Kitabı oku: «Hrdinka, Zrádkyně, Dcera », sayfa 3
KAPITOLA PÁTÁ
Ceres se vznášela nad ostrovy z hladkého kamene, které byly tak krásné a nádherné, až se jí z toho draly do očí slzy. Poznala práci Prastarých. Téměř okamžitě si vzpomněla na svoji matku.
Vzápětí ji uviděla v dálce před sebou, stále ještě zahalenou v mlze. Spěchala k ní, dokonce viděla, jak se k ní matka otáčí, ale nezdálo se, že se k ní přibližuje.
Byla mezi nimi široká propast. Ceres skočila a napřáhla ruku. Viděla, že její matka také natahuje ruku, aby ji zachytila, a Ceres si na okamžik myslela, že se jí to podaří. Otřely se o sebe prsty a pak už Ceres jen padala.
Dopadla doprostřed bitvy. Kolem se míhaly postavy. Byli tu i mrtví, jejich smrt jim očividně nijak nebránila bojovat. Lord West bojoval po boku Anky, Rexus po boku stovky mužů, které Ceres pobila v nejrůznějších soubojích. Byli všude kolem, bojovali mezi sebou, bojovali proti celému světu…
Poslední dech stál přímo před ní. Bývalý bojepán byl stejně ohromný a děsivý, jako vždy. Ceres si uvědomila, že právě přeskočila jeho hůl s čepelemi a natáhla ruku, aby ho proměnila v kámen tak, jako minule.
Tentokrát se ale nic nestalo. Poslední dech ji srazil k zemi a triumfálně se nad ní tyčil. Teď se z něj ale stala Stephania a místo zbraně držela lahvičku, ze které stoupaly výpary, které Ceres štípaly v nose.
Pak se Ceres probudila. Ihned si uvědomila, že skutečnost nebyla o nic lepší než její sny.
Když se probrala, cítila pod rukama drsný kámen. Na okamžik si pomyslela, že ji Stephania nechala v její komnatě, nebo že je možná dokonce stále s ní. Ceres se prudce obrátila, aby s ní mohla bojovat. Zjistila ale, že na to nemá prostor.
Nutila se dýchat pomalu, bojovala se strachem, který se jí postupně zmocňoval a hrozil, že ji připraví o rozum. Všude kolem byly kamenné zdi. Až když se podívala vzhůru a uviděla kovovou mříž, uvědomila si, že je v díře, a ne pohřbená zaživa.
Díra byla stěží dost široká k tomu, aby si v ní sedla. Rozhodně si v ní nemohla lehnout a natáhnout nohy. Ceres se natáhla vzhůru a ohmatala mříž. Pokusila se vyvolat svoji moc, aby je ohnula nebo roztrhla.
Nic se nestalo.
Zmocnila se jí hrůza. Znovu se pokusila vyvolat svoji moc, tentokrát pomalu a jemně. Vzpomínala na to, jak ji matka napomínala, když se příliš vyčerpala při pokusu o získání města.
Cítila se teď podobně, ale současně úplně jinak. Předtím to bylo, jako kdyby místa, kterými její moc proudila, byla spálená, bolela ji tolik, že svoji moc nemohla použít. Připadala si prázdná.
Tentokrát se ale cítila jako normální člověk. I když jí to připadalo jako méně než nic v porovnání s tím, čím byla ještě před nedávnem. Nebylo pochyb, kdo za to může: Stephania a její jed. Někde se jí nějak podařilo zjistit, jak Ceres připravit o moc, kterou jí propůjčovala krev Prastarých.
Ceres plně cítila rozdíl mezi současným stavem a tím, co se stalo předtím. Minule to bylo jako dočasná slepota – stalo se toho příliš v příliš krátkém čase, ale postupně se to zlepšovalo. Tentokrát to ale bylo, jako by jí vrány vyklovaly oči.
Přesto se znovu chopila mříží, doufala, že se plete. Napjala se, zabrala ze všech sil. Mříž se nepohnula ani o kousek. Nepohnula se dokonce ani, když Ceres zabrala tak silně, až si sedřela kůži na dlaních.
Překvapeně vykřikla. Někdo na ni shora chrstnul vědro vody. Celá mokrá padla na zem a schoulila se u kamenné zdi. Když jí do zorného pole vešla Stephania, pokusila se Ceres nasadit drsný výraz. Právě teď jí ale byla příliš velká zima a byla příliš mokrá na to, aby to vypadalo věrohodně. Stephania se posměšně sklonila nad mříží.
„Takže jed zabral,“ pronesla bez okolků. „No, ještě aby ne, když jsem za něj tak draze zaplatila.“
Ceres viděla, jak si Stephania sáhla na břicho, ale nestihla se zeptat, co tím Stephania myslela.
„Jak se cítíš, když jsem tě připravila o jedinou věc, díky které jsi byla výjimečná?“ zeptala se Stephania.
Jako kdybych uměla létat, ale teď se nemohla ani plazit. Ceres se ale nechystala dopřát jí to potěšení.
„Nezažily jsme tohle už jednou, Stephanie?“ zeptala se. „Víš, jak to dopadne. Já uteču a ty dostaneš, co si zasloužíš.“
Stephania na ni chrstla další vědro vody. Ceres se vrhla proti mřížím. Slyšela přitom Stephaniin smích, což ji ještě víc rozzuřilo. Bylo jí jedno, že nemá k dispozici svoji moc. Pořád ještě měla výcvik jako bojepán a hodně se toho naučila na ostrově u lesních lidí. Pokud to bude nutné, zardousí Stephanii holýma rukama.
„Podívej se na sebe. Chováš se jako zvíře, což taky jsi,“ pronesla Stephania.
To stačilo, aby se Ceres trochu zklidnila. Nechystala se chovat tak, jak si Stephania přála.
„Měla jsi mě zabít, když jsi měla příležitost,“ pronesla Ceres.
„To jsem chtěla,“ odpověděla Stephania, „ale věci se občas nevyvíjejí tak, jak bychom si přáli. Jen se podívej, jak se to vyvinulo mezi tebou a Thanem. Nebo mnou a Thanem. Konec konců, to se mnou se oženil, že?“
Ceres se musela zapřít rukama o stěnu, aby se uklidnila a odolala pokušení znovu se na Stephanii vrhnout.
„Bývala bych ti podřízla krk, ale pak jsem zaslechla válečné rohy,“ pokračovala Stephania. „A pak mi došlo, že bude snadné zmocnit se hradu. Takže jsem si ho vzala.“
Ceres zavrtěla hlavou. Nemohla tomu uvěřit.
„Hrad jsem osvobodila.“
Udělala mnohem víc než jen to. Naplnila ho rebely. Zajala lidi, kteří byli loajální Impériu, a uvěznila je. Ostatním dala šanci, dala…
„Aha, už ti to dochází, že?“ zeptala se Stephania. „Všichni ti lidé, kteří ti tak ochotně děkovali za svobodu, se ke mně stejně ochotně přidali. Budu si na ně muset dát pozor.“
„Budeš si muset dávat pozor na spoustu věcí,“ vyštěkla Ceres. „Myslíš si, že tě rebelové jen tak nechají hrát si na královnu? Nebo bojepáni?“
„Ach,“ vzdychla přehnaně rozpačitě Stephania. Ceres vyděšeně čekala, co přijde dál. „Asi pro tebe mám špatnou zprávu týkající se tvých bojepánů. Ukázalo se, že i ten nejlepší bojovník zemře, když ho zasáhneš šípem do srdce.“
Pronesla to tak netečně, tak posměšně, ale i kdyby to byla jen z poloviny pravda, Ceres by to zlomilo srdce. Bojovala po boku bojepánů. Cvičila s nimi. Byli to její přátelé a spojenci.
„Prostě se ti líbí být krutá,“ prohlásila Ceres.
K jejímu překvapení Stephania zavrtěla hlavou.
„Nech mě hádat. Myslíš si, že nejsem o nic lepší než ten idiot Lucious? Muž, který si nedokázal nic užít, pokud přitom někdo jiný nevřískal bolestí? Myslíš, že jsem jako on?“
Z Ceresina pohledu to vypadalo jako dost přesný popis. Zvlášť s ohledem na to, co mělo pravděpodobně přijít dál.
„A nejsi?“ zeptala se Ceres. „Ach, omlouvám se, už jsem si myslela, že to ty jsi mě hodila do kamenné díry a chtěla mě tu čekat na smrt.“
„Vlastně čekáš na mučení,“ pronesla Stephania. „Ale to jsi jen ty. Ty si zasloužíš všechno, co si pro tebe chystám. Protože jsi mi toho tolik sebrala. Thanos byl můj.“
Možná tomu skutečně věřila. Možná upřímně věřila tomu, že je normální zabíjet své soupeře v lásce i v životě.
„A co to ostatní?“ zeptala se Ceres. „Pokusíš se mě snad přesvědčit, že jsi v jádru dobrý člověk? Protože se obávám, že ten dojem vzal za své s lodí, která mě měla vzít na Ostrov vězňů.“
Možná ji neměla tak popichovat, protože Stephania vzala třetí vědro vody. Zdálo se, že se chvíli rozmýšlí, co s ním udělat, pak ale pokrčila rameny a vychrstla jeho obsah na Ceres. Voda byla mrazivě studená.
„Chci jen říct, že dobrota s tím nemá co dělat, hlupačko,“ štěkla na třesoucí se Ceres. „Žijeme ve světě, který se tě bez ptaní pokusí připravit o vše, co máš. Zvlášť, když jsi žena. Vždycky tu budou tací, jako Lucious. Vždycky se najde někdo, kdo chce jen brát.“
„A s takovými bojujeme,“ prohlásila Ceres. „Osvobozujeme ostatní! Chráníme je.“
Stephanii to rozesmálo.
„Vážně věříš tomu, že ty šílenosti fungují, že ano?“ zeptala se Stephania. „Myslíš si, že lidé jsou v jádru dobří, a když jim dáš šanci, budou se chovat správně.“
Pronesla to, jako by to bylo něco, z čeho si jde dělat legraci. Jako kdyby to nebyl dobrý přístup k životu.
„Takový ale život není,“ pokračovala Stephania. „Život je boj, ve kterém musíš bojovat, jakýmkoli způsobem dokážeš. Nikomu nesmíš dopřát moc, aby ti vládnul, ale sama shromažďuješ tolik moci, kolik můžeš, protože právě tak máš sílu rozdrtit ty, kteří se tě pokusí zradit.“
„Nepřipadám si zrovna zdrceně,“ opáčila Ceres. Nehodlala připustit, aby Stephania viděla, jak moc slabá se právě cítí. Jak prázdná se cítí. Bude se tvářit, že je silná, a bude doufat, že se jí podaří najít způsob, jak znovu zesílit.
Stephania pokrčila rameny.
„Ještě budeš. Tvoji rebelové právě bojují s armádou Šeropelu. Možná se jim podaří zvítězit. Pak tě vyměním za možnost volného odchodu z města i s tolika věcmi, kolik jen poberu. Spíše bych ale řekla, že se Šeropel prožene městem jako záplavová vlna. Nechám ji rozbít se o hradby a pak si s nimi promluvím.“
„Ty si myslíš, že se muži jako oni budou bavit s tebou?“ zasmála se Ceres. „Zabijí tě.“
Ceres si nebyla jistá, proč vlastně Stephanii varovala. Na světě by bylo lépe, kdyby Stephanii někdo zabil. I kdyby to měla být armáda Šeropelu.
„Myslíš, že jsem si to nepromyslela?“ odporovala Stephania. „Šeropel je rozdělený. Nemůže si dovolit nechat své vojáky sedět na místě a obléhat hrad, který nejde rychle dobýt. Během několika týdnů by začali bojovat mezi sebou, pokud ne dřív. Budou se mnou mluvit.“
„A myslíš, že s tebou budou jednat na rovinu?“ zeptala se Ceres.
Někdy skutečně nemohla uvěřit tomu, jak arogantní Stephania je.
„Nejsem blázen,“ pronesla Stephania. „Na prvním setkání nechám jednu svoji služebnou, aby se za mě vydávala. Takže pokud by se nás pokusili zradit, budu mít čas utéct skrz tunely. A potom vytáhnu tebe. Na kolenou a v řetězech. Předám tě Prvnímu kameni Irrienovi. Dar, díky kterému začnou mírová jednání. A kdo ví, možná, že bude První kámen Irrien… přístupný tomu, aby se naše dva národy spojily. Cítím, že po boku někoho takového bych dokázala velké věci.“
Ceres při těch slovech zavrtěla hlavou. Rozhodně se nechystala pokleknout na Stephaniin příkaz, ani na příkaz jakéhokoli jiného šlechtice. „Myslíš si, že ti poskytnu to zadostiučinění—“
„Myslím, že nemusím čekat, až mi ty cokoli poskytneš,“ vyštěkla Stephania. „Můžu si od tebe vzít cokoli, co budu chtít. Včetně tvého života. Pamatuj si, co ti řeknu: kdyby nebylo téhle války, poskytla bych ti milosrdenství a rovnou tě zabila.“
Zdálo se, že Stephania má skutečně divný pohled na to, jak vypadá milosrdenství, a vlastně i na všechno ostatní.
„Co se s tebou stalo?“ zeptala se jí Ceres. „Proč jsi taková?“
Stephania se při těch slovech usmála. „Viděla jsem svět, jaký je. A teď svět uvidí, jaká jsi ty. Nemůžu tě zabít, takže zničím symbol, za který ses vydávala. Budeš bojovat za mě, Ceres. Znovu a znovu, bez moci, díky které si lidé mysleli, že jsi něco zvláštního. A mezi námi, najdeme způsob, jak to udělat ještě horší.“
Znělo to úplně stejně, jako kdyby mluvil Lucious nebo kterýkoli jiný královský.
„Mě nezlomíš,“ slíbila jí Ceres. „Nezhroutím se a nebudu pro tvé pobavení prosit o milost. Ani kvůli tvé ubohé mstě, nebo jak tomu chceš říkat.“
„Ale budeš,“ slíbila jí na oplátku Stephania. „Poklekneš před Prvním kamenem Šeropelu a budeš škemrat, aby ses mohla stát jeho otrokem. O to se postarám.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Felene ve své době ukradla spoustu lodí a teď měla radost, že tahle patří k těm lepším. Byl to spíš člun než loď, ale i tak se na něm plulo krásně. Zdálo se, že reaguje na pouhou myšlenku. Felene měla pocit, jako by s lodí tvořila jednu duši.
„Jedna díra mě nedostane,“ pronesla Felene a vylila vodu, která se do loďky nahrnula přes bok. I to ji bolelo a ve chvílích, kdy musela veslovat, protože vítr ustal…
Už při té myšlence se otřásla.
Opatrně zkoušela, co jí zranění dovolí. Hýbala rukou všemi směry, aby natáhla svaly na zádech. Při některých pohybech mohla své zranění úplně ignorovat, ale při některých—
„Do hlubin s tebou!“ zaklela Felene, když jí zády projela žhavá bolest.
Nejhorší na tom bylo, že každý záblesk bolesti s sebou přinášel vzpomínky na bodnutí. Na pohled do Elethiných očí, když Stephania vrazila Felene dýku do zad. Každý záchvěv fyzické bolesti s sebou přinášel pachuť zrady. Odvážila se doufat…
„V co?“ vykřikla Felene. „Že budeš konečně šťastná? Že odpluješ s princezničkou a nějakou krásnou holkou a svět vám prostě dá pokoj?“
Byla to hloupá myšlenka. Svět nikomu nedopřával šťastné konce, o jakých zpívali bardi ve svých pohádkách. Rozhodně ne zlodějům, k jakým Felene patřila. Ať se stalo cokoli, vždycky bylo něco dalšího, co ukrást. Ať už to byl drahokam, část mapy, nebo srdce dívky, která pak…
„Tak dost,“ řekla si Felene. Bylo to ale obtížnější, než se zdálo. Některé rány se prostě nezahojí.
Ne že by se rána v zádech už zhojila. Na pláži ji sešila, jak nejlépe mohla, ale přesto se Felene začínala bát. Zvedla košili a nalila si na ránu mořskou vodu. Zaťala zuby, aby nekřičela bolestí, a co nejlépe ránu vymyla.
Felene zranili už dřív, ale tohle vypadalo vážně. Podobná zranění už viděla na ostatních lidech a obvykle to neskončilo dobře. Vzpomínala na horského vůdce, kterého zmrzačily drápy ledového leoparda, když se Felene pokoušela vykrást jeden z opuštěných chrámů. Vzpomínala na otrokyni, kterou zachránila po tom, co ji její pán do krve zbičoval, a kterou následně viděla umírat. Vzpomínala na hráče, který trval na tom, že zůstane u stolu i potom, co si do ruky vrazil střep z rozbité sklenice.
Felene věděla, že by bylo rozumné se obrátit zpět tam, odkud přišla, najít léčitele a odpočívat tak dlouho, než zase nabere zpět svojí sílu. Samozřejmě tou dobou už bude nejspíš po invazi a všichni budou kdo ví kde. Felene by už ale byla v pořádku a mohla by jít, kamkoli by se jí zachtělo.
Nemuselo jí záležet na tom, jak to s invazí dopadne. Konec konců, ona byla zlodějka. Vždycky bylo co krást a vždycky bude někdo, kdo ji bude chtít zastavit. Po válce by se jí dokonce mohlo vést ještě lépe, protože pak obvykle nejsou věci tolik pod kontrolou a pro dostatečně šikovné lidi se najdou způsoby, jak toho využít.
Mohla by se vrátit do Šeropelu, odpočinout si a vyrazit na nějakou novou výpravu. Mohla by hledat dlouho ztracené ostrovy, vyrazit do zemí, kde je vše ve stálém sevření ledu. Mohla by najít poklady, násilí, ženské a pití. Všechno, co dávalo jejímu životu smysl.
Důvod, proč příď jejího člunu stále ještě mířila k Delosu, byl prostý: budou tam Stephania a Elethe. Stephania jí lhala o Thanovi. Využila ji, aby se dostala do Šeropelu, a pak se ji pokusila zabít. A co víc, pokusila se zabít Thana, i když zvěsti, které se nesly Šeropelem naznačovaly, že dobytí města rebely zřejmě přežil.
Felene si uvědomila, že Stephanii nemůže odpustit to, co udělala. Felene za sebou při svých plavbách nechávala spoustu nepřátel, ale neměla ráda nevyřízené záležitosti. V Dubovém brodu bojovala kvůli rok staré urážce, a jednou pronásledovala zámečníka, který se ji pokusil okrást o její podíl, přes polovinu kontinentu.
Stephania, za to, co udělala, zemře. A co se týká Elethe…
V mnoha ohledech byla její zrada ještě horší. Stephania byla had a Felene to věděla už od chvíle, kdy vstoupila na loď. Elethe ji přiměla, aby k ní něco cítila. Téměř poprvé v životě se Felene odvážila uvažovat dál než k další krádeži a začala snít.
„A co jsem si to vysnila,“ řekla si v duchu. „Cestování po světě, zachraňování princezen a svádění krásných dam. Kdo si myslíš, že jsi? Nějaká hrdinka?“
Znělo to jako něco, co by mohl dělat Thanos, ale ne někdo, jako ona.
„Můj život by byl mnohem snazší, kdybych tě nepotkala, princi Thane,“ řekla Felene. Zatáhla za jedno z lan a změnila kurz lodi.
Nemyslela to ale vážně. Hlavní věc, která by se na jejím životě změnila, pokud by nebylo Thana, byla jeho délka. Bez Thana by zemřela na Ostrově vězňů. A navíc…
By to člověk, který měl svůj cíl. Muž, který za něčím šel, i když mu to Felene musela připomenout. Byl to muž, který byl připraven bojovat se vším, co se mu postavilo do cesty. Bojoval s Impériem, i když by pro něj bylo snazší nebojovat. Byl připraven položit svůj život, aby zachránil lidi, jako je Stephania. Přesně takové věci dělal pravý hrdina.
„Předpokládám, že kdybych byla trochu rozumná, zamilovala bych se do tebe,“ pronesla Felene při myšlence na prince. Rozhodně by bylo lepší zamilovat se do něj než do Elethe. V životě ale člověk nedostane to, co si přeje. A když přijde na lásku, rozhodně není možné si vybírat.
Stačilo, že Thanos byl muž hodný respektu, dokonce obdivu. Stačilo, že jen myšlenka na něj dělala z Felene lepšího člověka.
„Když už ne rozumnějšího.“
Felene si povzdechla. Nemělo smysl, aby se dohadovala sama se sebou. Věděla, co udělá dál.
Dostane se k Delosu. Pokud bude nějakým zázrakem stále ještě naživu, najde Thana. Najde Stephanii a najde Elethe. Krev za krev, smrt za smrt. Thanos by pravděpodobně volil laskavější a civilizovanější přístup, ale napodobovat ostatní jde jen do určité míry. A to, i když jde o prince.
Samozřejmě byl rozdíl dostat se k Delosu a dostat se do něj. V době, kdy dorazí, bude už město zmítané válkou, pokud přímo nepadne. O tom Felene nepochybovala. Šeropelská flotila bude pravděpodobně blokovat přístup do města. Blokování přístavů byla v době války obvyklá taktika.
Z toho si ale Felene nedělala těžkou hlavu. Několikrát už si slušně vydělala tím, že pašovala zboží a proklouzla kolem blokád. Jídlo, informace, lidé, kteří se chtěli dostat pryč. Všechno mělo svoji cenu.
Přesto si Felene nedokázala představit, jak by se asi šeropelští vojáci tvářili, kdyby byla tak hloupá a plula přímo do města. Už teď viděla části šeropelské flotily. Lodě rozprostřené po moři od Šeropelu až k Impériu jako perly na šňůře. Hlavní flotila odplula už dávno, a tak teď viděla plout lodě ve skupinách po třech a čtyřech. Šeropel se očividně snažil vytěžit z invaze co nejvíc.
Vzato kolem a kolem, tihle opozdilci byli zřejmě ti rozumnější. Felene se vždy přikláněla spíš na stranu těch, kteří přišli krást až po válce a neriskovali své životy v přímém boji. Byli to lidé, kteří si na sebe dávali pozor. Felenini lidé.
Což ji přivedlo na nápad. Felene zamířila člunem k jedné ze skupin. Zdravější rukou vytáhla nůž.
„Hoj!“ vykřikla svojí nejlepší šeropelštinou.
U hrazení se objevil muž a namířil na ni luk. „Myslíte, že vezmeme všechny—“
Felenin vržený nůž ho zastavil uprostřed věty. Muž zachroptěl, přepadl přes hrazení a se šplouchnutím zmizel pod vodou.
„Byl to jeden z mých nejlepších mužů,“ ozvalo se shora.
Felene se zasmála. „O tom pochybuju. Kdyby to tak bylo, neposlal bys ho, aby se podíval, jestli jsem hrozba. Ty jsi kapitán?“
„To jsem,“ ozvalo se.
To bylo dobře. Felene neměla čas vyjednávat s někým, kdo nebyl na správné pozici.
„Plujete do Delosu?“ zeptala se.
„A kam asi jinam?“ vykřikl kapitán. „Myslíš, že jsme vyrazili lovit ryby?“
Felene si vzpomněla na žraloky, kteří na ni útočili, když se snažila dostat na pobřeží. Pomyslela na tělo, které teď bylo pod hladinou a kolem kterého už se nejspíš hemží. „Možná. Návnada už je ve vodě a jsou tu občas pěkné kousky.“
„A v Delosu jsou ještě větší,“ odpověděl jí hlas. „Chceš se přidat k našemu konvoji?“
Felene pokrčila rameny, jako by jí to bylo jedno. „Předpokládám, že meč navíc se vždycky hodí.“
„A padesát mečů navíc se hodí tobě. Ale zdá se, že umíš bojovat. Nebudeš nás zdržovat a budeš jíst jen své zásoby. Je to fér?“
To bylo víc než fér, protože Felene našla způsob, jak se dostat do Delosu. Ať už bude blokáda kolem města jakkoli drsná, nikdo ji nebude podezírat, když je součástí výpravy ze Šeropelu.
„Je to fér,“ vykřikla. „Pokud nebudete zdržovat vy mě.“
„Těšíš se na zlato, to se mi líbí.“
Mohlo se jim líbit, cokoli chtěli. Hlavně, když nechají Felene na pokoji. Ať si myslí, že je tu kvůli zlatu. Jediná věc, na které Felene záleželo, bylo—
Záchvat kašle Felene překvapil. Byl tak silný, že ji málem roztrhnul. Měla pocit, že jí hoří plíce. Dala si ruku před pusu a zjistila, že ji má od krve.
„Jsi v pořádku?“ vykřikl kapitán šeropelské lodi podezřívavým tónem. „To je krev? Ty máš nějakou hnusnou nemoc?“
Felene nepochybovala, že kdyby si myslel, že je to tak, nechal by ji plout samotnou. Buď tak, nebo by její loď rovnou spálil, aby se ujistil, že se nenakazí.
„Dostala jsem ránu do břicha při potyčce v docích,“ zalhala a otřela si ruku o hrazení. „Není to nic vážného.“
„Pokud kašleš krev, vypadá to dost vážně,“ odporoval kapitán. „Měla by ses vrátit a najít léčitele. Mrtvoly si zlato neužijou.“
Nejspíš to byla dobrá rada, ale Felene dobré rady nikdy moc neposlouchala. Zvlášť ne, když měla na práci lepší věci. Kdyby šlo jen o zlato, nejspíš by se vrátila, přesně jak jí muž doporučoval.
„Jo, to říkali,“ vtipkovala Felene. „Ale já říkám, že se dost nesnažili.“
Nechala kapitána, aby se smál. Měla na práci lepší věci.
Nastal čas zabít Stephanii a Elethe.
Ücretsiz ön izlemeyi tamamladınız.
