Kitabı oku: «Žalozpěv pro Prince », sayfa 3
KAPITOLA PÁTÁ
Královna vdova Mary z rodu Flambergů seděla na trůnu v ohromném sále Šlechtické rady a snažila se nevypadat příliš znuděně. Rádoby reprezentanti jejího národa totiž stále jen mluvili a mluvili.
Za normálních okolností by na tom nezáleželo. Vdova se už dávno naučila vypadat netečně a vznešeně, zatímco se jednotlivé skupiny dohadovaly. Obvykle nechala populisty i tradicionalisty, aby odhalili své záměry a teprve pak hovořila ona sama. Dnes to ale trvalo déle než obvykle, což znamenalo, že neustálý tlak, který cítila na plicích, narůstal. Pokud se s tímhle nevypořádá dostatečně brzy, mohli by ti blázni zjistit, co před nimi tak dlouho usilovně tají.
Uspěchat to ale nešlo. Přišla válka, což znamenalo, že všichni chtěli využít možnost promluvit. A co hůř, několik jich chtělo odpovědi, které nedokázala poskytnout.
„Jen bych se rád zeptal svých vznešených přátel, jestli je fakt, že na našem pobřeží přistála nepřátelská armáda, dokladem toho, jak vládní politika omezuje naše vojenské možnosti,“ zajímal se lord Hawes.
„Ctěné lordstvo je si jistě vědomo důvodu, proč se tato Rada obávala centralizované armády,“ pronesl lord Branston z Horního brodiště.
Jejich půtky pokračovaly, znovu rozehrávali staré politické bitvy, zatímco ty skutečné byly mnohem naléhavějším problémem.
„Rád bych osvětlil situaci, aby mě tato Rada nenařkla ze zanedbání povinností,“ ozval se generál sir Guise Burborough. „Jednotky Nové armády přistály na našem jihovýchodním pobřeží, vyhnuly se množství našich obranných opatření, které jim v tom mělo zabránit. Postupovaly tak rychle, že překvapily obránce, kteří se je pokoušeli zastavit. Dále vypalují vesnice. Už teď se potýkáme s množstvím uprchlíků, kteří mají za to, že se o ně musíme postarat.“
Vtipné, pomyslela si vdova, jak lidé, kteří si zachránili holý život, v jeho podání zní jako vzdálení příbuzní, které nikdo nezval na návštěvu.
„A co přípravy na obranu Ashtonu?“ zeptal se Graham, markýz z Břidlična. „předpokládám, že už míří sem? Dokážeme uzavřít hradby?“
Očividně jde o člověka, který netuší, co dokáže dělo, pomyslela si vdova. Kdyby jí nescházel dech, nahlas by se rozesmála. Za daných okolností zůstala nehnutě sedět.
„Dokážeme,“ odpověděl generál. „Během měsíce se dokážeme připravit na obléhání. Již probíhají přípravy na obranu.“
„Zvažujeme evakuaci lidí, kteří stojí v cestě té Nové armádě?“ zeptal se lord Neresford. „Měli bychom lidem v Ashtonu doporučit odchod na sever? Neměla by alespoň naše královna zvážit možnost ústupu na své panství?“
Zábavné. Vdova ho nikdy nepovažovala za někoho, komu by na ní záleželo. Kdykoli mohl, hlasoval proti jakémukoli jejímu návrhu.
Rozhodla se, že nastal čas promluvit, dokud ještě mohla. Vstala a sál ztichl. I když šlechta bojovala za zřízení Rady, pořád jí při shromáždění naslouchala.
„Nařízení evakuace by vyvolalo paniku,“ řekla. „Došlo by k rabování a muži, kteří by za jiných okolností bránili své domovy, by utekli. I já zde zůstanu. Tohle je můj domov a já ho neopustím kvůli nějaké loupeživé bandě.“
„Zdaleka nejde o bandu, veličenstvo,“ podotkl lord Neresford, jako by snad vdovu její rádcové neupozornili na skutečnou velikost útočící armády. Možná, že předpokládal, že jako žena nedokáže porozumět válečným záležitostem. „I když jsem si jistý, že Rada ráda vyslechne tvé návrhy na její zničení.“
Vdova ho sjela pohledem, i když to vzhledem k tlaku na plicích nebylo nic lehkého. Hrozilo, že se každou chvíli rozkašle.
„Jak ctění lordové vědí,“ řekla, „dobrovolně jsem se vzdala role příliš těsně spojené s královskou armádou. Nerada bych, abyste se cítili špatně proto, že vám rozkazuji.“
„Jistě ti to protentokrát promineme,“ pronesl lord, jako by měl moc jí něco promíjet nebo ji naopak trestat. „Jaké je tvé řešení, veličenstvo?“
Královna pokrčila rameny. „Myslela jsem, že bychom mohli začít svatbou.“
Stála a čekala, až se uklidní rozruch, který svým prohlášením vyvolala. Royalisté ji nadšeně podporovali, antimonarchisté pokřikovali něco o promarněných prostředcích. Vojáci si mysleli, že je ignorovala a ti ze vzdálenějších krajů království chtěli vědět, co to bude znamenat pro jejich okolí. Vdova mlčela, dokud si nebyla jistá, že má jejich plnou pozornost.
„Podívejte se na sebe, dohadujete se jako vyděšené děti,“ pronesla. „Copak vám vaši učitelé a guvernantky neprozradili, jaká je historie našeho národa? Kolikrát se cizinci pokoušeli dobýt naši zem, protože žárlili na její krásu a bohatství? Mám vám to vyjmenovat? Mám vám vyprávět o selháních Podílnické flotily nebo o invazi Sedmi princů? Dokonce i při občanských válkách, kdy jsme čelili vnitřnímu nepříteli, jsme zvítězili. Od doby, kdy někdo dobyl tuto zemi, uplynuly tisíce let a přesto panikaříte, protože se někdo dostal za první linii naší obrany.“
Rozhlédla se po místnosti a sledovala reakce na jejich vyplísnění.
„Nemohu toho našim lidem nabízet příliš. Nemohu velet bez vaší podpory, a tak je to v pořádku.“ Nechtěla, aby se teď dohadovali o tom, kdo má skutečnou moc. „Můžu jim ale dát naději, což je důvod, proč tu dnes, na této Radě, chci oznámit, že proběhne radostná událost. Přeji si oznámit nastávající svatbu mého syna Sebastiana s Lady d’Angelicou, Markýzou Sowerdskou. Přeje si o této záležitosti někdo hlasovat?“
Nikdo se neozval, i když vdova předpokládala, že to bylo hlavně kvůli tomu, jak byli ohromeni jejím prohlášením. Jí na tom ale nezáleželo. Vyrazila ze sálu, rozhodla se, že její vlastní přípravy jsou důležitější než cokoli, co by se mohlo udát za její nepřítomnosti.
Měla ještě spoustu práce. Musela se postarat o to, aby byly zničeny Dansovy dcery, musela se postarat o svatbu—
Záchvat kašle ji překvapil. Čekala ho sice v průběhu své řeči, ale i tak. Když oddálila kapesník od úst, všimla si na něm krvavých skvrn. Uvědomila si, že dnes to přehnala. Všechno ji stálo spoustu sil, a navíc se události odvíjely rychleji, než jí bylo milé.
Musí to dokončit. Musí zajistit království pro své syny a ochránit jej před hrozbami – ať už vnějšími či vnitřními. Postará se, aby její rod žil dál. Zničí všechno, co ho ohrožuje.
Ale než to zařídí, musí se ještě s někým setkat.
***
„Sebastiane, moc mě to mrzí,“ pronesla Angelica a pak se zamračila. Takhle to nebylo správně. Bylo to příliš rychlé, příliš zbrklé. Musela to zkusit znovu. „Sebastiane… Moc mě to mrzí.“
Lepší, ale pořád to nebylo ono. Cvičila dál, zatímco procházela palácovými chodbami. Věděla, že až to bude říkat naostro, bude to muset být perfektní. Musela se ujistit, že Sebastian pozná, jak moc s ním soucítí, protože to byl první krok k získání jeho srdce.
Bylo by to snadnější, kdyby při pomyšlení na Sophiinu smrt cítila i něco jiného než naprostou radost. Vzpomínka na to, jak do ní vrazila dýku jí vyvolávala úsměv na rtech a ten si po Sebastianově návratu rozhodně nemohla dovolit.
Což už nebude trvat dlouho. Angelica ho předběhla jen díky tomu, že jela neskutečně rychle, ale nepochybovala, že se Rupert, Sebastian a ostatní vrátí velice brzy. Musela se na jejich návrat připravit, protože nemělo smysl odstranit Sophii, kdyby nebyla připravená zaplnit místo, které díky tomu vzniklo.
Prozatím ale nebyl Sebastian členem královské rodiny, který by jí měl dělat starosti. Stála před královninými komnatami a oddechovala, zatímco ji pozorovali strážní. Když mlčky otevřeli dveře, nasadila Angelica co nejzářivější úsměv a vstoupila.
„Pamatuj, že jsi udělala přesně to, co chtěla,“ připomněla si.
Vdova na ni už čekala. Seděla v pohodlném křesle a popíjela nějaký bylinný čaj. Angelica neopomněla hlubokou úklonu, ale zdálo se, že Sebastianova matka dnes nemá náladu na hry.
„To stačilo, Angelico,“ pronesla překvapivě milým hlasem.
Na druhou stranu dávalo smysl, že má radost. Angelica udělala všechno, co po ní chtěla.
„Posaď se,“ pokynula královna na místo vedle ní. Bylo to lepší než před ní klečet, ale to, jakým způsobem jí rozkazovala, Angelicu stále dráždilo. „A povyprávěj mi o svém výletě do Monthys.“
„Vyřízeno,“ pronesla Angelica. „Sophia je mrtvá.“
„Jsi si tím jistá?“ zeptala se vdova. „Zkontrolovala jsi tělo?“
Angelica se při těch otázkách zamračila. To té stařeně nebylo nic dost dobré?
„Musela jsem utéct, ale bodla jsem ji stiletem potřeným tím nejprudším jedem, který jsem měla k dispozici,“ pronesla. „To by nepřežil nikdo.“
„No,“ povzdechla si vdova, „doufám, že se nepleteš. Moji špehové tvrdí, že se objevila její sestra.“
Angelica si nemohla pomoct a lehce při těch slovech vykulila oči. Věděla, že se Rupert ještě nevrátil, tak jak toho mohla královna tolik vědět? Možná, že poslal ptáka se vzkazem.
„To ano,“ souhlasila. „Odplula s tělem své sestry na lodi mířící do Ishjemme.“
„Míří k Larsu Skyddarovi, o tom není pochyb,“ zamumlala vdova. Další šok pro Angelicu. Jak mohla taková špína, jako byla Sophia a její sestra, znát vládce Ishjemme?
„Udělala jsem, co jsi chtěla,“ pronesla Angelica. I jí samotné to znělo defenzivně.
„Očekáváš poděkování?“ zeptala se vdova. „Nebo odměnu? Nějaký titul k těm, které už máš?“
Angelice se nelíbilo, když s ní někdo mluvil tímhle tónem. Udělala všechno, co po ní vdova chtěla. Sophia byla mrtvá a Sebastian už se měl brzy vrátit. A ona byla připravená na jeho příjezd.
„Oznámila jsem vaše zásnuby Šlechtické radě,“ pronesla vdova. „Myslím, že sňatek s mým synem je ti dostatečnou odměnou.“
„Víc než dostatečnou,“ pronesla Angelica. „Ale přijme mě Sebastian?“
Vdova natáhla ruku a Angelica měla co dělat, aby sebou netrhla, když ji vdova poplácala po tváři.
„Myslím, že jsem ti řekla, že i tohle musíš zvládnout. Oblouznit ho. Svést ho. Klidně si před ním klekni a pros ho, jestli to bude nutné. Podle mých zpráv se vrátí domů šílený smutkem. Tvým úkolem bude, aby na to všechno zapomněl. Tvým úkolem, ne mým. Koukej se o to postarat, Angelico.“ Vdova pokrčila rameny. „A teď zmiz, mám ještě práci. Když už nic jiného, musím se ujistit, že jsi Sophii skutečně odpravila.“
Angelicino propuštění bylo bez jakýchkoli dvorností. Pokud by šlo o kohokoli jiného, postarala by se Angelica, aby trpěl. S vdovou ale Angelica nic nesvedla a o to to pro ni bylo horší.
Přesto královnu poslechla. Až se Sebastian vrátí, svede ho. Brzy bude královská svatba a její nová pozice u dvora tak bude víc než dobrou odměnou.
Nicméně jí nepřestávaly vrtat hlavou vdoviny pochyby ohledně Sophiiny smrti. Angelica ji zabila, tím si byla jistá, ale…
Ale když zjistí, co se děje v Ishjemme, ničemu to neuškodí. Prostě jen pro jistotu. Konec konců, měla tam nejméně jednoho přítele.
KAPITOLA ŠESTÁ
Sophia cítila rytmické pohupování lodi. Šlo ale o vzdálený pocit, dokonce i uvědomění si, že je na lodi, ji stálo spoustu sil a soustředění. Rozhodně neviděla nic, co by jí loď připomínalo, i když věděla, že na ni nastoupila.
Byla na nějakém místě plném stínů a mlhy, která se neustále vlnila a převalovala. Lámala procházející světlo, takže slunce vypadalo jen jako vlastní chabá napodobenina. Sophia byla dezorientovaná. Netušila, kde je vpředu a kde vzadu, ani kam by vlastně měla jít.
Slyšela dětský křik, který se jasně nesl mlhou. Na rozdíl od světla ho nic nezkreslovalo. Sophiino podvědomí jí řeklo, že jde o její vlastní dítě a že ho musí najít. Sophia neváhala a rozběhla se mlhou směrem, ze kterého nářek přicházel.
„Už jdu,“ ujišťovala své dítě. „Najdu tě.“
Dítě stále plakalo, ale mlha jako by náhle začala zkreslovat směr, ze kterého zvuk přicházel. Sophia měla pocit, jako by ho slyšela ze všech stran. Náhodně vybrala jeden směr a rozhodla se ho prozkoumat. K ničemu to ale nebylo, nářek zněl stále ze stejné vzdálenosti.
Mlha se zavlnila a kolem Sophie jako by se zformovaly kulisy nějakého divadelního představení. Viděla samu sebe při porodu. Zatímco přiváděla na svět nový život, držela ji za ruku její sestra. Viděla samu sebe, jak svírá v náručí maličké dítě. Viděla samu sebe, mrtvou.
„Po tom napadení nebyla dost silná,“ pronesl doktor, který stál vedle ní.
To přece nemohla být pravda. Nemohla to být pravda, pokud to ostatní pravda byla. Mohla to zvládnout.
„Možná, že nic z toho není pravda. Možná to všechno jsou jen představy. Nebo možnosti toho, co by se mohlo stát a nic není předem dané.“
Sophia okamžitě poznala Angelicin hlas. Prudce se obrátila a spatřila před sebou mladou ženu se zakrvácenou dýkou v ruce.
„Ty tu nejsi,“ řekla. „Nemůžeš být.“
„A tvé dítě snad ano?“ opáčila Angelica.
Udělala krok kupředu a bodla Sophii. Ta ucítila ochromující bolest, která ji spalovala jako oheň. Sophia vykřikla… a byla sama uprostřed mlhy.
Někde v dálce slyšela naříkat dítě a okamžitě k němu vyrazila, protože podvědomě věděla, že to je její dítě. Její dcera. Utíkala, snažila se dostat na místo, ze kterého vycházel dětský pláč, i když měla pocit, že to už zažila…
Objevily se před ní výjevy z dívčina života. Veselé batole, hrající si v bezpečném domově. Kate smějící se společně s malou holčičkou, když našly úkryt pod schody, kde je Sophia nemohla najít. Dítě na poslední chvíli zachráněné z hradu, Kate bojující s tuctem mužů a ignorující kopí vražené v jejím boku, aby vykoupila čas pro Sophii a její útěk. Stejné dítě v prázdné místnosti, bez rodičů.
„Co to má být?“ vykřikla Sophia.
„Jen ty můžeš chtít vysvětlení toho, co vidíš,“ pronesla Angelica, když znovu vystoupila z mlhy. „Nemůžeš prostě snít, musíš všude vidět znamení a předzvěsti kdo ví čeho.“
Vykročila kupředu, Sophia pozvedla ruku, aby se bránila, ale dosáhla tím jen toho, že ji Angelica bodla do podpaží místo do hrudi.
Stála v mlze, kolem se nesly zvuky dětského pláče…
„Ne,“ vyhrkla Sophia a zavrtěla hlavou. „Nebudu tu pobíhat kolem. Tohle není skutečné.“
„Pro tebe je to skutečné dost,“ prohlásila Angelica a její hlas se přitom rozléhal mlhou.“
„Jaké to je, když víš, že jsi mrtvá?“
„Nejsem mrtvá,“ nedala se Sophia. „Nemůžu být.“
Angelica se rozchechtala a její smích se nesl kolem stejně, jako předtím dětský nářek. „Nemůžeš být mrtvá? Protože jsi tak výjimečná? Protože tě svět potřebuje? Něco ti připomenu.“
Vystoupila z mlhy a obě dívky teď nestály ve stínech, ale v lodní kajutě. Angelica přistoupila k Sophii a z obličeje jí sálala zášť a nenávist. Znovu Sophii bodla. Sophia zalapala po dechu a zatmělo se jí před očima. Slyšela už jen, jak Sienne zaútočila na Angelicu.
Znovu stála ve stínech a kolem se vlnila mlha.
„Takže tohle je smrt?“ vykřikla. Věděla, že ji Angelica slyší. „Pokud ano, co tu děláš ty?“
„Možná jsem taky mrtvá,“ pronesla Angelica. Znovu vystoupila z mlhy. „Možná tě nenávidím tolik, že jsem tě následovala. Nebo jsem možná ztělesněním všeho, co na světě nenávidíš.“
„Není pravda, že tě nenávidím,“ odporovala Sophia.
Slyšela, jak se Angelica zasmála. „Že není? Copak ti nevadí myšlenka na to, že jsem vyrůstala v bezpečí a ty jsi byla v Domě nechtěných? Že já jsem u dvora a ty jsi musela utéct? Že já bych si mohla Sebastiana vzít bez větších problémů, zatímco ty jsi musela uprchnout?“
Znovu vykročila kupředu, tentokrát ale Sophii nebodla. Prošla kolem ní a mířila do mlhy. Když jí Angelica procházela, mlha jako by měnila tvar. Sophia věděla, že tohle nemůže být skutečná Angelica, protože ta by se něčím takovým nezabývala.
Sophia ji následovala a snažila se zjistit, co to všechno má znamenat.
„Ukážu ti pár dalších možností,“ pronesla Angelica. „Myslím, že tyhle se ti budou líbit.“
Ze způsobu, jakým to Angelica pronesla, bylo Sophii jasné, že se jí to rozhodně líbit nebude. I tak ji ale následovala mlhou, protože nevěděla, co jiného by mohla dělat. Angelica jí sice zmizela z dohledu, ale Sophia pokračovala stále dál.
Stála teď uprostřed místnosti, ve které seděl Sebastian. Očividně se snažil neplakat. Byla tam s ním Angelica. Blížila se k němu.
„Nemusíš se bránit citům,“ pronesla dokonale soucitným tónem. Objala ho. „Je naprosto v pořádku truchlit za zemřelé, jen si pamatuj, že tu pro tebe jsou i živí.“
Aniž by Sebastiana pustila, podívala se na Sophii vítězoslavným pohledem. Sophia rozčileně vyrazila kupředu a chtěla Angelicu od Sebastiana odtrhnout, ale když se jich pokusila dotknout, prošla její ruka přímo skrz ně. Sophia byla opravdu jako duch.
„Ne,“ řekla. „Ne, tohle není skutečné.“
Ani Angelica, ani Sebastian nijak nezareagovali. Jako by tam ani nebyla. Obraz se změnil a Sophia se ocitla uprostřed ohromné svatební slavnosti. Pro sebe by takovou nikdy nechtěla. Vše se odehrávalo v sále, jehož strop byl neskutečně vysoko. Bylo tam tolik lidí, že i tak ohromný sál působil přecpaným dojmem.
Sebastian čekal u oltáře ve společnosti kněžky Maskované bohyně. Podle její róby se dalo soudit, že nejde o běžnou kněžku, ale vysokou činovnici řádu. Byla tam i královna vdova, která seděla na zlatém trůnu a sledovala svého syna. Přistoupila nevěsta zahalená závojem a oděná v čistě bílých šatech. Když kněžka odhrnula její závoj a objevila se Angelicina tvář, Sophia vykřikla…
Zjistila, že je v pokojích, které si pamatovala. Vše bylo tak, jak si to vybavovala z nocí strávených se Sebastianem. Měsíční světlo se rozlévalo po posteli přesně tak, jako tenkrát. V posteli byla propletená těla, Sophia slyšela, jak se baví, smějí se a užívají si.
Měsíční světlo ozářilo Sebastianovu tvář, ve které se zračil čistý chtíč, a vítězoslavně se tvářící Angelicu.
Sophia se obrátila a rozběhla se pryč. Slepě utíkala mlhou, už nechtěla vidět nic dalšího. Nechtěla tu být. Musela se dostat pryč, ale nevěděla, jak to udělat. A co bylo horší, zdálo se, že ať běžela kamkoli, vracela se stále do míst, kde na ni čekaly další scény z toho, co bylo, mohlo, nebo mělo být. Dokonce i pohled na její dceru ji bolel, protože Sophia netušila, jestli jde o skutečnost nebo jen další způsob, jak ji ranit.
Musela najít cestu ven, ale netušila, kde ji hledat. Zarazila se na místě a cítila, jak v ní narůstá panika. Z nějakého důvodu věděla, že ji Angelica bude pronásledovat, ať půjde kamkoli. Že si ji v mlze vždy najde a znovu a znovu ji bude bodat.
Pak si všimla světla procházejícího mlhou.
Nejdřív bylo jen matné a vzdálené, téměř neviditelné. Pomalu ale narůstalo, procházelo mlhou a rozpouštělo ji stejně, jako ranní slunce rozpouští jinovatku. Se světlem přicházelo i teplo a Sophia měla pocit, jako by se jí do končetin zase vracel cit.
Teplo se přelévalo přes Sophii a ta ho nechala, aby ji naplnilo novou silou. Viděla přitom obrazy polí a řek, hor a lesů. V tom doteku světla cítila celé království. Dokonce i bolest ze zranění, jako by vyprchávala a rozpouštěla se pod dotekem toho světla. Sophia se dotkla rány v hrudi a všimla si krve na prstech. Rána se ale pomalu zacelovala. Světlo ji uzavíralo.
Jak se mlha zvedala, všimla si Sophia něčeho v dálce. Ještě několik okamžiků trvalo, než mlha zmizela úplně a odhalila točité schodiště vedoucí ke světlu. Zdálo se neskutečně vysoké. Sophia ale nějak vytušila, že je to jediná cesta pryč z téhle nekonečné noční můry. Zamířila ke schodišti.
„Myslíš si, že můžeš odejít?“ obořila se na ni Angelica. Sophia se prudce otočila a jen tak tak se jí podařilo odrazit Angelicin útok dýkou. Odstrčila Angelicu a rozběhla se ke schodišti.
„Nikdy se odsud nedostaneš!“ vykřikla Angelica a Sophia za sebou uslyšela její kroky.
Sophia zrychlila. Nechtěla, aby ji Angelica znovu bodla. Nejen proto, že už nechtěla cítit tu bolest, ale i proto, že netušila, co by se stalo, kdyby se vše kolem ní znovu změnilo a ani to, jak dlouho tu schodiště zůstane. Nemohla si dovolit riskovat, takže běžela dál. Těsně před schodištěm se prudce otočila a odkopla Angelicu, která už se ji zase chystala bodnout.
Sophia s ní nechtěla bojovat. Místo toho vyrazila po schodech nahoru, brala je po dvou, aby se na jejich vrchol dostala co nejdříve. Slyšela, že Angelica běží za ní, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo jen na tom, aby jí unikla. Pokračovala po schodech vzhůru, stále výš a výš.
Schody jako by byly nekonečné. Sophia sice stále spěchala vzhůru, ale začala už cítit únavu. Už je nebrala po dvou. Když se ohlédla, viděla Angelicinu verzi z nočních můr, jak ji stále pronásleduje. Jako by věděla, že ji nevyhnutelně musí dostihnout.
Sophii to stále táhlo nahoru, ale někde hluboko si začínala myslet, že to není dobrý nápad. Tohle nebyl normální svět. Neřídil se stejnými pravidly nebo logikou. Tohle bylo místo, kde měly myšlenky a magie větší moc než fyzické schopnosti.
Ten nápad přiměl Sophii zastavit a zadívat se do vlastního nitra. Pokusila se najít energii, díky které měla pocit, že je spojená s celou zemí. Obrátila se k Angelice, teď už věděla, co musí udělat.
„Nejsi skutečná,“ řekla. „Nejsi tu.“
Zašeptala a obraz její rádoby vražedkyně se rozplynul. Soustředila se a točité schodiště se rozplynulo. Sophia stála na pevné zemi. Světlo už nebylo nad ní, ale jen krok nebo dva daleko. Vytvarovalo se do podoby dveří, které vypadaly jako dveře lodní kajuty. Stejné kajuty, ve které Angelica Sophii bodla.
Sophia se zhluboka nadechla a vstoupila do dveří. Probudila se.
Ücretsiz ön izlemeyi tamamladınız.
