Kitabı oku: «Pravý výlet pana Broučka do Měsíce», sayfa 4

VI.

(Étherická kapitola: Pavučina, fialky, motýlí křídla, sonety, jitřní rosa, zoufalství zrazené lásky, romantický útěk oknem.)

Harmonicky naladěné stěžeje dveří vydaly několik líbezných akkordův a do komnaty vdechla se (nemám vhodnějšího výrazu pro neskonale lehounkou její chůzi) nejluznější bytost, jaká kdy na paprsku jarní luny navštívila sen poetického jinocha. Šíříc vůni fialek a jasmínu blížila se étherická podoba dívčí, vlastně pouhá záře v dívčí podobě, se stínem vlnivých kadeří kolem světlé hlavinky, kterou pokrýval azurový květ báječného zvonku, oděná třcpetavych motylích křídel za rameny, pavučinové nožky majíc obuty do zlatých kvítků střevíčníku – podoba tak přejemná, že bezděky zatajil se ti dech, aby neodfoukl ten vzdušný útvar, tak pírkově lehounká, že.

Hleďte, moje péro, chtějíc vystihnouti tu pavučinovou něžnost, zaběhlo do líčení tak étherického, že pro tělesný zrak nezůstavilo na papíře ani dechu!

Etherea, držíc v pavučinových rukou za štíhlé lodyhy dva veliké sněhobílé kalichy květné, oslovila hosty hlasem, podobným echu andělské hymny:

 
Své písně přináším vám snivou astru,
v niž rosa blýská jako slzy barda,
jež voní jako aloe a narda
a nebojí se nízkých kritikastni.
Své písně perutí vás měkce zastru,
jež plamenná je jako zraky Sarda,
jež hebounká je jak srsť leoparda
a čistá jako číše z alabastru.
A zní jak hudba Eolových píšťal,
jak Vesny ples, když jásá do syringy,
an zlaté květy do vln sype dříšťal,
jak rozechví-li cherub s čelem sfingy
svým křídlem zvonku nebeského křišťal
a nebem zavzní sladké cingylingy!
 

Blankytný klečel před ní s rukama sepjatýma, v němém vytržení, a když mu podala jeden z obou bílých květů, přitiskl jej horoucně ke rtům.

Na to chvěla se Etherea s druhým květem k panu Broučkovi. Náš hrdina se přiznává, že nemohl odepříti obdivu líbezné vidině, ale s větší radostí že by byl přece uvítal neétherickou kuchařku s kouřící se polévkovou mísou. Nicméně, pamětliv naučení Blankytného, spustil se před ní na jedno koleno a zabručel něco jako: „Má úcta, slečno.“

Etherea vznesla nad ním pavučinové ruce a pěla:

 
Děs vane od tebe jak od Meduzy,
tvým pohledem tluk mého srdce skoral
a přece zní mi v ňadrech sladký choral
a na rtech cítím políbení Muzy.
Ach, do tvých rysů jako v moře hrůzy
můj duch se noří pro čarovný koral,
jak pod ledovou strži smělý horal
když vyhledává amethystu drúzy.
Tak děcko vábí otrněný nopal
svých kvetů nachem a tak uši Gebra
zve plamen svatý: Křídla sobě popal!
Tak, nechať dromedárů bíla žebra,
lví děsné stopy, věnčí písků opal,
přec v náruč pouště vichrem letí zebra.
 

Pan Brouček naslouchal pobožně těm krásným veršům a přijal pak bílý květ, který mu Etherea s lahodným úsměvem podala. Držel jej za tenkou lodyhu rozpačitě v ruce, nevěda, co s ním. „Zdá se, že jsou ti měsičané do květin zrovna sfantělí!“ mínil v duchu.

„Velmi hezká květina,“ pravil po chvilce, aby věc nějak ukončil. „A jak veliká! To již není zvonek, ale zvon! A je až po kraj plný rosy.“

„Ano, nejčistší jitřní rosy,“ podotknul stařec. „Pravého nektaru. Jen okus!“

Pan Brouček podíval se na kmeta s úsměvem, vzdávaje povinnou daň zdvořilosti domnělému chatrnému žertu. Ale hostitel vypadal zcela vážně a vybídl ho znovu laskavým: „Nuže —?“

Náš přítel učinil mu tedy po vůli a v rozpačitém úsměvu uad konáním tak dětinským srknul trochu z květného kalicha. Byla v něm vskutku pouhá rosa, čirá voda bez chuti. Neubránil se růměnci studu, že se snížil – třeba žertem – k takové směšné pošetilosti, a zastrčil si květ mrzutě do dírky kabátu, mumlaje pro sebe: „Už je jisté, že tomu fílosofovi přeskočila kolečka!“

Etherea poroučela se hostům sonetem:

 
Již prchám jako vánkem vůně květná,
leč vrátím se, jak motýl, na lianu
když bleskne duhou v reji pavianů,
jak živy démant ve všech barvách vzletna.
Pak zarokotá ebenová flétna
jak rajský drozd mým dechem thymianu,
mým štětcem vzplane tanec Indianů
neb ménad ples neb kouřící se Etna.
A kouzlem hlasu, které slavík dal mi,
z mých retů trylek vypučí jak iris,
chci zakřepčit vám lehkou nožkou almy.
I tragédky si připnu zlatý kyrys,
z mé řezby vyjde Juno s tělem palmy
a pod mým dlátem Isis a Osiris!
 

Po tomto slibu odechvěla se z komnaty na svých motýlích křídlech.

Lunobor obrátil se s pýchou k panu Broučkovi: „Kůže, co říkáš mému drahokamu? Není-li vybroušen do nejjemnějších hran v čaroskvouci zázrak vzdělanosti? Kvůli tobě snížila se k obrazům z luhů zemských, které zná lépe nežli veškeří naši zemězpytci dohromady – což kdyby své sonety byla protkala kouzelnymi orchideami hájů měsíčních! A za chvilku vrátí se s harfou a flétnou, s paletou a dlátem, s řezbářským nožíkem a dramatickou maskou – pak teprve užasneš nad její všestrannou dokonalosti a na perutích všech uměn vzlétneš do závratných výsostí krásy. Já pak přinesu k dovršení toho duševního hodokvasu druhou kapitolu své estétiky!“

Také velebný kmet opustil po těch slovech komnatu a Brouček zalomil rukama nad hlavou: „Již vidím, že se tady nedostanu ani ke lžičce úkropu. Ten starý vlasáč udělal si z nás prostě blázny. A teď mám ještě poslouchat druhou kapitolu a drnkání na harfu – ó, bože, kéž bych byl tisíc mil odtud!“

V tom padl jeho zrak na měsíčního poetu a ztrnul novým leknutím. Měsíčan svíjel se na podlaze jako ve smrtelných křečích, rval si vlasy, drápal si prsa a tloukl jako šílenec hlavou do stěny.

„Pro pána krále, co tropíte, pane Blankytný?“ zvolal uděšený pan domácí. „Co se Vám stalo?“

Ty ptáš se ještě, vrahu mojicb blahých dnů – jenž’s urval hadím drápem královnu mých snů?! – O, skonči dravá muka, milosrden buď – a skvoucí čepel dýky ponoř v moji hruď!“ úpěl měsíčan.

„Cože? Toť již vrchol potrhlosti! Chápu-li Váš měsíční žvást, myslíte dokonce, že jsem Vám odloudil Vaši Ethereu! To mi věru ani ve snu nenapadlo a povím Vám upřímně, že lakové zefýrové půvaby nejsou podle mého gusta. A pochybuju také velmi, že bych já mohl uspokojiti její měsíční vkus. Co Vám vnuklo tu šílenou myšlénku? Snad ty její spletené básničky, v nichž mne tuším i pojmenovala dromedárem?! Snad nemyslíte, že by se zamilovala do člověka, kterého teprve sotva jednou uviděla?!“

„Ó, krátký pohled stačí, jeden plachý mžik – by na věky šíp lásky v bezdno prsou vnik‘ – cha, chá! Bouř‘ šílenství mne smyká, svátý list – Pryč, odsud, pryč z těch děsných černé zrady míst!“

„Odtud pryč? I s největší radostí! Třeba na kraj světa z té filosofické peleše, z níž beztoho nekouká ani plesnivý suchar!“

Měsíčan pádil k oknu.

„Tudy?“ zvolal pan Brouček.

„Ahá! Zahvízdnete bezpochyby na svého šemíka?“

„Z takových míst a za takových okolností,“ poučoval jej Blankytný, „spouštíme se po rytířských šerpách nebo po závoji zbožňované děvy. Muě poslouží z nouze tento němý svědek mých bolestí!“

A přivázav cíp onoho prostěradla, které mu konalo služby kapesního šátku, k lepotvárné římse okenní, spustil se po něm střelhbitě do hlubiny.

Pan Brouček rozpakoval se následovati krkolomnou cestou; ale v tom zdálo se mu, že zaslechl za dveřmi kroky filosofa s rukopisem a líbezný akkord harfy. V zoufalé odhodlanosti učinil po příkladu Blankytného; jen že kluzké ruce neudržely látku, všecku prosáklou slzami a pan domácí bleskem sklouzl do propasti – na štěstí přímo za poetu na záda okřídleného koně, který v okamžiku příštím vznesl se s oběma vysoko do povětří.

VII.

(Rozjímání o měsíčankách a možném sňatku. – Strašlivý nápad. – Země v úplňku, v první a poslední čtvrti. – Jak dlouhá je cesta na měsíc. – Něžná vzpomínka na osiřelé nájemníky. – Měsíční hodiny. – Oběd jednou za čtyři neděle.)

Větrnou jízdou rozjímal pan Brouček za zády truchlivě zadumaného soudruha o nedávném dobrodružství a své krušné situaci.

„Ach, Broučku, Broučku,“ bědoval v duchu, „strašně jsi potrestán za to, žes v okamžiku zaslepení reptal na svůj osud pozemský. Země ti nebyla dobrá. Teď sedíš na něm, na tom svém krásném měsíci! Jsi tady už bůh ví jakou dobu a dosud js nezavadil ani o vrabčí stenýnko! A za to jsi viděl a slyšel tolik nesmyslů, že ti jde hlava kolem. Půjde-li to tak dále, změsíčatíš na konec sám. To s tou Ethereou je také čistá historie. Na zemi jsi měl s ženskými tolik let svatý pokoj a tady bys sobě hued první den udělal známost! A s takovou průsvitnou netýkavkou, která snad nemá na sobě ani lot poctivého masa – to by tak bylo něco! Ostatně kdož ví, jestli se ta pavučina opravdu do tebe nezamilovala. Ti měsíčané mají city právě tak pomatené jako rozum. A kdož ví, když tu s ženskými dělají takové orace, jestli si měsíčanky nevolí samy muže! Aby se tak dověděli, že jsem na zemi šlastně obeplul přístav manželství a spřáhli mne na stará kolena s některou náměsíčnicí! Mnoho by mne arci taková Etberea nestála: vypadá, jakoby se živila vzduchem, a trakař sedmikrásek a pampelišek na její toilettu bych dostal za pakatel. A kdyby mne omrzela, odfoukl bych ji ke všem rohatým!“

Ale pojednou pana Broučka zašly opět žerty. Oko jeho zabloudilo vzhůru na oblohu, na zářivý srp země, a rázem zvlhlo. Vzpomněl si, jak často, kráčeje z hostince domů, v růžové náladě pohlížel na zlatý, čtverácky se usmívající měsíček, jak ještě nedávno z Hradčan pohlížel na krásný úplněk. A tu probleskla mu hlavou strašná myšlénka.

Připamatoval si totiž kapitolu známé nám již knihy, kde bylo vyličeno, jak by vypadala naše země pozorovateli z měsíce.

Stálo tam, že měsíční den od půlnoci do půlnoci trvá 29 1/2 dnů pozemských, tedy skoro celý pozemský měsíc. Za tu dobu okazuje země měsíčanům (jsou-li jací, podotknul autor knihy ve své nevědomosti) tytéž čtyři proměny, které my pozemštané průběhem stejného času na měsíci pozorujeme, jenže v obráceném pořádku. Když mají totiž měsíčaně půlnoc, jest pro nás měsíc neviditelný čili v novoluní, ale oni vidi naši zemi v úplňku; když mají měsičané jitro, vidíme my měsíc v první čtvrti, ale oni zemi v poslední; o měsíční poledne máme my úplněk a měsíčané novozemí; za měsíčního večera jeví se nám luna v poslední čtvrti a měsíčanům země v první. Na posled spatřil pan Brouček měsíc v úplňku, na měsíci bylo tedy tehdáž poledne a novozemí; nyní však spatřuje z měsíce zem již v poslední čtvrti, je zde tudíž jitro a od oné doby uběhly tři čtvrtiny měsíčního dne, tedy více než tři pozemské neděle! A zatím minul na zemi – činžovní termin!

Hrozná ta myšlénka zasáhla pána Broučka jako blesk a málem by byl uleknutím spadl s pegasa.

Pokoušel se darmo zažehnati svůj příšerný nápad. Věc byla nepochybná. Pamatoval se náhodou dobře na to místo knihy a připomenul si také ohromnou vzdálenost země od měsíce. Poštovní rychlík by tam dle onoho spisu dojel teprve za několik roků; balon, kdyby urazil 50 mil za den, potřeboval by k té cestě skoro 3 léta, a na perutích prudkého vichru bychom ji vykonali přec teprve za pět měsíců. Možná tedy, že pan domácí padal ne týdny, ale měsíce neb dokonce roky. Děsné pomyšlení!

„Termin minul,“ představoval si pan Brouček, a činže není vybrána!

Pan rada deponoval ji snad k úřadu, čímž by vznikly jen zbytečné útraty, a ti ostatní – nu, ti zkrátka neplatí. Byli by blázni, aby platili, když nemají komu. Taková trefa se jim tak brzo nehodí. To věřím – bydlet bez terminu, bez činže, to je ňáké bydlení! Člověk by se roztrhal zlostí! Ti si asi libují, ti si mnou ruce! Krejčí s ševcem slaví asi modrý pondělek celý měsíc. Chtěl jsem jim od terminu přirazit – to je nová škoda. A bude tam asi pořádek! Mohu si pomyslit, jaké je tam beze mne hospodářství. – Vždyt to snad není na světě, aby byli nájemníci bez domácího. Mohu si představit, jak se tam roztahují a nafukují, jak mi otloukají rohy a třískají dveřmi, jak peřiny vyvěšují z okna na ulici a koberce vyprašují jeden druhému na hlavu. A ten pra – pra – bůh mi odpust hříchy – ten vlasatý mazal s tím špičákem na hlavě, kterého jsem chtěl o terminu vyhodit z domu, co ten asi tropí! To se mu ještě nestalo, aby tak hezky a bez křiku mohl zůstat svou činži dlužen. Nebude vědět bujností co dělat. Oč, že mi počmáral celý dům svými tatrmany a možná dost, že si nasadil v pokoji kralíky. Ten darebák je všeho schopen. Beztoho je příčinou všeho mého neštěstí. Kdyby mě nebyl tehdáž rozčertil, nebyl bych u Würfla místo zábavy četl tu zpropadenou knihu, nebyl bych toužil ze země pryč a neseděl bych teď na měsíci. Dostanu-li se odtud nazpátek, bude mým prvním činem, že toho beliala vyhodím oknem i s jeho štětkami a barvičkami, které jsou bez toho celým jeho nábytkem!“

Ve svém vzteku máchl pěstí měsíčanu kolem hlavy, že tento s leknutím na pana Broučka se ohlédl.

Hlad, znovu se hlásící, přivedl na štěstí pana domácího na jinou myšlénku. Vzpomněl si totiž, že nemohl jeho pád trvati roky, měsíce, ba ani týdny, poněvadž by byl za tu dobu bez potravy jistě zahynul hladem. Vždyt vydrží virtuosové postu leda čtyři neděle a kdo ví, jakými šejdy. A jak potom vypadají! Pan domácí nepozoroval však na sobě, že by se byl nějak spadl. Měl sice hlad, ale jen takový, jaký míval i jindy ráno po plzeňském a který byl mimo to snadno vysvětlitelný neobyčejnou kommocí při pádu na tolik tisíc mil a při zplaseném měsíčním hopkování. Bylo zcela možno, že doletěl na měsíc za jediný den, nebo třeba i za hodinu – vždyť ku příkladu světlo nepotřebuje k té cestě ani plných dvou vteřin. Ale ta země v poslední čtvrti? I co! – onen výklad knihy o proměnách země na měsíční obloze je bezpochyby nesprávný. Což mohou učenci vědět, jak vypadá země s měsíce, když na něm nikdy nebyli!

„Možná tedy, že termin posud neminul,“ potěšil se pan Brouček. Ale byla to útěcha slabá. Vždyt bloudí po luně, odkud se třeba nikdy na zem nenavrátí, a kdyby nájemníci znali nynější bydliště svého domácího, mohli by na každý způsob strouhati vzhůru na měsíc mrkvičku.

Ach, země, země! Pan Brouček zadíval se opět na její polokruh, i zdálo se mu, že tam rozeznává obrysy Evropy. S hlubokým pohnutím hledal v nich místo, kde asi leží Čechy a Praha. „Ach, zlatá Praha, drahé Čechy, milá zeměkoule! Teď vidím teprve, že můžeme za ni děkovat denně pánu Bohu. At jde na ní lecos hatou místo čihý, člověk je tam přece mezi svými, mezi pořádnými lidmi a ne mezi bláznivými tatrmany, kteří mají na místo těla babí líto a v hlavě samé umění. I to jejich češství je nějaký humbug: jací pak jsou to Čechové, u kterých za půl dne neuvidíš ani sklenici piva! A jejich vzdělání, kterým se pořád vychloubají, není také zvláštní; je to viděti již z toho, že si všichni mezi sebou tykají jako čeledínové. Chtěl jsem Blankytnému to nezdvořácké „ty“ opláceli; ale člověk slušně vychovaný nedovede ani ze sebe vypraviti takovou hrubost. – Ach, země, moje zlatá země! Kdybych mohl, po kolenou bych se k tobě doplazil! Dá-li mi nebe, že se jednou opět do Prahy dostanu, chci tam býti občanem jako putička, domácím k pohledání, krejčímu ani ševci nepřirazím, ba i toho – ne, na toho raději nevzpomínat! Chci tam snášet všechno bez reptání, nezavadím již ani slovem o magistrát a berní úřad, zastanu se všude každého verejného zřízení, ba budu chválit i naši politiku! Ach bože, jen mi dej, abych Ee dostal zpátky na tu naši krásnou, jedinou, zlatičkou zemi!“

Pohnutí přemohlo Broučka tak, že hlasitě zavzlykal.

Měsíčan obrátil se k němu se slovy: „Prosím, pozemšťane, nerozdírej mi srdce svým lkáním. Tiš, že jsem pomocníka svých žalů nechal tam na římse okenní! Milujel-li tak neskonale Ethereu, slyš, chci tobě obětovati svou nekonečnou lásku, chci sobě z krvácející hrudi vytrhnouti nebeský ten obraz!“

„Dejte mi svatý pokoj se svou Ethereou!“ zahučel náš hrdina. „Děkuju bohu, že jsme šfastně odtamtud upláchli.“

Básník, přeslechnuv snad jeho slova, pokračoval: „Zjevím ti upřímně, že jsem povděčen té kruté ráně osudu. Štastné a tiché milování není dosti příznivo uměleckému tvoření. Za patnácte let své klidně nyjící lásky napsal jsem sice spousty zdařilých veršů, ale nyní teprve nabude moje poesie pravé hloubky a výše, kdy krev raněného srdce bude vytryskovati žhavými rubíny úchvatně rozervaných žalozpěvů.“

Pan Brouček pohlédl zatím na své hodinky, je-li už čas oběda. Ale shledal, že hodinky stojí, což nebylo arci divné po takovém pádu.

Obrátil se tedy na měsíčana: Není snad již poledne, pane Blankytný? Moje hodinky se zastavily.“

„O, do poledne jest daleko!“ odpověděl měsíčan. „Vždyt máme teprve ráno. Patrně mýlíš se s pozemským časem. Náš měsíční den trvá skoro celý pozemský měsíc, naše hodina více než pozemský den a naše minuta asi půl vaši hodiny.“

„Ach, pravda, zapomněl jsem, že i čas tady blázní,“ pomyslil si Brouček a nahlas pravil: „To mi budou zde moje hodinky málo platny.“

„Ovšem. Ukazují tu jen hrozně malinké oddíly časové. Ostatně, máme zde veřejné, z celé jedné poloviny měsíce viditelné hodiny, pravý ideál věžních hodin: visí totiž přímo na báni nebeské a mají tu výbornou vlastnost, že nepotřebují žádného natahování ani žádných správek a jdou vždy s největší pravidelností a přesností.“

„Hodiny na nebi?“

„Ano, tamhle jsou. Vaše země jest naším orlojem. Její úplněk, novozemí, první a poslední čtvrť ukazují nám půlnoc, poledne, večer a ráno a dle pozvolného přibývání a ubyvání zemského terče můžeme z hruba určovati i běh svých dlouhých měsíčních hodin. Avšak onen nebeský ciferník ukazuje nám i minuty. Jeví se nám, jako by byl skutečně upevněn na jednom bodu oblohy, trvaje vždy na témž místě: ale poněvadž se za jeden váš den či neúplnou naši hodinu vždy jednou kolem osy své otočí, vystřídají se v té době před naším zrakem pozvolna všechny časti zemského povrchu. Vidíme na příklad v jistém okamžiku na zemském terči světlé obrysy Evropy, Asie a Afriky, obklopené tmavším mořem; ale znenáhla mizí části toho obrazu a místo nich objevují se postupně obrysy jiné, až konečně asi za dvanáct zemských hodin pevniny starého světa nadobro se ztratí a místo nich Amerika s četnými ostrovy Tichého oceánu se ukáže. Tyto měnící se rysy ve tvářnosti země zastupují pro nás asi minutovou a v pozemském smyslu hodinovou rafii a shodují se ještě nejspíše se soustavou vašich časoměrů.“

„Ale dovolte, děkuju pěkně za hodiny, které mají někdy jen půl a někdy dokonce jen čtvrt ciferníku. A což o tak zvaném novozemí, he?“

„Pravda, na tu vadu našich nebeských hodin jsem zapomněl. O novozemí vázne ovšem naše minutová ručička docela. Ale v první a poslední čtvrti, ač tu vidíme pouze srp nebo polokruh země, dovede přec naše bystré a cvičené oko i v tom úryvku stopovati střídání se rozličných útvarů zemských.“ —

Zatím přepadla pana Broučka nová myšlénka, při níž se mu vlasy zježily hrůzou. Přetrhnul výklad měsíčanův otázkou: „Poslyšte, snad neobědváte jen o své poledne? Snad nejíte jen třikrát za svůj čtyřnedělní den?“

„Slova jísti a obědovati jsou v měsíčtiuě neznáma,“ odpověděl

Blankytný. „Ale vzhledem ku tvému pozemskému materialismu soudím, že tvoje otázka týká se výkonu, jejž my nazýváme osvěžováním neb občerstvováním těla?“

„I ať to jmenujete jakkoli, jen když to přece znáte.“

„Výkon onen skutečně odbýváme hlavně jen o poledních,a oznamoval měsíčan, „a skrovnější měrou ráno a večer.“

„Toť děsné! děsné!“ zaúpěl pan Brouček zoufale. „To ještě scházelo. Budu tedy snad obědvati někde za týden a na příští oběd počkám si pak celý měsíc?! I to aby tisíc láter do toho celého měsíčního hospodářství!“

A v největším vzteku mrštil pan domácí hodinkami, které dosud v ruce držel, na měsíční nivu pod sebou, že se tam asi rozbily na padrť.

Tím výbuchem byl hněv jeho poněkud ochlazen. Bylo mu přece líto krásných hodinek, ač zabručel: „I ďas po nich, co by mi tady pomohly!“