Kitabı oku: «Moc Zbraní », sayfa 2
Reece si nemohl pomoct, musel přemýšlet nad tím, jestli se všichni unaví natolik, že by začali jeden po druhém padat dolů.
Ozvalo se hlasité dunění kamenů a pak se na Reece sesypala malá lavina kamínků, které mu pršely na ramena, na hlavu i do očí. Zastavilo se mu srdce – zaslechl výkřik, jiný než předtím. Smrtelný výkřik. Koutkem oka zahlédl, jak se za ním řítí dolů, téměř rychleji než si to stihl uvědomit, lidské tělo.
Reece napřáhl ruku, aby ho zachytil, ale vše se seběhlo příliš rychle. Vše, co mohl dělat, bylo, že se obrátil a sledoval Kroga, který se s hlasitým jekotem volným pádem řítil po zádech dolů, přímo do nicoty.
KAPITOLA TŘETÍ
Kendrick seděl v sedle, vedle něj Erec, Bronson, Srog a za nimi tisíce jeho mužů. Všichni hleděli na Tira a imperiální jednotky. Nakráčeli přímo do pasti. Tirus je všechny prodal a Kendrick si uvědomil, že byla velká chyba mu věřit. Uvědomil si to ale až příliš pozdě.
Kendrick se ohlédl na pravou stranu a spatřil deset tisíc imperiálních vojáků vysoko na hřebeni údolí, šípy připravené ke střelbě. Po levé straně jich viděl stejný počet. A před ním jich stálo ještě víc. Kendrickových pár tisíc mužů nemělo šanci zvítězit nad takovou početní převahou. Ve chvíli, kdy by se o to pokusili, by byli zmasakrováni. A vzhledem k těm všem nataženým lukům stačil jediný špatný pohyb a rozpoutala by se jatka. Z geografického hlediska jim jejich pozice na úpatí hřebene také nijak nepomohla. Tirus si místo pro přepad vybral skvěle.
Kendrick mohl jen bezmocně sedět, tváře mu hořely vztekem a pobouřením. Upřeně hleděl na Tira, který seděl na koni a samolibě se na ně usmíval. Po jeho boku byli jeho čtyři synové a vedle nich ještě imperiální velitel.
„To jsou pro tebe peníze tolik důležité?“ zeptal se Kendrick Tira vzdáleného stěží deset stop. Hlas měl studený jako led. „Prodáš svoje vlastní lidi? Svoji vlastní krev?“
Tirus neprojevil ani špetku lítosti, místo toho se jeho úsměv ještě rozšířil.
„Tvoji lidé nejsou moje krev, pamatuješ?“ řekl. „To je důvod, proč si nemohu, podle vašich zákonů, nárokovat trůn svého bratra.“
Erec si rozzlobeně odkašlal a vmísil se do hovoru.
„Podle zákonů MacGilů přechází trůn na syna – ne na bratra.“
Tirus zavrtěl hlavou.
„To už nemá žádný význam. Na vašich zákonech už dál nezáleží. Síla nad zákony vždy zvítězí. Zákony tvoří silní. A teď, jak můžete všichni vidět, jsem já ten silnější. Což znamená, že od této chvíle tvořím zákony já. Následující generace si nebudou pamatovat žádný z vašich zákonů. Vše, co si budou pamatovat, je to, že já, Tirus, jsem byl král. Ne ty, ani tvoje sestra.“
„Nezákonní vládci se na trůnu nikdy dlouho neudrží,“ oponoval Kendrick. „Můžeš nás zabít. Můžeš dokonce přesvědčit Andronica, aby ti nechal trůn. Ale oba víme, že nebudeš vládnout dlouho. Vaz ti zlomí stejná zrada, jakou jsi připravil pro nás.“
Tira jeho řeč ani v nejmenším nevyvedla z míry.
„V tom případě si vychutnám krátké dny své vlády, dokud budu moct, a poté zatleskám muži, který mne dokáže zradit tak skvělým způsobem, jakým jsem zradil já vás.“
„Dost řečí!“ vykřikl imperiální velitel. „Okamžitě se vzdejte nebo budou všichni vaši muži pobiti!“
Kendrick na něj upřel svůj rozzuřený pohled. Věděl, že se musí vzdát i přesto, že se vzdát nechtěl.
„Složte zbraně,“ pronesl Tirus rozvážným, uklidňujícím hlasem, „a budu s vámi jednat spravedlivě, jako válečník s válečníky. Budete moji váleční zajatci. Možná nectím vaše zákony, ale ctím válečnické zásady. Slibuji ti, že se vám pod mojí ochranou nic nestane.“
Kendrick se ohlédl na Bronsona, Sroga i Ereca, všichni jeho pohled opětovali. Všichni hrdí válečníci, nikdo nepronesl ani slovo, pouze koně pod nimi nervózně přešlapovali.
„Proč bychom ti měli věřit?“ zvolal Bronson směrem k Tirovi. „Už jsi dokázal, že tvoje slovo nic neznamená. Docela mám chuť zemřít tady na bojišti, jen proto, abych setřel ten nafoukaný úsměv z tvého obličeje.“
Tirus obrátil svůj pohled na Bronsona a zamračil se.
„Mluvíš a přitom ani nejsi MacGil. Jsi McCloud. Nemáš žádné právo zasahovat do záležitostí MacGilů.“
Kendric se rychle ozval s obhajobou svého přítele: „Bronson je teď stejný MacGil, jako kdokoli z nás. Mluví hlasem našich mužů.“
Tirus zaskřípal zuby, očividně ho mluvení přestalo bavit.
„Volba je na tobě. Rozhlédni se kolem a uvidíš tisíce našich připravených lukostřelců. Převezli jsme tě. Pokud se jen pokusíte sáhnout po mečích, padnou tvoji muži mrtví přímo na místě, kde jsou. Situaci jistě chápeš sám dostatečně dobře. Jsou chvíle, kdy je třeba bojovat a chvíle, kdy je třeba se vzdát. Pokud chceš ochránit své muže, uděláš to, co by udělal každý dobrý velitel. Složíš zbraně.“
Kendrick několikrát zatnul zuby, připadal si, jako by měl zevnitř shořet. Nerad, ale přesto musel uznat, že Tirus má pravdu. Rozhlédl se a věděl, že by většina, ne-li rovnou všichni, jeho muži okamžitě zemřeli, pokud by se pokusili bojovat. I když sám velmi toužil po boji, byla by to sobecká volba. A i přesto, že Tirem pohrdal, cítil, že tentokrát mluví pravdu. Že jeho mužům nikdo neublíží. Když budou žít, mohou vždycky bojovat. Někdy jindy, na jiném místě, na jiném bojišti.
Ohlédl se na Ereca, muže, se kterým vybojoval nespočet bitev, šampiona Stříbrných, a věděl, že přemýšlí o stejné věci. Být vůdcem bylo něco jiného než být válečníkem: válečník mohl bezstarostně bojovat a o nic dalšího se nezajímat, ale vůdce musí myslet nejprve na ostatní.
„Je čas, kdy jsou potřeba zbraně, a je čas, kdy je třeba se vzdát,“ vykřikl Erec. „Přijímáme tvoje slovo válečníka, že našim mužům nebude ublíženo. Za takové podmínky složíme zbraně. Pokud své slovo porušíš, Bůh ti pomáhej – vrátím se třeba z pekla, abych pomstil každého jednoho ze svých mužů.“
Tirus spokojeně přikývl. Erec si odepjal pochvu i s mečem a odhodil ji na zem, kam dopadla s hlasitým třesknutím.
Kendrick následoval jeho příkladu, stejně jako Bronson a Srog. Všichni se zdráhali, ale věděli, že je to moudré rozhodnutí.
Za nimi se ozvalo řinčení tisíců zbraní, když se Stříbrní, MacGilovci i Silesiané vzdali a odhodili svoje zbraně na zmrzlou zem.
Tirus se široce usmál.
„Teď sesedněte,“ přikázal.
Jeden po druhém sesedali a postavili se před koně.
Tirus se zašklebil a vychutnával si vítězství.
„Po všechny ty roky, kdy jsem byl v exilu na Horních ostrovech, jsem záviděl svému staršímu bratrovi Králův Dvůr a veškerou jeho moc. Ale který z MacGilů je nejmocnější teď?“
„Moc získaná zradou není žádná moc,“ odpověděl Bronson.
Tirus se zamračil a pokynul svým mužům.
Ti vyrazili kupředu a začali všem svazovat zápěstí hrubými provazy. Všechny je odtáhnou pryč, tisíce zajatců.
Když Kendricka vláčeli pryč, vzpomněl si náhle na svého bratra Godfreyho. Všechno to společně naplánovali, ale od té doby ho nikde neviděl, ani nikoho jiného z jeho mužů. Uvažoval – že by se mu nějakým způsobem podařilo uprchnout? Modlil se, aby Godfreyho potkal lepší osud než Kendricka a jeho muže. Z nějakého důvodu se cítil plný naděje.
U Godfreyho člověk nikdy neví.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Godfrey jel v čele svých mužů následován Akorthem, Fultonem a silesiánským generálem. Po boku mu jel imperiální velitel, kterého velkoryse vyplatil. Godfrey měl na tváři široký úsměv. Když se ohlédl a spatřil oddíl imperiálních vojáků o síle několika tisíc mužů, kteří táhli s nimi, aby se připojili k jeho věci, cítil se vice než spokojeně.
S uspokojením pomýšlel na odměnu, kterou jim dal, ty nekonečné pytle plné zlata, vybavoval si výrazy na jejich tvářích a byl v povznesené náladě z toho, že jeho plán vyšel. Až do posledního okamžiku si tím nebyl jistý, ale teď poprvé po dlouhé době zase volně dýchal. Koneckonců existuje mnoho způsobů, jak vyhrát bitvu, a on právě jednu vyhrál, aniž by prolil jedinou kapku krve. Možná ho to nečiní tak odvážným a rytířským jako jsou ostatní válečníci, ale pořád to byl jeho úspěch. A nebyl právě to ten důležitý cíl? Mnohem raději nechal všechny své muže naživu za cenu menšího úplatku, než by viděl polovinu z nich padnout při nějakém zběsilém hrdinském činu. Takový zkrátka byl.
Godfrey pracoval tvrdě, aby dosáhl toho, co měl. Využil všechny své konexe z černého trhu, hampejzů, zadních uliček a hospod, aby zjistil, kdo s kým spal, které nevěstince v Prstenu imperiální vojáci často navštěvují, a kteří velitelé imperiálního vojska byli ochotní nechat se uplatit. Godfrey měl hlubší síť pokoutných kontaktů než kdokoli jiný – také strávil většinu svého dosavadního života tím, že je navazoval. A teď se mu perfektně hodily. To, že každý ze svých zdrojů štědře odměnil, rovněž nebolelo. Konečně našel pro zlato svého otce dobré využití.
Přesto si Godfrey nemohl být do posledního okamžiku jistý, jestli se na ně může spolehnout. Každý má svou cenu a Godfrey si uvědomoval, že se pustil na hodně tenký led. Věděl, že je to sázka do loterie, a že imperiální vojáci jsou jen tak stálí, jako zlato, kterým je zaplatil. Ale zaplatil je velmi štědře a nakonec se ukázalo, že jsou spolehlivější, než vůbec doufal.
Samozřejmě neměl ani tušení, jak dlouho mu tento oddíl imperiálních jednotek zůstane oddaný. Ale dostali se ven minimálně z jedné bitvy a prozatím je měl na své straně.
„Mýlil jsem se v tobě,“ ozval se hlas.
Godfrey se otočil a spatřil salesiánského generála, který se k němu blížil a ve tváři se mu zračil výraz obdivu.
„Musím přiznat, že jsem o tobě pochyboval,“ pokračoval. „Omlouvám se. Nedokázal jsem si představit, jaký plán vytáhneš z rukávu. Ale byl skutečně důmyslný. Už nikdy nebudu o tvých schopnostech pochybovat.“
Godfrey se na něj usmál s pocitem zadostiučinění. Všichni generálové, všechny ty vojenské typy, o něm pochybovali celý jeho život. Na dvoře jeho otce, dvoře válečníků, na něj vždy všichni pohlíželi s opovržením. A nyní konečně všichni viděli, že i on dokáže být svým vlastním způsobem stejně schopný jako oni.
„Nemějte obavy,“ řekl Godfrey. „I já o sobě někdy pochybuji. Učím se za pochodu. Nejsem velitel a nemám žádný jiný mistrovský plán než za každou cenu přežít.“
„A kam teď?“ zeptal se generál.
„Připojíme se ke Kendrickovi, Erecovi a ostatním a uděláme vše, co bude v našich silách, abychom podpořili jejich věc.“
Pokračovali v jízdě, tisícovka mužů, podivná a zneklidňující aliance mezi imperiálními vojáky a Godfreyho muži. Přes kopce a údolí, napříč dlouhými, suchými, prašnými pláněmi, mířili k údolí, ve kterém jim Kendrick řekl, že se setkají.
Jak jeli, Godfreymu se hlavou honily miliony myšlenek. Myslel na to, jak se asi daří Kendrickovi a Erecovi. Představoval si, jakou budou mít přesilu. A přemýšlel, jak se jemu samotnému bude dařit v příští bitvě, ve skutečné bitvě. Tentokrát už nebyl žádný způsob, jak se jí vyhnout. Godfrey už neměl v rukávu žádné další triky. Žádné další zlato.
Nervózně polkl. Cítil, že nemá tak ohromnou odvahu, jakou ostatní vypadali, že mají. Zdálo se mu, že se s ní už museli narodit. Všichni ostatní vypadali tak nebojácně, v bitvě a dokonce i v životě. Ale Godfrey si musel připustit, že se bojí. Když na to dojde, na bitevní vřavu, věděl, že se jí nebude snažit vyhnout. Ale byl nemotorný a těžkopádný. Neměl takové bojové dovednosti jako ostatní. A nevěděl, kolikrát ho ještě zachrání jen samotní bohové štěstěny.
Zdálo se, že ostatní se vůbec nestarají o to, zda zemřou – všichni vypadali odhodlaní položit své životy za slávu. Godfrey slávu oceňoval. Ale mnohem více si vážil života. Miloval pivo, miloval jídlo a dokonce i teď cítil kručení v žaludku a nutkání být zpátky v bezpečí v nějaké hospodě. Život v bitvě zkrátka nebyl nic pro něj.
Ale Godfrey myslel na Thora, který je tam někde v zajetí. Myslel na všechny své blízké, kteří bojovali za stejnou věc, a věděl, že tohle je místo, kde mu jeho čest, ať je jakkoli poskvrněná, velí být.
Jeli stále dál, až všichni vystoupali na vrchol, ze kterého se jim naskytl široký rozhled do údolí, které se rozkládalo pod nimi. Zastavili se. Godfrey zamžoural do oslepujícího slunce a snažil se zaostřit a pochopit to, co před sebou vidí. Zdvihl jednu ruku, aby si zaclonil oči, a zmateně se rozhlížel.
Ale najednou mu bylo k jeho hrůze všechno jasné. Godfreyho srdce se zastavilo. Dole pod nimi byly tisíce Kendrickových, Erecových a Srogových mužů. Všichni byli odváděni pryč jako zajatci. To byla ta bojová síla, se kterou se měl setkat. Byli kompletně obklíčeni desetinásobnou přesilou imperiálních vojáků. Všichni byli na nohou a měli spoutaná zápěstí. Ze všech nyní byli vězni a všichni byli vlečeni pryč. Godfrey věděl, že Kendrick a Erec by se nikdy nevzdali, pokud by k tomu neměli dobrý důvod. Vypadalo to, že padli do pasti.
Godfrey zůstal stát, ochromený panikou. Přemýšlel, jak se to jen mohlo stát. Celou dobu očekával, že je všechny najde v dobře rozehrané bitvě, předpokládal, že se k nim jeho jízda připojí a přidá se k útoku. Ale teď místo toho pomalu mizeli za obzorem, už dobrý půl den cesty před nimi.
Generál imperiálních vojsk dojel ke Godfreymu a posmíval se.
„Zdá se, že vaši muži prohráli,“ řekl imperiální generál. „To nebylo součástí naší dohody.“
Godfrey se k němu otočil a viděl, jak znepokojeně generál vypadá.
„Dobře jsem vám zaplatil,“ připomněl mu Godfrey. Byl nervózní, ale shromáždil veškeré své úsilí, aby jeho hlas zněl co nejpřesvědčivěji, zatímco si uvědomoval, jak se jejich vzájemná dohoda rozpadá. „A ty jsi slíbil, že se připojíte k naší věci.“
Ale imperiální generál zavrtěl hlavou.
„Slíbil jsem, že se k vám připojím v bitvě, ne na sebevražedné výpravě. S mými pár tisíci muži nepůjdu proti batalionu Andronicovy armády. Naše dohoda se změnila. Můžete s nimi bojovat sami – a já si nechám zlato.“
Imperiální generál se otočil a vykřikl, když zaryl paty do boků svého koně a vyrazil opačným směrem. Jeho muži ho následovali a brzy zmizeli na opačném konci údolí.
„Má naše zlato!“ řekl Akorth. „Máme ho pronásledovat?“
Godfrey jen zavrtěl hlavou a sledoval, jak imperiální vojáci mizí z dohledu.
„K čemu by to bylo dobré? Zlato je zlato. Nebudu kvůli němu riskovat naše životy. Nechte ho jít. V životě jde o víc.“
Godfrey se otočil a sledoval obzor a mizející skupinu Kendrickových a Erecových mužů, kteří ho nyní zajímali podstatně víc. Teď neměl žádnou zálohu a cítil se ještě více izolovaný než předtím. Cítil, jak se všechny jeho plány rozpadají.
„Co teď?“ zeptal se Fulton.
Godfrey pokrčil rameny.
„Nemám ponětí,“ odpověděl.
„Takový věci bys neměl říkat,“ odvětil Fulton. „Teď jsi velitel.“
Ale Godfrey jen znovu pokrčil rameny. „Říkám pravdu.“
„Tyhle vojenský věci jsou složitý,“ řekl Akorth, sundal si přilbu a poškrábal se na břiše. „Zdá se, že to úplně nevyšlo, jak jsi předpokládal, co?“
Godfrey dál seděl na koni, vrtěl hlavou a přemýšlel, co by měl dělat. Musel se vypořádat se situací, kterou neočekával, a neměl žádný záložní plán.
„Půjdeme zpátky?“ zeptal se Fulton.
„Ne,“ slyšel se Godfrey odpovídat, což překvapilo i jeho samotného.
Ostatní se šokovaně otočili a podívali se na něj. Další vojáci se shlukli blíž, aby slyšeli jeho rozkazy.
„Možná nejsem velký válečník,“ řekl Godfrey, „ale ti muži tam dole jsou moji bratři. Oni je odvádí pryč. Nemůžeme se teď otočit a jet zpět. I kdyby to pro nás znamenalo smrt.“
„Zešílel jsi?“ zeptal se salesiánský generál. „Všichni tihle skvělí válečníci, Stříbrní, MacGilovští a silesiánští vojáci – všichni tihle muži nedokázali porazit imperiální vojsko. Proč myslíš, že několik tisíc mužů, našich vojáků, pod tvým velením to dokáže?“
Godfrey se na něj podrážděně otočil. Unavovalo ho, jak o něm neustále někdo pochybuje.
„Nikdy jsem neřekl, že vyhrajeme,“ odvětil. „Říkám jen, že to je správná věc. Já je neopustím. Takže jestli se chcete obrátit a jet domů, prosím. Přepadnu je sám.“
„Jsi nezkušený velitel,“ řekl generál a zamračil se. „Nevíš, o čem mluvíš. Povedeš všechny tyhle muže na jistou smrt.“
„To jsem,“ přisvědčil Godfrey. „To je pravda. Ale ty jsi slíbil, že už o mně nebudeš pochybovat. A já se neobrátím zpět.“
Godfrey popojel několik kroků dopředu na malý pahorek, aby ho všichni jeho muži viděli.
„VOJÁCI!“ zvolal dunivým hlasem. „Vím, že mě neznáte jako zkušeného a osvědčeného velitele, tak jako znáte Kendricka, Ereca nebo Sroga. A je pravda, že nemám jejich dovednosti. Ale mám srdce, aspoň příležitostně. A vím, že vy ho máte také. Vím, že tam jsou naši bratři a jsou v zajetí. A já sám raději zemřu, než abych přihlížel, jak je vlečou pryč, a pak se jako poslušný pes vrátil domů do našich měst a čekal, kdy Impérium vpadne také k nám a všechny nás pobije. Tím si můžete být jisti: jednoho dne nás všechny pobijí. Můžeme padnout teď, dokud stojíme na vlastních nohou a dokážeme bojovat, pronásledovat nepřítele jako svobodní muži. Nebo můžeme padnout v hanbě a bez cti. Volba je na vás. Pojeďte se mnou a ať přežijete nebo ne, vydobudete si slávu!“
Ozval se silný křik jeho mužů, tak nadšený, že to překvapilo i samotného Godfreyho. Všichni pozvedli meče vysoko do vzduchu, což jim všem dodalo odvahu.
Zároveň díky tomu Godfreymu došla skutečná podstata toho, co právě řekl. Svůj projev si nepromyslel předem, prostě se nechal strhnout daným okamžikem. Teď si uvědomoval, že na sebe vzal závazek, a byl svými vlastními slovy šokován. Jeho vlastní odvaha vyplašila i jeho samotného.
Zatímco muži vyskakovali do sedel, chystali si zbraně a připravovali se na závěrečný útok, Akorth a Fulton se přiblížili k němu.
„Napiješ se?“ zeptal se Akorth.
Godfrey shlédl a viděl, že jeho přítel k němu natahuje měch s vínem, a doslova mu ho vytrhl z ruky. Zaklonil hlavu a hltavě pil, dokud téměř všechno víno nevypil, sotva při tom popadal dech. Konečně si Godfrey otřel hřbetem ruky ústa a podal měch zpátky.
Co jsem to udělal? pomyslel si. Vysílá sebe i ostatní bojovat do bitvy, kterou nemohou vyhrát. Přemýšlel vůbec?
„Nemyslel jsem, že to v sobě máš,“ řekl Akorth a surově ho plácl do ramene ve chvíli, kdy Godfrey říhnul. „Pěkná řeč. Lepší než divadlo!“
„Měli jsme prodávat lístky!“ vmísil se Fulton.
„Řekl bych, že máš celkem pravdu,“ uznal Akorth. „Je lepší zemřít na nohou než na zádech.“
„Ale zemřít na zádech taky nemusí bejt tak zlý, pokud jsi v posteli v nějakým bordelu,“ dodal Fulton.
„Hele, hele!“ řekl Fulton. „A co teprve zemřít s korbelem piva v ruce a zakloněnou hlavou!“
„To by rozhodně bylo fajn,“ řekl Akorth a napil se.
„Ale řekl bych, že po nějaký době se to všechno omrzí,“ dodal Fulton. „Kolik korbelů může jeden chlap vypít, kolik ženských zvládne jeden chlap ojet?“
„No, hodně, pokud to správně promyslíš,“ odpověděl Akorth.
„Nicméně tím chci říct, že může být zábava umřít jiným způsobem, ne tím nudným.“
Akorth si povzdechl.
„No, jestli z tohohle všeho vyvázneme živí, budeme mít aspoň pořádný důvod se pořádně napít. Poprvé v životě si to zasloužíme!“
Godfrey se odvrátil, snažil se nevnímat Fultonovo a Akorthovo neustálé tlachání. Potřeboval se soustředit. Nadešel čas, aby se stal mužem a hodil za hlavu bezstarostné žertování a hospodské vtipy. Musel učinit skutečné rozhodnutí, které ovlivní životy skutečných mužů ve skutečném světě. Cítil na sobě tíhu. Nemohl se zbavit myšlenek na to, zda se jeho otec cítil stejně. Zvláštním způsobem tak, jak toho muže nenáviděl, s ním zároveň začal sympatizovat. A dokonce ho, ke svému vlastnímu zděšení, začínal mít rád.
Godfreyho přemohl nával sebedůvěry a zcela zapomněl na nebezpečí, které na něj čekalo. Náhle pobídl koně a s hlasitým výkřikem vyrazil dolů do údolí.
Vzápětí se za ním ozval válečný pokřik tisíců mužů a Godfreyho uši naplnil zvuk kopyt jejich koní, kteří vyrazili za ním do útoku.
Godfrey cítil závrať. S větrem ve vlasech a vínem rychle stoupajícím do hlavy uháněl vstříc jisté smrti a přemýšlel, do čeho se to, pro všechno na světě, vrhl.
