Kitabı oku: «Hordubal», sayfa 7

KNIHA DRUHÁ

I

“Juraje Hordubala zabili!”

Bíro Gerič si honem natahuje halenu. “Běž, chlapče, pro žandáry,” káže rychle. “Aby šli k Hordubalovům.”

Na Hordubalově dvoře pobíhá Polana a lomí rukama. “Ach, Hospodine, Hospodine,” běduje, “kdo mu to udělal! Zabili gazdu, zabili!”

Hafie v koutě vytřeštěná, přes ploty trnou sousedky, hlouček mužů se tísní ve vrátkách. Starosta rovnou k Polaně a položil jí ruku na rameno. “Přestaňte, gazdová. A co se mu stalo? Kde má ránu?”

Polana se zachvěla: “Ne – ne – nevím, já tam nebyla, já nemohla —”

Starosta se na ni pozorně podíval. Byla bledá a tuhá, to se jen nutila tak pobíhat a hořekovat. “A kdo ho viděl?”

Polana sevřela rty; ale tu už jsou četníci a zavírají lidem vrátka před nosem. Je to starý tlustý Gelnaj, rozepnutý a bez pušky, a Viegl, nový četník; celý se leskne novotou a horlivostí.

“Kde je,” ptá se Gelnaj polohlasem. Polana ukazuje k jizbě a kvílí.

Hordubal Amerikán leží na posteli, jako by spal. Gelnaj smekl přílbu, a aby to tak nevypadalo, utírá si pot. Gerič trčí zasmušile ve dveřích. Jenom Biegl jde k ležícímu člověku a naklání se nad postelí. “Koukejte, tady na prsou,” povídá. “Trochu krve. Vypadá to, jako by ho něčím probodli.”

“Domácí robota,” bručí starosta.

Gelnaj se pomalu obrátil. “Co tím myslíte, Geriči?”

Starosta potřásl hlavou. “Nic.” Chudák Juraj, myslí si.

Gelnaj se drbe v týle. “Podívejte se, Karlíčku, rozbité okno. “Ale Karlíček Biegl odlepuje košili na prsou mrtvého a nakukuje pod ni. “Se divím,” cedí mezi zuby. “Nůž to nebyl. A že tak málo krve —”

“To okno, Biegl,” opakuje Gelnaj. “To je něco pro vás.”

Biegl se obrací k oknu. Je zavřeno, jen v jedné tabulce vymáčknutý otvor. “A hele,” řekl potěšeně. “Tak tudy – Jenže tou dírou by nikdo neprolezl, Gelnaji. A tady jsou ve skle rýpance od diamantu, ale zvnitřku! A to je legrace!”

Gerič jde po špičkách k posteli. Ech, ty chudáku, jak ti čouhá nos! A oči zavřeny, jako by spal —

Biegl opatrně otvírá okno a vyhlíží ven. “To jsem si myslel,” ohlašuje spokojeně. “Střepy jsou venku, Gelnaji.”

Gelnaj zafuněl. “Tak vy, starosto,” řekl rozvážně, “že je to domácí robota, co? A Štěpána Manyu jsem tu neviděl.”

“Bude snad doma, v Rybárech,” míní starosta nějak neochotně.

Bieglovi jede nos po všech koutech. “Nikde nic přeházeno, nic vypáčeno —”

“Mně se to nelíbí, Karlíčku,” řekl Gelnaj.

Biegl se zazubil. “Příliš hloupé, že? Ale počkejte, dá se to pěkně zpracovat. Já mám, Gelnaji, rád jasné případy.”

Gelnaj se valí na dvorek, tlustý a důstojný. “Pojďte sem, Hordubalová. Kdo byl tuto noc v domě?”

“Jen já – a Hafie tuto, dcerka.”

“Kde jste spala?”

“V komoře, s Hafií.”

“Tuto ty dveře na dvorek byly zamčeny, pravda?”

“Zamčeny, prosím.”

“A ráno – zamčeny? Kdo je otvíral?”

“Já – když svítalo.”

“A kdo první našel mrtvolu?”

Nic. Polana sevřela rty.

“Kde je váš čeledín?” najednou Biegl.

“Doma, prosím, v Rybárech.”

“Jak to víte?”

“Nu, – myslím si jen —”

“Neptám se, co si myslíte. Jak víte, že je v Rybárech?”

“– — Nevím.”

“Kdy tu byl naposledy?”

“Před… desíti dny. Dostal výpověď —”

“Kdy jste ho viděla naposledy?”

“Před desíti dny.”

“Lžete,” spustil Biegl bez míření. “Včera jste s ním byla. Víme to.”

“Není pravda,” vydechla Polana zděšeně.

“Přiznejte se, Hordubalová,” domlouvá Gelnaj.

“Ne – ano. Včera mne potkal —”

“Kde?” udeřil Biegl.

“Venku.”

“Kde venku?”

Polana těká očima. “Za dědinou.”

“Co jste tam dělala? Co? Tak rychle!”

Polana nic.

“Vy jste s ním měla schůzku, viďte,” začíná zase Gelnaj.

“Ne, Bůh je můj svědek! Náhodou mne potkal —”

“Kde?” Biegl znovu.

Polana obrací uštvané oči ke Gelnajovi. “Náhodou mne potkal – Ptal se jen, kdy by si mohl přijít pro své věci. Má tu ještě své šaty, tamto ve stáji.”

“Aha, gazda ho vyhodil na minutu, že? A proč, prosím vás?”

“Pohádali se.”

“A kdy si měl přijít pro své věci?”

“Dnes – dnes ráno.”

“A přišel?”

“Nepřišel.”

“Protože přišel v noci,” spustil Biegl.

“Ne, nebyl tu! Doma byl!”

“Jak to víte?”

Polana si hryže rty. “Nevím.”

“Pojďte, Hordubalová,” řekl Biegl ostře. “Tam nad tím zavražděným nám povíte víc.”

Polana zavrávorala.

“Nechte ji,” hučí Vasil Gerič Vasilů. “Je těhotná.”

II

Gelnaj sedí na dvorku a nechává Biegla, aby si prolezl celý dvorec. Čmuchá, čmuchá a oči mu dychtivostí svítí. Prošťáral stáje i chlévy, všechno oběhl a teď hledá i kdesi na půdě; zrovna oživl, jak ho to těší. Jsou to věci, myslí si Gelnaj; mně stačí cikáni a pořádek držet – Nu, ať má Karlíček nějakou radost.

Z jizby vychází doktor a jde si umýt pod pumpu ruce. Už je tu Biegl a ptá se nedočkavě: “Tak co, tak co?”

“To se ukáže při pitvě,” praví doktor. “Ale řekl bych, že by to mohl být nějaký hřebík či co. Jenom dvě tři kapky krve – Divné.”

Polana mu nese ručník.

“Děkuju, paní. A poslyšte, nebyl váš muž nějak nemocen?”

“Včera ležel, měl jakousi horkost.”

“Aha. A vy budete chovat, že?”

Polaně naskočil ruměnec. “Až zjara, pane velkomožný.”

“To nebude zjara, maminko. Někdy po Novém roce, že?”

Biegl potěšeně mrká za odcházející Polanou. “Tak to bychom měli motiv, Gelnaji. Hordubal se teprve v červenci vrátil z Ameriky.”

Gelnaj zafrkal. “Hordubalová myslí, že to byl někdo zvenčí. Prý se před nějakým týdnem její muž pobil v krčmě a Fedeleše zle zřídil, Gejzu. Hlavu mu rozbil. Gejza je rváč. Třeba je to msta, prý. To máte, Karlíčku, taky pěkný motiv.”

I doktor se dívá za Polanou a povídá roztržitě: “Škoda, vy mně ji zavřete, a já rád rodím. Tady se k žádné rodičce nedostanu, ženské tu rodí jako kočky – U téhle bude asi těžší porod.”

“Proč?”

“Stará a hubená. Asi čtyřicet, ne?”

“Kdepak,” míní Gelnaj. “Stěží třicet. A tak on Hordubal stonal? Jak se to pozná na mrtvém?”

“Lékařské tajemství, Gelnaji, ale vám to povím. Pod postelí byl plný nočník.”

“To jsem si ani nevšiml,” děl Biegl závistivě.

“Tak spánembohem, pánové,” řekl doktor houpaje se na nožkách, “a o pitvě mně dáte vědět, že?”

“Já se ještě podívám po domě,” brumlal Biegl, “a pak bychom mohli do Rybár.”

“A co vy to, Karlíčku, pořád hledáte? Ještě nějaký motiv?”

“Důkazy,” řekl Biegl suše. “A nástroj.”

“Aha. Tak mnoho štěstí.”

Gelnaj se loudá k plotu a dává se do řeči se sousedkou; škádlí ji tak dlouho, až dostal hadrem po hlavě a voničku darem. V koutě u kůlny se krčí vyděšená Hafie. Gelnaj na ni dělá grimasy a šklebí se tak hrozně, že se Hafie chvilku bojí a pak to dělá po něm. Když Biegl po dlouhé době vyšel odkudsi ze stodoly, sedí Hafie žandáru Gelnajovi na klíně a povídá mu, že má dostat na králíky klec.

“Nic jsem nenašel,” řekl Biegl mrzutě. “Ale já se sem ještě vrátím. To by bylo, abych – Řekl jste Geričovi, aby nám opatřil vozík do Rybár?”

“Už čeká,” děl Gelnaj a plácnutím po zadečku propustil Hafii.

“Tak co vy, Gelnaji, co o tom myslíte?”

“Něco vám řeknu, Biegl,” broukal vážně Gelnaj. “Já si o tom nebudu vůbec nic myslet. Já už toho mám za pětadvacet let dost. Mně se to nelíbí.”

“Inu, vražda, to není jen tak,” povídá Biegl znalecky.

“A to ani ne, Karlíčku,” řekl Gelnaj, potřásaje hlavou. “Jenže, víte, vražda na vesnici, to se nemá tak brát. Vy jste městský člověk, vy do toho tak nevidíte. Kdyby to byl loupežný mord, tak budu, krucinál, čuchat jako vy. Ale vražda v rodině – A já vám řeknu, já se ani nedivím, že Hordubala zabili.”

“Proč?”

“– To už je taková nešťastná nátura. Měl to napsáno na nose, holenku.”

Biegl se šklebil. “Čerta měl napsáno na nose. Měl v posteli mladého čeledína, to je to celé. Člověče Gelnaji, to je tak jasný případ —”

“Kdepak, případy v rodině nejsou nikdy jasné,” bručel Gelnaj. “Však ještě uvidíte, Karlíčku. Zavraždit pro peníze, to je jasné, to se udělá jedna dvě; ale považte, týdny a týdny to v sobě nosit, po dny a noci si to rozvažovat – to máte, Biegl, jako byste si čuchnul k peklu. Vám je to jasné, protože jste tu nový; ale já jsem je všechny znal, Karlíčku, všechny tři – Co vám budu povídat; pojedeme do Rybár.”

III

“Štěpán doma?”

“Není, šel do města.”

Biegl odstrčil Michala Manyu a vběhl do domu. Gelnaj se zatím dává se starým Manyou a Michalem do řeči o počasí, o zajících a že jim tuto vytéká močůvka na cestu.

Biegl se vrací, za ním Štěpán, bledý, vzpurný, šaty plné sena.

“Tak co jste povídal, že není doma?” uhodil Biegl na Michala.

“Říkal ráno, že půjde do města,” mumlal Michal. “Hlídám já ho?”

“A zatím se schovával v seně! Proč jste se tam schovával, vy?”

“Neschovával,” mračí se Štěpán. “Co bych se schovával? Spal jsem.”

“To jste se asi nevyspal v noci, co?”

“Vyspal. Co bych se nevyspal, pěkně prosím.”

“Tak proč jste spal teď?”

“Protože – nemám tu co robit. Dost jsem se narobil ve službě.”

“Včera robil, prosím poníženě, po celý den oral pole,” pomáhá honem starý Manya.

“Vás jsem se neptal,” uryl Biegl. “Jděte do jizby, chytro, a Michal také.”

“Ach ja, ja,” vzdychl Gelnaj. “A co vy, Štěpáne, tomu říkáte, co se stalo s Hordubalem.”

“Já mu to neurobil,” vyhrkl Štěpán.

“Tak vy už víte, že ho zabili?” spustil vítězně Biegl. “A kdo vám o tom řekl?”

“– — Nikdo. Ale když člověk vidí žandáry, – hádá, to bude cosi s Hordubalem.”

“A proč právě s Hordubalem?”

“Protože – protože jsme se pohádali.” Štěpán zatíná zuby a pěsti. “Vyhodil mne, pes jeden!”

Biegl je trochu zklamán. “Dejte pozor, Manyo: vy tedy přiznáváte, že jste se s Hordubalem rozešel ve zlosti.”

Štěpán zlobně ukazuje zuby. “To přece ví každý.”

“A chtěl jste se mu pomstít.”

Štěpán zafrkal. “Kdybych ho potkal, – nevím, co bych urobil.”

Biegl chviličku rozvažuje: Štěpán se nedá lehko.

“Kde jste byl tuto noc?” uhodil zpříma.

“Doma jsem byl, tady. Spal jsem.”

“To se ukáže. Může vám to někdo dosvědčit?”

“Může. Michal – Ďula – náš starý – Zeptejte se jich.”

“Mně nemáte co radit,” utrhl se Biegl. “Včera odpoledne jste mluvil s Hordubalovou. O čem?”

“Nemluvil jsem s ní,” prohlásil Štěpán tvrdě a soustředěně. “Vůbec jsem ji neviděl.”

“Lžete! Sama řekla, že měla s vámi schůzku – že jste se jí ptal, kdy si máte přijít pro své věci —”

“Neviděl jsem ji už deset dní, stojí Štěpán na svém. “Co jsem ze služby, nebyl jsem v Krivé a gazdovou jsem neviděl.”

Biegl zuří. “Dejte si pozor, já vás naučím jinak mluvit! Hybaj, půjdete mi ukázat, kde jste v noci spal.”

Štěpán krčí rameny a vede Biegla dovnitř. Gelnaj ťuká na okénko: “Hej, starý, pojďte sem!”

Starý Manya se šourá ven a nedůvěřivě mrká. “Prosím pěkně, co se stalo?”

Gelnaj mávl rukou. “Ale, Hordubala tuto noc pobili, dostal holí přes rypák. Poslyšte, starý, neurobil mu to Štěpán?”

Stařík vrtí hlavou. “A to ne, prosím poníženě, to nemohl Štěpán. Štěpán byl doma, spal. Hej, Michal, pojď sem! Pověz, kde byl tuto noc Štěpán?”

Michal se rozmýšlí a povídá pomalu: “No, kde by byl? Spal nahoře, se mnou a s Ďulou.”

“Tak, tak,” kývá hlavou Gelnaj, “hned jsem si to myslel. A to on má Hordubal v dědině nepřízeň. To víte, bohatý Amerikán, a ani sousedy nepočastoval.”

Starý Manya zvedl ruce. A jé, bohatý! na krku nosí sáček se samými dolary —

“Vy jste je viděl?”

Pravdaže viděl, vždyť tuto přijel kupovat dvorec a ukazoval peníze. Víc jak sedm set dolarů, prosím pěkně. Nepřízeň v dědině, to asi tak bude; prosím poníženě, pyšný člověk nemá přátel.

Gelnaj vážně přikyvuje. “A od čeho tu máte, Manyo, tak rozbodané dveře?”

“To jak se tam zabodává košikářská jehla. Po celý rok tam bývá.”

“Ukažte mi, jak vypadá,” zajímá se Gelnaj. “To jsem nevěděl, že se koše dělají jehlou.”

“To se, prosím, přehazují pruty jehlou – takto,” ukazuje Manya ve vzduchu. “Ještě včera tu ta jehla byla,” zlobí se, “nevíš, Michal, kam se poděla?”

“I nechte to,” bručí Gelnaj lhostejně. “Až někdy půjdu kolem, podívám se. Ale ta močůvka, Manyo, nesmí vytékat na cestu. Není to vaše cesta.”

“Prosím poníženě, až začneme mrvit pole, hnojiště se vyveze —”

“Měli byste mít pořádnou jímku, cementovou. Potřebovali byste peníze do statku, což?”

“A to, prosím, potřebovali,” pochechtává se stařík. “Postavit novou stodolu – Ale tuto Michal je hlupák. Štěpán má víc rozumu pro hospodářství. Štěpán, to by byl gazda!”

Z pole se vrací Ďula, veze na voze kupku sena, ale jede, jako když hrom bije.

“Pojď sem, chlapče,” volal ho otecky Gelnaj. “Já jen pro pořádek. Kde byl dnes v noci Štěpán?”

Ďula otevřel ústa a podíval se tázavě na starého a na Michala; nikdo ani nemrkl. “Tady byl,” mumlá Ďula. “Se mnou a s Michalem spal na půdě.”

“Dobře jsi to řekl,” pochválil ho Gelnaj. “A co, dáš se ke kavalérii?”

Výrostek zablýskal zuby. “To víte, že dám.”

Z domu vychází Biegl a tiše zuří. “Pojďte sem, Gelnaji. Štěpán jich pár dostal po hubě. Teď jsem ho zamkl v jizbě.”

“To nemáte,” míní Gelnaj. “Omezování osobní svobody a tak dále.”

Biegl se neuctivě šklebí. “Já se vám na to vykašlu. Horší je, že jsem nic nenašel. A co vy?”

“Alibi jako hrom, Karlíčku. Celou noc spal na seně jako hodný chlapeček.”

“Lžou,” vyhrkl ostře Biegl.

“To se rozumí. To už mají, kamaráde, v krvi.”

“Však u soudu obrátí,” hrozil Biegl.

“A to je neznáte. Buď se vzdají svědectví, nebo budou křivě přísahat jakbysmet. To je, Karlíčku, na vesnici skoro jako národní zvyk.”

“Tak co mám dělat?” chmuřil se Biegl. “Co myslíte, Gelnaji, máme Štěpána už teď zatknout? Že to udělal on, na to můžete vzít jed.”

Gelnaj přikývl. “Já vím. Ale dejte jen, Biegl, pozor,” začal a nedokončil; neboť v tu chvíli to slabě řinklo a Biegl zařval: “Stát!” A už se hnal za roh stavení. Gelnaj pomalu za ním. Na zemi leží dva lidé, ale Biegl je navrchu. “Já vám ho podržím, Karlíčku,” nabízí se Gelnaj.

Biegl vstává a zvedá Štěpána za násilně zkřivenou ruku. “Hore, a hybaj,” supí udýchaně. “Já ti dám utíkat!”

Štěpán syká mezi zuby, tvář má bolestí zkřivlou. “Pusťte,” syčí. “Já – já chtěl jen do Krivej – pro své věci —”

Ďula se dere mezi četníky. “Pusťte ho,” křičí, “pusťte ho, nebo —”

Gelnaj ho bere za rameno. “Pomalu, chlapče. A vy, Michal, se do toho nepleťte. Štěpáne Manyo, zatýkám vás jménem zákona. A teď hezky pojď, ty somáre!”

Štěpána Manyu vezou do města; neveze ho hřebeček s hlavou hore, a přece se lidé zastavují a ohlížejí. Po každé straně četník s puškou mezi koleny, a Štěpán uprostřed; nemá klobouček nazad a nerozhlíží se po rovině. Tamto – řeka; a tuto se pasou koně, v rákosí blýská se bažina; ale Štěpán jen zírá na zrzavý hřbet jakéhosi vozky —

Gelnaj si rozepíná mundúr a dává se do řeči; tyká Štěpánovi, ale ani slovo o Hordubalovi; jen o gazdování, o dvorci v Rybárech, o koních – Štěpán nejdřív na půl huby, ale pak se rozpovídal. Ano, ten hřebeček; špatně ho gazda prodal, kdoví komu a zač; osm tisícek za něho mohlo být, měli ho dát do hřebčince, ale dřív ho připustit na tu černou klisničku – ech, pane, chtěl bych to vidět! Manyovi svítí oči. A takového koně gazda prodal! Hřích je to – Valacha měl prodat nebo kobylu s hříbětem, ale toho hřebečka – Štěpán se rozčiluje, až má pěnu v koutcích úst; a Biegl si pohoršeně myslí, že se zatčeným se nemá mluvit, leda úředně.

“Ech, pane,” říká Štěpán skoro pro sebe, “kdyby nás vezl ten hřebeček – — sám bych vzal opratě – — to by se to jelo!”

IV

“Koukejte se, Gelnaji,” vykládá večer Biegl. “Udělal to někdo z domu; okno vymáčkl zvnitřku, aby to vypadalo jako vloupání. Dveřmi se do domu dostat nemohl, protože ty byly na závoru. Tedy buď byl v domě už večer —”

“Nebyl,” děl Gelnaj. “Hafie mi řekla, že u nich strýček Štěpán zvečera nebyl.”

“Dobrá. Nebo ho v noci pustil do domu někdo z domácích; ale pak to nemohl být cizí člověk. Štěpán tam byl pět let čeledínem. Celá dědina ví, že měl po těch pět let s Hordubalovou poměr —”

“Počkejte, jen čtyři roky. Poprvé spolu něco měli na slámě. Potom za ním gazdová chodila každou noc do stáje. Já to mám, Karlíčku, od Hafie.”

“Ta vaše Hafie toho ví nějak mnoho,” ušklíbl se Biegl.

“Inu,” mínil Gelnaj, “to víte, venkovské děti —”

“Tak dál: Hordubalová je těhotná – to dá rozum, že se Štěpánem, protože Hordubal Amerikán se vrátil teprve v červenci. Hordubalová ví, že to na ni praskne. Hordubal ji chce mít pro sebe —”

Gelnaj potřásl hlavou. “To asi ne, Biegl. On spával v chlévě a ona na půdě nebo v komoře. To vím od sousedky.”

“ – ale ona chodila za čeledínem dál.”

“To právě nevím,” řekl zamyšleně Gelnaj. “Hafie myslí, že ne. Jenže Polana bývala v posledních dnech kdesi pryč, za dědinou. Sousedka ji vídala odbíhat.”

“Člověče,” divil se Biegl, “vy toho víte jako stará dáma. Ale já si hledím udělat logický obraz.”

“Aha. A to si to, Karlíčku, nemůžete nechat pro sebe?”

“Ne, já si to chci nahlas srovnat v hlavě. Ten trulant Hordubal důvěřoval Štěpánovi tak, že mu zasnoubil maličkou Hafii. Poslouchejte, to je hotový středověk – zasnubovat dítě!”

Gelnaj krčil rameny.

“Ale pak nějak přišel na to, že mu gazdová zanáší, a Štěpána vyhodil z domu.”

Gelnaj nelibostí zafuněl. “A co mně to povídáte, Biegl. Nejdřív Štěpán odešel od Hordubalů a teprve pak ho gazda zasnoubil s Hafií. Zeptejte se tetek v dědině.”

“To se mně nerýmuje,” zmátl se Biegl. “Tak jak to vlastně, člověče, souvisí?”

“Nevím, Karlíčku, já nemám žádný – jak tomu říkáte? – logický obraz. To je rodinná záležitost a žádný jasný případ. Kdepak, ani nemůže být jasný. Vy nemáte rodinu, Biegl, to je to.”

“Ale vždyť je to, Gelnaji, jasné jako dvakrát dvě: Polana se chce zbavit gazdy; Štěpán – by se rád přiženil do dvorce. Ti dva si to smluví, a hotovo. Včera běžela Polana pro Štěpána —”

Gelnaj zavrtěl hlavou. “Zas vedle. Mně říkala Hafie, že včera ji sám gazda posílal, jdi, přiveď Štěpána, ať se vrátí. A co mně je po tom! Biegl, neměl nebožtík na krku pověšený pytlík s penězi?”

Biegl se zarazil. “Jaký pytlík? Neměl nic.”

“Tak vidíte,” děl Gelnaj. “A měl tam prý víc než sedm set dolarů. Hledejte ty dolary, Karlíčku.”

“Vy myslíte – loupežná vražda?”

“Nemyslím nic, ale peníze jsou pryč. Starý Manya je kdysi viděl u Hordubala. Manyové potřebují stavět novou stodolu —”

Biegl si tiše hvízdl. “A tak! Tedy pravý motiv by byly peníze!”

“Mohly by být,” kývá Gelnaj. “Obyčejně bývají. Nebo takhle msta, Biegl, – to máte taky motiv jaksepatří. Hordubal hodil Štěpána přes plot do kopřiv. Na to bývá, Karlíčku, v dědině křivák. Můžete si vybrat, který motiv se vám líbí.”

“Proč mi to povídáte?” kabonil se Biegl.

“Inu, abyste si udělal logický obraz,” povídá Gelnaj nevinně. “A třeba ho zabil Manya kvůli tomu hřebečkovi.”

“To je hloupost!”

“Právě. V rodině se vraždívá pro hloupost, milý Biegl.”

Biegl se rozmrzele odmlčel.

“Nezlobte se, Karlíčku,” broukal Gelnaj. “Já vám za to řeknu, čím byl Hordubal zabit. Košikářskou jehlou.”

“Jak to víte?”

“U Manyů se včera ztratila. Hledejte ji, Biegl.”

“Jak vypadá?”

“Nevím. Myslím, jako nějaké šídlo. Víc už nevím,” končil Gelnaj a pozorně si čistil dýmku. “Leda to, že u Manyů budou vyvážet hnojiště.”

V

Gelnaj a Biegl čekají u vína, až půjde doktor od pitvy.

“A kde jste našel ten sklenářský diamant?”

“U Hordubalů v komoře. Co tomu říkáte?”

“To máte ty sedláky,” pravil Gelnaj pohoršeně. “Je jim líto něco vyhodit, i když je to corpus delicti. Myslí si, někdy se to může hodit —” Gelnaj si mistrně odplivl. “Špínové!”

“Hordubalová tvrdila, ten diamant prý tam je odedávna, ještě než jel gazda do Ameriky. Ale tuhle Farkaš, sklenář, si vzpomněl, že u něho Štěpán koupil sklenářský diamant, asi měsíc prý tomu je.”

Gelnaj hvízdl. “Už před měsícem? Vidíte, Biegl, to je to divné: že už před měsícem na to mysleli. Zabít někoho rychle, to bych sám dovedl; ale takto na dlouhé lokte – — A ty dolary jste nenašel?”

“Nee. Tam v té komoře jsem vyšťáral krom toho elektrickou svítilnu. Hledám teď, kde a kdy ji Štěpán koupil. Taky důkaz, co? Už je toho dost, aby páni dali zatknout i tu ženskou. Ale prý ještě máme najít nějaké pořádné důkazy —”

Gelnaj se vrtěl na židli. “Karlíčku, že to jste vy – – já taky něco vím. Prý Štěpánův švagr, nějaký Jánoš, se nechal slyšet, že za ním asi před týdnem přišel Štěpán na pole a povídá, co ty, Jánoš, ty bys mohl vydělat, co bys chtěl, třeba pár volů, sám si je na trhu můžeš vybrat – a za malou robotu prý: jen Juraje Hordubala odklidit.”

“To je dobré,” řekl Biegl uznale. “A co Jánoš?”

“Jdi ty, řekl prý, a kde máš, Štěpáne, na to peníze? – Já nemám, povídá Štěpán, ale gazdová má; slíbili jsme si, že se vezmeme, až bude Hordubal pryč.”

“Tak to je máme,” oddychl si Biegl zhluboka. “A oba jsou v tom.”

Gelnaj přikývl. Ale tu jde doktor od pitvy, běží na krátkých nožkách a krátkozrace se rozhlíží.

“Pane doktore,” volá Gelnaj, “neráčíte se zastavit na minutku?”

“A,” doktor úsečně. “No třeba. Dejte mi slivovici. Už ho bylo, chudáka, cítit. Žádná pěkná práce. Ahah,” vydechl a postavil sklenku. “A víte to, páni, že zabili mrtvého?”

Biegl vykulil oči. “Jak to?”

“Skoro mrtvého. Asi dodýchával, komatózní stav. Zápal plic v nejvyšším stupni, pravá plíce už zhnisaná, žlutá jako játra – Nebyl by dožil do rána.”

“Tak tedy to bylo zbytečné,” řekl Gelnaj pomalu.

“Pravda. A na aortě výduť – jako pěst. I kdyby nebylo toho zápalu plic, stačilo nějaké rozčilení – a konec. Chudák.”

Oba četníci stísněně mlčeli. Konečně Biegl odchrchlal a ptá se: “A příčina smrti, pane doktore?”

“No, vražda. Probodená levá srdeční komora. Ale protože byl v agónii, vyteklo už jen málo krve.”

“A čím, myslíte —”

“Nevím. Hřebíkem, šídlem, jehlou na šití pytlů – čili stručněji řečeno: tenkým, hrotnatým, kovovým předmětem, cirka deset centimetrů dlouhým, oblého průřezu – — stačí vám to?”

Gelnaj otáčel rozpačitě sklenicí v tlustých prstech. “A pane doktore, – — nemohlo by se říci, že – — že zemřel zápalem plic? Helejte, když už stejně musel umřít – — tak nač s ním dělat tolik orací —”

“To nejde, Gelnaji,” vyhrkl Biegl. “Vždyť je to vražda!”

Doktor zablýskal brýlemi. “To by bylo škoda, pane. Zajímavý případ. Zřídka se vidí vražda jehlou nebo čím. Já dám to srdce do špiritusu a pošlu je,” doktor se začal šklebit, “jednomu učenému odborníkovi. Abyste to měli na beton, páni. Nic platno, je to vražda, jak zákon káze. Ech bože, ale jak zbytečná!”

“Co dělat,” bručel Gelnaj. “A takový mezek tomu říká jasný případ!”