Kitabı oku: «Hordubal», sayfa 6

XXI

Hordubal jako by neměl stání: hned ráno se vytratí, ať se Pán Bůh stará o hospodářství, a čertví kde se potlouká. Tuhle – až v Tibavě, a co, Geleteji, nepotřeboval bys čeledína ke kravám či na pole? Jakého čeledína, Hordubale, mám dva syny; pro koho to, bratranče, hledáš místo? Nebo v tatinském revíru, horár Stoj je tam, a prý jsou-li kde jaké stromy kácet. Žádné stromy, brachu, tisíce metrů dřeva hnijí v lese. Tož tak, a spánembohem. A což nikde se nestaví dráha či silnice, nikde se neodstřeluje skála? Kdepak tady, strýčku, tady na nás všici zapomněli; pro koho co stavět?

Inu, co dělat, sednout si někde a čekat až do soumraku. Zdálky je slyšet zvonce stád, pasák práská bičem, jako by střílel, kdesi poštěkává ovčákovo psisko. V polích – někdo zpívá. Co dělat, člověk sedí a poslouchá, jak bzučí mušky; zavře oči a může hodiny poslouchat, a nikdy není ticho, pořád se žije; třeba zafrčí brouk nebo se veverka durdí, a všude stoupá k nebesům mírné zvonění božího dobytku.

A s večerem loudavě domů. Hafie přinese jídlo – ech, jaképak jídlo, ani pes by to nežral; ale stejně není hladu. Pravda, Polana nemá pokdy strojit večeři. Už je noc, dědina šla spat, a Hordubal obchází s lucernou a robí, co se dá: chlévy poklidit, srovnat hnojiště, vody nanést – Tiše, aby nikoho nevzbudil, kutí Juraj, co tak kde je pro chlapa na práci. Už bije jedenáctá hodina, chval každý duch Hospodina, a Juraj potichu zalézá do chléva. Nu, kravky, nu, bude pro Polanu ráno kus roboty hotov.

A zase až do Volova Polje hledat práci. Hej, Harčáre, nepotřebujete-li robotníka? Co ty, zbláznil ses či tě pustili z kriminálu? Teď po žních hledáš robotu? – A co si otvíráš hubu, myslí si Hordubal, mám v sáčku peněz, že bych mohl půl tvého dvorce koupit; nemusel by ses tak naparovat. Pomalu se klátí Hordubal domů, a co doma? A jen tak, přejít přes ty vrchy, co tady v cizině?

Juraj sedí na kraji lesa nad polem Varvarinovým. I tady je slyšet zvonce stáda, to asi z lehotského chotáru. Co on Míša nahoře na polonině? Dole potok, a u potoka – stojí ženička. Juraj chmuří obočí, aby lépe viděl. Nevypadá-li jako Polana? Ach ne, to ne, kde by se tu vzala Polana. Z takové dálky – každá bába by se podobala Polaně. A z lesa běží černé chlapisko – to není Manya, soudí Juraj, jak by mohl přijít Štěpán z této strany? Černý se zastavuje u ženičky, stojí a hovoří – Že si mají tolik co povídat, diví se Hordubal. Nějaké děvče asi a její milý – přespolní, z Lehoty či Volova Polje; scházejí se potají, aby mu nenabili domácí parobci. A ti dva stojí dole a povídají; nu, mluvte si, nedívám se. Slunce je nad Menčulem, brzo-li bude večer? A ti dva stojí dole a povídají. A což zkusit ještě – třeba by v solných dolech měli práci pro majnera. Pravda, daleko jsou doly; ale komu bude vadit, jak daleko? Ti dva stojí dole a povídají. Marné bude přeptat se v dolech —

Ne, nepovídají. A vždyť tam stojí jen jeden a vrávorá jaksi. Ale ne, dva to jsou a vrávorají, jako by se potýkali. A to se tak strašně těsně drží, že vypadají, jako by se tam jen jeden potácel. V Hordubalovi se zastavilo srdce. Poběžím tam dolů. Ne, poběžím domů, je-li Polana doma. Jistě je doma, kde jinde by byla? Hospodine, cože ty nohy – jako z olova. Hordubal vstává a běží podle lesa, pádí polní pěšinou, uhání k dědině. Achich, to píchá v boku, jako by jehlou bodal – takovou košikářskou jehlou. Hordubal už nemůže popadnout dechu a běží, běží ze všech sil. Sláva ti, Bože, tady už je dědina; Juraj jde ostrým krokem (co to tak píchá, Bože, jen ať dojdu!), jen kousek ještě, tamto už jsou vrata; vší silou tisknout ruku tuto na žebra, aby to nemohlo tak bodat, a vyběhnout k vratům —

Hordubal uřícen se opírá o pilíř vrat, hlava se mu točí, oddychuje, jako by vzlykal. Dvorek – prázdný; Polana je asi v komoře či kde – Jurajovi je pojednou k smrti lhostejno, kde je, nedošel by ke komoře, nevypravil by ze sebe hlasu; jen sípavě vydechuje a má se co držet, aby se mu nepodlomily nohy.

Vrátka se pootevřela a do dvorce vklouzla Polana, udýchaná, zardělá; zarazila se, když uviděla Juraje, zastavila se a povídá nějak překotně: “Byla jsem jenom u sousedy, Juraji, u – u Herpákové – podívat se na děcko —”

Juraj se narovnává po celé délce, zvedá obočí: “Neptal jsem se, Polano.”

XXII

A chtěl by za stodolu jako obyčejně, ale nemůže, píchá ho u srdce. I tváří se, jako by se mu zachtělo právě tady sedět, právě na tom patníku u vrat, a vzhlížet na dvorek. Polana – najednou má plné ruce práce: sype slípkám, mete zápraží a kdesi cosi – “Holčička se narodila Herpákové,” sdílí hovorně —ech, Polano, cože ti je najednou tak do řeči?

“M,” bručí Juraj roztržitě.

Padá soumrak, Polana otvírá vrata, to už půjdou kravky z pastvy. “Ty, Juraji,” začíná váhavě, “říkal jsi, že bys přikoupil nějaké krávy —”

“Není třeba,” mumlá Hordubal.

Kývajíce hlavami jdou kravky do chléva, bimbam, bimbam. Juraj vstává, chvála Bohu, jde to už. “Dobrou noc, Polano,” povídá.

“Co – ty nebudeš večeřet?”

“Ne.”

Polana se mu staví do cesty. “Juraji, já ti ustelu v jizbě. Co tomu řeknou lidé, že ty, gazda, spíš u krav!”

“Nech lidi,” praví Juraj neurčitě. “Ještě ledacos řeknou.”

Zachmuřeně hledí za ním Polana, jak zachází do chléva. Jaká stará záda má Juraj!

Hordubal se ukládá do slámy. Už to v boku nepíchá, ale těžké je srdce, tlačí. Dvorec utichá nějak rozpačitě, i Hafie štěbetá polohlasem, jako by ji někdo okřikl, ticho buď, nemluv tak nahlas! Jako by tu někdo těžko stonal.

A ticho, dvorec spí, dědina spí. Hekaje hrabe se Hordubal ze slámy, rozžíhá chlévskou svítilnu a jde se poohlédnout, je-li kde jaká robota. A zase to píchá, potvora. Stáj by se měla vyčistit a koním dát čerstvé stlaní, ale Juraj jenom dumá, udělal bych, udělal, ale co to, že se mi dnes nechce? Obchází kurník, svinský kotec, stodolu, leze po žebři na seník což kdyby se seno zahřálo; ach, píchá to v boku. Obchází dvorek a jde i na sad. Co tam? A, jen tak, třeba není-li tam někdo. Kdo by tam byl? Inu, nikdo, ale člověk neví. A co půda – Polana už nespí na půdě, je tam teď kukuřice; Polana se přestěhovala do komory. Hordubal tají dech, aby nezasténal, a vystupuje i na půdu; chce otevřít dveře, ale nejde to, je slyšet jakýsi sypký šum, když jimi pohne. Á, to se hromada kukuřice sesula a zavalila dveře. Tam tedy také nikdo není. A kdo by se tam schovával? Jaká hloupost!

Hordubal stojí na dvorku jako černý kůl a hladí se rozpačitě v týle. A co já vlastně, diví se, proč tu běhám? Tolik let tu Manya žil, nu, a nehlídal jsem, neběhal se svítilnou po dvorku; nač tedy teď? – Hordubalovi je nějak tupě a lhostejně. Kdybych teď ležel v chlévě a slyšel nějaké kroky, – vstal bych? I nevstal. Zavolal bych, kdo tam? Nezavolal, jenom dech tajil. Ach, Hospodine, což mám hlídat dospělé lidi? Inu, hlídal jsem, pravda, a dělal, jako bych kdesi cosi robil potmě. Copak můžeš srdce někomu uhlídat? Hloupý jsi, hloupý!

Nu což, ať se Manya vrátí – co na tom? Vždyť je to už jedno, všecko je jedno. Všecko přestalo bolet. Vyhořel dům, není už děravé střechy.

U Herpáků zaplakalo děcko. Tak vidíš, třeba je to pravda, že Polana se byla podívat u sousedů na děcko. Proč ne: ženské jako divé po dětech. To teď Herpáková dává dítěti prs – Pamatuješ se, Polano, jak jsi kojila Hafii? Jen hnula ramenem, a prs zase vklouzl do košile – jedenáct let je tomu. A ty – do Ameriky. – Hloupý jsi, hloupý —

Hordubal mrká na hvězdičky, Hospodine, co jich je – co jich tu přibylo za ta léta! Dřív jich nebývalo tolik, že by ses jich až děsil. Všecko je jedno. Jako by všecko z tebe spadávalo, jedno po druhém. Byla Amerika, byl návrat domů. Byl Gerič, Fedeleš, Manya – co toho bylo; a už není nic. Všecko jedno. Nu, chvála Bohu, odlehlo člověku.

Tú – tú – tú, vytrubuje v dálce ponocný; a hvězd tolik, že člověk trne.

Dobrou noc, dobrou noc, Polano, dobrou noc!

XXIII

Časně zrána, než se kdo probudil, má Juraj dědinu za sebou a míří do hor. K Míšovi. A co tam? Ale jen tak, promluvit s člověkem. Je ještě mlha, hor nevidět. Juraje trochu mrazí, ale už ho nepíchá v hrudi; jenom se špatně dýchá, to asi ta mlha. Stoupá hore, co bývalo pole Hordubalových, a musí se zastavit, aby vydechl; Pjosa už má zoráno – prý samý kámen, a vida, i Pjosovi stojí pole za tu robotu. Hordubal těžce dýchá a stoupá do vrchů. Mlhy se zvedly a převalily se přes hřebeny lesů; jen maličko ještě, a bude podzim. Hordubal stoupá a tiskne ruku k boku; inu, píchá to, ale teď už je to jedno, nahoru nebo dolů. A nejsou to mlhy, mraky jsou to, tady už je cítit po čichu, jak jsou napity vodou. Pozor na hlavu, abys do nich nenarazil. A teď se to převalilo přes kopec, a už jsi v nich; na tři kroky nevidíš a jen šlapeš, protlačuješ se hustou mlhou, nevíš, kde jsi. A Hordubal sípavě oddechuje a těžce, pomalu stoupá do oblak.

Počalo sychravě pršet. Nahoře na polonině si Míša přehodil přes hlavu pytel a práskaje bičem, hajza hó, shání voly k salaši. Ani nepoznáš, zvíře-li to, keř nebo balvan; ale moudré psisko je Čuvaj, sám oběhne stádo a žene voly, jen zvonění je slyšet z mlhy.

Míša sedí na prahu koliby a zírá do mlhy; páry na chvíli prořídnou a je vidět, jak se k sobě tisknou voli; pak se vše zase zaklopí parami a jen dešť šelestí. Kolik může být hodin? Jistě k polednímu. A tu vyskočí Čuvaj, větří do mlhy a slabě vrčí.

Z mlhy se vynořuje stín člověka. “Jsi tady, Mí3o?” volá chraptivý hlas.

“Jsem.”

“Chvála Bohu!”

Je to Hordubal, promoklý na kost, a jektá zuby; z klobouku mu teče voda stružkou jako z okapu.

“Co ty tu v dešti?” zlobí se Míša.

“Ráno… nepršelo…,” sípe Juraj. “Taková jasná noc byla… A dobře, že pr3í, je třeba vláhy.”

Míša zamyšleně mrká. “Počkej, rozdělám oheň.”

Hordubal sedí v seně a zírá do ohýnku; dříví praská a dýmá, Juraje zalévá teplo, to Míša mu ještě přehodil pytel přes záda; uf, až je horko člověku, horko, jako tam dole v majně. Juraj jektá zuby a hladí mokrého Čuvaje, který mu smrdí po boku; i co, sám páchnu jako zmoklý pes. “Míšo,” drkotá Juraj, “a co je to, ten srub v lese?”

Míša vaří v kotýlku vodu a hází do ní nějaké bylinky. “Já vím, není ti dobře,” brouká. “A co běháš v dešti, hlupáku?”

“To byla v majně štola,” povídá překotně Juraj, “tam pořád kapala voda, pořád: Tak – tak – tak, jako když tikají hodiny. A – víš-li pak, Herpákové se narodilo děcko, Polana se byla podívat. – A nikde žádná robota, Míšo, prý už není třeba lidí.”

“A přece se rodí noví,” bručí Míša.

“Musí se rodit!” drtí Juraj. “To je proto, že jsou ženské. Ty nejsi ženat, ty nic nevíš, ty nic nevíš – Co ty máš co mluvit, když nemáš ženu? Á, brachu, na všecko se musí myslet. Třeba aby tam napsali – za její lásku a věrnost manželskou. Jinak Bůh ví, jaké řeči by lidé vedli. A škoda, o tři tisíce dolarů mne okradli; mohla být jako zemanka, řekni? Řekni, Míšo?”

“Nu, pravda,” mumlá Míša a dmychá do ohně.

“Tak vidíš; a pak se řekne hlupák. Závidí mně, že mám takovou ženu, co nosí hlavu hore jako kočárový kůň. Takové máš lidi: chtějí člověku ublížit. A zatím byla jen u sousedy, podívat se na děcko. Samé mrzké řeči, Míšo. Řekni jim, že sám jsem ji viděl vycházet od sousedy.”

Míša kývá vážně hlavou. “Povím, všecko povím.”

Juraj si oddychl. “Proto jdu za tebou, víš? Ty nemáš ženu, ty nemáš proč se mstít. Oni – ani by nevěřili; ale ty jim to dosvědčíš, Míšo. To dá rozum, že musela vzít čeledína, když je hospodář pryč; ale zamykala se na půdě, petlice jako hrom, sám jsem to viděl. A takový Gerič bude něco povídat! Prý osm let a tak. Řekni, kdo ji zná líp – Gerič, nebo já? Jen ramenem hnula, a prs byl pod košilí. A ten tam dole, ten u potoka, to byl synek z Lehoty, já ho viděl, přišel od Lehoty. A lidé – hned klepy.”

Míša potřásá hlavou. “Na, vypij toto, to je zdravé.”

Juraj srká horký odvar a zírá do ohně. “Máš to tu pěkné, Míšo. A řekni jim to, na tebe dají, ty prý jsi vědoucí. Že to byla hodná a věrná žena —” Kouř štípe do očí, Juraji tekou slzy; nějak mu špičatě trčí nos. “Jen já, jen já vím, jaká je! Ech, Míšo, hned bych šel zase do Ameriky, a peníze pro ni —”

“Jen to vypij rázem,” nutí Míša, “zahřeje tě to!”

Hordubalovi vyvstal na čele bohatý pot, je mu slabo a blaze. “Já bych toho mohl povídat o Americe, Míšo,” povídá. “Mnoho jsem už zapomněl, ale počkej, vyvzpomenu si —”

Míša tiše přikládá na oheň; Hordubal rychle oddychuje a brebentí ze spánku. Venku ustává dešť, jen ze smrků za kolibou padají těžké krůpěje; ale mlhy se valí dál. Chvílemi zabučí vůl, a Čuvaj se jde podívat, je-li stádo v pořádku.

Míša cítí něco v zádech, jsou to oči Hordubalovy; Juraj už chvíli nespí a hledí zapadlýma očima.

“Míšo,” chraptí, “a co, smí si člověk sám vzít život?”

“Co?”

“Smí-li si člověk život vzít?”

“Nač to?”

“Aby ušel myšlenkám. Jsou takové myšlenky, Míšo, které – do tebe nepatří. Myslíš si… dejme tomu…, že zalhala, že nebyla u sousedy… “Jurajovi se jaksi zkřivila ústa. “Míšo,” zachroptěl, “jak se toho mám zbavit?”

Míša zahloubaně mrká. “A, těžká věc. Mysli až do konce.”

“A co, když na konci je… jenom konec? Může si pak člověk sám udělat konec?”

“Není třeba,” praví Míša pomalu. “Nač to? I tak umřeš.”

“A – brzo?”

“Když to chceš vědět, – brzo.”

Míša se zvedl a jde z koliby ven. “A spi teď,” obrací se ve dveřích a mizí – jako v oblacích.

Hordubal se pokouší vstát. Chvála Bohu, už je líp, jen hlava se nějak motá a tělo takové divné, plihé, jako by bylo jen z hadrů.

Juraj se potácí ven, do mlhy; vidět není, jen slyšet zvonění stád, tisíce volů se pasou v oblacích a bimbají zvonci. Juraj jde, jde, a neví vlastně kam; vždyť se mám vrátit domů, myslí si, a proto musí jít. Jenže neví, jde-li hore či dolů; snad dolů, protože – jako by padal; snad pořád někam nahoru, protože jde s námahou a těžko dýchá. A, to je jedno, jen domů. A Juraj Hordubal se ponořuje do oblak.

XXIV

Našla ho Hafie ve chlévě. Krávy byly neklidné, a Polana ji poslala, jdi, podívej se tam. Ležel na slámě a chrčel.

A už nic nenamítal, když ho vedla Polana do jizby, jen se pokoušel zvednout obočí. Svlékla ho a uložila do postele.

“Chceš něco?”

“Ne,” jektal a jen zase spát; něco se mu zdálo a vyrušily ho – co to bylo? Gerič přece nebyl v Americe, všecko to popletly, teď zase začínat se vším od začátku. Jen kdyby to tak netížilo na prsou, to asi to psisko Cuvaj, zrovna na prsa si mi lehl a spí. Juraj si hladí neklidnou rukou zarostlá prsa: jen spi, chlupáči, a jak ti srdíčko tluče! Ach, potvoro, ale jsi těžký!

Chvilku spal, a když otevřel oči, stála Polana ve dveřích a zkoumavě hleděla. “Jak je ti?”

“Líp, dušinko.” Bál se promluvit, aby se to neztratilo, aby se to zase nezměnilo v jeho kumbál v Johnstownu. Vždyť toto je – jako doma: malovaná skříň, dubový stůl, dubové židle – Hordubalovi zabouchalo srdce: vždyť já jsem se konečně vrátil domů! Hospodine, jaká dlouhá cesta, čtrnáct dní na lowerdecku a ve vlaku – člověk je jako přelámaný. Ale pohnout se nesmím, nebo to zase zmizí; raději zavřít oči a vědět jen, že je to tady —

A pak se zase všechno popletlo: majneři v Johnstownu – Harčár – bijí Hordubala; Juraj prchá štolou, kličkuje, chytá se šachetního žebříku a drápe se nahoru; shora letí klec, rozbije mu hlavu, určitě rozbije, a Hordubal se probouzí vlastním vyheknutím. Raději nespat, tady je líp; vytřeštěnýma očima se Juraj zachycuje pokojného nábytku. Tady je líp. Hordubal kreslí prstem do vzduchu a povídá Míšovi o Americe. Brachu, mne na nejtěžší práce, jen hallo, Hordubal, a už jsem šel. Jednou se sesypala štola, ani tesaři tam nechtěli jít. Dvacet dolarů jsem tehdy dostal, sám inženýr mně potřásl rukou, takto, Míšo, takto potřásl. A teď sjíždí Hordubal těžní klecí dolů, pořád dolů; sedí tu tlustá židovka a nějaký stařík a přísně se dívají na Hordubala. Sto osmdesát jedna, osmdesát dvě, osmdesát tři, počítá Juraj a křičí: dost, dost už, doleji to nejde, to už je konec šachty! Ale klec sjíždí stále, stále, horka přibývá, nelze dýchat, ti bagáni jedou až do pekla. Jurajovi se zdá, že se udusí, a procitá.

Svítá, ve dveřích stojí Polana a napjatě hledí.

“Už je to lepší,” mumlá Hordubal a oči mu žehnou. “Nezlob se, Polano, já hned vstanu.”

“Jen lež,” povídá Polana a jde blíž. “Bolí tě někde?”

“Nebolí. V Americe jsem to měl taky. Prý flue, řekl doktor. Flue. A za dva dny – jako ryba. Zítra vstanu, dušinko. Dělám ti tu nepořádek, že?”

“Chtěl bys něco?”

Hordubal vrtí hlavou. “Mně je docela dobře. Jen – jen do okovu vody; ale sám bych mohl —”

“Hned ti donesu.” A jde.

Hordubal si nastlal podušek za záda a upravil si na prsou košili. Aby mne Polana neviděla tak rozhaleného, myslí si. A kdybych se mohl umýt a oholit! Už přijde Polana, už tu bude. Snad si sedne i na pelest, zatímco budu pít. Juraj dělá místo, aby si mohla sednout, a čeká. Snad zapomněla, myslí si; má, chudák, plno práce – kdyby se aspoň Štěpán vrátil! Řeknu jí, až přijde: A což, Polano, aby se vrátil Manya?

Do dveří vchází Hafie a nese sklenici vody, nese ji tak opatrně, že samou pozorností vyplazuje jazýček.

“To jsi hodná, Hafie,” vydechl Hordubal. “A což, strýček Štěpán tu není?”

“Není.”

“A co dělá mamka?”

“Stojí na dvoře.”

Hordubal už neví, co by řekl, i napít se zapomněl. “Nu, jdi,” bručí, a Hafie skokem ze dveří.

Juraj tiše leží a naslouchá. Koně ve stáji dusají kopyty – dá-li jim Polana vody? Ne, dává sviním, slyšet spokojené chrochtání. Co kroků taková ženská musí udělat, diví se Hordubal. Měl by se vrátit Štěpán; pojedu do Rybár a řeknu mu, co ty, lenochu, hybaj ke koním, Polana nezastane všechnu robotu. Třeba odpoledne pojedu, myslí si Juraj, a pak se mu před očima natáhly takové závoje, a všechno mizí.

Do dveří nakoukla Hafie, chvilku přešlapuje a pryč zase. “Spí,” šeptá mamce na dvoře. Polana nic, zahloubaně myslí na cosi.

K polednímu Hafie znovu po špičkách do jizby. Hordubal leží, ruce za hlavou, a mrká do stropu.

“Maminka se nechá ptát, chcete-li něco?” odříkává Hafie.

“Myslím, Polano,” povídá Juraj, “že by se Štěpán mohl vrátit.”

Děvčátko otevřelo nechápavě papuli. “A. jak prý vám je?” vydechlo.

“Dobře, děkuju uctivě.”

Hafie běží ven. “Prý mu je dobře,” hlásí Polaně.

“Docela dobře?”

“No,” míní děvčátko.

A pak se udělalo odpolední ticho. Hafie už neví co robit. Prý doma budeš, kdyby gazda něco potřeboval – Hafie si hraje na zápraží s pannou, kterou jí vyřezal Štěpán. Nesmíš ven, povídá panence, hospodář si lehl, musíš hlídat dvůr. A neplač, nebo ti naplácám.

Hafie se jde po špičkách podívat do jizby. Hospodář sedí na posteli a kývá hlavou.

“Co dělá mamka, Hafie?”

“Šla někam.”

Hordubal kývá hlavou. “Řekni jí, aby se Štěpán vrátil. A toho hřebečka že může Štěpán dostat zpátky. Chtěla bys králíčky?”

“Chtěla.”

“Udělám ti klec na králíky, takovou, jakou měl majner Jensen. Ech, Polano, v Americe je takových věcí – Všechno urobím.” Hordubal kývá hlavou. “Počkej, já tě vezmu nahoru na poloninu, tam ti je takový podivný srub – ani Míša neví, co to bylo. Jdi, jdi, řekni mamce, že se Štěpán vrátí.”

Hordubal je jaksi spokojen, lehá si a zavírá oči. To je tma, jako ve štole. Buch, buch, to do skály kladivem. A Štěpán se šklebí, prý samý kámen. Áno, ale zato ty nevíš, hlupáku, co je to robota. Po robotě se pozná chlap. A jaké to, dušinko, máš dříví na dvorku? Samá rovná polena. A já – pařezy jsem štípával. To je robota pro chlapa, štípat pařezy. Nebo kamení dobývat ze země. Hordubal je spokojen. Mnoho jsem se narobil, Polano, jej Bohu, mnoho. Dobře je to, v pořádku. A Juraj, ruce křížem, pokojně usíná.

Probudil se za soumraku, protože šero tlačí. “Hafie,” volá, “Hafie, kde je Polana?” Ticho, jen zdálky zvonění; to se stáda vracejí z pastvy. Hordubal vyletěl z postele a natahuje si kalhoty: musím kravám otevřít vrata. Hlava se člověku motá, to od toho ležení. Juraj tápe ven, na dvorek, a otvírá dokořán vrata; divně je mu, udýchal se, ale chvála Bohu, už jsme venku. Zvonění se blíží, valí se jako řeka: jako by se všecko rozezvonilo kravskými zvonci a cinkáním telátek. Juraj má chuť kleknout, ještě nikdy neslyšel tak slavné a veliké zvonění. Kývajíce hlavami, jaksi ohromné, vcházejí dvě kravky do dvora s plnými a světlými vemeny. Juraj se opírá o vrata, a je mu tak dobře, tak smírně, jako by se modlil.

Do vrat vběhla Polana, rychlá, udýchaná. “Ty jsi už vstal?” vyhrkla. “A kde je Hafie?”

“Nu, vstal,” mumlá Juraj omluvně. “Je mi už dobře.”

“Jdi, jdi ještě ležet,” káže Polana. “Ráno – budeš docela zdráv.”

“Jak chceš, dušinko, jak chceš,” praví Juraj poslušně a přívětivě. “Zbytečně bych tu překážel.” Ještě zavřít vrata, zahákovat, a pomalu zašel do jizby.

Když mu nesli večeři, spal.