Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 22

„Ještě není, ale doufám, že bude,“ a po česku rozhorleně dodal: „Co jim panna udělala? Snad kvůli mně si vylévají zlost? Či také jí řeknou jako paní sestře, že jsem já jich vybízel? Rozumějí mně!“ Byl velmi rozhorlen, nevážil slov. Umlkl, hledě pevně na Betynu. Čekal odpověď.

„Je vidět, odkud přišli,“ odbyla ho herečka, nepřijímajíc vyzvání. Vstala a šla sama za svým důstojníkem, jenž seděl nedaleko u bufetu. Věk se za ní ani nepodíval. Jen na Paulu upřel zrak, a jak byl rozrušen, řekl jí:

„Uvěřili tenkráte té lži proti mně. Bylo mně to líto. Nezasloužil jsem si toho. Ale pan Thám ještě míň –“ Nedořekl, čeho si Thám nezasloužil. Ukloniv se a podav Márince rámě, odcházel. Paula však porozuměla, ale ani nehlesla. Jen zrakem ho sledovala i jeho mladistvou, svěží družku, a trpkost a pohrdání se jí rozlily po tváři. –

Mladí krajané šli, oba v pohnutí, nemyslíce na to kam, a že se vzdalují místa, kde měla Márinka čekat. Šli mlčky, až se Věk optal hlasem dosud rozechvělým:

„Vyptávala se vás?“

Přisvědčila a pak nejisté, klopíc zrak, sama se zeptala:

„A ta druhá, ta hrála tuhle v divadle –“

„Hrála. To je Thámova paní.“ Usmál se.

Uvolnilo se jí tím slovem a vtom jí sklouzlo ze rtů:

„A vy –“ Zamlčela se, lekla se. Chtěla se zeptat, on že ji znal svobodnou, že s ní hrál. Ale nevyřkla toho; zato když na ni tázavě, s úsměvem pohleděl, doplnila:

„Co říkala německy – ta; snad něco o mně –“ To znělo energicky, odhodlaně.

„Ne, to ne, ale já jim řek A co, to vám, Márinko, povím – později.“

„A kdy?“ zeptala se rychle.

„Až – až – budu vědět, že mě – máte ráda.“

Cítil, jak se zachvěla, že na okamžik strnula. Vzhlédla k němu, v očích zář nevýslovného blaha, radostného úžasu. Ale již zvlhly. Viděl, jak se zamžily. Přitiskl její rámě k boku a tiskl je v blaženém rozčilení.

Stanuli nevědouce. Z výše z orkestru nesly se zvuky laškovného menuetu a kolem v záplavě tisícerých světel, třpytu a lesku v malebné strakatině barev kolébaly se kolony tančících; páni s copy, v punčochách i v uniformách, dámy v pudrovaných účesech, kráčejíce proti sobě lehkým menuetovým krokem, ukláněli se graciózně, vážně i s úsměvy na rtech.

Věk ucítil, že se ho někdo na rameni dotkl. Když se ohlédl, spatřil předčasně povadlou, uzardělou tvář. Thám.

„Vytrhuju,“ pravil spisovatel s trpkým úsměvem. „Ale zahlédl jsem jich a jen tak jich nemohu pustit.“ Uklonil se Márince. Věk jej představil.

„Slyšel jsem, že jsou v Praze,“ pokračoval Thám. „Šedivý povídal. Teď právě odchází. Nevím, co tak časně. No, vidějí, jak slavíme českého krále. A v divadle! – Byli už?“ Nečekaje však odpovědi, pokračoval. Kalné oči se mu projasnily a všechen oživl. „Dobře nám to chodí. Lidí máme plno, her přibývá, překládáme, píšeme. No, pracujeme, co můžeme. Jen kdyby –“ Zamlčel se; ale již máchl rukou. „Co naplat. Ale zdržuju.“ Usmál se a dodal:

„Sluší vám to oběma.“ Podával jim ruku. „Však se ještě uvidíme. Hledám ženu.“

Věk řekl, že ji viděl u bufetu.

„Samotnou?“ ptal se rychle Thám. „A mluvili s ní?“

„Více s Betynou. Stran té klevety loni na jaře. Betyna sama začala.“

„To ani nemusejí říkat.“ Thám se trpce usmál a ještě jednou podal Věkovi ruku:

„Mají se dobře. A jsou šťasten.“

Pohleděl na Věka s takovým úsměvem, jako by chtěl říci: „Ale šťastnější nežli já.“

Věkovi ho bylo líto. Hleděl za ním, až dramatik zanikl v šumné, pestré směsici.

Stará Snížková se nemálo podivila, když do pokoje, kde ležela na loži pod nebesy, vklouzla záhy po půlnoci její vnučka. „Co tak brzo?“

„Karolíně není dobře. Vaří si dole rmen nebo co –“

„Tak kvůli ní. To je škoda, to ti nestálo skoro za to –“

„I ne, stálo,“ odvětila vesele vnučka, rychle se odstrojujíc. „Bylo to krásné –“

„Tak povídej, musím beztoho na Karolínu počkat.“

„Ó, tuze krásné, to je těžko povídat. Až ráno, babičko, až ráno –“

„Sešli jste se tam s Františkem?“

„Sešli.“

„Šel ještě někdo s vámi odtud z paláce?“

„Ne, ti tam zůstali, jen –“

„Co, kdo ještě?“

„František Věkův –“

„Už taky!? No, to jste bálovníci!“ A stařena si v duchu řekla: „Vida, vida, tohle –“ Zamyslila se. Když se pak ohlédla, vklouzla již vnučka jako myška pod svrchnici. Ale jejího blaženého povzdechu nezaslechla.

XXVIII. O CEYPKOVÝCH STAROSTECH

Když Vavák v úterý před slavným vjezdem krále Leopolda II. se zastavil v domé v Clamgallasovské zahradé, stěžoval si mu také Ceypek, že pan obrstwachtmistr je tak divný a tak stonavý, že ho již teď ani muzika tak netěší a spaní na něj chodí i ve dne a že hned usne při prvním kousku. A přece si dal starý pán vyčistit uniformu, a přece vyjel nazejtří, ač ho Ceypek zdržoval i prosil, na Hradčany, aby tam s vyššími důstojníky uvítal krále. Vyjel po obědě, nahoře však musel dlouho čekati a také pak dlouho venku stati. A povětří bylo hrubě nevlídné. Vrátil se nachlazený a Ceypek pak doktořil celé dva dni. Obrstwachtmistr zůstal po ten čas v posteli.

V sobotu se oblékl a vše šlo zase po starém pořádku. Jen to bylo mimořádné, že zeptal se po své neteři. Bylo to dopoledne, kterouž dobou ji provázíval na klavíru, když zpívala. Ceypek se přeřekl, že dnes slečna Tereza bude na bále, na dvorním bále.

„Odkud to víš?“ spustil obrstwachtmistr a zraky jeho tkvěly bodavě na Ceypkovi. Ten postaviv se bezděky „habt acht!“, pozbyl síly zapírat nebo něco si vymyslit. Řekl tedy pravdu, že se slečnou mluvil.

„Kdo tě poslal?“ zvolal pán zostra.

Ceypek mlčel.

„A cos jí chtěl? Snad jsi ji zval, aby přišla, že se mně stýská.“

„Ne, to ne, poslušně prosím, ona, slečna, sama povídala, že přijde, že pana strýčka poprosí –“ Lhal, dále však mu nešlo.

„Vida, vida, že se jí uráčí – jen co já řeknu, jestli jen já –,“ ale to již znělo mírněji. Než skončil zase ostře, ať se Ceypek víckrát neopovažuje, aby si panenka nevděčná nemyslila… A když jí je tam u těch škrobařů líp, ať si tam je.

Rozprávka byla před samým obědem a také ho jak náleží pokazila. To jest humor páně obrstwachtmistrův. Všecko jídlo Ceypkovo nestálo proto zanic, ač obrstwachtmistrovi zase jednou jak náleží chutnalo. Ceypek, jenž jinak vždy všecko musel mlčky vyslechnout a jen ve věcech kuchařských mohl se alespoň odvážit, aby se hájil a na obranu svou psanou knihu uvedl, tentokrát rád mlčel.

„Bruč si, nadávej,“ pomyslil si v duchu, „jen když zase jíš. To je dobré znamení.“

Po svačině zase rád slyšel, když mu obrstwachtmistr poručil, aby přinesl housle a noty a pulpity, že si zahrají. Nestalo se tak už kolik dní. Když Ceypek přišel s pulpitkem do salónu, seděl obrstwachtmistr už v křesle – a spal. Bylo po koncertě. Ceypek všecko zase tiše odnesl a byl rád, když pán probudiv se ani slovem se o hraní nezmínil. Jistě již zapomněl. Zato si zase poručil uniformu na zítřek, že pojede na Hrad, že stavové budou zeměpánu holdovati, a on, šlechtic starého rodu tohoto království že musí také složití hold novému králi.

Ceypek jen slova se odvážil, že by se měl pan obrstwachtmistr šetřit, a již byl oheň na střeše.

Když ráno o šesté ozvaly se všecky pražské zvony a hlaholily v jednom až do sedmé, ohlašujíce nastávající slavnost holdování, byl starý šlechtic už vzhůru i z postele. Naslouchal zvonění, pak začal se malovati a líčiti, nedostrojil se však a nedolíčil, a fiakr, kterého Ceypek na rozkaz páně navečer zjednal, odejel s prázdnou. Ceypek byl rád, že se pán tak rozmyslil. Bálť se, že by tu cestu a všecky ty ceremonie v kostele a pak v sále při holdování nevydržel. Sám pak byl velice neklidný. Přes tu chvíli, když táhlo poledne, i pak odpoledne, vyhlížel kuchyňským oknem do ulice a dolů ke dveřím a pořád sluch napínal. Nikoho však nespatřil a zvonec se neozval.

Čekal slečnu Terezii. Počítal, že je po bále, že má po starosti, že přijde, že přece přijde, když jí sám tolik domlouval i prosil. Už se na ni v duchu mrzel a nejvíc Lidlovým nadával. Lehkovážná! Pro nějakou kratochvíli zapomene na starého strýce, jenž z ní vlastně udělal, co je… A chudák starý, myslí na ni, rád by, kdyby přišla. Ale nechce to dáti znát. A jak tam sedí v salónku, skrčený, shrbený, nějak zaražený, smutný. Stáří! Stáří! A stýská se mu. A nikdo k němu nejde. Všichni v těch radovánkách zapomněli. Tolik hluku, tolik slávy, a pán tu jako v „hauzarestě“. Sám a sám. Kdyby alespoň na chvilku přišla… Měl by radost, jaká je z ní slečna. Ale právě to, to ji tak změnilo. Tenkrát, když sem přišla, když mu tu kytičku hned první den z parku přinesla a když s ním tady v kuchyni sedala, smála se, poslouchala.

Čert aby vzal toho informátora a toho blázna skákavého, toho výtřasku Kypienu. No, ale vždyť přijde až po těch slavnostech. Bude zase tu a bude veseleji.

Tak uvažoval starý Ceypek a zlobil se za barona. Ale sám měl také mrzení, že pán nikam nemůže, že on také ne, a tolik toho všude je viděti, jak slyšel. Večer však, bylo okolo osmé, vydal se přece s pánem na procházku. Vloživ mu plášť na ramena, vedl ho na teras do zahrady, aby alespoň něco viděl. Užasli. Rozlehlá zahrada před nimi černá pod tmavými, zataženými nebesy. Za ní však kolem světlo; vzduch projasněn všude rozlitou, zardělou září. Třaslavá záplava vystupovala vysoko nad město do tmavého vzduchu. Jako by celá Praha hořela. Kolem zahrady se víc a více projasňovalo, korunami stromů prokmitovala světla domů v sousedství a z ulic zaléhal sem hluk hrnoucích se zástupů jako šum veliké vody. Ale také vítr se ozýval. Vál prudce a hučel v korunách starých stromů, až se šumné rozkolébaly.

Starý obrstwachtmistr stál v plášti zahalen nějak skrčený, opíraje se o Ceypka, a klel po německu na vítr, ten že to všecko zkazí.

„A je studený, milostpane –,“ prohodil Ceypek starostně, cítě, že se pán otřásl zimou.

„Zmrzlá košile… Prokletý vítr! Šel bych dolů na to se podívat –“ „Je zima, milostpane, už se třesu –“

Netřásl se, zato starý obrstwachtmistr. A ten teprve na toto slovo povolil.

„Když se třeseš – tak jdi – no, a já půjdu také – Co to?“

Temná dělová rána zaduněla do noci, za ní hned druhá.

„Střílejí,“ mínil Ceypek, odváděje pána. Ten zastaviv se pohleděl zpět.

„To dvůr sjíždí dolů do města. Proklatý vítr…“

Terasa osaměla. Kolem však z ulic zněl šum hlučněji a hlučněji. Všude bylo plno, všude se valily zástupy podívat se na osvětlení. Ale všem vítr vadil i švédům, barevným lampičkám i pochodním na domech. Jen zář svíček za okny lila se klidně do ulic…

Prudký vítr vadil také staré Snížkové; bránila se mu dost kvůli společnosti, konečně musila se rozhodnout, že půjde domů. Bylať také unavena už dlouhým chozením tou ustavičnou tlačenicí. A krále s královnou také zahlédla, když jel kolem v kočáře. To stáli zrovna na Staroměstském náměstí u radnice nádherně světly a lampičkami ozářené, ona s Márinkou, s Věkem a s krajany, purkmistrem a tetkou Martinckou, s její dcerou a jejím nastávajícím, kteří navečer přišli do paláce krajanky navštívit a hlavně se zeptat, jak bude s odjezdem. Přitom pověděli, jak Pinkava je živ, jak šetří, jak slízne, kde co zadarmo, a jak ho zas Exnerův Pepík trápí a vypravuje mu a nalhává, že byl na bále a co tam všechno měli, jaká jídla a co pití, drahých vín a všecko zadarmo.

Ze Staroměstského náměstí tlačili se dobrušští krajané zpět k paláci své vrchnosti u mostu; tam se ještě jednou zastavili a bezděky se zadívali na spoustu světel a vykřikovali nad tou krásou, nevědouce, kam dřív zraky obrátit. Palácová okna, kolej naproti a křížovnický klášter – samé světlo; kolem dveří křížovnického kostela skvělá ohnivá brána barevných lampiček prozařujících z temné zeleni hustého chvojí. Na Mostecké staré věži třásly se plameny pochodní a světel a zář jejich proudila daleko do tmy a dolů na mlýny, na křížovnické prostranství i na Kamenný most, jehož zábradlí, rovněž ozářené spoustou mlhavých světel, svítila do tmy krásnými ohňovými liniemi. A voda dole, řeka plná blesku, plná ohnivých mečů hluboko stopených, místem září zalitá proudila jako rozžhavená. V pozadí za vodou Malá Strana v moři světel planoucích v oknech, na římsách domů, paláců i věží a nad tou světelnou záplavou obrysy královských Hradčan jako báchorkového hradu a vedle nad spoustou stromoví ve stráni Strahovský klášter rovněž nádherně osvětlený.

Lidem se nechtělo odtud. Stáli dlouho, hleděli a hleděli, až nový příboj z ulic dál je nutil. Hluk a šum, radostný ruch všude, a z pozadí ohlas jásavého pokřiku, vítajícího českého panovníka, jenž projížděl svým královským městem královsky ozářeným.

Dobrušští krajané se konečně dostali k paláci a pak do jeho průjezdu. Tam padl těžký stín do Věkových jasných plánů. Dopoledne po bále nemohl s Márinkou vůbec mluvit, nehodilo se, a pak musil s Hněvkovským na Hrad, kde byla slavnost stavovského holdování. Odpoledne pak ji zastal v krajanské společnosti a v té musili zůstat. Sice mu hned, jak vstoupil, pověděl její úsměv i pohled, všecka její tvář, jak je šťastna; ale on by byl tak rád s ní samotnou mluvil! Viděl, že tady v Praze již to asi nebude. Ale až pojedou domů! Když se sem vypravoval, mínil, že si tu nějaký den přidá. Nyní však bylo rozhodnuto, že pojede s ostatními, hned po korunovaci. To bude jízda! Těšil se již na ni, a teď tu v palácovém průjezde!

Potkali tam opočenského pana vrchního. Přijel do Prahy po nich, až v pátek, s dceruškou, byl s ní v sobotu, včera na bále, a pojede hned po korunovaci domů na Opočen. Vrchní potkav krajany dal se s nimi do hovoru a pozval starou Snížkovou, aby jela s ním, že v kočáře se to jinak jede nežli na fasuňkovém voze a že slyšel od pana správce, jak byla roztřesena a polámána. On že má místa dost a Tininka, mínil dceru, že bude tuze ráda, když panna Márinka také pojede, že jim bude veseleji. Věk se zarazil. Márinka se prudce lekla. Zraky její utkvěly na babičce, co ta… Ale Snížková nemohla odmítnouti. Pozvání bylo samo sebou lákavé a pak bylo od pana vrchního. Byla to čest a odříci, to nemohla. Zklamán a trochu sražen vycházel Věk z paláce. Šel se svými krajany na jejich hospodu. Vytýkali mu, že si jich dosud nevšiml, že s nimi dosud nikde nebyl. Už prve jim to slíbil. Teď by byl nejraději se jich zbavil. Měl po veselosti. Tak dychtil, tak se těšil a teď ještě kolik dní, nežli se s Márinkou samotnou sejde. A tolik by jí toho měl říci, zdálo se mu. A ona také nevesele se vrátila a nevesele uléhala. Babička jí sice konečně řekla, že by mohla ona sama jet a Márinka s tetkou Martinckou, ale toho zase vnučka nepřipustila.

„Samotnou vás, babičko, nenechám. Pojedu s vámi.“

Ráno, bylo pondělí, vypravil se Věk záhy z domu, aby si obstaral své obchodní záležitosti. Zítra, o korunovaci, nebude možná ani krok za takovými věcmi, a ve středu ráno chtěli krajané z Prahy. A on s nimi. Musil se také v Expedici staviti, aby vyrovnal účty s Krameriem. Zastal tam Vaváka a Šedivého. Ten seděl v tváři zachmuřený vedle milčického rychtáře u regálu plného knih. Kramerius stál proti nim. On i Vavák patrně domlouvali Šedivému, nebo ho těšili. To Věk vstupuje zpozoroval. Když pak k nim blíže přistoupil, vstal Šedivý a podal mu ruku, děkuje znovu, že mu ten lístek do bálu opatřil.

„Těšil jsem se, vědí,“ pravil s trpkým úsměvem. „A jak jsem pochodil, také. Aleje tak dobře. Alespoň vím, na čem jsem –“

„Ta panenka jich hodna není,“ dodal Vavák přísně. „Lituju, že jsem to já nevolky tak spletl. Tomu děvčeti by bylo líp u nás, kdyby zůstalo, kde vyrostlo. Ale takhle – Už je s ním amen, už je odcizena. No, myslil jsem to dobře.“

„A přítel Šedivý se teď už brzo vyhojí,“ řekl Kramerius s úsměvem. „Dokud nechtěl věřit nám a věřil jí, bylo hůř. Teď – No, brachu, při knížkách se vzpamatuješ. Práce máme dost a ty budeš teď teprve pracovat. A nebude to nadarmo. Slyšeli jste, jak včera čeština panovala?“

Vypravoval jim chutě, s radostí dle svých zpráv, které měl pro noviny, jak nejvyšší hofmistr, hrabě Špork, stavům a deputýrovaným královských měst učinil ve Vladislavském sále ve jménu krále české oslovení a jak na to nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat po česku odpověděl a jak potom guberniální sekretář formuli přísahy nejprve česky a potom teprve německy přečetl a jak stavové, čeští i moravští, přísahali všichni česky, a jen ti, kteří neuměli, ti že německy.

„A král, když odpřisáhli, nedal si ruku políbit, jak bývalo zvykem,“ doložil Kramerius. „Je to snad maličkost, ale já bych řekl, že projevuje světle tím své smýšlení a že se nemusíme bát tmy starých časů a roboty a takových svízelů –“

Tou dobou letěl Ignác Ceypek po schodech dolů jako divý. Slyšel zazvonit a vyhlédnuv spatřil u domovních dveří pannu či slečnu Terezu. Netušil, že ona nemá ani za mák té radosti jako on, že sem tuze nepospíchala. Ale když viděla radost starého Ceypka, jasněji prohlédla. Už dole u dveří začala o strýčkovi, nejisté, se strachem, a nahoře v kuchyni, kam sama zašla, vyptávala se dál, nehněvá–li se a může–li k němu, a že by tu zas ráda… Hned o Lidlových začala, jak se to tam změnilo, jak jsou teď k ní jinačí, že jí nic nepřejou a nejvíc stará paní, to že je taková sousedka a že měla na ni, na Terezu, hned zpočátku svrchu. Neřekla, co měla s ní kvůli Micellimu, jak ji méšťanka kvůli němu střehla a dala stříci, jak vymohla, aby nebyl více zván, a jak posléze i Lidla proti němu popíchla. Od bálu ji hlídali každým krokem, sotvaže mu mohla psaníčko poslati. Z toho všeho se Ceypkovi nevyznala, jenom to naznačila, že by starý Lidl chtěl, aby si vzala jeho syna, ale ona že nechce, za živý svět ne.

Ignácius Ceypek potěšen Tereziným příchodem zapomněl na to, co již jí poslední dobou vytýkal, a chutě přisvědčoval, protože se také jednalo o Lidlovy. Pák se sám vytrhl, že už bude čas, aby šla k panu strýčkovi, ale že ji dřív ohlásí, aby se pan strýček nelekl, že je teď trochu divný a trochu stonavý. Šel a přišel až za chvíli. Tereza rychle vstávši pokročila mu vstříc, ptajíc se dychtivě, jak tedy…

„No, bránil se, nechtěl. Mrzelo ho, že nechtěli hned k nám, že, no – prosejí pěkně.“

Šla a Ceypek za ní, ale jen do druhého pokoje; odtud se díval do salónku, kde obrstwachtmistr seděl v křesle v županu, v noční čepičce na hlavě u stolu, skoro jako tenkrát, když s tou panenkou přišel sem ten rychtář a ten pan páter. Jenže tenkrát byla venkovská panenka, teď slečna. Tenkrát nevěděla kudy kam a neuměla německy, teď vysekla roztomilou poklonu a blížila se půvabně k starému pánovi a políbila mu ruku. Ceypek zaslechl, jak promluvila, jak prosí. A starý se mračí, hledí mlčky, přísně. Ale již promluvil. Táže se, a zas. A ona odpovídá, a on zase mluví, déle, dlouho… Ceypek byl jako na trní. Co je to? Nechce si dát říci? A hle, slečna Tereza přejíždí šátečkem oči a pojednou jako by sklesla. Klekla! Klečí a líbá ruku, kterou jí pan obrstwachtmistr podal. To je děvče! Ta to umí! Vyhráno!

Dal se na útěk, protože zahlédl, že pán vstává, že asi přijdou, nebo že ho zavolá. A zavolal a nařizoval, že tu bude slečna na oběd, ať něco udělá, co ráda. Co ráda! To vyhrála nadobro. To se ví, že uvaří, ale jen kdyby to byl o hodinu dříve věděl!

Oběd nakvap sehnaný nebyl zvláštní, ale obrstwachtmistr si ho chválil jako nějakých hodů. Starý Ceypek se tou chválou však nezmátl, jako minule ne jeho hanou, a říkal si v duchu: „Však já vím, odkud chuť a koření. Však já vím. No, bude zas líp a veseleji, a my dva staří poustevníci, no, bude líp.“ Když slečna po obědě odcházejíc mu na jeho otázku pověděla, že přijde pozejtří již nadobro, zamnul si ruce. –

Navečer toho dne potkal se Hněvkovský se svým sousedem P. Vrbou. Kněz byl v plášti a v čepici. Jurista se ho ptal, kde chodil.

„Na hřbitově, u pana faráře, pomodlit se a říct mu, že máme zítra královskou korunovaci. Ten by měl radost! A kde mají toho dobrušského vlastence? Byli pořád jako skopulovaní –“

„Věk mne už opouští.“

„Tak, tak… Stalo se něco?“ ptal se kvapně kaplan. „Má tu mladou, hezkou krajanku ,“ odvětil Hněvkovský s úsměvem: „Dnes jsem už na něj uhodil, a on se tuze nebránil.“

„Co by se bránil, on mladý a podobný, ona jistě taky.“

„A čte, velebnosti, české knížky i noviny.“

„Á, á, rara avis mezi ženskými. No tak tedy, ať se vezmou. Ale zítra půjde s vámi.“

„To povídal.“

„Vemte mne taky. Již jsem chtěl k vám. Stavte se pro mne. Víte, bude tlačenice a já starý – Ale o to vlastně ne. Vždyť ještě něco vydržím a unesu. Tenhle plášť, dá pánbůh, ještě kolikrát roznesu,“ a dal se do smíchu. „S knihami, to se ví. Ale má–li člověk radost, je dobře, když není sám. Tak zítra, víme. Na mši půjdu hned o šesti, začne to brzo. O sedmé abyste se stavili.“

Hněvkovský chutě přisvědčil.

Když o Věkovi mluvili, vracel se Věk se starou Snížkovou, její vnučkou a Karolínou, zase již pozdravenou, jenže zase s tváří podvázanou, pro jistotu, proti větru, ač už nevál tak jako včera večer a valem se vyjasňovalo, z procházky Prahou. Aby s Márinkou jen několik slovíček o samotě promluvil, nezdařilo se mu cestou ani v paláci. A tu se již s ní musil rozloučí ti. Zítra o korunovaci, to věděl, jich neuvidí, a pozejtří časně ráno pojedou. Na panském kočáře budou dříve doma nežli on. Stará Snížková se proto vesele ptala, co vzkáže domů, mamince.

„Že budu hodně domů pospíchat,“ a pohlédl na Márinku. Musil se vesele loučit, ač mu bylo dost smutno. Sám sobě řekl, že je to k smíchu, že za čtyři, za pět dní bude zase doma. Než proto přece měl myšlení v paláci.

Ráno a dopoledne ho přešel všechen trud, zvláště když proudy zástupu dostal se na Hradčany s Hněvkovským a s P. Vrbou za slavného zvonění, jež hlaholilo před slavností ráno zase celou hodinu. Pronikli dobře až na Hradčanské náměstí, kde u arcibiskupské rezidence stála divize kyrysníků. Do nádvoří hradních, kde stáli granátníci a pěchota, městští střelci, kupecká společnost v uniformách a u Sv. Jiří městská jízda, se však daleko nedostali. Ale část slavného průvodu královského, jenž se ubíral z rezidence k Svatému Vítu, přece zahlédli a vydrželi a dočkali se, když zvuky fanfár, víření bubnů, hlahol zvonů a hřímání děl oznamovaly, že Leopoldovi II. vložena na hlavu koruna svatováclavská.

P. Vrba, červený jako mravenec, smekl toho okamžiku čepici, jako by stál pod klenbou Svatovítského chrámu blíže korunovacího baldachýnu, a opakoval skoro nahlas:

„Požehnej pánbůh! Požehnej pánbůh!“

Pohnuté zástupy kolem obrátily pojednou hlavy vzhůru, k věži svatovítské, k jejím kranclím, kde pokrývač té chvíle zamával červenobílou korouhví. Zamával a dole zahřmělo: „Vivat král!“ a neslo se zástupy dál a dál; a ve výši mávala vesele korouhev českých barev.

Věk a Hněvkovský křičeli také z plných plic mávajíce klobouky a tlačili se pak také silně, P. Vrbu mezi sebou držíce, když ze hradebních nádvoří kovanou branou jeli na bílých koních dlouhých ohonů na hradčanskou prostoru dva jezdci, oba v sametových, bohatě vyšívaných kabátech, v plné parádě: napřed dědičný pokladník Českého království hrabě z Vrtby a za ním jeho pomocník hrabě Okelli. Oba sahajíce do kožených vaků u sedel, rozhazovali plnou hrstí lesknoucí se korunovační mince, zlaté, stříbrné, velké i menší. Hněvkovský v tom zmateném, divém shonu po nich ulovil dvě menší s českým lvem a latinským nápisem. Jednu z nich dal P. Vrbovi na památku.

Byla krásná pohoda toho šestého dne měsíce září. Slunce zářilo, vzduch byl čistý a vlahý. To také vyvábilo starého obrstwachtmistra ven na terasu a pak i dál do zahrady. Šel sám, opíraje se o hůl. Zahrada počínala měniti barvu. Žlutá a zarudlá dost již svítila na slunci v korunách stromů. Starý šlechtic, napudrovaný, nalíčený, nahrbený zastavoval se u květin sem tam dosud kvetoucích, šel alejí sušším již hlasem šelestící, žloutnoucími arkádami. Šel osvěžen čistým vzduchem, cítě se zdravější, upokojený tím, že neť přišla a tak prosila, že bude zase zpívat a on ji doprovázet, a jaká je z ní rozmilá dáma, teď že již nebude třeba ji schovávat, že ji prohlásí, že s ní se bude moci veřejně ukázati. Šel kolem pavilónků, nyní tichých, ale dosud nezavřených, na jejichž prazích se již ukládalo spadalé žloutnoucí listí, až unaven usedl na malém pahorečku pod starými stromy. Slunce sem plně svítilo a v jeho záplavě, starého pána tak mile hřející, padal na trávník stín rozmilého Amora s lukem a šípy, stojícího zrovna proti lavičce, proti obrstwachtmistrovi. Ten se na klučinu zadíval, na zlacený nápis pod ním –

Qui que tu sois, voici ton maître,

il l’est, le fut, ou le doit être.

Četl, povzdechl, pak se zadíval zamyšlen zahradou, na niž uléhal tichý stesk podzimu.

Tu chvíli oháněl se Ceypek v kuchyni, až zrudl a se potil. Pán poručil slavnější oběd a také to nejlepší víno, co měl ve své nevelké zásobě, a to proto, aby, jak řekl, uctil korunovaci svého krále. Ale pak všeho Ceypek nechal, když pán dlouho nešel, a šel mu naproti. Potkal ho na terasu. Toho okamžiku zahlaholily hradčanské zvony a děla zahoukala.

Obrstwachtmistr zaklel, cože mu nebylo hned tak ráno jako teď, že by byl jel na Hradčany, takhle že propase všechny slavnosti. Ale až budou císařovnu korunovat, to že pojede a večer že pojede s Terezou na stavovský bál, to že jí udělá. Ceypek svědčil, to že ano, to že bude mít slečna radost. Té chvíle si však v duchu myslil:

„Však ty nepojedeš nikam. Už to, pane, nejde.“ Ale pak, když viděl, s jakou chutí pan obrstwachtmistr jí, a hodně, a jak vínem oslavuje korunovaci, to již začal věřit.

Myslil na to i pak, když spustiv žaluzie v salónku, usedl u krbu u sloupkových hodin a čekal na pána, až přijde z jídelny si lehnout do vedlejšího pokoje. Pán přišel a hned, jak dle kroku bylo znáti, zamířil na pohovku. Ceypek vztáhl dlouhou svou pravici po šňůrce hodin na krbu a hrací jejich stroj spustil. Stará vojenská píseň o princi Eugenu Savojském se ozvala kovovými, slabými, ale lahodnými zvuky. Poslední dobu usínal obrstwachtmistr hned při tomto kousku. Dnes však, když píseň dozněla, vrtil sebou a nějak hrabal. Proto Ceypek sáhl podruhé, a když menuet dozněl a pan obrstwachtmistr ještě se nějak obracel, zatáhl potřetí.

Ale vtom ulekaně vyskočil a hned byl vedle v pokojíku, a pádem klekl, zesinav, u svého pána, jenž skotiv se z pohovky, ležel na zemi tváří do země, nehybně, ztuhlý.

Vedle salónkem linuly se kovové, lahodné, slabé zvuky rozkošného zastaveníčka z Dona Juana.