Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 11

BAJKY. Dělba práce

Já se budu na vás dívat, jak pracujete, a vy se zas budete dívat na mne, jak jím.

Závist

Ach bože, tady tak voní párky, a já mám k večeři kapouna!

Zaměstnavatel

Osm hodin práce, jak to? Myslíte, že já vydávám peníze jen osm hodin denně?

Vládce

Já vám nařizuju, abyste mně platili, a vy mne platíte, abych vám poroučel.

Kat

To víte, našinec má taky cit. Zadarmo bych to nedělal.

Psychoanalýza

Tuhle noc se mi zdálo o mé nebožce mamince. Prosím vás, znamená to krvesmilství, nebo nekrofilii?

Štěnice

A co já vím všechno o lidech! Já bych mohla povídat věci!

Kaktus

Jen být dobře ozbrojen! Hleďte, jak se mne člověk bojí! Dokonce mne obsluhuje.

Páv

Já to nenosím pro parádu. To kvůli samicím.

Jestřáb

Já jsem totiž ze zásady individualista.

Housenka filozofická

Jděte mi s člověkem! Takový relativista! Tvor, který žere všechno! Co mne se týče, já uznávám jen listy řešetlákové.

Včela

Pročže mám žihadlo? Ve jménu úlu.

Moucha

Ba, špatné časy. Ale za války, holky, to bylo krásných mrtvol!

Dešťovka v květináči

Co vy víte o samotě! Ale já, já jsem oboje, samec i samice – Ach, jaká samota!

Housenka

Pohlaví! Se divím, že se o tom tolik napovídá. Po mém názoru se to silně přepíná. Já například nemám na takové hlouposti ani pomyšlení. Jsem na to příliš rozumná.

Krtčí kopka

Ta modrá špička na obzoru? To nic není. Říkají tomu Mont Blanc.

Sirka

Pohleďte, já jsem věčný oheň!

Hadr na holi

Točit se po větru? To ne, ale musí se jít s duchem doby.

Korouhvička

Dnes se fouká od severoseverozápadu, a basta!

Bacillus Koch

Tuberkulóza? Co je to?

Poslední list na větvi

Ať žije život!

BRATR FRANTIŠEK

Na silnici k Forli (tam, co odbočuje cesta na Lugo) se zastavil u jednoho kováře žebravý mnich; byl pomenší, trochu sražené postavy a ukazoval v širokém úsměvu několik žlutých zubů. “Bratře kováři,” řekl vesele, “pozdrav bůh, já jsem dnes ještě nejedl.”

Kovář se narovnal, utřel si pot a myslel si něco o toulavých lidech. “Pojďte dál,” bručel. “Bude tam kus sýra.”

Kovářova žena byla těhotná a zbožná; chtěla políbit ruku mnichovu, ale ten honem schoval obě ruce a čile brebentil: “Ale, matičko, co kdybych já políbil ruku vám? Mně říkají bratr František, žebrák. Bůh vás požehnej.”

“Amen,” vydechla mladá kovářka a šla pro chléb, sýr a víno.

Kovář nebyl na mnoho řečí; díval se k zemi a nevěděl co dál. “A odkud, domine?” zeptal se konečně.

“Ale z Assisi,” řekl mnich. “Pěkný kus cesty, bratříčku. To byste nevěřil, co je na světě potůčků, vinic a pěšin. Člověk je nestačí projít a měl by, člověče, měl by. Všude je boží stvoření, a když jdeš, jako by ses modlil.”

“Já byl jednou až v Bologni,” děl kovář zamyšleně, “ale to už je dávno. To víte, domine, kovář s sebou nemůže nosit svou dílnu.”

Mnich kýval hlavou. “Kovat železo,” řekl, “to máte, kováři, jako byste sloužil Bohu. Oheň je pěkný a svatý. Bratr oheň, holenku, živoucí boží tvor. Když železo změkne a dá se ohýbat, – to je krása, kováři, jejej! A dívat se do ohně – to máte jako zjevení.” Mnich si objal rukama kolena jako chlapec a začal povídat o ohni. Oheň pastýřů, čadivé ohýnky na vinici, planoucí louč, svíce a hořící keř. Zatím kovářka prostřela na stůl bílé plátno a připravila chleba, sýra a vína; kovář roztržitě mrkal, jako by hleděl do ohně.

“Otče,” řekla tiše kovářova žena, “nechtěl byste pojíst?”

Bratr František lámal v prstech chléb a díval se tázavě po kováři a jeho ženě. A co vy to máte, vy dva, divil se, co jste tak zamlklí a nesví? Takoví hodní lidé, chlap jako medvěd a žena požehnaná, copak je s vámi, co vás tísní? Františkovi rostla sousta v ústech rozpaky a lítostí. Čím vás, boží lidé, rozveselím? Mám vám vypravovat šprýmy z cest? Mám zpívat a poskakovat, abych potěšil ženu, která se čeká?

Dveře se malinko pootevřely. Tu pozvedla kovářova žena ruku a zbledla. Ve dveřích se ukázala pokorná psí hlava a bojácné oči.

Kovář vyskočil, žíly na čele nality krví, a rozehnal se po dveřích. “Jdeš, zlořečená bestie!” zaryčel a kopl do dveří. Pes zaskučel a utekl.

Bratr František zesmutněl a rozpačitě hnětl z chleba kuličky. “Kováři, kováři,” vyhrkl, “co vám udělal ten boží tvor?”

Kovář se obrátil starostlivě k své ženě. “Giuliana,” bručel, “no tak! No tak!”

Žena se pokoušela o úsměv, rty se jí chvěly; vstala, bledá a mátožná, a beze slova odešla. Kovář za ní zachmuřeně hleděl.

“Bratříčku,” šeptal František lítostivě, “proč vyháníš svého bratra psíka od stolu? Já půjdu.”

Kovář hněvivě zachrchlal. “Tak abyste věděl, domine,” řekl drsně, “ten pes – Na velkonoce jsme čekali návštěvu. Měla k nám přijít ženina sestra z Forli, děvčátko ještě – Nepřišla. Po čtrnácti dnech pro ni přijeli její rodiče… Hledali jsme děvčátko, nikde po ní památky. Týden před Božím hodem svatodušním přiběhl náš psík odkudsi z polí a vleče něco v hubě až na práh. Dívali jsme se co – vnitřnosti. Teprve pak jsme našli, co zbývalo z děvčátka –” Kovář se hryzl do rtů, aby to překonal. “Nevíme, kdo jí to udělal. Bůh vraha potrestá. Ale ten psík, domine –” Kovář mávl rukou. “Já ho nemohu zabít, to je to nejhorší. Ale nedá se ničím zahnat. Chodí kolem domu a prosí – Dovedete si představit, domine, jaká hrůza –” Kovář si tvrdě přemnul obličej. “Nemůžeme se na něho ani podívat. V noci vyje u dveří –”

Bratr František se otřásl.

“Tak vidíte,” zahučel kovář. “Promiňte, domine, podívám se za Giulianou.”

Mnich osaměl v jizbě, bylo mu až nevolno tím tichem. Šel po špičkách na zápraží. Opodál stojí žluté třesoucí se psisko s oháňkou mezi nohama a nejistě na něho upírá oči. Bratr František se k němu obrátil. Psík pokusně pohnul ocasem a zakňučel.

“Ach, ty chudáku,” mumlal František a chtěl se dívat jinam, ale pes kývá ocasem a nespouští z něho očí. “Nu, co chceš?” brouká bratr František rozpačitě. “Je ti smutno, bratříčku, viď? Těžká věc.” Psisko přešlapuje a třese se vzrušením. “Ale jdi,” chlácholí ho František. “Nikdo s tebou nechce mluvit, že?” Psík fňuká a plazí se k nohám mnichovým. Bratr František si ho jaksi oškliví. “Jdi, jdi pryč,” domlouvá mu. “Neměl jsi to dělat, brachu. Bylo to svaté tělíčko děvčátka –” Pes leží u nohou svatého a kvílí. “Přestaň, prosím tě,” bručí František a naklání se nad psíkem. Pes strnul svrchovaným očekáváním.

V tu chvíli vyšel kovář a jeho žena na práh, neboť hledali svého hosta. A hle, před domem klečí mnich, drbe za uchem vzlykající psisko a tiše povídá: “Tak vidíš, bratříčku, tak vidíš, můj milý; co mi lížeš ruce?”

Kovář zafrkal. František se k němu obrátil a plaše žvatlal: “Víte, kováři, když on tak prosil! Jak mu říkáte?”

“Bracco,” zabručel kovář.

“Bracco,” děl svatý František a psík mu honem olízl tvář. Bratr František se zvedl. “Dost už, bratře, děkuju ti. Abych už šel, kováři.” Nevěděl honem, jak se rozloučit; stál před kovářkou a myslel se zamhouřenýma očima na nějaké požehnání.

Když je otevřel, klečí před ním mladá žena a má ruku položenu na hlavě žlutého psa. “Chvála Bohu,” vydechl František a ukázal žluté zuby. “Bůh vám to zaplať!”

A psík piště zběsilou radostí počal uhánět v kruhu kolem světce a klečící ženy.

NAPOLEON

Mlle Claire (od Comédie française) ani nedutala; věděla, že se císař občas takto zamyslí a je nerad vyrušován. Ostatně, mezi námi, o čem s ním mluvit? Co chcete, je to přece jen císař; člověk se tu necítí doma, není-liž pravda? (Je to přese vše cizinec, dumá Mlle Claire, pas trčs Parisien.) (Nicméně takto u krbu má dost hezkou tvář.) (Kdyby ovšem nebyl tak zavalitý.) (La lŕ, nemá to ani ?ádný krk, c’est drôle.) (Ale víte, mohl by být poněkud zdvořilejší!)

Na krbu tikají těžké mramorové hodiny. Zítra, myslí si císař, musím přijmout zástupce měst – je to hloupé, ale co dělat; jistě si budou naříkat na daně. Potom rakouský vyslanec – pořád ta historie. Pak se přijdou představit noví soudní prezidenti – musím si předtím přečíst, kde který z nich působil; ty lidi to těší, že o nich něco vím. Císař počítá na prstech. Ještě něco? Ano, comte Ventura, zas bude donášet na papeže – – Napoleon potlačil zívnutí. Bože, jaká otrava! Měl bych si zavolat toho – jak se jmenuje? toho obratného človíčka, co se teď vrátil z Anglie. Jak se ten chlapík jenom jmenuje – porco, vždyť je to můj nejlepší zvěd!

“Sacrebleu,” bručí císař, “jak se ten chlap jmenuje!”

Mlle Claire poposedla a účastně mlčela.

To je jedno, myslí si císař, ať se jmenuje jak chce; ale jeho zprávy bývají výtečné. Potřebný člověk, ten – ten – maledetto! Hloupé, jak někdy člověku vypadne jméno! Mám přece dobrou paměť na jména, diví se císař. Kolik tisíc jmen nosím v hlavě – jen těch vojáků co znám jménem! Vsadil bych se, že bych si podnes vzpomněl na jména svých spolužáků z kadetky – i na kamarády z dětství. Počkejme, to byl Tonio zvaný Biglia, Francio alias Riccintello, Tonio Zufolo, Mario Barbabietola, Luca řečený Peto (císař se usmál), Andrea zvaný Puzzo nebo Tirone – Všechny si je pamatuju jménem, říká si císař, ale teď ne a ne si vzpomenout na toho – tonnerre!

“Madame,” praví císař zahloubaně, “máte také takovou prapodivnou paměť? Člověk si pamatuje jména svých dětských kumpánů, ale nemůže přijít na jméno člověku, se kterým mluvil před měsícem.”

“Naprosto, Sire,” děla Mlle Claire. “To je tak zvláštní, že ano?” Mlle Claire se pokoušela vzpomenout si na nějaké jméno ze svého dětství; ale žádné se jí nevynořilo, vzpomněla si jen na svého prvního milence. Byl to nějaký Henry. Ano, Henry to byl.

“Zvláštní,” bručel císař hledě upřeně do planoucího krbu. “Všechny si je dovedu představit. Gamba, Zufolo, Briccone, Barbabietola, malý Puzzo, Biglia, Mattaccio, Mazzasette, Beccajo, Ciondolone, Panciuto – Bylo nás asi dvanáct darebů, madame. Mně říkali Polio, il Capitano.”

“Rozkošné,” zvolala Mlle Claire. “A to jste byl, Sire, jejich kapitánem?”

“Pravdaže,” povídal císař zamyšleně. “Buď jsem byl kapitánem loupežníků, nebo četníků, podle okolností. Já je vedl, víte? Jednou jsem dokonce kázal oběsit Mattaccia pro neposlušnost. Tak tak že ho starý hlídač Zoppo včas odřízl. Tehdy, madame, se to jinak vládlo. Takový Capitano byl svrchovaným pánem svých lidí – Byla tam nepřátelská tlupa kluků, tu vedl nějaký Zani. Potom se opravdu stal náčelníkem banditů na Korsice. Před třemi léty jsem ho dal zastřelit.”

“Je vidět,” vydechla Mlle Claire, “že Vaše Veličenstvo se už narodilo jako vůdce.”

Císař potřásl hlavou. “Myslíte? Tehdy, jako Capitano, jsem cítil svou vlastní moc daleko silněji. Vládnout, madame, není jako poroučet. Poroučet bez rozpaků a ohledů – nestarat se o možné následky – madame, to bylo to suverénní na věci, že to byla jenom hra, že jsem věděl, že to je jenom hra –”

Mlle Claire se dovtípila, že do toho nemá co mluvit; budiž jí to připočteno k dobru.

“A i teď, i teď,” pokračoval císař víceméně pro sebe. “Často mne napadne z ničeho nic: Polio, vždyť je to jenom hra! Říkají ti Sire, říkají ti Vaše Veličenstvo, protože si na to hrajeme, my všichni. Ti vojáci v pozoru – ti ministři a vyslanci, co se klanějí až po zem – samá hra. A nikdo přitom ani nešťouchne loktem druhého, nikdo se nedá do smíchu – Jako děti jsme si také tak vážně hráli. To už patří k té hře, madame: tvářit se, jako by to všechno bylo doopravdy –”

Na krbu tikaly těžké mramorové hodiny. Císař je divný, myslila si Mlle Claire nejistě.

“Snad teprve za dveřmi na sebe mrknou,” mluví císař zahloubaně. “A snad si šeptají: Čtverák, ten Polio, jak si dovede hrát na císaře; ani brvou nehne, – kdyby to nebyla hra, mohlo by se říci, že to bere vážně!” Císař zafrkal, jako by se uvnitř smál. “Komické, že, madame? A já na ně dávám tak pozor, – jakmile se šťouchnou, abych se dal první do srníchu. Ale oni nic. Někdy mám pocit, že jsou smluveni, abych jim naběhl. Rozumíte, abych uvěřil, že to není hra, – a pak se mi vychechtat: Polio, Polio, to jsme tě dostali!” Císař se tiše zasmál. “Nene! Mne nedostanou! Já vím, co vím –”

Polio, přemýšlela Mlle Claire. Až bude něžný, budu ho tak jmenovat. Polio. Mon petit Polio.

“Prosím?” tázal se císař ostře.

“Nic, Sire,” bránila se Mlle Claire.

“Proto. Myslel jsem, že jste něco řekla.” Císař se naklonil k ohni. “Zvláštní, u žen jsem to tak nepozoroval; ale u mužů to bývá častěji. V hloubi duše nepřestanou nikdy být kloučky. Proto nadělají v životě tolik věcí, že si vlastně hrají. Proto dělají věci tak vášnivě a soustředěně, že je to vlastně hra, nemyslíte? Což může být někdo vážně císařem, hm? Já vím, že je to jen švanda.”

Bylo ticho. “Nenene,” mumlal císař. “Nevěřte tomu. Ale někdy si člověk není jist, víte? Někdy se najednou lekne – vždyť jsem ještě malý Polio a toto všecko je jen tak, že ano? Mon Dieu, ale až to praskne! To je právě to, že si člověk nemůže být jist –” Císař zvedl oči a podíval se upřeně na Mlle Claire. “Jenom vůči ženě, madame, jenom v lásce si je jist, že – že – že už není dítětem; tu aspoň ví, že je mužem, u čerta!” Císař vyskočil. “Allons, madame!”

Byl náhle velmi vášnivý a bezohledný.

“Ah, Sire,” vydechla Mlle Claire, “comme vous ętes grand!”

PAN HYNEK RÁB Z KUFŠTEJNA

Pan Janek Chval z Jankova se ještě nesebral z toho překvapení. Prosím vás, kde se vzal, tu se vzal, najednou se sem přihrne na návštěvu pan zeť, a jaký zeť, račte se podívat: má německé nohavice a maďarské kníry, inu, velký pán, jen co je pravda; a tuhle starý pan Janek zatím s vyhrnutými rukávy pomáhal při telení krávy. To je nadělení, myslí si starý pán rozpačitě, co mi ho sem čerti nesou?

“Jen pij, pane Hynku,” nutil horlivě. “Je to jen zdejší víno, pět let tomu, co je přivezl žid z Litoměřic. V Praze píváte cyperské, pravda?”

“Takové i onaké,” děl pan Hynek. “Ale já vám řeknu, pane tcháne, není nad poctivé české vínečko. A dobré české pivo, pane. U nás lidé ani nevědí, co máme dobrého, a kupují kdejaký cizí šmejd. Myslíte, že k nám někdo z ciziny přiveze něco kalého?”

Starý pán pokyvoval hlavou. “A ještě za to chtí takové nekřesťanské peníze.”

“Se rozumí,” vycedil pan Ráb. “Prosím vás, vemte si jenom ta cla. Jeho královská Milost si mastí kapsy a my to musíme poplatit.” Pan Hynek rozhořčeně zachrchlal. “Jen když on má plné truhly peněz!”

“Poděbrad?”

“Ten kraťas,” přisvědčil pan Ráb. “Vypadá jako nějaký krupař. Máme to králíka, co? Ale ono se to zhoupne, pane tcháne. Už z hospodářských příčin a podobně. Je u vás na Jankově taky tak zle?”

Pan Janek se zasmušil. “Zle, hochu. Tuze zle. Přišel mor na krávy, marno vykuřovat. A čertví, sedlákům zesnětivělo obilí. Loni padly kroupy – Zle je sedlákům. Považ si, pane Hynku, nemají ani zrní na osev, musel jsem jim rozdat osivo ze své sýpky –”

“Rozdat?” podivil se pan Ráb. “To bych, pane tcháne, nedělal. Nač se s chrapouny mazlit? Kdo se nedovede uživit, ať chcípne. Ať chcípne,” opakoval pan Hynek energicky. “V dnešní době, pane tcháne, je třeba železné ruky. Jen žádné almužny a podpory! Změkčovat je, to tak! Přijdou ještě horší časy, pane. Raději zvykat ty žebráky na trochu bídy. Ať žerou kůru a podobně. Já bych jim nedal nic, jen bych jim rovnou řekl: Vy holoto žebrácká, vy hřbeti, a podobně. Myslíte snad, že nemáme na starosti nic vážnějšího než vaše střeva? Dnes, řekl bych jim, musíme být všichni připraveni na těžké oběti. Musíme myslet na obranu našeho království, a na nic menšího. Tak bych jim to řekl, pane. Doba je vážná, a kdo není ochoten padnout pro vlast, ať pojde hladem. A je to.” Pan Hynek se řízně napil. “Dokud se to drží na nohou, cvičit to ve zbrani, a žádné řeči.”

Starý pán z Jankova vytřeštil na pana zetě bledé oči. “Co to, co to,” zabrebtal zmateně. “To jako že – chraň bůh – bude vojna?”

Pan Hynek se uchechtl. “Aby nebyla! Musí být: copak máme nadarmo mír? Á pane, když je mír, to dá rozum, že se něco chystá. Prosím vás,” děl s opovržením, “vždyť to už ví i ten – jakže mu říkají? aha, kníže pokoje. Kníže pokoje,” prskl pan Ráb. “To se ví, pane, bojí se o svůj trůn. Nebylo by ho ani vidět, kdyby neseděl na trůně, tři polštáře pod zadnicí.”

“To jako Poděbrad?” ptal se pan Janek nejistě.

“Kdo jiný? Ech, pane, máme to panovníka, pěkně děkuju! Samý mír, pane tcháne. Samá poselství a takové věci. Na to jsou peníze, víte? Tuhle – až do Hlohovce si to drandil za polským králem, a že prý pakt proti Turkům. Celou míli šel Polákovi naproti, považte! Co tomu říkáte?”

“Inu,” pravil pan Janek opatrně, “málo-li se povídá o Turkovi?”

“To jsou hlouposti,” řekl pan Hynek Ráb rozhodně. “Ale copak se sluší, aby český král dělal honéry Polákovi? Hanba je to,” křikl pan Hynek. “Měl čekat, až přijde Polák k němu! To jsme to, pane Janku, dopracovali! Co by tomu tak řekl nebožtík císař Karel nebo Zikmund? Tehdy jsme, drahý pane, měli ještě nějaký mezinárodní prestiž –” Pan Ráb si odplivl. “Tfuj! Se divím, že si my Češi dáme takovou ostudu líbit.”

To jsou věci, mrzel se pan Janek Chval. A nač mi to vůbec povídá? Jako bych neměl dost svých starostí – –

“Nebo tohle,” kázal pan Ráb, “pošle si poselstvo do Říma, aby ho jako papež uznal a kdesi cosi. Pěkně s prosíkem, víme? Prý aby byl pokoj v křesťanstvu a podobně. To přestává všecko!” Pan Ráb uhodil dlaní do stolu, div nepřevrhl číše. “To by se tatík Žižka obrátil v hrobě! Proboha vás prosím, vyjednávat s papežem! Proto jsme my kališníci krváceli, he? Aby nás prodal Římu za papežův pantofel?”

A co ty se tak čertíš, divil se starý pán roztržitě mrkaje. Kdepak ty jsi, člověče, krvácel? Tvůj nebožtík tatík sem přišel teprve se Zikmundem – Pravda, pak se v Praze přiženil. Psal se Joachim Hanes Raab. To byl jeden hodný člověk, holenku, já ho znal; docela rozumný Němec.

“A on si myslí,” horlil pan Hynek Ráb, “že dělá bůhví jak vysokou politiku. Tuhle poslal nějaké své tajtrlíky až do Francie, za francouzským králem. A že prý by se měl zarazit spolek křesťanských knížat, aby se scházeli na takovém všeevropském sněmu nebo čem. Prý po dobrém vyřizovat spory a podobně. A proti Turkovi prý a věčný mír a takové věci. Řekněte sám: slyšel jste jakživ takový nesmysl? Copak se dá politika dělat – takhle? Prosím vás, kdo by vyřizoval spory po dobrém, když se dají vyřídit válkou? A copak si dá některý stát do toho mluvit, když chce mít válku s druhým? No, pitomosti; celý svět se tomu jenom směje. Ale jak nás, pane tcháne, takový slabošský krok před celým světem kompromituje! Vždyť, proboha, vypadáme, že se jako bojíme, aby na nás nepřišla nějaká ta vojna –”

“A – přijde?” ptal se pan Janek starostlivě.

Pan Hynek Ráb z Kufštejna potřásl hlavou. “Na to můžete vzít jed. Helejte, pane tcháne, proti nám je Uher, Němec, papež a Rakousko. Když jsou proti nám, tak dobrá: musíme je napadnout, dokud se nespojí. Hned válku, a je to. Tak se to dělá,” prohlásil pan Ráb a pročísl si odhodlaně vlasy.

“To abych se včas staral o zásoby,” mumlal pan Janek Chval zamyšleně. “Dobře mít zásoby.”

Pan Hynek Ráb se důvěrně naklonil přes stůl. “Já bych měl, pane, ještě lepší plán. Spojit se s Turkem a s Tatarem. To by byla politika, co? Tatarovi nechat Polsko a Německo, ať to tam všechno vymlátí a vypálí. Tím líp pro nás, chápete? A Turkovi nechat Uhry, Rakousy a papeže.”

“Říká se,” bručel starý pán, “že Turek je nelida.”

“Právě,” děl pan Hynek uznale. “Ten by je, pane, zřídil! Jen žádné okolky nebo takové ty křesťanské city! Prostě otázka moci. A náš národ, pane – Já říkám, pro národ není žádná oběť příliš veliká; ale musí ji nést ti druzí, rozumíte? Nikoho neživit, jak říkal náš Žižka. Proti všem a podobně. Jen kdyby bylo víc pravých a ryzích našinců! Jen znovu máchnout tím naším starým českým palcátem –”

Pan Janek Chval z Jankova pokyvoval hlavou. Musím pamatovat na zásoby, mínil. Kdopak ví, co se stane. Starý pan Raab byl moudrý člověk, třebaže Němec jako poleno. Tyrolák. Třeba má Hynek kousek rozumu po něm, napadlo starého pána, a v Praze lidé ledacos vědí – Hlavně sena nasušit. Na vojně je potřebí sena.

Pan Hynek Ráb z Kufštejna plácl rozjařeně do stolu. “Pane tcháne, my se toho ještě dožijeme! Na zdraví! Hej, chlapče, sem s tím džbánem! Nalej mi vína, nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? A na zdraví naší věci!”

“Wohl bekomm’s,” děl starý Janek zdvořile.

GONERIL, DCERA LEAROVA

Ne, nic mi není, chůvo, – a neříkej mi zlatá děvenko. Já vím, žes mi tak říkávala, když jsem byla malá; a král Lear mi říkal ty kluku mrňavá, viď? Byl by měl raději syna – co myslíš, jsou synové hodnější než děvčata? Regan byla odjakživa taková slečinka a Cordelie – vždyť víš: mouchy, snězte si mě. Hotové boží dřevo. A Regan – člověk by to do ní neřekl: nos nahoru jak královna, ale sobec, pamatuješ se? V ní to bylo ale odjakživa. Řekni, bábo, byla já jsem zlá, když jsem byla maličká? Tak vidíš.

Jak to přijde, že se člověk stane zlým? Já vím, chůvo, že jsem zlá. Neříkej, ty si to také myslíš. Mně je to jedno, co si všichni o mně myslíte. Třebas i zlá: ale v tom, co bylo s tatínkem, jsem měla pravdu já, chůvo. Proč jen si vzal do hlavy, že musí s sebou tahat těch sto svých chlapů, a kdyby jich bylo jenom sto; ale k tomu ještě všelijaká čeleď – to jednoduše nejde. Jeho bych byla ráda viděla, namouduši, chůvo; já ho měla ráda, nesmírně ráda, raději než koho druhého na světě; ale ta jeho rota, kristepane. – Vždyť mně udělali z domu hampejz! Jen si vzpomeň, chůvo, jak to tady vypadalo: samý povaleč, samý tartas a hádky a křik, a té nečistoty, no víš. – Horší než hnojiště. Řekni, chůvo, která paní domu by si tohle dala líbit! A poručit se jim nemohlo, kdepak! jim směl něco nařídit jen král Lear. – Mně se jen vyšklíbli. V noci to lezlo za služkami – pořád bylo slyšet někde ťap ťap a šelest a pištění – vévoda spal jako dřevo; já ho budím, slyšíš? A on jen bručel, nech je a spi. – Považ si, chůvo, jak mně při tom bylo! Ty jsi také bývala mladá, ty si to dovedeš představit, viď? Když jsem si stěžovala králi Learovi, ještě se mi vysmál: to víš, holka, co jiného můžeš čekat od chlapů? zacpi si uši, a máš to.

A tak jsem mu řekla, že to nejde, že musí dát aspoň polovic těch darmožroutů pryč. A vidíš, urazil se. Prý nevděk a kdesi cosi. Zuřil děsně, to nemáš ponětí. Ale já přece vím, co může být a co ne; oni mají na starosti jen tu svou čest, ale my ženské, my musíme myslet na dům a na pořádek. Jim je to jedno, i kdyby to tu bylo jako v konírně. Řekni, chůvo, byla jsem v právu, nebo nebyla? Tak vidíš. A tatínek se na smrt urazil. Co jsem měla dělat? Já vím, bábo, čím jsem mu povinna, ale jako ženská mám také povinnost k svému domu, co myslíš? A za to mne tatínek proklel. A vévoda – – jenom mrkal a přešlapoval. Myslíš, že se mne zastal? Ne. Nechal se mnou jednat jako se zlou, malichernou, hádavou ženskou. Chůvo, slyšíš, chůvo, v tu chvíli to ve mně nějak prasklo: já – já – já jsem začala nenávidět svého muže. Já ho nenávidím, abys to věděla! Nenávidím! A nenávidím tatínka, protože to zavinil, rozumíš? Už to tak je, už to tak je: jsem zlá, já vím, ale jsem zlá jen proto, že jsem byla v právu. –

Ne, nemluv; já jsem opravdu zlá. Vždyť přece víš, bábo, že mám milence, viď? Kdybys věděla, jak mně je jedno, že to víš! Myslíš, že mám Edmunda ráda? Nemám; ale já se chci nějak pomstít za to, za to, že se vévoda nezachoval jako muž. Jednoduše ho nenávidím. Chůvo, nemáš ponětí, co to je nenávidět! To znamená být zlý, zlý, skrznaskrz zlý. Když člověk začne nenávidět, – jako by se celý změnil. Já jsem bývala docela hodná holka, chůvo, a mohla být ze mne hodná žena; bývala jsem dcera, bývala jsem sestra, a teď jsem jenom zlá. Já už nemám ráda ani tebe, bábo, ani sebe, ani sebe. – Já jsem byla v právu: kdyby to byli uznali, byla bych jiná, věř mi. –

Ne, já nepláču. Nemysli si, že mne to nějak trápí. Naopak, člověk je volnější, když nenávidí. Může si myslet, co chce, – před ničím se nemusí zarazit. Vidíš, předtím jsem si netroufala vidět na svém muži, že je protivný, že je břichatý, že je bačkora, že se mu potí ruce; a teď to vidím. Teď vidím, že tatínek Lear je směšný tyran, že je bezzubý a pomatený dědek, – všechno vidím. Že Regan je zmije a já, chůvo, já že mám v sobě takové divné a hrozné věci, – dřív jsem o tom neměla tušení. Najednou to všechno přišlo. Řekni, je to má vina? Já byla v právu; neměli mne dohnat tak daleko. –

– – Tomu ty nemůžeš rozumět, chůvo. Někdy si myslím, že bych mohla zabít vévodu, když chrápe vedle mne. Jednoduše tesákem zařezat. Nebo otrávit Regan. Tumáš, sestřičko, napij se vína. Víš, že Regan mně chce přebrat Edmunda? Ne že by ho měla ráda; Regan je studená jako kámen. Ale to dělá proti mně. A počítá s tím, že Edmund nějak odklidí toho trulanta vévodu a sám se zmocní trůnu po Learovi. Určitě je to tak, chůvo. Regan je teď vdova – ta ještěrka měla odjakživa štěstí. Ale nemysli si, to se jí nepodaří; já dávám pozor a nenávidím. Já ani nespím, jen abych mohla myslet a nenávidět. Kdybys věděla, jak se to potmě krásně a bezmezně nenávidí. A když si vzpomenu, že to všechno přišlo jen pro tatínkovu umíněnost a nějaký ten nepořádek v domě. – Řekni, to by si žádná paní nemohla dát líbit –

Chůvo, chůvo, chůvo, proč tehdy neviděli, že jsem byla v právu!