Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 17

SMRT ARCHIMÉDOVA

Ona totiž ta historie s Archimédem nebyla docela tak, jak sepíše; je sice pravda, že byl zabit, když Římané dobyli Syrakus, ale není správné, že do jeho domu vnikl římský voják, aby plenil, a že Archimédes, ponořený do rýsování nějaké geometrické konstrukce, na něho mrzutě zavrčel: “Neruš mi mé kruhy!” Předně Archimédes nebyl žádný roztržitý profesor, který neví, co se kolem něho děje; naopak byl od nátury pravý voják, který vymýšlel pro Syrakusy válečné stroje na obranu města; za druhé pak ten římský vojáček nebyl žádný opilý kořistník, nýbrž vzdělaný a ctižádostivý štábní setník Lucius, který věděl, s kým má tu čest, a nepřišel plenit, nýbrž vzdal na prahu vojenský salut a řekl: “Buď zdráv, Archiméde.”

Archimédes zvedl oči od voskové deštičky, na které opravdu něco rýsoval, a řekl: “Co je?”

“Archiméde,” děl Lucius, “my víme, že bez tvých válečných strojů by se tyhle Syrakusy nebyly udržely ani měsíc; takhle jsme s nimi měli dvě léta co dělat. Nemysli si, my vojáci to dovedeme ocenit. Skvělé stroje. Gratuluju.”

Archimédes mávl rukou. “Prosím tě, na tom přece nic není. Obyčejné vrhací mechanismy – nu, taková hračka. Vědecky to nemá valného významu.”

“Ale vojensky ano,” mínil Lucius. “Poslyš, Archiméde, já jsem ti přišel říci, abys pracoval s námi.”

“S kým?”

“S námi Římany. Musíš přece vidět, že Kartágo je v úpadku. Nač jim ještě pomáhat! Teď zatočíme s Kartágem, to budeš koukat. Měli byste jít raději s námi, vy všichni.”

“Proč?” bručel Archimédes. “My Syrakusané jsme náhodou Řekové. Proč bychom měli jít s vámi?”

“Protože žijete na Sicílii, a my Sicílii potřebujeme.”

“A proč ji potřebujete?”

“Protože chceme ovládnout Středozemní moře.”

“Aha,” děl Archimédes a pohlížel zamyšleně na svou deštičku. “A k čemu to chcete?”

“Kdo je pánem Středozemního moře,” řekl Lucius, “je pánem světa. To přece je jasné.”

“Copak musíte být pány světa?”

“Ano. Poslání Říma je, aby se stal pánem světa. A říkám ti, že jím bude.”

“Možná,” řekl Archimédes a smazával něco na voskové tabulce. “Ale já bych vám to neradil, Lucie. Poslyš, být pánem světa – to vám dá jednou ukrutné hájení. Škoda té práce, co s tím budete mít.”

“To je jedno; ale budeme veliká říše.”

“Veliká říše,” mumlal Archimédes. “Když nakreslím malý kruh nebo velký kruh, je to pořád jenom kruh. Zas tady jsou hranice – nikdy nebudete bez hranic, Lucie. Myslíš, že velký kruh je dokonalejší než malý kruh? Myslíš, že jsi větší geometr, když nakreslíš větší kruh?”

“Vy Řekové si pořád hrajete s argumenty,” namítl setník Lucius. “To my dokazujeme svou pravdu jinak.”

“Čím?”

“Činem. Například jsme dobyli vašich Syrakus. Ergo nám Syrakusy náležejí. Je to jasný důkaz?”

“Je,” řekl Archimédes a škrabal se s pisátkem ve vlasech. “Ano, dobyli jste Syrakus; jenže to už nejsou a nebudou ty Syrakusy jako dosud. Bylo to velké a slavné město, člověče; teď už nikdy nebude veliké. Škoda Syrakus!”

“Zato Řím bude veliký. Řím musí být nejsilnější v celém okruhu zemském.”

“Proč?”

“Aby se udržel. Čím jsme silnější, tím víc máme nepřátel. Proto musíme být nejsilnější.”

“Co se týče síly,” mumlal Archimédes. “Já jsem tak trochu fyzik, Lucie, a něco ti řeknu. Síla se váže.”

“Co to znamená?”

“To je takový zákon, Lucie. Síla, která působí, se tím váže. Čím budete silnější, tím více svých sil na to spotřebujete; a jednou přijde chvíle –”

“Co jsi chtěl říci?”

“Ale nic. Já nejsem prorok, člověče; jsem jenom fyzik. Síla se váže. Víc nevím.”

“Poslyš, Archiméde, nechtěl bys pracovat s námi? Nemáš ponětí, jaké ohromné možnosti by se ti otevřely v Římě. Stavěl bys ty nejsilnější válečné stroje na světě –”

“Musíš odpustit, Lucie; jsem starý člověk a ještě bych chtěl vypracovat jednu nebo dvě ze svých myšlenek. – Jak vidíš, zrovna si tady něco rýsuju.”

“Archiméde, neláká tě dobývat s námi vlády nad světem? – Proč mlčíš?”

“Promiň,” brumlal Archimédes nad svou deštičkou. “Co jsi řekl?”

“Že člověk jako ty by mohl dobývat světovlády.”

“Hm, světovláda,” děl Archimédes zahloubaně. “Nesmíš se zlobit, ale já tady mám něco důležitějšího. Víš, něco trvalého. Něco, co tu opravdu zůstane.”

“Co to je?”

“Pozor, nesmaž mi mé kruhy! To je způsob, jak se dá vypočítat plocha kruhové výseče.”

*

Později byla vydána zpráva, že učený Archimédes přišel o život náhodou.

GLORIE

Podpovídka

Pan Knotek se probudil ve svém mládeneckém loži ve tři čtvrti na sedm. To mohu ještě čtvrt hodiny ležet, pomyslil si spokojeně; a vtom se mu vynořila vzpomínka na včerejší den. Bylo to děsné; mnoho-li včera chybělo, aby byl skočil do Vltavy! Ale dřív by byl napsal panu prokuristovi Polickému dopis, to by si pan Polický nedal za rámeček. Ne, pane Polický, do smrti byste neměl pokoj za to, že jste tak ublížil člověku. Tady u toho stolku seděl pan Knotek do noci nad nepopsaným listem papíru, ochromen tou křivdou a hanbou, která se mu stala v bance. Takového idiota jsme tu ještě neměli, křičel pan Polický; vy jeden Knotku, já už se postarám, aby vás přeložili jinam, ale co tam s takovým prezentem budou dělat, to vědí bozi; vy jste, člověče, ta nejneschopnější síla za posledních tisíc let, a takové věci. To bylo prosím před ostatními úředníky a slečnami. Pan Knotek při tom stál rudý a zničený, zatímco pan Polický řval a hodil mu pod nohy ten nešťastný výpis účtu; byl tak ohromen, že se ani nemohl bránit. Abyste věděl, pane Polický, mohl říci, ten účet jsem nedělal já, ale kolega Šembera; jděte si otvírat hubu na pana kolegu Šemberu, pane Polický, a mně dejte pokoj; já už jsem v bance sedmnáct let, pane Polický, a ještě se mi nestala žádná větší chyba. Ale než se pan Knotek dostal k slovu, práskl už pan Polický dveřmi a v kanceláři nastalo trapné ticho; kolega Šembera se sklonil nad své papíry, aby mu nebylo vidět do tváře, a pan Knotek jako bez ducha vzal svůj klobouk a odešel z kanceláře. Už se sem nevrátím, cítil ustrnule, to je konec. To je konec. Celé odpoledne bloudil po ulicích; zapomněl obědvat a bez večeře se plížil domů jako zloděj, aby napsal ten poslední dopis; pak bude konec, ale pan Polický bude mít do smrti na svědomí život člověka.

Pan Knotek mrkal zamyšleně na stolek, u kterého včera seděl do noci. Co vlastně chtěl psát? Teď si živou mocí nemohl vzpomenout ani na jedno z těch důstojných a hořkých slov, kterými chtěl zatížit svědomí pana Polického. Pravda, bylo mu pak u toho stolku tak bědně a chladno, že se z lítosti nad sebou rozplakal; potom se mu udělalo slabo hladem a smutkem, i vlezl do postele a usnul jako zabitý. Měl bych ten dopis napsat teď, přemýšlel pan Knotek v posteli, ale bylo mu jaksi teple a blaze; ještě chvilku počkám, řekl si, a pak to napíšu; taková věc se musí klidně uvážit.

Pan Knotek se přikryl až po bradu. Co vlastně mám napsat? Inu, především to, že ten účet dělal kolega Šembera. Ale to přece nejde, zhrozil se pan Knotek. On ten Šembera je sice vrták, ale tři děti má a ženu, která mu nějak marodí; teprve šest neděl je tomu, co dostal v bance místo, – holenku, ten by od nás letěl! Nedá se nic dělat, vy jeden Šembero, řekl by pan Polický, ale takové síly my v bance nevedeme. – Leda bych jenom napsal, že jsem já ten účet nedělal, přemítal pan Knotek; ale pak bude pan Polický třeba vyšetřovat, kdo to teda tak popletl, a ten Šembera přijde stejně z místa. To já bych na sebe nerad bral, uvažoval lítostivě pan Knotek. Toho Šemberu musím nějak vynechat. Napíšu jenom panu Polickému, že mi ukřivdil a že mě má na svědomí –

Pan Knotek se posadil na posteli. Někdo by měl na toho Šemberu dát pozor. Copak, já bych mu řekl: Koukejte, kolego, to se musí takhle; víte co, já vám vždycky raději pomohu – Jenže já už tam nebudu, to je ta chyba; a ten trulant Šembera ztratí místo, jen to fikne. To je hloupá situace, hloubal pan Knotek objímaje svá kolena; vlastně bych tam měl zůstat – A odpustit panu Polickému, že byl na mne tak hrubý, ne? – Ano, odpustit panu Polickému, že mi tak ublížil. A proč ne? On pan Polický je pruďas, ale on to tak, člověče, nemyslí; za chvíli už neví, proč se vztekal. Přísný, to on je, ale pořádek ve svém oddělení má, to se mu musí nechat. Pan Knotek shledával s podivem, že se už vlastně necítí tak hluboce uražen; bylo mu nějak vyrovnaně a téměř příjemně. Já to teda panu Polickému odpustím, šeptal si, a ukážu tomu Šemberovi, jak to má dělat –

Čtvrt na osm. Pan Knotek vyskočil z postele a vrhl se k umyvadlu. Už není pokdy se oholit, jen hodit na sebe šaty a běžet. Pan Knotek běží ze schodů, je mu nesmírně lehce a jaře, asi proto, že to tak v sobě urovnal; běží s kloboukem v ruce a je mu radostí do zpěvu. Teď si dá v kavárně svou kávu, mrkne do novin a půjde do banky jakoby nic –

Pan Knotek si sáhl na hlavu. Cože se na něho lidé tak dívají? Snad má něco na klobouku. Ne, klobouk má přece v ruce. Po ulici jede taxík; najednou se šofér ohlíží na pana Knotka a stočí vůz tak, že div nevjede na chodník. Pan Knotek vrtí hlavou jednak káravě, jednak na znamení, že taxíku nepotřebuje. Zdá se mu, že se lidé zastavují a ohlížejí se po něm; i hmatá chvatně, má-li zapnuté všechny knoflíky a nezapomněl-li si vzít kravatu. Ne, chválabohu, všechno je v pořádku; a pan Knotek s jasnou myslí vstupuje do své kavárny.

Pikolík na něho vytřeštil oči.

“Kávu a noviny,” kázal pan Knotek a uvelebil se u svého stolu. Číšník mu nese kávu a dívá se užasle kousek nad hladkou pleš pana Knotka. Ve dveřích ke kuchyni se objevuje několik hlav a zírají vyjeveně na pana Knotka.

Pan Knotek se znepokojil. “Co máte?”

Číšník rozpačitě zakašlal. “Račte mít něco na hlavě, pane.”

Pan Knotek si znovu sáhl na hlavu; nic, byla suchá a hladká jako vždycky. “Co mám na hlavě?” vyhrkl.

“Vypadá to jako šajn,” vykoktal číšník váhavě. “Já na to pořád koukám –”

Pan Knotek se zamračil; patrně si dělají blázny z jeho lysinky. “Hleďte si svého,” řekl ostře a pustil se do své kávy. Pro jistotu se nenápadně rozhlédl a objevil svůj obraz v zrcadle; spatřil svou solidní pleš a kolem ní něco jako zlatý kruh – Pan Knotek prudce vstal a šel blíž k zrcadlu. Zlatý kruh šel s ním. Pan Knotek po něm sáhl oběma rukama, ale nenahmatal nic, jeho ruce procházely tím světelným kruhem – byl docela nehmotný a slabounce, jemně na prstech hřál.

“Od čeho to račte mít?” ptal se číšník se soucitným zájmem.

“Já nevím,” děl bezradně pan Knotek, a náhle se zděsil. S tímhle přece nemůže jít do banky! Co by tomu řekl pan Polický! Pane Knotku, řekl by, to si nechte doma, takovéhle věci; ale v bance vám to trpět nemůžeme. Co mám dělat, myslil si s hrůzou pan Knotek, sundat to nejde a pod klobouk se to taky nedá schovat; jen kdybych aspoň doběhl domů – “Prosím vás,” řekl honem, “nemáte tady nějaký deštník? Já bych si to schoval pod deštník.”

Člověk, který za slunného rána běží po ulici pod rozevřeným deštníkem, je zajisté poněkud nápadný, ale přece ne tak, jako kdyby kráčel s glorií kolem hlavy. Pan Knotek doběhl domů bez zvláštní příhody; teprve na schodech sousedova služka, když ho potkala, zděšením vykřikla a upustila tašku s nákupy; ona na tmavých schodech taková svatozář svítí zvlášť jasně. Doma se pan Knotek zamkl a běžel k zrcadlu. Ano, měl to kolem hlavy, větší než činely, se světelností asi čtyřiceti svíček; nedalo se to uhasit, ani když na to pustil vodu z kohoutku. Jinak to nepřekáželo v pohybu a v ničem. Čím se mám omluvit v bance, myslil si pan Knotek zoufale; musím se hodit marod, takhle tam přece nemohu – I rozběhl se k domovnici a volal na ni štěrbinou dveří: “Prosím vás, zatelefonujte do banky, že dnes nemohu přijít, že jsem vážně nemocen.” Naštěstí ho nikdo na schodech nepotkal. Doma se znovu zamkl a pokusil se něco číst; ale každých pár minut vstal a šel k zrcadlu. Zlatý kruh kolem hlavy mu svítil pokojně a jasně.

Po poledni začal mít hrozný hlad; ale nemůže přece s tímhle jít do hospody na oběd! Už ani nevydržel číst; seděl bez hnutí a říkal si: To je konec. Takhle už nikdy nemohu mezi lidi. Měl jsem se raději včera utopit.

Někdo zazvonil.

“Kdo je?” vyhrkl pan Knotek.

“Doktor Vaňásek. Posílají mne z banky. Můžete mi otevřít?”

Pan Knotek si oddychl nesmírnou úlevou. Lékař mu snad pomůže; a doktor Vaňásek je takový starý moudrý praktik –

“Tak co máme?” hlaholil starý doktor ve dveřích, “co nás bolí?”

“Podívejte se, pane doktore,” vydechl pan Knotek, “co se mi udělalo.”

“Kde?”

“Tady, kolem hlavy.”

“A jejej,” podivil se doktor a začal to zkoumat. “To jsem blázen,” bručel. “Člověče zlatá, kde jste to vzal?”

“Co to je?” ptal se pan Knotek úzkostlivě.

“Vypadá to jako gloriola,” děl starý doktor tak vážně, jako kdyby říkal variola. “To jsem jaktěživ, kamaráde, neviděl. Počkejte, podívám se vám ještě na patelární reflexy – Hm, i zorničky reagují normálně. A co vaši rodiče, příteli, byli zdraví? Ano? Žádná náboženská exaltovanost nebo tak něco? Nic? A takhle vidiny a takové věci jste nemíval?” Doktor Vaňásek si slavnostně narovnal brejličky. “Poslouchejte, to je zvláštní případ. Já bych vás s tím poslal na nervovou kliniku, aby to zkoumali vědecky. Ono se dnes píše o všelijakých elektrických proudech v mozku – Čertví, asi to bude nějaké elektrické záření. Je to tu silně cítit ozónem. Člověče, z vás bude slavný vědecky případ!”

“Prosím vás, to ne,” vyhrkl pan Knotek zděšeně. “To by u nás v bance moc neradi viděli, aby se o mně psalo v novinách – Prosím vás, pane doktore, nemohl byste mi od toho nějak pomoci?”

Doktor Vaňásek se zamyslil. “To je těžká věc, holenku. Já vám předepíšu brom, ale – nu, já nevím. Poslouchejte, já jako doktor nevěřím v tyhle nadpřirozené úkazy. Je to jistě jen něco nervového, ale – poslyšte, pane Knotek, neprovedl jste náhodou něco, abych tak řekl, svatého?”

“Jak to svatého?” divil se pan Knotek.

“Inu, něco neobvyklého. Nějaký ctnostný skutek nebo tak.”

“Já o ničem takovém nevím, pane doktore,” zajíkal se pan Knotek. “Leda to, že jsem celý den nejedl.”

“Snad vás to po jídle přejde,” bručel starý doktor. “Já v bance ohlásím, že máte chřipku – Poslyšte, já bych na vašem místě zkusil trochu se rouhat.”

“Rouhat se?”

“Ano. Nebo vůbec nějak hřešit. Škodit vám to nemůže a za zkoušku to stojí. Třeba se vám to pak ztratí samo. Nu, já se na vás přijdu zítra podívat.”

Pan Knotek zůstal sám a zkoušel rouhat se, stoje před zrcadlem. Ale asi měl na rouhání příliš málo fantazie nebo co; prostě světelný kruh kolem jeho hlavy se ani nezachvěl. Pana Knotka už nic rouhavého nenapadlo, i vyplázl na svůj obraz v zrcadle jazyk a zničeně si sedl. Měl hlad a byl vysílen, že by skoro plakal. Mně už nic nepomůže, myslil si zdrceně. A to všecko mám z toho, že jsem odpustil tomu psu Polickému. Jako by mi stál za to: ras na lidi je to a kariérista, že mu rovno není. To se ví, na slečinky v bance si hubu neotevře. To bych rád věděl, pane Polický, proč si tu zrzavou typistku tak často voláte na diktát. Ne že bych si chtěl něco myslet, pane Polický; ale takový starý dědek jako vy toho nemá zapotřebí. To přijde jednomu draho, pane Polický; taková mladá holka, to jde do peněz. Potom si takový prokurista nebo ředitel zašpekuluje na burze, a banka přijde ke škodě. Tak to chodí, pane Polický, a na to se má našinec koukat? Měl by někdo upozornit správní radu, aby si dala na pana prokuristu pozor. A na tu zrzavou typku taky. Jen se jí zeptejte, kde bere peníze na ty své šminky a hedvábné punčochy – Copak se to patří, takové punčochy do banky? Nosím já hedvábné punčochy? To se ví, taková holka chodí do banky jen proto, aby ulovila nějakého ředitele; pak si to tam šminkuje hubu, místo aby si to hledělo své práce. Všechny jsou stejné, myslil si pohoršeně pan Knotek; kdybych já byl prokuristou, to bych s tím, pane, jinak zatočil –

Nebo ten Šembera, přemítal pan Knotek. Dostal se k nám z protekce, a neumí ani sečíst dvě a dvě. Tobě já budu pomáhat, to víš! Takový pápěra, ale děti musí mít. Já si ženu a děti nemohu dovolit, holenku; kam bych přišel se svým platem! Takové lehkomyslné lidi by vůbec neměla banka brát do služeb. A že ti stůně žena, pane Šembero, – však ono se ví proč. To se ví, musela si nechat pomoci; z toho by byl kriminál, pane kolego, kdyby to někdo píchl. Nene, podruhé už tě krýt nebudu, až zas něco popleteš; ať se každý stará o sebe, a dost. Banka není na to, aby někomu pomáhala. Ještě by mně mohli říci, pane Knotek, víte, co je vaše povinnost? Upozornit na každou chybu, a ne ji zastírat. To by vám mohlo pokazit postup, pane Knotek; hleďte si svého a nekoukejte vpravo ani vlevo. Kdo to chce někam přivést, nesmí se oddávat falešnému soucitu. Má nějaký soucit pan prokurista Polický nebo pan ředitel? Tak vidíte, pane Knotek!

Pan Knotek zíval hladem a slabostí. Bože, kdybych aspoň mohl ven! Pln lítosti sám nad sebou vstal a šel se podívat do zrcadla. Viděl tam jen obyčejnou rozmrzelou lidskou tvář a kolem ní nic, docela nic. Nebylo ani památky po nějaké záři. Pan Knotek se div nedotýkal zrcadla nosem, ale neobjevil nic, jen prořídlé vlasy a něco vrásek kolem očí; místo zlatého kruhu bylo vidět jenom šero a osiřelost nevlídného pokoje.

Pan Knotek si oddychl s nekonečnou úlevou. Tak zítra ráno už zase může jít do banky.

MUŽ, KTERÝ DOVEDL LÍTAT

Podpovídka

Pan Tomšík šel tou cestou pod vinohradskou nemocnicí; byla to jeho zdravotní procházka, neboť pan Tomšík si potrpěl na zdraví a byl vůbec náruživý sportovec jakožto horlivý divák na ligových zápasech. Šel bystře a lehce v jarním soumraku, potkávaje tu a tam leda párek milenců nebo někoho ze Strašnic. Měl bych si koupit krokoměr, myslel si, abych věděl, kolik kroků za den udělám. A najednou si vzpomněl, že se mu už po tři noci zdál stejný sen: že jde po ulici, ale má v cestě ženskou s dětským kočárkem; i odrazí se jen tak lehce levou nohou, a v tom okamžiku se vznáší asi tři metry vysoko, přeletí ženskou s kočárkem a plavně se snáší k zemi. Nijak se tomu ve snu nepodivil; připadalo mu to docela samozřejmé a nesmírně příjemné, jen se mu zdálo drobet směšné, že to dosud nikdo nezkusil. Vždyť je to tak snadné: stačí jen trochu zamávat nohama, jako když se jede na kole, a pan Tomšík se opět vznáší do výše, pluje ve výši prvního patra a lehce se snáší k zemi. Stačí odrazit se nohou, a zas letí bez námahy jako na kolovadlech; ani se nemusí dotknout země, udělá takhle nohama a letí dál. Pan Tomšík se ve snu musí nahlas smát, že nikdo na ten trik dosud nepřišel. Jen se lehce odstrčit nohou od země, a už se může lítat. Vždyť je to snazší a přirozenější než chodit, uvědomuje si pan Tomšík ve snu; to musím zítra zkusit, až budu vzhůru.

Tři noci po sobě se mu zdál ten sen, vzpomíná si pan Tomšík. Příjemný sen je to; člověku je při tom tak lehko – Inu, bylo by krásné, kdyby se takhle beze všeho dalo lítat; jenom se trochu odrazit nohou – Pan Tomšík se ohlédl. Nikdo za ním nešel. Pan Tomšík se jen tak pro špás trochu rozběhl a odrazil se levou nohou, jako aby přeskočil blátivou kaluž. V tom okamžiku se vznesl asi do výše tří metrů a letěl, letěl plochým obloukem nad zemí. Vůbec se tomu nepodivil; bylo to opravdu přirozené, jenom to slastně vzrušovalo jako jízda na kolotoči. Pan Tomšík by málem křičel chlapeckou radostí; ale to už se asi po třiceti metrech letu blížil k zemi a viděl, že tam je bláto; i zamával trochu nohama jako ve snu, a opravdu hned vyletěl výš a snesl se na zem lehce a bez nárazu o nějakých patnáct metrů dál, za zády člověka, který šel melancholicky do Strašnic. Člověk se podezřívavě ohlížel; zřejmě se mu nelíbilo, že má za sebou někoho, jehož kroky předtím neslyšel. Pan Tomšík ho předběhl pokud možno nenápadně; měl skoro strach, aby se nějakým energičtějším krokem příliš neodrazil od země a nezačal zase lítat.

To musím pořádně vyzkoušet, řekl si pan Tomšík a vracel se toutéž osamělou cestou domů; ale jako z udělání potkával samé milence a železničáře. I zabočil stranou na pusté místo, kde se od let skládá vyvážka; byla už tma, ale pan Tomšík se bál, že by to zítra třeba už zapomněl. Odrazil se tentokrát váhavěji, i vznesl se jen něco přes metr a dopadl na zem trochu tvrdě. Zkusil to podruhé, pomáhaje si přitom rukama, jako by plaval; nyní letěl dobrých osmdesát metrů, dokonce v polokruhu, a dosedl na zem lehce jako vážka. Chtěl to zkusit potřetí, a tu na něho dopadl kužel světla a drsný hlas se ho ptal: “Co to tady děláme?” Byla to policejní patrola.

Pan Tomšík se hrozně zarazil a koktal, že tady něco trénuje. “Tak koukejte, abyste mazal trénovat někam jinam,” huboval strážník, “ale tady ne.” Pan Tomšík sice nepochopil, proč by mohl trénovat jinde, ale tady ne; ale jelikož byl člověk loajální, přál strážníkovi dobrou noc a honem odcházel, pln strachu, aby se z ničeho nic nevznesl; třeba by to bylo policii podezřelé. Teprve pod státním zdravotním ústavem zase vyskočil do vzduchu, lehce se přenesl přes drátěný plot a pomáhaje si rukama letěl nad ústavní zahradou až na druhou stranu, do Korunní třídy, kde se snesl těsně před služkou, nesoucí ve džbánu pivo. Služka vykřikla a dala se na útěk. Pan Tomšík odhadl tento let na nějakých dvě stě metrů; připadalo mu to pro začátek skvělé.

V následujících dnech pilně trénoval let, ovšem jen v noci a na osamělých místech, zejména v okolí židovského hřbitova tamhle za Olšany. Zkoušel různé způsoby, například vznos s rozběhem nebo kolmé stoupání z místa; dosáhl hravě, jenom mávaje nohama, výšky přes sto metrů, ale víc si netroufal. Dále si osvojoval různé druhy sestupu, jako je plavné přistání nebo zpomalený kolmý pád, což záviselo na práci rukou; učil se také ovládat rychlost a měnit ve vzduchu směr, letět proti větru, letět se závažím, stoupat a klesat podle potřeby a podobné věci. Bylo to naprosto snadné; pan Tomšík čím dál tím více žasl, že na to lidé dosud nepřišli; asi to nikdo před ním nezkusil, prostě se odrazit nohou a letět. Jednou už vydržel ve vzduchu celých sedmnáct minut, ale pak se zapletl do nějakých telefonních drátů a raději sestoupil. Jedné noci zkusil lítat v Ruské třídě; letěl ve výši asi čtyř metrů, když pod sebou spatřil dva strážníky; i zabočil honem nad zahrady vil, zatímco do noci pronikavě hvízdaly policejní píšťalky. Vrátil se na to místo za chvíli pěšky a viděl, jak šest strážníků s elektrickými lampičkami prohledávají zahrady, prý po zloději, kterého viděli přelézat plot.

Nyní teprve si pan Tomšík uvědomil, že mu to létání poskytuje nebývalé možnosti, ale nic kloudného ho nenapadlo. Jednou v noci ho svedlo otevřené okno ve třetím patře na náměstí Jiřího z Lobkovic; pan Tomšík se lehkým odrazem vznesl nahoru, sedl si na okno a nevěděl co dál. Slyšel uvnitř někoho hlasitě a tvrdě spát; vlezl tedy do pokoje, ale protože nemínil krást, zůstal stát s oním poněkud stísněným a trapným pocitem, který v nás vzbuzuje každý cizí byt. Pan Tomšík si vzdychl a lezl zase na okno; ale aby po sobě nechal znamení a cosi jako doklad svého sportovního výkonu, vylovil z kapsy kus papíru a napsal na něj tužkou: “Byl jsem tady!! Mstitel X.” Ten papír položil na spáčův noční stolek a tiše se snesl z třetího patra. Teprve doma shledal, že ten papír byla obálka s jeho adresou, ale neměl už odvahy se pro ni vrátit. Hrozně se po několik dní bál, že to bude policie vyšetřovat; ale kupodivu nestalo se nic.

*

Po nějakém čase pocítil pan Tomšík, že už to neunese, aby pěstoval létání jako svou tajnou a osamělou zábavu; jenže nevěděl jak na to, aby svůj objev odevzdal veřejnosti. Vždyť je to tak snadné; stačí odrazit se nohou a drobet pomáhat rukama, a už se může lítat jako pták. Třeba z toho bude nový sport; nebo řekněme se může ulehčit ulicím, když se bude chodit ve vzduchu. A nebudou se muset stavět lifty. Vůbec může to mít ohromný význam; pan Tomšík sice přesně nevěděl jaký, ale to už se vyvine samo sebou. Každý veliký objev vypadá nejdřív jako marná hračka.

Pan Tomšík měl v domě souseda, takový tlustý mladý člověk, pan Vojta se jmenoval; a ten byl něčím u novin. Ano, byl redaktorem sportovní rubriky nebo čeho. Tak k tomu panu Vojtovi si pan Tomšík jednoho dne zašel a po různých okolcích vyhrkl s tím, že by mu mohl ukázat něco zajímavého. Dělal s tím ukrutné tajnosti, takže pan Vojta si myslel “těbůh” nebo tak něco. Nicméně dal si říci a kolem deváté večer šel s panem Tomšíkem k židovskému hřbitovu.

“Tak koukejte se, pane redaktore,” řekl pan Tomšík, odrazil se nohou od země a vznesl se do výše asi pěti metrů. Tam prováděl různé evoluce, sestupoval k zemi, znovu stoupal máchaje rukama, ba dokonce zůstal ve vzduchu stát bez pohnutí po dobrých osm vteřin. Pan Vojta ukrutně zvážněl a začal zjišťovat, jak to pan Tomšík dělá. Pan Tomšík mu to trpělivě ukazoval: jenom se odrazit nohou, a už to jde; ne, není v tom nic spiritistického; ne, není k tomu třeba žádné vyšší síly, ani síly vůle, ani svalové námahy; stačí jen vyskočit a letět. “Jen to zkuste sám, pane redaktore,” naléhal, ale pan Vojta kroutil hlavou. To prý na to musí být nějaký zvláštní trik, mínil zamyšleně. Však já na to přijdu, mínil. Ať prý to pan Tomšík zatím nikomu neukazuje.

Příště musel pan Tomšík lítat před panem Vojtou s pětikilovými činkami v rukou; šlo to hůř a dosáhl jen tří metrů výše, ale pan Vojta byl spokojen. Po třetím lítání pan Vojta řekl: “Tak poslouchejte, pane Tomšíku, já vás nechci děsit, ale tohle je moc vážná věc. Takové lítání vlastní silou by mohlo mít velký význam. Například pro obranu státu, rozumíte? To se musí vzít odborně do rukou. Víte co, pane Tomšíku, vy to musíte předvést odborníkům. To já už obstarám.”

*

Tak se tedy stalo, že jednoho dne stál pan Tomšík v trenýrkách před skupinou čtyř pánů na dvoře státního ústavu pro tělovýchovu. Hrozně se styděl za svou nahotu, měl trému a třásl se chladem, ale pan Vojta nepovolil; bez trenýrek prý nic, aby bylo vidět, jak se to dělá. Jeden z těch pánů, ten silný a plešatý, byl sám univerzitní profesor tělovýchovy; vypadal naprosto odmítavě; bylo mu vidět na nose, že z hlediska vědy považuje celou věc za nesmysl. Díval se netrpělivě na hodinky a bručel.

“Tak, pane Tomšíku,” řekl rozechvěle pan Vojta, “ukažte nám to nejdřív s rozběhem.”

Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky.

“Počkejte,” zarazil ho odborník. “Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jednou!”

Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést těžiště těla na levou nohu.

“A ruce, pane,” poučoval ho odborník. “Vy nevíte, co s rukama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!”

Pan Tomšík byl zmaten; teď opravdu nevěděl, co s rukama a jak dýchat; přešlapoval nejistě a hledal, kde má těžiště těla.

“Tak teď,” křikl pan Vojta.

Pan Tomšík se rozpačitě zaklátil a vyběhl; právě se chtěl odrazit k letu, když odborník řekl: “Špatně! Počkejte ještě!”

Pan Tomšík se chtěl zastavit, ale už nemohl; chabě se odrazil levou nohou a vzlétl asi na metr výšky; ale protože chtěl vyhovět, srazil svůj let k zemi a zůstal stát.

“Docela špatně,” křičel odborník. “Musíte klesnout do dřepu! Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb. Počkejte,” řekl odborník, “já vám ukážu, jak se skáče. Dívejte se dobře, jak to dělám já.” Načež shodil kabát a postavil se k startu. “Všimněte si, pane: těžiště spočívá na levé noze; noha je nakrčena a tělo vykloněno dopředu; lokty držím vzad, aby se rozšířil hrudník. Udělejte to po mně!”

Pan Tomšík to udělal po něm; jakživ se necítil tak nepohodlně zkroucen.

“Musíte to cvičit,” děl odborník. “A teď se dívejte! Levou nohou se vymrštím vpřed –” Odborník se vymrštil vpřed, běžel šest kroků, odrazil se a skočil, opisuje pažemi krásný kruh; načež elegantně dopadl do dřepu s rukama předpaženýma. “Tak se to dělá,” řekl a povytáhl si kalhoty. “Udělejte to přesně po mně.”

Pan Tomšík se tázavě a nešťastně podíval na pana Vojtu. Musí to opravdu být?

“Tak ještě jednou,” řekl pan Vojta a pan Tomšík se zkroutil podle předpisu. “Teď!”

Pan Tomšík si spletl nohy; vyběhl levou napřed, ale to je snad jedno; jen když mu udělám ten dřep a předpažím ruce, myslel si v běhu úzkostlivě. Málem by zapomněl skočit; honem se odrazil – jenom ten dřep udělat, blesklo mu hlavou. Vyskočil asi do výše půl metru a dopadl na zem po půldruhém metru. Potom honem přiklekl do dřepu a předpažil ruce.

“Ale, pane Tomšíku,” křičel pan Vojta, “vy jste neletěl! Prosím vás, ještě jednou!”

Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně.

Toho dne skočil ještě dvakrát; pak toho museli nechat.

*

Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat.