Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 10

BAJKY. Lidé

“Je to, pane, trápení. Já musím co chvíli zahánět kluky, aby neškádlili mého psa.”

“To já zase musím zahánět psy, aby nehonili mou kočku.”

“A já musím střílet na zahradě kočky, aby mně nehonily ptáčky.”

“A já musím střílet ptáčky, aby mně nesežrali třešně.”

Mšice

Paní sousedko, je na světě nějaká spravedlnost? Překážím já někomu? Stojím někomu v cestě? Sedím si zticha naspodu listu, vidět mě není, slyšet mě není, krčím se ve svém koutečku jako dušička, mám pokoj, hledím si svého, jen svá vajíčka snesu a z lístku na lístek se tichounce přestěhuju – říkám vám, paní, já nic s nikým nemám, nederu se do popředí, do ničeho se nepletu, a přece mne Člověk, ten surovec, ten Herodes, nenávidí a potírá!

Břízka

Říkají mi pěkná bílá břízka. To toho je! Jen počkejte, jak budu krásná, až budu stará!

Střecha

Já vím, já vím; na mně nic není, na mne se nikdo nedívá. Ale jak jsem krásná, když se lesknu v dešti! A jak se v tu chvíli cítím být střechou!

Tovární komín

Haha, oblaka! Takové cáry! Takové pápěrky! To se raději podívejte na můj kouř: jak je hustý a temný! a co ho je! Krájet by se mohl! Holenku, tomu já říkám oblaka!

Stará borovice

Jak dosáhnout mého věku a mé velikosti? To je docela jednoduché: to si musíte vybrat suchou a písčitou půdu, jen žádná spodní voda, málo humusu, skromná výživa. – Jak, že vám starý buk doporučoval naopak půdu co nejbohatší? A vrba spodní vláhu? Nevěřte tomu, to jsou hloupé názory; dejte na má slova: nejlepší je holý písek a sucho, sucho, sucho!

Petrolejová lampa

Žárovka? Ach ano; ale já jsem uměla bzučet.

Včela

To se nadělá řečí o té mé pracovitosti! Co mne se týče, já si zakládám víc na svém žihadle.

Žížala

Já vám říkám: to, že lidé orají… že ryjí… že okopávají půdu,… to dělají jenom kvůli mně. Vědí, že to nemám ráda… To oni naschvál. Aby mě vyrušovali.

Mravenec

Tak! Ti idioti si postaví dům zrovna nám do cesty!

Papuče

Já nešťastná! Být pořád pohromadě s tou druhou, s tou rajdou, s tou hloupou bačkorou! Nebýt jí, mohla bych dostat do páru něco lepšího…

Květ

To není pravda, že odkvétám… Já rostu.

BAJKY. Housenka vědecká

Haha, ze mne že bude motýl? Babské pověry, pane. Pouhé iluze. Pohádky pro děti. Je vědecky zjištěno, že v nás housenkách jsou samá střeva a žádná křídla. Žádná barevná křídla. Pojde se, a konec.

Ploštice

Já, paní, mohu mít ze svých dětí radost. Jsou zdravé a nadané, mají se k světu, a dokonce už smrdí. – Chválabohu, ty se ve světě neztratí.

Starý pamětník

Kdepak, za mého mládí, to byly jinší časy. Tehdy jsme my jasany rostly až do nebe. A tráva? Tráva tehdy rostla vyšší než já… Považte, jaká to byla tráva… Kdepak teď!

Adresář

Básně! Takový tenký sešitek… A tohle si, prosím, taky říká kniha!

Semínko pampelišky

Letím! Vznáším se! Stoupám k oblakům! Teď konečně vím, proč jsem na světě!

Veš ve vlasech

Cože je pod námi, tam hluboko, tam dole, kam náš sosák nesahá? Nic. Jenom kámen. Neživá a neužitečná hmota.

Střevlík

Je jediný zákon života. Jediná morálka. Jediná moudrost: Buďte tvrdi!

Hlemýžď

Mravenci jsou sběř. Považte, vždyť ani nevěří, že svět řídí Veliký Plž!

Květináč

Já že jsem hliněný střep? Já? Helejte, co ze mne vyrostlo!

Kohout

Ještě nesvítá. Ještě jsem nedal znamení.

Rezavý hřebík

Haha, píchnul jsem ho do paty! A pak se říká, že nejsem k potřebě!

Strom

Daleko vidět: to se musí vysoko vyrůst.

Vrabec

To toho je, slavík! To nás vrabců je víc!

Výkal

Kdybych já měl křídla! To bych se, kamarádi, jinak uplatnil!

Plevel

Velebný strom, bah! Počkejte, až mně bude pět set let!

Pařez

A proč se také neříká velebný pařez?

Plch

Je tré tříd tvorstva: plchové, zvířata a rostliny.

Liška

Všechno živé se dělí na tři druhy: na nepřátele, na konkurenci a na kořist.

Jestřáb

Cože, ukrutnost? Boj o život, pane, je vždycky legální.

Štěnice

Nežila jsem nadarmo… Nechávám po sobě řadu potomků… A samé štěnice! Samé štěnice!

Stonožka

Jen to, jen to bych chtěla vědět,… jsou-li na jiných planetách také stonožky.

Květ

Že voním? Že lákám hmyz? Ach, vidíte, o tom já ani nevím!

Ropucha

Pokrok? To se rozumí, že je pokrok! Například já jsem bývala pouhý pulec.

Důležitá moucha

To nevíte? To je přece ta moucha, co si sedla na čelo královo!

ATTILA

Ráno přinesl posel z kraje lesa zprávu, že na jihovýchodě plála v noci ohnivá záplava. Toho dne zase sychravě mžilo, mokrá polena nechtěla ani hořet; tři lidé z houfce ukrytého v rokli zemřeli na krvavou stolici. Protože už nebylo co jíst, vypravili se dva muži k pastýřům v zálesí; vrátili se pozdě odpoledne promoklí a k smrti vysílení; stěží z nich dostali, že je zle: ovce kapají a krávy se nadýmají; pastýři se na ně vrhli s kyji a noži, když jeden z nich chtěl odvést svou vlastní jalůvku, kterou jim svěřil před útěkem do lesů.

“Modleme se,” děl farář, trpící úplavicí. “Hospodin se slituje.”

“Kriste eleison,” počal huhlati sklíčený houfec. V tu chvíli vypukla ječivá váda mezi ženami, něco kvůli vlněnému hadru.

“Co to zase je, zatracené baby,” zařval starosta a šel spráskat ženy bičem. Tím se uvolnilo bezradné napětí, muži se začali zas cítit jako muži.

“Sem se ti kobylkáři nedostanou,” mínil jeden vousáč. “Kdepak do těch roklí, tady tím podrostem. – Prý mají koně malé a vychrtlé jako kozy.”

“Já bych řek,” namítal jakýsi podrážděný mužík, “že jsme měli zůstat v městě. Tolik jsme se naplatili na hradby… Za ty prachy musí být hradby jako hrom, no ne?”

“To víš,” posmíval se souchotivý bakalář. “Za ty prachy mohly být hradby z koláčů. Jdi si kousek ukousnout – moc lidí se z toho, holenku, nažralo; snad tam něco zbylo i pro tebe.”

Starosta varovně zafuněl; ten hovor se sem zřejmě nehodil.

“Já bych řek,” trval na svém podrážděný občan, “že kavalérie proti takovým hradbám… Nepustit je do města, a bylo to. A mohli jsme být v suchu.”

“Tak se vrať do města a vlez si do postele,” radil mu vousáč.

“Co bych tam dělal sám,” namítal podrážděný člověk. “Já jenom říkám, že jsme měli zůstat ve městě a bránit se… Přece mám právo říci, že se stala chyba, ne? Tolik nás ty hradby stály, a pak se řekne, že nejsou k ničemu! Tak prosím!”

“Ať je to tak, nebo tak,” děl farář, “musíme důvěřovati v pomoc boží. Lidičky, vždyť ten Attila je jenom pohan –”

“Metla boží,” ozval se mnich, klepající se zimnicí. “Trest boží.”

Muži se rozladěně odmlčeli; ten horečný mnich by pořád jen kázal a nepatří ani do obce. Nač máme svého faráře? myslili si muži. Ten je náš, drží s námi a nenadává tolik na naše hříchy. Jako bychom se tolik nahřešili, myslili si muži rozmrzele.

Déšť ustal, ale těžké krůpěje pořád ještě šelestily pod korunami stromů. Bože, Bože, Bože, hekal farář, trápený svou nemocí.

Kvečeru přivlekly hlídky zbědovaného mladíka; prý je to uprchlík od východu, z obsazeného území.

Starosta se nadul a počal uprchlíka vyslýchat; byl patrně toho mínění, že se taková úřední věc musí dít co nejpřísněji. Ano, řekl mladík. Hunové jsou už jenom asi jedenáct mil odtud a postupují pomalu dále; obsadili jeho město, viděl je, ne, Attilu ne – viděl však jiného generála, takového tlustého. Zda město spálili? Ne, nespálili; ten generál vydal proklamaci, že se civilnímu obyvatelstvu nic nestane, ale že město musí dát píci, proviant a kdesi cosi. A že se obyvatelé musí zdržeti všech nepřátelských projevů vůči Hunům, jinak že se sáhne k nejpřísnějším represáliím.

“Ale ti pohani přece vraždí i ženy a děti,” tvrdil s jistotou vousáč.

Prý ne, řekl mladík. U nich prý ne. On sám byl schován ve slámě, ale když mu maminka řekla, že se povídá, že Hunové budou odvádět mladé muže za honáky stád, v noci utekl. To prý je všecko, co ví.

Mužové byli nespokojeni. “To přece je známo,” prohlásil jeden, “že utínají nemluvňatům ruce, a co dělají ženským, to se nedá ani povídat.”

“Já o ničem takovém nevím,” řekl mladík, jako by se omlouval. Aspoň u nich prý to nebylo tak zlé. A kolik že těch Hunů je? Prý asi dvě stě, víc jich nebude.

“Lžeš,” křikl vousáč. “To přece ví každý, že jich je přes pět set tisíc. A kam přijdou, tam všechno vyvraždí a sežehnou.”

“Zamknou lidi do stodol a tam je upálí,” řekl druhý.

“A děti nabodávají na kopí,” podotkl třetí rozhořčeně.

“A pekou je nad ohněm,” dodával čtvrtý potahuje rýmou. “Pohani zlořečení!”

“Bože, Bože,” sténal farář. “Bože, smiluj se nad námi!”

“Ty jsi mi nějaký divný,” děl vousáč k mladíkovi podezíravě. “Jak můžeš říkat, žes viděl Huny, kdyžs byl schován ve slámě?”

“Maminka je viděla,” koktal mladík, “a nosila mi na půdu jídlo –”

“Lžeš,” zahřímal vousáč. “My přece víme, kam Hunové přijdou, že vyžerou všechno jako kobylky. Ani listí na stromech po nich nezůstane, rozumíš?”

“Bože na nebi, Bože na nebi,” počal hystericky kvílet podrážděný občan. “A proč, proč to je? Kdo to zavinil? Kdo je sem pustil? My jsme se tolik naplatili na vojsko… Bože na nebi!”

“Kdo je sem pustil?” ozval se výsměšně bakalář. “To ty nevíš? Zeptej se byzantského císaře pána, kdo sem ty žluté opice zavolal! Holenku, dnes už ví každý, kdo platí stěhování národů! Tomu se říká vysoká politika, víš?”

Starosta vážně zafuněl. “Hlouposti. To je docela jináč. Oni ti Hunové asi doma chcípali hladem… pakáž líná… pracovat to neumí… civilizaci žádnou to nemá… a chtějí se nažrat. Proto jdou na nás,… aby nám tento… plody naší práce. Jenom krást, rozdělit si kořist… a zas táhnout dál, ničemové!”

“Jsou to nevzdělaní pohani,” děl farář. “Divoký a neosvícený lid. To nás Pán jenom tak zkouší; modleme se a vzdávejme díky a ono zas bude dobře.”

“Metla boží,” počal vzrušeně kázat horečný mnich. “Bůh vás tresce za vaše hříchy, Bůh vede Huny a vyhladí vás jako Sodomské. Za vaše smilstvo a rouhání, za tvrdost a bezbožnost vašich srdcí, za vaši lakotu a obžerství, za váš hříšný blahobyt a mamon vás Bůh zavrhl a vydal v ruce nepřátel!”

Starosta hrozivě zachrčel: “Pozor na hubu, domine; tady nejsi v kostele, víme? Přišli se nažrat. Hladovci jsou to, dranti a holota…”

“Politika je to,” stál na svém bakalář. “V tom má prsty Byzanc.”

A tu se vášnivě ozval počerný muž, povoláním cínař: “Žádná Byzanc; to udělali kotláři, a nikdo jiný! Před třemi léty tu byl potulný kotlář a ten měl zrovna takového malého a vychrtlého koně, jako mají Hunové.”

“A co z toho?” ptal se starosta.

“To přece dá rozum,” křičel počerný muž. “Ti kotláři šli napřed, aby se podívali, co kde je,… špióni to byli… To spískali jenom kotláři! Ví někdo, odkud přišli? A co tu vůbec chtěli? Co, co… k čemu, když je ve městě usedlý cínař? Jen řemeslo nám kazit… a špehovat… Jakživi nešli do kostela… čarovali… dobytek zaklínali… kurvy za sebou táhli… Všecko ti kotláři!”

“Něco na tom je,” uvažoval vousáč. “Kotláři jsou divní, prý žerou i syrové maso.”

“Zlodějská banda,” dotvrdil starosta. “Kradou slepice, a vůbec.”

Cínař se dusil spravedlivým hněvem. “Tak vidíte! Říká se Attila, a to zatím kotláři… Za vším, za vším jsou ti zlořečení kotláři! Začarovali nám dobytek… poslali na nás úplavici… Všecko kotláři! Měli jste je zvěšet, kde se jaký ukázal! Copak nevíte… nevíte o kotlech pekelných? A neslyšeli jste, že ti Hunové při pochodu tlukou do kotlů? Každé dítě musí pochopit tu souvislost! To kotláři na nás uvalili válku… kotláři jsou vším vinni… A ty,” křičel s pěnou u úst, ukazuje prstem na cizího mladíka, “ty jsi také kotlář, jsi spojenec a špión kotlářů! Proto jsi přišel… a chtěl nás obalamutit, ty kotláři, chtěl nás zradit kotlářům…”

“Pověsit ho,” vypískl podrážděný mužík.

“Počkejte, sousedé,” burácel starosta do vřavy. “To se musí vyšetřit… Ticho!”

“Jaképak cavyky,” ječel někdo.

Počaly se sbíhat i ženy.

*

Té noci vzplanula záplava na severozápadě. Řídce přeprchávalo. Pět lidí z houfce zemřelo úplavicí a kašlem.

Mladíka pověsili po delším mučení.

ROMEO A JULIE

Mladý anglický šlechtic Oliver Mendeville, který se zdržoval v Itálii na studijní cestě, dostal ve Florencii zprávu, že jeho otec sir William opustil tento svět. I rozžehnal se sir Oliver s těžkým srdcem a hojnými slzami se signorinou Maddalenou přísahaje, že se vrátí co nejdříve, a vydal se se svým sluhou na cestu směrem k Janovu.

Třetího dne jejich cesty je přepadla řádná prška, právě když vjížděli do jakéhosi hnízda. Sir Oliver se zastavil s koněm pod starým jilmem. “Paolo,” řekl sluhovi, “podívej se, je-li tu nějaké albergo, kde bychom přečkali liják.”

“Co se týče sluhy a koní,” ozval se hlas nad jeho hlavou, “albergo je tamhle za rohem; ale vy, cavaliere, byste prokázal čest mé faře, kdybyste se uchýlil pod její skromný krov.”

Sir Oliver smekl širák a obrátil se k oknu, odkud se na něho vesele šklebil tlustý starý páter. “Vossignoria reverendissima,” řekl uctivě, “prokazujete přílišnou laskavost cizinci, který opouští vaši krásnou zem přetížen vděkem za vše dobré, čím byl tak marnotratně zahrnován.”

“Bene, milý synu,” děl farář, “ale budete-li ještě chvíli mluvit, zmoknete docela. Slezte laskavě z té kobyly a trochu sebou mrskněte, neboť prší tuze.”

Sir Oliver se podivil, když mu molto reverendo parroco vyšel na chodbě v ústrety, – tak maličkého pátera ještě neviděl; když se mu ukláněl, musel se sklonit tak, až se mu nalila do hlavy krev.

“I nechte to,” řekl farář. “Já jsem jenom františkán, cavaliere. Říkají mi padre Ippolito. He, Marietto, dones salámu a vína. Tudy, pane, je tu zatrápená tma. Vy jste Inglese, že? Tak vida, od té doby, co jste se vy Angličané trhli od svaté římské církve, je vás tu v Itálii habaděj. Chápu, signore. Musí se vám stýskat. Koukej, Marietto, ten pán je Inglese. Chudák, takový mladý, a už je to Angličan! Ukrojte si toho salámu, cavaliere, je to pravý veronský. Já říkám, k vínu není nad veronský salám, ať se dají Bolognané vycpat svou mortadelou. Dejte vždycky na veronský salám a slané mandle, milý synu. Vy jste nebyl ve Veroně? Škoda. Odtamtud byl božský Veronese, signore. Já jsem totiž z Verony. Slavné město, pane. Říká se mu město Scaligerů. Chutná vám to vínko?”

“Grazias, padre,” mumlal sir Oliver. “U nás v Anglii se Veroně říká město Juliino.”

“Ale jděte,” podivil se padre Ippolito, “a proč? Ani nevím, že by tam byla nějaká kněžna Julie. Pravda, už jsem tam nebyl přes čtyřicet let – která Julie by to byla?”

“Julie Capuletová,” vysvětloval sir Oliver. “Víte, my máme o ní takovou divadelní hru… od nějakého Shakespeara. Krásná hra. Znáte ji, padre?”

“Ne, ale počkejte, Julie Capuletová, Julie Capuletová,” brebentil padre Ippolito, “tu bych měl znát. Já býval u Capuletů s padrem Lorenzem –”

“Vy jste znal mnicha Lorenze?” vydechl sir Oliver.

“Jak bych ho neznal? Já mu, pane, dělával ministranta. Poslyšte, není to snad ta Julie, co si vzala hraběte Parise? Tu jsem znal. Moc zbožná a výtečná paní, ta hraběnka Julie. Ona byla rozená Capuletová, z těch Capuletů, co měli obchod se sametem.”

“To nemůže být ta,” prohlásil sir Oliver. “Ta pravá Julie zemřela v dívčím věku nejdojemnějším způsobem, jaký si můžete představit.”

“Aha,” děl molto reverendo, “tak to není ta. Julie, kterou jsem znal, si vzala hraběte Parise a měla s ním osm dětí. Vzorná a ctnostná manželka, mladý pane, kéž vám Bůh dá takovou. Pravda, říkalo se, že předtím se zbláznila do jakéhosi mladého crapulona – Ech, signore, o kom by se něco neříkalo? Mládí je, vímeť, nerozvážné a potrhlé. Buďte rád, cavaliere, že jste mlád. Jsou Inglesi také mladí?”

“Jsou,” vzdychl sir Oliver. “Ach, otče, i nás sžírá plamen mladého Romea.”

“Romeo?” děl padre Ippolito a napil se. “Toho bych měl znát. Jářku, nebyl to ten mladý sciocco, ten hejsek, ten dareba z Monteků, co posekal hraběte Parise? Říkalo se, že prý kvůli Juliettě. Ano, tak. Julie si měla vzít hraběte Parise – dobrá partie, signore, ten Paris byl moc bohatý a hodný mladý pán –, ale Romeo si prý umanul, že Julii dostane on – Taková hloupost, pane,” bručel padre. “Jako by bohatí Capuletové mohli dát dceru někomu ze zkrachovaných Monteků. A k tomu ještě Montekové drželi s Mantovou, kdežto Capuletové byli na straně milánského vévody. Nene. Já myslím, že ten assalto assassinatico proti Parisovi byl obyčejný politický atentát. Dnes je ve všem samá politika, milý synu. To se ví, po tom rabiátství musel Romeo utéci do Mantovy a už se nevrátil.”

“To je omyl,” vyhrkl sir Oliver. “Prosím za prominutí, padre, ale tak to nebylo. Julie milovala Romea, ale rodiče ji nutili, aby si vzala hraběte Parise –”

“Však věděli proč,” souhlasil starý farář. “Romeo byl ribaldo a držel s Mantovou.”

“Ale před svatbou s Parisem jí otec Lorenzo opatřil prášek, aby upadla do zdánlivé smrti,” pokračoval sir Oliver.

“To je lež,” děl prudce padre Ippolito. “To by otec Lorenzo nikdy neudělal. Ale pravda je, že Romeo napadl Parise na ulici a posekal ho. Snad byl opilý.”

“Odpusťte, otče, ale to bylo docela jinak,” protestoval sir Oliver. “Pravda je, že Julii pochovali. Romeo nad jejím hrobem proklál Parise mečem –”

“Počkat,” řekl farář. “Předně to nebylo nad hrobem, nýbrž na ulici blízko pomníku Scaligerů. A za druhé ho Romeo neprobodl, nýbrž mu jen rozťal rameno. Holenku, zabít někoho mečem se vždycky nepovede. Jen to zkuste, mladý pane!”

“Scusi,” namítal sir Oliver, “já to viděl hned při premiéře na jevišti. Hrabě Paris byl opravdu v souboji proboden a skonal na tom místě. Romeo v domnění, že je Julie skutečně mrtva, se otrávil v její hrobce. Tak to bylo, padre.”

“Kdepak,” bručel otec Ippolito. “Neotrávil se. Utekl do Mantovy, příteli.”

“Promiňte, padre,” trval na svém Oliver, “já to viděl těmahle očima – vždyť jsem seděl v první řadě! V tu chvíli procitla Julie, a když viděla, že její miláček Romeo je mrtev, vzala také jed a skonala.”

“Co vás nemá,” zlobil se padre Ippolito. “Se divím, kdo nadělal tyhle klepy. Pravda je, že Romeo utekl do Mantovy a chudáček Julie se z lítosti nad tím drobátko přiotrávila. Ale nic to nebylo, cavaliere, jen takové dětinské; prosím vás, bylo jí sotva patnáct let. – Já to vím od toho Lorenza, mladý pane; to se rozumí, já byl tehdy takovýhle ragazzo,” ukazoval dobrý páter asi loket od země. “Julii potom odvezli k tetě do Besenzana, aby se zotavila. Tam za ní přijel hrabě Paris, měl ještě ruku v obvazku a to víte, jak to v takovém pádu bývá: byla z toho láska jako trám. Za tři měsíce se vzali. Ecco, signore, tak to v životě chodí. Já sám jsem byl na její svatbě ministrantem v bílé komžičce.”

Sir Oliver seděl jaksi zdrcen. “Nezlobte se, otče,” řekl konečně, “ale v té anglické hře je to tisíckrát krásnější.”

Páter Ippolito zafuněl. “Krásnější! Já nevím, co na tom vidíte krásného, když si dva mladí lidé vezmou život. Byla by jich škoda, mladý pane. Já vám řeknu, krásnější je, že se Julie vdala a měla osm dětí, a jakých dětí, panečku: jako obrázky.”

Oliver vrtěl hlavou. “To už není to, milý padre; vy nevíte, co je to veliká láska.”

Maličky páter zamyšleně mrkal. “Veliká láska? Já myslím, že to je, když dva lidé se dovedou snášet po celý život… oddaně a věrně… Julie byla vzácná paní, drahý pane. Vychovala osm dětí a dosloužila svému manželu až do smrti.

Tak u vás se říká Veroně město Juliino? To je od vás Angličanů strašně hezké, cavaliere. Paní Julie byla opravdu výtečná žena, dej jí Bůh věčnou slávu.”

Mladý Oliver se vytrhl z jakési roztržitosti. “A co se stalo s Romeem?”

“Ten? Ani dobře nevím. Něco jsem o něm zaslechl. – Aha, už to mám. Zamiloval se v Mantově do dcery nějakého marquesa – jakpak on se jmenoval? Monfalcone, Montefalco nebo tak nějak. Ach, cavaliere, to bylo to, čemu vy říkáte veliká láska! Dokonce ji unesl nebo co – byla to nějaká tuze romantická historie, ale podrobnosti jsem zapomněl; prosím vás, to se stalo v Mantově. Ale měla to být nějaká passione senza esempio, nějaká náramná vášeň, pane. Aspoň se tak povídalo. Ecco, signore, ono už neprší.”

Sir Oliver vstával ve své celé rozpačité výšce. “Byl jste ohromně laskav, padre. Thank you so much. Směl bych tu snad něco nechat… pro vaše chudé farníky,” mumlal červenaje se a strkaje pod kraj talíře hrst zecchinů.

“Ale, ale,” hrozil se padre Ippolito a třepal rukama, “co vás nemá, tolik peněz za ždibec veronského salámu!”

“Něco je také za váš příběh,” děl honem mladý Oliver. “Byl – eh, byl velmi, velmi – nevím, jak to říci. Very much, indeed.”

Do oken fary se rozlilo slunce.

OFIR

Lidé na náměstí svatého Marka se stěží ohlédli, když pochopové vedli toho staříka k dóžeti. Byl velmi sešlý a špinavý, řeklo by se, že je to nějaký zlodějíček z přístavu.

“Tento muž,” hlásil podesta vicegerente před dóžecím trůnem, “praví, že se jmenuje Giovanni Fialho, kupec z Lisabonu; tvrdí, že byl majitelem lodi a že ho s celou posádkou a nákladem zajali alžírští piráti; vypovídá, že se mu podařilo utéci z galejí a že by mohl prokázat Benátské republice znamenité služby – jaké, to prý může svěřiti jen dóžecí Milosti samotné.”

Starý dóže se pozorně díval na ježatého staříka svýma ptačíma očima. “Tak ty,” děl konečně, “ povídáš, že jsi pracoval na galéře?”

Předvedený muž místo odpovědi obnažil špinavé kotníky; byly napuchlé od okovů. “A záda,” dodal, “mám samou jízvu, dóžecí Milosti. Ráčíte-li si přát, abych vám je ukázal –”

“Nene,” pravil honem dóže. “Není třeba. Co jsi nám chtěl říci?”

Zchátralý mužík vztyčil hlavu. “Dejte mi lodi, dóžecí Milosti,” řekl jasně. “Dovedu je do Ofiru, země zlata.”

“Do Ofiru,” mumlal dóže. “Tys našel Ofir?”

“Našel,” děl stařík, “a byl jsem tam devět měsíců, neboť jsme museli opravovat loď.”

Dóže vyměnil rychlý pohled se svým učeným rádcem, biskupem pordenonským. “Kde je Ofir?” zeptal se starého kupce.

“Tři měsíce cesty odtud,” řekl plavec. “Musí se obeplout celá Afrika a pak se zase pluje k půlnoci.”

Biskup pordenonský se pozorně vyklonil. “A je Ofir na břehu moře?”

“Není. Je devět dní cesty od mořského pobřeží a prostírá se kol dokola velikého jezera, modrého jako safír.”

Biskup pordenonský maličko pokynul hlavou. “A jak jsi se dostal do vnitrozemí?” ptal se dóže. “Praví se, že Ofir je oddělen od moře nepřekročitelnými horami a pouštěmi.”

“Ano,” děl plavec Fialho, “do Ofiru nevede žádná cesta. Ta poušť se hemží lvy a ty hory jsou skleněné a hladké jako muránské sklo.”

“A tys za nimi byl?” vyhrkl dóže.

“Byl. Když jsme opravovali loď zle porouchanou bouřemi, přišli na břeh lidé odění bílým rouchem purpurově lemovaným a kynuli na nás.”

“Černoši?” ptal se biskup.

“Ne, monsignore. Bílí jako Angličané a vlasy měli dlouhé, posypané zlatým prachem. Byli velmi krásní.”

“A co, byli ozbrojeni?” vyzvídal dóže.

“Měli zlaté oštěpy. Kázali nám, abychom vzali, cokoli máme od železa, a vyměnili to v Ofiru za zlato. V Ofiru totiž není železa. Sami dohlíželi, abychom vzali všechno železo: kotvy, řetězy, zbraně, ba i hřeby, kterými byla sbita naše loď.”

“A co dál?” ptal se dóže.

“Na břehu čekalo stádo okřídlených soumarů, asi šedesát kusů. Měli křídla jako labutě. Říká se jim pegasové.”

“Pegas,” děl zamyšleně učený biskup, “o tom se nám dochovaly zprávy už od starých Řeků. Zdá se tedy, že Řekové skutečně znali Ofir.”

“V Ofiru se totiž mluví řecky,” prohlásil starý kupec. “Znám trochu řecky, protože v každém přístavě je nějaký zloděj z Kréty nebo ze Smyrny.”

“To jsou zajímavé zprávy,” bručel biskup. “A jsou Ofirští křesťany?”

“Bůh mne netrestej,” děl Fialho, “ale jsou to pohani jako polena, monsignore. Uctívají nějakého Apollóna, či jak mu říkají.”

Pordenonský biskup potřásl hlavou. “To by se shodovalo. Patrně jsou to potomci Řeků zahnaných mořskou bouří po dobytí Tróje. A co dál?”

“Dál,” řekl Giovanni Fialho. “Inu, naložili jsme to železo na ty okřídlené osly. Tři z nás, totiž já, nějaký Chico z Cádizu a Manolo Pereira z Coimbry jsme dostali okřídlené koně a vedeni těmi muži z Ofiru jsme letěli přímo k východu. Cesta trvala devět dní. Každé noci jsme sestoupili, aby se mohli pegasové napást a napojit. Žerou jen asfodely a narcisy.”

“Vidět, že jsou řeckého původu,” mručel biskup.

“Devátého dne jsme uviděli jezero modré jako safír,” pokračoval starý kupec. “Sestoupili jsme na jeho břehu. Jsou v něm stříbrné ryby s rubínovýma očima. A písek toho jezera, dóžecí Milosti, jsou samé perly velké jako oblásky. Manolo padl na zem a počal se v těch perlách hrabat plnýma rukama; a tu nám řekl jeden z našich průvodců, to prý je výborný písek, prý z něho v Ofiru pálí vápno.”

Dóže vykulil oči. “Vápno z perel! To je úžasné!”

“Pak nás vedli do královského paláce. Byl celý z alabastru, jen střecha byla ze zlata a zářila jako slunce. Tam nás přijala ofirská královna sedící na křišťálovém trůně.”

“Copak v Ofiru vládne žena?” podivil se biskup.

“Tak jest, monsignore. Žena oslňující krásy, podobná nějaké bohyni.”

“Patrně jedna z Amazonek,” mínil biskup zamyšleně.

“A co druhé ženské,” vyhrkl dóže, “víš, já myslím ženské vůbec, jsou tam pěkné ženské?”

Plavec sepjal ruce. “Ach, dóžecí Milosti, takové nebyly ani v Lisaboně za mých mladých let.”

Dóže zatřepal rukou. “Nepovídej! V Lisaboně jsou prý ženské černé jako černé kočky. Ale v Benátkách, člověče, v Benátkách před nějakými třiceti lety, to bývaly ženské! Jako od Tiziana! A co ty ženské v Ofiru, povídej!”

“Já jsem stár, Vaše Milosti,” řekl Fialho, “ale Manolo by mohl povídat, kdyby ho nezabili ti musulmani, co nás u Baleár chytli.”

“Mnoho by mohl povídat?” ptal se dóže se zájmem.

“Matičko boží,” zvolal starý plavec, “ani byste mu to, Milosti, nevěřil. Povídám, když jsme tam byli čtrnáct dní, mohl byste celého Manola vytřepat z kalhot.”

“A co ta královna?”

“Královna měla železný pás a železné náramky. Prý máš nějaké železo, řekla; nám sem někdy dodávají železo arabští kupci.”

“Arabští kupci!” křikl dóže a udeřil pěstí na podpěru. “Tak to vidíte, všude nám ti darebáci přebírají trhy! To nestrpíme, tady jde o politický prestiž Benátské republiky! Do Ofiru musíme dodávat my, a basta! Dám ti tři lodi, Giovanni, tři lodi plné železa –”

Biskup zvedl ruku. “A co dál, Giovanni?”

“Královna mi nabídla za všechno mé železo stejnou váhu zlata.”

“A tys to, rozumí se, přijal, ty zloději!”

“Nepřijal, monsignore. Řekl jsem, že neprodávám železo na váhu, ale na objem.”

“Správně,” děl biskup. “Zlato je těžší.”

“Zvlášť zlato z Ofiru, monsignore. To je třikrát tak těžké jako obyčejné zlato a je červené jako oheň. Královna tedy nařídila, aby ukuli ze zlata stejnou kotvu, stejné hřebíky, stejné řetězy a stejné meče, jako byly ty naše železné. Proto jsme tam museli nějaký týden čekat.”

“A nač potřebují železa?” divil se dóže.

“Protože jim je vzácné, Vaše Milosti,” pravil starý kupec. “Dělají si z něho šperky a peníze. Schovávají železné hřebíky v truhlicích jako poklad. Říkají, že železo je krásnější než zlato.”

Dóže sklopil víčka podobná víčkům krocana. “Podivuhodné,” bručel. “To je, Giovanni, mimořádně podivuhodné. A co bylo potom?”

“Potom naložili všechno to zlato na okřídlené mezky a dopravili nás stejným způsobem na břeh mořský. Tam jsme znovu sbili loď zlatými hřeby a zavěsili zlatou kotvu na zlatý řetěz. Potrhané lanoví a plachty jsme nahradili hedvábnými a vypluli jsme příznivým větrem k domovu.”

“A co perly,” děl dóže, “perly jste s sebou nevzali žádné?”

“Nevzali,” řekl Fialho. “Prosím za prominutí, vždyť jich tam bylo jako písku. Jen několik zrn nám uvázlo ve střevících a i ty nám sebrali ti alžírští pohani, když nás přepadli u Baleár.”

“Zdá se,” mručel dóže, “že toto líčení je dosti pravděpodobné.”

Biskup maličko přisvědčil. “A co zvířata,” vzpomněl si, “jsou tam v Ofiru nějací kentauři?”

“Neslyšel jsem o nich, monsignore,” děl uctivě plavec. “Ale jsou tam plameňáci.”

Biskup frknul nosem. “To se asi mýlíš. Plameňáci jsou přece v Egyptě – je známo, že mají jen jednu nohu.”

“A mají tam divoké osly,” dodával plavec, “pruhované černě a bíle na způsob tygrů.”

Biskup zvedl podezřivě oči. “Ty, nechceš nás balamutit? Kdopak kdy viděl pruhované osly? Jedna věc mi je divná, Giovanni. Ty tvrdíš, že jste přes ofirské hory letěli na okřídlených mulách.”

“Tak jest, monsignore.”

“Hm, koukejme. Podle arabských zpráv žije v ofirských horách pták Noh, který, jak známo, má kovový zobák, kovové pařáty a bronzové brky. Neslyšels o něm nic?”

“Neslyšel, monsignore,” koktal plavec.

Biskup z Pordenone vrtěl povážlivě hlavou. “Přes ty hory, člověče, se nedá přeletět, to nám nenamluvíš; vždyť se tam dokázaně zdržuje pták Noh. To je technicky nemožné, ten Noh by je sezobal jako vlašťovka mouchy. Holenku, nás nenapálíš. A co, ty taškáři, jaké tam rostou stromy?”

“Inu, jaké stromy,” vypravil ze sebe nešťastník, “známo, jaké stromy. Palmy, monsignore.”

“Tak vidíš, že lžeš,” řekl biskup vítězně. “Podle Bubona z Biskry, který je v těchto věcech autorita, rostou v Ofiru granátovníky, které mají místo zrn karbunkule. Vymyslel sis, brachu, hloupou historii!”

Giovanni Fialho padl na kolena. “Jako je Bůh nade mnou, monsignore, jak by si mohl nevzdělaný kupec jako já vymyslet Ofir?”

“Mně budeš povídat,” káral ho učený biskup, “já vím líp než ty, že je na světě Ofir, země zlata; ale co se týče tebe, jsi lhář a dareba. To, co říkáš, odporuje spolehlivým pramenům, a je tedy vylhané. Dóžecí Milosti, ten chlap je podvodník.”

“Zas jeden,” vzdychl starý dóže starostlivě mrkaje. “To je hrůza, co je dnes takových dobrodruhů. Odveďte ho!”

Podestŕ vicegerente tázavě vzhlédl.

“Jako obyčejně, jako obyčejně,” zívl dóže. “Nechte ho sedět, až bude modrý, a pak ho prodejte na galeje. Škoda,” bručel, “že je to podvodník; ledacos z toho, co řekl, mělo jakési jádro… Asi to slyšel od Arabů.”