Kitabı oku: «Utrpení knížete Sternenhocha», sayfa 3
A ukázala kamsi…
Trhán stál tu chvilku zřejmě nerozhodnut. Pak střetly se opět zraky jeho s mými, posměšný blesk jimi kmitl. Zasmál se a ulehl.
Zhasl poslední světlý bod na obloze, nejčernější noc zaplavila mou duši. –
Nechápu, jak jsem přežil následující chvíle. Na Štěstí netrvaly dlouho. Kdyby byli ti dva vyvrhelové jen o sekundu později zmizeli, bylo by se stalo něco děsného.
Zcela nahá, zavěšena do syčáka, triumfálně poskakujíc a tančíc a zpívajíc, tak odcházela do kraje.
Míra nepravostí tvých, cizoložnice, skvrno země, je naplněna. Ten „prašivý pes“ ti ukáže! A ty, rošťáku mizerný, nebudeš se dlouho těšit jejímu nečistému, slizkému, hnusnému tělu! Jen mé nekonečné laskavosti a velkomyslnosti máte co děkovat, že jsem na vás, vztyčiv se jako děsný anděl pomsty z úkrytu svého, nevykonal ihned nejstrašlivější soud! Ale tím hroznější bude! Vy prasata! ty lotře usmrkaný! ty kurvo prolezlá, – ty – – , ty – – –
II.
21. srpna 1912.
Dne 19. srpna Helga vskutku zmizela –. Nevím kam – – –
25. srpna.
Předevčírem stalo se něco hrozného. Navštívil mne v hradě ten její – – – Ale nemohu, nemohu se s tím svěřit papíru . . . ; snad později . . .
16. října.
Ó jaké dva děsné měsíce mám za sebou! Zázrak, že jsem nezešílel; ale jednou nohou jsem v šílenství už stál. Nepopsatelná hrůza – soucit – lí – –
ale nesmím psát, papír je zrádný ničema, už tato slova – –
Bohudíky nastala úleva; den ode dne se můj stav lepší, počínám zapomínat – ó Pane, stůj při mně i dál!
24. října.
Léčení pokračuje, poslední dva dny jsem byl zdráv a vesel skoro jako před rokem. Je vyhráno.
27. října.
Stalo se něco hrůzného, nemyslitelného, nemožného. Ještě teď se mně ježí vlasy. Uzřel jsem – Ji!… Bylo to Včera na dvorním plese. Unaven tancem, hudbou, hemžením lidí ubíral jsem se, abych se rozptýlil, o půlnoci ze sálu řadou pokojů, dál a dále od něho se táhnoucích. Třináct je jich. Znáte divný pocit, který se člověka zmocňuje, vzdaluje-li se takto od oslnivě zářícího, tisíci hlasů šumícího, hudbou bouřícího sálu, stále více a více? Příšerně slábnou zvuky, méně a méně lidí zříte kolem sebe v komnatách, ustavičně menších a menších, záhadná pustota roste a roste, konečně je hudba již sotva slyšitelná, a zdá se vám, že jste zapadli do strašidelného světa, do komnat čarodějových, hemžících se neviditelnými duchy…
Desátý pokoj byl už docela prázdný. Dveře do jedenáctého byly zavřeny. Stiskl jsem kliku, otevřely se, – zazněly dva zděšené výkřiky, – a co jsem spatřil? Na pohovce seděl admirál von M., maje dámský klobouk na plešaté lebce, a choval na klíně Jeho Excelenci pana ministra války, pohrávajícího si s krajkovým dámským kapesníkem. Vymrštili se, bílí jako papír, a nohy se jim chvěly tak, že klesali na kolena. „Ach, ach, ach!“ zaskučel konečně admirál, „jaké štěstí, že jste to jenom vy, Jasnosti! A přisahal bych, že jsem dveře zamkl na klíč!“
„Boží milost „byla s námi!“ zajektal zuby ministr a bleskurychle zamkl dveře na klíč. „Pojďte laskavě do kroužku, mon prince!“ zval mne admirál; „tres faciunt collegium“. Já, v zamyšlení svém nevěnuje jim ani pozornosti, učinil jsem jen pyšné, odmítavé gesto a šel dále. „Náš kníže dumá a badá“, slyšel jsem za sebou uctivý pološept, – vědíť, chlapi, co u císaře znamenám; „je velký myslitel, druhý Kant…“ Vstoupil jsem do pokoje dvanáctého, prázdného. Stanuv u okna, zahledím se do příšerné hvězdné noci; duchové odbíjela z věže půlnoc… Trhnul jsem sebou prudce, jako ze spaní vyrušen, a zamířil do třináctého, posledního pokoje. Hrobové ticho, něco hrozného valilo se na mne; ale jsa jakoby narkotisován, umínil jsem si, z pedantického vrtochu, že musím dojít až na konec nejzazší komnaty, která byla slepá, – která mne vždy, kdykoliv jsem ji dříve navštívil, plnila mystickým strachem.
Otevru dveře do ní přede mnou stojí Helga.
Nikdo jiný mimo ni. Nebudu líčit její pohled na mne, neboť nemohu… Klesl jsem a zůstal sedět na prahu; dlouho-li, krátko-li, nevím; z vědomí mého zůstala jen černá kola, zaplavivší příšerně celý pokoj a ji… – Konečně jsem pocítil tlak na rameno – a rozeznal ministra a admirála. ,,Jesus Maria, co zde Jasnost tropí?“ zalomil rukama ministr. Zdvihl jsem se pomalu, a nejsa dosud při rozumu, ubíral jsem se nazpět. „Ach! rozumím!“ zašeptal za mnou poníženě admirál, plácnuv se do čela. „Sokrates, napadl-li jej nějaký problém, zůstal po celé hodiny stát jako socha, ať to bylo kde bylo, třeba na žebříku nebo na veřejném místečku; ale náš kníže je ještě moudřejší: on si při tom pohodlně sedne!“ – Teprve v sále rozpomněl jsem se jasně, co jsem to vlastně uzřel. V průvodu dvou přátel procházel jsem dlouho celou společností, – nikde tváře, Jí podobné. Odebral jsem se s nimi až do třináctého pokoje,– nikde stopy po ní! Ministr a admirál nespatřili nikoho. Okny posledních dvou pokojů uniknout nemohla: bylať všechna zavřena zvnitřku. Zmizela snad v nějaké tajné chodbě ve zdi? či prosoukala se klíčovou dírkou – – ale co to mluvím – jako šílenec a hrůza – mlčet musím… –
28. října.
Oh, co to jen bylo? Helga živá, skutečná? či pouze má halucinace? či – – strašidlo Její?… Nu – už je to venku: mám strach, že je mrtva, že mne přišla – že mne bude chodit dále a stále strašit… Proč by měla být mrtva? To já nevím, já nevím nic, já jen tak… A nevím také, co by bylo strašnější: kdyby byla živá nebo kdyby byla strašidlo… Ale nejstrašnější je nejistota. Oh, oh! Dnešní noci slyšel jsem stále příšerný šelest vedle své ložnice, – jenom že nevím jistě, byla-li to Helga nebo myš…
3. listopadu.
Děsné to bylo na Dušičky, – ale dnes je mně zas už dobře. Došel jsem k nevývratné jistotě, že byla pouhým mým přeludem, čiře vědeckou halucinací, dokonale vysvětlitelnou dlouho trvajícím rozčilením a ustavičným viděním té pekelnice ve fantasii: její obraz přeskočil prostě z předrážděného mozku na retinu; proč by ne, může-li se to při obyčejném vidění díti stále opačně? – Jen se neplašit a bude všechno dobře.
1. prosince.
Všecko je dobře. Musím se sice stále opíjet a hýřit, abych nemyslel na jisté – jisté věci, ale halucinací už nemám, nemám z nich strach, nebudu ho již mít.
3. prosince.
Dnes, o druhé odpoledne, šel jsem procházkou do lesa, poblíž svého zámku Sausteinu, kde nejraději bydlím. Nikde stopy sněhu; země zelená jako v dubnu; březnově zářilo slunce, hřálo, pálilo skoro. Byl jeden z těch příšerně kouzelných zimních dnů, kdy příroda, mrtvá a přece živá, budí dojem nahé, galvanisované mrtvoly. Kráčím snivě tiše svítící mýtinou, teplo v srdci. Tu spatřím stranou v lese na lavičce u pěšiny dámský oděv, nízkým sluncem na temném pozadí oslnivě se třpytící, černý, dlouhý stín vrhající. Miluju dámy a proto, učiniv okliku, zašel jsem na onu pěšinu a blížil se k lavičce. Již stojím u ní, popatřím – – Helga!… Jako tenkrát na prah, usedl jsem teď na hromadu listí… Ale dnes nabyl jsem ihned srdnatosti – vyskočil a horempádem, zděšeně křiče pádil jsem odtud. „Babo! ničemo! vole!“ znělo za mnou příšerně – a ozval se i rychlý dupot. Nevím, jak se stalo, že jsem hrůzou nezemřel. – „Tys myslil, že máš ode mne pokoj, ale stále a stále tě budu pronásledovat! Hahaha, vole, hahaha!“ dunělo to jako chechtot lesního ducha. Neustal jsem běžet, dokud nebyl les za mnou; pak jsem klesl na trávník. Ale za chvilku ozval se z lesa šustot, snad to byl zajíc, pták, veverka, já však upaloval už zas dál. Konečně se ohlédnu; nikdo za mnou nešel. „Jsem zachráněn!“ oddychnu si; a veselá, hřejivá zář slunce naplnila mne slastí, pýchou a hrdinstvím. Tu pohlédnu – a vidím Helgu asi 200 kroků před sebou, proti mně se ubírající. Šla právě odtud, kam já jsem utíkal, – nemožno, aby mně byla tak velkou oklikou tak rychle nadběhla. Dám se na útěk stranou, – než tu, chvála bohu, jdou proti mně dvě babičky s klestím na zádech. „Jsem mezi lidmi, zachráněn!“ vzkřiknu přešťastně, obejmu stařenky a líbám je. Pak se podívám nazpět – Helgu jsem už neviděl. Babičky mne musily doprovodit až do zámku, a každá za to dostala 1000 marek. –
Cítím, že mne to bude pronásledovat stále. Je to ovšem jen má mizerná, planá halucinace. Ale, k čertu, co je mně to plátno, když mně působí stejnou hrůzu, když bych z ní mohl stejně zešílet jako ze skutečného strašidla? Když ji musím ve chvíli, kdy ji mám, považovat docela za jejího ducha? Halucinace, zdá se mně, jest jen jiné nepoctivější slovo pro to, čemu říkali všichni naši moudří předkové „strašidlo“; pěšky jako za vozem. Bože, bože můj – –
4. prosince.
Ale je tak jisto, že to byla včera halucinace, t. j. strašidlo? Nemohla to být – Helga živá, skutečná? Aspoň ta v lese zcela dobře. Že by mně pak byla tak rychle nadběhla, nedovedu si ovšem vysvětlit; ale což jsem rozeznal obličej té, která v polích proti mně kráčela? A oděv podobný může mít každá dáma… ,
Avšak jak by se tu mohla octnout, když je už půl čtvrtá měsíce v – – – Kordillerách?… A jistě si tam zlámala vaz, prosím vás, takové hory! . . . Ale není zcela vyloučeno, že – – si ho nezlámala, – mohla odtamtud uplách – vrátit se. Vždyť je tam teď v prosinci jistě kapitální zima – – –
Všechno je možné. Ta včerejší mohla být skutečností, ta ve 13. pokoji halucinací – to si neodporuje. Nevím vlastně určitého nic. Strašlivá nejistota, k zešílení… Mohl bych ji zničit – – a vím jak – vím, nikomu to nepovím – ale bylo by to příliš hrozné – ne, ne! . . .
6. prosince.
Ale ta nejistota jest ještě hroznější . . . Musím, – ale nemohu – – ne – ne – Pane milostivý!
8. prosince.
Zase jsem ji uzřel! Dnes v městečku R., dvě hodiny od mého zámku vzdáleném. V živé ulici; právě v poledne. Šla s dámou a dvěma pány; jeden mne před časem léčil z lues; a i tu druhou dámu znám, z baru. Mluvila s nimi sonorně svým, tak známým daemonickým hlasem. A oni jí čile odpovídali jako každému smrtelníku. Na mne se ani nepodívala . . ., ač jsem byl nucen usednout na chvíli na pytle s uhlím, vedle narovnané.
Žije, žije! toť jisto! . . . Jak by s ní ti lidé byli mohli mluvit, a dokonce se s ní smát? Žije – utekla z Kordiller. Jasné poledne – na hlavní promenádě– s hejsky – měla lorgnon– copak proboha řádné strašidlo neboli halucinace potřebuje lorgnon? . . . Ale jak jen mohla vrátit se – z Kordiller? . . .
9. prosince.
Ale je to tak jisté, že byla skutečná? Její průvodci mohli být stejně jako ona jen mou halucinací. A nebyli-li, mohli vidět halucinačně ji, stejně dobře jako já. A vždyť, tisíc ďáblů, mohla být, celá ta hlučná ulička a i to jasné, nízké slunce jen prašivou halucinací. Beztoho jest jen jí celý vesmír, a já sám nejvíc.
Zase mne začíná z dálky ofoukávat – šílenství. Mám k němu talent, řekl kdysi jistý věhlasný doktor. Vícekrát dříve měl jsem ty, ty, s odpuštěním halucinace, ale jinak nevinné; jednou na př. přihlížel jsem půl hodiny tomu, jak si můj pes Napoleon hraje v zavřeném pokoji s čubkou; pojednou sebou trhnu, promnu si oči – a Napoleon leží a spí a po čubce nikde ani vidu; utéci nemohla, dveře byly zvnitřku zamčeny. Zde však nejde bohužel o čubičku, ale o vtěleného ďábla – Daemonu. Už se jednou stalo: kníže Sternenhoch oženil se se Satanem…
Musím se přesvědčit! Musím! Zítra jedu do hradu, kde je ona věž s dalekohledem. – Hu – u – – uuu!
10. prosince.
Psáno v děsném hradě Rattentemplu. Bylo skutečným hrdinstvím, že jsem překročil starodávný padací most. Ale věž – na tu jsem si netroufal ani z dálky pohlédnout… Zítra však! zítra musím stůj co stůj mít jistotu.
11. prosince.
Neodhodlal jsem se. Ale dobře: byl pátek a slunce nesvítilo. Zítra neodvolatelně!
Aspoň malé dítě kdybych mohl vzít s sebou – –
12. prosince.
Zas nic. A pochopil jsem, že to nedokážu. Došel jsem rozhodnutí, že ještě zítra hrad opustím. Však se věc sama sebou nějak vyvine k dobru.
Téhož dne pozdě večer.
Odpoledne jsem se šel umýt do malé hradní koupelny. Jsem jist, že mimo mne, vanu a lampu tam nebylo nic. Mnu si oči, do nichž mně natekla voda, – náhle se něco před vanou míhá – popatřím ostře – Daemona stojí tam, zcela určitá, bílá, strašlivá. Omdlel jsem. Přišed opět k sobě, neviděl jsem ji už, ale shledal jsem, že dveře jsou zevnitř zamčeny na závoru.
Teď je jisto, že je přízrakem. Nemusím tam chodit. To mně ulevilo. Ale proboha, jak mohl ten přízrak z koupelny štěbetat o poledni na promenádě s gigrletem?
Ne, ne, teď je nutnější než kdy dříve, jít se přesvědčit. Mám prostou volbu: věž – nebo smrt v šílenství.
Strachu z toho druhého, modlím se k tobě: vlij do mne rekovnost, abych překonal strach z prvního.
13. prosince.
Ó požehnání statečnosti! Teď, co toto píšu, jsem klidný, ač vítr burácí tak hrozivě, že se třesu jako list. Ale proč se bát? V obou pokojích, sousedících s mým, umístil jsem ozbrojené sluhy; ti by jí pověděli! Nuže:
Bylo to strašné, ale nalezl jsem největší poklad: jistotu.
Avšak sotva bych byl našel odvahu, kdybych nebyl přišel na výborný nápad: vzít si s sebou dva ohromné, věrné bernardýny.
Ve dvě hodiny odpoledne, překonav pokušení, odložit věc na zítřek, vešel jsem s nimi do hradní věže. Každý kout důkladně prohlížeje, vystoupil jsem až na vrchol, a pak opět sestoupil. Po prvé i po druhé, když jsem se ubíral mimo jisté místo, div jsem nepadl, ač jsem plál statečností.
Schodiště věže je rozděleno dvěma železnými dveřmi ve tři oddělení. Dveře dolejší jsou ve výši druhého poschodí hradu, k němuž věž přiléhá. Hořejší stejně vysoko jako hřeben hradní střechy. Sestupuje, zamkl jsem nejdříve dveře hořejší, a pak i dolejší, takže prostřední oddělení bylo zcela bezpečné před náhodnými vetřelci. Přes to, z moudré opatrnosti, prohlédl jsem si je před zavřením dolejších dveří ještě jednou co nejdůkladněji, hledě za každou pavučinu, není-li tam snad přece jen skryt nějaký ošemetný špion.
Vrátil jsem se do hradu, dveře do věže dobře zamknuv, a pomalu vystoupil do druhého poschodí. Můj strach rostl. V jednom z pokojů jsem poklekl a dlouho se modlil. Poté, hoře srdnatostí, došel jsem až do pokoje s věží sousedícího, příšerně temně modrého. Tam mne odvaha opět opustila. Ani modlitby nechtěly mně ji vrátit. Ale rekovné sebepřemožení a strach ze zšílení přivedly mne konečně přece jen k činu. Zamknuv dveře do modrého pokoje, odsunul jsem jednu skříň, stiskl oči rytíře, za ní na stěně namalovaného, – tajná dvířka se otevřela… Zařval jsem na psy: Drž ho, Slone! Chyť ho, Lve! a běžel jsem za nimi chodbičkou, křiče: „heil, heil“, a zpívaje: „Es braust ein Ruf!“ Pak jsem stanul opět ve věži, – v druhém, hermeticky uzavřeném oddělení, – otevřev si před tím druhá tajná dvířka do ní.
Ještě jednou jsem schodiště důkladně prohlédl, i holuby sedící na fimse odehnal, – blázen, kdo by jim věřil.
Zastavil jsem se na malé plošině, pět schodů výše. Ještě jednou se pomodliv, dotýkal jsem se stěny. Tu pozoruju, že jeden holub slétl opět na řimsu. Šel jsem jej odehnat. Znova sáhnu po stěně – vtom spatřím opodál něco smetí. Odmetl jsem je botou do kouta, – náhle se mně zatemnil zrak a já usedl. Aspoň čtvrt hodiny jsem seděl na plošině, – ó bože! odpusť mně peklo! vždyť jsem v něm již byl – a věčně! neboť každá vteřina byla nekonečností.
Ale pejskové štěkali tak vesele, tak vesele svítilo nízké, ale jasné slunce, že jsem se vzmužil. Myslím, že Slon mne odtáhl za šos ke stěně, jsa již netrpěliv. A já jsem, nevěda ani, jak se to stalo, stiskl čtyři hrbolečky, – a nové tajné dveře se rozskočily.
Rozsvítiv lucernu, vešel jsem. Metr přede mnou železná, červenavá dvířka. Chtěl jsem je otevřít, tu pocítím příšerný zápach… Odskočím zase na schodiště… Byl jsem poloomámen. A to bylo příčinou, že hned zas, nabrav do sebe co nejvíce dechu, bleskurychle jsem odemkl červenavá dvířka, teď se již nic jako dříve neboje, že mně Helga skočí náhle na hrdlo nebo že se aspoň z temnoty šíleně zachechtá – ale vím, že psi zůstali se schlípenými ohony venku.
Přede mnou se černala místnost 4 m dlouhá a 2 m široká; směle jsem do ní vrhl pátrávý pohled.
A za několik okamžiků, rozkoukav se, vidím uprostřed na kamenné zemi dvě velké, barevné skvrny: růžovou a zelenou.
Dne 19. srpna měla zelenou sukni a růžovou blůzu– –
Tiše, bez hnutí odpočívaly vedle sebe. Tiše, bez hnutí hleděl jsem na ně, mrtvola jako ony… Tu jsem byl nucen vydechnout. Strašlivý zápach!…
Po čtyřech, ač bylo možno vyjiti po dvou, dostal jsem se na schodiště a hluboce oddechoval. Slon a Lev vítali mne radostným štěkotem a Usáním tak zběsile, jako bych se k nim byl vrátil po několikaměsíční nepřítomnosti. Vzchopiv se, zamknul jsem duchapřítomně, ač skoro bez vědomí, oboje dvířka.
A tu mne zavalil tak mocný nával slasti, jaký jsem dosud nepocítil! Vždyť jsem rekovně provedl to, co chtěl – a nabyl Jistoty! … Bolelo mne sice hrozně, že je přece jen mrtva, – ale je to tak jistě mnohem rozumnější, než kdyby žila; A přízraku jejího se nemusím bát, nebudu-li se ho bát! Jen má hrůza jej rodí, jen ona jej činí nebezpečným, jen ona mohla by mne zabít… ó rekovní předkové moji, vlévejte i nadále aspoň kapku své síly do zvadlých žil moderního šlechtice!…
Vyšed z věže, kázal jsem, aby nebozí, o mne tak zasloužilí psi, byli zastřeleni. Plakal jsem, přihlížeje jejich popravě; ale co dělat? jejich čenichy by mě mohly prozradit. –
Je už půlnoc, ale dosud cítím strašlivý zápach, – jako bych stál dosud tam, v hladomorně…
Hrůza! je možné, že spanilé tělo, jehož vůně – –
Ale nemyslit na to, ať se mně zas nezdají hrůzné sny.
14. prosince.
Ta hrůzná noc! Za věčný ráj nechtěl bych ji znovu prožít! Byly děsnější její sny či insomnie?….
Ó Helgo, má hvězdo strašlivá, kterou teprve teď, zavraždiv tě, vskutku miluju, – cos asi vytrpěla! Jak bídácký, věčného zatracení hodny byl můj čin! Avšak mohl jsem jednat jinak? Může jinak jednat choť, který viděl a slyšel to, co já?… A pak – byl jsem přece jen nástrojem Boha, trestajícího strašnou hříšnici: je spravedlivo, Pane, že trestáš ubohý nástroj trestu svého tak nemilosrdně…
Nuže, dnes se konečně vyzpovídám aspoň papíru, cítím, že mně to uleví, vždyť proto as jsem tolik trpěl, že mně bylo nésti tíži hrozného tajemství samotnému.
Od onoho odpoledne, kdy jsem byl svědkem Její skandální schůzky s ním, vířil ve mně dnem i nocí vztek a pomstylačnost, o nichž si nelze učiniti představu. Nebyl bych dříve uvěřil, že vášeň si může člověka tak podmanit, připravit o všechno sebeovládání, rozum a přirozené vlastnosti; tak hlavně připravila mne o všechen strach, jemuž jsem někdy trochu přístupen, ač mám v základě srdce lví. Jen tak se mohlo stát, že jsem se rozhodl Helgu zprovodit se světa, a to právě toho dne, o němž řekla, že bude nejkrásnějším jejího života; počkej, čubko, já ti jej okrášlím! A vymyslil jsem si do podrobností rafinovaný plán. Po celé čtyři dny jsem nezapochyboval, že svůj čin provedu.
Jí jsem se vyhýbal. Ona však několikráte mne sama vyhledala a začala na mne vždy velmi vlídně mluvit. Ale hlasem, jako by ji někdo škrtil a s tváří, jako by pavouky polykala. Po každé přerušila řeč zcela náhle, a zblednuvši, odkvapila. Jednou jsem ji slyšel hned poté zasyčet: „Ne, nemohu! všecko dokážu, jen to ne… –“
19. srpna byla od rána velmi rozčilena, ale jen radostným jásavým očekáváním. Byl jsem rozhodnut přikročit k dílu, jakmile zpozoruji, že se připravuje k odcestování. Ale po celé dopoledne nic. A já jsem teprve teď pociťoval trochu strach a kolísání. A to rychle rostlo. Myslím, že k činu by vůbec nebylo došlo, kdyby osud podivným řízením nebyl tomu chtěl..
Ve 2 hodiny odpoledne hledím klíčovou dírkou do její komnaty, maje pod kabátem uschováno těžké kladivo. Prozpěvujíc si tiše, skládala různé věci do malého kufříčku. „Teď třeba jednat, neotálet!“ děl jsem si, – – a v tu chvíli pocítil, že nejsem schopen; strašlivý vztek posledních dnů opustil mne teď úplně. Přes to hledím mechanicky dále. Skládala vesměs malichernosti, nejenom na př. fotografie, knihy, rukopisy, ale i, kdo by tomu věřil, třeba několik obyčejných oblásků, obyčejnou prázdnou cívku, starou střenku nože bez želízek … A tu, prohrabujíc se v jedné zásuvce, vytáhla velmi drahocenný, všemi možnými kameny duhově zářící náramek, který jsem jí kdysi k narozeninám vlastnoručně daroval. Zatřásla se, jako by sáhla na prašivou ropuchu, a vší silou mrštila klenotem do kouta, že se přerazil. A pak – si pečlivě umyla ruce.
Zase se probudil bezmezný vztek posledních dnů a téměř mnou hodil dovnitř.
Ač se to stalo s lomozem, ani se neohlédla, usmívajíc se teď už zase blaženě na své špulky a kamínky.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se po dlouhé chvíli, stoje opodál opřen o zeď.
„Co – oo?“ zívla, neotočivši se ani, v největší roztržitosti. „Co – oo?“
„Nu ano – co děláš?“ zeptal jsem se znovu slabým hlasem; neboť její satanská přítomnost vždy mne nějak mystickou mocí odzbrojovala. „Ale to já jen tak přišel – tentočky…“
Teď teprve se ohlédla, teprve teď si uvědomila, že jsem to já, – mstitel uražené manželské cti.. Ale myslíte, že se ten zkažený tvor kál a bál?… Zařvala:
„A co ty tu děláš? Hybaj ven!“
„Já – jen tak – – chtěl jsem ti jen říci, že je dneska venku hodně teplo,“ odvětil jsem jektaje zuby. Ale byla to ode mne jen přetvářka, uvidíte hned, jaký byl můj čin!…
„Zvíře blbé!“ zařičela, „ať už jsi venku, nebo –“
Avšak tu jí náhle ruka, napřažená po mé tváři, klesla. Bledla. A slyšel jsem šepot: „Ach – ach! Je to nutné … ; teď nebo nikdy.“ Nuže – : „Můj milý pane choti,“ započala pevným hlasem, ale třásla se; „dobře, že jste přišel. Od–pusť–te – vše, čím jsem vás kdy ura–zila …“ Lapala po dechu, na čele vyrážely jí velké kapky potu. „Budu na vás vždy – vzpomínat – co nej–krás–ně – –“
Nedopověděla, přikryla si tvář a zhroutila se na
pohovku jako dřevo … „Ty, Hellmute – – óh!
Pojď ke mně blíž!“ vyrazila náhle s krajním sebepřemožením a rozepjala také trochu paže …
Věděl jsem, proč to všechno dělá: na rozkaz trhaná. Ale přes to jsem se k ní blížil, pomalu, ostražitě, jako vždycky; tak se blíží člověk ke lvici, kterou chce pohladit … Opustil mne opět vztek. „Jen mne polib, polib na půl minuty a všechno ti odpustím!“ zavířilo to ve mně; „třeba to bylo na povel toho lotra, – o němž jsem už telegrafoval Willymu, aby byl zatčen, – půl minuty tvého políbení – a jsme smířeni! Jdi si pak do těch Kordiller nebo kam chceš, však se vrátíš ke mně, až poznáš, že hodnějšího muže na světě nenajdeš … Zasypal jsem tě vším bohatstvím, vyléčil tě z blbosti, – otročit budu ti i dál, až se vrátíš, – takovému vagabundovi nemůžeš dát trvale přednost přede mnou. Dopřeju ti ho prozatím, peníze ti budu posílat do těch Kordiller, aby tě ti tvoji ptáci tam nemusili živit!“
S takovými smírnými, sladkými pocity jsem se k ní nakláněl, – ještě teď nad sebou pláču vzpomínaje na to. Měla svůj osud v rukou svých…
„Helgičko má,“ zašeptal jsem…
„Tvá?“ vylétla náhle, řvouc jako tygr. „A jak smí tvá smrdutá tlama brát moje jméno nadarmo?“ …
Zapotácel jsem se, – ale ona padla teď na podlahu. A slyšel jsem sténání: „nemožno … Či přece? – óh, miláčku, dej mi sílu! … Stojím – pravdu máš, na nejhroznějším ze všech rozcestí: buď já – nebo to bílé, beztvárné zjevení, – které je snad – Já… Smrtící hnus zde – Tvá Vůle tam –“
„Já a smrtící hnus!“ … Pekelný vztek probudil se ve mně znovu. Bezděky jsem sáhl na kabát, je-li pod ním dosud kladivo. Tu vyskočila, bílá jako sníh, obličej – strašlivý smích mrtvoly. Celým tělem se lomcovala. Vzpomínaje, cítím s ní hlubokou soustrast. A zařičela nelidským hlasem:
„Manželi drahý – na rozloučenou polí-be-ní –í“
Ještě jednou opustil vztek mé velkomyslné srdce. Sladce jihlo ve mně vše. A Helga objala má ramena – již již dotýkaly se rty její rtů mých … Ale nedošlo k tomu. Odskočila zběsile stranou – – a něco jí vyběhlo z úst. Zvracela. –
Ale ani to nebylo by mne dohnalo k činu, dech její mne nebesky omámil … Avšak hned poté zařvala nejšerednějším hlasem:
„Hnise, okamžitě ven, nebo tě vymáčknu ze světa! Jaká blbá zbabělost ode mne, že jsem tak jako otrok poslouchala! Ani na něj nedám už nic! … Budu Svou, zůstanu Svou, a tak zvítězím!“
Ale kluk měl přece jen pravdu. Pýcha předchází pád…
Posuďte, lidé, neodsuzujte! Teď vidím: ona, chuděrka, za nic nemohla, ale já, chudák, také ne. Nic plátno: všechny zájmy všech lidí a všech tvorů křižují se a ničí navzájem nevyléčitelně. Tedy boj: svatý, nezastřený, generální boj.
Domluvivši, napřáhla pěst k ráně. Zprvu zcela omámen, dal jsem se na útěk. Nepronásledovala mne, usedla ke stolu, a obrácena ke mně zády, přikryla si dlaněma tvář. Otevřel jsem dveře. A v tu chvíli zažhnul ve mně zase Vztek, lítější než kdy dříve, a nyní ku podivu jasnovidný. Hlučně jsem zavřel dveře, ale zůstal v pokoji. Ona, vědouc, jak jsem vždy dříve na její rozkaz utekl, domnívala se, že jsem na chodbě.
Vyňav kladivo, netřesa se teď pranic, po špičkách vrátil jsem se k ní – – a už bez rozmyšlení udeřil ji do lebky. Ne příliš silně. Kolísajíc se na židli, otočila bez hlesu hlavu a sáhla do záňadří pro revolver. Ale ještě než jej vyňala, po druhé a silněji dopadlo kladivo. Skácela se, zůstala bez hnutí.
Chladnokrevně jsem zamkl dveře, šňůrami v kapsách připravenými svázal Helze, silně a pečlivě, ruce a nohy, zacpal jí ústa a vlekl bezvládnou massu řadou pokojů až do modrého. Odtud jsem ji vtáhl do věže a do – hladomorny. Slunce, které dlouhou řadu dnů nezkaleně svítilo, zašlo v tu chvíli náhle za černý mrak a současně zarachotil hrom.
Od středověku měli zde moji předkové krásné místečko, kde bezpečně vydechovali jejich nepřátelé po týdnech – po měsících, – podle toho, hodili-li jim tam občas kus shnilého psího masa nebo pár krys, uštědřili-li jim džbán kravské moči. Ve věži, která byla vystavěna, aby vzdorovala nejen dávnověkým katapultám a helepolím, ale i primitivní kanonádě dřívějších staletí. Řekl kdysi můj dědeček, že z ní vlastnoručně vyhrabal dvacet lebek. Úplným tajemstvím byla a jest kobka tato každému, mimo pány hradu.
Usedl jsem poblíž ní. Osvětlovala nás lucerna. Ztlumeně řvalo sem hromobití. Vztek vyprchával z mého šlechetného srdce, všechno ve mně opět roztávalo; a zazdálo se mně, že bych jí teď mohl všechno odpustit… Přes to jsem vyňal 16ramenné důtky, připravené, abych ji zde zmrskal, ale nebyl jsem toho schopen na nehybném těle, – snad i mrtvém?
„Snad nežije!“ řekl jsem si náhle zděšeně. Dosud mne ani nenapadlo, že bych ji mohl svým kladivem zabít. V mém plánu bylo ji jen omráčit, aby jen tak rychle lehce neskonala, a jako šílenec jsem věřil, že musí být jen ve mdlobě …
Sklonil jsem se nad ní. Srdečko jí bilo. Slabě. Rachotil hrom.
Nedovedu říci, co se ve mně v tu chvíli dělo. Automaticky – ač to bylo v mém plánu, – pokoušel jsem se – –. Nezdařilo se to. Neodvážil jsem se rozpoutat jí nohy .... , mohla by mne zabít i svázanýma rukama –.
Ale zdá se, že mé pokusy ji přivedly k životu. Pohnula se – otevřela oči. Zas je zavřela; na dlouho. Patrně přemýšlela; dýchala prudce. Náhle sebou divě zazmítala, – dlouho se svíjela jako had nad ohněm. Krev jí kapala ze zápěstí. Umíral jsem strachem, že se osvobodí, vstal jsem a couvnul až ke dveřím. Ale marně se namáhala. Co já udělám, udělám dobře.
Zklidněla zase na delší dobu. A náhle pravila, jiným hlasem:
„Kde to jsem? “
„Tam, odkud nevyjdeš! leda v soudný den! Jsi v hladomorně hradu! Hříšnice, nejzkaženější cizoložnice! Vím všecko! Všecko viděl a slyšel ten tvůj „prašivý pes!“
Mlčela. Pak jala se klidně mluvit:
„Jsem ve vaší moci a mluvme rozumně. Necháte-li mne zde umřít, zahubíte se. Vaše svědomí není dost silné, aby něco takového dovedlo po celý život nésti, znám Vás. A vím též, že, máte-li chuť mne propustit, zrazuje vás z toho strach, že se pomstím za to, co jste již učinil. Nuže, dávám své čestné slovo, že netřeba vám obávat se toho. Mstivá nejsem, naopak. Činem svým stoupl jste u mne v ceně … Spíš bych vám zaň něco dobrého prokázala … Vím též, že ani vy nejste mstivý; že vaše nálady se rychle mění. Jste-li na mne dnes rozzuřen, zítra už nebudete. Uznávám, že jsem vám vždy mnoho ubližovala. Zasloužila jsem si toto pokoření. Zasloužím ještě větší trest, – neboť neučinila jsem, co jsem si umínila. Vidím vedle vás důtky; nuže, použijte jich, a hodně vydatně, teď zde, ač mne po vašich úderech děsně bolí hlava …“
Zakolísal jsem silně. Měla pravdu, – již tenkrát jsem cítil, že mé svědomí neunese tíhu mého činu. Ale mohl jsem věřit jejímu čestnému slovu? Slovu osoby ďábelské, neuznávající žádných mravních zákonů, hlásající: čestné slovo dala jsem sice jinému, ale ne sama sobě. Co neučiní člověk, a k tomu takový, aby ušel smrti, ak tomu tak děsné? Ne! Propustit ji znamenalo by podepsat sám nad sebou ortel smrti.
„Nemožno,“ odvětil jsem. „Příliš jsi hřešila proti mně, Bohu a všem lidem. Netrestám tě já, ale Bůh.“
„Ne, přiznej se, že máš jen strach! Přisahám, že planý, slyšíš? Opustím tě navždy, nikdy již nebudeš o mně slyšet …“
„S tvým chlapem, trhaném?“ Hněv se ve mně znovu probudil; povstal jsem k odchodu.
A tu začala prosit, lichotit, ba i něžnou ke mně být Ale jaké sebepřemáhání jsem při tom viděl na její tváři! „Jednáš podle rozkazu rošťákova! Ale je pozdě!“ zařval jsem. Dala se i do pláče, pokoušela se kleknout, ale vždy se převalila … „Pro všechno tě prosím, ponech mi aspoň život! Čiň se mnou jinak, co chceš, – přeješ-li si, zůstanu u tebe, otrokyní tvou budu, ba budu plnit i – – manželské povinnosti! Vždyť je tak hrozné zemřít, zde, v té temnotě a hrobové ztuchlině, spoutaná – teprve za týdny hladem a žízní! Avšak nebála bych se smrti ani takovéto, kdybych byla hotova. Ale právě teď, kdy počínám poznávat, vidět, žít, kdy brány všech tajemství otvírají se přede mnou jako snad před nikým jiným, – ne, ne, nemožno! Jak mohla bych teď zemřít, když ještě ani nevím, jsem–li nesmrtelná! …“
Málo chybělo, a byl bych její pouta rozvázal, – ale pocítil jsem náhle jasně, že to první, co by udělala, by bylo, že by mne uškrtila. S krajním sebeovládnutím otevřel jsem dveře. A tu se ukázala pravá její povaha v celé nahotě.
„Okamžitě ať jsem rozvázána, pse prašivý!“ zařvala, myslíc, že jako dříve i teď velitelský a sprostý tón mne překoná. „Poroučím to! Ne-li, mám prostředky, o nichž nemáš tušení, abych si sama pomohla, – a pak běda ti, běda, otrapo! Jsem ve spolku se samým satanem, – a lidé mne hned pohřeší a najdou! Zvláště můj muž, těš se na něj! Okamžitě, otroku drzý, nejposlednější z lidí, hnuse hnusů!“
Ale zmýlila se tentokrát šeredně, a to rozhodlo její osud, jak se uvidí. Odcházeje byl jsem v hloubi duše temně rozhodnut, že odlože věc na později, propustím ji patrně některý z příštích dnů. Ale teď zavířil ve mně opět pohaslý vztek, strašnější než kdy dříve, a změnil mne v lítou šelmu, zakalil mé smysly. Jen matně vzpomínám na to, co následovalo. Obnaživ jí spodní polovici těla, strašně jsem ji zmrskal. Trpěla zprvu bez hlesu a bez hnutí, pak se začala kutálet po zemi, konečně řvát. Ale při tom nadávala stále, a já tím déle pokračoval, až omdlela, celá krví oděná. A pak – – vykálel jsem se jí na tvář a omazav o to svou ponožku, vecpal jsem ji do jejích úst. Také jsem ji trochu poplival, vysmrkal se jí na tvář a skopav nehybné tělo, vyšel jsem a zamkl za sebou dveře.
