Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 21

Věk, i když zmizely v palácové bráně, zůstal ještě chvilku před palácem a hleděl za nimi. Vraceje se, myslil zase na představení a také na Paulu. Ale na tu bez hlubšího vzrušení a dlouho u ní ve svých myšlenkách nezůstával. Ráno se pak tuze nebránil, když Hněvkovský, jemuž oznámil, že musí k svým krajankám, ho začal škádliti. Přiznal, že je ta sousedčina vnučka podobné a hodné děvčátko, a kdyby ji tak včera on, Hněvkovský, v divadle byl viděl, jak se jí oči leskly, jak z nich zářila radost! Ta že cítila, co to je, a že je vlastenka, že čte české knihy, a jak ráda, a také Krameriovy noviny.

Věk chvátal do Jezovitské ulice. Ale nedošel tam jenom tak. Už na Dobytčím trhu se musel zastavit. Potkal tam náhodou krajany, tetu Martincku s dcerou a s jejím nastávajícím. Paní teta ve zlatém čepci, mnohomluvná, tak hned mladého krajana nepustila. Musel vyslechnout, kde všude již byli, co viděli, a povědět, co on zas, a kdy zas pojedou. Když se jich posléze zbavil, musel se znova zastavit, a to na kraji Spálené ulice. Potkal tam P. Vrbu a s tím se také dlouho zdržel. Starý kněz vítal mladého kupce srdečně a patrně potěšen začal nejprve o slavném vjezdu nového krále, pak o holdování stavů, ustanoveném na pozejtří, na neděli, i o korunovaci, jež bude v úterý, a jaký to hodný panovník, král Leopold, dnes že uděluje zase audience a zítra že také budou a na bál že přijde a že nebude žádných velkých ceremonií, že přijde mezi měšťanstvo tak jako tatík mezi děti.

„A vyprovoděj mne kousek!“ dodal kněz pojednou. Jindy by byl Věk rád poslechl. Nyní poslechl také, ale nerad, a poslouchal pak roztržitě výklady kaplanovy o korunovaci, o iluminaci, již chystali všude na neděli. Konečně se Věk vzmužil a zastavil se, že musí jít.

„Ale navštívějí mne, nežli odjedou?“

Věk slíbil.

„Dnes se tedy ještě uvidíme. Přijdou, vidějí?“

„Kam?“

„To nevědí? Ach, to byli už z domu. Jdu z Expedice. Kramerius jim poslal pozvání na dnes večer. Máme se u něho sejít. Chce to oslavit. Nechodím nikam, ale dnes půjdu, na takovou radost, to půjdu. A oni také.“

Věk mínil, že je snad jen Hněvkovský pozván, jak by on –

„Oni také, čerchane. Vždyť pan Kramerius ví, kdo jsou, co doma dělají pro vlasteneckou věc. A pověděl jsem mu také, jak mně lezou do zelí,“ doložil žertovně a zasmál se. Když Věk ohlásil, že tedy přijde, jsa pozván, že do divadla beztoho nedostal lístek a sotva dostane, potřásal mu starý kaplan ještě chvilku ruku a opakoval, jak se těší, že bude s tolika vlastenci.

Mladý kupec už na časy se tak ulicí nehnal jako pak, když se uvolnil. Vešed do Colloredovského paláce, zastal starého Snížka dole u vrátného. Krajan mu hned vesele oznamoval, tak že budou tancovat, on, starý, že si již zamluvil taneček s krásnou komtesou Kolovratovou, a Frantině, to myslil sestřenici, starou Snížkovou, že již také říkal mladý kavalír.

„A oni,“ dodal k Věkovi, „proženou naše holky, bude–li možná tancovat.“

A Věk byl v rozpacích. Byl by rád šel, ale byl by také rád Šedivému posloužil. A dáti mu svůj lístek… To se mu nechtělo, a také co by řekli Snížek a krajanky. Starý správce ihned postřehl, že krajan v něčem vázne; i uhodil na něj, co je. Věk pověděl. Staroch se na okamžik zamyslil, pak pravil:

„Nač by tomu pánovi paletu přepouštěli. Musejí to také vidět. A ten mladý pán, no počkají, nějak to uděláme. Ať se sejde s tou křehotinkou, když mu tolik na tom záleží, jak povídají. Pan Šedivý, není–li pravda? Musím jméno vědět, protože jsou palety na jméno.“

To byla příjemná novina. Než hned poté se Věk zarazil. Odešly, jak správce oznámil, Snížková s Márinkou a s Karolínou! Zrovna se lekl. Nečekaly. Poděkovav starému krajanu, pospíchal odtud. Snížek mu řekl, že nejsou odtud daleko, že šly do seminaria, co je tam v refektáři ten „Waarenkabinet“, že se šly podívat na ty věci, že je to tam tuze krásné. Nečekaly. Proč? Věděly přece, že přijde. Ovšem se zdržel, ale tu chvíli mohly počkat. Márinka se snad mrzí pro včerejšek. Hněvá se. Těšil se, že je zase bude provázeti Prahou. A odešla. Ona, Márinka; myslil jen na ni. Vešel do seminářského rozlehlého refektáře. Byl tam poprvé, tuze se však nerozhlížel zajímavou místností, aniž sobě valně povšiml obrovských jejích kamen se sochou archanděla Michala. Lidí tu mnoho nebylo. Zastavovali se u stolů plných zboží, ukazovali si je, mluvili o něm, volali na sebe. Věk více se po nich nežli po vystavených věcech rozhlížel. Chvatně, nedočkavě, roztržitě šel, on, kupec, mezi vyloženými předměty, lnem, přízí nejrůznějších druhů, plátny, příznými krajkami, mušelíny, barchanty, zběžně pohlédl na velká zrcadla a na ostatní sklené zboží, na punčochy a přezky nejrůznějších podob a tvarů…

Rychle došel konce; pro jistotu se však vrátil. Nikde! Odešly. Vyšel ven. Zastaviv se v seminářském nádvoří, uvažoval, co teď. Byl mrzut. Vrátil se k Mannsfeldskému paláci. Měl by se zeptati, jsou–li doma, vrátily–li se? Skoro se styděl; váhal. A přece šel k portýrovi. Uslyšel, že ještě nepřišly. Nespokojen, mrzut odešel od paláce a zamířil k Heldovi. Chtěl se zeptat, nepořídil–li lístky na dnešní představení Dona Juana. Než přitom mu připadlo, že krajanky snad z kláštera uvidí, nebo až půjde nazpátek, že je snad potká. Held neměl nic, žádných lístků, všecko již bylo zadáno, protože dvůr a jeho hosté přijedou do divadla. Když se Věk vracel z křížovnického kláštera, nepotkal nikoho a také neuviděl ani na ulici, ani u okna. Nejsa valné míry, zašel na oběd, jak měl smluveno s Hněvkovským. Od toho se dověděl, že došlo Krameriovo pozvání na dnešní večer. Smluvili se, že ovšem půjdou, Věk však chtěl předtím počkati u divadla na Ovocném trhu, že by zase rád Mozarta uviděl.

Po obědě šel Věk s Hněvkovským do jeho bytu. Počítal, že se tam do svačiny zdrží, pak že půjde do paláce. Záminku měl pro ty lístky. Ale když se pak po čtvrté chystal z domu, přišel sluha z paláce a přinesl dvě vstupenky do frajbálu; jednu na jméno Šedivého, druhou na Věkovo. Mladému kupci se plán zhatil. Dnes už jí neuvidí. Byl neklidný. Co dělat? Held bude u divadla. Jíti tam musel a o Mozarta mu také běželo. Šel. Held tam už čekal. Přišli dosti záhy, ale jiných zvědavých tam také bylo dosti. Ti však nečekali na Mozarta, nýbrž na panovníka a na dvůr. Od Kamenného mostu, Jezovitskou ulicí, přes náměstí a Železnou ulicí všude stály špalíry zvědavých. Mladí hudebníci prodrali se skoro až k samému divadlu. Čekali dlouho. Den pohasínal, první povozy dojížděly k divadlu. Mezi těmi byl kočár paní Duškové. Held ho znal. Prudce zatáhl Věka za rukáv, prudce jej upozorňoval, že teď asi přijel Mozart.

Z kočáru vystoupil pán, jenž napadal na nohu. Věk podle toho poznal Duška. Za ním pán malé postavy ve svrchníku s límcem. Ten pomáhal dámě z vozu. Mozart! Věk a Held se tlačili, aby jej hodně zblízka zahlédli. Podařilo se jim.

„Ten je bledý a přepadlý!“ zvolal Věk s účastenstvím, když slavný skladatel zmizel v osvětleném průjezdu.

„Je stonavý a nějak smutný. A doktoři. Pánbůh nedej!“

Kolem šumělo směsí hlasů, v níž pronikavěji zněly hlasy strážníků dav k pořádku nabádajících, volání kočích i běhounů v livrejích před panskými kočáry. Povoz za povozem, a v každém skvělá, vystrojená společnost. Stmívajícím se vzduchem vrhala zarudlá záře lamp nevalné světlo na husté davy kolem divadla a na dav od něho dolů Železnou ulicí. Špalírem prostřed zástupů plápolaly dýmající pochodně před panskými povozy; míhavá záře rozlévala se po nesčetných hlavách, třásla se po tmavých domech, a černavý hustý kouř ztrácel se ve výši v podvečerním šeru.

Pak jako když vítr zašumí. Dále, kdesi na rynku, ozvalo se nadšené volání a zalehlo hřímavě kolkolem do ulic vzrušeného města. Pohnutí šlo zástupy, jako když se vlna zdvihne a rychle se vpřed žene a jiné před sebou budí. Dvůr se blížil. Již bylo viděti skvostné otevřené kočáry. Jásavý pozdrav je provázel z rynku Železnou ulicí k divadlu. Nový král v zelené uniformě vlídně děkoval, i královna, paní slaboučká, přibledlé tváře.

Věk s Heldem křičeli také, ale jako by si řekli, ne „vivat“, nýbrž po česku:

„Zdráv bud Leopold, český král!“

Vzpomněliť oba v týž okamžik na volání vlastenců o předvčerejším slavném uvítání. Panovník s královnou byvše uvítáni vešli do divadla. Zástupové ještě stáli a čekali, aby dvořanstvo zhlédli, ale nejvíce proto, aby viděli „ty Francouze“. Byliť dvorskými hosty a rozneslo se, že přijedou také do divadla. Věk zaslechl za sebou, jak jeden pán vykládal svému sousedstvu, že jeden z těch Francouzů je vévoda Polignac a druhý generál Bouillé a třetí –

Vtom vlna zástupem kol pohnuvší strčila Věkem i Heldem kus jinam, více dopředu, a s ní také nastal šumnější ruch. Každý se tlačil, na špičky stavěl, krk natahoval, lokte pracovaly, výkřiky ženských i bručení mužských se četněji ozývaly. Věk s Heldem zahlédli koně, kočár v zástupu se tratící, za tím kočárem jiné spřežení, kočího, pak dva pány, a kolem volali, nebo ze sebe, jak byli v tísni, vyráželi, zardělí, zpocení: „To jsou oni! To jsou ti Francouzové.“

„Ten starý s bílou kokardou na klobouku, to je generál Bouillé.“

„A ten druhý?“ volal jakýsi hlas dychtivě.

„Vévoda Polignac.“

„Kde? kde?“ vzkřiklo kolik hrdel najednou. Ale kočár zajížděl a vévoda byl tentam i s generálem. Než nové vzrušení. Jméno švédského hraběte, který před čtvrt rokem, ani ne, vyvezl, za kočího jsa přestrojen, Ludvíka XVI. a Marii Antoinettu z Paříže, pobouřilo zvědavce více nežli ti Francouzové.

„Fersen! Fersen!“

„Kde je?“ volali na všech stranách, nejvíce ženské. „Je mladý a krásný! Královnu vyvezl! Tu je!“

„Vivat!“ vzkřikl kdosi a jiní křičeli po něm.

Věkovi a Heldovi se mladý Švéd jen mihl. Čekali ještě chvíli, poněvadž se nemohli skoro ani hnout. Ale pak, jakmile se jen poněkud uvolnilo, drali se ven, do domu České expedice.

XXVII. NA „FRAJBÁLE“

Španělský sál na Pražském hradě zářil i záplavou světla, proudícího ze dvou tisíc i více svěc na padesáti zlacených, bohatě vyřezávaných lustrech, i nádherou plesové společnosti. Pestrá, zářivá, šumná směs hostí, dvorských, šlechtických, vojenských, měšťanských i kněžských proudila ohromnou prostorou nádherného sálu. Pohnutý její obraz obrážel se ve vysokých zrcadlových oknech na stěně, jež sál klamně ještě prohlubovala a přečetnou společnost rozmnožovala, jakož na leštěných parketách míhaly se jako ve vodě odlesky bělostných, růžových, zelených rób i stíny nožek a noh, v atlasových střevíčkách, ve střevících s přezkami i v důstojnických botách.

Byl dvorský ples, přísná však dvorská etiketa dnes nevládla. Z vůle nového panovníka. Nebylo ani určitého předpisu týkajícího se obleků. Zlatolesklé uniformv gardových i jiných důstojníků třpytily se a odrážek živými barvami od kněžských sutan i tmavých fraků a kabátů občanských. Nádherné toalety dvorních dam a šlechtičen skvěly se drahými látkami, bohatou výzdobou i drahým kamením vedle prostších šatů měšťanských paní a dívek. Ani v tanci nebylo přesného odlučování a oddělování. Vše kupilo se, procházelo, proudilo i tančilo za zvuků lahodné, vábivé hudby volně, bez ohledů na stavy a stupně hodnosti, často pomíchaně, vespolek, a sám panovník v uniformě, procházeje volně skupinami, ustoupil, kde bylo třeba, tančícím, aby měli dosti místa. Nemenší ruch panoval v přilehlé místnosti také skvěle osvětlené u hojných, bohatých bufetů. Zde šum bavících se a občerstvujících pronikal nad zvuky hudby zaléhající sem tlumeným ohlasem ze sálu.

Opodál jednoho z bufetů poblíže dveří vedoucích do sálu stál V. Thám v tmavomodrém fraku širokých šosů, lehko opřený o zeď. Jeho zardělá tvář byla vážného výrazu. Hleděl před se, jako by pozoroval kolem přecházející nebo se kupící, ale hrubě jich neviděl. Byl zamyšlen. Pojednou, když rázem dozněl vedle lichotný menuet, hnul sebou a upřel zraky ke dveřím; proud ze sálu k bufetům té chvíle nápadně mohutněl. Thám všechny bedlivě přehlížel, jako by někoho čekal. Vedle něho v pozadí zašustělo; před ním stanula mladá, nalíčená dáma v šatech nápadně vystřižených, v pudrovaném účesu, zardělá ještě od tance, očí sálajících rozkoší. Švagrová, Betyna. Vedla se s nějakým důstojníkem, poručíkem od pěchoty. Za nimi hned kráčel také mladý párek. Thám znal statného, mladého pána mužné, sličné tváře; byl od divadla, zpěvák Micelli, jeho a zvláště Betynin dobrý známý. Vedl se s mladou, sličnou dámou bohatého obleku.

„Paula tu není?“ otázala se Betyna chvatně po německu.

„Nepřišla ještě od tance,“ odvětil Thám zachmuřeně.

„Škoda, hledáme ji. Potřebujeme ještě pár do kolony.“

„Vy nebudete tancovat, pane z Thámů?“ zeptal se Micelli, postoupiv až k herci. Betyna se té otázce zasmála a hned pobízela do sálu, aby včas našli pár. Ale pojednou si vzpomenuvši, obrátila se k švagrovi.

„Viděl–li jste pana z Věku,“ tázala se úsměšně. „Je tu, a ne sám. S dámou,“ a zasmála se. „S takovou husičkou venkovskou.“

Obrátila se a šustěla dál a neviděla nevlídného pohledu svého švagra, jenž na to její oznámení si s pohrdáním pomyslil:

„A co ty jsi? Šťastný Věk, že se vám nechytil!“

Obrátiv se k bufetu, požádal o sklenici vína. Vypil ji velmi rychle, pak šel dále do sálu. Viděl, že by marně čekal. Paula zůstane i na třetí tanec, ačkoliv slíbila, že po tomto přijde. Seděla tú prve s ním, až přišel pro ni jeden z herců Mihulovy společnosti, kde byla pro menší úlohy engažována. Nechtěl ji tam pustit; vzpíral se tomu, aby jeho žena se na jevišti ukazovala. Paula však plakala a vyčítala, cože teď v Praze má, že je jako ve vězení, on že je v divadle nebo že si jde mezi vlastence. A ona aby doma seděla, sama, sama a trudila se v mladém věku. Má–li ji rád, ať jí také něco popřeje, když o ni pro ty vlastence nedbá. Betyna pomáhala, že je Paula z nich, že má také divadelní krev, a paní Butteauová, ta se zvláště dcery ujímala, že má talent, neobyčejný, to že nebožtík tatínek vždycky říkával, a ten groš gáže že bude také dobrý, že alespoň trochu nahradí, co jim ušlo, když z umíněnosti Thámovy nešli do Vídně, jak Loty psala. –

Thám stanul u druhého bufetu. Sáhl opět po sklenici vína. Upil a drže sklenici hleděl zasmušilým zrakem do směsice, do veselého proudění. Kolem se ozývaly zvonivý smích, veselé hlasy, žerty… Thám nedbal. Myslil na Betynu, jak se ušklíbla, když se Micelli zmínil o tanci, a zase na divadlo, na ten svůj ráj i na své peklo, to že pro Paulu není. Pro ně již z domu ráda chodila, pro ně jistě jí už na tom tak nezáleží, zůstane–li on, Thám, doma, nebo jde–li pryč. Zůstal teď schválně několikrát, nešel mezi přátele… A neviděl na ženě, že by ji to zvláště těšilo. A sama již společnosti vyhledává. Sem na bál také musila. Nabízel jí, že zůstanou doma, že stráví spolu pěkně večer. Ale když Betyna opatřila lístky, ďas ví, skrze koho, byla Paula jako utržená. Nedala se udržet, že co byla něma, nikam nepřišla, ať jí tedy nebrání. Na to se teď často odvolávala. Povolil jako jindy. A jak se na ten bál těšila! Jindy, když byla s ním, nezatoužila po žádném vyražení. Ten Hůrka, ten její kolega z divadla, již přišel potřetí pro ni. Štír nedůvěry a žárlivosti bodal roztrpčenou duši dramatikovu. Uvážil také, že nemá dosud příčiny, že nic neví. Ale již si trpce opakoval: „Ano, nic nevíš.“ Znalť divadlo a jeho ovzduší, neměl víry v jeho lidi.

Vedle jako když déšť tónů zašumí. Předehra ke kotiliónu. Thám na ten hlas zamířil do sálu. Chtěl vyhledat ženu, chtěl ji pozorovat. Žárlivost mu to našeptala a hnala ho k tomu. Kráčel podél oken.

Té chvíle také Šedivý bloudil sálem, hledaje svou „Fylinu“. Lístek do plesu dostal včera večer od Věka u Krameria, kdež byl také na večeři. Byl tomu mladému kupci za to velmi vděčen. Zaradoval se a těšil se, že Terezu zas uvidí, že s ní promluví. Náladu však mu rázem Kramerius zkalil, a to po večeři, když už všichni odešli a jen on na jeho pokyn zůstal.

Kramerius, po celý večer tak veselý, rozradován jako všichni příjezdem královým, nastávající korunovací a nadějí z ní pučící, že nastanou českému jazyku lepší časy, pojednou zvážněl. Začal o něm, o Šedivém, že pozoruje, jak je po všechnu tu dobu, co tu svou urozenou milou ztratil, změněn, že je všechen jiný, že se asi souží nejistou a lichou nadějí a proto, aby Šedivý nabyl jistoty, aby se již vyléčil, mu poví on, Kramerius, co ví. Začal, co mu Vavák pověděl, když všechen rozhorlen přišel k němu od Lidlů, jak tam pochodil a jak se ta Maternová změnila.

Kramerius se zarazil. Šedivý ještě ji hájil, omlouval, že za to ona nemůže, když je v takové společnosti, však kdyby mohla být z ní vytržena! Kramerius okamžik váhal. Pak rozhodně řekl:

„Tys láskou slepý. Otevru ti oči.“

A pověděl, co měl od Helda, že Maternová chodila se zpěvákem Micellim sama po Barvířském. Šedivý div se nerozhněval. Nechtěl věřit a bránil se, že Held ani Terezu nezná. Kramerius mu však vyložil, že zná dobře Micelliho a že o něm má bezpečnou zprávu.

Šedivý přece zplna neuvěřil. Nemohl zapomenouti, jaká mu neť obrstwachtmistrova psala psaníčka, jak se s ní shledal v Clamovské zahradě. To mu mluvně osvědčila svou lásku. Jak by mohla pak tak rázem zapomenout! Krameriova však zpráva nezůstala bez účinku. Zaražen, sklíčen odcházel Šedivý z jeho bytu. Nemohl usnout a pak dne přečkati, a zase večera se dočekati. Dychtil po dnešním plese. Uvidí, přesvědčí se sám. Myslil najisto, že tu Tereza bude. Jak vkročil, už se po ní ohlížel, už ji hledal. Než v tom víření, v těch proudech a skupinách těžko se hledalo. Byl už všechen rozčilen. Nikde neměl stání. Kolikráte již myslil, že ji vidí. Také po Micellim se ohlížel. A vtom zahlédl Lidla v uniformě kupecké společnosti. Stál s dcerou, Maternová však s nimi nebyla.

Opodál stál Kramerius s profesorem Vydrou. Oba čile hovořili, zvlášť učený jezovita. Usmíval se a spokojeně hlavou pokyvoval, když mu majitel České expedice vypravoval, jak ve středu o slavném vjezde sem tam, kde stáli vlastenci, po česku panovníka vítali.

„Slyšel jsem, slyšel, na své uši,“ přisvědčoval profesor. „Naši studenti někteří hodně křičeli, až pan kolega Meissner se notně mračil. No, kdyby tak vezli velmistra jejich frajmaurské lóže, to ano, ale tak, českého krále! Jak by ne, Sasík!“

„Ale složil korunovační kantátu.“

„Proč by nesložil? Nahoru se zalichotit, to není hloupá věc, a mezi svými říkat, že je korunovace jenom holá ceremonie –“

„To že řekl!?“

„A řekl, a co, on, Němec, cizozemec, co mu je do naší vlasti. A ceremonie? Když národ svého krále korunuje a král od svého národa se dává korunovati, to jest svaté jednání. Mluvte s ním, když je Němec! No, až dilectissimus dominus collega zví, že přijde král do naší Královské české společnosti učených a co tam bude! Divějí se, co? Už je to tak jisté. Pan president to již vyjednal, a již se chystá uvítání dvora a také o čem kdo bude řečňovati. Náš abbé – je tady? Neviděli ho?“

„Viděl jsem ho prve, stál s hrabětem Šternberkem, Joachymem a s jinými kavalíry –“

„Tam je jeho místo, tam nám poslouží; a svou učeností. Je štěstí, že teď už zůstane v Praze. On mezi urozené, oni do Expedice, s lidem, a já – no, na katedru, každý dělá, co může, každý poctivý našinec má pro nás kousek utrhnout, kde to jde a kde může, a kousek toho ouhoru zdělat.“

„Ráčili se, doctissime, zmínit o panu Dobrovském, že ten v společnosti učených –“

„A tak, ten bude v naší společnosti před králem mluvit o věrnosti slovanských národů. Slovanských, rozumějí? Ale,“ a temné, jiskrné oči profesorovy zamrkaly a hlas tlumeněji zazněl:

„A ještě jim svěřím, vlastenče, oč se také jedná.“ Vydra se ke Krameriovi nachýlil: „Oni se tam také dostanou,“ a nedbaje úžasu Krameriova, pokračoval: „Ale tištěný. Pan Dobrovský podá králi všecky spisy v jazyku českém sepsané a teď při korunovaci vydané, a – a – slyšejí, veřejně poprosí Jeho Milost, aby práva naší řeči byla uznána a že je svrchovaná potřeba, aby byla stolice české řeči při našem vysokém učení. Ta až bude! To bude oučinek, dá pánbůh!“

Nedbaje Krameriova překvapení, čile pokračoval:

„Jen se hlásit, máme k tomu právo. Sice by také předevčírem nedopustili českou řeč, když purkrabí po česku krále uvítal. A jak to prý pěkně dopadlo! Povídal mně probošt Herites, jak všechno panstvo poslouchalo. Bodejť ten selský, sprostý jazyk, a najednou –“

„Však jsme všichni plesali a plesáme, pane profesore.“

Vtom se mihl kolem nich Šedivý. Kramerius ho postřehnuv hleděl za ním. Než přítel literát jako by neviděl. Vyhýbal se. Ale již narazil na známého. Věk ho zastavil, a věda, proč tak Šedivý o paletu stál, zeptal se ho nyní, viděl–li již slečnu Maternovou, mluvil–li s ní.

„Hledám ji.“

Šli spolu několik kroků, vyhýbajíce se tančícím. Ale již se tanec končil. Hudba dohrála, tanečníci odváděli tanečnice na místa. Šedivý se náhle zastavil.

„Tamhle!“ zvolal pohnutě tlumeným hlasem a zadíval se vpřed nalevo, kde poblíže u okna usedla na pohovku mladá dáma. Napudrovaný tanečník v hedvábných punčochách se před ní ukláněl, pak nakvap odcházel. Věk osaměl. Viděl Šedivého, an rychle pokročil k oné mladé, sličné dámě, jak se jí poklonil. Rovnala si právě nějakou stuhu na ňadrech. S úžasem vznesla k němu oči. Šedivý všechen pohnut, divže se mu netřásl hlas, pozdravil mladou Maternovou. Usmála se, pak se ozvala po německu:

„Už můžete německy, už umím a dobře. A raději mluvím německy.“

Šedivého to zmátlo. Toho se nenadál. Myslil, že žertuje. I zeptal se, zase po česku, dostala–li jeho psaní.

„Ohlížejí se po vás, pane. Dostala,“ dodala kvapně.

„A mohla jste na ně odpovědět?“ ptal se už po německu.

„Proč bych nemohla?!“

„A vy jste mně neodpověděla?!“ Viděla výčitku i zármutek v jeho očích, než pokrčila jen rameny a snadno odvětila:

„Časy se změnily, ale, přece, ano – tuhle byste byl dostal psaní, od mladého pana Lidla, znáte ho asi, když jste mi poslal tu českou knížku – tu – jakpak se jmenovala, co jste složil.“

„Maran a Onyra.“

„Ta, ta, to se tolik smál, té řeči, že tomu není rozumět.“

Šedivý toho okamžiku zrudl, jako by ho krví polil; mlčky, zkrátka se uklonil, a rychle se otočiv, kráčel rychlým krokem odtud. Vše, záře světel, hlučná společnost, vše se mu míhalo; neviděl nic určitě, ničeho nedbal, jen dál, dál, pryč z toho místa chvátal. Že Věkovi řekl, aby chvilenku počkal, zapomněl.

Věk jej viděl, jak kvapně odchází, viděl Maternovou, když její tanečník se k ní vrátil s vějířem, pro který byl, s jakým vroucím pohledem ho uvítala a jakým lahodným úsměvem, a jak se pak oba smáli, snad odbytému, nešťastnému milovníku. Věk tím byl popuzen. On sám Šedivému k tomu dopomohl. Než dobře tak. Nebude se déle mučit, má jistotu, ví, jak se klamal. Bylo mu ho líto. Ale vtom už zase myslil na svou mladou krajanku. Strýc správce odešel s ní a se svou dcerou do vedlejšího sálu. Byla chvíle, co odešli, a Věkovi se zdálo, že už jsou pryč dlouho, dlouho.

Sám sobě řekl, jaký je, co se to děje. Jak se včera poplašil, když jich nezastal doma, jak ho mrzelo, že na něj nečekaly. Hledal v tom bůhvíco, lekal se, že je Márinka pohněvána. Večer pak u Krameria také nezapomněl. V takové společnosti, kde se jednalo o tak vážných vlasteneckých věcech! A to ho tam pojala pojednou taková mocná tesknota, že by byl, kdyby se byl nestyděl, odešel. Vyčítal to sám sobě a v duchu si řekl, domů se s Hněvkovským vraceje, že je zle… Nazejtří nechtěl do paláce. Mínil, že promluví s Márinkou až večer na bále, co se stalo. Okolo poledne se však už neudržel; stavil se v paláci u krajanek a nejisté a nekliden vstupoval do dveří.

Márinka chystala s Karolínou bálový oblek. Viděl, jak se radostí zardělá, jak jí svitlo v očích; stará sousedka se vyčítavě ozvala, že pěkně na ně zapomněl, že se nemohly dočkat a tak že šly samy.

Vydechl si. Nebylo nic… Rozradován vycházel z paláce a chvátal domu, aby se připravil na ples, na který se teď teprve jak náleží začal těšit. S mladou krajankou se tam sešel záhy. Teď už ji zas nedočkavě hledal.

Zatím se mladá Maternová bavila dále se svým sličným, statným zpěvákem. Zrak její tkvěl skoro ustavičně na jeho hladké tváři. Jen chvilkou vpravo vlevo zkoumavě se obrátil, nejde–li Lidl s dcerou, nebo jeho syn. Byli jí té chvíle všichni nepohodlní. Věděla, že by ji neradi viděli s Micellim, kterého poslední dobou do domu již nezvali, to na podnět paní Lidlové, která hned zpočátku na syna broukala, cože si vodí takového komedianta, a nepřestala na to ukazovati, že návštěvy takového od divadla nejsou na prospěch pověsti děvčat v rodině.

O tom Terezie s Micellim teď nemluvila, posteskla si však přece, a to když plná blaha si nahlas povzdechla, jak je to tu krásné. To až oči přimkla samou blažeností. Vtom jí připadlo, že musí zase ze všeho, že má jíti k strýci baronovi, do té samoty, jakoby do hrobu, že odtud nebude nikam smět, ani do divadla snad, které si tak vášnivě oblíbila, jen zase do té panské zahrady u domu, ta že je pustá a teď že bude teprve smutná.

„A musíte tam, slečno?“ ptal se pěvec.

„Musím. Měla jsem už dnes. Včera byl u mne strýcův starý sluha, a ten mne tolik napomínal, číhal na mne na ulici a vybízel, že strýček churaví, abych neodkládala.“

Netušila, že se starý Ceypek odhodlal k této návštěvě potom, když mu Vavák přišel povědít, jak u Lidlů a u Terezy pořídil.

„Že bychom se již neviděli?! Nikdy byste nevyšla?!“

„Jen do té zahrady.“

„A najdu–li si tam cestu?“

„Přišel byste? To by –“

Umlkla. Starý Lidl v červeném kabátě se zlatými epoletami, v černé vestě, v bílých hedvábných punčochách se blížil, kráčeje náramně důstojně.

„Jde pro mne!“ Slečna se lekla a kvapně dodala: „Už mne asi nepustí. Kdybych nemohla s vámi už mluvit –“

„Budu vám psáti,“ doplnil zpěvák kvapně. „Já vám oznámím stran strýce a –“

„Stran té zahrady –,“ dodal prosebně.

Usmála se. V tom úsměvu i zářícím pohledu bylo svolení. – Té chvíle Márinka Snížková osaměla. „Karolin“, které „větřice“ dnes před bálem dala nápadně pokoj, začala si pojednou stěžovat, že je jí nevolno, a „fotrle“ ji musel doprovodit do garderoby. Márinka tu měla počkat. Zůstala sama na bílé pohovce tmavorudým atlasem potažené, na které dosud také příbuzní seděli. Kolem bufetu bylo živo a hlučno. Snížkové vnučka hleděla na vše jako v pohádce. Co byl krásný sál dole v paláci proti této nádheře! Škoda že to babička neviděla. To jí bude vypravovat, a doma! A sousedčin František přišel, čekal tu již na ně. Co se včera a ještě dnes ráno kvůli němu nastarala. A to všechno pro to divadlo. Nemohla po něm ani usnouti. Myslila na ně, vlastně na tu herečku vystrojenou a na něj… Ale slíbil, když se s nimi u paláce rozcházel, že ráno přijde. A nepřišel. Čekala na něj nedočkavěji nežli kdy jindy. A nešel. „Karolin“ už chtěla odejít, ona však odchod pokud možno zdržovala, a když posléze vyšly, pořád ještě čekala, doufala, že přiběhne za nimi. A nepřišel. Myslila jistě, že kvůli té herečce, že snad tu hledá. Všecka znepokojena se vrátila z vycházky. Odpoledne také nepřišel. Až dnes dopoledne. A nebylo nic! Vysvětlil, jak se zdržel, proč nepřišel, jak byl slíbil, a řekl, jak se těší na bál. Kdyby teď přišel.

Márinka hleděla do toho šumu kolem a pestrého víru. Dámy, páni přicházeli, zastavovali se, postáli v skupinách. Mladá, štíhlá dáma, tenká jako vosa, vábného však poprsí valně obnaženého, majíc po boku důstojníka, zastavila opodál sama Micelliho, jenž nevida ji proti nim kráčel.

„Kde máte tu svou baronku?“ zeptala se ho vesele Betyna.

„Odvedl mně ji pan strýc, ten škrobař v uniformě.“

„Ach, chudáčku!“ litovala smějíc se herečka. „A ona také chudáček! Té ono není tam volno. Ta je vám blázen do divadla. Víte, prve, jak jsme čekali na kolonu, hned, jak jste nás seznámil, už se vyptávala na divadlo, co a jak –“

„A jak za kulisami, to jste jí všecko nepověděla?“ vpadl Micelli, směje se. „Ne, to vy jí povíte a líp,“ odsekla Betyna, a majíc se k odchodu, dodala vesele: „Sbohem! A netrapte se tuze.“

Micelli zašel, ona se však zastavila, sotvaže pokročila.

„Počkejte,“ zvolala kvapně, tlumenějším hlasem. „Mně se zdá – Počkejte! Prosím vás, nepřinesl byste mi sklenici limonády? Tady na to kanape, vidíte – co tam sedí ta panenka? Tam je volno.“

Hned tam šustěla a vzavši dovolení s líbezným úsměvem spustila se na rudou pohovku. Márinka cítila, jak zavanul kolem dech zvláštní vůně; vtom ji ta slečna oslovila. Márinka se bezděky zarděla. Nerozuměla.

„Ach, oni neumějí německy.“ Betyna hned po česku sladkým tónem a s úsměvem; mladá však venkovanka vycítila v nich osten. Byla by nejraději vstala a odešla. Měla tu však čekati. Neznámá začala zase. Ptala se Márinky, že je asi z venkova, odkud, a když uslyšela, že z Dobrušky, hnula sebou živě a pak dodala:

„To město znám. A znám tam –“

Vtom důstojník přišel s limonádou. Napila se, ale pak mu po německu řekla důvěrně, aby chvilku stranou počkal, aby ji nechal, že tu bude mít s tou husičkou švandu, že mu pak poví.

„No jděte přec!“ ostřeji dodala, mračíc čelo jako rozmazlené děcko, a div si nožkou nedupla.

„Ale začne brzo menuet –“

„Jak zahrajou, půjdu.“

S nejvlídnějším úsměvem obrátila se k mladé venkovance, vyptávajíc se, s kým tu je, že tu není jistě sama.

„Od nás jich tu je mnoho,“ odpovídala Márinka nechutě, nechtíc se zpovídati.

„Taky pan Věk,“ dodala rychle, určitě Betyna. Škodolibě tkvěly její zraky na tváři sousedčině, číhajíce, jaký její slovo bude mít účinek. A mělo. Márince se mihl nach čelem a na okamžik byla zmatena.

„Toho já znám, a dobře,“ pokračovala Betyna, usmívajíc se a popásajíc na zmatku mladé dívky. „Je galant, tuze galant. Znám ho z divadla.“

Márince se zatajil dech. Upřela oči na tu usměvavou, nalíčenou tvář. Měla z ní strach a lekala se, co ještě uslyší.

„Měl tady lásku.“ Bety, ponachýlivši se dopředu jako k důvěrnému sdělení, mluvila usmívavě, jako by cukrovinky podávala. Márinka se bezděky ohlédla po strýci a po Karolíně. Musila však opět zrak obrátit po neznámé dámě, která pokračovala: „Dají si na něj pozor, má milá!“

Márinka vstala a chtěla rychle odejít; vtom ji zarazil hlas, cizí i povědomý zároveň.

„Bety,“ ozvalo se před nimi. „Nevidělas Tháma?“

Mladá paní jakási stanula u nich. Ten hlas! Takovým mluvila na divadle ta herečka. A tu ta… To je ona! Vtisklať se hereččina tvář v divadle mocným dojmem hluboko a živě v mysl mladého děvčete.

„Tu ta panna je Věková nevěsta!“ oznamovala chvatně Betyna místo odpovědi, hledíc s ironickým úsměvem z Márinky na sestru, čekajíc na její překvapení.

Ale rázem zmizel úsměšek z Betyniných rtů. Věk stanul u nich jako zjevení. Ani ho nezhlédla přicházeti. A hned měl Márinku u sebe. Přistoupilať k němu chvatně, sama, jako ptáče, hledajíc ochranu. Vzal ji bezděky za ruku, a obrátiv zachmuřený obličej k Betyně, neboť zaslechl její poslední slova, řekl po německu: