Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 21
„Má, to jste neslyšel? Vždyť se o tom mluvilo po Praze.“
„Tak! Ach, baronka tuší, nebo se jí něco již doneslo. Ale probůh nic jí neříkejte. Je nemocná. A ono by —“
„Vím, vím, pane rado —,“ řekl Held a neusmál se, že jej, lékaře, tak upozorňoval. Baronka koncem října ulehla. Held ji navštěvoval denně, jak si to vyžádala. Měla přes všechno k němu největší důvěru. Byla zase, jako bývala, nežli došlo k napětí kvůli Loře. O ní však skoro nikdy nemluvili. Jen jednou, hned jak ulehla, žádala baronka Helda, aby jí upřímně řekl a nic nezatajil, že chce věděti kvůli Lory, když by hrozilo nebezpečenství, že by ji ráda ještě přece viděla a s ní promluvila, jinak však že by jí zatajila svou nemoc.
Held ujistil, že nebezpečenství není a že pevně doufá v pozdravení. Baronka tedy požádala radu Slívku, aby Hanoldové o nemoci nic nepsal, aby úplně o ní pomlčel.
Za týden jednou odpoledne, když se Held vrátil z nemocnice domů, našel na stolku lístek od Lory. Nechtěl zrakům věřit. Psaníčko nedošlo z Votavan poštou, nýbrž z Prahy, zvláštní posel je přinesl. Lory v Praze! Prosila ho řádky patrně rozčileně nahozenými, aby, možná-li, hned přišel k nim, do domu tetina, že by s ním ráda mluvila, že je v úzkostech, že ho najisto čeká; nakonec přidáno nesouvisle, jako by si pojednou vzpomněla pro Heldovo upokojení, že baronce není hůř.
Celý lístek svědčil o velkém vzrušení. Held poslechl a šel hned. Lory na něj čekala ne u barončina lože, nýbrž v předním pokoji. Přes rok ji neviděl, naposled o plese, pak u hraběnky Bubnové; tenkráte byla kvetoucí, svěží. Teď vkročila mu chvatně vstříc, pohublá, tváře pobledlé. Prudce vstala, jak vkročil, tmavé oči, krásné jako dřív, dojímavější v té ubledlosti tváře, tkvěly na něm, když mu ruku podala a vzrušeně ho žádala, aby prominul —
„Snad vám pan rada Slívka psal. Ale nelekejte se, prosím,“ konejšil.
„Ne, rada mi nepsal nic, to jest o nemoci tetině, já nic nevěděla, že stůně.“
„Co jste řekla paní baronce —,“ chvatně se zeptal, zaleknuv se, že se baronka poděsila.
„Já ještě u ní nebyla – před chvílí jsem přijela. Ale prosím vás, pojďte, musím vám vysvětlit a zeptat se, pojďte —,“ ohlédla se, jako by jistotu hledala, a najednou zvala: „Půjdeme do zahrady, tam bude jisto.“
Sestoupili tam ne verandou, ale dolním vchodem z přízemku. Po vybledlém trávníku leželo spadlé listí porůznu i v zahnědlých chomáčích, zlatě, rudě prostříknutých; po keřích, v korunách chvěly se jeho zbytky, zasmušilé v barevných tónech. Nebylo slunečné záře, nebe šedé, zaklopené; listí, jehož dech bylo cítit, šustělo po stezkách do mrtvého ticha.
Heldovi se mihlo, jak před dvěma lety, skoro v tentýž čas, setkal se tu s Lory u verandy a jak pak četl z Gessnera. Tenkráte svěží, zardělá, netajíc radostného překvapení, vyběhla po schodech na verandu, usměvavá, s očima zářícíma. Teď tak – Šli mlčky, až když stanuli pod stromy, začala Hanoldová:
„Pan rada mi nepsal, já přijela sama, s dítětem —“ Doktor žasl, cože s malým dítětem v tenhle čas, ale neřekl nic, a Hanoldová pokračovala vzrušeně:
„Já musila – prchám z domova —,“ vyrazila prudčeji; v temném jejím zraku se zatmělo. „Oh, zkusila jsem, a když taková pohana – ne – já nemohla, já nesměla zůstat. Ale neptejte se, byla jsem – Ale ne, ne – Hledala jsem útočiště u tety – přijedu a tu slyším, že už delší čas leží, že je vážně nemocná. Nevkročila jsem, abych ji nepolekala, poručila jsem, ať jí nic o mně neříkají. Vzkázala jsem vám – prosím vás – Jak jsem měla k tetě jít a říci jí, že jsem ujela.“
„Ne, ne, to nesmí teď vědět, teď ne!“
„Co jsem jí měla říci, jak se vymluvit – já si nevěděla rady a outlost o tetu mne schvátila, proto jsem —“
„Trnu nad tím, co jste řekla – cítím vaše neštěstí,“ na hlase bylo mu znáti, že je dojat, „ale,“ snažil se mluvit lékařsky určitě, „paní baronku, prosím snažně, i nadále šetřete. Teď nesmí nic slyšet. Štěstí že jste zachovala tolik rozvahy, divím se vám. Paní baronku na vás připravím, aby nemyslila, že je s ní zle, že jsme vás proto zavolali —“ Na okamžik se zamyslil, co dělat, pak se rozhodl:
„Nezbude přece nic jiného nežli říci, že rada Slívka se v psaní k vám podřekl a že vy v té neurčitosti polekaná neměla jste pokoje ani stání. O paní tetu netřeba se na tu chvíli lekat – ale vy, co jste zkusila a zkoušíte!“ Zraky jejich se setkaly; okamžik mlčeli, ruku v ruce, až Held pojednou se nachýlil a vtiskl na její pravici políbení. Bylo z hlubokého dojmu, v soucitu na znamení oddanosti.
„Seč jsem – všecko rád pro vás vykonám – věřte mi, jako nejlepšímu příteli.“
„Vím, vím – děkuju vám, a teď pojďme —,“ žádala neklidně. Když vstoupili nahoru a Held chtěl k baronce, zaslechl vpravo z pokoje, jako by se děcko ozvalo.
„Vaše dceruška! Směl bych —“
Náhlý svit padl do bledé, ustarané tváře mladé paní.
Chůva zkonejšila právě rozmilé děcko v bělostné karkulce a peřince. Dětsky neuvědomělé oči, tmavé matčiny oči upřelo na Helda, jenž usmívaje se, hovoře na ně, u něho stanul a neviděl, jak se paní Hanoldové v ten okamžik zakalily oči lítostí.
Pak vešel do barončina pokoje. Vrátil se za chvíli pro paní Hanoldovou.
„Prosím vás, jen odhodlaně,“ šeptal, „musíme ji šetřit.“
Lory jen přikynula hlavou. Held se u baronky již dlouho neomeškal. Vyšel sám a hned vyhledal vůz, aby zajel k radovi Slívkoví, vše mu vysvětlit a požádat ho, aby podle toho jednal.
Baronka Skronská, když doktor Held všeliký stín znepokojení už napřed zažehnal, byla dojata oddaností své neteře. Sice zabroukala na radu Slívku, že Lory tak poplašil, že si mohla tou cestou ublížit a zvláště malá Jeanetta (měla jméno po baronce), ale v duchu mu byla povděčna. Lory ji tak pečlivě a věrně ošetřovala, a měla stále teď společnost její a často i jejího roz-milého dítěte.
Paní Hanoldová se ani povzdechem neprozradila, ani slovem se nepodřekla, proč ujela, proč vlastně je tu. Baronka sama se po Hanoldovi hrubě neptala. Váhala, vědouc, že Lory má o něm málo potěšitelného, bála se, neklidná v svém svědomí, když Lory dřív tak nutila. Když se s obavou zmínila, co Hanold asi řekne, když Lory se tu tak omešká, zalhala Lory, že jí dal úplně na vůli, a že snad přijede sám do Prahy —
Sklopila přitom zrak. V tom zalhání tajilo se i jako zamžené, nevyslovené pomyšlení, přijede-li přec a požádá-li ji, aby se vrátila. Netoužila po tom, odpor ji pojal, když pomyslila na poslední srážku, a zde u tety jí odtrnulo. Neslyšela mužových křiků, jeho klení, jeho divoká vzkypění. Klid tichého domu působil konejšivě. Měla své dítě, jež jen kvetlo, tetě se dařilo lip; nemusila do hlučných společností, do kterých ji muž nutil a které ji tížily a duševně znavovaly. Jen hraběnka Bubnová přicházela, někdy rytíř Jeník, častěji rada Slívka, denně doktor Held.
Starému radovi nezatajila, co se na Votavanech zběhlo, co ji donutilo, aby prchla i s dítětem. Zvěděla o záletnictví svého muže, jenž hledal změnu a našel ji posléze u mladé, hezké ženy svého zahradníka. V ten čas prohrál velikou sumu o honech u sousedního barona. V trapné tísni žádal Lory, aby psala tetě o půjčku. Bylo zrovna v tu chvíli, kdy nabyla jistoty, jak ji klame a ponižuje. Snesla již mnoho a vše tiše, trpitelsky. Ale tentokráte se vztyčila uražená. Hanold se opřel, strhla se vášnivá scéna; vtom jí muž také vyčetl, že nic neměla, a zvedl i, zběsile rozlícen, pěst na ni. To bylo již pozdě na noc. Ráno, ještě za šera odjela.
Doktor Held o tom všem zvěděl od rady Slívky; vyslechl to s účastenstvím, popuzen surovostí rytmistrovou. Tím šetrněji se měl k jeho paní. Vídal se s ní u lože barončina, někdy mluvil s ní sám v salónu ve společnosti rady Slívky, někdy setkal se s ní sám v pokoji před barončinou ložnicí nebo v salóně; pohovořil s ní na chvilku, na chvíli, když vstupoval k nemocné nebo když od ní odcházel.
Held se na ty chvilky už těšíval a byl zklamán, jestliže se s paní Hanoldovou setkal jen u barončina lože. Minulost jako by jim zapadla. Oba sejí varovali, žádný z nich nebudil ani její stíny ani její krátké prosvity, jako by nebylo těžkých zápasů, ani těch několik blaženějších chvil. Nemluvili ani o Gessnerovi ani o loučení, ale nevzpomněli také na budoucnost. Ta jako minulost byla rušivým tónem do souladu těch milých chvil přátelského hovoru, v němž bylo blaživé uvolnění, teplo i kouzlo nevysloveného porozumění. Oba je jmenovali přátelstvím; ale tlumeně v něm hořel cit žhavější.
Jen jednou vzpomněl Held na přešlé dni. Bylo za listopadového odpoledne, kdy krom obyčeje zastavil se u baronky. Těšil se, že promluví s Hanoldovou, ale ani ji nezhlédl. Vraceje se, šel zahradou k druhému východu, vedoucímu na Rybníček a k Žitné ulici. Šel tudy, ne aby si nadešel, ale poněvadž se nadál, že tam najde paní Hanoldovou.
Jakési teskno jej sem hnalo. Chvátal, obzíral a namířil k brance nejkratší cestou. Vráz pak zabočil nalevo, jak postřehl na stezce mezi křovím urostlou postavu paní Hanoldové. Zastavil ji pod javorem, jehož kořeny byly zasypány pestrým listím. V korunách stromů se již zatmívalo.
Paní Hanoldová neměla nic na hlavě učesané á la grecque; krátký špencr z tmavozeleného sukna přilehal těsně k tělu. Litovala, že se s doktorem nahoře nesetkala. Byla se tu podívat, vypravovala, šla-li již chůva s Jeanettou domů, a sama že chtěla teď projiti zahradou. Vtom ukázala na jedno okno v užší straně domu k nim, do zahrady obrácené. V tom okně v ten okamžik rudě prošlehlo do stínů prvního soumraku.
„Ach, už rozsvítili!“
„To je ve vašem pokoji.“
Pohlédla na Helda, cože s takovým tónem, jak se jí zdálo, to řekl. „Ano —“
„Také jsem jednou hleděl na jeho zář, a dlouho, za tmavého večera —“
Ramena mladé paní se slabě hnula. Viděl překvapení, tázavý, nejistý pohled. Stržen vzpomínkou pověděl, jak před dvěma lety, tenkráte, když byla Praha pobouřena zprávami o blížících se Francouzích, prý už v Táboře plenících, pamatuje-li se, tenkráte před koncertem bratří Pixisů, jel schválně sem, do Ječné ulice k tomuto domu povědět jim, varovat je, ale jak viděl tmu v oknech do ulice, že nešel.
„Jen sem, na toto okno jsem hleděl —,“ Held ukázal nad stromy, „svítila jste a hádal jsem, čtete-li.“
Náhlá zima ji roztřásla, ubledlou tváří rozlilo se horko, oči tkvěly na doktorovi. Cítila v jeho slovech více nežli prostou vzpomínku, ale opanovala se.
„Ne, ne, příteli, nevzpomínejte – Vy nevíte, co jsem zkusila, proč tenkrát – ne – teď když —“ Poslední slůvka jako náhlá střela. Ucítil hrot výtky, ač na ni Hanoldová nemyslila.
„Je pravda, milostivá paní, promiňte. Ale o jedno prosím, věřte v ryzost mého citu, v mé přátelství —,“ a dodal rychleji: „Kdybych je mohl osvědčit – Spoléhejte na mne, ve všem!“
Odešel, ale kus dále stanuv, ohlížel se, uvidí-li ji ještě. Nesla se stezkou mezi křovím a stromy, až se mihla na schodech verandy zaplavené psím vínem, jehož rudé plápoly i zlato tlumily se a hasly v měkkém soumraku.
Nazejtři dopoledne setkal se Held s paní Hanoldovou v pokoji před ložnicí barončinou. V ubledlé její tváři uklidnění, oči jasné, v tváři, v celém výrazu spokojenost, u ní až jako tiché veselí. Helda uvítala s úsměvem, oznamovala, že teta dobře spala, že jí dnes značně lépe, že si vyžádala Jeanettu, že ji měla u sebe dlouhou chvíli —
S tou vyjasněnou, hřejivou laskavostí vítala Helda pokaždé. Kouzlo šetrné, diskrétní intimnosti prohřívalo jejich klidné hovory. Paní Hanoldová těšila se na ty chvíle, čekala i vyhlížela, když nepřicházel v obvyklý čas, ač sem vždycky spěchal. Za týden však náhlá proměna. Zjevil se ten, kterého se paní Hanoldová lekala a na kterého i Held nechutě vzpomínal. Jednoho dopoledne, bylo za listopadového slunečného dne, zastal paní Hanoldovou v předním pokoji vážnou, chmurný stín v očích. Čekala již.
„Stalo se něco, je hůř, či snad Jeanetta —,“ ptal se Held, jak na mladou paní pohlédl.
„Ne, tady je dobře, ale muž přijel.“
Held se zarazil.
„Přijel pro vás?“ ptal se dychtivě.
Přisvědčila a rychle pokračovala: „Včera navečer přijel. Vstoupil právě, když jsem byla u tety. Ó jak jsem se lekla! Jeho, i toho, že poví – Ale o tom, co bylo, neřekl ani slova. Že si pro mne jede – a tetička, ubohá, kvůli mně, brala na sebe vinu, že ona mne tak dlouho zdržela – ó —“
Stiskla rty a tmavé oči plné trpkosti zahleděly se na podlahu.
„A dal vám pan z Hanoldů zadostiučinění, milostivá paní?“
„Dnes ráno mne prosil, pokořil se – Pro něj je to pokoření.“
„Co hodláte učinit?“
„Čekám na vás. Prosím vás, je-li teta už tak pozdravena, aby snesla tu pravdu —“
„Vy byste jí chtěla říci – Vy nechcete zpět —“
„Divíte se! Do toho pekla! Ale teta —“
„Ano, a Jeanetta, milostivá paní!“ připomenul Held vážně.
Vzhlédla k němu dlouhým pohledem. Viděl v něm překvapení i váhání.
„Vy mně radíte —“
„Jak rád bych vás ušetřil té cesty,“ hlas mu zněl stísněně, „ale obávám se,“ čelo se mu zchmuřilo, „že by paní baronka – a pak, jak jsem řekl —“
„Oh, pouta, pouta!“ zaúpěla tiše, ale hned se rozhodnuvši podala mu ruku.
„Půjdu – Sbohem, pojďte,“ řekla chvatně, třesoucím se hlasem. Nežli mohl slovo promluviti, vstoupila do barončiny ložnice.
S Hanoldem se nesetkal ani toho dne ani příštího, poněvadž se rytmistr jen málo zdržoval v domě barončině. S paní jeho mluvil Held naposledy nazejtří, den před jejím odjezdem, když odcházel od baronky. Zastal ji v předním pokoji. Když mu děkovala za tetu, chvěl sejí hlas a stěží se bránila slzám. Held ji prosil, aby, když by jí bylo třeba nějaké služby, ať se stane cokoliv, aby měla k němu důvěru.
XXI. O NOVÉM VELESLAVÍNU ANEB ROZSÉVAČI, TÉŽ O ČESKÉ EXPEDICI OSIŘELÉ
Stisk ruky, zvlhlý zrak byly mu odpovědí i díkem. Šel se naposledy podívat na malou Jeanettu. Paní Hanoldová jej nedoprovodila. Jak vykročil ze dveří, rychle se obrátila a šla k oknu, jež sejí najednou zamžilo a za ním venku holé koruny stromů. Oči sejí zalily slzami.
Baronka Skronská se do vánoc pozdravila. Umění doktora Helda jí mnoho pomohlo. Rozplývala se opět chválou a vděčností a jakoby se kajíc, sama někdy začala o paní Hanoldové a pokaždé, když Lory psala, oznámila mu to i její pozdravy. Zdálo se, že se na Votavanech utišilo. Held však nebyl upokojený. Po tom, co slyšel, bylo se obávati nových výbuchů. Za příležitosti ptával se rady Slívky přímo i nepřímo a vyrozuměl ze všeho tolik, že na Votavanech trvá příměří, chladné, neveselé. Po Novém roce oznámil rada Slívka, že rytmistr Hanold odjel do Vídně. Lory zůstala sama s Jeanettou na osamělém zámku, při němž stmíval se starý park do sněhu zapadlý. Zůstala v tichu, ale ne v klidu, jistě v tesknotě a v starostech, co muž, jak asi hýří, jak rozhazuje a ničí jmění svého dítěte a ji dále klame.
V tento čas chodili stálí hosté do České expedice v Dominikánské ulici nevesele. Vstupujíce, ohlíželi se po pultu principálově, sedí-li tam. Kramerius se přemáhal, pracoval, sedal dole v Expedici, ale nevydržel tam tak
dlouho jako jindy a některý den vynechal vůbec. Od Nového roku (1808) začal se nápadně tratit; postonával a nechtělo býti lépe.
P. Vrba nevynechal teď ani jednoho pátku; kromě toho dne přicházel i jindy, jako vždy v svém modrém plášti, v kterém už tak dlouho z Expedice do kraje mezi lid neroznášel, v zimní čepici se štítkem, víc už přihrbený a hlavy již celé bílé, opíraje se o hůl, podívat se, přeptat, jak je s panem Krameriem. Oddechl si, když ho zahlédl za pultem nebo u stolu píšícího, a lekal se, když na jeho místě uzřel starého Rulíka, vlastence sice výtečného, „spisoskladatele“ a dávného přítele Krameriova, ale když tam Rulík stál, bylo zřejmo, že je majiteli Expedice a spisovateli vlasteneckých novin zase hůř.
Někdy, když Rulík, měšťan a zpěvák u Sv. Víta, nemohl nebo když mu na Hrad, kde bydlel, nebylo možná včas vzkázati, zaskočil za něj mladý Hýbl, jenž pomáhal při korektorství. Byl jako štika v Expedici a s nejstarším synem Krameriovým, patnáctiletým Václavem, odbýval všecko jako starý.
Ten den po Hromnicích přistěhoval se k P. Vrbovi nájemník – starý Ignácius Ceypek. V dosavadním svém bytě výpověď nedostal a také o nový byt sám se nehlásil; P. Vrba sám ho vybídl, i kvůli sobě i kvůli němu. Zvykl už na starého kuchaře, býval až mrzut, když mu v obvyklou chvíli nepřišel, a bez jeho umění kuchařského také již nemohl býti jako bez jeho útoků v kartách. Ceypek pak těžko sám sháněl živobytí zvláště za té ustavičné drahoty, a proto rád přijal pozvání starého kaplana. Ceypkovy krámy odvezli na vozíčku, sloupkové hodiny, jež hrály starou vojenskou píseň o princi Eugenovi i dostaveníčko z Dona Juana a před ním ještě laškovný menuet, odnesl si sám.
Tak v bytě o klenutých dvou pokojích, plných zašlých obrazů a sošek ze zrušených klášterů, přebývali zase dva staří. P. Vrba zůstal ve svém předním pokoji, v „kaplance“, jak jej jmenoval, Ceypka pustil do „farářského“ či „na děkanství“, jak žertem říkal pokoji, v němž farář Hejna žil a umřel.
Nový nájemník s cvočkem v uchu neplatil nic a ještě občas obral svého domácího o nějaký halíř, když se pustili do dvaatřiceti loupežníků. Zato mu vařil podle chuti, ne draho, ne dle své kuchařské knihy; nebylo možná v ten čas drahoty, kdy všecko tolik platilo, jenom ne peníze. V té knize mohl opět jen vyhledávat recepty na vzácné krmě, jen v ní slabikovati, když P. Vrba si vyšel.
Ceypek chodil ted také do Expedice, také v pátek, ale hned ráno, když se vydávaly c. k. Vlastenské noviny. Jak číslo přinesl, dal se starý kaplan do čtení (četl dosud bez brejlí), a skoro pokaždé zavolal svého kuchaře, aby jen poslechl, proboha, co zase ten korunovaný jakubín, ten Bonaparte, vyvádí.
Poslední dobu, v únoru měsíci, P. Vrba často zavzdychal nad Krameriovými novinami; jednou, kdy venku se sypal sníh, zeptal se znenadání Ceypka, jenž seděl u kamen, to že je čtení, co.
„To se poslouchá, velebný pane, seděl bych —“
„To si myslím, ale to nevědí, jak je to bolestně psáno. To spisuje člověk na smrt nemocný, vědí-li, to pan Kramerius leže říká do pera svému nejstaršímu synkovi. A nejen to, ještě knížky spisuje.“
Vědělť od Hýbla, že Kramerius by rád dokonal nový spis Mladšího Robinzona, ten že už skoro hotový, a že ještě vzdychá, kdyby mohl také dokončiti Obnoveného Ezopa, kterého před rokem začal.
Koncem února vypravil se P. Vrba z přízemí Krameriova domu, z Expedice, po úzkých, příkrých schodech nahoru do patra navštívit nemocného. Lekl se. Krameria sotva poznal. Ležel v posteli nápadně vyhublý, čelo měl víc lysé, v tváři zrovna plavý. Naříkal na bolesti, že má život tak opuchlý, že nemůže spát, to že jsou nekonečné noci a v bolestech.
„A kdybych mohl jíst, ale není chuti k jídlu. Já vím, já vím, velebný pane —“ Zamlčel se, zapadlé oči zahleděly se do prázdna. Pak je otočil zase po hosti. „Dole v Expedici, velebný pane, vzpomínají prý, pánbůh je pozdrav. Kdybych mohl zase tak dolů mezi ně —“
„Budou moci, přijdou za —“
Kramerius, jako by neslyšel, povzdechl:
„Kdybych mohl zase pracovat, chtěl bych toho – je toho ještě tolik —“
„Budou zas, vlastenče, a dost toho vykonali, budou a dožijí se. Neumřela, neumřela, ale spí!“ těšil z té duše, s celou vroucností a zatřepal prstem.
Rozlítostněn vzhledem Krameriovým, jeho utrpením a dojat tou oddaností věci vlastenské, vrátil se domů; vypravoval o své návštěvě Ceypkovi, lítostivě vzpomínaje dětí Krameriových, čtyř synků.
„Všichni nedospělí, nejstarší šestnácti let, nejmenší ani ne šestiletý! Ó kdyby byla tak pomoc!“
Nazejtří zašel k doktoru Heldovi, aby zvěděl, co ten míní.
„Já nevím nic jistého,“ řekl Held, „pan Kramerius má svého dávného lékaře.“
„Ale jdou tam, ať ne jako doktor, ale jako vlastenec. Já bych šel, být na jejich místě.“
Nedlouho poté, bylo v polovici března, navštívil Held P. Vrbu. Bylo v teplý den, kdy venku prudce tálo. P. Vrba vstal dychtivě ze starého černého křesla, když doktor vstupuje hned u dveří ohlašoval, tak že tedy byl u Krameria.
„Nu a —“
Held zasmušil tvář.
„Je zle, je to rakovina jater, velebný pane. Pomoc žádná, a přijde-li vodnatelnost plic, a ta by mohla, bude rychlý konec.“
„Tedy není pomoci —,“ zavzdychl ulekaně P. Vrba. „Není, bohužel.“
„A co on, chudák —“
„Snáší všecko tuze statečně. Nejvíc ho souží pomyšlení na děti. A pracuje pořád. To je hrdina větší nežli voják na bojišti. Ten krev prolívá, padne v extázi, naráz, a tu ten náš rozsévač rozsévá a ouhor vzdělává až do posledního vzdechnutí.“
Nazejtří sloužil P. Vrba za nemocného mši a po mši hned psal do Dobrušky svému milému Zieglerovi, jenž byl jeho chloubou, zvláště od té doby, co mladý kaplan uveřejňoval své práce v Hlasateli. Oznamoval mu, jak je u Krameriů, kdež on, Ziegler, došel tak přátelského přijetí, když jako chudý študent přibyl do Prahy, a že chlapci, jež on vyučoval, budou, bohužel, asi brzo sirotky.
Za týden po tom, bylo koncem března, došlo Zieglera nové psaní. Poznav z adresy, že je opět od Vrby, chvatně je otvíral, tuše smutnou novinu. A přišla. „Včera, dne 22. t. m., zesnul v Pánu náš nový Veleslavín, náš milý Kramerius. Prsní vodnatelnost konec učinila jeho dlouhému trápení. Pan Faustin Procházka, náš učenec a bibliotekář, připravil ho, jak si nebožtík sám přál, na pouť do onoho světa. Smutku a pláče je v rodině, to si pomysliti můžou, smutku a zármutku je mezi námi, kteří jsme byli jako rodina v české jeho Expedici. Potkal jsem pana barona Jeníka z Bratříc, a ten, nechaje obvyklé veselosti, srdečně litoval a pravil: ‚Zkrátka říct, náš národ na něm nevýmluvně mnoho ztratil.‘ Smutná, bolestná pravda. A jaký jim byl sběh obecného lidu u Expedicí! Sprostný lid cítil, že mu odešel jeho dobrý přítel. Nechť truchlí Čechie, má proč, její obránce a věrný syn, poctivý starý Čech, odešel. Expedicí osiřela, kdož sejí ujme? O noviny, jak slyším, i nadále se bude starati přítel zesnulého, pan Rulík.“
P. Vrba dále vypisoval poslední okamžiky Krameriovy, a že zítra, tj. 24. t. m., bude pohřben na hřbitově volšanském. Ziegler, nechav všeho, chvátal k Věkovi. Toho, jako Zieglera, třebaže se mohli takové zprávy nadíti, pojal hluboký smutek, a Věk bezděky opakoval, co napsal P. Vrba: „Expedice osiřela. Kdo sejí ujme, kdo jeho díla!“
„A kdo dovede tak lidu psát, tak mu rozumět, čeho mu potřeba, tak k němu promluvit!“
Když dva dni poté sloužil Ziegler mši za zesnulého, byly v kostele děti školní, jimž ve škole vyložil, že zemřelý byl i jejich přítel; na mši byl Věk s ženou i s dcerkou, byl i starý Bílek. Toho si Věk pozval druhého dne na nové, právě došlé číslo vlastenských novin. Tentokráte nechal zpráv vyplňujících skoro celé číslo, jak je v Itálii a v Němcích, v Petrohradě, co Napoleon, jak je v Portugalsku i Španělích, jež oboje Bonaparte právě uchvacoval, a hned noviny obrátiv, četl zprávičku na samém konci listu:
„V Praze 22. března. V ten den skonal v padesátém třetím roce náš milý vlastenec, výborný Čech, Václav Kramerius, který psal tyto noviny dvacet let.“
Věk maně ustal a Bílek pokýval soucitně i uznale šedou hlavou, nedýmaje, drže dýmčičku v dlani.
„Noviny však nezhynou,“ pokračoval Věk vážně, „zvolila sobě k nim osiřelá vdova se čtyřmi nedospělými syny takového Čecha, kterému je v češtině málokdo roven. Má tedy naději, že ji ani Čechové ani jiní Slované, kteří nebožtíkovy noviny milovali, neopustí.“
„Ba tak, ba tak,“ přisvědčoval Bílek.
„Neopustí, ale kdyby také duch nebožtíkův v nich zůstal!“
Osiřelou Expedici uviděl Věk až na podzim tohp. roku. Před začátkem školního roku, koncem října, vydal se na cestu jako za posledních let s Vašíkem. Ten už se chystal do Litomyšle popáté, do páté a poslední třídy tehdejšího gymnasia. Ze všeho obleku poslední rok vyrostl, plášť mu byl krátký, i kabát, střevíce nestačily. Věková povzdechovala, jak ten hoch roste, zvláště ten poslední rok, ale povzdechla bez zármutku, v srdci majíc radost, jaký z Vašíka už student, jak mu to sluší.
Věk jel tentokráte s ním až na místo, hlavně kvůli staré tetě, když o ní už předtím Vašík psal a o prázdninách také Máli sestřenice, že silně schází.
Stará Jetmarová uvítala Věka a Vašíka s radostí, jakož i dcery, a zrovna okřála. Hned zase do kuchyně šukavým krokem, ač poslední dobou ji tam musila Baruška zastávat, a hned zase zpátky podívat se na Vašíčka, kterého i Baruška otáčela, jak vyrostl, namoutě, a to že mu už dlouho nebudou říkat „Vašíku“, no jak dlouho, nejdéle rok, napřesrok, až bude panem filosofem, až bude nosit hůl, španihelku, to že by je hnal.
„To tě maminka krmila,“ prohlížela Baruška dál, „je to vidět, ale u nás pane, letos, kafíčko nic, jen úkrop bude, zelovka. Pan drahota bude s námi ostávat.“
„Ten ostává všude,“ přisvědčoval Věk, „a nejhůř je teď s kupectvím.“ Vyložil příbuzným, co Napoleonův zákaz způsobil, jak Terst zpustl, všechen handl že nadobro uvázl, a co je bankrotů všude, v Terstu, ve Vídni, v Praze, on že kávu ani neprodává, a kdo by ji kupoval, tolik zlatých za libru, ceny že ještě stoupají, a s bavlnou je ještě hůř; dříve že byl cent za 80 zlatých, teď že za něj platí pět set!
„A vojna snad zas bude,“ povzdechovala Máli. Stará Jetmarová, jež úzkostně naslouchala, pohybujíc ustavičně vysedlou, zvadlou bradou, upřela oči na Věka.
„Z Vídně píšou, že ne, že nic nebude,“ vykládal, „ale myslím, že se na ni chystají. Napoleon je ve Španělích jako ve skřipci a tu si ve Vídni myslí, teď že by byla chvíle —“
„Ten landvér je už asi na to —“
„I myslím také; ta obrana země nebude na obranu, nýbrž na Francouze, a na – nás, na naše kapsy. V Praze sešel se sněm a páni povolí obraně země všecko na mundúr, na zbraň. To zase půjde do miliónů, a na koho to padne —“
Mluvili o zemské obraně, která se dle patentu v červnu vydaného zřizovala, prapory dle krajů království. Baruška přidala, jak je po vsích, mezi sedláky pro ten landvér zle, že skládají o tom písničky, tuhle že jí ňáký Straník ze Sedlišť také jednu strčil, bože, to že je skládání, jen jaké řeči o pánech, že už to chtěla spálit. Věk požádal o tu písničku, je-li ještě. Baruška mu ji přinesla ze sedničky, ale žádala, aby ji schoval, aby ji žádnému neukazoval a neříkal – Věk jen do toho skládání nahlédl a hned poznal, jaká nechuť poddaného lidu z toho čiší pro nová břemena, že má sedlák chránit pány a kněze, ale robotu že nechali. A Napoleon! Z toho měl skladatel radost, „že pejchu shlazuje“ a že páni budou chtít4 „abychom šli proti němu rychle“, ale že „s radostí budem zbraň skládat, jeho pustíme“. Věk nečetl nic nahlas. Ale ten hlas lidu jej zajímal. Papír složil a schoval, míně s úsměvem, že to veřejně zpívat nejde.
„Tady Vašíček by, myslím, taky šel k té obraně,“ škádlila Baruška.
„Šel, ale k studentskému legionu. V Praze mají takový legion,“ posvědčoval s jasnýma očima, plný chuti, „a zpívají vojenské, a taky po česku.“
„O to bys ty!“ usmála se Baruška s úštěpkem. „Neseš-li pak si zase české knížky? To za ním táhnou,“ obrátila se k Věkovi, „to za ním studenti chodí, aby jim půjčil, a on sám ještě shání, ale samé české; tuhle si přines od starého Voseckého takovou učouděnou, tlustou knihu, a to by v tom ležel —“
„To je dobře,“ chválil Věk upřímně. „Rád mu české knihy opatřím, ať se cvičí v mateřském jazyku.“
„A vezu si také knížky od pana pátera Zieglera,“ schválně se Vašík pochluboval.
„No jen si toho navoz, to se budeš teprve hádat.“
„Ale Baruško —,“ napomínala stará Jetmarová, „co žaluješ.“
„Musím. Vašík se rád hádá s Němci.“
„S Čechy také,“ přiznával horlivě, „když haní českou řeč.“
Věk položil mu ruku na rameno.
„To je dobře, a vždycky se hlas a braň.“
„No tak, no tak,“ durdila se Baruška, „to mám pomoc! Ale až dostane primu z mravů nebo karcer —“
Ještě stranou, před Máli, broukala, jak to bratranec hocha vede; Máli přisvědčovala, a že přece každý, kdo je gebildet, a páni, od ouřadů a kněží, že všecko německy.
Věk se vydal druhého dne ráno do Prahy. Vašík ho vyprovodil až za Babku na mýtskou silnici. Smutně se tu rozloučil; dlouho hleděl za vozem tratícím se na nekonečné silnici, ale neplakal tak hořce a neklesl žalem pod planou hrušku, jež ve břehu dosud šustila svým prořidlým, zbarveným listím. Na zpáteční cestě vykonal první návštěvu u Kamberských. Především se stavil dole v klenuté oficíně u starého Cardy, jejž měl v úctě ne tak proto, že uměl znamenitě pouštět sedlákům žilou, nýbrž proto, že byl leta na vojně felčarem a věděl z ní divných příběhů. Od Cardy šel nahoru, síní kolem dveří vedoucích do klenuté komory s mandlem, v jehož zásuvce pořád ještě nehodně odpočíval Emánek. Šel kolem beze strachu a sotva si na kostlivce vzpomněl, jakož i před prázdninami celý rok nebyl se na něj s Karlíčkem Kamberských podívat.
Starého pána chirurga potkal nahoře nad schody jako vždy hladce oholeného i za té drahoty plného, svěže zardělého, bílý šátek na krku, v tmavém šosatém kabátě, úzké nohavice v nízkých holinkách, hůl s třapečkem v ruce. Hned spustil na Vašíka latinsky, vesele ho vítaje, a Vašík se nezačervenal v rozpacích, nezajíkal se, nýbrž hbitě již odpověděl týmž jazykem, jak se na to směle a ne bez úspěchu odvažoval už poslední rok.
Paní chirurgova v bílém čepečku, také červená, kulatá, v pantoflích, v modré zástěře, vstoupila do světnice za Vašíkem s mísou rudých šípků, jež chystala na hečepeče, svá nejznamenitější povidla. Vašíka jen uvítala a již se otočila a přinesla talíř jablek krásně červených zrovna v ten okamžik, kdy její Karlíček, zaslechnuv, že přišel kamarád, vrazil bouřlivě do světnice.
První jeho novina byla, že u Sobotků je zase Václav, že se vrátil o vagacích z vandru. Na tu zprávu neměl Vašík dlouhého stání. Zamířil do sousedství, do truhlářské dílny, kam tak rád chodíval. Dobrácký tovaryš, jenž domov nadevše miloval, byl hubenější, vážnější; dobré jeho oči, mírná tvář se vyjasnily radostí, když Vašík přiběhl a tak upřímně se k němu hlásil. Uslyšel už té chvíle, kde všude tovaryš vandrem chodil, ještě šíře pak za večerů, kdy zasedli spolu v šustících pentlích hoblovaček u kamínek, i to, jak se Václavu stýskalo, co se navzpomínal na domov a na všechny —
Václav předtím, nežli ho to neštěstí stihlo, chodíval v sobotu, v neděli domů do vsi, k matce a za milou. Vašík se teď těšil, že když Václavova matka zemřela a milou mu vdali za jiného, že bude v ten čas doma bývat. Ale Václav nebýval, nýbrž chodíval na Špitálský plácek do Sokolova domu, do toho, kde ležel, maje zlomenou nohu a kde ho soused Sokol skrýval, aby ho nelapli a neodvedli na vojnu.
Vašík si jednou postěžoval Karlíkovi Kamberskému, že Václav teď bývá málo doma, že chodí k Sokolům.
„To se ví, ty hloupý; chodí tam za holkou.“
