaslo.

“Nic se jí nestalo,” mumlá a odnáší vzlykající dítě domů.

Ze stáje vychází Manya, utírá si rukávem krev z nosu, vyplivuje krev z úst. “Už je dobře,” povídá.

“Pojď,” brumlá Hordubal, “pojď, Štěpáne, natočím ti vody na hlavu.”

Štěpán frká rozkoší pod proudem vody a hojně, vesele stříká. “Ale to bylo, co?” drmolí oživeně. “Vzříjel hřebeček, hospodáři, proto tak zdivočel.” Manya se zubí, mokrý a rozcuchaný. “Ej, to bude hřebec!”

Juraj by chtěl říci Štěpánovi, nu, jsi chlapík, dobře jsi koníka pokrotil; ale mezi chlapy – není třeba říkat. “Bude bouřka,” bručí a loudá se za stodolu. Na jihu černá nebe, nedobré jsou bouře zdola. Hřebeček vzříjel, a co to, člověk ani na nohy nemůže, aby dítě zvedl. Snad už jsem stár, Polano, či co – Divné, nohy zdřevění, jako by je zaklel.

Hospodine, jaká černava! už i hřmí – Cikánka čaruje, a vida, on zaříje hřebeček; a já neskočím koni do hřívy, nic, jen trnu a zevluju. Já ne, ale Štěpán skočí. Proč by neskákal, když je mladý? Ach, Polano, Polano, proč jsi se tak dívala, proč jsi tak zkrásněla!

A už je to tu, už je to tu: bouře – jako se žene splašený kůň, pod kopyty jiskry, a řičí. Už neskočíš koni do hřívy, neptají se tě nohy a samy váhají. Neskočíš, nezajucháš; to Štěpán. A fuj, mrzké je kouzlo cikánů: hřebeček vzříjí a tak. A ty myslíš: to Polana. Tak proč ty jsi neskočil na koně? Dívala by se Polana, ruce na prsou, a oči – jako nikdy.

Juraj mrká, ani necítí teplé krůpěje na šíji. Nebe se trhá, třesk a rachot, Hordubal se letmo křižuje a do nohou mu vjede spěch. Ještě ne, ještě vylít do kopřiv cikánčino kouzlo. A potom skokem pod kůlnu a vyzírat, jak venku bouří.

XII

Kde by jinde byl? zalezl za stodolu a hloubá. Například přemýšlí: nu, dejme tomu, že jsem stár; ale pěkně prosím, jak to přijde? Žiješ, nic nevíš, jsi stejný dnes jako včera, a najednou – starý. Jako by tě zaklel. Už neskočíš splašenému koni do hřívy, nepobiješ se v krčmě; ty – zvedáš dítě, místo abys chytal koně. Možná že dřív bych byl koně chytal. A abys věděla, kdysi jsem se i v krčmě pobil, slavně pobil, však s Geričem, zeptej se Vasila, Polano. A najednou – starý. Polana není stará.

A co, třeba i starý. I dítě je dobře zvednout. Ech, Polano, mohl bych ti ukázat – například, jaký jsem gazda. Mohla by ses mít jako zemanka, děvečky na robotu a jen poroučet: hej, Marika, sypej slepicím, hybaj, Axeňa, dej kravám vody. Pravda, o tři tisíce dolarů mne okradli, ale mám ještě sedm set, Ledacos by se dalo začít. Á, dušinko, nebyl jsem darmo v Americe; mladý nemladý, aspoň jsem poznal jak a co ve světě. A že prý se nevyplácí chovat krávy, a kdesi cosi. Což to, ale musí se umět prodat. V Americe, řekněme – tam sedlák nečeká, až přijde řezník; ale sám jede do města a udělá smlouvu: tolik a tolik kusů do roka, tolik a tolik vessels mléka denně, all right. Tak se to dělá. Proč by to, prosím pěkně, nešlo i tady? Koupit vozík a koníka – prodej si své koně, Polano: já chci koníka, se kterým se dá mluvit – a jezdit do města. Nu, Amerikán, vyzná se, ne darmo byl ve světě; vozí plný opasek peněz domů. A i sousedé přijdou – mohl-li bys, Juraji, prodat ve městě pár husí? Proč bych nemohl, ale ne takto, husu podpaždí a nabízet; ale padesát, sto husí týdně – urobí se posady a hajdy s nákladem hus do města. Tak se, sousedé, robí business. Nebo dřevo na otop, padesát vozů s dřívím. Brambory – na vagóny. Vida Hordubala, jaký rozum si přivezl z Ameriky! Však i ty, Polano, řekneš, Juraj je moudrý, žádný mladík by nebyl hbitější; hej, Marika, Axeňa, zujte gazdovi boty, vrátil se z trhu. A co tys dělala celý boží den, dušinko? Statek jsem ti spravovala, s čeledí se vadila, a pak, nu, pak jsem čekala, Juraji, na tebe.

Hordubal sedí na jakémsi pařezu a mrká. Zkusit to, proč ne? Chlap je mlád, dokud něco začíná. A ne-li to, tedy jinak. Třeba koupit skálu pod Menčulem – kámen jako mramor, a kvádry vozit do města; což mají v rovině jaký kámen? Jen bláto a prach, i nebe mají zaprášené. A sám třeba lámat kámen – málo-li jsem se nalámal v Americe? I s dynamitem, brachu, dovedu zacházet. Vydlabeš díru a založíš katriži, – pryč, všici, hybajtě – a bum! Nu, Polano, to je chlapská robota, což? Co je proti tomu chytat hřebečka? A s červeným praporkem v ruce, pozor, střílí se – Slavně budu bouchat, a ty druhý – ty si chytej po poli koně.

Á, tady by se ještě našlo věcí! Co máte v rovině? Nic, rovinu. Ale tady – u Kyslé Vody železo, voda samou rzí hnědá. Pod Tatarukou – jakýsi kámen lesklý, jako smola. Říkají báby, prý poklady v horách. Pochodit ty vrchy až za Durný tuto, za Čornyvrch, za Tatinskou, za Tupou, – kdožví co by se nenašlo. Á, brachu, dnes se hledá i pod zemí. Doma nic, ani slova. Zítra, Polano, jedu do Prahy, s pány mluvit o čemsi – a dost. A pak přijedou páni a rovnou k Hordubalovům: Dobrý den, doma-li pan Hordubal? A pane Hordubal sem, pane Hordubal tam, našel jste poklad, takový minerál, který už padesát let hledáme. – Nu, proč ne? Prý samý kámen – á, víš ty, z čeho ten kámen je? Nevíš, tak nemluv.

Hordubal se nějak zastyděl. Třeba jsou to hlouposti; ale kámen pod Menčulem – není hloupost. To bych musel mít voly, pár, dva páry volů – třebas ty podolské, šedé, s rohy jako paže, oj, jaká zvířata! A s nákladem kamene do roviny – jít před voly a jen hajc hó, hajzá! hybaj od seba! A ty s tvými koníky – vyhni se volům až za příkop! A čí jsou to voli? Hordubalovi, nikdo v kraji nemá taková zvířata.

Hordubal vyndává ze záňadří sáček a přepočítává peníze. Sedm set dolarů, to je – přes dvacet tisícek: pěkné peníze, Polano! S tím se dá začít nový život. Však uvidíš sama, jaký chlapík je Juraj. I rozum je síla. Draho se platí kůň, co nese hlavu nahoru, ale pozírej, takový vůl: hlavou kývá, nese jho na chrbátě, ale víc udělá roboty.

Juraj kývá hlavou a loudá se na dvorek. Na dvorku Polana vylupuje hrášek; jen obočí zvedne, smete z klína prázdné lusky a zachází do domu.

XIII

Hordubal sedí v krčmě a raduje se. Chvála Bohu, dnes je tu hlučno: Michalčuk je tu i Varvarin, Poderejčuk Mechajlů, Herpák zvaný Kobyla, Fedeš Michal i Fedeleš Gejza, Feďuk, Hryc, Alexa, Hryhorij a Dodja hájník, samí sousedé, a prý divoké svině střílet, dělají škody na polích. Hryhoriji patří skála pod Menčulem, bude dobře s ním promluvit, zdaleka začít a opatrně: například, že je třeba spravit cestu do polí kamenem. Ech, zamrzel se Juraj, vždyť už nemám polí. Pjosa je má, tamto sedí a mračí se. Nemám polí, co je mi po jejich diviacích? Ať si je sami zaženou; co já – ani sem nepatřím, kaboní se Hordubal; mějte si své starosti, já mám své.

Chlapi zatím, co a jak, kdy vyrazit a odkud. Juraj pomalu upíjí a myslí na své starosti. Jen obočí zvedla a domů. Dobře, Polano; jednou třeba ty budeš chtít začít, a co, Juraji, to a co ono; a já zvednu obočí a půjdu do krčmy. Ať víš i ty, jak to chutná. Což mám prašivý rypák, což mi z očí teče či mám hubu strašlivou jako žebravý Lásló? Ano, starý jsem a všude se mi zažralo uhlí; samý kloub jsem, nic jiného ze mne nezbylo; samý hřbet, jak jsem po čtyřech lezl v majně; samé pracky a samá kolena – kdybys věděla, v jakých škvírách jsem musel vytloukat uhlí! Ještě teď kašlu černé chrchle, Polano. Inu, není na mně mnoho, co by se ti mohlo líbit; ale dovedu robit, dušinko, a budeš vidět —

“Hej, Amerikáne,” šklebí se Fedeleš Gejza, “ještě ses neukázal. Tak co, přišel jsi počastovat rodáky?”

Hordubal kývá hlavou: “Přišel, přišel, ale pohostit po americku. Žide, dones Gejzovi sklenku vody! A je-li ti to málo, Gejzo, tedy celé vědro, alespoň si hubu umyješ.”

“A co je ti po mé hubě?” směje se Gejza. “Jen když se líbí mé ženě.”

Juraj se zachmuřil: co je mi po tvé ženě? Vida ho, počastovat! A což, počastoval bych; jej Bohu, sousedé, rád bych s vámi pil, držel se s vámi kolem ramen a zpíval, zpíval, až bych oči zavíral. Ale na jiné věci já mám dolary; takovou myšlenku mám, sousedé, dobrou, americkou. Však počkejte, až začnu odstřelovat kámen. Hele Hordubala, zbláznil se? málo-li nám tu roste kamení? A po čase – vida, Amerikán, i ze skály dovede dojit smetanu.

Fedeleš Michal začíná zpívat, druzí přizvukují; ach, dobře je člověku mezi chlapy. Jak dlouho už jsem neslyšel – jak dávno už – — Juraj přivírá oči a polohlasem přizvukuje, tajda – tajda – tajda; a náhle, čertví co se tak rozkokrhal, zpívá, zpívá na celé kolo, až trupem do taktu klátí.

“Hej, ty,” křikl Fedeleš Gejza. “Kdo s námi nepije, ať s námi ani nezpívá. Zpívej si doma, Hordubale!”

“Nebo sem pošli Štěpána,” připletl se Jura Feďuk. “Ten prý dovede zpívat líp než ty.”

Hordubal vstává, není mu konce, skoro až po strop sahá. “Jen zpívej, Gejzo,” povídá mírně. “Já už jsem stejně chtěl jít domů.”

“A co bys doma,” šklebí se Fedeleš Michal. “Máš tam čeledína.”

“Velký pán,” utrousil Gejza. “Čeledína si vzal na ženu.”

Hordubal se prudko obrátil. “Gejzo,” mezi zuby. “O kom to?”

Gejza se výsměšně kolébá na nohou. “O kom? Je tu jen jeden takový gazda.”

Chlapi vstávají. “Nech ho, Gejzo,” domlouvá Varvarin; někdo bere Juraje za ramena a přátelsky ho tahá ven.

Hordubal se vytrhl, a na Fedeleše, div se ho nedotýká nosem.

“O kom to?” chraptí.

“Takový trula je jen jeden,” opakuje Fedeleš Gejza zřetelně, a náhle, jako by švihl: “– ale kurev jako Polana je víc.”

“Pojď ven,” zachroptěl Hordubal a razí si mezi rameny chlapů cestu z krčmy. Gejza za ním, v kapse otvírá křivák. Pozor, Hordubale, pozor na záda! Ale Hordubal nic, tlačí se ven, a Gejza za ním, křivák v hrsti, až se mu potí dlaň.

Všichni se hrnou z krčmy, Juraj se obrací k Fedelešovi. “Ty,” zamručel. “Tak pojď!”

Gejza, ruku s křivákem za zády, temně funí a chystá se skočit; ale Hordubal, paže jako táhla od studny, ho popadá kolem boků, ruce neruce, zvedá ho, točí se a sráží Gejzu k zemi. Gejza dopadá na nohy a vztekle syká. Znovu s ním Hordubal do výše a k zemi, do výše a k zemi, jako by chtěl Gejzou tlouci štěrk; najednou se Gejzovi podlomí kolena, a na zem letí chlap, ruce roztaženy, a krach! hlavou do jakési putny, a leží tu člověk, jako by byl jen hromadou šatů.

Hordubal těžce supí a hledá podlitýma očima lidi. “Nevěděl jsem,” bručí omluvně, “že je tam putna.”

Vtom dostal latí po hlavě, a zas, a zas. Dva, tři, čtyři lidé bijí mlčky Hordubala po hlavě, až to duní. “Hybajtě,” řve Hordubal a máchá potmě rukama, bije do něčího nosu, klesá k zemi a pokouší se vstát. “Bijou se,” ječí někdo; Hordubal vstává a nemůže, vstává pod ranami a heká, oj – oj, ještě se pokouší vstát —

“Co vy tady,” rychlý a udýchaný hlas, a prásk býkovcem do supějícího hloučku. A po hlavách! Někdo vzteky zařičel, pozor na nože! Vasil Gerič Vasilů mocně oddychuje a potrhává býkovcem nad tělem Hordubalovým. Juraj se pokouší vstát. “A pryč ať jste, vy,” burácí starosta a pošvihuje býkovcem. Ech, kdybys ty nebyl bíro, a co bíro! ale slavný rváč je Vasil Gerič Vasilů. Už i báby se odvažují na ulici, ruce založeny, a pozírají ke krčmě.

Juraj Hordubal se pokouší vstát, má hlavu na klíně Vasilově a někdo mu umývá tvář, Pjosa je to. “To nebyl poctivý fajt, Vasile,” mručí Amerikán. “Oni odzadu, a dva proti jednomu —”

Ech, Juraji, šest jich bylo, holomků, a všichni latěmi od plotu; máš dubovou hlavu, že se ti nerozpukla. “A co Gejza?” stará se pobitý.

“Gejza má zatím dost, odnesli ho,” povídá starosta.

Juraj uspokojeně oddychl. “Dá si teď pozor na tlamu, bagán jeden,” bručí a pokouší se vstát; chvála Bohu, už to jde, už stojí a drží se za hlavu. “Co oni tak do mne,” diví se. “Pojď ještě popít, Vasile. Nenechali mne zpívat, mrchy!”

“Jdi domů, Juro,” domlouvá starosta. “Doprovodím tě, třeba na tebe kdesi čekají.”

“Budu-li se jich bát,” kasá se Hordubal a vrávorá domů. Ne, nejsem opilý, Polano, ale pobili mne v krčmě. Pročže mne pobili? Jen tak, dušinko, z veselosti, žertem jsme sílu měřili s Fedelešem Gejzou.

“A víš ty, Vasile,” vykládá Juraj nějak rozjařeně, “i v Americe jsem měl fajt, šel na mne s kladivem jeden majner, Němec či co; ale ti druzí – vzali mu kladivo a postavili se v kruhu, a teď fajtuj, ale jen holýma rukama. Ech, Vasile, já jich dostal po pysku, ale Němec šel na zem. A nikdo se nám do toho nepletl.”

“Ty, Juraji,” povídá vážně Gerič, “nechoď tady do krčmy, nebo zase bude bitka.”

“A proč?” diví se Hordubal. “Já jim přece nic nedělám.”

“Inu,” uhýbá starosta, “s někým se musí bít – Jdi spat, Juraji; a zítra – dej pryč toho čeledína.”

Hordubal se zachmuřil. “Co mi to povídáš, Geriči? Co i ty se pleteš do mých věcí?”

“Nač mít doma přespolního,” podotýká Vasil vyhýbavě. “Jdi, jdi do postele. Ech, Juraji, Polana nestojí za to, aby ses pro ni bil.”

Hordubal stojí jako sloup a mrká. “Tak i ty jsi tak – mrzký jako oni,” vypravil ze sebe konečně. “To neznáš Polanu, ty – Jen já ji znám, a ty – ty se neopovaž —”

Vasil mu klade vážně ruku na rameno. “Juraji, osm let ji máme na očích —”

Hordubal se mu prudce vytrhl: “Jdi, jdi, nebo – — Geriči, dokud jsem živ, jako je Bůh nade mnou, neznám tě, a byl jsi můj nejlepší přítel.”

A už se Hordubal neotočí a vrávorá domů. Gerič jen zafrkal a dlouho, potichu klne do noci.

XIV

Ráno zapřahá Štěpán koně k vozu, pojede dolů do roviny. Z chléva vychází Hordubal, je divný, oteklý a oči má krvavé. “Jedu s tebou, Štěpáne,” povídá krátce.

C – c, vůz letí dědinou, ale Juraj se nedívá na lidi ani na koně. A kousek za dědinou “Zastav,” káže, “a slez z vozu, něco ti povím.”

Štěpán si drze, palčivě prohlíží pobitou tvář gazdovu. Nu, copak?

“Počuj, Manyo,” začíná Hordubal váhavě, “jsou takové mrzké řeči o Polaně – a o tobě. Já vím, jsou to klepy – ale třeba je zarazit. Rozumíš?”

Štěpán krčí rameny. “Nerozumím.”

“Musíš od nás, Štěpáne. Je to – kvůli Polaně. Lidem zacpat huby. Musí to být, rozumíš?”

Štěpán upírá drzé oči na uhýbavé oči gazdovy. “Rozumím.”

Juraj mávl rukou. “Tak, a teď si jeď.”

Manya stojí, svírá ruce, vypadá, jako by se chtěl bít.

“Máš svou práci, Štěpáne,” bručí Hordubal.

“Taky dobře,” sykl Štěpán, vyhoupl se na vůz, zatočil bičem a prásk! koně přes hlavu.

Koně zacouvali, vzepjali se a vyrazili splašeným tryskem; a vůz letí a řinčí, jako by se měl rozskočit na tisíc kusů.

Hordubal stojí na silnici a polyká prach; pak se pomalu obrací k dědině a jde s hlavou schýlenou domů. Ech, Juraji, takto chodí staří.

XV

Za ten týden Hordubal zhubl, kostmi by mohl chrastit. A jak by ne, pěkně prosím: což je toto maličkost, ráno poklidit, prasata nakrmit, koně hřebelcovat, poslat krávy na pastvu, vyčistit chlév a dítě vypravit do školy; pak s koni dolů do roviny, je čas sklízet kukuřici; a v poledne domů, uvařit něco dítěti k obědu, koně napojit, nasypat slepicím; a zas do roviny, na kousek roboty, a před večerem rychle domů, připravit večeři, o dobytek se postarat, ba i Hafii hrubými prsty zašít sukénku; inu, hraje si děcko, brzo-li si potrhá šaty. Těžko být na tolika místech najednou, těžko nezapomenout jedno pro druhé; jako kus dřeva padá večer do slámy, a ještě neusne starostmi, zdali na nic nezapomněl. Ach Bože, zapomněl, muškáty v okně nezalil; a hekaje vstává Hordubal zalít voničky.

A Polana – jako by nebyla; zamkla se v komoře a vzdoruje. Co dělat, myslí si Hordubal rozpačitě; zlobí se hospodyně, že jsem se s ní neporadil, co tomu říkáš, Polano, chci dát čeledína pryč. Ech, ženská, měj přece rozum: mohl-li jsem ti říci, Polano, takové a takové řeči jsou o tobě? A co ti to budu povídat; nu, dal jsem pryč čeledína, zlob se; holí tě do práce honit nebudu. Och jej, chybí tu ruce Polaniny; jen týden – a jako by všechno zchátralo; kdo by si byl pomyslel, co roboty udělá taková žena, – ani polovinu toho chlap nezastane. Však sama to uvidí, přejde jí zlost a zasměje se: jaký somár je Juraj, neumí ani poklidit a uvařit – inu, co chcete od chlapa!

Jednou – ji zahlédl; vrátil se pro cosi, a stála ve dveřích. Jako stín. Kruhy pod očima a na čele kolmou rýhu. Hordubal se odvrátil, já nic, dušinko, já tě neviděl. A zmizela – jako stín. V noci, když Hordubal zaleze do slámy, slyší, jak se ticho otvírají kdesi dveře. To Polana. Vychází na dvorek a stojí, stojí – A Juraj, ruce pod hlavou, mrká do tmy a trne.

Krávy, koně, Hafie, slípky, prasata, pole, voničky – Hospodine, dost je toho; ale nejtěžší je zachovat zdání. Aby lidské huby neměly co povídat, že u Hordubalů kdesi cosi. Má sestru vdanou Hordubal, pomohla by, uvařila by, ale ne, děkuju pěkně, není třeba. Souseda kývá přes plot – pošlete mi, Hordubale, Hafii přes den, postarám se o ni. Děkuju, sousedo, děkuju pěkně, ale neobtěžujte se; Polana jen maličko zastonala a polehává, rád ji zastanu. Co ty, já ti dám slídit! Potkám Geriče, dívá se po člověku, má na hubě napsaný pozdrav. Jdi si, neznám tě. A Hafie se bojí; hledí, ani nemrká, – inu, chybí jí Štěpán. Co platno, dítě, ale takové řeči byly, přičti to lidem.

Krávy, koně, kukuřice, prasata – pravda, poklidit svinčík a sviním dát vody. A tuto, vida, vyčistit stružku, aby mohla odtékat nečistota. Hordubal se do toho dá, funí horlivostí, teď není na světě nic než svinčík; počkej, Polano, podivíš se, až sem přijdeš – svinčík jako jizba. Teď ještě čerstvou vodu – A Hordubal jde s putýnkou ke studni.

Na dvorku na oji vozu sedí Manya, pohupuje na klíně Hafii a něco jí povídá.

Juraj staví putýnku na zem, a ruce v kapsách, jde rovnou k Štěpánovi.

Manya jednou rukou odsunul Hafii a druhou sahá do kapsy; sedí, má oči zúžené jako kmín a něco mu čouhá z hrsti proti břichu Jurajovu.

Hordubal se zašklebil – holenku, znám já z Ameriky, jak se střílí z revolveru. Tumáš, vyndá z kapsy zavřený křivák a hodí jej na zem. Manya zastrkuje ruku do kapsy a nespouští očí z hospodáře.

Hordubal se opřel rukou o žebřinu a dívá se shůry dolů na Manyu. Co já tady s tebou, myslí si, Hospodine, co si s ním mám počít?

Ani Hafie neví, jak to dopadne, a zírá vyjeveně z táty na Štěpána a ze Štěpána na tátu.

“Nu, Hafie,” zabručel Hordubal, “jsi ráda, že za tebou přišel Štěpán?”

Holčička nic, jen obrátila oči na Manyu.

Hordubal si nejistě hladí týl. “A co tu sedíš,” povídá pomalu. “Jdi napojit koně.”