Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 22

Vašík se vyjeveně na něj podíval a pak řekl:

„Za Sokolovou?“

Vašík vzpomněl na to mladé děvče, které v komoře u Sokolů zahlédl tenkráte večer, když ho tam zavedl Karlíkův pantáta. Přineslo tenkráte Václavovi vody a ptalo se ho, chce-li ještě něco jíst —

Nějak zvláště ho ta novina zajímala, jakož poslední čas zprávy a hovory

O milostných poměrech starších studentů vůbec. Věděl, kdo z filosofů

I z gymnazistů má milou a kterou, býval i důvěrníkem kamarádům, kteří se již také odvážili na psaníčka nebo štamblaty. O sobě však choval v nejhlubším tajemství, proč chodí na horní podsíň, proč tam obchází Havelkův krám, proč do něho po očku, dychtivě nahlíží: aby uviděl Havelkovu pannu Márinku. Byla sic jistě o tři, čtyři leta starší nežli on, ale on nepočítal.

Líbila se mu, tolik se mu líbila černooká, zahnutého nosu, urostlá; s posvátnou úctou na ni hledíval a červenal se, když ji měl potka ti.

Věk, dojev do Prahy, ubytoval se jak obyčejně u Zlatého bažanta. Hned nazejtří dopoledne vypravil se do České expedice v Dominikánské ulici. Bylo mu, jako by ani nebylo pravda, že se tam udála taková změna. Maně se zastavil, když docházeje uviděl před sebou na rohu prostý patrový dům, jenž byl vlastencům jako hradem, kdež se scházeli, radili, potěšovali, kam přicházeli věrní z široka daleka, z celých Čech, kdež se starala a pracovala do únavy ta milá hlava a bilo srdce národu nejvěrnější, duše všeho snažení. A odešla —

Věk bral nejisté za kliku, a hned jak práh překročil, obrátil zraky k pultu, u něhož Kramerius sedával. Prázdno, nikdo tam – V krámě se naoko nic nezměnilo, všecko, jak bývalo, lavice, regály, stohy knížek a knih. Z pozadí vyšel výrostek, student, vítaje Věka a tázaje se, čeho si přeje.

Cizí ho vítal a sám tu také cizí. Pozdravil Krameriova syna, dal se s ním do hovoru, vyptávaje se na nebožtíka otce. Vtom vešel z vedlejších dveří asi dvaadvacetiletý muž, v kamizole, podomácku, nic na hlavě, zardělých, plných tváří, bledě modrých očí, s šustícími pruhy kartáčových otisků v ruce, Hýbl – Přicházel z tiskárny vedle.

„Ach, pan Věk!“ zvolal, sotvaže se podíval. „Pěkně vítám, vlastenče od hor!“

Věk se s ním zahovořil a od něho víc uslyšel nežli od nezkušeného, ostýchavého studenta. Nejprve, že Hýbl nechal škol a inženýrského studia, že se věnoval jen literatuře.

„Nebyl jsem nikde celý, a tak jsem se rozhodl. Budeš se ohánět perem a tím snad víc posloužíš vlastenské věci nežli kružítkem a sáhem.“

„No a jak —“

„Živobytí, myslejí. A v tom jsem ostal studentem,“ vykládal vesele, „někdy je, někdy není, někdy bene, jindy půst. Jsem korektorem, opravuju, překládám, dobře spím, dlouho bývám vzhůru —“

„Mnoho práce —,“ ptal se Věk s úsměvem.

„Ano, na Staré rychtě. Tam se už nějaká ta švanda směle, ale i tam nezapomínáme – náš vlastenský stůl. A stavějí se tam.“

Věk slíbil.

„A tady,“ obracel Hýbl vážně, „tady byla zpočátku velká potíž a starost, a je. Kdo nahradí pana Krameria! Co lidí přicházelo, hlavně z venkova, je-li pravda, že umřel. Ani tomu věřit nechtěli, jako sedláci o císaři Josefovi. Formani s cedulkami chodili, abysme to potvrdili, že mají doma, v horách, dát jistou vědomost, a jak bude s novinami a knihami.“

„A myslejí —“

„Půjde to dál, ano! Bude to sice kříž, zvláště teď za té drahoty a kdyby měla nastat zase vojna – Pan profesor Nejedlý také naříká.“

„Co!“ ptal se Věk chvatně. „Bude-li vojna, přestane vydávat Hlasatele.“

„Oh! To by byla zas rána!“

Odpoledne, když si Věk zařídil své hlavní obchodní záležitosti a když nezastal Helda doma, vypravil se za Koňskou bránu a polem do Volšan. Byl chmurný listopadový den. Na hřbitově se vyptával na Krameriův hrob. Hrobník mu ochotně ukázal, a jak s ním kousek šel, hovorně vykládal, to že jich tu již bylo, každý že jen k hrobu pana Krameria, páni i sprostní, toho že měli lidé jistě moc rádi.

Věk stanul u prostého hrobu drnem obloženého, dosud bez pomníku. Navlhlé, zhnědlé i žluté listí leželo na rovu a kolem, Šedo po nebi, vzduch kalný. – Věk se zadumal. Vzbuzoval si nebožtíka před duševní zrak, jak ho znal z poslední doby, i jak jej viděl před lety, za soumraku, jak k nim v Expedici shromážděným mluvil s takovou důvěrou do budoucnosti, jak ukázal na slovanský nejvíce rozšířený národ, jak jej samého povznesl a všechnu pochybnost rozplašil. Bude-li tak, splní-li se, več šlechetný vlastenec doufal, čím se těšil —

Ještě jeden tak pevně věřil a již tu také odpočívá. Věk hledal v teskné, rozcitlivělé náladě jeho hrob, až jej našel. Stanislav Vydra! „Dimidium animae, gaudium meum, moji miláčkové!“ zaslechl Věk v duchu a nové dojmy, nové vzpomínky prochvívaly myslí. Na svého učitele myslil a vlastní mladost stanula s ním u tichého hrobu, přes všechno bloudění, přes všechny hlouposti a chyby tak milá a půvabná, až pro ni srdce zatrnulo —

Z té sentimentálnosti se nedostal ani zpáteční cestou, zvláště když šel kolem Kanálské zahrady a zadíval se v mrak jejího stromoví v mlhavu již splývající a rozpomínal se na Hněvkovského a na studentské časy.

Hlučný ruch ve bráně a dál, jak šel Koňským trhem dolů, vytrhl ho do skutečnosti. Od Prašné brány kdesi zařinčela turecká muzika. Lidé chvátali k Starým alejím a Věk, když zaslechl, že „landvér“ táhne z cvičení, přidal také do kroku. Chtěl uvidět pražský „patalión obrany země“. Širokou ulicí v nehnuté hradbě diváků vpravo vlevo pohybovalo se vojenské těleso v tmavých pláštích, v hrncových čákách, nahoře širších, pušky na rameně, pravidelným, pádným krokem a tím jako rozhoupané. Sem tam vynikal z té šumotné masy důstojník na koni.

Když hudba docházela, věděl už Věk, že to není obyčejný landvér, že je to studentský legion, který byl na cvičení za Invalidovnou. Viděl samé mladé, mladičké inteligentní tváře, hladké, vesele se ohlížející a kynoucí za sympatické pozdravy, jimiž je z obecenstva vítali, zvláště dámy. Věk hleděl vážně po řadách kolem šumné postupujících – Jakých obětí ještě válka pohltí! Co by zmařila v těch tu řadách práce a ducha, co obětí a nadějí!

Večer se dostal zase do války, na Staré rychtě, „u vlastenského stolu“, kdež se stavil, jak Hýblovi slíbil. Stůl byl tichý a svorný, útok přišel ze sousedství od malého stolku, kdež seděl doktor Srnka v široké kravatě skoro přes bradu, dost už rozcuchaný a zardělý.

U stolu mluvili o Napoleonu, o válce, o landvéru, to že nebude jen náhrada či rezerva pravidelného vojska, ale vojsko samo, to že bude národ ve zbrani.

„Ale bez zbraně a bez munice,“ pošklíbl se u stolku doktor a nazvedl svou poloplnou pintu.

Ohlédli se po něm, ale hovořili dál. Vychrtlý Lumenda učitel pochvaloval si přisládlým hlasem, že ted bude zřizování těch zeměhajičů rychlejší, když páni stavové povolili tolik peněz, milión pětkrát sto tisíc a k tomu čtyři milióny z domestikálního jmění na potřebnost oděvu a rystunk zemsko-české obrany, to že jsou sumy, z toho že se už dá něco —

„Milióny! Milióny!“ zabručel před sebe doktor Srnka.

Lumenda jako v odpověď rozkládal důrazněji:

„Páni stavové se o peníze rychle postarají.“

„A kdo to zaplatí?“ ozvalo se od malého stolku.

Nedbali toho, jen Věk se tam obracel a nezačernil tak mrzutě jako prve Lumenda. Doktor ho zajímal, začínal na něj jinak hledět nežli ostatní.

„Ve Vídni,“ pokračoval Lumenda, „rádi o tom uslyšeli, i to, že páni stavové spojenými hlasy prohlásili, že i krev i život chtějí —“

„A – á – á —,“ bručivě hlubokým hlasem přerušoval doktor Srnka, ukláněje se naprázdno. „Und die Belohnung, der Dank —,“ mluvil, křivě ústa s úsměškem; zajel prsty za širokou svou kravatu, jezdil tam okamžik, až pojednou, obrátiv se přímo k „vlastenskému“ stolu, se zeptal: „A vědí-li, už to mají.“

„Kdo!“

„Co!“ ptali se zvědavě, Věk s úsměvem, čekaje nějakou podivnou odpověď. „Páni stavové.“

„Co tedy —“

„Už je to tu – už to přišlo – veliké privilegium!“ Vyvalil oči, roztáhl prsty své pravice.

„Ach, ach!“ Lumenda vstával, pan starý Hamous se obrátil celý k Srn-kovi, z něhož nikdo nespouštěl očí a jenž seděl proti nim se usmívaje, jako by se pásl na jejich zvědavosti.

„Velké právo, velké privilegium!“ začal s líčenou vážností. „Obzvláštní milost: červené fraky! Páni stavové mají —,“ slova sázel zvolna, s důrazem, jako by hlásil událost nadmíru důležitou, „mají od včerejška svou uniformu, vědí-li, červený frak.“

Věk nevěděl, mluví-li žertem, Lumenda vyvaloval oči, poslouchaje s napětím, pan starý Hamous se nedůvěřivě usmíval jako Hýbl.

„Na ja, glauben Sie mir,“ ujišťoval doktor Srnka, „červené fraky, prächtige Uniform – wird anderthalb Millionen kosten. Co to je, pakatel – Jenže je v tom chlup! Chlup! K červenému fraku bílé kalhoty, nun aber, jakou portu na ně, jak širokou, verstehen Sie, s tou portou nejsou páni stavové spokojeni. Hören Sie?“ zvolal mocnějším hlasem a mávnuv pravicí mluvil pateticky: „Kanonendonner – Europa erhebt und bei uns – por-tičky.“ Doktor Srnka brunátněl, oči mu blýskaly. „Die Herren Stände, mein Gott, je to k smíchu a k pláči – und wir – miserable Nation —“

Najednou vstal, ne pružně a nestál zcela jistě, a začal deklamovat:

Sahen nicht mit weltbekannten Ruhme

unsere Stände einst so stolz empor,

als wie in des Schlosses Heiligtume

wirkten für des Böhmerlandes Flor.

Düsterer Stern! Du Grab des Čechen-Ruhmes.

Sarg, der unseren Namen selbst begräbt

U stolu kolem šum a hluk odstrkovaných židlí. Vstávali, přistupovali, aby se podívali a poslechli. Doktor Srnka se odmlčel, rozhlédl se, ušklíbl se, a pokloniv se půlkruhu tlačících se posluchačů, optal se s impertinentní zdvořilostí:

„Poroučej Suppe mit Ulmer-Gerstel, Rindfleisch mit Kremser Senf, Austerlitzer Wachteln, český koláče? – Wird wieder aufgewärmt und aufgetischt, jen strpení, meine Herren, wird schon kommen —“ Sáhl na hřebík, vrazil ošumělý kastor na rozcuchanou hlavu, a strčiv hůl pod paždí, odcházel dost divadelně, ač ne zrovna po šňůře, hostmi, z nichž někteří se mu smáli, jiní tleskali.

Věk tleskal také. Když se obrátil zase ke stolu, viděl, že se Lumenda ztratil. Zmizel strachy a nevrátil se. Hýbl nějak zvážněl, a když pak Věka na kus vyprovázel, do půlnoci mnoho nescházelo, začal o Srnkovi a řekl:

„Já vždycky myslil, že to takový frajgajst bez citu.“

„A jak cítí – všecko, a —“

„Ale víry nemá.“

„Proto je mu hůř nežli nám; ale prosím jich, řeknou mu o tu báseň na Hvězdu, na Bílou horu, rád bych ji znal celou. Četli ji?“

„Nečetl, řeknu mu o ni a pošlu ji, tj. půjčí-li mně ji; je dost smělý, ale zase po čertech opatrný, a to dnešního dne musí být.“

„Bohužel. Za Josefa bylo jinak.“

Druhého dne navštívil P. Vrbu. Zastal ho u černého stolu s mřížkou, píšícího. Věk se v duchu zarazil, že starý kaplan za krátkou dobu, co ho neviděl, dost sešel. Věka jen uvítal a hned huboval na zlé časy, že nemůže nic dělat, tj. do světa s knížkami, když panuje pořád taková drahota, kapitálku že mu ubývá.

„Á nic neplýtvám, to vědí, knížky kupuju jenom pro sebe a noviny; rozdávat nemůžu skoro nic. A všeho toho příčina ten jakubínský zplozenec, Bonapart, ten Antikrist – A pan Kramerius, ten nám to taky vyved, že umřel, vědí —“ Vzpomínal, litoval, až se starý Ceypek ukázal. Z kuchyně přišel, přihrbený, s cvočkem v uchu, s černou mašlí dosud v týle, i copánek měl, v bílé zástěře přišel jako kuchař.

„Tak vidějí,“ starý kaplan se pochechtával, „jaká to pýcha! Zástěru musí mít, a kdybysme brambory vařili – a myje míváme, v mundúru, vědí, a jde to; nestačilo by jinak na knížky a na noviny. Ale jak povídám, zástěra jako sníh a kuchařská kniha, ta taky, to v ní študýruje. Ale já bych se měl hůř bez něho, on to všecko tak pěkně rovná s tím jídlem v té drahotě, a – a muziku teď také máme!“ vzpomněl P. Vrba. Šel do druhého pokoje, ale hned se vrátil. Jen vstoupil zase k Věkovi, zavanuly z „děkanství“ lahodné kovové zvuky. Staré sloupkové hodiny zahrály píseň o Eugenu Savojském.

P. Vrba přikloniv hlavu hleděl s úsměvem na Věka. „Slyšejí? Pěkný kousek, co, a ještě dva to hraje. A baronská muzika, po baronovi jsou ty hodiny, po českém vladyce Maternovi z Květnice!“

Měl z nich radost a Věkovi v duchu připadlo, jak staroušek je už dětina, ale hodný, dobrý, jenž si od úst utrhuje, aby si mohl pořídit, co českého vyjde tiskem.

Věk tohoto dne Helda doma zastal. Za řeči se mu zmínil o jeho skladbě, o písni v Hlasateli, a co žena doma řekla. Heldovi se však do žertu nechtělo. Usmál se jen a zamluvil. O Thámovi neměl zprávy pražádné, nepochyboval však, že živoří jako dřív u společnosti a Thámová jistě také, jenže jinde.

„Ale je-li s ní ten klacek, ten Amling, to snese všecko. Ale až ho zmrzí!“

Zabrali se pak do veřejných záležitostí a Věk si odnesl některé zajímavé zprávy, jmenovitě, že se schyluje k válce, jak Held zaslechl u svých známostí, jmenovitě od rytíře Jeníka, jenž měl pramen v kruzích šlechtických a také na purkrabství.

Toho dne, kterého Věk se rozloučil, zahlédl navečer doktor Held zemského radu Slívku v Nových alejích. Pospíšil si za ním, neboť už delší čas s ním nemluvil. Baronka Skronská meškala dosud na svém panstvíčku, a tak nedopídil se Held žádných zpráv o Votavanech za kolik měsíců.

Starý rada měl noviny a zajímavé. Paní z Hanoldů mu psala, tu ty dni, že si stýská, že pokoj s mužem dlouho netrval, že nastaly zase dřívější nesnáze i spory, že se obávala již nejhoršího, ale katastrofa že odvrácena: Hanold odjel na vojnu, do služby ku svému pluku.

„To je vojna! To je vidět —,“ doložil rada Slívka.

„Paní z Hanoldů přijede asi do Prahy k paní baronce,“ prohodil Held, jako by o vojně ani neslyšel.

„Myslím ne. Píše, že hodlá zůstat celou zimu na Votavanech, je prý mnoho rovnání v hospodářství, že je s tím mnoho starostí.“

„Usteskla by si, píše, ale malá Jeanetta je jí outěchou; a myslím jedinou její radostí.“

Když Held šel sám, zapomněl na hluk a šum ulice.

V mysli viděl zámek, při něm starý, rozlehlý park žloutnoucí, a pod jeho klenbami, na osamělých stezkách paní Hanoldovou s malou Jeanettou, v tichém zákoutí na lavičce pod pestrým baldachýnem zbarvené koruny, prozářeným podzimním sluncem. Jindy za svobodna a volná, sterbege-dankenvoll, teď musí mysliti na život, žít svému dítěti – A vzpomene-li také —

XXII. O DIVNÉM SHLEDÁNÍ, ALE NEJVÍC O ŠKOLE A VOJNĚ

Tajemná vlasatice se nadarmo nezjevovala. Čeho se lidé báli, neubáli se. Mělo se k vojně. V Litomyšli při hlavní silnici z Moravy do Čech záhy to poznali. Hned v únoru (1809) zdvihalo se kdejaké oddělení vojska po vsích rozložené a pryč. Pak táhly městem vojenské průvody z Moravy, pěchota, jízdní, zastavovaly se na chvíli nebo zůstávaly na noc. Vojáci nevěděli, kam je vedou, ale byla jedna řeč, že k bavorským hranicím, že vytrhnou zase do Němec a na Francouze.

V březnu uhodila nová zima. Mrzlo a chumelilo se. Vašík chodíval v ten čas k Sobotkům do dílny za Václavem tovaryšem. Jednou, počátkem března, za soumraku, kdy sníh padal jako peří z cejchy, zastal v dílně jen mistra Sobotku a učedníka.

„Kde je Václav?“

„Odběhl, dlouho nebude.“

Vašík čekal do tmy, ale Václava se nedočkal; druhého dne uslyšel, že je pryč, že zmizel. Kam, nikdo nevěděl. Jen tušili a hádali, že asi pro vojnu, že mu dal někdo znamení. Vašík se domníval, že snad zase Kamberský chirurg, jenž zvěděl o rekrutýrce. Trhla pak za dva dni, a velká. Odváděli šmahem, brali, chytali kdekoho, domácí, přespolní, cizí, i vandrovní, kteří se namanuli, nechť měli pas nebo ne.

Vašík byl rád, že Václav zase šťastně ušel, než přece ho hnětlo, že mu nic nevzkázal. Ale snad nemohl, snad musil najednou. U Sokolů by asi věděli, Anežka Sokolova, té dal jistě vědomost, když za ní chodil. Vašík šel schválně kolikrát Špitálským pláckem kolem Sokolova domu; mínil se tam i přeptat, než neodvážil se. Ale zvěděl přec. Jednou, jak šel kolem, stála Anežka, nyní už panna vykvetlá, pěkná, milého pohledu, a ta tiše zvolala:

„Pane Věk!“

Začervenal se, byl v rozpacích, když ustoupila do síně. Váhal, pak vstoupil a tu Anežka, opatrně se ohlédnuvši, tlumeně mu vyřizovala: „Václav jich vzkazuje pozdravovat, mám to vyřídit.“

„Je tu!“

„Není, ale byl. Dva dni byl u nás v komoře jako tenkrát, ale pantáta povídal, že tentokrát není tak jisto, a vyvedl ho v noci, když se chumelilo, jen prášilo, z města.“

„Domů, do Pazuchy —“

„Ne, Václav je v nějaký chalupě v kozlovských lesích.“

„To ono je mu smutno.“

„Je —“ Děvče povzdechlo; neřeklo, že jemu také, a na útěchu dodalo:

„Jen když tomu ušel.“

„Kdo mu dal vědět, pan doktor?“

Anežka přisvědčila.

Vašíka ta důvěra těšila, a tím tvrději mlčel; ani u Kamberských nenapověděl, že o Václavovi ví.

Jen o vojně bylo slyšet; všude se o ní mluvilo a hlásily ji neklid a vzrušení všech, nejistota v obchodech, nové kontribuce, transporty, nucené přípřeže, rostoucí drahota. Na rozích vyskytlo se provolání arciknížete Karla, aby se zřizovaly dobrovolnické sbory na ochranu země, z Prahy se doneslo, že tam verbují a dávají dobrovolníkům patnáct zlatých na ruku, že studentská legie i pražský prapor zemské obrany obdržely prapory a že zeměbranci vytrhli z Prahy k bavorským hranicím, přes které prý již hlavní armáda přešla proti Francouzům, hrnoucím se přes Rýn na východ.

Vašík Věků naslouchal blížícímu se dunění s větší pozorností nežli před čtyřmi lety. Bylo mu vzrušením ne nepříjemným; obav neměl žádných ani starostí, dělal hrdinu a těšil doma „babičku“ a tety, zvláště tetu Máli, když s úzkostí mluvily o vojně a lekaly se, že to dopadne tak jako před čtyřmi lety, kdy Francouze měli takřka za vraty.

Máli přitom vzpomínala na Strážnici. Těšila se, že se páter Kornel odtud dostane do Benešova, že se cestou staví v Litomyšli. Nesplnilo se; provinciál jinak rozhodl. P. Kornel zůstal tam, kde byl. Co mu Máli napsala v prvním listu, jenž tenkrát náhodou se dostal do Věkových rukou: ‚Těšej se Pánem Bohem, my na ně nezapomeneme,‘ to splnila a plnila. Sušší teď, pořád čistě, jako svátečně oděná, s bílým šátkem na kříž přes ňadra, vzpomínala, hledíc do bělostných květů na rámu, jež její umělájehla vykouzlovala, vzpomínala při té práci i na modlitbách v kostele, kdež dlouho se zdržovala v neděli odpoledne, kdy ztichl a v stolicích bylo skoro prázdno, i na modlitbách doma, i za hovoru, kdy došlo na studenty, které mívali na bytu.

Vašík nyní jasně rozuměl, proč teta Máli nejvíc a nejraději povídala o P. Kornelovi, jenž po celé studie u nich ostával; chápal sám a za ten čas zaslechl také leccos v sousedství. Aby se jí zavděčil a zalichotil, poslouchal pozorně a ještě se dotazoval a hned se přitočil, když teta někdy přerovnávala škatulku s psaníčky, z níž tak vanulo jako z uschlých květů a v níž chovala také své štamblaty. Vždycky ho zajímaly, vždycky se rád na ně podíval, tetě k vůli, a vždycky se mu líbil, tetě k vůli, ten s andělíčky a s oltářem pod stromy, na němž bylo napsáno „Der Liebe“ a jenž byl drahou památkou po P. Kornelovi.

Teta Máli, vadnouc, tiše tesknila a plnila, co napsala. Bylo jí svátkem, když došlo psaní ze Strážnice. Jenže čím dále tím méně měla těch svátků v svém kalendáři. A P. Kornel už tak nenaříkal jako v prvním listu, leckdy už zažertoval i o pivečku i o tabáčku. Před čtyřmi roky, kdy Francouzové opanovali Moravu, nedostala Máli psaní od pátera Kornela přes půl léta, a víc. Teď opět strašili, že by Francouzové mohli vrazit na Moravu —

Baruška pořád jen o tom, jako by si toho přála, a že uvidějí, že Francouz zas, a tentokráte že ho budou mít. Máli se až durdívala a kárala, cože maminku zbytečně straší – Vašík jí spíše zahudl do noty svou kuráží, svými zprávami, tentokráte že bude jinak, naši že v Němcích postupují, pořád dál a Tyrolové že jsou vzhůru, tam že už bouchají a teče krev —

Máli už nepůjčovala Vašíkovi modlitbičky, aby šije opsal. Nezdálo sejí dávati mu české, když měl latinské a latinský zpěvník, zato však pamatovala, že dospívá, a jak se jen událo, připomenula mu, aby se měl na pozoru a dbal o čistotu duše, aby se nedal sváděti příležitostí. Tetka Baruška ho také napomínala, ale jinak, zkrátka, jako pp vojansku, bez pentlí a obalu, a ne jako Máli v soukromí, obyčejně v pokojíčku vedle u prádelníku, na němž stála ustrojená soška mariánská pod růžovým obloukem mezi bělostnými svíčkami v třpytných svícnech.

Tu stávala před ním, říkajíc napomenutí vybranými slovy podle čtení nějakého, zvolna tlumeným hlasem, majíc oči sklopeny; Vašík naslouchal s hlavou pochýlenou jako v zpovědnici, jakoby dojat, ale víc v rozpacích, co dělat, co říci a jak potom odstoupit – Máli mu věřila a byla přesvědčena, že je zbožný, že to zbožně vyslýchá a že ho tak udrží až na konec studií. Netušila, proč se poslední čas zajímá tak o štamblaty, co si je tak prohlíží a proč si z nich nápisy opsal. Neměla zdání, že v tajnosti, v sedničce si kreslí a maluje štamblat, že ho skládá a kombinuje z těch, kteréž viděl, a že při něm blouzní, kdyby jej mohl dáti Márince Havelkové, a co by bylo, kdyby jí ho poslal a jak, ale jak —

Než i přitom, jak tak s citem maloval a o Márince blouznil, těšil se na nedělní odpoledne nebo soumraky, až si u kamaráda v sousedství, měl sestru, k níž kamarádky v ten čas chodívaly, zahrají na kucibábu nebo na fanty.

Koncem března začalo tát a po ulicích ležel mokrý, špinavý sníh rozšlapaný, rozjetý, více bláto nežli sníh. Jednou pozdě odpoledne, bylo vlhko a sychravo, vyběhl Vašík před dům na vysoký chodník nad ulicí podívat se, nejde-li Karlík Kamberských, na kterého čekal. Neviděl ho a již se chtěl otočit, vtom zhlédl povoz pod plachtou blížící se shora, od moravské strany, od Svitav. Před vozem šel nějaký muž nevelký, v ošumělém kožiše, v zimní čepici se štítem, hladce oholený, dlouhých vlasů, a vedle něho zmořený, patrně zondaný černý pudl hubený a ucouraný. Na voze několik beden, vpředu dvě ženské, po stranách stočená, pomalovaná plátna.

Vašík se zadíval a čekal, až dojedou, vtom na prahu za ním teta Baruška:

„Co tu mrzneš! Kvůli těm komediantům?! Ti jich tu nahrabou!“ Řekla to dost s opovržením a nevyčkavši otočila se a zašla; Vašík ostal. Vůz přejel, a když zajížděl k nedaleké bráně, postřehl, že za tou příležitostí přicházejí ještě dva mužští, jeden malý, jen v kabátu, v punčochách a v střevících, s ženským šátkem kolem krku, s rukama v kapsách, druhý větší, urostlý, ale přihrbený, v kaputu s límcem a v klobouku, červený, hůl pod paždí, ošumělý jako jeho druh. Šli špinavým, mokrým sněhem, blátem, mlčky; ten menší se ohlížel, ten větší k bráně pohleděl, a zase kráčel netečně.

Vašík se za nimi díval, až zašli. Tušil, že jistě patří k tomu vozu, že jsou herci, o kterých doma slýchal, když otec vypravoval o Praze, o Boudě na

Koňském trhu; také někdy slyšel o hercích; četl doma už kolik českých kusů, taky poslední čas několik německých. Dávno si přál uvidět to vše jako živé, opravdivé, na jevišti, při světlech, v dekoracích, v lesklých šatech, jak o tom slýchal. A ti tu vezli ty poklady a kouzlo. Celý večer na ně myslil a také ještě toho večera přilichotil se k „babičce“, aby řekla tetě Barušce, aby zítra směl —

Druhého dne dopoledne přiběhl ze školy všechen vzrušen; jen knihy položil a již hlásil, že herci budou dnes hrát u Černého orla. „Snad bys nechtěl na takovou bandu!“ zarážela Baruška. „Aleje u nich Thám!“

„Jaký Thám!“

„Spisovatel, pantáta o něm kolikrát vypravoval, a pan páter Ziegler půjčil mně divadlo od něho.“

Pomohla „babička“ a i teta Máli, a povolení konečně vymoženo. Vašík se těšil na večer nesmírně, na divadlo, na kus, a byl žádostiv na Tháma. Znal hojen jako spisovatele a herce, a že s ním otec byl dobře znám; nic nevěděl, že pantáta učil Thámovu ženu, když byla svobodná, a co pro ni zkusil, neznal detaily Thámova osudu, než tolik z hovorů doma vyrozuměl, že je nešťastný, že ho rodiče litovali.

Večer byl Vašík u Černého orla nejprvnější a chvíli čekal sám v úzké, studené chodbě, bídně osvětlené lojovou svíčkou. Táhlo tu, ale vydržel, až přišel Karlík Kamberských a kolegové. U kasy seděl direktor Vio v bačkorách, v zimní čepici se štítem, zval je hlubokým hlasem pateticky, aby vstoupili, říkaje jim „meine Herren“ jako filosofům. Vešli a dlouho pak čekali v „sále“, v němž se jim od úst kouřilo a v němž v pozadí stál stánek Thálie s odřenou oponou.

Když se vyhrnula před prázdnou skoro místností, objevily se dekorace rovněž zchátralé a v nich herci v oblecích ne o mnoho lepších. Hráli, jak se samo sebou rozumělo, německy. Vašík už všemu rozuměl a naslouchal jako v kostele. A pořád čekal Tháma. Nemohl ho poznati, když ho jen jednou viděl zběžně na ulici, a nevěděl, že se již chvíli na něj dívá a jemu se směje, že ten dědeček, jejž všichni v té veselohře zlobili a jenž se Vašíkovi zdál jako opilý, je Thám. Až se pak v pauze domluvil a doptal. Kolegové na něj hubovali, nelíbil se jim, a Vašík nechtěl ani věřit. Jinak si ho myslil, jinak jej čekal, tak nějak jako Frydrycha Rakouského, jejž četl doma. Nebylo mu příjemno a cítil zklamání.

Druhý den teta Baruška přisolila, ti aktéři, to že je taková banda, někteří

že nemají ani kus poctivého prádla, divže nechodí prosit, že to slyšela z kolika stran, a ten Thám, to že je čistý opilec, že pije a pořád, i na tyátr že leze opilý, ať se ho Vašík chrání, ať si ani nepomýšlí —

Než Vašík neposlechl a pomýšlel. Chodil kolem příbytku, o němž zvěděl, že tam Thám ostává. Ale pokaždé šel nadarmo. Až pátého dne jej zahlédl nahoře u piaristské koleje. Karlík Kamberských, jenž s Vašíkem šel, hlásil, tamhle že jde ten, co hraje dědky a takové k smíchu role, Thám. Šel proti nim ne tak starý, jak jej Vašík viděl na prknech, ale ošumělý, sešlý, v tváři zardělý, ohlížeje se po oknech dlouhé, jednotvárné koleje. Vtom Vašík před ním smekl.

Thám překvapen, ohlédl se a stanul, jak viděl, že student se k němu obrací. Vašík se naráz rozhodl a červenaje se řekl Thámovi:

„Já jsem Věků z Dobrušky; tatínek —“ Nedomluvil.

Čekal uvítání a uviděl, že Thám se zarazil a upřel na něj zapadlé, kalné oči, jako by se rozpomínal, až promluvil drsným hlasem, jenž zněl křaplavě jako na jevišti: „Pantáta je kupec —“

Když Vašík přisvědčil, Thám se ani neusmál. Vyptával se, plaše a nejisté, zdali tu Vašík studuje, co dělají doma, a když uslyšel, řekl, jako by měl naspěch:

„Až budou psát, pozdravují pantátu – my spolu —,“ v očích, v tváři jako by se na mžik projasnilo, „byl vždycky hodný a kmotroval mému synáčku,“ povídal. „O ten by už byl – kdepak – No, tak pozdravují doma, a snad se v tu stranu taky stočíme. A prosím, pane Věk, tady —,“ ukázal na kolej, „kteřípak páni tradýrují na filosofii?“

Vašík je vyjmenoval.

„So, so – tak, gratias, to tam půjdu. Tak mají se dobře —“ Zatočil k vratům koleje, chvilku tam něco vyjednával se starým Plockem mrzutým, až vklouzl dovnitř. Vašík s Kamberským, stoje u zámecké zahrady, se za ním díval s dojmem smíšeným. I tak bez líčení, bez malování, bez paruky nevypadal, jak si ho představoval. A líto mu ho bylo, a zase proč se víc neptal, co tak pospíchal, jako by se styděl. Až poví tatínkovi, a co pan páter, ten se podiví —

„Co chce asi v koleji,“ prohodil Vašík.

„Prosit, to víš – na děkanství už byl, pantáta to povídal doma. Ale že se ptal jen po profesořích filosofie —“

To jim oběma zůstalo záhadou, poněvadž nevěděli, že Thám je mistr filosofie a že proto —

Vašík doma ani nehlesl, ač to setkání mu nešlo z mysli. Pořád viděl Tháma, jak vypadal, a jaký býval, podle toho, co tatínek vypravoval, když Thám hrával první role; a prosit šel, chudák, a dostanou-li se opravdu k nim na Opočensko —

Víc už s Thámem pak nemluvil. Do divadla nešel, tetka Baruška ostře domlouvala a on sám už tak netoužil. Ještě jednou Tháma zahlédl, přes náměstí na druhé podsíni, jak se tam táhl jako stín, hlavu v ramenou – Za chvíli pak o něm mezi kamarády doslechl, že včera ho musili před představením hledat, že jej přivedli opilého a že nestál na jevišti na pevných nohou a mluvil těžkým jazykem – Den nato společnost zmizela. To již šla zpráva o ní, vlastně o Thámovi, do Dobrušky. Vašík psal domů po tom setkání před piaristskou kolejí.

Společnost odjela a nikdo nedbal, ani nevzdechl. Byl zlý čas a z válečného jeviště docházely zprávy o jiných výjevech. Po horách, v údolích tyrolských všude divý boj. Tyrolané všichni ve zbrani, Bavoři a Francouzové tam na ústupu, v Němcích se císařské vojsko srazilo již s Francouzi, Massena, Davoust dostali bití, ustupují a pak pojednou – Eckmühl, krvavá porážka u Eckmůhla. Napoleona nebylo možná přemoci! Noviny přinesly, že v Praze se konalo slavné procesí z Týnského kostela na Hrad za požehnání válce, a z pošty se rozlétlo, co cestující přinesli, že začínají opevňovat Prahu, aby byla jistá před náhlým přepadnutím; na půlnoc a na západu města že kopají příkopy, nahazují valy, zarážejí palisády, kolik tisíc lidí že o tom pracuje.

Staré Jetmarové se potřásala brada, jak o tom mluvili, a tiše úpěla, aby jí bůh nedal se dočkat těch Francouzů, to že bude boží dopuštění. Máli ji těšila, ač sama trnula, a jak je na Moravě, jak pan páter Kornel —

Bouřka se točila do Čech. Arcikníže Karel ustoupil až do Budějovic a povídali si, že se chystá odtud do Rakous proti Francouzům. Strach rostl, když všecka zemská obrana musila k hranicím, když i studentská legie vytrhla z Prahy nejprve do Plzně; odtud ji poslali do Budějovic, kamž byl povolán nejvyšší komandující hrabě Kolovrat. To pošta přivážela i diligence i to, že hrob sv. Jana Nepomuckého je zase rozebrán a v bednách, aby každý okamžik mohl být odvezen.

To již svítilo májové slunce. Krásný čas, veselo v polích, v kvetoucích lukách, v omladlé zeleni lesa. Ale do té radosti božího světa trud lidských vášní, do jasu stíny zlých zpráv. Vídeň zase dobyta, Francouz postupuje, chystá se na Moravu, a pojednou koncem měsíce – Vašík se přihnal z gymnasia jako divý, že byl u nich prefekt a oznamoval, že arcikníže dobyl slavného vítězství u Asprů, nedaleko Vídně, Napoleon nepřemožený a nepřemožitelný že je přemožen, zítra že bude slavné Te Deum a žádná škola!

Radost a nadšení všude, strach se rozplýval jako dým. Nepřítel na postupu zaražen a vojna bohdá se brzo skončí. Ale uviděli její hrůzy dřív, nežli se nadáli. Nedlouho po tom Te Deum a slavnostním vyzvánění přišel Vašík ze školy s novinou, že vojenští páni, kteří ráno jeli kolem nich od Svitav, byli v zámku i u nich v gymnasiu, oficíři a vojanští doktoři že všecko prohlíželi, přivezou prý sem raněné z té bitvy u Asprů, že jich nemají kam dát. Druhého dne přišel s jistotou, ale zklamán v naději, která včera jemu i kolegům pojednou zableskla.