Kitabı oku: «Předurčená », sayfa 3
KAPITOLA ČTVRTÁ
Caitlin seděla ve strohém pokoji Františkánského kláštera a přes otevřené okno se dívala ven do noci. Konečně přestala plakat. Uplynuli hodiny od chvíle, kdy opustila kněze, od chvíle, kdy se dozvěděla zprávy o svém ztraceném dítěti. Nebyla schopná zastavit proud slz, nebo přestat myslet na život, jaký bude vést. Všechno to bylo příliš bolestivé.
Ale po dlouhých hodinách se konečně vyplakala a vše, co jí teď zůstalo, byly vyschnuté slzy na její tvářích. Podívala se ven z okna, aby se trochu rozptýlila, a zhluboka dýchala.
Příroda Umbrie se před ní rozprostírala a z tohoto výhodného místa mohla vysoko na kopci vidět skalnaté kopce Assisi. Byl úplněk, který jí poskytoval dostatek světla na to, aby viděla, že se nachází v opravdu nádherné krajině. Její výhled lemovali malé, venkovské chatky, z jejich komínů se zvedal dym a už teď cítila, že tohle byl mnohem tišší a klidnější kus historie.
Caitlin se otočila a prohlížela si svůj malý pokoj, osvícený jenom měsíčním svitem a malou svíčkou, která hořela zavěšená na stěně. Byl celý udělaný z kamene a s jednoduchou postelí v rohu. Udivovala se nad tím, že se už zdálo být jejím osudem, vždycky skončit v klášteře. Toto místo už nemohlo být odlišnější jako Pollepel, no stejně jí tento malý, středověký pokoj připomínal ten, který měla na ostrově. Byl navržen k přemýšlení nad samým sebou.
Caitlin prozkoumala hladkou, kamennou podlahu a vedle okna uviděla dva malé otisky, několik palců od sebe, ve tvaru kolena. Přemýšlela, kolik jeptišek se tady asi modlilo, klečelo před oknem. Tento pokoj byl pravděpodobně využíván po stovky let.
Caitlin přešla k malé posteli a lehla si na ní. Byla to jenom kamenná deska s nejmenším kouskem slámy. Snažila se pohodlně uložit, lehla si na bok—a pak něco ucítila. Natáhla se, vytáhla to a s úžasem si uvědomila, co to bylo: její deník.
Držela ho a byla tak šťastná, že ho má pořád u sebe. Její starý dobrý přítel, zdálo se, že to bylo to jediné, co přežilo cestu zpátky. Držela ho, tuhle opravdovou, hmotnou věc, která ji donutila uvědomit si, že tohle všechno nebyl jenom sen. Byla opravdu tady. Všechno se to opravdu stalo.
Moderní pero vypadlo ze stránek deníka a přistálo jí v klíně. Chytila ho a prozkoumávala. Přemýšlela.
Ano, rozhodla se. To bylo přesně to, co musela udělat. Psát. Zpracovat to. Všechno se stalo tak rychle, téměř ani neměla čas se pořádně nadechnout. Potřebovala si to přehrát v mysli, přemýšlet o tom všem, vzpomínat. Jak se sem dostala? Co se stalo? Kam směřovala?
Nebyla si jistá, jestli ona sama ještě vůbec zná odpovědi. Ale doufala, že díky psaní si dokáže vzpomenout.
Caitlin otáčela křehké stránky, až nakonec našla první prázdnou. Posadila se, opřela se o stěnu, zkroutila si kolena ke hrudi a začala psát.
*
Jak jsem se tady ocitla? V Assisi? V Itálii? V 1790? Na jedné straně se nezdá být tak dávno, když jsem byla zpátky v 21. století, v New Yorku, žila normální život teenagerky. Na druhé straně, zdá se to jako věčnost….Jak to všechno začalo?
Jako první si pamatuju ty bodavé bolesti. Jak jsem nerozuměla tomu, co znamenají. Jonah. Carnegie Hall. Moje první krmení. Moje nevysvětlitelná proměna na upíra. Volali mě míšenec. Chtěla jsem zemřít. Vše, co jsem kdy chtěla, bylo být jako všichni ostatní.
A pak tady byl Caleb. Zachránil mě před tím ďábelským sabatem, vyslobodil mě. Jeho sabat v klášteře. Ale oni mě vyhodili, protože vztahy mezi člověkem a upírem byly zakázané. Znovu jsem byla sama za sebe—tedy, než mě Caleb znovu zachránil.
Mé pátrání po mém otci, po mýtickém meči, který může uchránit lidskou rasu před válkou upírů, vedlo Caleba a mě všude možně, z jednoho historického místa na druhé. Našli jsme meč a pak nám ho vzali. Jako vždycky Kyle čekal, aby mohl všechno zničit.
Ale ne dřív, než jsem měla čas si uvědomit, co se ze mě stává. A ne dřív, než jsme Caleb a já měli čas najít jeden druhého. Po tom, co ukradli meč, po tom, jak mě pobodali, když jsem umírala, on mě proměnil a zase mě jednou zachránil.
Ale nevyvinulo se to tak, jak jsem si myslela. Viděla jsem Caleba s jeho exmanželkou Serou a představovala jsem si to nejhorší. Mýlila jsem se, no bylo už příliš pozdě. On odjel, daleko ode mně a do nebezpečí. Na Pollepelu jsem se zotavila a trénovala, a taky jsem si našla přátele—upíry—bližší než jsem měla kdy předtím. Zejména Polly. A Blake—tak záhadný, tak nádherný. Téměř se mu podařilo ukrást mé srdce. Ale přišla jsem k rozumu právě včas. Zjistila jsem, že jsem těhotná a uvědomila jsem si, že musím najít a zachránit Caleba před válkou upírů.
Šla jsem zachránit Caleba, no už bylo příliš pozdě. Můj vlastní bratr Sam nás podvedl. Zradil mě, donutil mě myslet si, že je někým jiným. To kvůli němu jsem si myslela, že Caleb není opravdu Caleb a zabila ho, mou lásku. Mečem. Mýma vlastníma rukama. Pořád si to nedokážu odpustit.
Ale přinesla jsem Caleba zpátky na Pollepel. Pokoušela jsem se ho oživit, přivést ho zpátky, jestli tady byla nějaká možnost. Řekla jsem Aidenovi, že udělám cokoliv, obětuju cokoliv. Zeptala jsem se ho, jestli nás může poslat zpátky v čase.
Aiden mě varoval, že to nemusí fungovat. A i pokud bude, my nemusíme být spolu. Ale já trvala na svém. Musela jsem.
A teď jsem tady. Sama. Na cizím místě a v cizím čase. Moje dítě je pryč. A možná i Caleb je pryč.
Udělala jsem chybu, že jsem se vrátila?
Vím, že musím najít mého otce, najít štít. Ale bez Caleba po mém boku nevím, jestli budu mít dost síly jít dál.
Cítím se tak zmateně. Nevím, co mám dál dělat.
Prosím, Bože, pomoz mi….
*
Jak slunce vyrostlo do obrovské koule nad obzorem, Caitlin utíkala ulicemi New Yorku. Byla to apokalypsa. Auta byly obrácené, všude leželi těla a všechno bylo zpustošené. Utíkala a utíkala, přes ulice, které vypadali, že nikdy neskončí.
Jak běžela, zdálo se, že se svět točí kolem své osi; když se to dělo, vypadalo to, jako by mizli celé budovy. Panorama se změnila, ulice se měnili na cesty z bláta, beton se měnil na vlnité kopce. Cítila, že utíká zpátky v čase, z moderní doby do jiného století. Cítila, že pokud bude utíkat rychleji, může najít svého otce, svého pravého otce, někde na obzoru.
Běžela přes malé vesničky, které se pak taky vytratily.
Brzy všechno co zůstalo, bylo pole s bílými kytkami. Když přes ně utíkala, s nadšením viděla, že tam byl, na obzoru, čekal na ní. Její táta.
Jako vždycky bylo proti slunci vidět jenom jeho siluetu, no tentokrát se zdálo, že je blíž jako obvykle. Tentokrát viděla jeho tvář, jeho výraz. Usmíval se, čekal na ní a ruky měl roztažené a připravené na objetí.
Přišla k němu. Objala ho a on ji taky pevně objal.
“Caitlin,” řekl a z jeho hlasu vyzařovala velká láska. “Víš vůbec, jak jsi blízko? Víš vůbec, jak moc tě miluju?”
Předtím než stihla odpovědět, všimla si něčeho stranou a viděla, že na opačné straně pole stojí Caleb. Natahoval ruku směrem k ní.
Udělala několik kroků směrem k němu, pak se zastavila a podívala se na svého tátu.
On taky natahoval ruku.
“Najdeš mě ve Florencii,” řekl její otec.
Otočila se na Caleba.
“Najdeš mě v Benátkách,” řekl Caleb.
Podívala se na jednoho, pak na druhého a netušila, kterým směrem se má vydat.
*
Caitlin se s trhnutím probudila a posadila se vzpřímeně na postel.
Dezorientovaně se rozhlížela kolem po svém malém pokoji.
Nakonec si uvědomila, že to byl jenom sen.
Slunce vycházelo, ona přistoupila k oknu a podívala se ven. Assisi v ranním světle bylo tak klidné, tak nádherné. Všichni byli ještě pořád vevnitř a z některých komínů pomalu stoupal dym. Ranní mlha visela mezi nad krajinou jako oblak a lámala světlo.
Caitlin se náhle otočila, protože uslyšela praskání a připravila se, když viděla, že se její dveře začínají pomalu otevírat. Zaťala pěsti a očekávala na nečekaného návštěvníka.
No když se dveře pootevřeli o něco víc, podívala se dolů a její oči se doširoka otevřeli radostí.
Byla to Růže, která tlačila do dveří svým čenichem.
“Růže!” křičela.
Růže zatlačila do dveří, otevřela je dokořán, utíkala a skočila Caitlin do náručí. Olízala jí celý obličej, zatímco Caitlin brečela radostí.
Caitlin ji přitáhla k sobě a prohlédla si ji. Zakulatila se a vyrástla.
“Jak jsi mě našla?” zeptala se Caitlin.
Růže ji znovu olízala a kňučela.
Caitlin seděla na kraji postele, hladila ji a silně přemýšlela, snažila se vyčistit si hlavu. Pokud se Růži podařilo vrátit se, tak Calebovi zřejmě taky. Cítila velké povzbuzení.
Rozum jí říkal, že musí jít do Florencie. Pokračovat v hledání. Věděla, že klíč k nalezení jejího tátu, štít, se nachází právě tam.
Ale její srdce ji táhlo do Benátek.
Pokud existovala sebemenší šance, že by tam mohl být Caleb, musela to zjistit. Prostě musela.
Rozhodla se. Pevně stiskla Růži ve svém objetí, rozběhla se a vyletěla ven z okna.
Věděla, že už je uzdravená a její křídla se rozprostřou.
A opravdu se tak stalo.
V průběhu okamihu Caitlin letěla přes ranní vzduch, ponad kopce Umbrie a směřovala na sever, na cestu do Benátek.
KAPITOLA PÁTÁ
Kyle procházel úzkými uličkami staré římské čtvrti. Všude kolem něj lidé zavírali obchody a chystali se na odpočinek. Západ slunce byl vždycky jeho oblíbenou částí dne, časem, kdy se začínal cítit nejsilnější. Cítil, že jeho krev pulzuje rychleji, cítil, že jeho síla narůstá s každým krokem. Byl tak šťastný, že je zpátky v přeplněných ulicích Říma, zejména v tomto století. Tihle patetičtí lidé byli pořád stovky let vzdáleni jakémukoliv druhu technologie, jakémukoliv druhu dohledu. Mohl tohle místo roztrhat na kousky s absolutně klidným srdcem a nemusel se obávat odhalení.
Kyle odbočil na Via Del Seminario, která se před ním za chvíli otevřela a on se ocitl na velkém, starodávném náměstí, Piazza Della Rotonda.
A tam stál. Kyle tam stál, zavřel oči a zhluboka dýchal. Byl to tak skvělý pocit být zpátky. Přímo oproti něj bylo místo, které po stovky let nazýval svým domovem, jedna z nejdůležitějších upířských centrál na světě: Pantheon.
Pantheon stál, jako vždy, Kyle byl rád, že to vidí. Masivní, starodávná budova, které zadní část vyčnívala v kruhovém tvaru a přední část byla ohlašována obrovskými, impozantními, kamennými sloupy. Přes den byl pořád otevřen pro turisty, dokonce i v tomto století. Pojal neskutečné davy lidských bytostí.
No v noci, když zavřeli dveře před veřejností, se objevovali opravdoví vlastníci, opravdoví obyvatelé této stavby: Velký Upíří Koncil.
Upíři z velkých i malých sabatů, ze všech koutů světa, se k němu hrnuli, aby se účastnili každého setkání v průběhu celé noci. Koncil rozhodoval ve všech záležitostech, dával povolení, nebo je i odebíral. Ve světě upírů se neudálo nic bez toho, aby o tom Koncil věděl a ve většině případů ani bez jeho svolení.
Všechno to do sebe perfektně zapadalo. Tato budova byla původně postavena jako chrám pro pohanské bohy. Vždy to bylo místo modliteb, shromáždění pro temné upířské síly. Každému, kdo měl oči, to bylo jasné: byly tam ódy na pohanské bohy, fresky, malby, sochy všude kolem. Jakýkoliv lidský pozorovatel, který si dal námahu a přečetl si o poslání tohoto místa, si mohl uvědomit, jaký bylo opravdový účel tohoto chrámu.
A pokud by ani to nestačilo, byli tady taky pohřbeni všichni významní upíři. Bylo to žijící mausoleum, dokonalé místo, které mohl Kyle a jeho druh nazývat domovem.
Jak Kyle kráčel po schodech, měl pocit, jako kdyby se vracel domů. Kráčel přímo k obrovským železným dveřím, čtyřikrát udeřil kovovým klepadlem—upířský signál—a čekal.
Za chvíli se těžké dveře jemně pootevřeli a Kyle zbadal neznámou tvář. Dveře se otevřeli o něco víc, tak akorát aby Kyle mohl vejít a pak se za ním rychle zabouchli.
Obrovský strážník, dokonce větší než Kyle, se díval dolů.
“Očekávají tě?” zeptal se opatrně.
“Ne.”
Kyle, ignorujíc stráž, udělal několik kroků směrem ke komnatě, když najednou ucítil na rameně studený, ledový stisk a zastavil.
Kyle cítil zlost a spaloval ho vztek.
Strážník se na něj dolů díval se stejným hněvem.
“Nikdo nevejde dovnitř bez toho, aby měl domluvené setkání,” řekl. “Budeš muset odejít a vrátit se někdy jindy.”
“Já můžu vejít, kdykoliv se mi zachce,” odvrkl zpátky Kyle. “A pokud nedáš pryč ruku z mého zápěstí, budeš hrozně trpět.”
Strážník na něj taky civěl a ocitli se v mrtvém bodě.
“Vidím, že některé věci se nikdy nezmění,” ozval se hlas. “To je v pořádku, můžeš ho nechat jít.”
Kyle cítil, jak sevřetí povolilo, otočil se a spatřil známou tvář: byl to Lore, jeden z hlavních poradců Koncilu. Stál tam, civěl na Kyla, usmíval se a pomalu kýval hlavou.
“Kyle,” řekl, “Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím.”
Kyle, který se pořád vztekal na strážníka, si narovnal plášť a pomalu přikývl. “Mám nějakou práci s Koncilem,” řekl. “Nemůže to počkat.”
“Mrzí mě to, starý příteli,” pokračoval Lore, “dneska mají plný program. Někteří lidé čekají měsíce. Zdá se, že upíří obchody vzkvétají v každém koutě světa. Ale pokud se vrátíš příští týden, myslím, že bych ti mohl zabezpečit—”
Kyle k němu přistoupil. “Ty tomu nerozumíš,” řekl napjatě, “Nepřišel jsem z této doby. Přišel jsem z budoucnosti. Z dvěstě let vzdálené budoucnosti. Z úplně jiného světa. Konečné rozhodnutí je tady. Jsme na pokraji vítězství—absolutního vítězství. A pokud je neuvidím hned teď, bude to mít pro nás všechny velmi vážné důsledky.”
Jak na něj Lore civěl, úsměv se mu z tváře vytratil, když si uvědomil vážnost těchto slov; nakonec, po několika napjatých okamžicích, si odkašlal. “Následuj mě.”
Otočil se a kráčel a Kyle ho těsně následoval.
Kyle prošel dlouhou, širokou chodbou a za chvíli už vcházel do obrovské, otevřené komnaty. Byla ohromná, dokořán otevřená, se stoupajícím, kruhovým stropem a mramorovou, zářící podlahou. Místnost byla ve tvaru kruhu a její kraje byly vyplněny ozdobenými sloupy a sochami připevněnými na piedestálech, které se dívali dolů do místnosti.
Po krajích místnosti stáli stovky upírů všech možných ras a vyznání. Kyle věděl, že to byli většinou žoldáci, všichni tak ďábelští, jak on sám. Všichni v tichosti sledovali Velký Koncil, který se na opačném konci místnosti posadil za jejich lavici a uděloval rozsudky. Atmosféra v místnosti byla elektrizující.
Kyle vešel dovnitř a vše vsadil na jednu kartu. Jít za Koncilem bylo správné rozhodnutí. Mohl je zkusit ignorovat, mohl prostě honit Caitlin sám za sebe, no Koncil bude mít užitečné informace, přivede ho k ní mnohem rychleji. Co však bylo ještě důležitější, potřeboval jejich oficiální povolení. Vypátrání Caitlin nebyla jenom osobní záležitost, ale také záležitost nejvyšší důležitosti pro upířskou rasu. Pokud mu to Koncil odobří, a on si byl jistý, že se tak stane, nejenom, že bude mít jejich povolení, ale také jejich zdroje. Mohl by ji zabít rychleji a být dřív doma, připraven dokončit svou válku.
Bez jejich svolení by byl jenom dalším nepoctivým, žoldáckým upírem. Kyle s tím neměl žádný problém, no nechtělo se mu trávit čas tím, že si bude pořád hlídat záda: pokud by konal bez jejich povolení, mohli by na něj poslat upíry, kteří by ho měli zabít. Sebevědomě předpokládal, že by je dokázal zvládnout, no nechtělo se mu takovým způsobem mrhat časem a energii .
Ale pokud by odmítli jeho požadavek, byl plně připraven udělat cokoliv, co bylo třeba, aby ji vystopoval.
Byla to koneckonců jenom jedna formalita navíc v nekonečném proudu upířích formalit. Tahle etiketa byla jako lepidlo, které je všechny drží pohromadě—no také ho nekonečně otravovala.
Jak Kyle kráčel hlouběji do komnaty, díval se na Koncil. Byli přesně takoví, jak si je pamatoval. Ve vzdálené části komnaty sedělo na vyvýšeném pódiu 12 soudců Velkého Koncilu. Byli oblečeni v strohých, černých hábitech a všichni měli černou kapuci, která zakrývala jejich tvář. Kyle nicméně věděl, kdo tito lidé byli. Za ta staletí jim čelil už mnohokrát. Jednou, opravdu jenom jednou, si sňali své kapuce a on doopravdy viděl jejich groteskní, staré obličeje, obličeje, které chodili po této planetě po miliony let. Při té vzpomínce sebou trhl. Byli to odporné noční kreatury.
Přesto byli Velkým Koncilem a vždy tady sídlili, od doby, kdy byl Pantheon vybudován. Tato budova byla opravdu částí z nich a nikdo z jeho druhu, dokonce ani sám Kyle, si nedovolil zpochybnit jejich úsudek. Jejich moc byla jednoduše příliš intenzivní a jejich zdroje příliš rozsáhlé. Kyle by možná mohl zabít jednoho nebo dva z nich, no armády, kterými disponovali v každém koutě světa, by ho nakonec dolapili.
Stovky upírů v místnosti přišli, aby byli svědky rozhodnutí Koncilu. Vždy se pečlivě seřadili po stranách, stáli v pozoru, v obrovském kruhu, na okraji a nechávali střed místnosti úplně otevřený. Pro jednu osobu. Vždy to byla ta osoba, která se před ně měla postavit a vyslechnout si rozsudek.
Právě teď to byla nějaká ubohá duše, která tam stála sama, třásla se strachem z toho, že stojí přímo před nimi, dívá se na ty nevyzpytatelné kapuce a čeká na jejich rozsudek. Kyle už na tom místě kdysi byl. Nebylo to nic příjemné. Pokud se jim nelíbila záležitost, ve které jste před ně předstoupili, mohli vás, jenom tak z rozmaru, na místě zabít. Nikdy to před nimi nešlo lehce—vždy to byla otázka života a smrti.
“Počkej tady,” zašeptal Lore Kyleovi, když směřoval do davu. Kyle stál na okraji a sledoval, co se děje.
Jak se Kyle díval, soudce jemně přikývl a dva upíří vojáci přistoupili z obou stran. Každý popadl jednu ruku osoby, která čelila Koncilu.
“Ne! NE!” křičel.
Ale nic mu to nepomohlo. Odtáhli ho pryč, zatímco on řval a bojoval, protože věděl, že ho vedou na smrt a taky věděl, že nic, co řekne nebo udělá, mu nebude nic platné. Musel je požádat o něco, co neschválili, uvědomil si Kyle, když se upírův řev ozýval přes komnatu. Nakonec se otevřeli dveře, on byl vyveden ven a dveře se za ním zabouchli. V místnosti znovu zavládlo ticho.
Kyle ve vzduchu cítil napětí, jak se ostatní upíři dívali jeden na druhého a obával se momentu svého výslechu.
Kyle viděl, že Lore přistoupil k dozorci blízko Koncilu a něco mu pošeptal do ucha. Dozorce ihned odkráčel za soudcem, poklekl a pošeptal mu do ucha.
Soudce jemně pootočil svou hlavu a muž ukázal přímo na Kyla. I z této velké vzdálenosti dokázal Kyle vycítit, jak se do něj soudcovi oči, ukryté pod kapucí, zavrtali. I když nerad, Kyle cítil chvění. Koneckonců, byl v přítomnosti opravdového ďábla.
Dozorce přikývl a to byl podnět pro Kyla.
Protlačil se přes dav a kráčel přímo do středu prázdné podlahy. Stál v malém kruhu ve středu místnosti—bod. Věděl, že pokud se podívá nahoru, přímo nad jeho hlavou bude díra ve stropě, oko, otevřené do oblohy. Přes den umožňovalo pronikat dovnitř slunečnímu svitu; teď, při západu slunce, bylo světlo filtrované a velmi slabé. Místnost byla osvětlená zejména díky pochodním.
Kyle poklekl a uklonil se, čekal, až na něj promluví, jak kázala řádná upířská etiketa.
“Kyle ze Sabatu černého přílivu,” oznámil soudce pomalu. “Máš tu drzost k nám přistoupit neohlášený. Pokud tvůj požadavek nebude schválen, víš, že riskuješ trest smrti.”
To nebyla otázka; bylo to prohlášení. Kyle znal důsledky. Ale neobával se výsledku.
“Jsem si toho vědomý, můj pane,” řekl Kyle jednoduše a čekal.
Nakonec, po mírném šumu, přišlo další prohlášení: “Tak tedy mluv. Co od nás požaduješ?”
“Přišel jsem z jiné doby. Z budoucnosti vzdálené dvěstě let.”
Po celé místnosti se začalo ozývat hlasité mumlání. Zřízenec udřel třikrát do země svou holí a zakřičel, “Ticho!”
Nakonec se místnost uklidnila.
Kyle pokračoval. “Cestování v čase pro mě není lehké, tak jako pro nikoho z nás. No bylo to naléhavé. V budoucnosti, v čase, ve kterém já žiju, bude válka—slavná válka upírů. Začne v New Yorku a odtud se rozšíří. Je to upíří Apokalypsa, o jaké jsme snili. Náš druh konečně zvítězí. Vyhladíme celou lidskou rasu a zotročíme ji. Taky vyhladíme ty laskavé sabaty, kohokoliv, kdo se nám postaví do cesty.
“Já to vím, protože jsem vůdce této války.”
V místnosti se ozvalo další hlasité mumlání, následované údery holí.
“Ale má válka není u konce,” řval Kyle přes všechen ten rámus. “Zůstává už jenom jeden trn v mé patě, jedna osoba, která dokáže zruinovat všechno, čeho jsme dosáhli, která dokáže zruinovat tuto slavnou budoucnost naší rasy. Přichází ze zvláštního rodu a vrátila se v čase, pravděpodobně proto, aby mi unikla. Vrátil jsem se, abych ji našel a jednou pro vždy se jí zbavil. Do té doby než se mi to povede, zůstává naše budoucnost nejasná.
“Předstupuji dnes před vás, abych požádal o vaše povolení ji zabít, tady, ve vašem čase a na vašem místě. Taky bych rád využil vaší pomoci při pátrání po ní.”
Kyle znovu sklonil hlavu a čekal. Jeho srdce tlouklo rychleji, jak očekával jejich rozhodnutí. Bude samozřejmě v jejich zájmu mu pomoci a neviděl žádný důvod, proč by tak neměli učinit. Ale opět, tyto bytosti, živé po miliony let, dokonce starší než on, byly absolutně nepředvídatelné. Nikdy nevěděl, jakou má těchto dvanáct soudců agendu a jejich nařízení se vždycky zdáli být náhodné jako vítr.
Čekal uprostřed hustého ticha.
Nakonec se ozvalo odkašlání.
“My, samozřejmě, víme o kom mluvíš,” ozval se chraplavý hlas jednoho ze soudců. “Mluvíš o Caitlin. O té ze Sabatu Pollepel. No která je, ve skutečnosti, z mnohem mocnějšího sabatu. Ano, přišla do nášho času včera. Samozřejmě, že o tom víme. A pokud bychom ji chtěli zabít, nemyslíš, že bychom to už udělali?”
Kyle dobře věděl, že není vhodný okamžik na odpověď. Potřebovali jejich malou chvíli pýchy. Prostě je nechá dokončit jejich proslov.
“My obdivujeme tvé odhodlání a tvou budoucí válku,” pokračoval soudce. “Ano, velmi ji obdivujeme.”
Přišel další moment těžkého ticha.
“Necháme tě ji vystopovat,” pokračoval soudce, “ale pokud ji najdeš, nezabiješ ji. Zajmeš ji živou a přineseš ji zpátky k nám. Radši si sami vychutnáme její zabití a budeme sledovat, jak pomalu umírá. Bude dokonalým kandidátem na Hry.”
Kyle cítil, jak ho zaplavuje vztek. Hry. Samozřejmě. To bylo všechno, o co se tihle staří, morbidní upíři zajímali. Teď už si vzpomínal. Proměnili Koloseum na arénu pro jejich sport, upír proti upírovi, upír proti člověku, upír proti zvěři a s oblibou sledovali, jak se všichni trhají na kusy. Bylo to kruté a Kyle to jistým způsobem obdivoval.
Ale to nebylo to, co si pro Caitlin přál. Chtěl ji vidět mrtvou. Definitivně. Ne, že by mu záleželo na tom, jestli ji bude někdo mučit. No nechtěl mrhat žádným časem, nechtěl jí dát žádnou šanci. Samozřejmě, ještě nikomu se nepodařilo utéct nebo přežít Hry. Ale při tom všem si nikdo nemohl být jistý, co se může stát.
“Ale, mí páni,” protestoval Kyle, “Caitlin, jak jste řekli, pochází z mocného rodu a je mnohem nebezpečnější a nepolapitelnější, jak si myslíte. Požaduji vaše povolení, abych ji mohl zabít okamžitě. V sázce je až příliš.”
“Jsi pořád mladý,” řekl další soudce, “a tak ti odpustíme zpochybňování našeho rozsudku. Kohokoliv jiného bychom zabili přímo na místě.”
Kyle sklonil hlavu. Uvědomil si, že zašel příliš daleko. Nikdo nikdy soudcům neprotiřečil.
“Je v Assisi. To je místo, kam se teď vydáš. Jdi rychle a neodkládej to. Teď, když jsi to zmínil, docela se těšíme na to, jak ji uvidíme umírat přímo před našima očima.”
Kyle se otočil a odcházel.
“A Kyle,” zavolal jeden z nich.
Otočil se.
Hlavní soudce si odhrnul kapuci a odhalil tu nejgrotesknější tvář, jakou kdy Kyle viděl. Byla pokryta boulemi, jízvami a bradavicemi. Otevřel ústa a ošklivě se usmál, ukázal žluté ostré zuby a zářící černé oči. Ještě více se zašklebil: “Příště, když se objevíš bez ohlášení, budeš to ty, kdo pomalu zemře.”
Ücretsiz ön izlemeyi tamamladınız.
