Kitabı oku: «Proměněná », sayfa 3

Kapitola třetí

Caitlin utíkala. Pronásledovatelé jí byli v patách a hnali ji dál úzkou uličkou. Slepý konec uličky už byl přímo před ní, masivní cihlová zeď, ale ona běžela dál. Postupně nabírala rychlost, neuvěřitelnou rychlost. Běžela tak rychle, že se okolní domy rozmazaly do jednolité šmouhy. Cítila, jak jí vlasy rozčesává vítr.

Když se dostala blíže, vyskočila a najednou stála nahoře na dobrých deset metrů vysoké zdi. Vlastně se od ní jenom odrazila, protože okamžitě plynule přešla do dalšího desetimetrového skoku na druhou stranu, kde, aniž by byť jenom klopýtla, okamžitě běžela dál a dál. Cítila se silná, nepřemožitelná. Rychlost jejího běhu ještě narostla, až měla nakonec pocit, že by dokázala i létat.

Podívala se dolů a uviděla, že se beton pod jejíma nohama změnil v trávu – vysokou, rozvířenou, sytě zelenou trávu. Běžela po prérii, slunce pálilo a ona najednou poznala, že je v místě, kde žili, když byla úplně maličká.

Někde v dálce, tak daleko, že ho mohla jenom cítit, stál na horizontu její otec. Jak běžela, měla nutkavý pocit, že se k němu přibližuje. Teď už ho viděla a neuniklo jí, že si jí také všiml. Stál tam s širokým úsměvem a rukama napřaženýma směrem k ní.

Strašně moc si přála ho znovu vidět. Běžela tak rychle, jak jenom to dokázala. Ale jakmile se přiblížila, on byl najednou zase daleko.

A potom najednou padala.

Obrovské středověce vyhlížející dveře se otevřely a ona vstoupila do kostela. Procházela spoře osvětlenou uličkou, po jejíž obou stranách hořely louče. Před kazatelnou klečel zády k ní nějaký muž. Když se přiblížila, postavil se a otočil.

Byl to kněz. Podíval se na ní a jeho tvář naplnila hrůza. Cítila, jak jeho tělem tepe krev a viděla sama sebe, jak se k němu přibližuje a nedokáže odolat tomu zvláštnímu nutkání. Kněz v hrůze pozdvihl krucifix a namířil jím proti její tváři.

Vrhla se na něj. Cítila, že se její zuby prodlužují. Najednou byly děsivě dlouhé. Hned potom je zanořila knězi do krku.

Muž vykřikl, ale jí to bylo jedno. Cítila jak krev z jeho tepen proudí přes její zuby do pusy a dál do jejích útrob a byl to ten nejúžasnější pocit v jejím životě.

Caitlin se s trhnutím posadila na posteli a těžce oddychovala. Rozhlédla se kolem sebe a na chvíli nevěděla, kde to je. Oknem k ní pronikalo ranní světlo.

Konečně jí došlo, že se jí jenom zdál sen. Utřela si pot ze spánků a posadila se na okraj postele.

Všude bylo ticho. Soudě podle světla venku, Sam a matka už museli určitě odejít. Podívala se na hodiny a zjistila, že je samozřejmě už pozdě: 10:15. Ani druhý den nepřijde do školy včas.

Paráda.

Divila se, že ji Sam nepřišel vzbudit. Nikdy předtím ji nenechal zaspat – vždycky ji přišel probudit, když odcházel jako první.

Asi se od včerejška pořád ještě zlobí.

Podívala se na svůj telefon: vybitý. Včera ho zapomněla nabít. Vlastně na něj zapomněla úplně. Neměla nejmenší potřebu s kýmkoliv mluvit.

Rychle na sebe hodila nějaké šaty, které našla na zemi, a prsty si spěšně prohrábla vlasy. Normálně by prostě odešla bez snídaně, ale teď zjistila, že má žízeň. Nezvykle silnou žízeň. Došla do lednice a vyndala z ní dvoulitrovou krabici s grapefruitovým džusem. V náhlém spěchu odtrhla víčko a začala pít rovnou z krabice. A nezastavila se, dokud nevypila celé dva litry.

Potom se na krabici podívala. Opravdu právě vypila tolik džusu? Nikdy v životě se jí nepodařilo najednou vypít víc než půl sklenice. Sledovala vlastní ruku, která zmáčkla velkou lepenkovou krabici do malé kuličky. Nemohla pochopit, co je to za novou sílu, která jí teď koluje tělem. Bylo to vzrušující. A taky děsivé.

Žízeň měla nicméně pořád. A taky hlad. Ale ne na jídlo. Její tělo řvalo po něčem jiném, lepším, ale ona nevěděla co to je.

*

Bylo zvláštní procházet úplně prázdnými chodbami školy. Naprostý protiklad toho, co viděla předešlý den. Po začátku vyučování tu teď už nebyla živá duše. Podívala se na hodinky: 10:40. Do konce této hodiny zbývalo patnáct minut. Říkala si, jestli vůbec má cenu tam chodit, jenže taky nevěděla, kam jinam by šla. Takže se vydala chodbou směrem ke své třídě.

Před dveřmi se zastavila a uslyšela hlas učitelky. Na chviličku zaváhala. Nesnášela pomyšlení, že přeruší výuku a bude všem na očích. Stejně tak ale neviděla, že by měla nějakou jinou možnost.

Zhluboka se nadechla a vzala za kovovou kliku.

Když vstoupila, celá třída na ni upřela pohledy. Učitelku nevyjímaje.

Ticho.

„Slečna…“ učitelka zapomněla její jméno. Došla ke katedře a vzala do ruky kus papíru, ve kterém něco hledala,“ …Paineová. Nová dívka. Jdete o dvacet pět minut pozdě.

Přísně vypadající starší žena se na Caitlin zamračeně podívala.

„Co k tomu můžete říct?“

Caitlin váhala.

„Omlouvám se?“

„To nestačí. Možná, že tam odkud jste přišla, se pozdní příchody tolerovaly, ale rozhodně to není přípustný zde.“

„Přípustné,“ opravila ji Caitlin a okamžitě toho zalitovala.

Místností se rozhostilo zaražené ticho.

„Cože jsi říkala?“ zeptala se učitelka pomaloučku.

„Řekla jste ‚přípustný‘, ale správně je to ‚přípustné‘.“

„NO – DOPRDELE!“ vykřikl jeden hlučný kluk ze zadních řad a celá třída vybuchla smíchy.

Učitelčina tvář zbrunátněla zlostí.

„Ty malej spratku. Okamžitě se budeš hlásit u ředitele!“

Učitelka přerázovala třídu a otevřela dveře za Caitlin. Stála dost blízko na to, aby Caitlin mohla cítit její levný parfém. „Ven z mojí třídy!“

Normálně by Caitlin jenom tiše vyklouzla ze třídy ven – a především by si nikdy nedovolila opravovat učitelku. Ale něco se v ní změnilo. Něco, čemu tak úplně nerozuměla, ale zato to jasně a silně cítila. Narůstající vzdor. Měla pocit, že se nemusí chovat s respektem vůbec k nikomu. A také se najednou vůbec ničeho nebála.

Namísto toho stála tam, kde stála a pomalu si prohlížela místnost, ve snaze zahlédnout Jonaha. Třída byla opět přecpaná, a tak musela hledat postupně od jedné lavice k druhé. Jonah ale nikde nebyl.

„Slečno Paineová! Neslyšela jste, co jsem vám řekla?“

Caitlin se na ni vzdorovitě podívala. Potom se otočila a pomaloučku odešla ven z místnosti.

Slyšela, jak se za ní dveře s třísknutím zavřely a ve třídě se rozhledl tlumený křik, který záhy následovalo, „Ticho, třído!“

Caitlin šla dál ztichlou chodbou a nevěděla tak úplně, kam to vlastně jde.

Uslyšela kroky. V dálce na druhém konci chodby se objevil hlídač. Šel přímo k ní.

„Povolenka!“ vyštěkl, když byl pořád ještě dobrých dvacet kroků od ní.

„Cože?“ odpověděla.

Mezitím se přiblížil.

„Kde je tvoje povolenka? Musíš jí neustále viditelně nosit.“

„Jaká povolenka?“

Zastavil se a prohlédl si ji. Byl to ošklivý, od pohledu zlý muž, který měl na čele velkou pigmentovou skrvnu.

„Nemůžeš na chodbu bez podepsané povolenky. Dobře to víš. Kde je?“

„To jsem nevěděla…“

Vzal do ruky vysílačku a řekl do ní: „Nepovolené narušení na chodbě v křídle čtrnáct. Beru ji do vazby.“

„Do vazby?“ zeptala se Caitlin zmateně. „Co si o sobě…“

Chytil ji hrubě za ruku a postrčil do chůze.

„Už nechci slyšet ani slovo!“ vyštěkl.

Caitlin se vůbec nelíbilo, jak se jeho prsty zabořily do její paže a že ji vedl, jako by byla nějaké neposlušné děcko. Cítila, že se její tělo začíná zahřívat. A cítila, že se začíná objevovat ta Zuřivost. Neměla tušení jak, ale dobře cítila, že se to děje. A také věděla, že za pár chvil už nebude schopná ten hněv ovládat. A ani svou sílu.

Musela to zarazit, než bude příliš pozdě. Použila každičkou kapku své vůle, aby to zastavila. Ale dokud se jí tak hrubě dotýkal, nedalo se s tím prostě nic dělat.

Ještě předtím, než ztratila kontrolu, silně třepla paží a viděla jak jeho ruka doslova odlétla a dokonce i on sám se zapotácel stranou.

Udiveně na ni zíral, šokován, že taková malá holka je schopná ho odhodit několik kroků napříč chodbou jenom takovým nepatrným pohybem paže. Chvíli kolísal mezi rozhořčením a strachem. Dobře viděla, že přemýšlí, jestli se na ni má vrhnout, anebo radši zmizet. Potom sáhnul k opasku, kde byla připásaná velká láhev s pepřovým sprejem.

„Ještě jednou na mě sáhneš, mladá dámo,“ řekl chladně, „a já ti ukážu co proto.“

„Tak vy nesahejte na mě,“ odpověděla vzpurně. Tón jejího vlastního hlasu ji šokoval. Byl jiný. Hlubší a divočejší.

Pomalu oddálil ruku od spreje. Zdálo se, že souhlasí.

„Půjdeš přede mnou,“ řekl. „Dál touhle chodbou a potom nahoru po schodech.“

*

Hlídač ji odvedl do přeplněné předmístnosti ředitelny. Jakmile tam vstoupili, jeho vysílačka se znovu ozvala a on okamžitě musel spěchat zase pryč do jiné části školy. Než odešel, ještě se k ní otočil.

„Už tě nikdy nechci na chodbě bez povolenky vidět,“ štěkl po ní.

Caitlin se otočila a uviděla patnáct dalších studentů z různých ročníků, kteří seděli nebo postávali v místnosti a všichni evidentně čekali na setkání s ředitelem. Do jednoho vypadali jako problémoví studenti. Vcházeli dovnitř jeden po druhém. U vchodu stál další hlídač a lhostejně se na každého šklebil.

Caitlin se tu nechtělo čekat polovinu školního dne a už vůbec se jí nechtělo vidět se s ředitelem. Neměla by do školy přicházet pozdě, to byla pravda, ale tohle si přece jenom nezasloužila. Měla toho dost.

Dveře vedoucí na chodbu se znovu otevřely a hlídač vtáhl dovnitř tři další studenty, kteří se mezi sebou i teď neustále pošťuchovali. Už tak přeplněnou místnost okamžitě naplnili novým zmatkem. Po chvíli zazvonilo, nastal konec první vyučovací hodiny a Caitlin mohla přes skleněné dveře sledovat, jak se chodby plní studenty. Teď už panoval zmatek i tam.

To ale byla její šance. Když se dveře znovu otevřely, skrčila se za jedním ze studentů a nezpozorována vyklouzla na chodbu.

Rychle se ohlédla přes rameno, ale nezdálo se, že by si toho kdokoliv všimnul. Spěšně se tedy ponořila do davu a klestila si cestu na druhou stranu chodby, a potom dál za roh. Znovu se ohlédla, aby si byla jistá, že ji nikdo neviděl.

Byla v bezpečí. I kdyby si hlídači všimli, že chybí – o čemž pochybovala, protože se jí nikdo ani nestačil zeptat na jméno – byla stejně už příliš daleko, než aby ji mohli najít a chytit. Stejně ale ještě přidala do kroku, vzdalovala se chodbou tak daleko, jak jen to šlo, a mířila do jídelny. Musela najít Jonaha. Musela vědět, jestli je v pořádku.

Jídelna byla narvaná k prasknutí. Caitlin rychle prošla všemi uličkama a hledala ho. Ale ani tady nikde nebyl. Prošla celou trasu podruhé a tentokrát pozorně prohlížela každý stůl, ale po Jonahovi stále nebylo ani památky.

Litovala, že se k němu včera nevrátila, nepodívala se, jestli není zraněný a případně mu nezavolala ambulanci. Říkala si, že možná opravdu byl ošklivě poraněný. Možná teď byl dokonce v nemocnici. Možná se ani nebude moci vrátit zpátky do školy.

S chmurnými myšlenkami vzala do ruky tác s jídlem a našla si stůl s dobrým výhledem ke vstupním dveřím. Potom tam seděla, téměř ani nejedla a sledovala kohokoliv, kdo do jídelny přišel v naději, že to bude Jonah.

Ale ten se ne a ne ukázat.

Zvonek znovu odzvonil konec pauzy a jídelna se vyprázdnila. Caitlin stále seděla na svém místě a čekala.

Nic.

*

Když se konečně ozvalo poslední zvonění toho dne, Caitlin stála před skříňkou, kterou jí přidělili. Dívala se na kousek papíru, na kterém byla vytištěna číselná kombinace k zámku. Otočila kličkou a zatáhla, ale nefungovalo to. Podívala se na papírek znovu a zadala kombinaci ještě jednou. Tentokrát se zámek otevřel.

Dívala se do prázdné, kovové skříňky. Vnitřek dvířek byl pomalovaný grafiti. Jinak byla skříňka kompletně prázdná. Deprimující. Vzpomínala na předešlé školy, kdy vždycky běžela ke své skříňce, už po cestě si snažila zapamatovat číselnou kombinaci k zámku a později si skříňku vyzdobila fotkami kluků z časopisů. Byl to její způsob, jak nad situací získat aspoň trochu kontroly a vytvořit si tak malý ostrůvek, kde se mohla cítit jako doma, a který byl v té velké škole jenom její.

Ale tohle nadšení ji už několik škol zpátky začalo postupně opouštět. Začala si říkat jaký má smysl se s tím obtěžovat, když je jenom otázka času, kdy se bude muset zase znovu stěhovat někam jinam. Každou další skříňku potom už zdobila laxněji a laxněji.

Tentokrát se tím neobtěžovala vůbec a prostě jenom zabouchla kovová dvířka.

„Caitlin?“

Nadskočila leknutím.

Jenom dva kroky od ní stál Jonah.

Měl na sobě veliké sluneční brýle. Stejně ale mohla dobře vidět, že jeho obličej pod nimi byl celý oteklý.

Byla překvapená, že se tak náhle objevil. A také šťastná. Vlastně byla překvapená z toho jak moc byla šťastná, že ho vidí. Hřejivý pocit, smíšený s nezanedbatelnou dálkou nervozity, se jí rozlil v břiše a také ucítila, že jí vysychá v krku.

Bylo toho tolik, na co se ho chtěla zeptat: jestli se dostal v pořádku domů, jestli se ti parchanti potom ještě ukázali, jestli jí tam náhodou taky nezahlédl…Ale všechna ta slova nějak najednou nemohla najít cestu z mozku až k její puse.“

„Ahoj,“ bylo vše co ze sebe nakonec dokázala dostat.

Stál tam a díval se na ni. Zdálo se, že si není jistý, jak by měl začít.

„Chyběl jsi mi dneska na hodině,“ řekla a okamžitě si za to v duchu vlepila facku.

Blbá. Měla jsi říct, „Neviděla jsem tě dneska na hodině.“ „Chybět“ zní zoufale.

„Přišel jsem pozdě,“ řekl.

„Já taky,“ odpověděla.

Trochu se ošil, jako by se cítil nepohodlně. Všimla si, že s sebou nemá své pouzdro na violu. Takže to byla pravda. Nebyl to všechno jenom zlý sen.

„Jsi OK?“ zeptala se.

Posunkem ukázala směrem k jeho brýlím.

Zdvihl ruku a pomalu si je sundal.

Jeho tvář byla celá fialová a oteklá. Na čele a nad obočím měl několik stehů.

„Už to bylo i lepší,“ řekl. Zdálo se, že se za to stydí.

„Ó můj bože,“ řekla při tom pohledu zhrozeně. Věděla, že může být ráda aspoň za to, že ho svou intervencí ušetřila dalších ran. Ale namísto toho se cítila provinile, že tam nedokázala být rychleji a také že se pro něj potom nevrátila. Jenže potom co se…to stalo, bylo už všechno jako jedna rozmazaná šmouha. Nepamatovala si ani jak se sama dostala domů. „Je mi to líto.“

„Slyšela jsi, jak se to stalo?“ zeptal se.

Záměrně se jí přitom svýma zářivě zelenýma očima podíval do těch jejích, jako kdyby jí zkoušel. Jako kdyby se ji snažil přimět přiznat, že u toho byla.

Viděl ji snad? Ne to určitě nemohl. Byl v bezvědomí. Nebo nebyl? Je možné, že viděl co se stalo potom? Měla by přiznat, že tam byla?

Na jednu stranu umírala touhou mu povědět jak mu pomohla a získat tím jenom vděčnost a náklonnost. Ale na stranu druhou neexistoval žádný způsob, jak by mu mohla povědět, co se stalo, a přitom nevypadat jako lhář nebo snad dokonce blázen.

Ne, rozhodla se nakonec. Nemůžeš mu to říct. Prostě to nejde.

„Ne,“ zalhala. „Já tu ještě nikoho neznám, vzpomínáš?“

Chvíli mlčel.

„Přepadli mě,“ řekl. „Když jsem šel ze školy.“

„Je mi to tak líto,“ řekla znovu. Připadala si jako idiot, který pořád opakuje to samé, ale bylo to lepší, než aby nechtíc řekla něco, co ji mohlo prozradit.

„Jo, můj táta je pěkně naštvanej,“ pokračoval. „Sebrali mi mojí violu.“

„To je na prd,“ řekla. „Koupí ti novou?“

Jonah pomalu zakroutil hlavou. „Řekl, že ne. Že si to nemůže dovolit. A že sem na ní měl být opatrnější.“

Caitlinina tvář zvážněla starostí. „Myslela jsem, že jsi říkal, že je to tvoje jízdenka odsud?“

Pokrčil rameny.

„Co budeš dělat?“ zeptala se.

„Nevím.“

„Možná, že jí policajti najdou,“ řekla. Samozřejmě, že si pamatovala, že byl nástroj rozbitý na kusy, ale říkala si, že když to řekne takhle, bude to důkaz, že o ničem skutečně neví.

Znovu se na ní zkoumavě podíval, jako kdyby se snažil zjistit, jestli mu nelže.

Nakonec řekl, „Rozmlátili ji.“ Odmlčel se a pak pokračoval. „Některý lidi prostě mají potřebu rozbíjet věci druhejch.“

„Ó můj bože,“ řekla a snažila se znít co nejpřekvapeněji , „to je hrůza.“

„Táta se zlobí, že jsem se s nima nerval…ale já takový nejsem.“

„Parchanti. Doufám, že je policie chytí,“ řekla.

Přes Jonahovu tvář se přelil drobný úsměšek. „To je na tom to zvláštní. Zdá se, že už za vyučenou dostali.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se a snažila se aby to znělo přesvědčivě.

„Našel jsem je všechny čtyři na hromadě v uličce hnedka poté. Byli na tom mnohem hůř jak já. Dokonce se ani nehýbali.“ Jeho úšklebek se trochu rozšířil. „Někdo si to s nima vyřídil. Možná, že přece jen existuje nějaká spravedlnost.“

„To je zvláštní,“ řekla.

„Možná mám strážného anděla,“ řekl a znovu se na ni pátravě zadíval.

„Možná,“ odpověděla.

Pořád se na ní díval, jako kdyby čekal, že sama dobrovolně bude nějak pokračovat. Ale ona také mlčela.

„A bylo tam ještě něco mnohem divnějšího než jenom tohle,“ řekl nakonec.

Sáhl do svého batohu a něco z něj vyndal.

„Tohle jsem našel.“

Dívala se na něj v šoku. To něco byl samozřejmě její deník.

Cítila, jak jí rudnou tváře. Měla zároveň radost, že její milovaný deník není ztracený a zároveň se zděsila, protože to byl důkaz, který ji usvědčoval, že tam včera byla. Celou dobu si musel být jistý, že mu lže.

„Je tam napsané tvoje jméno. Takže je tvůj, že?“

Přikývla a prohlížela si knížku. Bylo tam všechno. Úplně na to od včerejška zapomněla.

„Bylo tam pár vypadnutých papírů. Posbíral jsem je a vložil zpátky. Doufám, že je mám všechny,“ řekl.

„Ano, máš,“ řekla jemně, dotčená a ponížená zároveň.

„Sledoval jsem stopu z těch listů a nejvtipnější na tom všem je…že mě zavedly do té uličky.“

Dívala se na svůj deník a za žádnou cenu se teď Jonahovi nedokázala podívat do očí.

„Jak myslíš, že se tam tvůj deník mohl dostat?“ zeptal se.

Podívala se mu do očí a ze všech sil se snažila zachovat si neutrální tvář.

„Když jsem včera večer šla domů, tak jsem ho někde ztratila. Možná, že ho našli.“

Pozorně se na ni díval.

Nakonec řekl, „Možná.“

Potom oba stáli v tichosti.

„Nejpodivnější na tom všem ale je,“ pokračoval potom, „že ještě než jsem ztratil vědomí, můžu klidně odpřísáhnout, že jsem tě viděl jak stojíš mezi nimi a mnou a ječíš na ně, aby mě nechali na pokoji…no není to šílený?“

Znovu se na ni zkoumavě zadíval. Přímo do očí.

„To bych byla naprosto šílená, kdybych něco takovýho udělala,“ řekla. Přes veškerou snahu jí při tom zacukalo v koutcích úst.

Na chvíli se odmlčel a potom se široce usmál.

„To teda jo,“ řekl, „to bys byla.“