Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 18

XXIV. SEDLÁK A MĚŠŤAN

Toho dne před polednem zašel si milčický rychtář v nedělním tmavozeleném, dlouhém kabátě, se stříbrným penízem na prsou na Dobytčí trh do bytu P. Vrby. Přijev také na slavnost korunovace, zastavil se nejprve v České expedici a tu zaslechl, že se P. Vrba již předevčírem vrátil ze svých potulek do Prahy, také pro korunovaci. Kramerius Vavákovi vypravoval, jak P. Vrba se nejprve u něho zastavil, tak jak šel z cesty, v plášti, o holi, v čepici, ale bez knížek, a že si tuze liboval, jak pochodil, že všecky knížky dobře rozdal a také prodal a že pánbůh nebožtíku faráři Hejnovi už tohle jistě hojně odplatí, že jemu, Vrbovi, odkázal ty peníze, co z nich jě a bude dobrého, to že je z nich lék a léku že je potřeba, protože je pravda, že „neumřelať, ale spí“.

Vavák se těšil na starého pátera, kterého neviděl od loňského posvícení. Nezastal ho však doma. Vyšed z domu, chvíli se rozhlížel, rozmýšlel, rozhodnuv se, dal se Dobytčím trhem vzhůru, a zahnuv kolem bývalé jezovitské koleje, kráčel stromořadím kolem nemocnice, až stanul u domu se zelenými žaluziemi, stojícího dopola v rozlehlé zahradě Clam–Gallasa. Zazvonil u domovních dveří. Teprve po chvíli se pootevřely a v nich zahlédl baronova starého sluhu a kuchaře Ceypka. Ten mlčky a mrzutě si prohlížel statného sedláka v nedělním obleku. Stříbrný peníz ho patrně zarazil, a když Vavák řekl, kdo je, že tu již jednou byl s pannou Terezkou, trhl sebou Ceypek, a čile ustoupiv z prahu, rychle řekl: „Tak pojďte dál, pojďte!“

Dal se do kroku a rychle, až se mu černá mašle v týle potřásala, poklacuje dlouhýma rukama kráčel v gamaších, v hnědé kamizole, s cvočkem v uchu, napřed bílenou síní dlážděnou cihlami, po dřevěných, starých schodech s masivním zábradlím a dále vybílenou, pustou, tichou chodbou zašlých už oken, v jejichž výklencích stálo mnoho uschlých květin v květináčích. Zastavil se ve vybílené kuchyni s lesknoucím se měděným nádobím na zdi. Tu se otočil po rychtáři, jenž za ním kráčel, a vyzval ho, aby si sedl. Nebylo však hrubě kam. Po dvou židlích i po stole rozloženy byly součásti důstojnické uniformy, kord i opásání.

„To je samá korunovace!“ vysvětloval Ceypek, uklízeje židli, aby si Vavák mohl sednouti. „Zítra ta paráda při tom aincuku, víte, pan obrstwachtmistr půjde také, mezi urozené pány. Dá to práce a přitom vařit, a ty starosti a mrzutosti! Co nám nesete? Něco od slečny Terezy? Vzkazuje mně něco? Mluvil jste s ní? Ach, sedláčku zlatý, není možná na ni zapomenout. Už k nám asi nepřijde; když pan obrstwachtmistr –“ Staroch potěšen, že si má komu postesknout a že tu je někdo, kdo přál také jeho nejmilejší slečně Tereze, začal vypravovat, vykládat o mladé Maternové, jaká byla hodná, jak tu spolu hospodařili, jak jí dělal čokoládový dort, cukrprecle, glazírované kaštany, ty že ona ráda, ale ta němčina, ta že jí nešla, a ten učitel, a ten výtřaska, ten Kypiena tancmistr, to že byl otrapa, jidáš takový. Byla to dlouhá historie, kterou Vavák, zčásti alespoň, od Krameria znal a pro kterou nemohl se ani na nic zeptati. A tak poslouchal dále Ceypkovy stesky na ty učitele, na ty že vzít lískovku, ale teď že je slečna Terezie teprve v divné škole.

„Víte–li, rychtáři, že je vlastně degradýrovaná? Dřív slečna, neť pana obrstwachtmistra, teďu toho škrobaře, měšťáka, a tak jen panna, jen panna. Ze slečny panna, a nic jí to nebude plátno, že je ‚fon‘, a ten škrobař Lidl, ten si také myslí, že je ‚fon‘, a dokonce příbuzný pana obrstwachtmistra, a jistě by asi nejraději, kdyby si vzala jeho syna.“

„Však právě proto jdu, milý pane Ceypku. Rád bych mluvil s panem baronem, co myslí s tou mladou Maternovou, nechá–li ji tam, nebo jak –“

„O, tak to ano, to jsem rád! Já sám nemohu. Začal jsem sice, ale pan obrstwachtmistr řekl ‚habt achť a bylo to. Tak, rychtáři, vy máte trochu právo. A jak s ní – se slečnou jste nemluvil?“

„Ne – nemluvil, ale chystám se tam.“

„Tak ji pozdravujte, jestli se jen pamatuje na starého Ceypka; ale toť, jak by se nepamatovala, a že na ni nemohu zapomenout a že bych byl někdy přišel, ale že jsem nemohl; kuchyň, dům, všecko aby bylo v pořádku, a pan obrstwachtmistr je teď divný a také stonavý, to víte, stáří. Bodejť, ještě jsme u Kolína do Prajzů mlátili. A již ho teď ani muzika tak netěší a spaní na něj chodí i ve dne, a usne hned při prvním kousku.“

Ceypek myslil starou píseň vojenskou o princi Eugenovi v hodinovém stroji hracím.

Vavák nerozuměje mu, chtěl se zeptat; vtom se však otevřely dvéře a jimi vešel mužík subtilné postavy v květovaném županu, vrásčitý, bez barvy, holohlavý.

Všichni se lekli. Ceypek se vymrštil ze židle a stál ‚habt achť jako struna. Vavák překvapen podivným zjevem také rychle vstal. Na první pohled barona Maternu nepoznal. Ten, jda něco Ceypkovi nařídit, tak jak vstal a vpravdě vypadal, bez vlásenky, nemalovaný, bez obočí, lekl se hosta, kterého se nenadál. Lekl se a již se také rozzlobil. Obořil se na Ceypka a pak na Vaváka, co chce, co tu dělá; a když rychtář vzpamatovav se s vážnou uctivostí začal, že přišel kvůli dceři nebožtíka svého dobrého známého pana fořta, pana bratra urozeného pána, tu sebou obrstwachtmistr škubl a spustil prudkými slovy nečeským přízvukem:

„On sedlák známý mého pana bratra? A snad také můj, ne, snad kamarád? A slečna, má neť – tu nechat, sedláče, tu jste beztoho zkazili, také selská nátura, nestarat se o ni, to je má věc, a jít spánembohem –“

Otočil se a zmizel dveřmi, kterými bouchl.

Vavák i Ceypek na okamžik byli beze slova. Rychtář bezděky vzal klobouk a měl se k odchodu, starý sluha pak, ač by s ním rád ještě hovořil, nezdržel ho ze strachu před pánem. Bál se, že by mohl ještě jednou vyrazit. Mlčky vyšli ven; teprve na schodech začal Ceypek potichu vykládat a povzdechovati, to že je mrzutá věc, tuze hloupá.

„A víte, rychtáři, co v tom je? Ale nic neříkejte. Že jste zahlédl pana obrstwachtmistra bez paruky a bez –“

„Malování –“

„Co, vy víte? Psst, psst! Tiše. To byla chyba, to byla chyba! Bez paruky ho nesmí nikdo vidět, to jen já – a ještě je radši, když to jde beze mne. To bylo neštěstí, vidíte, to už nešlo, čekat, ptát se, to ne, to by nás hnal. A také,“ stanuli dole u domovních dveří, „také se pan obrstwachtmistr zlobí na slečnu. Víte, rychtáři, on ji dal pryč, že ten lotr, ten výtřaska, ten tancmistr nadělal takové řeči – Ale milostpánu se stýskalo a stýská, jako po slečně. Jindy k tomu škrobaři ani nepáchl, a teď se tam leckdy zastaví. Víte, ten slečnin zpěv, a hráli spolu. To se mu tolik líbilo, a proto už pomýšlel, že si zase slečnu vezme. A myslím, že by ji byl také veřejně prohlásil, slečna už všechno zná, panské móresy. Už to také před ní nadhodil, a ona se lekla a Lidl také, aby zůstala, a ona to prý ráda slyšela. A to pana obrstwachtmistra rozzlobilo. Myslil, že bude mít děvče radost. Ale to oni, Lidlovi. Ten nafouklý škrobař, toť se ví, náramně se povznes, že má v domě příbuznou, jak říká, a to ‚fon‘, urozenou slečnu; a tak ji přemlouval a dělal jí pomyšlení, a ta jeho fiflena, dcera, také. Vodí je do divadla, v kočáře vozí, to ani pan baron tak nemůže, a slečna Tereza je celá divá na muziku. A ta fiflena Lidlová jí vodí kamarádky, a u nás, to víte, rychtáři,“ starý Ceypek mávl rukou, jako by po domě ukazoval, „ztracená varta, jako v hrobě, a dva staří kocouři k tomu. Ale rádi jsme ji měli,“ dodal měkčeji, „tam jistě nikdo tak, a cukrprecle a glazírované kaštany jsem jí dělal přes tu chvíli, a všecko, co ráda. A s panem obrstwachtmistrem mohla hrát a zpívat.“

„A ona, Maternová, řekla, že k němu nechce, že nepůjde?!“

„To neřekla; jak by mohla, ale nechtělo se jí hned od Lidlů a prosila, aby ji tam pan strýček ještě nechal. A tu se pan obrstwachtmistr dopálil, dohřál, ale notně, a že je to nevděčné.“

„A také je.“

„Inu, je, a já jsem také dělal, co jsem moh, a také to bylo jako nic; nedbala, zapomněla. Mrzí mě to, ale což,“ a mávl rukou, „ona je dětina, ale ten urozený škrobař,“ dodal s posměškem.

„Domluvím jí, vyložím jí,“ řekl Vavák rozhodně.

„Vy za ní tedy půjdete? Tak jí promluvte do duše, rychtáři, snad na vás dá, když nebožtík její otec byl s vámi tak zadobře.“ Ceypek mluvil rychle, živě, osvěžen patrně nadějí, že by rychtář mohl pořídit. „A pozdravujte ji, – ale to by musila pana barona pěkně odprosit, on se tuze zlobí. Jen prosit a prosit, ať slečna Tereza neodkládá, že by pak mohlo být pozdě.“

Vtom jako by jej někdo udeřil. Rázem umlkl, strnul, neboť shora se ozval hněvivý pánův hlas. Ceypek sebou škubl a utíkal nahoru, sotvaže tiše nakvap Vavákovi připomenul, aby šel tedy k Lidlovi a přišel sem zase říci, co je, jak pořídil.

Vavák málo potěšen vracel se touže cestou, kterou přišel. Zamyšlená jeho tvář se teprve vyjasnila, když zaklepav na dvéře P. Vrby, shledal, že je starý kněz doma. Právě také odkudsi přišel. Odkládal hůl i plášť. Rychtáře uvítal srdečně a vesele. Byl dobré míry. Také to přímo pověděl, i proč; že dobře v létě pochodil, že je spokojen, že ho sice jednou kdesi v jižních Čechách dráb sebral jako blázna, ale že ho zase brzo pustili.

„A ještě větší radost mám, příteli a vlastenče, však víte – Zejtra! Zejtra! Už přijede, a bude pak korunovace! A slavná. Slyšel jste v Expedici, jak cizí páni tyto dni se sem do Prahy sjížděli? A co jich! A jakých! Povídali, že teď naposled vévoda Kuronský přijel. Kramerius má teď sháňky s novinami, aby všecko postihl. Včera přijeli princ de Ligne a baron Jacobi, pruský vyslanec! A hrabě Sailern, český vyslanec z Řezná, přijel včera. A Francouzové! Slyšel jste? Také hrabě Fersen, víte, co v přestrojení vyvezl z Paříže krále a královnu? A hrabě Malachovský, polský vyslanec, ten zase včera přijel; je u Jednorožce. Nejvyšší kanclíř ho již navštívil. Hleďte, rychtáři, do Prahy k českému králi sjíždějí se cizí vyslancové. Hleďte, hleďte, matička Praha zase slávy nabývá. Jak říkám o nás, co Písmo praví: Co se bouříte a pláčete? Neumřelať, ale spí – Kdyby nebožtík jemnostpán to viděl a slyšel! Teď jsem u něho byl, u chudáka. Já ho navštěvuju, když jsem doma, v Praze, sednu si u něho, říkám breviář, jako jindy u něho, pomodlím se a často mě tak napadne, co by řekl, jak by mě hnal: Matoušku, Matoušku, vy lucipere!“

Starý kněz se v pohnutí usmíval. Pak otočil zase o korunovaci, pak o Lidlovi, když o něm Vavák začal, a o Maternové. Nechtěl však ani slyšeti, když ho rychtář vyzval, aby s ním šel k Lidlovi.

„Jděte tam sám, já bych vám jen překážel v tom, co chcete. Víte, Lidl, já ho zpražil, ono s ním nic není, a to děvče, to holečku, nevím, nevím. Čert marnosti u ženské vždycky pořídí. Ale jděte tam a uvidíte. A kdybyste potřeboval, tak to jen přijďte. A zítra, jářku zítra, budete–li co vidět? Já přijdu na Křížovnický plácek.“

„S duchovními –“

„Ano, a již mám všechnu parádu připravenu, už hrůzu let jsem se tak nevystrojil, a myslil jsem, že už nevystrojím. Ale českému králi, jářku, příteli, našemu králi!“

Starochovi zazářily oči. V radostném pohnutí podával rychtáři ruku a zval jej, aby po průvodu sem přišel, bude–li moci, a aby teď dobře pořídil. Vavák vyptav se P. Vrby na Lidlův byt, zamířil do staré Poštovské ulice promluvit s mladou Maternovou. Od té doby, co ji do Prahy dovezl, ji neviděl. Byl za ten čas sice několikráte v Praze, ale nikdy se mu nehodilo, aby ji navštívil. Také byl přesvědčen, ta že udělala terno, že jí nic neschází. Než poptával se po ní a dověděl se i od P. Vrby i od Krameria, jenž zase měl zprávy od Šedivého, že zůstala u barona Materny, že ji vychovávají na šlechtičnu. To ho velmi těšilo a ve své horlivosti vlastenecké se nadál, že děvče přece nezapomene, odkud vyšlo, a že bude urozenou slečnou přece trochu jinačí, nežli jsou všecky ostatní. Proto pak také hrubě nerad slyšel, že se dostala od barona a že je u vzdáleného jeho příbuzného. Byl přesvědčen, že je tam Terezka nespokojena. Vidělť, jak byla všecka šťastna, když ji strýc neodmítl. Netušil, že bujné dívčině samota strýcova domu stala se konečně obtížnou, že zahlédnuvši hlučný svět vyšší společnosti, zatoužila po jeho ruchu a lesku.

To, co zaslechl o Šedivém, nebylo Vavákovi milo, ale když od Krameria zvěděl, jak si Tereza mladého spisovatele oblíbila a on ji, vyznal, že by nebylo také žádné neštěstí, kdyby se provdala za toho vlastence. Vypravovalť Kramerius, jak jeho přítel byl všechen nešťasten, když se s ní nemohl více sejíti, jak ji stopoval, až ji nalezl, jak byl nadšen radostí, když od ní dostal zase první psaníčko, jak vždycky přišel všechen potěšen, když ji zahlédl u okna nebo v kostele. Promluviti s ní však nemohl. Nešlať nikdy sama. Vždy s ní byla Lidlova dcera, nebo Lidl sám, nebo jeho syn. Na toho Šedivý byl bezděky žárliv, záviděl mu a jen jemu a celé rodině dával vinu, když Tereza přestala mu posílati psaníčka.

Toho mínění byl i Kramerius a po něm také Vavák tak soudil. Počítal, že Tereza, když povolila Šedivému dostaveníčko, když mu psala psaní, má Šedivého hrubě ráda a že je teď asi také hrubě nešťastna, když jí Lidlovi asi zbraňují a hlídají. Tak si Vavák myslil, než mluvil s Ceypkem. Milčický rychtář neměl ani potuchy, jak mladá Maternová záhy v domě bohatého škrobaře zvykla. Měla tam společnost, Lidlovu dceru, která sháněla parádu po módě, byl tam veselý Lidlův syn, a také Lidl sám pro urozenost mladé dívky vynasnažil se, aby se „slečně“, jeho příbuzné, za jakou ji všude s chloubou vydával, u něho nestýskalo. Tereza chodila do divadla, často i ven vyjeli, v domě se scházela společnost mladých lidí. Co mělo býti pro ni trestem, stalo se jí zábavou, a pro nové známosti zapomínala na tichý baronův dům, na Ceypka i na velkou, ale pro ni jako zakletou zahradu.

První čas nejspíše na Šedivého vzpomínala. To, jak ji vyhledal, jak jí psal, se jí líbilo, a psala mu proto zas. Než později, když se to pořád opakovalo, s psaním odkládala. Již ji to tak netěšilo a nebylo často pokdy pro zábavu v domácí společnosti, pak pro Lidlova syna, jenž se jí začal líbiti, jenž byl tak živý a uměl pěkně vypravovat, o duchách, o divadle, o slavných zpěvačkách, jenž ji, když zpívala, na klavíru provázel, jenž na zimu svedl i domácí představení divadelní, o kterých obyčejně zpívala a o kterých bylo tak veselo a tak živo na jevišti i za těsnými kulisami, kde se ruce tak maně našly v tisknutí, kde padla i nejedna hubička.

Ty kradl mladý divadelní zpěvák ze společnosti Quardasoniho, jenž bydlil naproti Lidlovým a jejž mladý Lidl uvedl do domu, když začaly ty divadelní hry. Zpěvák byl Vlach, hoch jako panna, jiskrných očí, smělý, statný. Vedle něho se tratil šprýmovný, ale drobný mladý Lidl, a zmizel by docela něžný, ale příliš opravdový, až vážný Šedivý, jenž jen vzdychal, prózou i rýmem, jako pastýř z idyly, a jenž by vedle signora Micelliho jistě vypadal nesměle a ostýchavě.

Proto neshledal milčický rychtář žádné zarmoucené, nešťastné milé, jak se nadál. Než i jinak byl překvapen, a tuze. Dům Lidlův širokého průjezdu, jímž bylo vidět až na vltavský břeh, vynikal svou výstavností mezi starými namnoze domy vysokých štítů a střech plných vikýřů, s plechovými korouhvičkami a žlaby do ulice otevřenými, i tím, že obraz jeho na zdi nad průjezdem nebyl tak zašlý jako malby ostatních průčelí a že pod tím obrazem byl namalován erb. A to lidlovský. Ale před Lidlovým domem jako jinde po ulici zobala a procházela se drůbež. Ze širokého průjezdu nestoupal Vavák vysoko po schodech. Minuv v rohu nad nimi sošku sv. Jana Nepomuckého, u jehož nohou mrkalo světlo v červené skleničce, ocitl se na bývalém mazhauze a zastal tam u dveří do kuchyně vedoucích paní domu v bílém čepečku, v modré plátěné zástěře se svazkem klíčů za pasem u koženého kapsáře, pravou sousedskou měšťanku, nevelkou, ale dost kulatou, jež se nikterak neurazila, když ji rychtář, doptávaje se na Terezku, po obyčeji „panímaminko“ oslovil. Nadál se vystrojené paní, která by chtěla, aby se jí říkalo urozená paní. Slyšelť, čeho se Lidl domáhá a co o svém rodu myslí. Ale jen Lidlová, rychtáře vlídně uvítavši, mu odvětila, že jde dobře, že tu je ta, kterou hledá a o které, jak se podobalo, tuze ráda neslyšela, již se ukázal u vedlejších dveří mladý, napudrovaný, suchý panáček, po móde vyfintěný, a ten jal si sedláka přehlížeti od hlavy do paty, a ne bez úsměšku. Byl to mladý Lidl. Na matčino vyzvání vedl rychtáře dále. Vavák hned vycítil, že ten synek není po matce, že již je z jiného, nového vydání.

Mladý Lidl s hostem tuze šetrně nejednal. Ve světnici s nábytkem staršího ještě rázu, s policí plnou cínového, skleněného i porculánového nádobí (na okně stála plná láhev pijavek), nechal jej stát a řekl zkrátka, aby počkal, aniž ho vyzval, aby si sedl.

Vaváka to zamrzelo. Jak mladý nechal dvéře otevřené, zaslechl hlasitý ženský smích, a vtom už tu byl opět mladý Lidl a vyzýval hosta, aby šel s ním. Vedl ho jinými dveřmi napravo. Vešli do parádního pokoje. Byl jako nový a zcela novomódně zařízen. Nestála tu spousta těžkopádného nábytku, jak bývalo a tu tam ještě bylo. Jen úhledné, až titěrné kusy díla truhlářského leskly se bez prášku u zdi nebo v rozích. Lehounký etažérek plný porculánových drobotin, taburet, židle, pohovka, to vše po módě rozestaveno tak, že se mohlo všude volně projíti. Stůl pak nebyl ani po starším způsobu velký, aniž stál prostřed pokoje, nýbrž stranou. Na stěnách, zelenými čalouny pokrytých, nevisela spousta obrazů, nýbrž jen zrcadla se tam blyštěla ve skleněných, mdle broušených rámech, a několik vyřezávaných, zlacených svícnů.

Vavák nebyl poprvé v pokoji tak bohatě zařízeném. Také se ho spíše nadál nežli oné panímaminky. Toho však mladý Lidl nevěděl. Proto Vaváka sem schválně vedl a dle toho, jak na něj pohlédl, když vstupovali, bylo zřejmo, že se těší na jeho úžas. Nespatřil ho však a nedočkal se ho ani pak, když se pojednou otevřely dvéře a jimi vešel pán, padesátník, v tupetu s copem, zardělého líce, v červeném kabátě se zlatými epoletami na ramenou, v atlasové černé vestě a takových nohavicích po kolena, v bílých hedvábných punčochách a ve střevících, s kordem zlatého střapce. Vešel důstojně, až škrobeně, a jak promluvil, ukázal se jeho mocný, zažloutlý chrup, na nějž hořejší ret takřka nestačil. Mladý Lidl ohlásil mu po německu, to že je ten sedlák. Lidl zkrátka a vznešeně se optal Vaváka, čeho si přeje. Ten teprv nyní se počal divit a nedůvěřovat, a proto se zeptal, mluví–li s panem Lidlem. Když prostě, beze vší ostýchavosti, ano žertem řekl, že se diví té uniformě, že myslil, že to nějaký pan generál, usmál se Lidl trochu a blahosklonně vysvětlil, že je to nová uniforma nové kupecké společnosti, zřízené k slavnému korunování. Toho však nedoložil, že mu ten šat pravé krejčí přinesl a že oblek zkoušel a že syn naléhal, aby v uniformě vešel, že ten chomout selský otevře hubu.

Ale ten „chomout“ začal klidně vykládat, proč přišel, že by rád mluvil s mladou Maternovou, a kdo je on sám. Lidl to neslyšel rád a syn mu po německu domlouval, co by se sedlákem jednal, aby ho odbyl, aby sem Terezku nenechával. A hned odešel, chtěje ji zadržeti. Vavák jsa rád, že ten švihák je pryč, začal o Tereze, o jejím otci, myslivci, o tom, jaké štěstí to děvče mělo, jak on je k baronovi zavedl.

Vtom dveřmi, kterými sám prve vešel, vběhla štíhlá, svěží slečna hnědých, veselých očí, v umělém, napudrovaném účesu, ve vkusných panských šatech, ve střevíčkách s červenými podpatky. Zahlédnuvši Vaváka, zarazila se. Rychtář jí hned nepoznal. Teprve když ho mladá Maternová v překvapení svém uvítala, pokročil jí rychle vstříc, podávaje jí potěšen, upřímně ruku. Divil se, jak se změnila, že je z ní opravdu slečna, začal se jí vyptávati, jak se má, jak Praze uvykla, nestýská–li se jí.

Tereza se dala do smíchu, a jak že by se jí stýskalo, když je tu veselo. Když Vavák vyřizoval pozdravení od Ceypka, živě si na něj vzpomněla, a jak jí vždycky dělal cukrprecle a cukroví.

„Jak bývají často u pana strýce a on u nich?“ ptal se schválně Vavák, vonikaje. Dala si to líbit; o strýci se však nerozhovořila, a vtom jí Lidl řekl po německu, aby se tu dlouho nezdržovala.

Vavák s úsměvem se optal, jak se tuze s německým jazykem potýká. S patrným pospěchem i pochlubením odvětila rychle, že už mluví německy, že se za ten rok naučila a že mluví víc německy nežli česky.

„U nás se naučila,“ dodal Lidl vážně a sebevědomě. „U nás se dost německy mluví, děti pořád, jak to bildung vyžaduje.“

„Ale panímaminka, jako paní Lidlová, ta se drží asi víc našeho přirozeného hlaholu, jak jsem pozoroval.“

Lidl nic neřekl a jen se zamračil. Ale když Vavák, čině si právo z přátelské známosti s nebožtíkem lesním Maternou, jal se Tereze domlouvat, aby si pana strýce barona hleděla, on že se již hněvá, přerušil Lidl rychtářovu řeč.

„To je má starost, jsem také slečnin strýc, po přeslici jsme také přátelé.“ Řekl to určitě a zároveň hodně spatra.

„Já mám také trochu práva,“ odvětil Vavák ostřeji. „A radil bych vám, panno Terezo, abyste mne poslechla.“

„Až po té slavnosti,“ odvětila Tereza. Ale slovo slavnost účinkovalo jako čarodějný prut. Už se jí kmitlo, co bude, jaké hlučné radovánky, a tentam byl strýc v osamělém domě. „Však on beztoho pan strýček také bude teď málo doma. Viděl jste už persiánský jarmark na Mariašanci? Budou tam – Chineser, víte – a Persiáni a velbloudi, sto dvacet jich je, a na oslích budou rajtovat a mouřenínové tam budou a cikáni a maškary a muzika, a co světel prý a krásných věcí na prodej.“ To vše vypočítávala rychle, živě, a na zářících očích jí bylo vidět, jak se těší. A v témž proudu pokračovala: „A frajbály budou, najeden půjdeme jistě, čtyři tisíce a víc jich bude pozvaných, a do tyátru.“

„Do českého divadla, panno Terezko?“ ptal se Vavák, nemaje žádného potěšení z té dívčí lehkovážnosti.

Upřela na něj v překvapení oči. Zarděla se, jak se v ten okamžik u druhých dveří ozval smích, to mladého Lidla, jenž právě se navrátiv, zaslechl Vavákovu otázku.

Vavák s nevolí po něm oči obrátil. Ale synek, nedbaje toho, postoupiv, otázal se Terezy:

„Tak půjdou do té české komedie, unter die vlastenčen? Tam je krása!“ zvolal se směšným posunkem. „Takové krásné kusy! Lauter Originalstůcke, aber – vypůjčené, viďte, rychtáři, vypůjčené z německého –“

Vavák dobře viděl, že se Tereza při tom posunku mladého Lidla usmála a že se jí všechen ten spor nic nedotýká. Prudce vstal. Tvář jeho zrudla, oči se mu zaleskly. Upřel je na šviháka, jenž na něj vítězně pohlížel, ironicky se usmívaje. Vavák prudce pohnut na okamžik jako by slovo hledal, až se prudce ozval, skoro rozkřikl:

„Němci si nevypůjčují? Z francouzského? Co? A podívají se, panáčku, ty dni o slavném korunování do ‚té české komedie‘ a uslyšejí ne jeden, ale kolik nových kusů, a ne vypůjčených. ‚Volení českého krále‘. Slyšejí? obětujme naši krev a život za krále‘. Slyšejí, to je druhý, a z české kroniky kus ‚Vladislav‘. To je třetí, slyšejí? To je snad na ty dni dost, a nechtějí–li, mladý pane, věřit, jdou se do té české komedie podívat a bohdá neuvidějí tam samé sprosťáčky, ale také Jeho Milost krále a celý dvůr a urozené panstvo; opravdu urozené panstvo, rozumějí?“ dodal s důrazem a obrátil se k starému Lidlovi, jenž zčervenav, mrkal na Terezu, aby odešla, a po německu syna napomínal, aby také šel. Ale vtom sebou škubl, jak Vavák k němu promluvil:

„Jsou–li opravdu z toho starobylého a českého zemanského rodu Lidlů z Lidlova, který kvetl před dvěma sty lety, vím to dobře z kronik, tak se jejich předkové, poctiví Staročechové, v hrobě obrátí nad jejich panem synem a nad nima. A tu slečnu zde, také staročeského rodu vladyckého – aby – její otec –“

„Už dost!“ vzkřikl starý Lidl uražen pochybností o jeho šlechtictví. „Co jste nám přišel kázat!“

Syn, jenž žasna nad neobyčejnou výmluvností sedlákovou a ještě více nad jeho vědomostmi i smělostí, vymrštil se ze židle a zvolal německy všechen už rozzloben:

„Žeňte ho!“ A co řekl, zřetelně dost rukou naznačil.

„Panáčku,“ řekl Vavák tlumenějším hlasem a volněji, „mě vidí rádi jinší páni, doktoři písma, kanovníci, faráři, učení mužové i vrchnost, ač jsem jen sprostný sedlák. A všude se hlásím svým mateřským hlaholem, a proto mě za sprostého nemají. Ale ten je, pamatujou si, zhloupěly a pošetilý, kdo se za něj stydí, a bídný, kdo mu zálohy strojí. A vy, panno Terezko, či oni slečno, odpustějí, že jsem se v sprostné upřímnosti a v dobré vůli k nim hlásil.“

Řekl to s trpkou výčitkou; neuviděl ani záblesku pro sebe na mladé Maternové za všechen ten trapný výstup. Byl jí také nepohodlný a nehlesla ani, když mu bylo dáno pokynutí tak zřetelné. Tereza se jen v duchu divila, jak se to vše stalo, že mluvili vesele, a jak tak pojednou se chytli o takovou hloupost. Ale když Vavák k ní tak důtklivě promluvil, kmitlo se jí, jak se jí ujímal, jak se vždycky staral. Chtěla k němu, chtěla mu říci, aby se nezlobil; vtom však postřehla výsměšný pohled i úsměv mladého Lidla, jenž jí rovněž tak řekl po německu, chce–li jíti s tím sprostým sedlákem. Zarazila se, a když očí pozvedla, byl už Vavák ve dveřích. Popuzen sestupoval pak ze schodů a v duchu si opakoval: „To máme rody! To máme rody!“ Ale sám sebou byl spokojen, že jim do duše pověděl a že Tereza měla také dost.

Ta za chvíli, kdy asi Vavák docházel k České expedici, aby tu pověděl, co se stalo, i také kvůli Šedivému a zítřejší slávě, zapomněla již na všecko. Tleskajíc rukama, vítala s nelíčenou radostí zprávu mladé Lidlovy dcery, že nepůjdou zítra na lešení na Staroměstském rynku, kam mladý Lidl koupil lístky k sezení (byly po 2 zl. 30 kr.), ale že budou mít tam celé okno, že je pan Micelli opatřil, že budou líp vidět na královský průvod a také že to bude více nóbl.