Kitabı oku: «Pravý výlet pana Broučka do Měsíce», sayfa 2

II.

(Procitnutí. – Neobyčejné úkazy přírodní a pochybnosti pana Broučka. – Země měsícem. – Falešné váhy na měsíci. – Elegické rozjímání. – Pan domácí tančí kankan. – Kam se až dostaly Würflovy uzenky. – Logické kotrmelce pana Broučka s efektním zakončením kapitoly.)

Když mrákoty pana domácího minuly, shledal, že leží na dně jakési skalní rokle. Nad sebou pak uviděl překrásnou noční oblohu s jasnými hvězdami a srpovitým měsícem. Ale srp ten byl úžasně veliký a tak podivně zbarvený, že pan Brouček nedůvěřoval svým očím.

Ačkoliv si je chtěl pouze promnouti, udeřil se do nich prudce rukama. A když potom usedl, podivil se, s jakou neobyčejnou pružností skoro samoděk se vztýčila, ba spíše vymrštila hořejší polovice jeho těla.

„Co se to děje se mnou?“ pomyslil si s úžasem a znovu rozhlížel se vůkol. Nemýlil se prve. Sedí opravdu v okrouhlé rokli, jejíž dno uprostřed se vypíná ve skalní kužel, tak že tvar kotliny dosti se podobá obrácené formě na bábovky. Hornina, z níž jest složena, září v nejjasnějším světle denním rozličnými krásnými barvami; ale nahoře rozpíná se tmavá, ba černá obloha noční, v níž myriády hvězd planou báječným leskem jako třpytné démanty, rozseté po smutečním rouchu. Mezi nimi svítí onen podivný půlměsíc – pan Brouček neviděl jaktěživ měsíc tak veliký a k tomu není tenhle ani stříbrný ani zlatý, nýbrž ku podivu pestrý; málem bys řekl, že hledíš z povzdálí na pěkný, zpola zastřený glóbus.

Pan domácí zavrtěl hlavou, a to mimo vůli tak prudce, že by si málem šíji byl vyvrlknul.

„Pane bože, co je to se mnou?“ mluvil k sobě pomaten. „Jsem dnes jako zplašený, jako bych měl v těle tisíc ďáblu. A kde to jsem? Nebe plno hvězd a zde v té rokli bílý den – jak je to možná? A tenhle měsíc – kdo viděl kdy takový hrozitánský a takový strakatý měsíc! Mám nějaký ztřeštěný sen anebo jsem ztratil rozum?“

Pan Brouček byl skutečně jako v Jiříkově vidění. Konečně soustředil všechny myšlénky na otázku, co se s nim dálo, než upadl v bezvědomí nebo spaní, které skončilo tímto úžasným procitnutím.

Napjal paměť a brzy zachytil vůdčí nitku: připomněl si rozmluvu s panem Würflem o luně a zastávku pred svatovítským chrámem. Ostatní vzpomínky byly trochu kolísavé a nejisté, ale přece podařilo se mu stopovati svoji pouť ku starým zámeckým schodům, apostrofu, kterou věnoval měsíci, chůzi po hřebenu zdi, slezení zahradního domku a co následovalo, než úžasný pád do nesmírné hloubky či vlastně výšky pozbavil ho smyslů. —

A teď prošlehla mu hlavou hrůzná myšlénka, že byl magickou silou, jíž se od jakživa tak obával, skutečně vytažen až na lunu, kterou za své noční pouti na úkor země tak nadšeně velebil.

Bránil se té dobrodružné myšlénce. Vždyť nikdy ani neslyšel ani nečetl, že by byl měsíc někoho vytáhl výše než leda na štít nějaké střechy. A pak – co by tomu řeklo učení o přítažlivosti země?

„Ne, ne!“ konejšil se, „je to myšlénka bláznovská! Vším je zajisté vinno jen to čertovské Würflovo pivo. Počkejme, podívám se na manšetu! – Hm, deset čárek – Inu, ovšem, teď je všechno jasné.“

Ale přece nebylo nic jasné. Co pan Brouček spatřoval, mohlo arci za pozemských poměrů býti leda výtvorem chorobně podrážděné obraznosti nebo smyslového klamu; avšak pan domácí cítil, že má hlavu a smysly zcela v pořádku, že je úplně střízliv, ba že navzdor oněm desíti čárkám na manšetě netrpí ani nejmenší stopou nějaké kocoviny.

„É!“ zvolal a vyťal si notný záhlavek, ačkoliv se chtěl jen lehce udeřiti v čelo, „snad mi pomůže.“

Sáhl do náprsní kapsy pro knížku o měsíci, z níž u Würfla četl, ale ruka zajela tam bezděky s takovou prudkosti, že podšívku protrhla a knížka trhlinou na klín vypadla.

„Kýho výra!“ zabručel pan domácí. „Což mám najednou rtuť místo krve v žilách? Musím se krotit!“

Ale navzdor tomu předsevzetí pleskl se otevřenou knihou, kterou chtěl jen ku čtení zveduouti, silně do nosu. Když ji chtěl odšinouti, octla se zase až na klíně a dosti dlouho trvalo, než ji vpravil do náležité distance, aby mohl pohodlně čisti.

Utekl se k této knize, poněvadž ji na zemi přečetl jen povrchně.

Brzy našel tam, že na měsíční obloze záři i ve dne hvězdy s koulí nebo srpem země svorně vedle slunce. A kde je toto?

Poobrátiv se trochu, spatřil na hvězdnaté obloze skutečně i slunce – vlastně nespatřil, poněvadž musil zavříti oči před úžasně mocnou, oslepující jeho září, účinkující jak ohromné, nad pomyšlení silné elektrické světlo.

Již nebylo pochybnosti, že pan Brouček skutečně dostal se na měsíc.

„Ó bože, bože, co jsi to na mne dopustil?“ zaúpěl. „Na měsíci! Toť strašné! To sahá věru nad lidský rozum. A přece nemohu o tom již pochybovat. Tahle rokle je patrně jedním z těch drobných kráteříků, kterými je místy povrch měsíce tak hustě obsypán jako dolíčky po neštovicích. A tamhle ten půlměsíc je vlastně země. Ach, bože, kdo si mohl pomyslit, že budu jednou na ni pohlížeti z měsíce, že se pro mne stane sama měsícem a s výše nebeské bude se ukrutně posmívati mému neštěstí!“

Znovu dal se do knihy, najde-li tam snad nějakou útěcha, ale když se dočetl, že přitažlivost měsíce činí jen 1/6 pozemské, že tudíž našich 6 kilogramů váží tam pouze jeden kilogram, odložil knihu s hlubokým povzdechem: „Ach, nyní pochopuji, proč jsem se knihou praštil do nosu. Zdvihal jsem ji touž silou jako na zemi a ona je zatím zde na měsíci šestkrát lehčí.“

Nebudu dále líčiti směs trapných myšlének a pocitů, jež nitrem Broučkovým vířily, a podám toliko závěrek jeho samomluvy: „Zde tedy sedíš, chudáku, opuštěn a samoten, na cizím, neznámém světě, více než 50.000 mil vzdálen od země, na kterou se již nikdy více nevrátíš. Hle, tam předaleko v nesmírném prostranství nebeském na tom divném půlměsíci, který je vlastně zemí, leží kdesi Praha, stoji tvůj dům a snad klepe právě v tu chvíli hospodyně s ranní kávou na tvoji ložnici,.. Nedoťuká se, nedovolá se… Dá vypáčiti dvéře: postel nedotknutá, po pánovi ani stopy… Nastane hledání po městě, pátrání, vyšetřování – snad padne i na Würfla podezření, že mne obral a vyhodil někam do Jeleního přikopu – a koncem konců rozmnoží moje aféra hezkou již řadu nevysvětlenych vražd a neštěstí. V mém krásném domě budou hospodařiti roztomilí moji příbuzní, které jsem na zemi míval nejraději hodně daleko od sebe. Peníze, kterými jsem si pojistil slavný pohřeb, jsou marně vyhozeny. Ni prostý křížek nezůstane po mně na zemi; památka moje zajde tam beze stopy. Leda že snad někdy moji staří kamarádi, jdouce za jasné noci od „kohouta“ nebo od Würfla, mezi sebou prohodí: „Bylo to dnes pivko, co? Na tom by ani nebožtík Brouček neshledal chybičky…“ A nebudou tušiti, že ubohý Brouček šplhá zatím po měsíčních kráterech na krásném úplňku, k němuž snivě vzhlížejí na hvězdnatou oblohu.“

Pan Brouček zaslzel a oddal se zcela svému žalu.

Ale po chvili ohlásil se jiný pocit: neho rázný hlad. „Zde toho kamení se nenajím,“ pravil k sobě pan domácí. „Především je třeba, abych vylezl z té proklaté žumpy a rozhlédl se trochu dále po měsíci.“

Vstal – ba pěkně vstal! Vyskočil, vymrštil se jako pražcový míč vysoko od půdy. A chtěje se přiblížiti ke svahu kráteru, činil to větrnými poskoky a smělými pirouettami, za které by se nemusil styděti ani Mošna. Jeho pozemští přátelé byli by ustrnuli, kdyby byli spatřili obtylou a rozšafnou osobu pana domácího tančiti nejsvižnější pařížský kankan.

„Uf! Uf! Prožluklá měsíční lehkost!“ oddychoval si náš bezděčný tanečník, když přivedl své tělo jakž takž do rovnováhy.

Vzpomněl si při tom na odloženou knihu. Zvedl ji a vstrčil do pravé náprsní kapsy, poněvadž levá – jak víme – byla protržena. Ale tu zavadil o jakýs balík. Vytáhl jej a vzkřikl radostí.

Za své poslední osudné návstěvy u Würfla snědl dva párky vídeňských uzenek s křenem. Poněvadž tyly výtečné, poručil si da capo a dal si zabaliti ještě čtyři párky do papíru pro domácí požitek. Tyto čtyři párky objevily se teď před radostným jeho zrakem.

Prohledal na spěch i ostatní kapsy. Na zub nenašel tam sice již ničeho, ale přesvědčil se s potěšením i podivením, že při děsnérn pádu na měsíc neztratil ani zbla: tobolka, hodinky s přívěsky – tchdáž nebyly to ještě stříbrné půlměsíčky – nůž s vývrtkou, pivoměr a gumová páska s porcelánovým knoflíkem k označení sklenice, zkrátka všechno bylo na svém místě.

Pan Brouček dal se s chutí do uzenek. Ale poněvadž se mu lehké nohy ustavičně plašily a jídlo při tanci nevalně se daří, uvelebil se opět na zemi či vlastně na měsíci, ovšem s náležitou opatrností, aby příliš prudkým nárazem část k sezení nejpotřebnější snad vážně nepoškodil.

Náš hrdina mžikem slupl tři párky, ale u čtvrtého se náhle zarazil. Napadlo mu totiž: „Což mají-li snad přece učenci pravdu, že není na měsíci žádného zvířectva ani rostlinstva? Čím bych se tu pak živil? Ó, bože! Musil bych bídně zahynouti hladem a zároveň žízní, poněvadž prý tu není také ani krůpěje vody, neřku-li piva!“

Při té myšlénce ztrnul pan domácí ledovým dechem hrůzy.

Ale za chvilku se vzpamatoval.

Ne, tak zle nebude! Učenci se mohou mýlit! Ba, věru, mýlí se – šeredně se mýlí. Však jsem si myslel vždycky: což mohou páni professoři vědět o měsíci, o který z nich žádný ani nohou nezavadil. A tu je důkaz: Povídají, že země všecko k sobě přitahuje – a mne pustila až na měsíc! Povídají dále, že prý není na měsíci žádného vzduchu. Kdyby to byla pravda, nemohl bych zde dýchati – a hle! jsem dosud bohudíky živ a zdráv!“

Tato úvaha potěšila pana Broučka nad míru.

Tedy žádné přílišné strachy, Matěji!“ povzbudil se skoro vesele. Ten poslední párek schováš sice pro kmotra Příhodu; ale na nejhorší nemusíš ještě pomýšlet. Je-li na měsíci vzduch, je tu jistě také voda, a je-li zde voda, jsou tu i byliny a dojista i zvířata. Ba, svou hlavu dávám v sázku, že zde žiji také nějací rozumní tvorové jako jsme my lidé na zemi. Vždyť to dá rozum, že musí byt měsíc obydlen. K čemu pak by jinak byl? Či snad jen k tomu, aby nahlížel necudně do oken hezkým děvčátkům nebo aby svítil mokrým bratrům na cestu z hospody? A jsou-li na měsíci rozumní obyvatelé, musí se také něčím živiti a něco pití. A že rozumní tvorové nepijí jen vodu, rozumí se samo sebou.“

Tento logický circulus vitiosus rozjařil pana Broučka tou měrou, že vyskočiv neopatrně, skoro na sáh do vzduchu vyletěl. A když nazpět dopadl, zatmělo se náhle vůkol něho a cosi zašumělo nad jeho hlavou.

III.

(První měsíčan. – Divné uvítání. – Čechové na měsíci! – Zvláštnosti měsíční češtiny a návěští o první pozemské gramatice měsíčtiny.)

Pan Brouček pohlédl vzhůru a spatřil podivnou lidskou podobu, vznášející se nad nim v povětří na okřídleném koni. Stříbrné podkovy a bělostná křidla mohutného oře, ušlechtilý obličej ztepilého jezdce, s vavřínovým věncem v rozpuštěných kadeřích, s jakýmsi varitu podobným stříbrostrnnným nástrojem v náručí a s jakýmsi dlouhým talárem, protkaným stříbrnými hvězdami – vše to poskytovalo obraz velmi krásný, ale zároveň ode všeho, co vídáme na zemi, naprosto rozdílný. Jezdec i kůň podobali se totiž spíše mlhovým obrazům, jaké nám ukazuji majitelé optických divadel, nežli útvarům z masa a krve: tak vzdušná, jemná, skoro průzračná byla jejich těla, o nichž se mohlo plným právem užíti básnického rčení, že byla utkána z lehkých oblaků a měsíční záře.

Také jezdec zpozoroval patrně pana Broučka, neboť spustil se dolů a sestoupil s křídlatého bělouše.

Tak stáli oba naproti sobě: Brouček na dně kráteru, podivný zjev na jeho valu, a poněvadž tento nebyl vysoký, viděli si dobře do obličeje. Brouček spatřil nyní zřetelně tahy neznámého i podivil se přejemné, průsvitně bledé pleti jeho tváře; spočívalo na ní cosi jako snivá, stříbrná zář luny.

Postava odvrátila napolo hlavu a napřáhla proti našemu hrdinovi dlaně týmž způsobem, jakým herec na jevišti coufá před hrozným zjevením.

Pak zadrnkala o struny svého varita a zvolala zpívavým hlasem: „Ha, ký to netvor děsí můj ustrnulý zrak? – Zda smyslů klam tě splodil, či věčné noci mrak?“

Rozumí se, že takové přivítáni panu Broučkovi hrubě nelichotilo; ale kritická situace velela mu potlačiti svou nelibost.

Jsem obyvatel země,“ odpověděl tedy klidně, „kterého zlý osnd hodil na tento daleký svět. A mám patrně čest mluviti s obyvatelem měsíce —?“

Měsíčan probral se z uleknutí a ve tváři jeho zračilo se uyní jen veliké podivení.

„Co slyším, ha! tys plodem charých zemských niv? – Ký v naše světlé stany přenesl tě div? – Ó, země syn jsi jistě, neb náš jasný byt – jak moh‘ by takou stvůrou zář svou poskvrnit!“

Po té zadíval se bedlivěji na pana Broučka s netajenými známkami ošklivosti.

Náš hrdina pravil s povzdechem: „Nedivím se, že vypadám pro Vás podivně. Vždyť Vy navzájem – hm – mně navzájem – hm hm.“ Pan Brouček spolkl štiplavou odvetu a pokračoval nevinně: „Ostatně Vás ujištuju, že jsem se na měsíc samovolně nedotřel a že bych ze srdce rád na zeměkouli se vrátil, jen kdybych věděl jak. Jakás neznámá síla odtrhla mne z čista jasna od země s takovou prudkosti, že jsem pozbyl smyslův, a když jsem z omráčení procitl, byl jsem již zde. Buď učinil bůh se mnou nějaký zázrak, kterýmž jsem potrestán za hříchy své, anebo si ztropil ďábel ze mne pekelný žert.“

Měsíčan se zamyslil a také pan Brouček použil té přestávky, aby spořádal své zmatené myšlénky. Byv před tím všecek zaujat neobyčejným zjevem, uvědomil si teprve nyní překvapující faktum, že měsíčan mluvil česky. Sice češtinou trochu zvláštní, s neobvyklým přízvnkem, ale přece česky.

Měsíc českou půdou! Jaká to zvěst! Jaká útěcha pro náš ubohý národ! Povrch měsíce obnáší asi třináctý díl povrchu zemského a dle pozorováni Broučkových možno souditi, že jest dosti hustě obydlen. Právem tudíž lze se domnívati, že počet populace měsíční činí asi třináctý díl obyvatelstva zeměkoule, tedy snad více než 100 milionů měsíčanů – a tyto miliony jsou rodní naši bratří!

Rázem tedy stáváme se největším národem evropským a smíme pohrdlivě shlížeti na Němce, Francouze i Rusy – který z národů těch může se pochlubiti, že má bratry až na měsíci, že jazyk jeho sahá až do hvězdných oblastí?! S jakou pýchou rozšíříme svou národní hymnu o sloku:

 
Kraterů kde jícny zejí,
kužely z nich jasné čnějí,
kde se šklebí tisíc rýh
po rovinách kruhových —
i tam žije Čechů plémě,
na měsíci domov můj!
 

Nyní konečně můžeme si v bezpečí oddechnouti po dlouhém krušném zápase o zachování své národnosti. Můžeme složiti ruce v klín a klidně přihlížeti, jak tajní i zjevní germanisatoři o překot usilují o naše vyhlazení, ba můžeme v moudré umírněnosti sami němčině do kořán otvírati všechny brány svého národního života – neboť kdyby nakrásně poslední Čech zmizel s povrchu zemského, národ český tím přece nezahyne: onť bude žíti dále na měsíci, kam neproniknou bohdá nikdy ani agenti Schulvereinu, ani zákopníci státní řeči, ba ani Moltke se svými armádami.

Jinak by nám arci možná komunikace s měsícem přinesla též ohromné výhody. Považte si jen, kdyby nyní po. návštěvě zaoceanskych hostí zavítal k nám ještě divadelní balon z měsíce. Jaké teprv nadšení by uchvátilo náš národ a jaký vztek by zalomcoval našimi odpůrci. A kdyby vláda tu měsíční demonstraci zakázala, učinili bychom prostě sami výlet na měsíc, kde bychom pak mohli pořádati průvody, odbývati tábory, řečniti a banketovati po libosti srdce svého. Myslím, že by naši vůdcové na vládě nám přátelské snadno vymohli, abychom směli vůbec na měsíci užívati všech práv základními zákony státními nám zaručených, jichž vykonávání na zemi je nemístné.

Pravil jsem, že je měsíční čeština trochu zvláštní. Pokusím se dle zpráv pana Broučka nastíniti tyto zvláštnosti. Nemohu se arci zhostit obavy, že svým výkladem nikomu se nezavděčím. Mezi učenci vzbudí filologický pokus laika leda úsměv opovržení a širší obecenstvo přejedlo se právě ve sporu o rukopisy, jazykozpytu až do ošklivosti. Obmezím se tedy na věci nejhlavnější.

Měsíčané pronášejí svou češtinu s divným zpíváním, protahováním, kroucením, vzlykáním, syčením, šeptáním a burácením – zkrátka způsobem, jakým se náš jazyk na zemi nikde nemluví, leda snad na našich divadlech, kde někteří herci snaží se také – zejména v tak zvaných klassických kusech – mluviti způsobem všemu pozemskému mluvení co nejméně podobným.

Slovník měsičtiny vymýtil množství slov v pozemské češtině obyčejných, klada místo nich slova méně obvyklá neb docela nezvyklá, nebo. všelijak je opisuje. Tak na příklad neříká se v měsíčtině nikdy prostě „oko“, nýbrž „zor“ nebo „hled“ (při ženských zhusta „hvězdička“ nebo „pomněnka“ – užívání některých slov výhradně při krásném pohlaví je také charakteristickým znakem měsíčtiny!); ne „ústa“, ale „rtové“ (při ženských „maliny“ nebo „korály“);, ne „zuby“, ale „šňůry perel“; ne „vlasy“, nýbrž jen „kadeře“, „kštice“, „čnpřiny“, „temná mračna“, „zlatý déšt“; ne „louka“, nýbrž „květnatý koberec“; ne „voda“, nýbrž „vláha“, „tůň“, „zrcadlo“, „křištál“; ne „obloha“, nýbrž „blankyt“, „azur“, „hvězduatý baldachýn“; ne „bílý“,, „ modrý“, „zelený“, „žlutý“, nýbrž „liliový“, „safírový“, „smaragdový“, „zlatý“; ne „šel“ nýbrž „kráčel“, „ubíral se“ (při ženských „chvěla se“, nebo „vznášela se“, což je ostatně při vzdušných měsíčankách případnější, nežli při sebe útlejších hrdinkách pozemských básníků); ne „usnul“, nýbrž „klesl v náruč spánku“ a t. d. Některá přídavná jména srostla v měsíčtině s tím neb oním podstatným tak, že tvoři obé nerozlučný celek, řekne-li měsíčan na příklad „omšený“, nemůže následovati nic jiného nežli „balvan“, jakož naopak tento nikdy bez omšenosti se neobejde. Takové srostliny jsou dále svěží zeleň“, „hedbávná řasa“, „snivý zrak“, „tajemné kouzlo“, „nedozírná propast“, „andělská bytost“ a t. d. a t. d. Měsíčtina má i několik pozemské češtině zhola neznámých slov, jichž pravého smyslu se pan Brouček nedohádal, na příklad: „znoj“, „tes“, „chvit“, „charý“, „drásá“, „romoní“ a t. d. Některých slov užívají měsíčané s obzvláštní zálibou, vplétajíce to neb ono do každé téměř věty; jsou to zejména výrazy: „peruť“, „prapor“, „démant“, „ether“, „hvězda“, „kouzlo“, „láska“, „ ideál“, „taj“, „vidina“, „vesmír“, „věčnost“ a podobná. Nejhustěji však užívají citoslovců: „ach“, „ó“, „oj“, „hoj“, „ha“, „chachá“, „běda“ a t. d.

V ohledu mluvnickém sluší poznamenati, že měsíčtina úzkostlivě se vyhybá všem formám ua zemi běžným a pracně vyhledává tvary nejméně obvyklé. Neříká tedy nikdy „dcera“, „hosta“, „dereš“, „šeptají“, „může“, „plane“, nýbrž „dci“, „hostě“, „déřeš“, „šepcí“, „můž‘“, „plaje“ nebo „plá“.

Co konečně stavby vět se týče, řídí se měsíční čeština pravidlem, že sluší přirozený slovosled roztrhati a přemetati tak, aby stálo práci co možná největší, shledati ty kusy opět dohromady a vypátrati pravý jejich smysl. Vhodným příkladem bude měsíční věta: „Po vysoké kmitavý věčné před starého chrámu oltářem lampy svit, plaché do pestrých metaje gotických oken květů paprsky, soumrakem se potácel klenbě.“

Zdá se vůbec, že jest hlavní snahou měsíčanů mluviti a psáti tak, aby jim posluchač a čtenář rozuměl co nejméně.

Ale poněvadž by asi ta měsíční hlubokomyslnost leckomu nebyla po chuti a jelikož kromě toho, jak se zdá, měsíčané mluví v jambech a rýmech, kteréž mají u nás ještě méně upřímných příznivců, podám v následujících kapitolách řeči našich měsíčních bratrů většinou jen v obyčejné pozemské prose.

Ostatně podotýkám, že vyjde za krátko, stručná mluvnice měsíčtiny, kterou naši přední filologové, pp. profesoři Gebauer, Hattala a Kvíčala (seřaděno dle abecedy) na základě materiálu panem Broučkem sebraného v několika přátelských schůzích se vzornou ochotou sestavili.