Kitabı oku: «Žalozpěv pro Prince », sayfa 2
KAPITOLA TŘETÍ
Cora byla víc než vděčná, když kopcovitá krajina znovu začala přecházet v rovinaté pláně. Měla pocit, jako by s Emeline pochodovaly už celou věčnost, ačkoli na její přítelkyni únava znát nebyla.
„Jak to, že pořád vypadáš, jako bys ani nebyla unavená?“ zeptala se Cora, zatímco Emeline znovu kráčela v čele jejich dvoučlenné družiny. „Může za to magie?“
Emeline se ohlédla. „Nemůže za to magie, jen… většinu života jsem strávila na ashtonských ulicích. Když tam člověk ukázal slabost, ostatní ho považovali za kořist.“
Cora se pokusila si to představit. Žít někde, kde hrozí nebezpečí každému, kdo vypadá slabý. Uvědomila si, že si to vlastně nemusí ani představovat.
„V paláci byl Rupert a jeho poskoci,“ řekla, „a dvořanky, které si myslely, že můžou člověku ubližovat jen proto, že je něco rozčílilo.“
Viděla, jak Emeline naklonila hlavu ke straně. „Čekala bych, že v paláci to bude lepší,“ pronesla. „Alespoň, že jsi nemusela utíkat před gangy a otrokáři. Nemusela ses v noci choulit ve sklepích s uhlím, aby tě nikdo nenašel.“
„Protože mě koupili už předtím,“ podotkla Cora. „Dokonce jsem ani neměla postel. Všichni předpokládali, že si najdu nějaký kout, ve kterém se vyspím. Buď tak, nebo že si mě do postele vezme některý ze šlechticů.“
Coru překvapilo, když ji Emeline objala. Jestli Cora při jejich cestách něco zjistila, bylo to, že Emeline obvykle nedávala najevo své city.
„Pár šlechticů jsem viděla ve městě,“ pronesla Emeline. „Myslela jsem, že budou lepší a vznešenější než gangy, které jsem potkávala. Pak jsem se ale dostala blíž a viděla, jak jeden z nich mlátí muže do bezvědomí jen proto, že mohl. Jsou všichni stejní.“
Bylo zvláštní mít společné to, jak nebezpečné byly jejich životy. Cora ale měla pocit, že je teď Emeline blíž než kdy dřív. Nešlo jen o to, že prošly tím samým. Urazily společně dlouhou cestu a nejspíš je čekala ještě spousta mil.
„Kamenov určitě najdeme,“ řekla Cora a snažila se přesvědčit Emeline stejně, jako samu sebe.
„Najdeme,“ souhlasila Emeline. „Sophia ho viděla.“
Bylo zvláštní vkládat do Sophiiných vizí tolik důvěry, ale pravdou bylo, že jí Cora naprosto věřila. Na to, co Sophia viděla, by klidně vsadila svůj život a s nikým by necestovala raději než s Emeline.
Pokračovaly v cestě a čím víc na západ se dostávaly, tím více řek potkávaly. Byly jako drobné žilky napojující se na větší žíly. Brzy se zdálo, že je kolem stejné množství pevniny jako vodních ploch. Dokonce i pole byla napůl zaplavená. Lidé hospodařili na pozemcích, které hrozily, že se změní v bažinu. Déšť téměř neustával, a i když se Cora s Emeline občas choulily někde pod stromem, než se přežene nejhorší nečas, většinou prostě pokračovaly dál.
„Podívej,“ pronesla Emeline a ukázala k břehu jedné říčky. Cora nejprve viděla jen rákosí, které tu a tam rozechvíval pohyb drobných zvířat. Pak si všimla převráceného koraklu, malého kulatého člunu, který vypadal jako schránka nějakého obrněného zvířete.
„Ale ne,“ vydechla Cora, když si uvědomila, co má Emeline v plánu.
Emeline jí položila ruku na rameno. „Neboj, s čluny to umím. Pojď, bude se ti to líbit.“
Zamířila ke koraklu a Cora nemohla dělat nic jiného než ji následovat. Doufala jen, že tam nebudou vesla. Na místě ale bylo pádlo a Emeline vypadala, že nic víc nepotřebuje.
Během chvilky byla ve člunu a Cora musela skočit za ní, jinak by musela po svých podél řeky.
Cesta po řece byla rychlejší než chůze, to musela Cora uznat. Jejich člun poskakoval po řece jako oblázek vržený nějakou obří rukou. Bylo to téměř tak uklidňující jako jízda na voze. Vlastně víc, protože s vozem strávily poloviny času tím, že se ho snažily vyprostit, když zapadl do díry po kameni nebo uvízl v bahně. Zdálo se, že Emeline kormidlování skutečně baví. Užívala si změny, kdy řeka přecházela z prudkého proudu do klidného širokého koryta a pak zase zpět.
Cora si všimla okamžiku, kdy se změnil říční proud, stejně jako Emelinin výraz.
„Něco… něco tam je,“ pronesla Emeline. „Něco mocného.“
Copak to tu máme? ozval se hlas v Cořině mysli. Dvě čerstvé, mladé věcičky. Pojďte blíž, zlatíčka, pojďte blíž.
Před nimi uviděla Cora… vlastně si ani nebyla jistá, co přesně vidí. Nejdřív to vypadalo jako žena stvořená z vody, o moment později to ale vypadalo jako kůň. Potřeba zamířit k němu byla ohromující. Cora měla pocit, jako by v blízkosti toho stvoření byla v bezpečí před celým světem.
Ne, bylo to ještě něco víc, měla pocit, jako by ji tam čekal domov. Domov, který vždy chtěla, teplý krb, rodina, bezpečí…
Přesně tak. Pojď ke mně. Můžu ti dát všechno, co jsi kdy chtěla. Už nikdy nebudeš sama.
Cora by nejraději sama popohnala člun kupředu. Chtěla z něj vyskočit, aby se dostala co nejblíž tomu stvoření, které toho tolik slibovalo. Napůl už vstala.
„Počkej!“ vykřikla Emeline. „Je to trik, Coro!“
Cora ucítila, jak se něco ovíjí kolem její mysli. Jako stěna, která se postavila mezi ni a sliby bezpečí. Viděla, jak se Emeline soustředí a věděla, že za to může ona. Že využívá své nadání, aby ji chránila před mocí, která se ji pokoušela ovlivnit.
Ne, pojď ke mně, pobízelo ji to stvoření, ale teď už znělo jen jako vzdálená ozvěna.
Cora se na něj podívala, teď viděla, jak skutečně vypadá. Také viděla vířící vodu kolem něj. Všimla si proudů, které by utopily každého, kdo by byl tak hloupý, aby se jimi pokoušel proplavat. Vzpomněla si na staré příběhy o říčních duších, kelpiích, o nebezpečné magii, kterou ovlivňovaly svět kolem.
Všimla si, jak se voda pod koraklem pohnula a uvědomila si, co se děje. Proud je táhl kupředu.
„Emeline!“ vykřikla. „Táhne nás k sobě!“
Emeline stála zapřená o okraj člunu a třásla se námahou, očividně se snažila zabránit tomu, aby je stvoření obě ovlivnilo. Takže to bylo na Coře. Chopila se pádla a vší silou začala pádlovat proti proudu.
Zdálo se, že to není k ničemu. Proud byl příliš silný, kelpie se je vší silou snažila dostat k sobě. Cora si uvědomila, o co jde a došlo jí, že nemůže pádlovat proti proudu. Neměla na to dost sil. Mohla se jen snažit, dostat je mimo hlavní tok. Silou vůle bojovala s vodou a snažila se dostat člun ke břehu.
Neskutečně pomalu začal korakl měnit směr. Díky Cořině pádlování se začal blížit ke břehu.
„Rychle,“ vydechla Emeline. „Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.“
Cora pokračovala a korakl se sice pohyboval jen kousek po kousku, ale přeci jen to byl pohyb. Byl stále blíž a blíž ke břehu, až konečně Cora dosáhla na rákosí. Chopila se ho a přitáhla jejich malé plavidlo ke břehu. Pak vyskočila a chytila Emeline za paži.
Vytáhla ji na břeh a pak jen sledovala, jak se koraklu zmocnil proud. Cora viděla kelpii, jak se postavila na zadní a ve vzteku člun rozbila na malé kousky.
Jakmile stanula na pevné zemi, ucítila Cora úlevu. Tlak na její mysl ustal. Emeline vydechla a roztřásly se jí nohy. Zdálo se, že mimo řeku na ně kelpie nemá vliv. Znovu se vzepjala a pak se vrhla pod hladinu. Zmizela jim z dohledu.
„Myslím, že jsme v bezpečí,“ pronesla Cora.
Viděla, jak Emeline přikývla. „Myslím… možná, že se budeme chvíli držet mimo řeku.“
Zněla vyčerpaně, takže jí Cora podepřela a pomáhala jí jít dál. Chvíli jim trvalo, než našly stezku, ale když na ni narazily, připadalo jim příhodné ji využít.
Pokračovaly po cestě. Potkávaly víc lidí než na severu. Cora si všimla rybářů přicházejících od řeky, farmářů s vozy plnými zboží. Viděla lidi mířící všemi směry s náklady látek nebo stády dobytka. Jeden muž dokonce popoháněl hejno kachen.
„Někde tu musí být trh,“ pronesla Emeline.
„Měly bychom tam zajít,“ navrhla Cora. „Možná tam bude někdo vědět o Kamenovu.“
„A možná nás budou považovat za čarodějnice ve chvíli, kdy se na něj zeptáme,“ podotkla Emeline.
I tak ale zamířily stejným směrem jako ostatní, a nakonec uviděly tržiště. Bylo na malém ostrůvku mezi řekami, vedlo na něj tucet přístupových cest. Na ostrůvku byly stánky a místa k prodeji zboží i dobytka. Cora byla ráda, že tam dnes neprodávali žádného sirotka.
S Emeline zamířily k ostrovu, využily přitom jeden z brodů. Snažily se nepřitahovat pozornost a co nejvíc splynout s davem. Zvlášť, když si Cora všimla maskované postavy – kněžky, která žehnala lidem v okolí.
Coru přitahovalo místo, na kterém herci právě hráli představení Tanec svatého Cuthberta. Nešlo o tak vážnou verzi, kterou občas viděla v paláci. Tady šlo mnohem víc o košilatý humor a souboje. Herci očividně věděli, jaké mají publikum. Když skončili, všichni se uklonili a lidé začali vykřikovat názvy her, které by podle nich měli herci zahrát.
„A o Kamenovu jsme pořád nic nezjistily,“ zašeptala Emeline. „A nezjistíme, pokud k sobě nechceme přitáhnout tu kněžku.“
Coru to taky trápilo, ale pak ji něco napadlo.
„Když na něj bude někdo myslet, poznáš to, že ano?“ zeptala se.
„Možná,“ odpověděla Emeline.
„Tak zajistíme, ať na něj myslí,“ usmála se Cora. Obrátila se k hercům. „Co třeba Kameníkovy dcery?“ vykřikla a doufala, že na ni díky davu nebylo vidět.
K jejímu překvapení to zabralo. Možná i proto, že to bylo troufalé, dokonce nebezpečné – šlo o hru, o kameníkových dcerách, které byly čarodějnice a našly útočiště někde daleko od všech nepřátel. Byla to hra, kvůli které by na některých místech herci skončili v žaláři.
Tady ji ale odehráli se vší parádou. Maskovaní herci předváděli kněží, kteří pátrali po mladých dívkách představovaných namaskovanými mladíky.
„Tak co, myslí někdo z nich na Kamenov?“ zeptala se.
„Ano, ale to neznamená… počkej,“ vydechla Emeline a ohlédla se. „Vidíš toho muže prodávajícího vlnu? Myslí na dobu, kdy tam obchodoval. Tamhle ta žena… její sestra tam šla.“
„Takže už víš, kudy kam?“ zeptala se Cora.
Emeline přikývla. „Myslím, že ho najdeme.“
Měly alespoň malou naději. Kamenov na ně čekal a s ním i vyhlídka na bezpečné útočiště.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Shora vypadala invaze jako pohybující se křídlo, které se ovíjelo kolem země, které se dotklo. Pán vran si to užíval. Zřejmě jen on měl možnost si vychutnat pohled, který se mu při plavbě k pobřeží naskýtal díky jeho vranám.
„Možná, že jsou tu i jiní pozorovatelé,“ zamumlal. „Možná, že stvoření na tomto ostrově tuší, co se k nim blíží.“
„Co jsi říkal, pane?“ zeptal se mladý důstojník. Byl celý napjatý a měl světlé vlasy. Uniformu upravenou, naleštěné knoflíky se leskly.
„Nic, co by tě mělo trápit. Připravit k vylodění.“
Mladík odběhl. V jeho pohybech se zračila touha po akci. Možná si myslel, že je nezranitelný, protože bojuje za Novou armádu.
„Nakonec z nich stejně bude potrava pro vrány,“ zamumlal Pán vran.
Dnes to ale nebude. Místa k vylodění vybral pečlivě. Za Ostrovodou byla místa, kde lidé stříleli vrány, sotva si jich všimli. Tady s tím ale ještě nezačali. Jeho ptáci tak létali kolem a ukazovali mu místa, kde si obránci připravili děla a barikády a kde byli připravení na invazi. Místa, kde byli ukryté posádky vojáků a opevněné vesnice. Připravili obrannou síť, která by útočníky dokonale zastavila. Pán vran v ní ale viděl díry.
„Začněte,“ přikázal a v tu chvíli se ozvaly trumpety. Zvuk se nesl nad vlnami. Z lodí se na hladinu snášely vyloďovací čluny. V nich se na pobřeží dostala první vlna mužů. Většina přesunu probíhala potichu, protože dobrý hráč svému soupeři neodkrýval karty. Muži se rozptýlili a připravovali děla i zásoby. Pohybovali se rychle.
Pak to propuklo přesně tak, jak plánoval. Jeho muži se vyhýbali pastem a sami přepadávali obránce. Vrhali se na ně ze zálohy. Děla vysekávala díry ve skupinách obránců, kteří se snažili zabránit v jejich postupu. Takhle z dálky nebylo možné slyšet nářek umírajících. Nebylo dokonce ani slyšet střelbu z mušket, ale jeho vrány mu zprostředkovávaly dokonalý přehled o situaci.
Viděl, jak propukají boje na tuctu různých míst. Násilí se rozvíjelo jako květy na louce, stejně jako vždy, když začal boj. Viděl své muže, jak postupují po pláži a útočí na skupinu farmářů. Viděl vzpínající se koně, zatímco se s nimi pokoušeli bojovat rolníci ozbrojení zemědělským nářadím. Viděl jak naprostá jatka, tak i muže prokazující ohromnou odvahu. Těžko se ale dalo odlišit jedno od druhého.
Vraníma očima spatřil skupinu jezdců shromažďující se dál ve vnitrozemí. Jejich hrudní pláty zářily ve slunci. Bylo jich dost na to, aby mohli prorazit skrz jeho pečlivě naplánované vyloďovací formace. Sice pochyboval, že by tušili, kde zaútočit, aby to mělo největší účinek, nehodlal ale nic riskovat.
Soustředil se a pomocí svých vran se snažil najít vhodného důstojníka. Pobavilo ho, když si všiml mladíka, který byl před bojem tak dychtivý. Musel se koncentrovat. Aby jedno z jeho zvířat promluvilo, bylo mnohem složitější než jen koukat jeho očima.
„Na sever jsou jezdci,“ řekl a slyšel přitom krákavý hlas, který opakoval jeho slova. „Zamíříš k průsmyku na západě a když se přiblíží, zničíš je.“
Nečekal na odpověď, místo toho poslal ptáka zpátky do výšky a sledoval, jak muži poslechli jeho rozkaz. Takové bylo jeho nadání – možnost vidět víc a dosáhnout dál, než mohl kdokoli jiný. Většina velitelů netušila, co se děje na bojišti a musela se spoléhat na zprávy od poslů, kteří nebyli dost rychlí. On mohl koordinovat celou armádu stejně snadno, jako když si dítě hrálo na stole s vojáčky.
Očima kroužícího ptáka viděl blížící se jezdectvo, vypadalo stejně elegantně, jako armády z legend. Slyšel dunění mušket, které vysekávalo mezery v jeho řadách a pak sledoval čekající vojáky, jak vyrážejí do útoku. Pohádkový útok jezdectva se proměnil v naprostý masakr plný krve a bolesti, nářku a umírání. Pán vran viděl, jak muži jeden po druhém umírají. Dokonce i mladý důstojník padl po zásahu čepelí do krku.
„Potrava pro vrány,“ pronesl. Nezáleželo mu na nich – hlavní bylo, že tuhle malou bitvu vyhrál.
Viděl, že za dunami poblíž malé vesnice se odehrává těžší bitva. Jeden z jeho velitelů neposlechl dostatečně rychle jeho rozkazy, což znamenalo, že obránci měli čas se připravit a zakopali se tak, že by dokázali vesnici ubránili i před mnohem větším množstvím útočníků. Pán vran se protáhl a pak zamířil ke člunu.
„Na pobřeží,“ rozkázal.
Muži, kteří seděli ve člunu ho okamžitě poslechli. Byli s ním už dlouho a za tu dobu je dobře vycvičil. Pán vran zatím sledoval průběh bitvy. Když se přiblížil slyšel už výkřiky zraněných a umírajících. Viděl, jak jeho síly postupně drží jednotlivé skupiny obránců. Bylo zřejmé, že královna sice nařídila obranu království, ale neposkytla k tomu dostatek prostředků.
Člun přirazil ke břehu a Pán vran vyrazil po pláži jakoby na procházku. Muži kolem něj se krčili, mušketami mířili po keřích kolem a pátrali po hrozbách. On sám ale kráčel vzpřímeně. Věděl, kde jsou jeho nepřátelé.
Všichni jeho nepřátelé. Už cítil energii této země a cítil také to, jak se pohnula, jako by na jeho příchod reagovalo něco mnohem mocnějšího. Jen ať ho to také cítí. Ať se to bojí toho, co se chystá.
Ze skrýše za převráceným člunem se vynořila skupina nepřátelských vojáků. Nebyl čas myslet, jen konat. Pán vran tasil jediným plynulým pohybem jak dlouhý meč, tak pistoli. Rovnou vystřelil do tváře jednoho z obránců a druhého probodnul. Uskočil před útokem, smrtící rychlostí provedl protiútok a pokračoval v pohybu.
Blížil se k dunám, za kterými ležela vesnice. Pán vran teď už slyšel zvuky bitvy, aniž by musel využívat svá zvířata. Slyšel třeskot zbraní, dunění mušket a pistolí, které se rozléhalo po okolí. Viděl muže ve smrtícím zápasu a díky vranám i ty, kteří čekali v záloze a chystali se zabít kohokoli, kdo by se přiblížil.
Zastavil se uprostřed toho všeho, jako by je vyzýval, aby na něj vystřelili.
„Máte šanci se zachránit,“ pronesl. „Tuto pláž potřebuji a jsem připraven za ni zaplatit životy vašimi i vašich rodin. Složte zbraně a odejděte. Anebo ještě lépe, přidejte se k mojí armádě. Udělejte to a přežijete. Pokračujte v boji a já srovnám vaše domovy se zemí.“
Stál a čekal na odpověď. Dostal ji ve chvíli, kdy se ozval výstřel. Ucítil bolest tak prudkou, až se zachvěl a padl na kolena. Právě teď ale kolem umíralo až příliš lidí na to, aby ho něco takového mohlo zastavit. Vrány se dnes nasytily a jejich moc dokázala uzdravit vše, co ho na místě nezabilo. Využil svoji moc, zacelil jí ránu a vstal.
„Budiž tedy,“ pronesl a vyrazil kupředu.
Obvykle to nedělal. Byl to hloupý způsob boje – starý způsob, který neměl nic společného s dobře organizovanou armádou nebo efektivní taktikou. Pohyboval se neskutečnou rychlostí, kterou mu propůjčovala jeho moc. Při běhu skákal ze strany na stranu a vyhýbal se tak útokům.
Prvního muže zabil, aniž by přitom zpomalil. Vrazil do něj meč a okamžitě ho zas vytrhl ven. Druhého skopnul na zem a dorazil ho širokým seknutím čepele. Jednou rukou chytil jeho mušketu a díky vranám přesně věděl, kam má mířit.
Vřítil se do skupinky mužů skrývajících se za písečnou barikádou. Proti pomalu postupující armádě by možná k něčemu byla. Mohli se za ní skrýt a zdržet postup tak dlouho, než by dorazily posily. Proti jeho rychlosti ale nebyla k ničemu. Pán vran přeskočil písečnou stěnu, dopadl přímo do středu skupiny nepřátel a sekal na všechny strany.
Jeho muži ho následovali. Věděl to, i když neměl čas podívat se očima svých vran. Měl příliš práce s odrážením útoků meči i sekerami. S neskutečnou zuřivostí prováděl protiútoky a zabíjel obránce.
Teď už se přes písečné barikády valili i jeho muži. Byli jako nezadržitelná vlna. Někteří přitom umírali, ale dokud byli se svým vůdcem, jako by jim na tom nezáleželo. Pán vran s tím počítal. Na muže, kteří pro něj znamenali jen potravu pro vrány, byli překvapivě loajální.
Vzhledem k početní převaze netrvalo dlouho, než byli obránci mrtví a Pán vran nechal muže postupovat dál k vesnici.
„Jděte,“ pronesl. „Zmasakrujte je za jejich vzdor.“
Ještě chvíli sledoval probíhající boje, ale nikde už neviděl podobně problémová místa. Postup naplánoval skutečně dobře.
V době, kdy se Pán vran dostal k vesnici, byla už celá v plamenech. Jeho muži postupovali ulicemi a zabíjeli všechny vesničany, které našli. Tedy většina z nich. Pán vran spatřil jednoho, jak táhne mladou ženu pryč z vesnice. Její strach byl téměř stejně hmatatelný, jako vojákovo pobavení.
„Co to děláš?“ zeptal se Pán vran, když přišel blíž.
Muž na něj šokovaně zíral. „Já… všiml jsem si téhleté, můj pane a myslel jsem si—“
„Že si ji necháš,“ dokončil za něj Pán vran.
„No, na správném místě bych za ni dostal dobrou cenu.“ Voják si dovolil se usmát, jako by tím chtěl naznačit nějaké společné tajemství.
„Chápu,“ pronesl Pán vran. „Ale tohle jsem nenařídil, že ne?“
„Můj pane—“ začal voják, ale to už Pán vran pozvedl pistoli. Střelil muže do obličeje z takové blízkosti, že ho doslova rozprášil po okolí. Žena byla tak šokovaná, že se ani nezmohla na výkřik.
„Je důležité, aby moji muži jednali přesně dle rozkazů, které dostanou,“ vysvětlil jí Pán vran. „Jsou místa, na kterých povoluji zajatce. Jinde zas dovolím zajímat jen nadané. Je důležité udržovat disciplínu.“
Žena se na něj zadívala pohledem plným naděje, jako by si myslela, že tohle vše je jen jedna velký chyba. Jako kdyby si neuvědomovala, co se stalo se zbytkem vesničanů. Tvářila se tak až do chvíle, kdy ji Pán vran bodl mečem do srdce. Byl to jistý, rychlý a přesný zásah. Žena zřejmě ani necítila bolest.
„Dal jsem tvým lidem na vybranou a oni se rozhodli,“ řekl, když ženu probodl. Vytrhl z ní meč a ona se zhroutila na zem. „Stejnou možnost dám i zbytku království. Možná se někteří rozhodnou rozumněji.“
Rozhlédl se po okolí, kde pokračoval masakr obyvatel. Necítil ani radost ani zhnusení, cítil jen jisté uspokojení z dokončené práce. Nebo alespoň z dalšího kroku k cíli, protože konec konců, tohle byla jen malá vesnice.
Čekalo ho ještě mnohem víc.
