Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 23

„Škola bude,“ hlásil, „nás vystěhují. První dvě třídy budou v koleji, v oratoři a na chodbě, filosofové v kapli svaté Kateřiny na děkanství.“

„A ty —,“ ptala se teta Baruška.

„My v hospodě! Na Karlově, to se těším!“

„To bude učení!“

„To se těším, a povídá se, že to tak nepůjde, že nás přece jen dříve pustí domů.“

„A proč?“

„No, my bysme rádi —“

„I bylo by skoro lip,“ broukala tetka Baruška, „jaké učení? Samá roztržitost, samý nepokoj!“

Bylo vzrušení, trapné vzrušení, když kolem Jetmarových k Horní bráně jela řada vozů s vojenským průvodem. Na vozech samí ranění. Leželi jako bez sebe, bledí, podvázaní, seděli, krčili se v různých uniformách, v bílých pláštích volně přehozených – Přejeli, v městě je složili, v gymnasiu, v zámku i po domech. A zase řada vozů, zase s raněnými, zase průvod tak smutný a zkormucující – Přes sedm set jich přivezli.

Vzrušení vzrostlo, když znenadání doneseny zprávy na zámek, že Napoleon se od Dunaje hnul, že došlo k bitvě u Wagramu, arcikníže Karel že musil ustoupit a ustupuje.

Vašík strachu neměl. Nevážil dosah všeho a v duchu sílil z těch novin naději jako kolegové, že by se takto opravdu mohli dostati dříve domů. Než hatilo se jim, když se zjistilo, že je smluveno příměří. Tišilo se v městě, naráz však se všechno zase plašilo, když znenadání přiharcovalo oddělení jezdců, ubytovatelé, ohlašující, že přibude sem hlavní stan a část armády.

Jaká škola, jaké učení! Studenti tak rozestrkáni, pak za těch parných dnů červencových, a ustavičný příval novin a poplašných zpráv, hovory o raněných, o jejich utrpení, pohřby některých, a pak vojsko —

Jízda napřed, pak generálové v bílých fráčcích, v rudých nohavicích a vysokých botách, klobouky dvourohé napříč, s zeleným vlajícím peřím, a zase jízda, kyrysníci v černých pancířích, husaři, pěší i dělostřelectvo. Po vesnicích je rozložili, u města, ve městě, na zámku, kde jen bylo místečka. I u Jetmarů měli kolik vojáků pěších; všude strakatina uniforem, bílých, zelených, modrých, všude babylón, Češi, Němci, Chorvati, Uhři – A vozů plno na Špitálském plácku, na náměstí, a děla, před městem jich řady a koní.

Jaké učení, jaké studium!

Profesoři ne tak přísní, studenti ne tak pilní, roztržití, zkoušky snazší a konec dřív, bez obvyklého slavného „klassenvorlesunku“. Jako hejno ptactva se rozstříkli a rozjeli. Vašík chutě, rád skládal do truhlice a sháněl povoz, jen aby hned mohl vyjeti. Ale když „babičce“, sedící v starém křeslu (nemohla už dobře na nohy), dával sbohem, když ho chytila a k sobě přitiskla, a když třesoucím se hlasem, urvanými slovy mu žehnala, všakže ho beztoho víc neuvidí, zalily se mu oči slzami. Hluboce dojat odcházel z domu; ale za městem, v širém poli na zářivém slunci vznesla se mladá mysl náhle jako skřivan radostí, že domů, domů!

XXIII. P. ZIEGLER SE DO HOR DOSTANE

Sestra Liduška zhlédla Vašíka nejdřív. Tři dny chodila mu za město naproti, až se ho přece dočkala. Vykřikla radostí, panenka patnáctiletá, jako proutek urostlá, svěží, jasného pohledu. Vašík seskočil rozradován z vozu a šel do města pěšky s Liduškou; ale jak na rynku docházeli, nechal jí a rozběhl se k jejich podsíní, kdež zahlédl panímámu, také již vyhlížející. Pak otec vyšel, vážný, a Vašíkovi se zdálo, že přepadlejší a jakoby starší. Věk, jak syn si oddechl, hned se na Tháma vyptával a pověděl, že ta společnost někam jinam se dala, tady že nebyla ani na okolí.

Nebylo konce vypravování o „babičce“, o tetách, o vojně, o raněných, o vojsku, o generálích. Na Emánka si Lidka už nevzpomněla ani na komoru, jak ji Vašík jindy strašlivě vyličoval. Ale na Václava tovaryše došlo, poněvadž jej u Věků znali z dřívějšího vypravování. Uslyšeli, jak nanovo utekl, jak se skrýval v lesích u Kozlova, že tam dosud je a čeká, až bude pokoj prohlášen, to že jej u Sobotků najisto čekají, a jak tam slyšel, že si snad vezme tu Sokolovu dceru, když za ní chodil, tu, co ho tak ošetřovala, jak u nich ležel se zlomenou nohou. Ale o Márince Vašík nic neřekl, zvláště ne, že jí maloval a chystal štamblat, ale že jí ho přece neposlal ze strachu a ostýchavosti, a že ten den před odjezdem šel třikráte kolem Havelkových a že Márinku jen jednou zahlédl.

Ještě ten den zašel na faru k páterovi Zieglerovi. Těšil se na něj a veselý kaplan ho přijal jako mladšího přítele. O školách mluvili, o profesořích, o lektuře, a ještě ten den si přinesl Vašík dvě knihy. Brzo je zase vrátil a nové také tak; četl a četl, doma v sedničce, na zahradě pod starou hruší, četl česky, německy, nejvíce Schillera, který mu srdce nejednou uchvátil.

Než do toho pokladu kaplanova dlouho nechodil. V polovici prázdnin došlo Zieglera oznámení, že má nastoupiti nové místo, v Meziříčí. Byla to velká ves dobrou míli na západ, už v kraji, zámožná a kaplanovi jen polepšeno, než Věkový ta novina hrubě zalekla. Nejtíž ji nesli otec a syn. Vašík byl poslední dny kaplanova pobytu skoro pořád na faře. Pomáhal mu knihy skládat, i hodiny mu směl podávat, ale ne ukládat. Své miláčky opatřoval kaplan do beden sám.

Odpoledne před odjezdem přišel P. Ziegler dát u Věků sbohem. Mluvili o nové jeho štaci, kaplan vzpomněl, že se s Vašíčkem za rok sejde již jako s filosofem; vtom starý Bílek vkročil o holi, rovnou z cesty, vraceje se z Josefova. Nemohl jiti kolem, aby neudal noviny, co slyšel v Josefově, že se ve Vídni nemohou dohodnout o mír, Napoleon že chce ke všemu, co mu na zemích postupují, také České království nebo císařovu dceru —

P. Ziegler se bezděky zasmál, až se staroch zadurdil:

„No, velebný pane, je to Napoleon!“

„Ale vždyť je ženatý!“

„To nic – to mu právě vadí – on císař, takřka pán světa, a panička jen tak, jenerálka. Ted on by chtěl něco vyššího. Já nevím, já při tom nebyl, aleje to Napoleon!“

Druhý den vyprovázela Dobruška svého kaplana. Všichni se s ním upřímně loučili, protože si ho za ta tři léta, co tu působil, upřímně oblíbili. Věk dal zapřáhnout a vyprovodil s Vašíčkem Zieglera až do Meziříčí. Když se tam s ním v kaplance loučil, povzdechl:

„Budu zas sám, velebný pane.“

„Já budu také vzpomínat, vlastenče; ale povážejí, oni tam jsou na svém místě, dva jsme nemusili být, a tady snad zas kousek nové půdy dobudu. A Vašíček už jim bude teď pomocníkem.“

Když se Věkové vrátili, čekalo na ně psaní z Litomyšle, a smutné. Máli oznamovala, že maminka umřela, ta že chudáček dobře tušila, když se s Vašíčkem loučila. Ale umřela tak pěkně a tiše! Předevčírem bylo jí tak slabo, že si dala kněze zavolat. Pak se jí uvolnilo, třetí den po tom že i ke stolu, k obědu s nimi zasedla; trochu pojedla, pak ji dovedly zase do lenošky, o tu že hlavu opřela a usnula. Dřímala jako jindy po obědě, Máli seděla vedle a vyšívala. Najednou slyší, že se maminka hnula, že jí v hrdle zachrčelo… Přiskočila k ní, volala ji, mluvila na ni, ale mutrle že jen vyvzdechla a byla v Pánu.

Vašík ani nedočetl. Slzy se mu hrnuly do očí, hlas se třásl… Věková i Lidka zaplakaly, ač staré Jetmarové osobně neznaly. Ale Vašík vždycky tolik o ní vypravoval, jakoby o vlastní babičce —

Na pohřeb jeti bylo již pozdě, poněvadž nežli list došel, odnesli starou Jetmarovou již k Sv. Anně. Tam, na hřbitově, u „babiččina“ hrobu stanuli oba Věkové za čtrnácte dní, kdy mladý přijel do filosofie. Tety ho přijaly zase do bytu, ač se na všem přidražilo. Baruška to řekla naplno, ale ne ve zlém, a hned dodala, že je Vašíček už jako jejich, když si ho již vzaly na starost, a pak také kvůli nebožce mamince, ta že by ho nepustila, a kdyby měla jíst bramborové slupky.

„A kafíčko zase nic, Václave,“ začala mu tak říkat, jako panu filosofovi, jenž směl už s holí chodit.

„To jsem doma také neměl.“

„Já ho nemám skoro ani v krámě,“ přidal Věk, „pomalu abych krám zavřel. Nic nejde, nic se neprodá, a pole, co dá, to víte samy —“

Vašík se mu již cestou nabídl, poněvadž už si všímal domácnosti a viděl starosti a nesnáze otcovy, aby mu tolik neposílal jako jindy, že si najde kondice a že si sám něco přivydělá, teď, když je ve filosofii, že nějakou hodinu přece dostane, pan doktor Kamberský že mu bude jistě nápomocen. Věk to přijal a těšilo ho to, ne tak pro tu úlevu, ale že syn měl uznání a účastenství s rodiči. Přijal to i z toho důvodu, aby se syn tužil a zvykal sám na sebe se spolehati.

Z té cesty přivezl Věk novinu, že ve Vídni konečně smluvili mír. Když to starému Bílkovi oznamoval, doložil:

„Napoleon dostane dost, až hrůza, mnoho zemí, ale Čechy přece ne a – císařskou princeznu taky ne, jak jste povídal.“

„No, no – ale – ale,“ opakoval Bílek, zvyšuje hlas, „je to Napoleon a já za to nic nedám —,“ a strčiv dýmčičku červené hliněné hlavičky do zapadlých bezzubých úst, prudce zabafal.

Věkovi P. Ziegler tuze scházel; cítil se bez něho osamělým, zdálo se mu, že je tišeji, mrtvo. Než mimo nadání se s ním brzo uviděl. V druhé polovici prosince oznámil P. Ziegler, že obdržel lokálii v Dobřanech, nahoře v kopcích (za Dobruškou), a že tam na vánoce již musí být. Dva dny pak před Štědrým dnem přijely do Dobrušky dvoje těžké sáně, které odvážely Zieglerův nábytek a bibliotéku do horské fary, a den poté dopoledne přibyl Ziegler sám. Na faře se stavil, pak Věka navštívil. Ten mu přál štěstí a žertem připomenul proroctví P. Vrby, dobřanská fara že je první stupeň k tomu děkanství.

„Stupínek, stupínek, vlastenče, a posedím si na něm. Budu jako v exiliu, jako ze světa – no ale knihy a práce mne neopustí. A kdy oni se ke mně podívají?“

„Až toho sněhu bude míň, pane faráři, tady je ho dost a tam jako v Sibirii.“

Ziegler jel za chvíli dále v celých dřevěných saních květy pomalovaných, v kožichu, v beranici s ušima, nohy v seně. Byl mrazivý den, nebe šedivě zaklopeno a sníh poletoval. Vše bílo, svahy a břehy v závějích i cesta, i příbytky ucpaných okének i ploty, pole, černé lesy, vše v sněhu zapadlé. A nade vším hluboké, mrtvé ticho. Cesta stoupala, točila se svahem a zase nahoru, plání v bílých polích, zasypaným lesem, vzhůru přes Bačetín k Bystrému vsi. Farář Ziegler sotva se obrátil, nechtěje se pro mráz ani hnouti. Jen před se hleděl; někdy se ozval, kočího v květovaném kožichu se dotazuje, co tam to a co to… V promženém vzduchu zhlédl nalevo Frymburk, rozvalený hrad s pozadím zachumelených vrchů a lesů, poblíže Hrádek městečko a před sebou temný hřbet Vrchmezí.

Za Bystrým na rozcestí vpravo dolů úzkou cestou ve svahu pod lesem nad oupadem vpravo, a hloub a hloub až na dol k potoku mezi černými olšemi, kolem osamělého mlýna s pilou; mlčela voda, mlčelo kolo zamrzlé v ledu, v bílých, lesklých rampouších. Neviděl nic než zaváté svahy a stráně kolem a šedé nebe nad sebou; porůznu, sem tam krčila se ubohá chaloupka, dřívím zarovnaná, s „besídkou“ chránící dveře před zavátím, každá zachumelená, jako zakletá —

Ticho všude, ani vrány, ticho a teskno; a to teskno zavívalo až do srdce; svěží, odhodlaná mysl mladého faráře začínala se lekati – A zase výš, ze zapadlého dolu cestou ve stráni, v bílé celině, a nad tou nalevo nad bělostným jejím sněhem proskočila špička věže. Tam! Ziegler nespouštěl z ní zraků. Rostla, už viděl věž slušné báně, kostel v tmavém, holém stromoví, a kolem vesnička jako stádce, všecka roubená, doškových střech, všecka v sněhu. Cos před ní se začernalo, jakási postava, otočila se, zmizela, a vtom zvysoka dunivý zvuk, zvonu hlas – za ním druhý; do kalného mrazivého vzduchu, do nehnutého ticha rozlil se proud kovových tónů. Vyzváněli, vítali nového pastýře. Vážný hlahol ulevil faráři, zažehnal mlhu tesknoty, jež mu začala padati na duši. Zbystřil zrak, dychtivě hleděl před sebe.

Mezi staveními dlouho nejeli; hned byli u kostela. Ach, těch lip! Tamty poblíže svatyně, ohromné, věkovité, ta tu na hřbitově u samého kostela, vysoká, rozložitá. Až na jaře, až v létě! A za nimi kousek dál! Dřevěný přízemní příbytek šindelové velké střechy s malou, zachumelenou zahrádkou v čele, zásep, krytá pro sníh bedněnou chodbou. To je fara! Koně zarazili… Ze stavení pospíchala stará žena, od kostela přichvátal kostelník, ze stavení kolem vyšlo několik mužských.

Farář Ziegler všiml si nejprve zahrádky v sněhu a závějí v ní, jak je metelice navála až do polovice oken. Krytou chodbou, jež také studni chránila, do síně, ze síně do malinkého pokojíčka, z toho do druhého; vedle toho třetí něco větší. A ve všech šero od sněhových závějí, a ticho, pusté ticho, jež faráře nejtíže zaráželo. Sám tu bude a ostane v té chudé vesničce, sám od světa, tak daleko! Sepjal ruce, zhluboka povzdechl…

Venku hlasy, oklepávání bot, kroky. Shodil kožich a rychlým krokem šel ven pozdravit a pozvat ty, kteří ho přišli uvítat a na něj se podívat. Jejich je a oni jeho, jsou mu svěřeni. Vyšel, usmívaje se vesele, a zval vlídně a srdečně, tak aby šli dál, jen dál.

Po vánocích, za husté vějavky přihrnul se Věkovi do krámu pantáta ve vysoké beranici, v krátkém kožichu, o holi, s košem na zádech, v tváři od sněhu a větru do ruda ošlehaný. Přicházel shora, z Dobřan, a prostomyslně vyřizuje pozdravení od jejich jemnostpána, vytáhl zpod kožichu balíček papírů, samých psaní. Vrchní bylo adresováno Věkovi. Farář Ziegler mu vypisoval, jak se dostal na nové působiště, jak ho upřímně přijali, jak tam je.

„Řekli,“ psal, „že tu je jako v Sibirii a věru jsem tu jako za Tobolskem. Nikdy jsem ještě neokusil toho počasí jako tady. Vánice, až se dech tají, tma egyptská, sněhu po pás, pěkná to promenáda. V královských lesích na hranicích je sněhu až na dva sáhy, jeleni pruského krále odtud utíkají. Zato ve světnici, až na to šero, je milo. Topím, dříví dost, fara má les a pole dost, koníčky si opatřím, krávy mám zatím dvě. Venku věje, tempestas infernalis! Sedím u kamen a píšu a píšu. Ta psaníčka vlastencům, prosím, opatřejí dle adresy. Budu psát na všechny strany a u nich si, s dovolením, zařídím poštu. Ten můj posel, spolehlivý člověk, chalupník Zeman, zná jich, bude mým kurýrem. Nese také seznam, co má u nich ještě koupit. Zatím se tu těším Horácem, chci něco z něho přeložit a také Telemacha od Fénélona, louskám hebrejštinu, chci srovnávat texty svatých písem a chystat se na – doktorát. Jak vidějí, plánů dost na tu samotu při duchovní službě a práci ve škole. Taje tu ubohá jako všude. Lid dobrý, ale zatemnělý. Práce tedy dost, na stýskání nezbude času.“

V P. S. připsáno: „Smutné ticho již zažehnáno. Hodiny jsou po pokojíčkách rozvěšeny, vesele tikají a bijí a kukačka o vánocích kukala a kuká za těch vánic jako v zeleném háji máje měsíce —“

Věk přehlížel adresy listů. Byly do Častolovic faráři Raymanovi, do Solnice Patrčkovi, faráři Devotymu v Malině, Rautenkranzovi do Nových Dvorů, do Hradce Králové prof. Ant. Hájkovi, do Prahy abbéovi Dobrovskému a P. Vrbovi. Věk vše rád a ochotně opatřil, poslovi naložil a psaníčko mu dal. Projevil v něm radost, že je pan farář tak dobré mysli, a oznámil mu zároveň, že posílá Krameriovy noviny a Nový hospodářský kalendář, bohužel že to není, jako Krameriův býval; ještě více litoval, že nemůže zaslati Hlasatele, kterého ta nešťastná vojna zmařila a jenž asi tak hned se nevzkřísí za těch zlých časů, když všecko tak draho a ještě se zdražuje, pokoj že žádané změny nepřivodil.

Nový rok (1810) počínal se starému Bílkovi triumfem. Doneslyť noviny, že se Napoleon dal s manželkou svou Josefínou rozvésti.

„Vidíte to, vidíte, Františku, co jsem povídal, že jsem to říkal! A ted se ožení podruhé, a uvidíte, jak jsem řekl, s císařskou princeznou. Vždyť to už bylo dávno ujednáno, hned jak se jednalo o pokoj. Buďto České království, nebo princeznu!“

„To snad přece ne, to nebylo napřed ujednáno.“

Než starý Bílek zůstal na svém, zvláště pak, když v únoru Věk sám mu z novin ohlásil, že se Napoleon zasnoubil s arcikněžnou Marií Ludovikou.

V ten čas psal Vašík filosof z Litomyšle schválně, kvůli Václavovi tovaryši, jenž se o vánocích vrátil z úkrytu na své místo u Sobotků, že se Václav bude ženit, že si vezme Sokola měšťana dceru, povolení od vrchnosti že má, pan doktor Kamberský že mu v tom silně pomáhal u pana vrchního, svatba že bude teď koncem masopustu a on, Vašík, že má býti za mládence, že to odříci nemohl, ale frak že nemá; z kondic že si nějaký zlatý ušetřil, než to že nestačí, a tak aby pantáta byl tak mnoho laskavý – Teta Baruška sice broukala, že to výloha, ale tetička Máli, ta zase že míní, že fraku teď, jako filosof, bude často potřebovat.

O svatbě a fraku psal Vašík nejvíc, o sobě samém nejmíň, jmenovitě

O důležitých pro něj událostech, že u kolegy v sousedství, kam chodíval hrát si na kucibabu a na zástavy, kamž přicházely kamarádky kolegovy sestry, mladičké dcerky sousedské, mívá produkci i nové studium. Této zimy zařídila se tam jako sama sebou domácí taneční škola. Vašík hrával na housle, na nichž se na radu otcovu nepřestal cvičiti, hrával kolegům a mladým tanečnicím v prostých šatech krátkých životů a úzkých rukávů, bez rukavic a šperků, ale plným svěžesti, rozjařeným i mile stydlivým, hrával menuet, šotyš, valčík i domácí rejdovák a sousedskou, a pak, když housle odevzdal jinému, zkoušel se sám v kole, a to hbitě, obratně.

To také domů nenapsal, že v ten čas, kdy se mu ve společnosti těch svěžích panen sousedských v tanci rozehřívala krev a rozjiskřovaly oči a kdy se mu pak o těch tancích a panenkách zdálo, vybledla i hasla zář, v níž Márinku vídal; a také mu míjela před ní posvátná bázeň. Štamblat, který jí maloval a tak dlouho chystal, dal Toničce Zemanově, s níž nejčastěji v sousedství tancoval. S Márinkou Havelkovou nikdy nemluvil, s Toničkou však často. Rád slýchal její smích, její hlas a s ní tancoval nejčastěji i jezdil.

Někdy se totiž ta malá společnost studentů a dívek podvečer rozběhla zadem do zasněženého pole a stezkou šourem k ohebu silnice, jenž byl na výšině, a po té spouštěli se za hlaholu a smíchu a výkřiků děvčat na sáňkách dolů až na kraj k předměstí, k roubeným stodolám vedle cesty.

Vašík přicházíval domů zardělý, veselý, hladový a sedával pak roztržitý nad knihou, vraceje se v mysli do tance nebo na opuštěnou silnici, a nejčastěji k Toničce, a slyšel její smích, jak vykřikla, když se sáňky nachýlily, jak se ho maně chytla… A v to zas, jak hráli na zástavy, jak při nich jí musil dáti přede všemi hubičku, po niti, jak ji do úst soukali každý z jednoho konce, Tonička a on, až se rty dotkli, oba červení jako mák, Tonička s očima sklopenýma.

Tyto kudrlinky a žerty mu někdy myslí převanuly i u prádelníka se sochou P. Marie pod růžovým obloukem, když ho tam teta Máli zastavila a odříkávala mu vážné napomenutí mládenci z nějaké knížky čerpané, aby se varoval příležitosti k hříchu a zachoval si čisté srdce, květ své duše.

Ale pro frak byla, a když Věk z Dobrušky oznámil, že pošle peníze, ač je o ně zle, nemohla se Vašíka dočkat, až přijde z přednášky. Také mu pak pomáhala ve všech přípravách na svatbu Václava Vytlačila, jenž odbyv si mistrovský kus (stůl to byl krásně vykládaný) a přijat byv do cechu za mistra, chtěl začíti pro sebe v domě Sokolově. A radost měla, když mladý filosof v novém modrém fraku, v přiléhavých nohavicích, v bělostném šátku na krku, s vlasy napřed mírně nakadeřenými, zardělý vystoupil z pokojíčka ukázat se jí, když se jí vesele poklonil a stanul před ní jako mladý strom urostlý.

Pak si teprve vykročil a hlavu bezděky povznesl, když s družičkou, mladší sestrou nevěstinou, vstupuje do kostela, zahlédl v lavici Toničku, jež se přišla s děvčaty podívat na nevěstu a ještě více na něj. Pozarděl se, když kráčel kolem, a byl by se zapálil jako planý mák, kdyby byl věděl, jak děvčata šeptají Toničce: „To mu to sluší!“ a jak Tonička v nitru rozradována se čepejřila a v milém zmatku se bránila, nač jí to říkají.

Tenkráte měl starý Věk velkou starost. Starý Kosař ohnišovský umřel, ten, jenž po ohni Věkovi sám peníze na půjčku přinesl, a pořád čekal až do smrti. Ale jen zavřel oči, přišel jeho syn a dědic a žádal, aby mu Věk vyplatil těch tři sta zlatých, že jich nezbytně potřebuje. Věk je s potíží sehnal a vyhnal klín klínem, tj. zase vypůjčil, neboť ani z obchodu ani z hospodářství nemohl nic utrhnout na splacení dluhů.

Nedlouho poté musil dvakráte na Opočen. Poprvé byla těžká chůze, poněvadž musil k vrchnímu a prosit.

Dostalť výpověď z kapitálu, měl zaplatit tisíc zlatých, které mu opočenský důchodní po ohni sám půjčkou nabídl. Do té chvíle z nich neuplatil Věk ani halíře; někdy až stěží ouroky sháněl, když těch tisíc zlatých nebylo jeho jediným dluhem. Musil tedy na zámek v Opočně požádat, aby ještě počkali. Důchodní krčil rameny, že by rád, ale pan vrchní, ten že tentokráte nepoleví.

Věk byl popuzen, že vrchní si vyčíhal chvíli největší nesnáze. Vzpomněl, jak jej tenkráte žena varovala a jak on vrchního hájil, až i na ženu se zamrzel. Teď se vrchní objevil, jaký je, když Věk, vstoupiv k němu do kanceláře, žádal ho za prodloužení. Dlouhý, vychrtlý, nyní už bez vlásenky a copu, víc pobledlý a vrásčitý, upřev bystré oči na Věka, začal na jeho české oslovení hned německy, že jsou zlé časy, ukrutné poměry, a všecko; e je z těch revolučních dob, i slavný Žan Žak, mluvil ironicky, že by strnul, co spáchal a jak lidem mozky popletl, doma i v cizině, také v cizině (to znělo důrazně), a že je teď vidět, dříve samá práva lidská etc. etc, ale prakticky samá loupež, vojna, a to že se mstí —

Věk vstoupil do kanceláře už vzrušen; nyní popuzen vpadl vrchnímu do řeči, připomínaje, proč přišel.

„Ale vždyť jim na to odpovídám —,“ odvětil vrchní kousavě. „Mají-li to svědomí, chtějí-li mne zničit —“ Vrchní pokrčil rameny, že mu je líto —

Věk se vrátil s trapnou starostí. Nesežene-li peníze, dá mu vrchní hospodářství do prodeje. Bezohledný je, mstivý – Ale nedal, ač Věk peněz nepřinesl. Třetího dne po tomto jednání uslyšel na radnici, že opočenský vrchní dnes v noci zemřel, šlak že ho trefil. Za týden vypravil se Věk na Opočen podruhé, k důchodnímu, a pořídil. Peněz nebylo nutno. Vrátil se s jistotou, že mu ouřad ještě nějaký čas počká; vrátil se jako u vidění. Zhoubný příval, jenž se na něj užuž hrnul, zaražen jako zázrakem.

Na Dobřany se vypravil mimo nadání dost pozdě. Sníh už ztál, suchý vítr vysušil cesty; dech jara bylo již znát i nahoře v kopcích. Staré lípy u kostela se probouzely, na farské zahrádce u plotu plno fialek, trávníky skropeny chudobičkami a v dřevěných pokojíčkách pěkně vybílených proud zlaté záře. Již na síni uvítal Věka tikot hodin, rovněž v prvním pokojíku plném knih, i v druhém, a tam také veselé vykřiknutí mladého faráře v podvlikáči, ve vysokých, lesklých botách. Ziegler, vyskočiv od tlusté staré knihy, chvátal Věkovi vstříc. Srdečně jej uvítal, uctil, pak, nežli byl oběd, farou provedl, ukázal mu koně, kterého si už pořídil, všecko hospo

dářství, a Věk, znalý zdejší chudé půdy, jež rodila jen oves a jeřici, mohl jako zkušený hospodář poskytnouti nejednu dobrou radu.

Po obědě zůstali v pokoji a pak už jen při knihách a v „důležitostech vlastenských“. Když mluvili o Praze, vzpomněl farář Ziegler na P. Vrbu, že psal, a jak stýská na drahotu, že se mu kapitál seschne, půjde-li tak i nadále.

„A také aby věděli, vlastenče, tajemství!“ obracel farář vesele. „Pan Patrčka u mne byl, navštívil mne.“

„Přišel si pro latinské knihy.“

„Ano, a přinesl mi verše!“

„Ach!“

„Ano, veršovník je, tajný veršovník, ale vyzpovídal se mi a o radu žádal, co míním.“

„A co —,“ ptal se Věk dychtivě.

„Kupodivu na autodidakta – Samouk je, ale Múza ho miluje. Myslím, žeť od něho lahodných veršů se smíme nadíti.“

„To ho povzbudili a poradili mu.“

„Trochu jen cestu ukázal. Měl jsem radost. Zase nový dělník na vlastenské roli, a myslím, že zdárný —“

Věk vrátil se domů osvěžen. Do Dobřan pak si vyšel ještě dvakráte, přede žněmi, kdy se obilí pěkně podobalo, a po žních; to se tam setkal také s mladým Patrčkou ze Solnice a P. Devotym, lokalistou z Malina. Byl o něco starší nežli Ziegler, nevelký jako on, ale jinak pravý jeho opak; dobřanský farář jako rtuť, malínský volný, flegmatický. Usmíval se, mnoho nemluvil, jmenovitě když byla řeč o obecné tísni, o bankocedulích, když Věk vykládal, že jich je jistě přes devět set miliónů, ne-li tisíc, v oběhu, a že nespraví-li to komise do Vídně svolaná, že bude zle, ó zle, že musí všecko zhynout, obzvlášť obchod, a co pak, to že si žádný nemůže ani pomyslit —

„No a ta komise,“ prohodil Devoty suše, ironicky, „ta taky ne, ani snad pan hrabě Wallis, třebaže ho udělali z českého purkrabí ministrem.“

„Tenkráte v tom prohlášení,“ připomenul mladý Patrčka, „s chloubou se hlásil, že je taky Čech.“

„A to na nás nezapomene,“ doplnil Devoty zase tak suše, flegmaticky. Ale pak se spokojeně, v tiché blaženosti usmíval, když mluvili o vlastenských věcech, o nových knihách, když Ziegler vypravoval dle listu z Prahy, že litoměřický profesor Jungmann konečně bude moci svůj překlad Miltonova Ztraceného ráje vydati, že už začne tisknout, když mu vlastenec Karafiát poslal dvě stě zlatých na prenumerací a ještě prý nějaký vlastenec na to půjčí rovněž dvě stě zlatých a ostatek, asi šest set zlatých, že obětuje sám překladatel, prof. Jungmann.

O těch záležitostech mluvili v třetím, největším pokojíku při obědě, kdy farář Ziegler ustavičně pobízel: „Jedli! Papali! Bumbali!“ Po obědě si zašli pod faru polem na lesnatý ostroh na pusté, zarostlé hradiště. Chlad je ovíval v mlází a pod vysokými jedlemi, na mechu, ve stínu skrovných ostatků starého hradu, o němž nebylo ani známo, jak se jmenoval. Ale byl to pamětník lepší minulosti, kdy mateřský jazyk hlaholil všude volně, na trůnu i mezi panstvem i na sněmích.

Vzpomenuli na to, musili do těch časů dávno minulých. Ziegler je zas vedl, a tu nemohl minou ti svého miláčka, Jiřího z Poděbrad. Oči se mladému faráři rozhořely, když se o něm rozhovořil, když dokazoval, to že je v mnohém způsobu český Napoleon.

„Oba revoluce zrodila, oba z ní vyšli. Jiřík z husitské, z vůle lidu, národa —“

„Jenže nebyl takovým válečníkem.“

„No, takový násilník ne, to ne, ale což jeho vítězství nad Němci, nad Uhry, když zajal Matyáše krále, to ani Napoleon nezajal žádného potentáta. Oh, a jak český jazyk tenkráte kvetl!“

„A jak je dnes!“ povzdechl Věk. „A hůř, že nám jeho obránci a pěstounové vymírají. Pelel, Kramerius, Procházka —“

„Věčná jich škoda,“ vpadl Ziegler horlivě, „ale národ tu ostal a snad, bohdá, narodí se zas jiní k zvelebení vlasti. A smrt těch výborných mužů nás pamatuje, že na nás dochází, že je naší povinností pokračovat. To je, jako když starý hospodář usne, mladý musí hledět k domácnosti. Že nemá té zkušenosti, co na tom! Učme se, dobývejme jí. Na nás je teď pořad, každý z nás musí pracovat, abychom dochovali lepší vlasti potomkům, nežli nám ji předkové zůstavili. Dokud budeme stát a pracovat, nezhyne. Připomenou si, co pan páter Vrba říká: Neumřela, ale spí!“

Les mlčel, jako by s ostatními naslouchal mladému faráři, nad jehož kudrnatou hlavou po omšelém kmeni prošlehl zlatý svit. Patrčka sedě vzhlížel k Zieglerovi jako u vytržení. Devoty vedle v mechu se tiše usmíval a přikyvoval hlavou. Věkovi o buk opřenému bylo jako před lety v České expedici, kdy tma pochybnosti padala mu na duši a kdy Kramerius pln důvěry a odhodlanosti mu ji zaplašil.