Kitabı oku: «Moc Zbraní », sayfa 3
KAPITOLA PÁTÁ
Thor seděl na koňském hřbetě, otec na druhém koni po jeho boku, McCloud na druhé straně a Rafi poblíž. Za nimi se nacházely desítky tisíc imperiálních vojáků, hlavní divize Andronicovy armády, skvěle disciplinované a vyčkávající na Andronicovy příkazy. Všichni seděli na vrcholu hřebenu a hleděli na Vysočinu, jejíž vrcholy byly pokryté sněhem. Na vrcholu Vysočiny bylo posazeno McCloudské město, Vysokohrad, a Thor cítil napětí, když sledoval tisíce vojáků vyjíždějících ven z města, kteří táhli proti nim a chystali se na bitvu.
Nebyli to MacGilovi muži. Nebyli to ani imperiální vojáci. Měli na sobě brnění, které Thor matně rozpoznával. Pevněji sevřel jílec svého nového meče. Stále si nebyl jistý, kdo byli ti vojáci ani proč na ně útočili.
„McCloudovci. Moji bývalí vojáci,“ vysvětloval McCloud Andronicovi. „Všichni dobří McCloudští vojáci. Všichni muži, které jsem dříve trénoval a po jejichž boku jsem bojoval.“
„Ale teď se obrátili proti tobě,“ konstatoval Andronicus. „Shromáždili se, aby se s tebou utkali v bitvě.“
McCloud se zamračil. Bez jednoho oka a s tváří označkovanou imperiální pečetí vypadal groteskně.
„Je mi líto, můj pane,“ řekl. „Není to moje vina. To je práce mého chlapce, Bronsona. Obrátil můj vlastní lid proti mně. Kdyby nebylo jeho, všichni by se k nám teď přidali, aby bojovali za tvoji velkou věc.“
„To není kvůli tvému chlapci,“ opravil ho Andronicus s ocelovým tónem v hlase a obrátil se k němu. „Je to kvůli tomu, že ty jsi slabý velitel a ještě slabší otec. Selhání ve tvém synovi je tvoje selhání. Měl jsem vědět, že nedokážeš zvládnout své vlastní lidi. Měl jsem tě zabít už dávno.“
McCloud nervózně polkl.
„Můj pane, můžeš také vzít v úvahu, že nebojují jen proti mně, ale také proti tobě. Chtějí Prsten osvobodit od Impéria.“
Andronicus zavrtěl hlavou a pohrával si s náhrdelníkem ze scvrklých hlav.
„Ale ty jsi teď na mé straně,“ řekl. „Takže bojovat proti mně znamená bojovat také proti tobě.“
McCloud tasil meč a zachmuřeně se zahleděl na blížící se armádu.
„Budu bojovat a zabiju každého jednotlivého muže z mé armády,“ prohlásil.
„Já vím, že ano,“ řekl Andronicus. „Protože jestli ne, sám tě zabiju. Nepotřebuji tvoji pomoc. Moji muži dokáží napáchat mnohem větší škody, než jaké si vůbec dokážeš představit – zejména, když je vede můj vlastní syn, Thornicus.“
Thor seděl na svém koni a jakoby vzdáleně k němu doléhala jejich konverzace, přesto z ní zároveň vůbec nic neslyšel. Byl jako ve snu. Jeho mysl se hemžila cizími myšlenkami, takovými, které nepoznával, myšlenkami, které pulsovaly v jeho mozku a neustále mu připomínaly oddanost, kterou dlužil svému otci, povinnost bojovat za Impérium. Jeho osud coby syna mocného Andronica. Takové myšlenky neustále vířily jeho myslí a bez ohledu na to, jak moc se snažil, nedokázal od nich svou mysl oprostit a jasně myslet, vytvářet vlastní myšlenky. Bylo to, jako kdyby se stal rukojmím ve svém vlastním těle.
Jak Andronicus mluvil, každé jeho slovo se stalo v Thorově mysli návrhem, pak příkazem. A pak se nějak přeměnily v jeho vlastní myšlenky. Thor vedl vnitřní zápas. Malá část jeho já se snažila jakkoli zbavit takových cizích pocitů a dosáhnout místa, ve kterém bude zase vše jasné. Ale čím víc se snažil, tím to bylo těžší.
Jak ze hřbetu svého koně sledoval blížící se armádu pádící přes planiny, cítil krev, která mu kolovala v žilách, a jediné, na co dokázal myslet, byla loajalita k jeho otci a nutkání zničit každého, kdo stál jeho otci v cestě. A jeho osudu vládnout Impériu.
„Thornicu, slyšel jsi mě?“ strčil do něj Andronicus. „Jsi připravený dokázat svému otci svou sílu a oddanost v bitvě?“
„Ano, otče,“ odpověděl Thor s pohledem stále upřeným před sebe. „Budu bojovat s každým, kdo chce bojovat s tebou.“
Andronicus se široce usmál. Otočil se čelem ke svým mužům.
„VOJÁCI!“ zvolal. „Nadešel čas, abychom se střetli s nepřítelem, abychom Prsten jednou provždy zbavili všech zbývajících rebelů. A dnes začneme s těmito McCloudovci, kteří si troufají se nám postavit. Thornicus, můj syn, nás v této bitvě povede. Budete ho následovat tak, jako byste následovali mě. Položíte za něj své životy, jako byste je položili za mě. Pokud zradíte jeho, zradíte mě!“
„THORNICUS!“ zakřičel Andronicus.
„THORNICUS!“ zazněl jako ozvěna sbor deseti tisíc hlasů imperiálních jednotek za nimi.
Thor, povzbuzen, zvedl vysoko nad hlavu svůj nový meč, meč Impéria, ten, který mu věnoval jeho milovaný otec. Cítil sílu, kterou mu meč dodával, sílu jeho rodu, jeho národa, všeho, čím mu bylo souzeno být. Konečně byl zpátky doma, opět se svým otcem. Pro svého otce by Thor udělal cokoli. Položil by za něj život.
Thor vyrazil válečný pokřik, pobídl koně a vyrazil jako první do bitvy směrem dolů do údolí. Za ním se ozval mohutný bojový pokřik a desítky tisíc mužů vyrazily za ním, všichni připraveni následovat Thornica až k jejich smrti.
KAPITOLA ŠESTÁ
Mycoples ležela schoulená, zamotaná v ohromné akdonové síti, a nemohla se protáhnout ani rozprostřít křídla. Byla spoutaná na palubě imperiální lodi, a i když zápasila se sítí, nedokázala zvednout hlavu, hýbat končetinami nebo vysunout pařáty. Nikdy v životě se necítila tak hrozně. Nikdy necítila takový nedostatek svobody a sil. Byla schoulená do klubíčka, pomalu sklíčeně mrkala. Více ztrápená Thorovým osudem než svým vlastním.
Mycoples dokázala vnímat Thorovu energii dokonce i na takto nezměrnou vzdálenost, dokonce i když její loď plula přes moře a houpala se nahoru a dolů po obrovských vlnách. Tělo jí stoupalo a klesalo, když se vlny převalovaly přes palubu. Mycoples cítila, že se Thor mění, stává se někým jiným, přestává být tím mužem, kterého kdysi znala. Lámalo jí to srdce. Nemohla si pomoct, připadala si, jako by ho zklamala. Ještě jednou zkusila zabojovat se sítí, tak moc se k němu chtěla dostat a zachránit ho. Ale nedokázala se osvobodit, síť každý její nápor vydržela.
Ohromná vlna se roztříštila o palubu a zpěněné vody Tartuviánu se dostaly pod síť. Voda Mycoples odnesla o kus dál až k dřevěnému lodnímu trupu, o který se zastavila, když do něj narazila hlavou. Mycoples se přikrčila a smutně zavrčela. Už neměla sílu ani elán, který mívala dřív. Podřídila se svému novému osudu, věděla, že ji vezou někam daleko, kde ji zabijí, nebo hůř, odsoudí k životu v zajetí. Bylo jí jedno, co se s ní stane. Chtěla jen, aby byl Thor v pořádku. A chtěla šanci, aspoň jednu poslední šanci pomstít se útočníkům.
„Tady je! Sklouzla se přes polovinu paluby!“ vykřikl jeden z imperiálních vojáků.
Mycoples pocítila náhlou bodavou bolest na citlivých šupinách hlavy a když vzhlédla, uviděla dva imperiální vojáky s kopími dlouhými třicet stop, jak ji z bezpečné vzdálenosti pošťuchují skrz síť. Zkusila vyrazit jejich směrem, ale byla spoutaná příliš dobře. Zlobně vrčela, když ji znovu a znovu pošťuchovali, ale vojáci se očividně dobře bavili.
„Teď nepůsobí tak děsivě, že ne?“ zeptal se jeden voják druhého.
Druhý se zasmál a bodl ji kopím těsně pod oko. Mycoples uhnula hlavou v poslední vteřině a uchránila se tak před slepotou.
„Je bezmocná jako moucha,“ řekl jeden.
„Slyšel jsem, že ji vystaví v novém imperiálním kapitolu.“
„Já jsem slyšel něco jiného,“ odpověděl druhý. „Slyšel jsem, že jí utrhnou křídla a budou ji mučit za všechno, co provedla našim mužům.“
„Přál bych si, abych tam byl a mohl se dívat.“
„Opravdu ji musíme doručit v jednom kuse?“ zeptal se jeden.
„Máme rozkazy.“
„Ale nevidím důvod, proč bychom ji nemohli trochu zmrzačit. Konec konců, skutečně nepotřebuje obě oči, že ne?“
Druhý se zasmál.
„Když to podáš takhle, tak máš asi pravdu,“ odpověděl. „Jdi na to. Užij si to.“
První z mužů postoupil blíž a pozvedl kopí.
„Teď se nehýbej, holčičko,“ řekl voják.
Mycoples sebou trhla, ale byla bezmocná. Voják se rozběhl a chystal se vrazit dlouhé kopí do jejího oka.
Náhle na palubu dopadla další vlna. Voda vojákovi podrazila nohy a smetla ho přímo směrem k Mycoples. Oči se mu rozšířily hrůzou, když si uvědomil, co se děje. Mycoples s vypětím všech sil pozvedla jeden pařát jen tak vysoko, aby pod něj mohl voják vklouznout a když se pod něj dostal, spustila pařát dolů a přišpendlila vojáka skrz hrdlo k palubě.
Ječel a všude cákala krev mísící se s vodou. Během okamžiku byl voják mrtvý. Mycoples pocítila aspoň malý pocit uspokojení.
Zbývající imperiální vojáci se otočili a utíkali pryč, volali o pomoc. Během chvilky se objevil tucet dalších vojáků, všichni byli vyzbrojeni dlouhými kopími.
„Zabijte tu bestii!“ zařval jeden z nich.
Všichni postupovali kupředu a chystali se ji zabít. Mycoples si byla jistá, že se jim to tentokrát povede.
Pak pocítila, jak v ní hoří náhlý příval zlosti. Takový, jaký ještě nikdy necítila. Zavřela oči a modlila se k Bohu, aby jí dodal ještě poslední kapku sil.
Cítila, jak se jí celým tělem rozlévá ohromný žár, který se jí soustředí do břicha a postupuje jí dál do hrdla. Otevřela tlamu a zařvala. K jejímu překvapení se společně s řevem vyvalily i plameny.
Plameny proletěly skrz síť, a i když akron nezničily, zahalila plamenná stěna celý tucet mužů, který k ní pochodoval.
Všichni ječeli, když jejich těla vzplála. Většina se jich zhroutila na palubu. Ti, kteří nezemřeli okamžitě, se rozběhli a skákali přes palubu do moře. Mycoples se usmála.
Objevily se tucty dalších vojáků, tentokrát ozbrojené kyji a palcáty. Mycoples se pokusila znovu vyvolat oheň.
Tentokrát to ale nefungovalo. Bůh vyslyšel její modlitby a pro jednou jí projevil přízeň. Teď už nebylo nic, co by mohla dělat. Byla tedy vděčná aspoň za to, co mohla provést.
Tucty vojáků se na ni vrhly a tloukly ji kyji i palcáty. Mycoples cítila, jak se pomalu propadá níž a níž, oči se jí zavíraly. Rezignovaně se choulila do těsného klubíčka a přemýšlela, jestli tímto končí čas, který jí byl vymezen na tomto světě.
Brzy se její svět ponořil do temnoty.
KAPITOLA SEDMÁ
Romulus stál u kormidla své ohromné lodi. Trup měla natřený černou a zlatou, na stožáru nesla vlajku Impéria – symbol lva s orlem v tlamě – která se hrdě vlnila ve větru. Romulus stál s rukama zapřenýma v bok, jeho široká svalnatá postava tak působila ještě širší, jako by byla vrostlá přímo do paluby. Sledoval převalující se světélkující vlny Ambreku. V dáli, jen pomalu se objevující v dohledu, bylo pobřeží Prstenu.
Konečně.
Když jeho pohled poprvé dopadl na Prsten, naplnilo se Romulovo srdce očekáváním. Přímo s ním na lodi plulo několik tuctů jeho nejlepších, pečlivě vybraných mužů. Za nimi se pak plavilo dalších několik tisíc nejlepších imperiálních lodí. Nezměrná armáda pod vlajkou Impéria zaplavila moře. Měli za sebou dlouhou cestu, obepluli celý Prsten, protože Romulus byl odhodlán přistát na McCloudské straně. Plánoval vlastní vpád na Prsten, přepadení svého vlastního vládce, Andronica, a jeho vraždu ve chvíli, kdy to bude nejméně očekávat.
Když na to pomyslel, musel se pousmát. Andronicus neměl ani ponětí o síle ani lstivosti svého zastupujícího velitele. A měl se o jeho schopnostech dozvědět tím nejhorším způsobem. Nikdy neměl Romula podceňovat.
Kolem se převalovaly obří vlny a Romulus si vychutnával jemnou vodní spršku na tváři. V ruce svíral magický plášť, který získal v lese, a cítil, že opravdu bude fungovat. Dostane ho přes Kaňon. Věděl, že až si ho oblékne, stane se neviditelným, schopným projít Štítem, schopným přejít do Prstenu. Jeho úkol bude vyžadovat utajení, vypočítavost a moment překvapení. Jeho muži ho samozřejmě nebudou moct následovat, ale nebude potřebovat ani jednoho z nich. Jakmile bude uvnitř, najde Andronicovy muže – muže Impéria – a zburcuje je pro svoji věc. Rozdělí je a vytvoří si z nich vlastní armádu. Zahájí svoji vlastní občanskou válku. Konec konců, imperiální vojáci milovali Romula stejně, jako milovali Andronica. Využije Andronicovy muže proti jemu samému.
Pak si Romulus najde nějakého MacGila, převede ho přes Kaňon, jak vyžaduje legenda o plášti, a pokud se ukáže, že je pravdivá, bude Štít zničen. Jakmile bude ochrana Štítu pryč, přivolá všechny své muže a celá jeho flotila pronikne do Prstenu a celý ho nadobro zničí. A pak, konečně, bude Romulus samojediným vládcem celého světa.
Zhluboka se nadechl. Téměř cítil, jaké to bude. Celý svůj život bojoval jen kvůli tomuto jedinému okamžiku.
Romulus zvedl pohled ke krvavě rudému nebi, druhé slunce v podobě obrovské koule na horizontu právě zapadalo a v tuto denní dobu vydávalo namodralou záři. Byla to denní doba, kdy se Romulus modlil ke svým bohům. K bohu země, bohu moře, bohu nebes, bohu větru – a samozřejmě a hlavně k bohu války. Věděl, že si je musí naklonit. Byl připraven: přivedl si spoustu otroků, které mohl obětovat; věděl, že jejich prolitá krev mu poskytne potřebnou moc.
Jak se blížili k pobřeží, tříštily se všude kolem něj vlny. Romulus nečekal na ostatní, až ukotví loď a začnou nakládat čluny. Raději seskočil z lodi už ve chvíli, kdy se kýlem dotkla písku. Proletěl vzduchem dobrých dvacet stop, přistál na nohy po pás ve vodě, aniž by zakolísal.
Dobrodil se na břeh, jako by mu patřil, nechával za sebou v písku hluboké otisky stop a za ním jeho muži připravili lana a spouštěli na nich do člunů zásoby. Jeden za druhým pak přistával na pobřeží.
Romulus obhlížel výsledky svojí práce a musel se pousmát. Nebe pomalu temnělo a on dosáhl pobřeží přesně v tu správnou dobu pro uskutečnění oběti. Věděl, že se mu všichni bohové odvděčí.
Obrátil se čelem ke svým mužům.
„OHEŇ!“ vykřikl panovačným hlasem.
Jeho muži se rozptýlili, aby připravili obrovskou hranici. Patnáct stop vysokou ohromnou hromadu dřeva ve tvaru tříramenné hvězdy, která jen čekala na to, až ji někdo zapálí.
Romulus pokývl a jeho muži přivlekli tucet vzájemně spoutaných otroků. Pak je provazy pevně přivázali po obvodu dřevěné hranice. Otroci zírali s vytřeštěnýma očima a nevěřícím výrazem. Hrůzou ječeli a trhali provazy, když si uvědomili, že vojáci už měli připravené pochodně a chystali se je upálit zaživa.
„NE!“ ječel jeden z nich. „Prosím! Snažně tě prosím! Tohle ne. Cokoli, ale tohle ne!“
Romulus je ignoroval. Místo toho, aby jim věnoval pozornost, se ke všem otočil zády, udělal několik kroků kupředu, rozpřáhl ruce, zaklonil se a pohlédl do nebes.
„OMARE!“ zvolal. „Poskytni nám světlo, abychom viděli! Přijmi dnes moji oběť. Projdi se mnou cestu do Prstenu. Dej mi znamení. Řekni mi, jestli uspěju!“
Romulus spustil ruce. V tu chvíli vyrazili jeho muži kupředu a hodili pochodně na hranici.
Ozvaly se hrůzyplné výkřiky otroků upalovaných zaživa. Jiskry létaly všude kolem. Romulus stál s hlavou hrdě vztyčenou, tvář ozářenou ohněm a sledoval hrůzný spektákl.
Pak přikývl a jeho muži přivezli bezokou stařenu. Tvář měla vrásčitou, tělo pokroucené. Několik mužů ji vezlo na vozíku, ona se naklonila směrem k plamenům a Romulus ji trpělivě pozoroval, očekával její proroctví.
„Uspěješ,“ pronesla. „Pokud nespatříš konvergenci sluncí.“
Romulus se zeširoka usmál. Konvergenci sluncí? Ta nenastala už snad tisíc let.
Proroctví ho potěšilo, v hrudi ucítil teplo. Tohle bylo vše, co potřeboval slyšet. Bohové byli na jeho straně.
Romulus sebral plášť, nasedl na koně a tvrdě ho pobídl kupředu. Sám vyrazil přes písek na cestu, která ho měla dovést k Východnímu přechodu, dál přes Kaňon a také už brzy k samému středu Prstenu.
KAPITOLA OSMÁ
Selese s Illeprou po boku procházela zbytky bojiště. Obě směřovaly od těla k tělu, hledali jakékoli známky života. Ze Silesie to byla dlouhá, náročná cesta a tak se daly dohromady, následovaly hlavní část armády, staraly se o raněné a mrtvé. Oddělily se od ostatních léčitelů a staly se blízkými přítelkyněmi. Spojovala je nepřízeň osudu. Přirozeně je to k sobě táhlo, byly téměř stejného věku, i na pohled si byly podobné, a co bylo možná nejdůležitější, každá milovala jednoho z MacGilů. Selese milovala Reece a Illepra, i když to jen nerada přiznávala, milovala Godfreyho.
Dělaly, co mohly, aby se udržely u hlavní části armády, kličkovaly mezi poli, skrz lesy a bahnité cesty, neustále se staraly o zraněné MacGilovce. Naneštěstí je nebylo složité najít. Byla jimi bohatě posetá celá krajina. V některých případech je Selese dokázala uzdravit. V příliš mnoha případech ale bylo to nejlepší, co pro ně mohly s Illeprou udělat, jen ovázat jejich rány, osvobodit je od bolestí pomocí lektvarů a umožnit jim klidný odchod.
Selese to lámalo srdce. Celý život byla léčitelkou v malém městečku, nikdy se nemusela vypořádat s ničím tak krutým. Byla zvyklá řešit drobné škrábance, říznutí a zranění, možná občasné kousnutí od forsytha. Nebyla ale zvyklá na tak ohromné krveprolití a smrt. Tak vážná zranění ji hluboce rmoutila.
Selese toužila uzdravovat lidi a vidět je, jak jsou zase v pořádku. Ale od doby, kdy opustila Silesii, neviděla nic než nekonečnou krvavou stezku. Jak si to jen mohli lidé vzájemně dělat? Všichni ti zranění byli něčí synové, otcové, manželé. Jak může být lidstvo tak kruté?
Ještě víc ji trápilo, že nemůže pomoct každému člověku, kterého potkala. Její zásoby byly omezené pouze na to, co dokázaly unést, a vzhledem k tomu, jak dlouhou cestu už ušly, to nebylo mnoho. Ostatní léčitelé království byli rozptýleni po celém Prstenu. Byli armádou sami pro sebe, ale zároveň příliš rozptýleni a měli málo zásob. Bez potřebných vozů, koní a skupin pomocníků dokázala unést jen velmi málo.
Zavřela oči a při chůzi zhluboka oddechovala. Před očima se jí míhaly tváře všech zraněných. Až moc často ošetřovala smrtelně zraněné vojáky křičící bolestí, sledovala, jak jejich oči pohasínají a poskytla jim Blatox. Byl to velmi dobře fungující uklidňující prostředek, pomáhal i proti bolesti, ale nedokázal uzdravit hnisající rány ani zastavit infekci. Bez všech potřebných zásob to bylo jediné, co mohla dělat. Chtělo se jí z toho zároveň brečet i křičet.
Selese i Illepra poklekly každá nad jedním vojákem, jen několik stop od sebe. Obě měly plné ruce práce se šitím sečných zranění. Selese byla nucena používat stejnou jehlu až příliš často, přála si, aby měla možnost použít čistou. Ale neměla na výběr. Voják křičel bolestí, zatímco mu zašívala dlouhou ránu na jeho paži. Nezdálo se ale, že by rána chtěla zůstat uzavřená. Neustále z ní prosakovala krev. Selese na ni přitiskla dlaň a snažila se proud krve zastavit.
Byla to ale prohraná bitva. Kdyby se k vojákovi dostala o den dřív, bylo by vše v pořádku. Teď mu ale ruka už zezelenala. Věděla, že bojuje s nevyhnutelným.
„Budeš v pořádku,“ pronesla Selese k vojákovi.
„Ne, nebudu,“ řekl a hleděl na ni se smrtí v očích. Selese už ten pohled viděla mnohokrát. „Řekni mi to. Já umřu, že?“
Selese se zhluboka nadechla a zadržela dech. Nevěděla, jak odpovědět. Nenáviděla, když měla lhát, ale zároveň mu nedokázala říct pravdu.
„Náš osud spočívá v rukou našich stvořitelů,“ řekla. „Pro nikoho z nás není nikdy příliš pozdě. Pij,“ pronesla k němu měkce, vyjmula z brašny visící jí na opasku malou ampuli Blatoxu, přiložila mu ji ke rtům a pohladila ho po čele.
Upřel na ni svůj pohled a poprvé za celou dobu klidně vydechl.
„Cítím se lépe,“ řekl.
O chvíli později zavřel oči.
Selese cítila, jak jí po tváři stéká slza, a rychle ji setřela.
Illepra skončila se svým zraněným, obě unaveně vstaly a společně vyrazily na svou nekonečnou cestu od těla k tělu. Samozřejmě zamířily na východ, následovaly hlavní část armády.
„Jsme tu vlastně vůbec k něčemu?“ zeptala se Selese po dlouhé chvíli ticha.
„Samozřejmě,“ odpověděla Illepra.
„Nepřipadá mi to tak,“ řekla Selese. „Jen pár jsme jich zachránily a tolik jsme jich ztratily.“
„A těch pár vojáků?“ oponovala Illepra. „Ti za to nestojí?“
Selese se zamyslela.
„Samozřejmě, že ano,“ pronesla nakonec. „Ale co ti všichni ostatní?“
Pak zavřela oči a zkusila si je vybavit, ale už z nich byly jen rozmazané tváře.
Illepra zavrtěla hlavou.
„Přemýšlíš o tom špatně. Jsi snílek, příliš naivní. Nemůžeš přece zachránit všechny. My jsme tuhle válku nezačaly. Jen po ní uklízíme.“
Pak pokračovaly v chůzi mlčky, šly stále na východ, přes pole posetá těly. Selese byla vděčná, že je s ní aspoň Illepra. Poskytovaly si vzájemně útěchu, sdílely zkušenosti a cestou i léčitelské zásoby. Selese byla ohromena Illepřinou znalostí bylin, s takovou se nikdy dřív nesetkala. Illepra zase obdivovala unikátní masti, které Selese objevila ve své malé vesnici. Skvěle se vzájemně doplňovaly.
Jak pochodovaly a znovu prohlížely mrtvá těla, Selesiny úvahy se stočily k Reecovi. I přes to všechno, co měla kolem sebe, ho nedokázala vyhnat z hlavy. Podnikla celou cestu do Silesie jen proto, aby ho našla, aby mohla být s ním. Ale osud je znovu rozdělil, příliš brzy. Hloupá válka je odvála každého jiným směrem. Stále přemýšlela nad tím, jestli je Reece v bezpečí. Uvažovala, kde přesně na bojišti byl. Každému tělu, které míjely, se rychle podívala do tváře a vždy prožívala okamžiky hrůzy, když se modlila a doufala, že to nebude on. U každého těla, ke kterému se blížily, se jí svíral žaludek až do doby, než ho otočila a uviděla, že to není Reece. U každého si s úlevou vydechla. Přesto se měla na každém kroku na pozoru, stále se bála, že ho najde zraněného – nebo hůř, mrtvého. Nevěděla, co by dělala, kdyby k tomu došlo.
Byla ale odhodlaná ho najít, mrtvého nebo živého. Došla takhle daleko a nehodlala se vrátit zpět, dokud nebude vědět, co se s ním stalo.
„Neviděla jsem ani stopu po Godfreym,“ pronesla Illepra zatímco kopala cestou do kamenů.
Illepra o Godfreym mluvila s přestávkami už od doby, kdy vyrazily, a bylo jasné, že jí na něm záleží.
„Já také ne,“ odpověděla Selese.
Byl to neustálý rozhovor mezi nimi. Každá z nich zaujatá jedním ze dvou bratrů, Reecem a Godfreym, dvěma bratry, kteří by nemohli být více rozdílní. Selese sama nechápala, co Illepra na Godfreym vidí. Jí připadal jako obyčejný opilec. Bláznivý muž, kterého nejde brát vážně. Byl zábavný a vtipný, určitě byl chytrý, ale nebyl to ten typ muže, kterého by chtěla Selese. Selese toužila po muži, který by byl upřímný, vážný a silný. Toužila po muži, který by proslul rytířskou odvahou a ctí. Reece byl přesně pro ni.
„Prostě nevím, jak by tohle všechno mohl přežít,“ pronesla smutně Illepra.
„Ty ho miluješ, že ano?“ zeptala se Selese.
Illepra zrudla a odvrátila pohled.
„Nikdy jsem o lásce nic neřekla,“ vyhrkla. „Prostě jen o něj mám starost. Je to jen přítel.“
Selese se usmála.
„Jen přítel? Tak proč o něm neustále mluvíš?“
„Opravdu?“ zeptala se překvapeně Illepra. „To jsem si neuvědomila.“
„Ano, neustále.“
Illepra pokrčila rameny a ztichla.
„Myslím, že se mi prostě nějak dostal pod kůži. Někdy mě opravdu rozčiluje. Neustále ho musím tahat z hospod. Pokaždé mi slíbí, že už se tam nikdy nevrátí. Nikdy to ale není pravda. Je to k zbláznění, opravdu. Praštila bych ho, kdybych mohla.“
„Tak proto ho tolik toužíš najít?“ zeptala se Selese. „Abys ho praštila?“
Teď se musela Illepra usmát.
„Možná ne,“ odpověděla. „Možná ho chci taky obejmout.“
Obešly kopec a narazily na vojáka, Silesiana. Ležel pod stromem a naříkal. Očividně měl zlomenou nohu. Selese to dokázala určit svým zkušeným okem i na takovou vzdálenost. Nedaleko něj byli u stromu uvázaní dva koně.
Obě dívky přispěchaly k vojákovi.
Selese se začala věnovat jeho zraněním, ze všeho nejdříve hlubokému šrámu na stehně. Nemohla si pomoct a musela položit otázku, kterou kladla každému vojákovi, kterého potkala:
„Viděl jsi někoho z královské rodiny?“ zeptala se. „Viděl jsi Reece?“
Všichni vojáci vždy jen sklopili pohled a zavrtěli hlavou. Selese si tak zvykla na zklamání, že už očekávala jen záporné odpovědi.
K jejímu překvapení ale voják souhlasně pokývl hlavou.
„Nejel jsem s ním, ale viděl jsem ho, ano, má paní.“
Selesiny oči se rozšířily radostí a nadějí.
„Je živý? Je zraněný? Víš, kde přesně je?“ chrlila jednu otázku za druhou. Srdce jí prudce bušilo, zatímco pevně sevřela vojákovo zápěstí.
Znovu přikývl.
„Vím. Má zvláštní úkol. Má získat Meč.“
„Jaký meč?“
„Přece Meč Osudu.“
Selese zůstala nevěřícně zírat. Meč Osudu. Meč z legend.
„Kde?“ zeptala se zoufale. „Kde je?“
„Vydal se k Východnímu přechodu.“
Selese uvažovala. Východní přechod, to je daleko, příliš daleko. Rozhodně nebylo možné zvládnout tu cestu po svých. Ne tímhle tempem. Navíc, pokud tam Reece skutečně je, jistě je v nebezpečí, určitě ji potřebuje.
Když se postarala o vojáka, rozhlédla se a všimla si dvou koní uvázaných u stromu. Vzhledem k mužově zlomené noze nebylo možné, že by na nich jel. Oba dva koně jsou pro něj nepoužitelní. A navíc brzy pojdou, pokud se o ně někdo nepostará.
Voják si všiml, kterým směrem se Selese dívá.
„Vezmi si je, paní,“ nabídl. „Já je nebudu potřebovat.“
„Ale vždyť jsou tvoji,“ oponovala.
„Nemůžu na nich jet, ne takhle. Ty je aspoň využiješ. Vezmi si je a najdi Reece. Odsud je to dlouhá cesta a pěšky ji nezvládnete. Velice jste mi pomohly. Nezemřu tu. Mám vodu a jídlo na další tři dny. Přijdou si mě sem vyzvednout. Hlídky jezdí kolem každou chvíli. Vezměte si koně a jeďte.“
Selese mu sevřela zápěstí, cítila k němu nezměrnou vděčnost. Obrátila se na Illepru s odhodlaným výrazem.
„Musím jít a najít Reece. Omlouvám se. Jsou tu dva koně. Můžeš si vzít toho druhého a jet kam potřebuješ. Já musím přes Prsten k Východnímu přechodu. Je mi to líto, ale musím tě opustit.“
Selese nasedla na koně a s překvapením zjistila, že Illepra také rychle vyskočila do sedla vedlejšího koně. Illepra se rozmáchla mečem a přesekla lano, kterým byli koně připoutaní ke stromu.
Obrátila se na Selese a usmála se.
„Opravdu si myslíš, že po tom všem, čím jsme prošly, tě nechám jet samotnou?“ zeptala se.
Selese se usmála.
„Předpokládám, že ne,“ odpověděla.
Obě pobídly koně a rychle vyrazily, přímo po cestě vedoucí dál na východ. Vedla přímo směrem, jak Selese doufala, k Reecovi.
Ücretsiz ön izlemeyi tamamladınız.
