Kitabı oku: «Hanuman», sayfa 3

V

 
Vod valná pláň, kde věžil orkán včera
hor plynných davy nad údolí sterá,
kde sršely tmou žhavé mračen střely
a s hromu rachotem vln jeky zněly,
dnes v majestátním spočívajíc míru
pod nebes jižních skvoucím blankytem
safírem ohromným se modrá v šíru
se zlatých jisker hravým zákmitem.
Jak modrá říza jemných krajek lemem
roj tichých vln se čeří sněžnou pěnou
pod nízkou prouhou břehu, ozdobenou
malebných palem skvostným diadémem.
To nádherný je předvoj pralesa
se šperkem pyšným rostlin opínavých,
jenž v kadeř tká jim věnce květů žhavých
a girlandou až k moři poklesá.
Pod nimi vlnek stříbrem průzračným
plá sadu podmořského divná krása,
jenž korálovým kvítím břeh tu pásá
polypů něžných dílem zázračným.
Ty trsy z tyrkysů a rubínů,
na jejichž snítky ozdobné jsou sety
kolkolem lepotvárné živé květy
v rozkošných barev sterém odstínu,
těch medus barvy, tvary přesličné
i jiných tvorů, jež kol hrají v letu
jak motýlci těch korálových květů
a na dně lastur formy rozličné,
jež perletí se lesknou v barvách duhy —
toť jako pohled na báječné luhy.
 
 
Leč bouře včerejší, jež s lodí Múz
tak mnohé pyšné sklála naděje,
v těch krásách vůkol nechala svých hrůz
nejedny kormutlivé šlépěje.
Na břehu sem tam divá směsice
se kupí v písku. Mořem vyhozeny,
vln prudkostí a vláhou poškozeny,
tam leží koše, bedny, krabice.
A v moři samém nedaleko břehu
hle, mezi skalin útesy a bradly,
jež černají se v jasném pěny sněhu,
vrak lodi vězí, zpola na bok padlý.
 
 
Slyš! Zdá se, jak by do pralesa kdes
byl náhle zadul vítr s hukotem
a blíž a blíže k pobřeží se nes
v rostoucím šumu s větví praskotem.
A již v tom hluku rozeznati skřek
a vřeskot hrdel četných. Povzlétá
nad palmy zděšen mnohý papoušek
a, vzduchu tulipán, tam třepetá
peřestým křídlem. Z houšti lupenů
op nyní vyrazil a po kmenu
sjel k zemi bleskem; za ním druhý, třetí
a dav už jiných vřeště dolů letí;
teď chumelí se řásných listů houští
již celé mračno opičích těch stád
a překotem se po lianách spouští,
jak dštil by plavých pitvor vodopád.
Vše na krabice, na bedny se vrhá,
rve vaků řemení a koše trhá – —
 
 
Teď, Breughle pekelný, svůj štětec dej,
bych zdáli zachytil ten divý rej!
Mé pero chabé nepodá než stín
té orgie, těch mumrajů a šprýmů
nad zůstalostí utonulých mimů
a pěvců, primadon i balerin.
Jak vichří nedočkavé ruce opí
v té strakatině třpytných oděvů,
co s nimi za posuňků směšných tropí,
co groteskních tu zříti výjevů!
 
 
Zde s fantasticky opřilbenou lebí
tvář opičí se do zrcadla šklebí;
tu strká v Mefistovy spodky rudé
opička ruce; nohy opět jiná
cpe v rukávce živůtku Markétčina;
jich soused žezlem na trianglu hude;
op vedle s hustě osněženou srstí
kol sebe metá pudru plné hrsti,
že brzy tu jak v sádrovnické dílně;
druh za ním karikuje umělce,
po zádech štětkou čmáraje mu pilně,
již v tuši namáčí a rumělce;
ten lorňonem zas mává v poskoku,
půl oděn anticky, půl v rokoku,
a přes tympany metá kozelce – —
Tu obleky všech národů a zemí,
tu zbraň, jíž hrozíval kdy který věk,
vlásenky, kníry s nosů druhy všemi,
mask bez počtu a lýtka baletek,
tu věnce vavřínové s fábory,
vějíře, noty, číše, prapory – —
vše oživeno šklebivými běsy
a rozvířeno v nevídané směsi
a rej ten vhodná hudba doprovází,
směs tónů, jaké neuslyšel svět:
vřesk opů, tamtam ohlušnými rázy,
chřest rolniček a klapot kastanět.
 
 
A nové ještě davy s palem prší;
již sotva jímá břehu těsný pruh
ten bohopustý masopustní ruch,
kde pestře klubka zmotaná se vrší
opičích maškar, jež se o plen škubou
a na se cení dáseň ostrozubou
ke rvačce hotovy. Tu jedna zrakem
zalétla na skalisko s lodním vrakem
i zavolala jiné. Vyšplhala
hned tlupa opičí na sykomoru,
jež sama strměla tu v palem sboru
a nejdál k moři větev silnou stlala.
S té v době kratší, než můj popis trvá,
pás visel utvořený opicemi:
na větvi nohama i chvostem prvá
se drží pevně, hlavou visíc k zemi,
a rukama chvost dolní družky jímá,
ta třetí zas, ta čtvrté ohon třímá
a tak op četný – směšné divadlo! —
lbí dolů, zády obrácen jsa k moři,
až k zemi téměř svislý řetěz tvoří.
A teď to dlouhé živé kyvadlo
všech ruk a nohou prudkým rozmachem
vždy prudčeji sem tam se houpá, zmítá,
že brzy daleko za břehu lem
op nejspodnější k lodní trosce lítá,
až ruky vzpřahem kloun tam obepjal
a dokončen tak živý oblouk mostu,
jenž zbudován je z opích těl a chvostů
tak docela, jak Ulloa to psal,
(čímž tuto nezvratně se potvrzuje,
co učencům dnes bajkou směšnou sluje).
Po mostě opičím dav jiný pílí
a do dna vypleněn je v malé v chvíli
nešťastný koráb. Nový tarmark pravý
přibývá na břeh do strakaté vřavy.
 
 
Vtom objevil se posléz mezi svými
též vládce Hanuman. Teď teprve
– ač vůdce – dostih kroky belhavými
své poddanstvo, jsa ztýrán do krve.
Onť arci nesměl pádit opím skokem
po lianách, než bral se lidským krokem
po zemi, opřen o kus bambusu,
a šlo to v bídném dosti poklusu,
an každou chvíli rovnováhu ztrácel
a leckde pádem v trní zakrvácel —
neb ten druh opic dovede jen stěží
jít zpříma jako gorila neb čego —
tak dopachtil se posléz na pobřeží
a stanul jako vtělené Quos ego!
 
 
«Ah!» vzkřikl, «rozkošné to divadlo!»
a bambus napřáh‘ v ruce hrozebné;
než zbaveno tak berly potřebné
vráz jeho veličenstvo upadlo
na přední ruce a tak o čtyřech
dál plísnilo své zbrklé poddané:
«Dost nemoudrých a dětských šprýmů těch!
Co v koších dosud, ať tam zůstane
a vše do lesní naší državy
ať nejdřív pozorně se dopraví;
tam teprve po řádném sepsání
z té spousty vyberu, co svědčí komu
dle rodu, povahy a nadání,
a naučím vás, jak se tvářit k tomu.»
 

VI

 
Jak, Hanumane, důstojně bych líčil
ten velkolepý převrat všeliký,
jímž‘s rázně, druhý Petr Veliký,
nad opstvem prapor vzdělanosti vztyčil!
 
 
Jak bystře znal jsi užíti všech věcí,
jež přinesl ti koráb v širé pleci,
těch kulis, kostýmů a sterých tret,
z nichž buduje se divadelní svět,
bys založil zde ve pralese hluchém
svět skutečný, svět osvícených opů,
jenž brusem jemným, vzdělanostním ruchem
div že se nepovznesl nad Evropu!
 
 
Kdo věřil by, že v rouně chlupů holém
nedávno lezli po stromech a svlačcích
ty postavy, jež teď se pestří kolem
ve spodkách, sukních, mantilách a fráčcích,
jež nosí vějíře a lorňony
a sekají si dvorné poklony!
Kdož spodní ruce opičí by tušil
ve skrýši hebkých střevíců a bot,
jež – řek bys – švec jen příliš volné ušil.
A málem přímý je těch postav chod
i v kyčlích při tom houpají se s chikem —
lze divy tvořit vytrvalým cvikem.
A chvost? Paď bez milosti břitkým kovem,
teď neslušno jen dotknout se ho slovem,
za smeták prachu slouží, ubohý!
Jen dámám nechán, výborně se hodě
namísto jiné různé podlohy
pod šaty vzadu, jak to nyní v módě.
 
 
Kde radžů dávných palác pobořený
ve středu ssutin vznáší sivé stěny,
jsa zpola zastřen hustým krovem lesa
a svlačců zvonce na průčelí nesa,
jež dřevní slávy chová mnohou stopu,
tam sídlo zařídil si vladař opů.
Před vetchou branou, jejíž zdoby četné
mech obalil a skryly hvězdy květné,
přechází semo tamo stráží bdělou,
kdy třeba, poctu po vojensku čině,
op marciální; uniformu skvělou
má z Gerolštýnské velkovévodkyně.
A pod té brány sličným obloukem
a s kožešinou skvostně premovanou
hůl stěží třímá zlatem okovanou,
má lidských kolegů i zpurné hledy —
portýrskou loží budka napovědy.
Pak uvedou tě pestří komoří
dál po kobercích s jemnou perskou prací
na vnitřní rozložité nádvoří,
kde mocnářova síně přijímací
je z kulis nejkrásnějších sestavena
a s nevídaným pychem upravena.
Tu stříbrem jemné čalouny se třpytí,
tu skvostná křesla rytířská je zříti,
antické vázy, čínské porcelány,
krb moderní, v němž tančí plameny,
řad obrazů, jež přímo na stěny
i s rámci vkusnými jsou malovány,
a prostřed v plné panovnické slávě
král Hanuman se jeví na trůně
ve skvoucím Leara nešťastného hávě,
napolo schován v zářné koruně,
jež – trochu volná – přes uši se svezla,
ve pravé ruce zlatou lilji žezla
a v klíně zlaté říšské jabko maje,
s nímž ruka levá jenom tak si hraje.
Po straně pulpit nese spisy státní:
to partitury jsou a role psané
i vonné něžné lístky delikátní
a krejčích účty, zřídka saldované.
 
 
A chce-li kníže do komnaty jiné,
tu jenom žezlem komořímu kyne
a řekne na příklad: Sál holdovací!
Hned hejno sluhů stěn se chopí kolem,
je odnáší a s jinými se vrací,
otáčí, strká, buší horem dolem
a za chvilku jak proutkem čaroděje
sál žádaný se kolem krále skvěje.
Tak, aniž potřeba mu hnouti nohou,
král vystřídati může síni mnohou
a nevíš, která krásnější je v řadě,
jak dlel bys v báji na zakletém hradě.
 
 
I šatna knížete je přebohatá:
on každou chvíli oblíká a svlíká
tu středověký ornát z perel, zlata,
tu šaty patnáctého Ludovíka,
tu Bonaparta známý oděv prostý,
tu španělským se strojí generálem —
tak za den šestkrát mění šat a skvosty,
jsa ve všech velebný, chlup každý králem.
Když hostinu svým hodnostářům dává,
tu na tabuli spousta drahých krmí,
dort rozmanitý, paštika též z páva,
a prostřed váza vzácných květů strmí.
A hosté vznešení kol sedí slavně,
nůž, vidličku též drží zcela správně
a krájejí, až radost patřit na to,
ryb útvar lahodný, jenž z mísy kyne,
a vzácné ptáky pečené jak zlato;
ač na oko jen semtam nůž se šine,
neb ani opům nejde pod vous asi
chuť obarvené papírové masy —
než kdo by v osvíceném státě syt
chtěl od hostiny dvorní odstoupit!
 
 
I vkusný park má kníže při paláci.
Houšť palem, úponek a květů žárných,
tropické Flory dítek lepotvárných
tam opi vymýtili krušnou prací,
a nyní přendavky a kulisy
semo tamo postaveny baví hled
křů, květin barvitými obrysy;
i starožitný fontán uprostřed
proud vody malované metá vzhůru.
V tom sadě plátěném náš Hanuman
rád prochází se, vážně zadumán,
na čele panovnických péčí chmuru,
a někdy v taji, za barvitým křem
starosti plaší mrštným kozelcem.
 
 
Poddanstvo arci skrovněji se neslo
a zvláště o nábytek byla nouze:
tu jednomu se dostal divan pouze
a druhému zas rytířské jen křeslo;
a proto zákon dobrého byl tónu,
svou židli s sebou přinést do salonu.
 
 
Než zato šatů bylo víc než dosti,
že mohl říše populaci všecku
král ošatit si řádně po člověcku
a že tu našel všechny příslušnosti
ku všelikému povolání, stavu,
z nichž buduje se osvícený stát.
I nezbylo než návod opům dát,
jak chovati se mají ve svém hávu,
jak upravit má každý tvář i zor,
jak v pohybu i v posunku si vésti,
by ve všem dostihl svůj lidský vzor.
A knížeti v tom přálo plné štěstí.
 
 
Říš jeho ve všem lidské měla řády,
i dobrodiní konstituční vlády;
dal opům právo, po evropských vzorech
mít krásné řeči ve zvolených sborech.
Tu poslancové klidně přemýšleli
o nových daních, říše rozkvětu,
ba někteří též oponovat směli
a všichni správně brali dietu.
 
 
O různých zákonech se usnášeli
a snesení svá králi přednášeli,
jenž v plné slávě, sedě na svém tróně
– toť velkolepé bylo divadlo —
vždy snesení ta vyslech blahosklonně
a potom dělal, co mu napadlo.
Stát spravovali četní úřadníci.
Ti sedávali, pero za uchem,
za kupou fascikulů s hněvným výbuchem,
když občan smělý vyrušil je z píle.
A časem ve fraku a pásce bílé,
křivíce záda téměř k úpadu,
šli představit se hlavě úřadu.
 
 
I právníci tu měli vděčné pole.
Ti dávali si pohled zchytralý
a sporné spisy – herecké to role —
bez únavy a konce střídali,
i stání odkládali, lhůty brali,
na léta vlekli spory sumární
a na palmových listech posílali
svým stranám dlouhé účty palmární.
 
 
Kdo z lékařství zas vykonali zkoušku,
ti velmi učeně se tvářili,
poltivky očkovali do papoušků,
kukátkem počítali bacily,
puls studovali z rána ku večeru
i sluchem střehli vnitřní úkony
a předpisovali – líp našich věru —
svým chorým divadelní bonbony.
 
 
Dav byl tu také profesorův opských,
na nosích brejle zasazené v zlatě,
pedanti suší od hlavy až k patě,
že stěží rozeznat je od evropských.
Ti knihami se obírali stále,
jež vylovili z lodi ztroskotalé:
na kusy mnohou roztrhali knihu
a z kusů novou sestavili v mihu.
Leč slyším ostrý profesorský hlas:
«Meť raděj před svým prahem, nedouku,
sic posvítíme řádně na ocas,
jímž prý op indický se chápe suků,
též o tvém hindostanském pralese
a jiném leccos mohli bychom říci —
jsou věci, jichž ni bajka nesnese – —»
Již mlčím zkroušeně, nach studu v líci.
 
 
Též bohoslovci s oblou, lesklou tváří
zde slonili se v nadpozemské záři —
by zbožní kritici se nebouřili,
dím výslovně, že Bramu opi ctili.
Ti opští bramanové v řízách řásných
vzdor postům divně tučněli a kvetli
a do politiky, věd, uměn krásných
a zkrátka do všeho své védy pletli.
 
 
A rozumí se: vědám záštita
též opí byla universita.
Tu profesoři pilnou měli snahu,
by v každém kroku, mrknutí a tahu
tak tvářili se navlas docela,
jak v Lipsku, Halle učenci se tváří,
a všechny v Němcích zastínila září
hůl skvostná opičího pedela.
 
 
Též umění zde rozkvétalo valně:
tu s chlupy zcuchanými nad hlavou
a s rukou v ňadrech pěvci geniálně
líc nesli v odiv bolně dumavou,
po velkých vzorech jedli, pili, spali
a opičími Byrony se zvali.
Malíři pyšnili se v sametu
a klobouk šírostřechý měli v týle
a znali božsky držet paletu
a popleskali barvou plátna míle.
A když se sešli opi hudebníci,
ten v buben hlomozil, ten v činely,
ten hlučil do pozounu vzdulou lící
a jiní smyčcem vztekle vrtěli:
tu mněl jsi věru slyšet skladby lidské
ve slohu vážné hudby dramatické.
 
 
Tak z nepřebrané šatů zásoby,
již poskytl mu koráb utonulý,
král vytvořil si všechny podoby,
jež Evropa do svého lůna tulí,
z výrobků prostých mistra krejčíře
vykouzliv barony a rytíře,
drah podnikatele a bursiány,
i vážné purkmistry a radní pány,
myslivce, námořníky, kramáře,
bělostné kuchaře a cukráře,
i černé notáře a kominíky,