Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 17

XXIII. VESELOU CESTOU

I bylo v Dobrušce chystání a příprav na tu korunovační výpravu do Prahy a na dalekou cestu, trvající sem a tam dobrých šest dní. F. Věk se na ni velmi těšil; klidněji však nežli loni na jaře, kdy ho přece ještě znepokojovalo pomyšlení na Paulu a jak se s ní shledá. Nyní již neměl žádných pochybností. Bylo u něho jisto, že k ní, do bytu, nepůjde. Tháma že však vyhledá. Také se již napřed mamince ohlásil, kdyby se snad o den o dva déle zdržel. Věková mu nic nezabraňovala, ať si jede, že když to je taková sláva, kdyže to zase bude, za lidský věk že ne, a že polní práce zrovna ještě nehoří, ostatně že se všecko udělá, jak to nařídil v krámě mládenci a učenníkům a na poli také, jen aby zase zdráv přijel a také aby si z Prahy žádnou nevěstu nevozil, tady že je dost hodných.

To řekla s úsměvem, ale syn rozuměl, že v tom je přeci trochu připamatování a hodně toužebného přání. Navečer před odjezdem navštívil také starého Žalmana, jenž poslední dobou hrubě sešel. Ne však duševně. Starý „perlinčan“ čile jako jindy jednal s mladým kupcem na jejich osamělých besedách o věcech veřejných a byl od smrti císaře Josefa velmi znepokojen, více nežli byl zpočátku sám Věk. Nevěřivý staroch, jenž tolik pro své přesvědčení vytrpěl, strachoval se, že se vrátí staré časy, že jim zase vezmou, čeho za nebožtíka císaře dosáhli. Sice leckterá jeho novota vzala za ten rok zasvé, povolená však svoboda evangelického učení zůstávala. To Žalmana počalo utišovati. Proto však jinak poslouchal vypravování Věkovo o nastávající korunovaci a upokojil se pak, když mu jeho jediný společník zrovna před svým odjezdem přinesl novinu, že nastávající král založil fond kolika tisíc dukátů pro evangelické české mladíky, kteří by chtěli studovati teologii.

„To rád slyším, Františku, to rád slyším,“ opakoval bělovlasý, vrásčitý staroch, sedě venku na lavičce na srpnovém slunci. „Aby ho pánbůh pozdravil a zachoval našeho nového krále. A dobře se na něj, Františku, podívej, abys mně pověděl, jak vypadá, je–li nebožtíkovi podoben. Budu na vás vzpomínat a modlit se, aby nám ho pánbůh dýl zachoval nežli nebožtíka císaře pána, toho upřímného přítele všech pronásledovaných a utiskovaných.“

F. Věk, vrátiv se večer od Žalmana, vykonal poslední přípravy; časně ráno pak, když se již rozloučil a chtěl z domu vykročiti, připamatovala ho matka, tak aby Snížkové byl nápomocen, že by v tom zmatku byla jako prodaná a Márinka také, aby si je tedy vzal na starost, zvláště v Praze, aby nebloudily.

F. Věk se těm strachům v duchu usmál, slíbil však ochotně, hlavně také proto, aby již mohl vykročiti do časného rána, na náměstí, kde již stál přichystaný vůz a druhý zrovna dojížděl. Onen zapůjčil purkmistr, tento si najala druhá společnost od konšela Pinkavy, jenž ho sám řídil, aby se lacino dostal do Prahy. S sebou měl pecen chleba jako kolo a hrnec perného tvarohu, že stačilo vše na kolik dní. Mimoto se spoléhal, že se cestou a v Praze trochu se sousedy přiživí a s nimi něco uvidí a všecko hodně lacino, co možná zadarmo, a ještě že přiveze nějaký tolar domů, za povoz, a tam v Praze, když jsou fůry tak drahé, že by mohl také hezký groš přivydělat, když se teď platí fiakrům na půl dne dukát a na celý den dva i tři dukáty.

Oba vozy byly fasuňkové. Na nich napříč visela prkna, sedadla, na provazích uvázaná. Vpředu i vzadu byly pytle s ovsem i otepě sena.

Když Věk docházel, byly již povozy obstoupeny a pořád ještě lidí přibývalo. Tu tam se v stavení ještě loučili, nejdéle koželuh Sychra, jenž včera před cestou sepsal poslední vůli. Pražské poutníky doprovázeli příbuzní s uzly a pytli plnými buchet a různého jídla a také se škatulemi, v nichž byly uloženy zlaté čepce panímaminek. Než i sousedé přišli dát sbohem na dalekou cestu a podívat se na poutníky, až vyjedou.

F. Věk v límcovém tmavém plášti, v třírohém klobouku, s holí v ruce přecházel nějak už netrpěliv od vozu k vozu. Zdálo se mu, že je vše na dlouhé lokte, a nač toho loučení tolik a proč tu ještě všichni nejsou. Snížková také. Vtom však přicházela s Márinkou a s Barkou děvečkou, nesoucí za nimi hodný uzel. Chtěj nechtěj musel si mladý kupec všimnouti Snížkové vnučky, v čapce, v kabátku, teď po ránu svěže uzardělé. Hezky jí to slušelo a z očí jí bylo vidět, jak se těší na cestu.

Jí i babičce pomáhal na vůz, na purkmistrův, kdež se usadili: vpředu po koních Márinka a ještě dvě děvčata, její kamarádky, prostřed vozu Snížková s kmotrou Martinckou, vzadu purkmistr, Věk a ještě jeden svobodný, tak trochu již ženich panny Martincovy, vpředu s Márinkou sedící. V druhém voze seděli zrovna tak rozděleni: vpředu svobodné, prostřed panímaminky, vzadu mužští. Vpředu, skoro na voji, seděl ve starém límcovém plášti, v koženkách a v zrzavých botách konšel Pinkava ve vysoké, trochu opelichané vydrovici. Řídil koně, tuze mírně, nepoháněje jich, aby jich ušetřil, a pořád jen „hy, koníčky, hy“, a přitom po hrnci a chlebu a ještě častěji po podkovách oči obracel.

Bylo krásné jitro měsíce srpna.

Jeli silnicí vyschlou jako mlat. Míjeli pole zčásti již zoraná, úhory, strniště. Sem tam ve svahu u tmavého lesa vystupoval rovně modravý kouř pastýřského ohně. Stáda krav popásala se na strništích i na širokých mezích. Na posečené louce zhlédli také houfec koní; na jednom z nich stál rozkročený mladý hajek a vesele halekal. Ve zvučné, prolamované jeho halekání mísil se zdáli temný hlas skotákova rohu. Cepy se ozvaly rychlým tempem, a jak se ke vsi blížili, zněly hlasněji. Už ves stromy zakrytou minuli, dřevěné statky doškových střech, ovocné sady s dozrávajícím ovocem. A zase pole, nekonečná silnice.

Vál svěží větřík, slunce zářilo. F. Věk spokojen liboval si se sousedy, že budou mít krásný čas, jen aby tak zůstalo na slavnosti. Hovořil s mužskými, promluvil na tetky, prostřed sedící, podíval se také po děvčatech vpředu, a kdykoliv se Márinka po babičce ohlédla, všiml si mladého, svěžího děvčete. Vida její nelíčenou radost, zářící z tváře i z očí, byl sám rád, že ten strýc z Prahy psal. A zase s purkmistrem a s mládenci hovořil o polích, o práci polní, o Praze, o korunovaci, a vykládal, tenhle rok že bude na věčné časy všem Čechům i jejich potomkům v slavné památce, že se to teď bohdá pořídí, aby lid, zvláště venkovský, všecky své pře a důležitosti (to mluvil nejvíc podle novin) směl při ouřadech přednášet v přirozeném svém jazyku, a že o korunovaci páni stavové budou mít příležitost znovu přednésti žádost, že je potřeba zachovat a rozšířit český jazyk, a že také Pražané, jak je slyšeti, budou se ucházeti strany zachování českého jazyka.

Purkmistr pokyvoval hlavou, tetky chvíli poslouchaly a děvčata vpředu, ta se pořád chlichtala. Ale toho si Věk povšiml, že jak začal rozprávěti a chvilku již hovořil, že se Márinka poobrátila a poslouchajíc nechala družek. Nežli se nadáli, byli na Opočně. Tam se dověděli, že před hodnou chvílí odjeli odtud do Prahy na slavnost korunovace také na dvou vozích. F. Věk, seskočiv na „prostranově“, ohlásil, že se tu na chvilku staví, že přijde hned.

Vzpomnělť na starého poštmistra Sýkoru. Nedalo mu, aby se u něho nestavil, věda dobře, že starý podivín se jistě také těší z korunovace. Nezastal ho v křesle jako pokaždé. Starý „spěšnoved“ ploužil se v bačkorách k polici plné starých knih. Ale horko měl v jizbě jako pokaždé. F. Věka viděl rád; na poslední výstup už pozapomněl. Když uslyšel, kam Věk jede, začal povzdychovat víc a víc, a teskně, a naříkat, jaké má soužení, jaké trápení s těma nohama. Kdyby alespoň na tyhle dni mohl na ně, aby se mohl podívat do Prahy, na tu slávu, na českého krále.

Věkovi bylo líto starocha, jenž pojednou se třesa ohlížel se po svém starém křesle. Věk ho do něho vedl a staroch ustavičně povzdychuje opakoval:

„Oni to všecko uvidějí. Ach bože, ach mladost, ach mladost! Ale oni tomu aspoň rozumějí, co to je ta slavnost, co v tom je, ale tady –A všude říkají ‚koruna‘, ‚korunovace‘. Vždyť je to ukradeno, z latiny ukradeno, povídám corona, vždyť vědí! ‚Zlatověn‘ povídá slovář, ‚zlatoveň‘, rozumějí, a korunovace, to jsem zas já našel, to je ‚slavnost zlatovnění‘ anebo ‚králozvýšení‘. Ach to bude sláva! Všichni spěšnovedi půjdou kolem cestovního kočáru Jeho Milosti. Vím, jak to chodí, s obnaženou hlavou, v plné skvostnoctitedlnosti, vědí, to je gala, to je slovo, co? A já bych moh také! Takhle musím tu sedět, a podívají se tamhle,“ a ukazoval na skříň. F. Věk ji musel otevřít.

„Podívají se, to můj spěšnovedský skvostnoctitedlný oblek.“

Visela tam poštmistrovská uniforma, červený frak, bílé jelenice, klobouk premovaný, a pod tím stály vysoké boty.

„V tom jsem vez císaře Josefa a v tom bych moh jít s ostatními spěšnovedy kolem kočáru Jeho královské Milosti. Ale,“ a tu změnil naříkavý tón. „Ale je to tu, bude to, králozvýšení, bude. Dočkal jsem se ho. Buď pánbůh pochválen!“ Hlas mu měkl a z očí pod hustým obočím prokmitlo jako pohnutí. „Tak jedou a stavějí se zas, ale hned, jak přijedou, oni mně to jak náleží povědí, oni tomu rozumějí, tady jsou hovada, tady se mně jen smějou; a půjdou–li do České expedice, řeknou panu Krameriusovi stran těch mých slov, že mám zas nová a lepší –“

F. Věk, lekaje se, že nastane výklad o nových slovech, měl se rychle k odchodu, vymlouvaje se, že venku čekají. Poštmistr tiskl mu ruku a žádal znova, aby se tu jistě stavil a aby Prahu pozdravoval, matičku Prahu. Starému spěšnovedovi omžily se oči. –

A zase jeli volnou krajinou, širým, rovným krajem na Králové Hradec, dále k Chlumci a měli přes Poděbrady a Český Brod namířeno na Prahu. Panímámy na obou vozích začaly se modlit, jako by jely k sv. Janu.

Nebylo však hrubě možná. Císařská silnice jindy dost živá, netrhla se teď povozy a lidmi. Tu se kolébaly před nimi těžké formanské vozy, ten forman jen s dvěma, onen „těžký forman“ se čtyřmi páry koňů, v chomoutech blýsknavých mosazným kováním, s jezevčími kožemi a rudými vytírkami. Potkávali také přípřeže, „forajtry“, kteří, vytáhnuvše formanský povoz, vraceli se na jednospřežné dvoukolce, za níž kráčely přivázané ostatní dva páry koní v těžkých chomoutech a v plném řemení.

Sotva se Dobrušští formanům vyhnuli, již hrčel proti nim poštovní vůz se čtyřmi koňmi a za ním po chvíli uháněla diligence plná lidí. Pěších poutníků potkávali dost a dost, lidí z krajiny i cizích vandrovních šumařů, a všichni mířili většinou ku Praze. Také mnoho cestujících na koních s tlumoky je minulo; a zase již stádo volů neb ovcí vzbudilo před nimi mračno prachu. Hrčení kol neustávalo; přejížděly okroče, dvoukolky, selské vozy. Začasté zaslechli poštovní trubku, jejíž hlas se vesele krajinou rozléhal. Nemálo zajímalo pražské poutníky, zvláště ženské, oddělení vojska, kvůli němuž museli zajeti na samý okraj silnice a jež, majíc jízdného důstojníka v třírohém kloboučku v čele, kráčelo v plné zbroji, v bílých fracích a ve svinutých pláštích s těžkými puškami na ramenou a s telaty bílého řemení na zádech, za víření bubnu nekonečnou silnicí v plném slunci směrem k Hradci.

Stará Snížková, hledíc na vojáky, vyslovila nahlas, co si Márinka a všecky soucitné myslily, jak ti vojáci od slunce opálení, zpocení a hustým prachem zrovna šediví, co v něm zkusí, a jak už mnozí těžko jdou, a jistě už několik neděl, třeba někde od tureckých hranic nebo od Rejna.

„To není divu, že si nohy do krve odřou a že pak k stáru zchromnou,“ mínila Martincka.

Brzo však na vojáky zapomněli, když po chvíli jich dojely dva panské kočáry zasklené, před nimiž kus jel na pěkném koni forajtr v čisté livreji. Ženské z povozů nejvíce do kočárů hleděly, aby zahlédly vrchnost, jež se mihla, páni i dámy, napudrovaní, patrně veselí. F. Věk upozornil také své krajany na jezdce v žlutých spodkách, v botách, ve tmavém fráčku, v klobouku se žíněným ohonem, majícího na prsou koženou brašnu. Mihl se kolem nich jako střela a uháněl ku Praze. Hned první den zhlédli toho poštovního kurýra a druhý den jich zase jiný dojel a předhonil.

Projížděli vesnice, městečka, zastavovali se obyčejně na známých široko daleko formanských hospodách, jež, stojíce u silnice, všecky výstavné, vypadaly zdaleka jako dvory. Jindy v nich bývalo živo, teď před korunovací nebylo v některých, jmenovitě čím více se ku Praze blížili, ani hnutí. Před dlouhým hospodským stavením u žlábků krmili koně v povozích, pod vysokou dřevěnou kolnou stálo povozů, kočárů, a nejvíce formanských vozů vysoko naložených pod bílými plachtami.

Vnitř pak, v hospodské jizbě někdy sotva místo dostali. V průjezde sedělo plno lidí, vandrovních, sedláků kolem dudáka nebo šumaře s cimbálem, v jizbě pak za nejpřednějším stolem formani v modrých košilích, v zelených sametových čapkách, jež nosili pod klobouky, s biči po boku. Jich si také hospodský v čepičce zlatem vyšívané nejvíce všímal, jako je také, když dojížděli, vítal jako vzácné hosti a dobré známé. Také hospodská, vystrojená, s granáty na krku, od šenkyše, kde seděla, všechno, hosti i posluhu přehlížejíc, je vítala, na ně promluvila, nemajíc pro jiné valně pokdy. Bylo dost nepohodlí, a přece při něm cesta vesele míjela.

Z vozů bylo co viděti, většina Dobrušských jela do Prahy poprvé, a vespolek měli také kratochvíli. Nejhlučněji bylo na druhém voze, z jehož předku se přes tu chvíli ozvalo povzbuzující, šetrné „hy, koníčky, hy“ a kdež si mužští svého konšelského vozataje notně dobírali.

Až se rozkatil hned prvního dne, o svačině. Odbývali ji v širém, ve stínu lesíka u silnice. A o té svačině konšel Pinkava nemohl ve voze vpředu v seně a v slámě nalézti svůj hrnec perného tvarohu, na který si mu děvčata vpředu sedící nadarmo stěžovala, že hrozně páchne; pro tu vonnou nádobu mu i mužští domlouvali, že jim dělá ostudu, když se s ní v poledne táhl do hospody a když tím hrncem všechny od stolu vyháněl, že jen uplívali a nadávali.

Teď přehrabal Pinkava celý vůz, jako by dukáty hledal, až konečně zhlédl svůj poklad pod vozem, vedle kolomaznice, prachem pokrytý a jen tam navlhlý, kde se puklinou drala čpavá, měkká masa perného, špinavě žlutého tvarohu. Všichni z obou vozů se sběhli, smáli se a chechtali pihovatému Pinkavovi, jenž hrnec prohlížel, očišťoval, nadával, jsa té chvíle konšelem a ne kočím. Neupokojil se dříve, až když mu celý jeho vůz nabídl za náhradu ze svých potravních zásob, ovšem s tou podmínkou, že puklý hrnec zůstane v příkopě a nepojede s nimi do Prahy.

Na Věkově voze měli z toho také zábavu, a také si sami navzájem dobře cestu krátili, ač ne tak hlučně jako ti tam na konšelském. Děvčata se méně účastnila obecného hovoru; tak dobrý mrav kázal. Než při obědě, když svačili, i při večeři seděli všichni pohromadě, a tu se Věk spíše s nimi dostal do hovoru nežli na voze. Také dělal rytíře, vykonávaje jim všeliké malé služby a pozornosti. Nejvíce vnučce Snížkové. Té si všiml nejspíše. Líbila se mu více nežli jindy, zvláště když její chování poznával. Vedla si nelíčené a mírně, že se tím patrně lišila od svých hlučnějších a volnějších kamarádek. F. Věk se také šetrněji choval, a hlavně kvůli ní zamítl návrh rozpustilého mládence z druhého vozu, Josefa Exnera, který předtím Pinkavův hrnec kolomaznici přitovaryšil, aby nyní navečer nebo ráno před odjezdem děvčatům něco vyvedl, nějaké čtveráctví.

Děvčata spala s panímaminkami v jedné jizbě osamělé zájezdní hospody při silnici, mužští vedle v komoře i na půdě; jak jen bylo místo. Konšel Pinkava v stáji u koní, aby mu nikdo nepokradl zásobu obroku. Když se po večeři všichni na vrzavých dřevěných schodech rozcházeli v zarudlé záři lojové svíčky a svítilny, F. Věk chutě a upřímně, nejen z obyčeje, podal Márince ruku. Ucítil, jak se jí ruka v jeho zachvěla, a zapomněl podat ruku také ostatním děvčatům. V tom všeobecném na noc loučení nikdo si toho nevšiml. Jen Snížkové vnučka, a dobře, a myslila na to i pak, když konečně ulehly. Myslila na všecko, obnovila v mysli cestu celého dne, zastavovala se tam, kde s Věkem mluvila, kde jí něco řekl, nebo nějakou pozornost prokázal. Těšilo ji to a tak ji to blaženě všecko zabavilo, že nedbala svých družek, jimž improvizovaná lůžka, slamníky a sláma plachtou pokrytá působila tolik veselosti, žertů a smíchu, až paní tety počaly je napomínat a okřikovati.

Vedle v komoře při stěně na slámě, maje hlavu na přiklopených židlích, ležel mladý Věk. Slyšel ze sousedství ohlas veselého hovoru, dívčích bujných výkřiků a hlučného smíchu. Naslouchal, pozoruje, neuslyší–li také Márinčin hlas. Než nezaslechl ho mezi těmi rozpustilými, a bylo mu to skoro milo. A myslil, to že je opravdu hodné děvče, čisté mysli, nezkušená jako dítě. Jak vroucí a přece plný studu byl její pohled! A ruka se jí zachvěla… Ale kdož ví… Paula byla také takové děvčátko, a přece pak… A ostatní, Loty, Betyna… Ach, ach – Jak na ně mohl vzpomenout, na ty dryáčnice.

Vtom jej vytrhl Exnerův Josef, ten štvanec z konšelova vozu, jenž za smíchu a žertů ostatní společnosti mužské, leza teď přes něj, klepal na zeď a škádlivě na holky pokřikoval a jenž neustal, až když se ozvalo hlučné, jako hrozivé zabušení na zeď z pokoje a ohlas přísného vyzvání staré Snížkové, aby si pan Jozífek už dal pokoj. –

Když se Věk časně ráno probudil, rád si připomněl nastávající cestu. Těšil se zase na ten den. Ostatní společníci se již strojili a Pepíček Exnerův byl venku. Věk vzpomněl na jeho včerejší návrh. Proto ustrojiv se vyšel ven a nepozorovaně prohlédl oba vozy. Neshledal však nic podezřelého.

I jeli zas vesele dál ranním, chladným, ale pěkným jitrem, nekonečnou silnicí, krajinou tu v kraji rázu již podzimního. Zpočátku byla cesta dosti volná, ale čím dále tím více se objevovalo povozů a lidí. Dopoledne je předjeli dva generálové, za nimiž jelo kolik husarů s copy přes spánky a vojanských sluhů vedoucích koně jízdné i s nákladem. F. Věk vyzvěděl, že ti pánové jsou polní maršálek hrabě Pellegrini a ten druhý hrabě Mikovini, a oba že jedou z Hradce Králové. Ženské to divadlo dosti zajímalo a mluvily dlouho o něm i o panských kočárech cestovních, které je zase předjely. Stará Snížková trnula, co to v Praze bude, když jenom jedinou silnicí tolik lidstva a panstva se tam hrne, a co se jich odjinud, z jiných stran přisype, přivalí, to že oni se tam ztratí jako zrno máku v popeli.

Když v poledne na hospodě obědvali, vtipkoval Exnerův Pepíček o jménech Pellegrini a Mikovini; vtom kdosi, nějaký jezdec přibylý, přinesl novinu, že teď odpoledne pojede tudy náchodský pán, vévoda Kuronský, že jede ke korunovaci s „hercočkou“ a s dcerami a že má celé komonstvo s sebou. Zpráva ta vzbudila i teď, kdy toho panstva různého tolik přejelo, značnou senzaci, a Dobrušští, kteří o mocném a bohatém sousedovi na Náchodě leccos slyšeli, o jeho štědrosti i nádheře, jaký má dvůr, mluvili o něm dlouho a živě a těšili se, že něco uvidí.

A uviděli. Odpoledne, bylo již okolo čtvrté, když jeli širou silnicí, zdvihl se za nimi mrak prachu, a z toho vyjelo několik forajtrů premovaných v červených kabátcích. Za nimi kočáry přehrčely, jeden, dva, tři, celá řada, a kolem nich mnoho jezdců v copech, v kloboučkách, v tmavozeleném mysliveckém obleku premovaném na prsou zlatými portami jako šňůrami.

Dobrušští uhýbali již zdaleka nalevo, ku příkopu, aby vrchnost měla volno. Všichni se přitom zpět ohlíželi a hádali, v kterém asi kočáře sedí vojvoda a v kterém ona vévodkyně s dcerami, nebo jsou–li všichni pohromadě.

„Pohromadě, pohromadě!“ křičel Exnerův Pepík, „mají kočár jako chalupu, uvidíte, ale nalevo, čihy!“ křičel na konšelského kočího, „už jsou tu, vjedou nám na záda, převrhnou nás jako homolky. Čihy, tak bouchněte do těch mrasek, ‚hy, koníčky, hy!‘ “ volal po Pinkavovi, ale křikem. Vtom se ozval nablízku dusot a hrčení kol. Jezdci se kolem mihli, kočáry dojížděly. Dobrušští se na vozích tlačili, vstávali a volali na Pinkavu, aby zastavil. Zastavil náhle, prudce, až děvčata vpředu sklesla rázem na prkénko. A již strašlivě vykřikla. Padlyť rázem s prknem na dno vozu, kácely se, hrabaly, křičíce, výskajíce, a vtom už panímaminky k nim, co je, co se stalo, co dělají. Kolem hrčely kočáry; první dva skvostné, veliké, cestovní, a v každém čtyři bělouši v krásném řemení. Z vozu vyhlíželi vážný pán v tupetu, vévoda Kuronský, a jeho dámy v cestovním obleku, a všichni po té chumelici na venkovském voze a bezděky se usmáli. Ale jezdci kolem a ti v zadních kočárech, kdož byli z komonstva a služebnictva, se smáli hlasem vesele i posměšně.

Na voze vstávaly panenky zardělé, pocuchané; staré jim pomáhaly, i Exnerův Pepíček, ten s nevinnou, starostnóu tváří, nedbaje hněvu a obviňování, že on to jistě nastrojil. Pinkavovi se s mužskými smál, když konšel láteřil, kdože mu nahradí provazy, ať on Pepíček, když je takový rozpeslý, provazy zaplatí, že byly zcela nové a že je vidět, že byly naříznuty. V předním voze se měli líp. Viděli všechen vévodský průvod i tu komedii v konšelském voze. Márinka se lekla, když zaslechla pokřik. F. Věk, jemuž takové žerty nebyly po chuti, se mrzel a mínil, že to Exnerův Josef jistě nastrojil v poledne, když všichni byli zabráni hovorem o Kuronském vévodovi. Martincka pak dodala, že holky nic z těch kočárů neviděly, to že je to nejhorší a to že tomu štvanci neodpustí.

Toho dne navečer nedostali noclehu. V hospodě, u které zastavili, bylo plno. Pod velikou, otevřitou kolnou za stavením stálo plno formanských vozů, kočárů a jiných povozů, a kolik for pod bílými plachtami zabralo všechno místo před hospodou. Strážná lucerna tu hořela a hlídač s chundelatým psem obcházel balíky zboží vysoko na vozích vyrovnané. Nezbylo nezjeti večerem dále.

Suchá silnice, probělávajíc se mezi ztemnělými poli a lukami, ztrácela se v černu. Na nebi se již jiskřily hvězdy. Podzimní tmavou krajinou vládlo hluboké ticho. Jen silnicí zněl vzdálený rachot vozů, dál a dále se tratící. Někdy potkali pozdního chodce, jenž pozdraviv zanikl záhy v temnu, pospíchaje na nocleh.

Ženské na vozích halily se do šátků, mužští přitahovali pláště k tělu. Všichni seděli tiše, sotvaže promluvili. Byliť všickni roztřeseni celodenní jízdou, unaveni, mrzuti, že se zklamali s noclehem, na který se již těšili; jmenovitě staří. Jen tam, kde byl porušen pořádek sedění, jenž se i za dne na chvilku změnil, ozýval se tlumený hovor mladých s mladými. Než i ti chvilkami umlkli, když se jejich ruce našly, nebo když se na hvězdy zadívali. Tak v konšelském voze panenka Jelínkova se svým nastávajícím; ale nedlouho, až Exnerův rozpeska, jenž se stavěl, jako by klímal, začal vzdychati a k nebeským hvězdám také hleděti.

V předním voze vpředu stál F. Věk v plášti poblíž Márinky, jež seděla. Stál tu již od svačiny, kdy mimo nadání sem přistoupil. Bylo to poprvé, co jeli. Snížkové vnučka byla velmi překvapena, a mile, když chopiv se líšně vyhoupl se na voje a k nim přistoupil. Zpočátku byla nějak nesmělá, ale pak se jí uvolnilo. Věk mluvil se všemi děvčaty, vlastně však jen s ní. Ona mu stačila. Hovořili o Praze. Viděl, že dosti četla a také že Krameriovy noviny nezůstaly bez účinku. To ho těšilo, jakož i její otázky.

F. Věk se ani nenadál, a nastal podvečer. Tak rychle ty chvíle uběhly. Pak když nedostali noclehu a dále jeli, hovor na vozích ochabl. Paní tety pak poklimovaly a děvčata ztichla a jedno po druhém se začalo také dřímotě poddávati. Jen Márinka ne. Věkovi se to líbilo. Koně jeli volněji, na tvrdé silnici skoro již opuštěné zvučel drnkot kol i koňský dusot. Někdy podkova cvakla, jiskra vyletěla, někdy zaslechli na mžik strom nebo křoví, jak zaharašily u večerním větru. Černý strom i keř mihly se vzad, a zase tmavá lada, širá pole, černé skvrny lesíků, sem tam zardělá tvář tiché samoty nebo ze vsi ve zčernalém stromoví.

Mladému kupci bylo volno; té chvíle nedbaje ničeho, zabýval se jen se svou sousedkou, proti níž stál blízko, opřen jsa o fasuněk. Snížkové vnučka připadla mu tak něžná, jako dosud nikdy; a pojednou ho pojala starostlivost a péče o ni. Ptal se jí, je–li jí zima. Z tónu jeho bezděky zavanula upřímná starost. Márinka pozvedla k němu oči a usmívajíc se odvětila, že ne. V pohledu tom i v úsměvu za kmitu hvězd tak půvabných viděl, jak mu je za jeho péči vděčna a jak ji těšila. Přitáhla velký šátek kolem hlavy, a v ten okamžik si vzpomněl, že vypadá tak jako tenkrát v zimě večer, když šla z přástvy. Řekl jí to a dodal:

„Tenkrát jste se mne bála.“

„Lekla jsem se.“

„Už se mne nebojíte?“

Usmála se a vesele řekla:

„Teď ne.“

„Jindy se bojíte?“

„Někdy.“

„A kdy?“

Mlčela.

„A proč?“

A zase neodpověděla. Ale na tuto otázku mihl se jí ruměnec po tváři. On však neviděl a jen naléhal na odpověď. Přitom mu proklouzlo, že proto snad nechtěla od něho knihy, že jí byly od jiného milejší.

Lekla se patrně a kvapně, živě, skoro prudce zvolala:

„To ne!“

Ale více nevyložila; zato když se jí optal, bude–li chtít od něho knížky, až se vrátí z Prahy, ochotně a ráda přisvědčila. Věk stoje těsně proti Márince, viděl ji dobře v mihotavém světle hvězd. Viděl její bílé čelo a zpod šátku dva proužky tmavých, přičísnutých vlasů, viděl mladé líce za toho polosvitu jako bledší a oči dlouhých řas hledící zadumaně, snivě před se do tiché noci. Ale pak vzhlédly k němu tak mile, tak oddaně, a rty se usmály takovým nelíčeným úsměvem, že v něm i v zraku viděl její tiché štěstí i bezděčný výraz čisté vroucí oddanosti. Byl dojat, táhlo jej to, aby vztáhl ruku a podal ji Márince. Než opanoval se. Chvilka minula, nežli promluvil, a vtom vzkřikl kočí, ukazuje bičem před se:

„Tamhle je hospoda.“

To vzrušilo všechen vůz. Z něho letěl pokřik dozadu, do konšelského, kdež Exnerův Jozífek začal dřímajícímu Pinkavovi křičeti u samého ucha: „Vivat! Vivat! Hospoda! Všecko zadarmo!“

Poněvadž už cestou povečeřeli a již se připozdilo, v šenkovně se dlouho nezdrželi. Šli brzo spat, ženské na komoru, mužští na půdu. Jiné porady nebylo. Již dole v hospodské jizbě se vespolek rozloučili a ženské se panu Jozífkovi smály, že má odehráno, že jich dnes nebude zlobit. Ráno zase záhy vsedala dobrušská společnost na vozy. Už tam byli všichni, už purkmistr pobízel, aby jeli; ale Exnerův Jozífek scházel. Mužští ho volali, křičeli na něj, ženské se smály. Pak podomek pro něj poslán a ten se vrátil, že ten mladý se omeškal, že má nohavice sešity a teď že nemůže najít boty, že tam lítá po celé půdě a kleje. Děvčata zrovna zavýskala, panímámy se smály, až červenaly, a také mužští, porozuměvše, že to je povedená msta ženských za včerejší kousek, smáli se a rozchechtali se teprve, když posléze Exnerův štvanec v plášti, bez bot, v punčochách hnal se k vozu, rozzloben, ale nutě se do smíchu a křiče na děvčata, aby mu dala boty. Ale nedala, a tak musil na vůz za jejich jásotu a smíchu pěkně v punčochách. Když pak boty dostal, dušoval se a sliboval, že jim za to něco vyvede a tamhle zubícímu se konšelovi také. Než ten, maje na Exnerova Pepíka svrchu pro ty naříznuté provazy, se dále usmíval a vlídněji pobízel své spřežení: „Hy, koníčky, hy!“

Ženské se ještě dlouho smály, ale pak, když se ku svému cíli blížily, jinak jejich mysl zabavena: dychtivostí po Praze i starostí. Odpoledne se totiž nebe počalo chmuřiti a mračilo se víc a více, vítr vál a podobalo se, že bude pršet. Toho se poutníci lekali ne pro dnešek, ale pro zítřejší den, kterého král Leopold měl slaviti slavný vjezd do Prahy. Na to se všichni těšili, a Věk nejvíce. Zanedlouho se před nimi vynořila Praha jako obrovitý stín, mlhavým vzduchem pod zaklopenými nebesy. Věk stoje zase od svačiny vpředu u děvčat, ukazoval, nedbaje větru, jenž mu povíval límcem jeho pláště, děvčatům královské město. Šermoval rukou sem tam, jmenoval věže, kostely, až dojeli; vykládal to všem, vlastně však Márince. Projevše Špitálskou branou, u níž byla tlačenice vozů i lidí, ocitli se v babylónu samém, jak Snížková Praze říkala pro ten hluk a šum, jehož bylo plno povětří, a pro ten rej a ruch pěších, jízdných a povozů v ulicích.

U Zlatého bažanta zastavili. Tam měly vozy zůstati, tam někteří, kteří neměli v Praze příbuzných, chtěli nocovat, a všichni si tam chtěli prozatím své věci u podomka nechati. Jak skládali, vozy stály ještě před hospodou na ulici, pomáhal přitom také Exnerův Pepík. Zvláště horlivě se hnal po pytli, v němž byly uloženy ostatky zásob všech panímaminek. Podával ho z vozu dolů Pinkavovi, jenž shýbaje se nachyloval pro pytel rameno; vtom sebou škubl leknutím, a kolem hrr – buchta za buchtou, sypaly se, hrnuly z pytle jako cihly na ulici a kutálely se po umazané dlažbě kolem vozu.

Ženské vykřikly, Pinkava leknutím ztuhl; kolem se zastavovali zvědaví Pražáci, mžiknutím jich byl kolem celý zástup, smáli se buchtám, smáli se pokřikujícím a hubujícím ženským a ukazovali si Exnerova Pepíka. Ten shora, z vozu, zubil se konšelovi v opelichalé vydrovici a ve vyrudlém plášti. Pinkava se vzpamatoval, utrhoval se a zlobil, že to Exner udělal naschvál, že porozvázal provázky.

F. Věk se trochu styděl, a proto měl starou Snížkovou k odchodu. Rychle opatřil jejich věci a vydal se s nimi na cestu. Tak ani nezaslechli, jak Exnerův Josef z vozu směje se sliboval rozzlobenému Pinkavovi, tohle že bylo ženským, ať se do buchet neplete, na něj že teprve dojde.