Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 18

O POTOPĚ SVĚTA

Podpovídka

Nevím, pamatujete-li se na poslední potopu světa, – asi ne, protože takové věci, jako je zasloužený trest, lidé tuze rádi zapomínají; ale nevadí, já vám to připomenu. Prostě to bylo asi tak, že se Hospodin rozhněval na lidskou prostopášnost, stranictví a jiné hříchy a rozhodl se, že už se na to nemůže dál dívat. I seslal déšť, který trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí; státní ústav meteorologický sice tvrdil, že to je příliv vlhkého vzduchu od oceánu, způsobený rozsáhlou tlakovou níží nad pevninou, ale když už Vltava vystoupila až k Muzeu, začali lidé říkat, že to není samo od sebe a že to zaručeně bude konec světa. A taky byl. Část lidí hledala záchranu v kostelích, jiní udělali run na banky a vybírali honem své peníze (nač jim při konci světa byly platny, to bůh suď), a jiní konečně hýřili a vůbec žili nad své poměry jako předtím; však se jich spousta utopila zrovna v barech. Ti rozumní lidé ovšem říkali, že by se proti té potopě světa mělo něco dělat, například stavět hráze, a houfně se dobrovolně hlásili do práce; ale plány na ty hráze zůstaly ležet v ministerstvu veřejných prací a nejsou asi vyřízeny dodnes. Nakonec se do toho lidé pustili sami a začali stavět hráze, kde koho napadlo; ale jaképak hráze, když voda zaplavila i Barrandov, Pankrác, Bohdalec a Střešovice a stoupala pořád výš. V jiných městech, státech a zemědílech to nebylo o nic lepší; prostě byl to zas jednou konec světa, jak stojí v knize psáno. A nikdo si ani nemohl postavit archu, protože, to dá rozum, Podskalí bylo zatopeno nejdřív, a lidé na Vinohradech nebo v Dejvicích nedovedou sroubit ani vor, natož archu; to už je takový suchozemský lid. Nedalo se nic dělat. Konec světa je konec světa.

V té době žil jeden starší pán, jmenoval se Kirchner nebo Bezdíček nebo tak nějak; a ten se jako penzista pustil do archeologie a pořád někde pátral po předhistorických památkách. Jednou taky kopal tamhle u Hloubětína a našel jakési hliněné střepy, porýpané něčím jako kazy nebo vrypy; bylo toho asi dvacet kousků. Pak ten pan Kirchner (nebo Bezdíček) si vzal do hlavy, že ty značky jsou pravěké runy, a umínil si, že je rozluští. Při tom luštění mu vyšlo slovo Sámo a několik jiných divných slov; tehdy se nějak radostí pomátl a sepsal knihu O Sámových zlomcích, ve které dokazoval, že ty jeho střepy pocházejí z rozbité popelnice velkého vůdce Sáma, vítěze nad Avary, a že na nich je runami napsán Sámův životopis v dávno vyhynulém jazyce pravěkých keltických Bójů. To se rozumí, že učení archeologové přijali tuto domněnku s výsměchem a označili ty runy za nepodařený čárkový ornament. Od té doby pojal pan Bezdíček (nebo Kirchner) smrtelnou zášť k učeným archeologům a dokazoval spoustou brožur, že jsou ignoranti a že jeho střepy jsou skutečně zbytky Sámovy popelnice. Vrhl se také na studium keltických jazyků a tvrdil, že slova, která na těch střepech rozluštil, mají keltické kořeny. Ale to víte, přesvědčujte učence o něčem, nač sami nepřišli! Prostě věda nevzala důkazy pana Kirchnera (nebo Bezdíčka) na vědomí; a ten pan Bezdíček se tím cítil osobně uražen a vedl dál svůj rozhořčený boj proti archeologům. Nic jiného pro něho na světě neexistovalo než jeho runové nápisy a jeho zápas o očistu naší archeologie. A zrovna v té době se přivalila ta potopa světa.

Pan Bezdíček (nebo Kirchner) žil na Vinohradech blízko vodárny; bylo mu jedno, že venku leje jako z konve, protože seděl u svého psacího stolu a psal zuřivou polemiku proti nějakému profesoru Ondrejčkovi, nebo jak se jmenoval ten odborník na keltské hroby. Psal tedy a nestaral se o nic; a když mu jeho posluhovačka řekla, že z toho asi bude konec světa, bručel jenom, aby mu s tím dala pokoj a že nemá na takové hlouposti pokdy; co prý mu je po nějakém konci světa? Já tomu Ondrejčkovi ukážu, řekl; tentokrát ho roztrhnu jako slanečka. Ty jeho hroby z Ouholic, řekl, nejsou žádné keltské hroby, ale obyčejné germánské mohyly; a takový idiot by mne chtěl poučovat o Sámových zlomcích! – A pak vyhodil tu posluhovačku, že prý nemá kdy na její řeči, a psal dál.

Pak zase na něho přiběhl jeden soused, že prý všichni obyvatelé domu se usnesli stavět hráz tamhle dole u Kravína proti té živelní pohromě; a aby pan Kirchner šel taky stavět hráz. Jaképak hráze, pane, řekl pan Bezdíček; co mně je po vašich hrázích, pane. Já to tady nandávám tomu tupci, tomu lživědci Ondrejčkovi, že už se z toho jakživ nesebere. Já ho musím znemožnit; je to v zájmu archeologie, pane. Takový ignorant nám nesmí prznit vyhynulé národy, křičel pan Kirchner (nebo Bezdíček). Mne vaše potopa nezajímá, pane; prosím, abyste mne s ní neobtěžoval. A sedl si a psal dál. To už voda sahala po pás pomníku Svatopluka Čecha.

Do třetice přišla za tím panem Kirchnerem jeho sestřenice z Flory; ona byla z nějaké sekty, co se scházela u jednoho kameníka na Olšanech a tam pěstovala společné modlení, zázraky a proroctví. Ta sestřenice oznámila panu Bezdíčkovi, že nastává konec světa a vzkříšení spravedlivých, jak je ohlášeno v apokalypse; a že by on, pan Bezdíček, měl jít mezi ně a čekat za pění vítězných hymen na triumf spravedlivých. Pěkní spravedliví, prohlásil pan Bezdíček; modlit se, to ano, ale bojovat proti lživědě, jakou provozuje ten Ondrejček, to ne. A dejte mně už jednou pokoj s tím vaším koncem světa. Ať je pro mne za mne deset konců světa; jen když natrhnu toho Ondrejčka s jeho keltskými hroby. – A pak se zamknul, aby ho nikdo nerušil z práce.

Potom tedy voda stoupala výš, až zatopila celý svět; lidstvo vyhynulo; patrně si to zasloužilo.

Když vody znovu opadly a sahaly už jenom po Vinohradské náměstí, objevil se na ulici, pokryté nánosem bahna, ten pan Kirchner nebo Bezdíček; byl suchý jako trn a nesl pod paždí rukopis své polemiky proti profesoru Ondrejčkovi; a hrozně se zlobil, že nemůže najít žádného tiskaře, který by mu tu brožuru vytiskl.

Když pak se po letech začalo znovu lidstvo rozmáhat, divili se noví lidé, jak ten pan Kirchner nebo Bezdíček přežil potopu světa; ale když se ho na to přímo zeptali, vyvalil údivem oči a řekl: “Jakou potopu? Já o žádné nevím. Já jsem tehdy potíral toho nevědomce Ondrejčka. – Představte si, že ten ignorant se vyslovil proti mým runovým nápisům!”

Mezi námi řečeno, na přežití pana Bezdíčka nebylo nic zvláštního. My přece dávno víme, že lidské hněvy a fanatismy přežijí všechny pohromy a potopy; ba ani sám konec světa se jich netkne.

ÚTRŽKY

Neříkejte tomu nenávist. Nazvete to poznání.

Smlouvy jsou k tomu, aby je plnili slabší.

Dík úsilí státníků byla zachována světová nejistota.

…v zájmu míru zakročili se vší energií proti napadenému.

Pro věc míru není žádná cizí oběť dost veliká.

Jsou velké a malé mocnosti. Jsou také velké a malé bezmocnosti.

Lokalizovat konflikt: ponechat oběť jejímu osudu. Likvidovat konflikt: podrazit jí nohy.

Není to tak zlé: neprodali nás, vydali nás zadarmo.

…My aspoň víme, co jsme ztratili.

Je to přece jen pokrok světa: místo násilí válečného násilí bez války.

Neúspěch: neužít příležitosti. Úspěch: zneužít příležitosti.

Starý zákon má pravdu: někdy padají hradby pouhým křikem. Ale pouhým křikem se nedá postavit nic.

Je to bída, budit tolik sympatií!

Ne, nám nezaroste srdce sádlem.

Třeba nešťastní, ale jen nebýt malí!

Aspoň to ať je nám ušetřeno: být zklamáni sami sebou.

I na spáleništi si někdo ohřívá svou polévku.

Tak vida, jsou takoví, kdo by už chtěli sami vydat víc než území.

Znovu budovat stát… to ještě stojí za život.

Jenom ten opravdu věří, kdo pracuje dopředu.

Noví lidé jsou jen ti, kdo stačí na nové úkoly.

ANONYM

Podpovídka

Tak si představte, řekl pan Diviš, co se mi tuhle stalo. Já totiž dostávám už po léta takové, ehm, anonymní dopisy. Jsou asi – podle písma, papíru a tak – od tří nebo čtyř lidí; dva píší na stroji a dva ručně; z těch dvou jeden má hrozně bídný pravopis a vůbec dělá docela suterénní dojem, kdežto druhý píše přímo krasopisně, takovým kresleným, pečlivým rukopisem – ukrutnou práci mu to musí dát. Proč si ti čtyři vybrali zrovna mne, to vám ani nepovím; do politiky se nepletu, ledaže píšu do novin články o potřebách a úkolech našeho mlékařství a sýrařství; to víte, když je člověk jednou v něčem drobet odborník, tak mu to nedá a musí s tou svou troškou burcovat náš národ, jakož i informovat naši uvědomělou veřejnost a podobně. Nikdy jsem si taky nemyslel, že by návrhy na zvelebení našich sýráren mohly urážet něčí city; ale člověk nikdy neví. Jeden z mých stálých anonymů je podle všeho řezník nebo uzenář bojující za zájmy svého stavu; po každém mém článku mi pošle na stroji psaný dopis, ve kterém mi vytýká, že chci svým sýrem zasmradit naši uvědomělou veřejnost a podlomit síly našeho národa. Druhý anonym, píšící na staré remingtonce, mi obyčejně oznamuje, že jsem, jak je veřejně známo, za své idiotské články placen miliónovými honoráři od jistých zájemců, že jsem si už z těch jidášských peněz koupil tři velkostatky a chci jenom balamutit náš lid, aby za své krvavé groše chlastal mé sbírané a tyfózní, vodou pančované mléko. Z ručních anonymů ten suterénní píše takové ohavné věci o mé ženě; nu, to ani nebudu povídat, ale… to vám je příšerné, co někdy je v lidech za zlobu a mrzkost. Asi nějaká lepší panička, která se s námi zná a diktuje ty dopisy své služce nebo pradleně. Konečně ten krasopisný anonym mě hrozivě oslovuje “Pane!” a žádá kategoricky, abych už dal pokoj se svým mlékem; národ prý má jiné starosti a po zásluze naloží s těmi, kdo schválně odvracejí jeho pozornost do hmotařského kalu a rozvracejí jeho idealismus. Vy mezi prvními budete viset na lucerně, ohlašuje mi můj krásný anonym, až náš lid prohlédne to předivo klamů a hanebných pletich, do kterého jej zaplétají zrádci a zaprodanci vám podobní a s vámi spolčení, a tak dále. Na tom tak dalece nezáleží; to víte, anonymní dopisy jsou většinou psány na jedno brdo, jako by byly opisovány z nějakého speciálního Tajemníka lásky nebo Vzorného korespondenta. Mne spíš zajímalo, kdo to píše; myslel jsem, asi nějaký přítelíček, který tímto pracným způsobem vylévá své osobní city a chce se mi za něco mstít – zač, na to jsem nemohl přijít; ale pravděpodobně to bude někdo, koho znám nebo s kým jsem byl někdy nějak ve styku. Já totiž hrozně nerad píšu dopisy; proto si myslím, že normální člověk musí mít moc silnou pohnutku, aby si sedl k papíru a napsal někomu psaní.

To šlo po léta; zvláštní je, že v těch posledních vzrušených dobách těm dopisům nápadně přibylo na počtu i na vehemenci. Ten bojovný řezník či kdo mi začal tykat a napsal mi, ty prase vypasené, na tebe už mám nabroušený nůž, a takové věci. Ten s remingtonkou se začal podpisovat Očistná liga a radil mi, abych se rozloučil se svými velkostatky – to víte, já mám, co se půdy týče, jenom truhlík s pelargóniemi za oknem –, neboť pracující lid prý už vynesl rozsudek nad takovými parazity, jako jsem já. Ty negramotné dopisy o mé ženě byly ještě o poznání surovější; a ten krasopisný anonym mě činil osobně odpovědným za všechno, co se stalo, a končil slovy: “Prchněte za hranice, vy ničemo, dokud není pozdě! Tentokrát se podpisuji: Furor.” To se rozumí, bylo tam toho napsáno víc, ale asi v tomhle energickém stylu. Já myslím, že rozčilené doby zvyšují v lidech psavost a potřebu nějak se projevovat; jenom jsem se tím víc divil tomu, jak může takový celkem nudný patron, jako jsem já, někoho tak vášnivě zajímat; asi za tím musí být něco hrozně osobního… třeba jsem někoho urazil nebo někomu stojím v cestě – mnoho-li pak člověk ví i o svých známých! Jenom, víte, je drobet trapné, že se pak člověk dívá na každého, komu podává ruku, s trochou nejistoty: Kamaráde, nejsi to nakonec ty?

Tak onehdy kvečeru jsem šel hodinku courat po ulicích; všechno jsem vypustil z hlavy a jenom se díval, jak lidé žijí celkem jako kdykoliv jindy v dobách, které nebyly historické. Ani nevím, jak se ta ulice jmenuje – taková tichá, tamhle někde u Grébovky. Přede mnou pokulhával pomenší člověk v peleríně – měl asi hromskou rýmu, podle toho, jak kašlal, chrchlal a pořád lovil po kapsách smrkáč. Při tom lovení mu vypadla z kapsy obálka; ale nevěděl to a šel dál. Zvedl jsem ji a kouknu na ni, stojí-li za to, abych s ní toho človíčka honil. Byla na ní má adresa. A byla psána tím pečlivě kresleným rukopisem mého čtvrtého anonyma.

Tak já přidám do kroku a volám: “Hej, pane, není tohle váš dopis?”

Člověk v peleríně se zastavil a hmatá si po kapsách. “Ukažte?” řekl. “Jo, to je můj dopis. Mockrát děkuju, pane. Děkuju uctivě.”

Já vám zůstal stát, jako by do mne hrom uhodil. Víte, já mám paměť pro tváře, ale toho člověka jsem jakživ neviděl. Takový vám to byl titěrka, příšerně špinavý límec, dole roztřepané kalhoty, místo kravaty křivý uzel, no bída; ohryzek mu skáče po krku, slzavé oči, na tváři tuková boule, a ještě ke všemu má jednu nohu nějakou špatnou –

“Děkuju uctivě, pane,” řekl s dojemnou zdvořilostí a starosvětsky hluboko smekl. “Velice laskav.” Ještě jednou zamával kloboukem a belhal se s jakousi zvláštní důstojností dál.

Já vám řeknu, zůstal jsem tam stát a koukal jsem za ním s otevřenou hubou. Tak tohle je můj anonym! Někdo, koho jsem v životě nepotkal a komu jsem nikdy nic neudělal. A ten člověk mi píše a ještě to posílá potrubní poštou! Prokristapána, jak já k tomu přijdu – a jak k tomu přijde on? Já myslel, bůhví jaký tajný nepřítel, a zatím – Vždyť to toho chudáka ještě stojí peníze! Chtěl jsem se za ním rozběhnout a uhodit na něho, kdo je, ale nějak jsem nemohl; otočil jsem se na patě a loudal jsem se zpátky. Víte, mně ho bylo najednou strašně líto. Myslel jsem si, když ho to těší – Ale aspoň to porto kdyby trouba neplatil! Měl jsem mu říci, člověče, můžete mi to posílat nevyplaceně; dá vám to tolik kreslení, a ještě si dělat takovou škodu –

Ráno nato jsem ten dopis dostal potrubní poštou, ještě umazaný od toho, jak spadl na mokrý chodník. Byly tam hrozné věci: postavit mě ke zdi, pověsit na akát a já nevím co ještě. Jenže mně z toho bylo jen smutno. Víte, takový je to ubožák, ten člověk: jak se ten chudera musí žrát, jen si to představte, jaký to musí být zlý a divný život…

INTERVIEW

Podpovídka

Interview, děl dirigent Pilát, krče rameny. Se vám divím, člověče, že tomu věříte. Já mám taky své zkušenosti s interviewy a řeknu vám, když už naprosto musím dát někomu interview, tak to potom raději ani nečtu. Marně bych se zlobil. Vlastně by se člověk mohl někdy uřehtat tomu, co se o sobě v takovém interviewu dočte, ale přitom ho dožírá, že to ten novinář tak ledabyle a pokrouceně udělal. Každá lajdácká práce vás dožírá, když do ní vidíte, ne? Někdy až žasnu, proč ten žurnalista tak ukrutně popletl a pokřivil všechno, co jsem mu řekl; jako by zrovna naschvál psal všechno jinak nebo naruby – ale proč, to mi nejde na rozum. Kdybych byl politik nebo podobně významná osoba, tak dobrá; pak v tom je politika, a ti lidé třeba mají zvláštní zájem vložit někomu do huby, co jakživ neřekl, nebo si vůbec celý rozhovor vymyslet; to se stává. Ale já – jak se říká: já nic, já muzikant; proti mně nikdo nic nemá, leda u nás doma; a přece se mi ještě nestalo, aby v mém interviewu bylo aspoň zpoloviny napsáno, co jsem opravdu řekl.

Tak abyste věděl, jak se to dělá. Třeba mám dirigovat větší koncert v Liverpoolu nebo v Paříži – to víte, když diriguje maestro Pilát, tak už sama koncertní agentura s tím dělá nějaký fofr. Ještě si v hotelu ani ruce neumeju a už mi vrátný telefonuje, že se mnou chce mluvit nějaký pán. Prý v důležité věci. Těbůh, řeknu si, noviny! To víte, noviny se o vás zajímají jenom první den; druhého dne už nejste novinka, a chcete-li, aby se o vás ještě zmínily, musíte se přinejmenším nechat přejet automobilem. Nu co, nechám toho pána chvíli čekat – to jaksi patří k věci; a pak tedy, prosím, co si přejete? Mladý pán se představí, drahý maestro, ty a ty noviny by o vás chtěly přinést několik slov –

“Co, interview?” povídám. “Já zásadně nedávám žádné interviewy.”

“Nene,” brání se mladý pán. “Jen pár slov, docela nenucená rozmluva…”

Rezignovaně se poddám. “Nu tak, pane, spusťte!”

Mladý pán vytáhne bloček a ťuká si tužkou na zuby. Na první pohled je vidět, že o mně vůbec nic neví, že ho muzika nebaví a že nemá ponětí, o čem se mnou mluvit. Chvíli se na mne nejistě dívá a pak spustí: “Kdybyste mi, maestro, něco řekl sám o sobě.”

To mě obyčejně dožere. “Já o sobě nic nevím,” řeknu mu. “Ale můžete se mnou mluvit o muzice, je-li vám libo.”

Mladý pán vděčně kývne hlavou a horlivě si to zapíše. “Kdy jste začal hrát, mistře?” ptá se potom.

“Jako malý kluk,” říkám. “Na piano.”

Mladý pán horlivě píše. “Kde jste se narodil?”

“V Maršově.”

“Kde to je?”

“V Čechách.”

“Kde prosím?”

“V Čechách. V Krkonoších.”

“Jak prosím?”

“Krkonoše. Riesengebirge,” vysvětluju mu. “Monts Géants. Giant Mountains.”

“Aha,” povídá mladík a překotně píše. “Můžete mi něco říct o svém dětství? Například… čím byl váš otec?”

“Učitelem. Hrál v kostele na varhany. To byly mé první hudební dojmy,” povídám, abych se dostal k muzice. “Víte, takový starý český kantor, muzikant od přírody – u nás to je rodinná tradice.” A tak dále. Mladý pán píše a kývá spokojeně hlavou. To je to pravé, co jeho list potřebuje. Bravo, maestro!

Konečně ho dostanu ven a oddychnu si. Tak to by bylo odbyto. Víte, já rád bloumám po cizích městech; nikdo tam člověka nezná… Řeknu vám, někdy, když diriguju, bych nejraději praštil taktovkou; taková mne najednou popadne hrůza a ošklivost z toho, že se na mne lidé dívají. V kom není aspoň kousek komediantství, neměl by vůbec vystupovat na veřejnost. Ale to už je jiná kapitola.

Tak ráno dostanu ty noviny. Tučný titulek “Rozhovor s maestro Pilátem”. Dobrá. “Maestro Pilát přijal našeho zpravodaje v přepychovém appartementu hotelu X.” Počkat, vždyť jsem s tím mládencem mluvil v hotelové hale! “Tím výrazněji kontrastovala s nádherným, přímo změkčilým prostředím obrovitá, drsná postava s mohutnou hřívou a něčím nespoutaným v celém zjevu.” Já měřím stěží metr sedmdesát, a co se týče té hřívy, – nu, nechme toho. “Přijal nás s neobyčejnou, přímo překypující srdečností –” A jejej, myslím si.

“Projel si prošedivělou hřívu prsty a jeho snědá tvář se zachmuřila. Můj původ, řekl, je zastřen tajemstvím; nemohu o sobě mnoho říct. Jen tolik vím, že jsem se narodil v Uhrách, nedaleko Varšavy, v lůně divokých a obrovitých hor. Nad místem mého zrození hučely lesy a burácely vodopády jako varhany v chrámu. To byl první hudební dojem mého života. Prozradím vám, že mým otcem byl starý cikán. Žil životem v přírodě jako sta a sta našich předků. Naše rodinná tradice je pytláctví, svoboda a divoká hra na housle a cimbál. Podnes rád zmizím načas v táboře svých krajanů a hraji u ohně na houslích písně svého dětství –”

Co vám budu říkat: rozběhl jsem se s těmi novinami do redakce a hledám šéfa. Myslím, že jsem tam tak trochu bouchal do stolu či co, ale ten pán si nakonec sundal brejle a řekl s údivem: “Ale pane, my přece píšeme pro noviny! My musíme podat fakta zajímavě, nemyslíte? Já nechápu, proč vás to vůbec rozčiluje…”

Dnes už by mě to nerozčililo; člověk si zvykne… A pak, myslím si, to asi jinak nejde; žiješ svůj život, ale obraz, který o tobě mají druzí lidé, je už hodně jiný; jakpak teprve, když ten tvůj obraz prochází veřejností! Už vám neřeknu, byl-li ten interview v Liverpoolu nebo Rotterdamu nebo kde; ale jsem přesvědčen, když jsem tam v koncertním sále vystoupil za dirigentský pult, že celé publikum ve mně opravdu vidělo obrovitého, nespoutaného divocha s vlající hřívou, který křepčí s houslemi v rukou nad cikánským ohněm – Měl jsem tam totiž tehdy obrovský, fantastický úspěch, člověče. Tak ani nevím, jestli ten novinářský mládenec vlastně neměl jakousi pravdu… víte, aspoň to, co je pravda pro lid a pro veřejnost.

DESET CENTAVOS

Podpovídka

Kdepak, to nebylo u nás; u nás přece žádné noviny tak nepíší a taky veřejné mínění, lid, ulice, nebo jak se tomu říká, neobrací u nás tak snadno na čtyráku. To bylo v Lisaboně při jednom z tamních politických převratů; padl jeden režim a vlády se chopil jiný, jak se konečně přihází také v jiných zemích. Senhor Manoel Varga se o to příliš nestaral, protože politika nebyla jeho pole; jenom se mírně mrzel a vzdychal nad neklidem, který se zase zmocňuje lidských myslí a odvrací je od věcí podle jeho mínění užitečnějších i ušlechtilejších. Don Manoel totiž miloval klid a svou práci; byl předsedou Spolku pro lidové vzdělání a věřil skálopevně, že osvěta otvírá národu brány k blahobytu a svobodě, že v práci a vědění je naše spasení a podobně. Toho rána právě vyřizoval korespondenci týkající se populárně hvězdářského kursu v Monsarás a přednášky o hygieně kojenců v městečku Monra, když se jeho hospodyně vrátila z nákupů koulejíc očima a nápadně zrudlá.

“Tak tady to máte, pane,” prohlásila a hodila na stůl pomačkaný večerník. “A já jdu odtud pryč, pane! Já jsem slušná ženská, a na takovém místě sloužit nebudu!”

“Copak, copak,” podivil se pan Varga a vyhlédl přes brejle na ty noviny. Na okamžik ustrnul; hned na první straně objevil tučný titul: “Ruce pryč, senhor Manoel Varga!!!” Senhor Varga nevěřil svým očím. “Kde jste to vzala, ženská?” vyhrkl.

Prý u řezníka. Řezník jí to ukazoval a všichni lidé prý o tom mluví. A všichni říkají, že se to tak nemůže nechat a že takový bídný zrádce a pes, jako je don Varga, nesmí dál bydlet v jejich ulici.

“Kteří všichni?” ptal se nechápavě pan Varga.

Všichni prý: paničky, služky, řezník i pekař – “A já tu nebudu,” zavyla vzteklým pláčem. “Však to sem lidé přijdou vypálit – a pravdu mají! Tady to stojí v novinách, co kdo dělá a co za tím je… To má člověk za to, že někomu věrně slouží!”

“Prosím vás, nechte mě teď,” řekl don Manoel sklíčeně. “A chcete-li jít, já vás nebudu zdržovat.”

Teď teprve si mohl přečíst, co v těch novinách stálo. “Ruce pryč, senhor Manoel Varga!” Třeba to je jiný Varga, napadlo ho na chvilku úlevně a četl dál. Ne, bylo to přece jen o něm. “Lid už zúčtuje s vaší ,lidovýchovnou‘ činností, pane Vargo, jíž jste po léta otravoval duši našeho národa! Lid nestojí o vaši prohnilou, cizáckou vzdělanost, která v něm rozsévá jenom mravní zkázu, slabošství a vnitřní rozvrat; a nepřipustí, abyste ještě dále pod záminkou užitečných vědomostí šířil své podvratné názory mezi mládeží a prostým lidem –”

Pan Manoel Varga upustil noviny a zesmutněl. Jaksi nemohl pochopit, co podvratného je na populární astronomii nebo hygieně kojenců, a ani se o to nepokoušel. Prostě věřil ve vzdělanost a měl rád lid; to bylo to celé. Tolik lidí chodilo na ty přednášky, a tady teď píšou, že lid o ně nestojí a že je s odporem odmítá. Pan Varga potřásl hlavou a snažil se číst dál. “Nezakročí-li úřady proti vašemu řádění, udělá si náš probuzený lid pořádek sám; a potom se střezte, pane Manoeli Vargo!”

Senhor Manoel Varga pečlivě složil a uhladil ty noviny. Tak to je konec, řekl si. Nešlo mu sice na rozum, co se tak najednou ve světě a v lidech změnilo a proč to, co bylo včera dobré, je dnes obratem ruky škodlivé a podvratné; ale ještě méně dovedl pochopit, kde se zčistajasna vzalo tolik nenávisti mezi lidmi. Bože na nebi, tolik nenávisti! Starý don Manoel zavrtěl hlavou a díval se oknem ven, na předměstí Sao Joao. Bylo líbezné a milé jako vždycky; je slyšet veselý křik dětí a štěkot psíka – pan Varga si sundal brýle a pomalu je čistil. Tolik nenávisti, panebože! co se to jenom s lidmi stalo! Asi se přes noc všechno změnilo. I ta hospodyně: tolik let tu byla… Pan Varga si tesklivě připomněl své vdovství. Kdyby nebožka žena byla živa, – ta by se snad nezměnila?

Senhor Manoel Varga si povzdychl a zvedl telefon. Zavolám si starého kamaráda de Souzu, řekl si; snad mi poradí –

“Halo, tady Varga.”

Chvilka ticha. “Souza. Co si přejete?”

Pan Varga se drobet zajíkl. “Jenom… se zeptat. Četl jste ten článek –”

“Četl.”

“Prosím vás… co s tím mám dělat?”

Malé zaváhání. “Nic. Musíte si uvědomit, že… že se poměry změnily, ne? Nu tak. Zařiďte se podle toho.” Cvak. Pan Varga nemohl ani najít věšadlo telefonu. Tak to byl nejlepší přítel. Jak se tak všechno může změnit! Zařiďte se podle toho – ale jak? Jak se má člověk zařídit na to, že ho někdo nenávidí? Má snad taky začít nenávidět, nebo co? A jak se má zařídit na nenávist, když se po celý život učil milovat?

Inu, musím se podle toho zařídit – aspoň formálně, rozhodl se don Manoel; i usedl ke stolu a pečlivě napsal, že skládá svou funkci předsedy Spolku pro vzdělání lidu. Vzhledem ke změněným poměrům a tak dále. Pan Varga si oddychl a vzal klobouk; donese to tam sám, aby to bylo dřív odbyto.

Jde předměstskou uličkou s pocitem, že se ty domy na něho dívají jinak, skoro nepřátelsky, snad taky vzhledem ku změněným poměrům. Sousedé si asi říkají, to je ten Varga, co otravuje duši národa. Třeba mu někdo zatím pomaluje vrata – člověk by se nedivil. Pan Varga jde rychleji, taky vzhledem ku změněným poměrům. Snad se budu muset vystěhovat jinam, myslí si, prodat ten barák a… zkrátka zařídit se podle toho, ne?

Pan Varga vstupuje do tramvaje a sedne si do kouta. Dva tři lidé čtou právě ty noviny. Ruce pryč, senhor Manoel Varga! Kdyby mě tak poznali, myslí si don Manoel – ten zamračený by na mne asi ukázal: Vidíte ho? To je ten Varga, co šířil podvratné názory! Že se nestydí jít ještě mezi lidi! – Musel bych asi vystoupit z tramvaje, přemítá pan Varga – a cítil za sebou ty nepřátelské oči… Kristepane, jak lidské oči dovedou nenávidět!

“Lístek, pane,” ozve se nad ním konduktér. Pan Varga se skoro lekl a vyndává z kapsy hrst drobných; přitom mu vypadl z ruky penízek deseti centavů a zakutálel se pod lavici.

Konduktér se po něm ohlíží. “Nechte to,” praví honem pan Varga a odpočítává drobné; nechce jaksi budit pozornost.

Zamračený muž odkládá noviny a naklání se, hledaje penízek pod lavicí. “Skutečně, pane, to nestojí za to,” ujišťuje ho don Manoel téměř nervózně.

Muž něco bručí a leze za mincí pod lavici; ostatní tramvaj ho sleduje se zájmem a pochopením.

“Myslím, že zapadl sem,” mumlá druhý člověk a sedá si na bobek, aby hledal. Pan Varga je jako na trní. “Děkuju… děkuju,” koktá, “ale opravdu není třeba –”

“Je tam,” hlásí druhý muž s hlavou pod lavicí, “ale zapadl mezi prkna, potvora! Nemáte nůž?”

“Nemám,” omlouvá se don Manoel, “ale prosím vás… vždyť to nestojí za tu námahu –”

Třetí senhor odkládá noviny a beze slova loví v kapse; vytáhl kožené pouzdro a z něho stříbrný nožík. “Ukažte,” povídá tomu druhému, “já to dostanu ven.”

Celá tramvaj s napětím a potěšeně přihlíží, jak třetí pán dloube čepelkou ve škvíře prken. “Už to jde,” bručí spokojeně, a vtom penízek vyskočil a kutálel se dál. Čtvrtý člověk se sklání a loví pod lavicí. “Tady je,” hlásí vítězně a vstává zrudlý námahou. “Tumáte, pane,” funí a podává penízek panu Vargovi.

“Děkuju… děkuju vám, pane,” breptá senhor Manoel Varga dojatě. “Byl jste velice laskav a páni též,” dodává klaně se zdvořile na všechny strany.

“To nic,” brumlá třetí pán. “Rádo se stalo,” dí druhý. “Jen když se našel,” dodává první.

Lidé v tramvaji se usmívají a kývají hlavami. Jen když se ten penízek našel, sláva! Senhor Manoel Varga, zrůžovělý rozpaky nad tím, že vyvolal tolik pozornosti, sedí, ani nemrká; ale přece jen vidí, jak třetí pán, ten s tím nožíkem, zvedá noviny a začíná číst ten článek: Ruce pryč, senhor Manoel Varga!

Když pan Varga vystupoval, lidé v tramvaji mu přátelsky kynuli; i čtenáři novin zvedli oči a bručeli: “Adios, senhor!”