Kitabı oku: «Hrdinka, Zrádkyně, Dcera », sayfa 2
KAPITOLA TŘETÍ
Thanos se skláněl nad tělem svého bratra a na okamžik nebo dva měl pocit, jako by se zastavil svět. Nevěděl v tu chvíli, co si myslet nebo cítit. Nevěděl, co dál dělat.
Předpokládal, že potom, co zabije Lucia, se bude cítit jako vítěz. Nebo že ucítí úlevu z toho, že už vše skončilo. Čekal, že lidé, které miloval, budou konečně v bezpečí.
Místo toho ale cítil, jak se v něm zvedá vlna smutku. Proléval slzy za bratra, který si to nejspíš ani nezasloužil. Ale na tom teď nezáleželo. Na čem záleželo, bylo, že Lucious skutečně byl jeho nevlastní bratr, a že je teď pryč.
Ležel mrtvý, s dýkou v srdci. Thanos cítil Luciovu krev na svých rukách a měl pocit, že na jedno tělo je jí až moc. Jedna jeho část doufala, že to bude jiné, že zjistí, co stálo za Luciovým šílenstvím, za jeho nekonečným zlem. Místo toho tu teď Lucious prostě jen ležel, tichý, jako prázdná skořápka.
Thanos by pro svého bratra chtěl něco udělat, postarat se mu o pohřeb nebo ho alespoň předat kněžím. Ale už když na to pomyslel, věděl, že to nejde. Mohla za to bratrova vlastní slova.
Šeropel se rozhodl vtrhnout do Impéria a pokud Thanos chtěl pomoct lidem, které měl rád, musel hned vyrazit.
Vstal, sebral meč a chystal se vyrazit ke dveřím. Sebral i Luciův meč. Zdálo se, že ze všech věcí na světě záleželo jeho bratrovi jen na zbraních. Thanos držel oba meče v rukách a překvapilo ho, jak podobné si jsou. A stejně ho překvapilo, když si uvědomil, že mu v cestě ke dveřím stojí osazenstvo hostince.
„Říkal, že seš princ Thanos,“ pronesl muž s rozježenými vousy a přejížděl prstem po ostří nože. „Seš?“
„Kameny platí za zajatce, jako jsi ty, dost peněz,“ řekl další.
Třetí přikývl. „A pokud ne oni, otrokáři určitě.“
Vyrazili kupředu a Thanos na nic nečekal a vyšel jim vstříc. Ramenem narazil do nejbližšího muže tak prudce, až ho po zádech srazil na stůl. Současně seknul mečem a zasáhl toho s nožem do paže.
Thanos slyšel, jak muž vykřikl, když se mu čepel zakousla do předloktí. Nezastavil se ale a třetího skopl po zádech mezi čtyři muže hrající kostky. Byli tak zabraní do hry, že ji nepřerušili ani ve chvíli, kdy bojoval s Luciem. Teď jeden z nich zavrčel, vstal a chopil se padajícího pobudy.
Během chvilky se stalo to, o co se ještě před několika chvílemi pokoušel Lucious: celá nálevna vstala a v mžiku se rozpoutala nepřehledná bitka. Muži, kteří se během Thanova souboje s bratrem drželi stranou, teď máchali noži a rozdávali rány pěstmi. Jeden se chopil židle a zaútočil Thanovi na hlavu. Thanos ukročil stranou, vykryl úder mečem, odsekl část židle a srazil ji směrem na jiného opilce.
Mohl zůstat a bojovat, ale myšlenka na to, že Ceres hrozí nebezpečí, ho hnala pryč. Byl si tak jistý, že dokáže zabránit invazi tím, že zastaví Lucia, a pak bude mít dost času zjistit pravdu o svých rodičích. Získá důkazy, které potřeboval, a vrátí se do Delosu. Teď ale neměl čas na nic dalšího.
Vyrazil ke dveřím. Krčil se a uhýbal před nenechavýma rukama mužů, kteří se ho pokoušeli zachytit. Jednoho sekl přes stehno. Vyběhl na ulici…
…přímo do jednoho z nejhorších mraků prachu, jaké od svého příchodu do města viděl. Nezastavil se. Zavěsil si meče na opasek, natáhl si šátek přes ústa a nos a pokračoval kupředu tak rychle, jak mohl.
Slyšel za sebou hlasy mužů, kteří se ho pokoušeli pronásledovat, i když nechápal, jak můžou čekat, že ho v tomhle počasí najdou. Thanos tápal jako slepec. Prošel kolem obchodníka, který si už balil stánek, pak minul několik vojáků, kteří hlasitě kleli a krčili se u výklenku dveří, aby se aspoň částečně chránili před prachem.
„Podívej se na toho cvoka!“ slyšel Thanos jednoho z nich mluvit šeropelsky.
„Nejspíš spěchá, aby se přidal k invazi. Slyšel jsem, že Čtvrtý kámen Vexa se chystá odeslat další flotilu. Tři ostatní stále ještě plánují, co provést. První kámen před nimi má velký náskok.“
„Jako vždycky,“ odpověděl první.
Thana ale mezitím už zase pohltil prach. Hledal správný směr podle nejasných tvarů budov, vyhlížel značky visící nad ulicemi, osvětlené olejovými lampami. V kamenech budov také byly rytiny, očividně určené k tomu, aby místní našli cestu z ulice s vyrytým medvědem do ulice s klubkem hadů po hmatu, kdyby to bylo nutné.
Thanos o nich nevěděl dost na to, aby je mohl použít, ale i tak se snažil zrychlit krok.
Potkával lidi, kteří se snažili o totéž. Několikrát se zastavil a poslouchal. Snažil se zjistit, jestli kroky, které slyší, patří jeho pronásledovatelům nebo ne. Jednou se vmáčkl do výklenku a chopil se meče. Byl si jistý, že si pro něj jdou.
Místo toho ho minula skupina otroků. Měli tváře zakryté šátky chránícími je před prachem a na ramenou nesli nosítka, ze kterých slyšel Thanos obchodníka, který je poháněl.
„Rychleji, lenoši! Rychleji nebo vás nechám narazit na kůl. Musíme se dostat do přístavu dřív, než si to rozeberou.“
Thanos je sledoval, šel v jejich stopách, protože předpokládal, že budou znát cestu lépe než on. Nemohl je ale sledovat příliš zblízka, protože ve městě, jako bylo Závětří, si všichni dávali pozor na případné zloděje či zabijáky. I tak se mu ale podařilo je následovat několika ulicemi, než se mu ztratili v prachu.
Na chvíli se zastavil a lapal po dechu. Stejně rychle, jako se objevila, se teď prachová bouře utišila, prach se náhle zvedl a odhalil mu výhled na přístav.
To, co tam viděl, ho na místě zmrazilo.
Předtím si myslel, že je v přístavu spousta lodí. Teď měl ale pocit, že jich je tam tolik, že se ani nemohou vejít na hladinu. Zdálo se, že by po nich mohl dojít suchou nohou až za obzor.
Mnoho z nich byly válečné lodě. Mnohem víc tu ale bylo obchodních lodí nebo menších veslic. Vzhledem k tomu, že hlavní flotila už ze Šeropelu odplula, měl být přístav prázdný, přesto to ale vypadalo, že už tu není místo pro žádnou další loď. Zdálo se, že se sem sjely všechny šeropelské lodě a že se všichni chystají urvat svůj kus Impéria.
Thanos si začal uvědomovat všechny souvislosti. Co to znamenalo. Tohle nebyla invazní armáda. Byla to celá země. Všichni viděli šanci získat pozemky, které jim byly odpírány. Teď se jich chystali zmocnit silou.
Nezávisle na tom, co to znamenalo pro ty, kteří už na nich sídlili.
„Co jsi zač?“ zeptal se ho blížící se voják. „Která flotila? Který kapitán?“
Thanos rychle přemýšlel. Pravda by vyvolala další potyčku a závoj prachu, který by mu poskytl útočiště, byl pryč. Nepochyboval o tom, že byl teď pokrytý prachem stejně, jako všichni domorodci. Kdyby ale někdo zjistil, co je skutečně zač – že je z Impéria, neskončilo by to dobře.
Na okamžik se zamyslel, co asi v Šeropelu dělají se špiony. Ať už to bylo cokoli, určitě to nebylo nic příjemného.
„Z jaké flotily jsi?“ zeptal se ho muž znovu hrubým hlasem.
„Z flotily Čtvrtého kamene Vexy,“ vyštěkl Thanos stejně hrubě. Snažil se tvářit, že na podobné věci nemá čas. Nebylo to zrovna složité, protože měl málo času na to, aby se vrátil k Ceres. „Prosím, řekni mi, že ještě není pozdě a že neodpluli.“
Druhý muž se rozesmál. „Zdá se, že máš smůlu. No co, myslel sis, že můžeš sedět v hospodě a loučit se s děvkami? Marníš čas, promarníš svoji šanci.“
„Zatraceně!“ pronesl Thanos a hrál dál. „Nemůžou být všichni pryč. A co ostatní lodě?“
Muž se znovu rozesmál. „Můžeš se jich zeptat, jestli chceš. Ale pokud si myslíš, že je někde posádka, ve které je ještě místo, asi jsi byl hodně mimo. V dnešní době se chce přidat každý. Polovina z nich ani nemůže pořádně bojovat. Něco ti řeknu, možná bych ti mohl najít místo v jedné z posádek Starého Ježatce. Třetí kámen si dává na čas. Budu za to chtít jen polovinu tvého podílu.“
„Možná, pokud se mi nepodaří najít chlapce, ke kterým patřím,“ odpověděl Thanos. Každý okamžik, který byl tady, byl okamžik, kdy nebyl na cestě zpátky do Delosu s jedinou posádkou, která by se ho nepokusila zabít v okamžiku, kdy by zjistila, co je zač.
Druhý muž pokrčil rameny. „Takhle pozdě už lepší nabídku nedostaneš.“
„Uvidíme,“ odpověděl Thanos a vyrazil k lodím.
Naoko musel vypadat, že se dívá po jedné z lodí flotily, ke které se údajně chtěl přidat. Doufal ale, že žádnou takovou nenajde. Poslední věcí, kterou by si přál, byla nucená služba v šeropelském námořnictvu.
Kdyby to ale bylo nutné, klidně by to udělal. Pokud by to znamenalo, že se bude moct vrátit k Ceres, pokud by to znamenalo, že jí bude moct pomoct, risknul by to. Odehrál by svoji roli šeropelského válečníka, který se snaží dostat na loď. Kdyby tu ještě byla hlavní flotila, možná by to byla první věc, kterou by udělal. Pokusil by se dostat co nejblíž k Prvnímu kameni a zabít ho.
Ale teď, i kdyby plul s druhou flotilou, by se dostal do Delosu už příliš pozdě. Rozhodně by nemohl nikomu pomoci. Proto procházel mezi loděmi a sledoval válečníky, jak nosí sudy s čerstvou vodou a bedny s jídlem. Thanos prorazil díru minimálně do tří soudků, ale taková chabá sabotáž nemohla podobnou flotilu nijak zpomalit.
Raději se dál rozhlížel. Viděl muže i ženy chystající si zbraně a poutající otroky k veslům. Viděl prachem pokryté kněží, kteří pronášeli modlitby, přáli štěstí flotile a obětovali zvířata takovým způsobem, že se z prachu a popela stávalo krvavé bláto. Viděl dvě skupiny vojáků s různými prapory, jak se hádají, která skupina má právo projít jako první.
Viděl toho hodně, co ho rozčilovalo, a ještě víc, kvůli čemu se bál o Delos. Nemohl najít jednu věc a byla to právě věc, kterou najít chtěl. Byly tu stovky lodí všech možných tvarů, velikostí a barev. Byly tu lodě až po okraj nabité drsnými válečníky, i čluny, které vypadaly, že to jsou jen narychlo přestavěné vyhlídkové bárky, ze kterých by se lidé měli na invazi spíš dívat, než se jí účastnit.
Co ale neviděl, byla loď, na které sem připlul. Potřeboval se dostat zpátky k Ceres, a právě teď Thanos neměl ani ponětí, jak to udělat.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Stephania probíhala hradem, poháněl ji zvuk válečných rohů. Utíkala jako jelen před skupinou lovců. Pokud se nedostane pryč teď, nebude úniku. Co se týká Ceres, udělala toho už dost.
„Jen ať se o ni postará Šeropel,“ pronesla.
Vracela se hradem ve svých stopách, na místo, kde se vstupovalo do tunelů pod městem. Doufala, že Elethe stále hlídá únikovou cestu tak, jak jí přikázala. Byl čas utéct. Pokud by je chytili rebelové, bylo by to špatné. Pokud by se ale zapletly do bitvy mezi Delosem a Pěti kameny, bylo by to mnohem horší.
Až na to…
Stephania se zastavila a podívala se z okna směrem k přístavu. Viděla nebe potemnělé střelami, hořící lodě a invazní flotilu jako temnou stuhu blížící se k pobřeží. Stephania přeběhla na místo, kde měla výhled přes hradby z druhé strany, a viděla za nimi hořet ohně.
Ať se teď vydá kterýmkoli směrem, všude narazí na nepřátele. Nemohla vyklouznout po moři, stejnou cestou, jako se dostala do Delosu. Nemohla riskovat únik z města za hradby, protože pokud by v čele invaze stála ona, vyslala by nájezdníky, aby zapalovali vesnice a hnali lidi zpátky k Delosu. Nemohla si dovolit chodit po Delosu, protože by ji mohli uvěznit povstalci.
Kde ale byli všichni ti vojáci? Stephania cestou dovnitř prošla kolem několika stráží, její přestrojení bohatě stačilo k tomu, aby je převezla. Nebylo jich ale moc. Hrad působil jako loď duchů, opuštěný kvůli mnohem zásadnějším záležitostem. Když vyhlédla ven, viděla povstalce v naleštěných zbrojích a se sesbíranými zbraněmi, jak pochodují ulicemi. Určitě jich bylo několik poblíž, ale kolik a kde?
Stephanii něco napadlo. Byla to spíš jen možnost než skutečný plán. Přesto, čím víc nad tím přemýšlela, tím víc jí to připadalo jako nejlepší volba. Nepatřila k těm, kteří se vrhali kupředu bez přemýšlení. V jejích kruzích by tak totiž padla do rukou někomu jinému, dočkala by se vyhnanství nebo něčeho horšího.
Byly ale časy, kdy si situace žádala rozhodnou akci. Když bylo v sázce něco důležitého, mohla být zdrženlivost stejně špatná, jako přílišná rychlost.
Stephania konečně dorazila k Elethe, která se neustále rozhlížela. Bloudila pohledem od vstupu do tunelů k městu a zase zpátky, jako by čekala, že se každou chvíli přiženou hordy nepřátel.
„Je čas jít, má paní?“ zeptala se Elethe. „Je Ceres mrtvá?“
Stephania zavrtěla hlavou. „Došlo ke změně plánu. Pojď se mnou.“
K Elethině cti je nutno říct, že nezaváhala. Vyrazila za Stephanií i přes všechny obavy, které musela cítit.
„Kam jdeme?“ zeptala se Elethe.
Stephania se usmála. „Do žaláře. Rozhodla jsem se, že mě vydáš povstalcům.“
To služebnou šokovalo. I když to nebylo nic v porovnání s tím, jak se zatvářila, když jí Stephania vylíčila svůj plán.
„Jsi připravená?“ zeptala se jí Stephania, když se dostaly k žaláři.
„Ano, má paní,“ odpověděla Elethe.
Stephania složila ruce za zády, aby to vypadalo, že je svázaná, a pak vyrazila kupředu. Snažila se vypadat, že je strašlivě vyděšená. Elethe svoji roli drsného povstalce, který zrovna zajal nepřítele, hrála překvapivě dobře.
U hlavních dveří hlídala dvojice strážných, seděli u stolu a hráli karty. Očividně měli dlouhou chvíli. Některé věci se nezmění, ať už velí kdokoli.
Když se Stephania přiblížila, vzhlédli. Stephanii pobavilo překvapení, které v jejich pohledech viděla.
„Je to… ty jsi zajala paní Stephanii?“ zeptal se jeden.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se druhý. „Kde jsi ji našla?“
Stephania v jejich hlasech slyšela, že tomu nemůžou uvěřit. Ale také to, že neví, co dál dělat.
„Plížila se z Ceresiných komnat,“ odpověděla Elethe. Služebná byla skutečně dobrá lhářka. „Můžete… potřebuji to někomu říct, ale nevím komu.“
Dobrý tah. Oba se teď dívali na Elethe, jako by se nemohli rozhodnout, co udělat. To byl okamžik, kdy Stephania použila jehly, které měla skryté v dlaních. Bodla jimi strážné do krku. Hmátli po zbraních, ale jed účinkoval velmi rychle a krví se jim rozšířil do celého těla. O dva údery srdce později už oba leželi na zemi mrtví.
„Podej klíče,“ přikázala Stephania a pokynula k jednomu ze strážných.
Elethe ji poslechla a odemkla žalář. Cely byly nacpané k prasknutí. Přesně tak, jak Stephania očekávala. Nebo alespoň doufala. Každopádně tam nebyli žádní další strážní. Všichni bojeschopní muži byli očividně na hradbách.
V žaláři byli muži, kteří patřili k vojákům a strážným, mučitelům nebo loajálním královským. Stejně tak i ženy. Stephania viděla několik svých služebných, které jí teď připadaly poněkud hloupé. V této situaci by i ona sama považovala za rozumnější, kdyby zradily loajalitu vůči ní a předstíraly službu novému režimu. Hlavní ale bylo, že je našla.
„Paní Stephanie?“ pronesla jedna, jako by nemohla uvěřit vlastním očím. Jako kdyby byla Stephania jejich spasitelka.
Stephania se musela pousmát. Líbilo se jí, když ji lidé viděli jako svoji hrdinku. Většinou pak byli ochotni obětovat mnohem víc, než by obětovali kvůli obyčejné poslušnosti. A navíc se jí líbilo, když mohla proti Ceres použít její vlastní zbraně.
„Poslouchejte,“ pronesla. „Hodně vám toho sebrali. Měli jste toho tolik a rebelové, tihle prosťáčci, se odvážili vám to sebrat. Přišel čas vzít si to zpátky.“
„Přišla jsi nás osvobodit?“ zeptal se jeden bývalý voják.
„Přišla jsem udělat mnohem víc,“ odpověděla Stephania. „Získáme zpět hrad.“
Nečekala nadšení. Nebyla romantik, který potřeboval blázny, aby mu tleskali při každém rozhodnutí. Nervózní mumlání ale nebylo příjemné.
„Copak se bojíte?“ vykřikla.
„Tam nahoře budou rebelové!“ bránil se jeden ze šlechticů. Stephania ho znala. Hlavní správce Scarel vyzýval ostatní, jen pokud věděl, že vyhraje.
„Ne dost na to, aby udrželi hrad,“ odpověděla Stephania. „Ne teď. Všichni povstalci, kteří toho jsou schopní, jsou na hradbách a snaží se odvrátit invazi.“
„A co je s invazí?“ ozvala se nějaká šlechtična. Nebyla o moc lepší než šlechtic, který mluvil před ní. Stephania věděla, jaké věci dělala, než se provdala kvůli penězům. Většina lidí by se při zmínce o nich červenala.
„Aha, chápu,“ odpověděla Stephania. „Raději budete sedět v hezkém a bezpečném žaláři, dokud to všechno neskončí. No a co pak? Přinejlepším strávíte své životy v téhle páchnoucí díře, pokud se ovšem rebelové nerozhodnou vás v tichosti odpravit, až zjistí, jak hrozní vězni jste. A pokud vyhraje druhá strana… myslíte si, že vás cely ochrání? Pro ně už nebudete urození. Budete sloužit jejich zábavě. Krátké zábavě.“
Odmlčela se, aby ostatní mohli zpracovat její slova. Potřebovala, aby se cítili jako zbabělci už jen při představě, že by tu zůstali.
„Nebo můžete vyjít ven,“ pokračovala Stephania. „Zmocníme se hradu a zavřeme ho před našimi nepřáteli. Zabijeme ty, kteří se nám postaví. S Ceres už jsem se vypořádala, takže nás nezastaví. Udržíme hrad, dokud se rebelové a nájezdníci nepobijí mezi sebou, a pak získáme zpátky i Delos.“
„Pořád tu jsou strážní,“ pronesl někdo. „A bojepáni. Nemůžeme bojovat s bojepány a vyhrát.“
Stephania pokynula Elethe, která začala odemykat cely. „Vždycky je nějaký způsob. S každým strážným, kterého zabijeme, získáme další zbraně. A víme, kde je zbrojnice. Ale klidně si tu zůstaňte a shnijte. Zavřu dveře a později sem pošlu několik mučitelů. Je mi to jedno.“
Následovali ji. Přesně, jak Stephania předpokládala. Nezáleželo na tom, jestli to udělali ze strachu, hrdosti nebo kvůli loajalitě. Záleželo na tom, že ji následovali. Následovali ji skrz hrad a Stephania začala udělovat rozkazy. I když se snažila, aby to jako přímé rozkazy neznělo. Alespoň prozatím ne.
„Lorde Hwele, mohl bys vzít několik schopných mužů a zapečetit kasárna strážných?“ pronesla Stephania. „Nechceme, aby se z nich povstalci dostali ven.“
„A muži věrní Impériu?“ zeptal se šlechtic.
„Ti mohou dokázat svoji věrnost tím, že zabijí zrádce,“ odpověděla Stephania.
Šlechtic spěchal, aby splnil její rozkaz. Poslala jednu ze služebných, aby sehnala ostatní, a požádala šlechtičnu, aby předala rozkazy sloužícím, kteří si zachovali loajalitu.
Stephania přelétla pohledem po skupině, která ji doprovázela. Přemýšlela, kdo jí bude užitečný, kdo měl tajnosti, které proti němu mohla využít. Čí slabosti bude snadné využít k ovládání druhých a kdo pro ni bude nebezpečný. Šlechtice, který se tolik bál boje, poslala hlídat brány a hašteřivou vdovu poslala do kuchyně, kde nemohla napáchat žádné škody.
Cestou se k nim přidávali další lidé. Strážní a sloužící se k nim přidávali přesně podle rčení kam vítr, tam plášť. Stephaniiny služebné před ní poklekaly a nechaly se odesílat s úkoly pryč.
Občas narazili na povstalce, který se nechtěl přidat. Takový člověk zemřel. Někteří zemřeli rychle při útoku šlechticů, kteří je připravovali o zbraně a tloukli je k smrti. Jiní zemřeli s nožem v zádech nebo s otrávenou šipkou v krku. Stephaniiny služebné věděly, jak plnit své povinnosti.
Když Stephania uviděla královnu Athénu, uvědomila si, že přemýšlí, co s ní provede.
„Co se to děje?“ zeptala se královna. „O co tu jde?“
Stephania její blekotání ignorovala.
„Tio, chci, abys zjistila, jak to vypadá ve zbrojnicích. Potřebujeme zbraně. Předpokládám, že hlavní správce Scarel už někde bojuje.“
Pokračovala v chůzi směrem k velké síni.
„Stephanie,“ pronesla královna Athéna. „Žádám tě, abys mi vysvětlila, co se děje.“
Stephania pokrčila rameny. „Udělala jsem to, co jsi měla udělat ty. Osvobodila jsem tuhle loajální skupinu.“
Byl to tak prostý argument, a přitom tak elegantní, že nebylo nutné říkat víc. To Stephania zachránila ostatní šlechtice. To jí dlužili za svoji svobodu a možná i životy.
„Já byla také zajata,“ vyštěkla královna.
„Aha, samozřejmě. Kdybych to věděla, osvobodila bych tě společně s ostatními. Teď mě ale omluv, musím získat hrad.“
Stephania vyrazila pryč. Věděla, že nejlepší způsob, jak vyhrát hádku, je nedat druhému šanci mluvit. Nebyla překvapená, když ji ostatní následovali.
Zaslechla zvuk blízkého boje. Pokynula těm, kteří ji následovali, a zamířila ke schodišti. Chtěla se dostat na balkon. Rychle našla to, co hledala. Samozřejmě dobře věděla, kam jít, stejně jako všichni ostatní.
Dole viděla boj, který by zřejmě většinu lidí zaujal. Tucet svalnatých mužů, z nichž žádný neměl stejnou zbroj ani zbraň, jako kterýkoli další, bojoval před hlavní bránou. Bojovali proti nejméně dvojnásobné přesile strážných vedených hlavním správcem Scarelem. Na začátku boje byla přesila možná trojnásobná. Zdálo se ale, že svalnatí muži vyhrávají. Stephania viděla těla mužů v imperiálních zbrojích ležící na dlažbě všude kolem. Šlechtic, který si rád vybíral, s kým bude bojovat, zřejmě konečně přebral.
„Blázen,“ pronesla Stephania.
Stephania je okamžik sledovala. Kdyby toho v Aréně neviděla už dost, možná by v tom spatřila i jistou divokou krásu. Viděla muže s obrovskou sekerou, jak toporem srazil k zemi dva protivníky, pak se obrátil a zaťal ji do jednoho z nich tak prudce, že ho málem přesekl vejpůl. Bojepán s řetězem v rukách se dostal za záda jinému vojákovi a omotal mu řetěz kolem krku.
Byla to impozantní ukázka statečnosti. Možná, že ji mělo dřív napadnout koupit si tucet bojepánů a proměnit je ve správně loajální osobní stráž. Jediným problémem by byl jejich nedostatek nenápadnosti. Stephania se otřásla, když viděla cákanec krve, který vyletěl málem až k balkonu.
„Nejsou úžasní?“ zeptala se jedna ze šlechtičen.
Stephania se na ni podívala s tak zachmuřeným výrazem, jaký jen dokázala zahrát. „Myslím, že jsou to blázni.“ Luskla prsty směrem k Elethe. „Elethe, nože a luky. Hned.“
Služebná přikývla a Stephania ji sledovala, když společně s ostatními tasila vrhací zbraně a šipky. Několik strážných mělo krátké luky ze zbrojnice. Jeden měl lodní kuši, která určitě sloužila lépe na palubě než na balkoně. Váhali.
„Máme tam naše lidi,“ pronesl šlechtic.
Stephania mu vytrhla z ruky lehký luk. „Jenže ti stejně zemřou, když s nimi tak špatně bojují. Takhle nám alespoň dávají šanci zvítězit.“
Vítězství bylo vše, o co tu šlo. Jednoho dne to možná ostatní pochopí. Ale možná by bylo lepší, kdyby nepochopili. Stephania by byla nerada, kdyby je musela zabít.
Teď ale sebrala luk a pokusila se napnout tětivu. S jejím rozměrným břichem to nebylo nic lehkého, ale když střílela směrem dolů, téměř na tom nezáleželo. Rozhodně nezáleželo na tom, že neměla čas mířit. Vzhledem k množství lidí dole bylo jisté, že něco trefí.
A co víc, ostatní to považovali za signál.
Rozpršely se šípy. Stephania sledovala, jak jeden prorazil svaly na bojepánově paži. Bojepán zařval jako zraněné zvíře, pak ho zasáhly další tři šípy do hrudi. Nože se leskly a řezaly a bodaly a nořily se do masa. Muži zasažení otrávenými šipkami nejspíš ani nezaznamenali otravu a už je srážely šípy.
Stephania viděla, že s bojepány padají i imperiální vojáci. Hlavní správce Scarel na ni upřel obviňující pohled. Rukou svíral šipku z kuše, která mu prorazila břicho. Muži dál padali pod útoky bojepánů nebo nacházeli mezery v jejich obraně jen proto, aby za okamžik padli zasažení šípy.
Stephanii to bylo jedno. Až ve chvíli, kdy padl poslední bojepán, pozvedla ruku a zastavila útok.
„Tolik…“ začala šlechtična, ale Stephania se k ní prudce obrátila.
„Nebuď hloupá. Připravili jsme Ceres o její zálohy a získali jsme hrad. Na ničem jiném nezáleží.“
„A co Ceres?“ zeptal se jeden ze strážných. „Je mrtvá?“
Stephania přimhouřila oči. Tohle byla jediná část jejího plánu, která ji rozčilovala.
„Zatím ne.“
Musejí udržet hrad, než skončí invaze. Pokud by se rebelům nějak podařilo získat ho zpátky, bude se jim Ceres hodit k vyjednávání. Možná se jim bude hodit i jako dar pro Pět kamenů Šeropelu. Když bude Ceres naživu, možná to dokonce přiláká Thana, aby se ji pokusil zachránit. Stephania by se jim pak mohla pomstít oběma současně.
Prozatím to znamenalo, že Ceres nesmí zemřít. Přesto ale může trpět.
Může a také bude.
