Kitabı oku: «Ruce», sayfa 4

Dithyramb světů

 
Zářící zrození i hasnutí
milionů sluncí
do tmy věků se tříští
dlouhými rychlými blesky,
jak zrcadlení světla
na čepeli nože štěpujícího,
při každém horečném pohybu ruky
mistra.
 
 
Světy za sebou následující v tajemství času!
Gigantská jara věčného trópu!
Koberce mystických stupňů!
Údery krve omlazující!
Znova a znova se navracející,
vždy duchověji burácející
vichřice vášní!
 
 
Okřídlená semena letící tisíciletí,
klíčivá i uprostřed ohně!
Rozkoši ruky polouvřené, zasévající!
Střiknutí žhavého zrní přes propasti kosmu,
mléčné dráhy!
 
 
Blankyty nesčetných zemí,
svítící jako pomněnky jarní,
na březích řeky extatické,
jež letí v rozpjatou náruč
moře tvého!
 
 
Klokotná víření s arktických výší,
roztříštěné ledy s sebou unášející,
krystalná loďstva
mrtvých světů!
Golfické proudy lásky!
 
 
Svaté žně Slova!
Z pramene každého zrna
veletok klasů!
Nad každým místem, kam padlo,
i nejukrytějším,
tisíce červenců v ohni!
 
 
Duševní kosmy!
Plující zahrady, šílící ptactvem,
země snění!
Žhavými růžemi sršící protuberance
tvůrčích sluncí!
Světy zapalující,
světy zhasínající
víry spravedlnosti!
 
 
A všechna slunce,
kroužící kolem věčného slunce
neviditelného,
zářícího hrobu čekajícího,
tajemství nového kosmu
skrývajícího,
mlčenlivého!
 
 
Na rtech, jež láskou se třesou
jak vonným větrem
silným a oživujícím,
přes oceány
zní vaše píseň, ó paní,
novorozencům.
 
 
Ukolébavka milionů
celým vesmírem otřásající,
v jejíž rythmickém taktu
houpou se bolestné země,
kolébky duchů.
 

Tichý oceán

 
Hlas našich slavíků v tvém šeru jiskřil se. A poupata
jak hudba vřela při rozvíjení. Tep srdcí, vesel údery…
V lanoví zvonil jitřní vítr tvůj a zrcadlená do zlata,
zem táhla kolem nás, jak nábřeží královské nádhery.
 
 
Však před námi a nad námi, nad mysteriem hlubin tvých,
oceán tichých světů neviditelných tisíci hořel dráh;
a stále jemnější, jak vodopádů šum ve sluchu nemocných,
žal země, navždy ztracené, se slíval v našich myšlenkách.
 
 
Na květy její vzpomněli jsme, žádostivě vonící
a v skrytém ohni jejím vznícené, jak přiblížení rtů;
na každou lásky vteřinu, jak zabloudilá včela zvonící,
když o sklo oken naráží do zledovělých blankytů.
 
 
Na slova soucitného schýlení, extasí svatý nach,
a na hlas duše andělský, když bouři krve tiší mocí svou;
na vise proroků, v nichž jako větrem pozdvižený prach
pod koly tvého vozu triumfálného hvězd miliony vrou.
 
 
Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní,
když náhle vzeplá na věcech, jak zlacení tajemných nápisů;
na vlídný pokyn hostitelky zástupů, když pole obilní
se zaskví z obzoru, jak skývy bělostné na míse z jaspisu.
 
 
Na noci za námi, v jichž nebezpečném ztišení
jsme bloudívali, cizinci, jak v pralesích melancholických krás,
co zatím z dálek úpělo tvých splavů věčných šumění
a ze tvých mlýnů zakletých kol monotónní ráz.
 
 
Jak všechno tichne z těchto míst! Po moři němém veslujem,
slavíci letí v dálce před námi, nad námi výše bez hlasu…
Však naše zraky odměnou, čím víc se z břehů země vzdalujem,
tím čistěji zří prvotní nádheru její svatou v úžasu.
 

Chvíme se nad mocí vůle…

 
Hvězdami úsměvů, s hypnotizujícím strnutím ve zracích,
v závojích blesků a síly, i v lethargiích, jak sníme,
obraz náš, v druhého světla všudypřítomných vibracích,
v tisíci duší, které jsme v životě potkali, dříme.
 
 
A každou vteřinou někde v dálce mihne se fantomem,
cestami vnitřního ticha, nad sněžnou čárou v bratrských krajích,
v jeskyních s výdechem mámivým a ve podvědomém
a ve snů výstražných, nepochopitelných jinotajích.
 
 
Tvář naše zdrobnělá, dle rodných, dědičných příznaků
modelovaná smrtí, jak nervosních dotycích dláta,
a zase duševní, prýštění měsíčné z jemného oblaku,
v zrcadlo dechem zamžené v stříbrných liniích sváta,
 
 
z vln našeho hlasu se nořící, pohybem jejich zvířená,
z hořkého dýmu rostoucí nad uhlím krvavým dávného slova,
v extasích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdvižená
nad zemí čistou a zářnou, jak zimní zahrada diamantová…
 
 
O Přísný, jenž nad všemi prostory, nad větry staletí,
zrakům duší, od věků do věků bdícím, jsi ponechal vládu!
Chvíme se nad mocí své vůle, jež z tohoto života zakletí
zbyla nám jako dědictví knížecí z tajůplného pádu…
 
 
Tisíce dechů sladkých i otravných v dechnutí našem ožívá,
k tisícům smrtí i slavností volají pro věky ulité zvony:
a vlna, kterou jsme pohnuli, nekonečnem se rozlívá,
zrádná i uzdravující v příbuzenství bratří na miliony.
 
 
Učiň svatým náš přízrak! A tam, kde umdlení přináší v zápase,
a zmatek vojů v den rozhodující, oblakem černým ho postři!
A tam, kde nepřítel mystický do plášťů světla skrývá se,
suggesci pohledů našich září svých paprsků zostři!
 
 
V mukách těžce umírajících, v milenců samotu důvěrnou,
s šeptem o vykoupení všech lidí ať jemný se zvedne
a na města ozářená v předvečer slávy ať rukou svou ethernou
ukáže bratřím (ó hvězdy!) v šílenství půlnoci sebevražedné!
 

Stráž nad mrtvými

 
Po utišení nesčíslných požárů,
když soumraky, jak popel plný jisker, v závějích
se položily mezi válčícími tábory,
svých sladkých bratří hledat vyšli jsme
v příměří.
A podle blednoucího vyzáření aureol
jsme krásné hlavy jejich poznali,
opřené o kamenné polštáře
jak ve snění.
 
 
Však páry jitra nového se srážely
na jejich čelech rosou smrtelnou,
a v onen večer, který šero své
nad tisíci dní našich rozestřel,
pod všemi svými polibky jsme cítili jich tahy tázavé
a vynucený úsměv jejich záhadný —
 
 
Bdít budeme nad stany bratří spících, v modlitbách,
a stromy, vody, země, budou s námi teskniti
i města přátelská. Uprostřed černých oceánů zničení
ostrovy mlčenlivé budou naše sny
a loďstva mrtvých, v horká pásma plujících,
na horizontech siných světel uzříme.
 
 
Nehoří všechny květy tvé se všemi hvězdami
nad hroby nesčíslnými, jak lampy náhrobní
za večerů v oktávu tajemném tvých vítězů?
A nestvořil jsi miliony jazyků
od hořkých povzdechnutí trav a mechů pokorných
až k výmluvnosti plamenů a bílých sluncí v zoufalství,
by zakvílely v tisíciletích tíž kletby tvé,
žal věcí pomíjejících?
A ze všech břehů kosmu nepláče
šílenství rukou marně rozpjatých,
tep srdcí oddělených nekonečnostmi?
Hřmí ve všem žíravé tvé proudy propastné,
vře jimi kámen, krev i myšlení,
oblaky věcí věčný vítr v nesčíslné formy přelívá
a místa jednoho se netkl nikdo rukou ani myšlenkou
dvakráte.
 
 
A naše vlastní bytost záhadná!
Na hranici své žalmy pějící
v šarlatném plášti plamenů!
A s lehkostí, jak obraz nekonečna ve zracích,
tíž provinění tajemného nesoucí,
sen tragický tohoto vesmíru!
V ohnivých řasách měnivých a nádherných,
jež do tváře jí šlehají tvým větrem zdouvané
a vesmír dávají jí zříti plameny jak závojem,
v třesení zatajeném stojí vztýčená.
A rozjařená jako v šílenství
tisícům smrtí v ironické tahy pohlíží,
z všech černých rukou přijímá číš halucinací
a ve přípitku extatickém životu
a slunci, smíření a nadějím,
až ke dnu v temné rozkoši ji dopíjí
a dychtivě svou ruku vztáhne po nové a po nové,
od věků k věkům nenasycená
rty žárem žízně v jedno s číší ztavené,
při každém odtržení ledového kovu
krvácející.
 
 
Dni naše nocí odděleny jsou,
však naše noci jako vlna vlny dotýkají se
všech nocí vesmíru.
Setkání naše odloučením jest
a odloučení naše setkáním
a v setkání i odloučení bolest jediná,
jíž nejvyšším jest výkřikem
mlčení. —
 
 
Však ráno, v šiku svém až státi budeme,
kruh slunce žhavý, k zemi obrácen,
polnice měděná v tajemných rukou září zastřených,
hromovým hlaholem se zachví válečným.
 
 
A smrti poselství,
zvuk letem vibrujících šípů světla nejtajnějšího,
včel hudba mystická nad vegetací duchů vířící,
melancholický úder tvého ladění pro výši tónů v hymnech vítězství
po věky znějící – nad naší hlavou zazvoní:
signály z nejžhavějších ohnisk tvého bojiště,
jež vyvolené volají na křídla neviditelná,
by kryli útok těžkooděnců tvých, zápasících na zemi.
Všech duší hloubkami se rozhlaholí najednou
a tisíceronásobně se roztříští tvým celým stvořením,
chodbami nesčíslnými tvých labyrintů mlčících,
žaláři podzemí a zahradami jar