Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 6

VIII. POSLEDNÍ PO MEČI

Den co den chodil P. Vrba ráno naproti k Svatému Ignáci sloužit mši svatou, a to od té doby, co jim zavřeli kostel sv. Karla. Za teplejšího počasí chodil s ním také farář Hejna, na jaře dlouho ve svém tmavomodrém límcovém plášti, v čepici přes uši stažené, a míval mši zpravidla nejblíže tomu oltáři, u kteréhož teď po nějaký rok denně sloužil vojenský kněz slovanskou mši svatou. Dnes, ač byl krásný březnový den a slunce jasně svítilo, zůstal starý farář doma. Nebyloť mu již od večera dosti volno a v noci dobře nespal; ale svého kaplana do kostela poslal. A ten byl tomu rád, že jde sám, nebo se chtěl po mši zastavit a také se zastavil vedle ve vojenské nemocnici. Přeptával se na Brtka a chtěl se k němu podívat. Vojáci ho však nahoru nepustili a odbyli ho, že o vojákovi nevědí, jak mu je. Vtom, jak s nimi jednal, přicházel shora mladý důstojník a ten, povšimnuv si starého kněze, sám k němu přistoupil a ptal se zdvořile, čeho si přeje.

Uslyšev, pokrčil rameny, teď že není čas návštěv, ale poslal vojáka nahoru se zeptat, jak je tomu ztrestanému muži. Přišla zpráva, jaká se dala očekávat: že je tomu vojákovi zle, že musí ustavičně na břiše ležet, jak má hřbet rozbitý. Rozsekali ho, že má záda jednu ránu, až mu maso visí, a že se to všecko zapaluje. Tak voják vyřizoval.

Zasmušen vracel se P. Vrba domů. Cestou sám sebe v duchu plísnil, to že má ze své dobroty, kdyby byl do těch prokletých kasáren nelezl, a proč tam lezl, když ten dům tak zneuctili, takže by ten kaprál byl třeba na tom vojákovi tak neseděl a ho nesoužil a nemyslil, že on, Vrba, je strýcem toho nešťastného Brtka. Teď že bude mít, teď aby chodil do nemocnice. O to by tak nebylo, ale o faráře, když mu nic neřekl.

Docházeje k jejich domu, zahlédl před ním paní Markovou. Ještě ta! Jistě čeká kvůli tomu děvčeti. Zase nová starost! A co si toho vždycky nabere, každému vyhoví –

Mračil se dost, ale když došel, vyslechl docela vlídně a s účastenstvím, že ta šlechtična si vyšla do kostela, ale že se nevrací, že již to je dlouho.

„Zabloudila,“ mínil.

„A ta se nedá.“ Zvěděl leccos, i to o té němčině; ale tu se jen usmíval, až paní Markovou tím popletl. Začala také povídat, jak ráno, když studenti odešli, byla ta slečna u okna, jak se dívala na dvůr na vojsko, že se ani nemohla odtrhnout. Vtom zahlédl P. Vrba v okně holou hlavu faráře Hejny v malé černé čepičce; i chvátal, že pan farář čeká.

Okolo desáté dostali návštěvu. Přišel Kramerius, byv lístkem Vrbovým pozván, a s ním Šedivý. Pro mladého toho spisovatele si Kramerius sám vzkázal, aby uviděl šlechtičnu, o kterou se pomáhal také starat. Spatřili ji pak, když po desáté vstoupila s Vavákem, v kožíšku, v čapce, v červených punčochách, po ránu svěžejší nežli včera. Vavák měl dnes na prsou stříbrný peníz. Maternová se zarazila, když zhlédla tolik mužů, jichž se nenadála. Šla ke křeslu políbit starému faráři ruku i P. Vrbovi, jenž zapomenuv na všecko mrzení, pozoroval usmívaje se oba mladé muže, patrně překvapené. Zvláště ten mladší, Šedivý, jenž stál v pozadí, jak pannu Maternovou zhlédl, už z ní oka nespustil.

Rychtář Vavák, jsa teď jako poručníkem mladé Maternové, chtěl, a také z vlastenecké horlivosti to udělal, aby poznala, jací lidé znamenití se jí ujímají. I ukázal na Krameria, to že je ten český slávomnožce a novinotistce, a tu pan Prokop Šedivý, herecký veršovec u vlastenského divadla, aby se jim poděkovala. Na to slovo, jež více účinkovalo nežli ten novinotistce, svezl se dívčin pohled z Krameria na Šedivého; podala mu ruku dříve nežli Krameriovi.

Když vycházeli z domu, pošeptal Šedivý, jda s Krameriem poslední, svému společníku: „Jako malina!“

Kramerius se usmál a řekl:

„To nepůjdeš se mnou.“

„No, mohl bych, ale – mám tudy cestu, mohl bych se zastavit u –“

„Tak sbohem, a nestavuj se a raděj čekej –“

„Anač?“

„Snad se panna zas vrátí, snad ji ten major nepřijme; pak bys ji mohl zas vyprovodit.“

„Ale kam?“

Kramerius pokrčil rameny a pravil:

„To by byla chyba, věru bych nevěděl. A do nějaké služby –“

„Ne, to ne!“ vpadl Šedivý živě. Vtom došli společnosti, která stanula před domem. Kramerius se rozloučil s Vavákem a P. Vrbou, panně Maternové pak přál mnoho štěstí a dobrou pořízenou. Šedivý zůstal a přibočil se k dívce. Dali se Dobytčím trhem vzhůru a napříč k bývalé jezovitské koleji, nyní vojenské nemocnici. Vavák, jda s P. Vrbou za mladými, začal vážný hovor, jak by bylo, kdyby ten strýc major nechtěl a své neteře si nenechal. Vtom si zase vzpomněl na toho bohatého měšťana, o kterém mu včera P. Vrba pověděl.

Zatím mladí před nimi bezstarostněji se bavili. Panna Maternová ptala se sice na strýcův byt a vyznala se také, že se toho strýčka nějak bojí. Ale brzo na bázeň zapomněla, jak se s Šedivým rozhovořila. Byl mladý, ti ostatní byli všichni starší a staří, vážní, a on tak hovorný a zdvořilý. Také se jí líbil postavou, v tmavozeleném, pěkném kabátě, v napudrovaných vlasech, sám trochu přisnědlý, usmívavé, zdravé tváře. A tak mu to slušelo, když se usmál a ukázal zdravé, bílé zuby.

To všecko postřehla, třebaže zpočátku klopila zrak nebo před se hleděla. Ani to jí neušlo, jak za hovoru se po ní tváří obrací, jak jen na ni hledí. Mluvil s ní o Praze. Pověděla mu, jak se jí dnes v kostele, tamhle (ukázala po Sv. Ignáci) líbilo, ale jak poté trochu bloudila, když jdouc z kostela kousek zašla, aby se ještě rozhlédla, a jak ta stará paní, u níž byla na noc, trnula a se divila, že se tak sama mohla odvážit. Zasmála se tomu, ale vtom si na divadlo vzpomněla. Šedivý začal chutě o svém zalíbeném předměte, ale nedokončil. Zahnuliť zatím kolem rohu vojenské nemocnice a dostali se do ulice stromovím vysázené. Vedla vzhůru podél někdejšího ústavu šlechtičen, právě na všeobecnou nemocnici proměněného. Lipová alej táhla se celou tou ulicí a dále za rozlehlou budovou šlechtického ústavu až na samý kraj Lipové ulice.

Záplava jarního světla slunečního proudila stromovím, až se jeho větve dosud holé a tmavé v plné té záři leskly. A tu jak se panna Maternová zvědavě po novém místě rozhlížela, zeptala se na velikou tu budovu, podél kteréž kráčeli, a pozorně naslouchala, jako prve o divadle, když Šedivý vykládal, jaké tu měly šlechtičny zaopatření, než se přestěhovaly na Hradčany, a jak se vůbec dobře mají a že ani nejsou všechny českých rodů a tak starých jako některé domácí.

Oči jeho utkvěly přitom zkoumavě na tváři mladé šlechtičny. Ta na okamžik se před se zahleděla jako v zamyšlení, až se pojednou optala:

„A mají také kočáry?“

Šedivý byl překvapen, ale pak se té otázce bezděky usmál.

„Na kočárech jezdí, pravda,“ odvětil, „ale panno, hle!“

Zastavil se. Byli u příčné ulice, jež alej přerušovala. Šedivý ukazoval přes příčnou tu ulici nalevo na roh, kde stálo patrové stavení s mansardovou střechou krytou kůrkami, valně už zahnědlými. Stavení to, ozdobené při zakulacených rozích plochými sloupy a nad okny římsami barokového rázu, mělo zelené žaluzie. Nevysoký vchod byl z ulice. Od toho domu dále směrem aleje k Lipové ulici táhla se vysoká zeď. Z ní v určitých vzdálenostech vynikaly mírně profilované ozdobné pilíře, na jejichž hlavicích stály pískovcové vázy a putti ve stínu rozložitých stromů za zdí se vysoko pnoucích.

„V tom domě bydlí pan major Materna,“ ohlašoval Šedivý. Toho okamžiku stanuli u nich Vavák s P. Vrbou.

„Tak to je dům pana majora,“ mínil rychtář, hledě na nárožní stavení. „A to je v nějaké zahradě.“

„To je hraběte Glam–Gallasa,“ vysvětloval P. Vrba.

„A veliká!“ mínil rychtář, stopuje zrakem dlouhou zeď.

„Ó veliká,“ vysvětloval Šedivý, rukou směr naznačuje. „Tady a Lipovou ulicí a odtud zas jde zeď Ječnou ulicí až dolů k jezovitům. Hrabě Gallas skoupil tu několik domů, no, již před dvacíti lety, a tenhle,“ a ukázal na majorův dům, „byl také sousedský, ale patřil nějaké baronce a byla při něm vinice a kuchyňská zahrada. A ještě jiné zahrady a zahrádky skoupil a udělal z toho zahradu. Je prý tuze krásná.“

„A jakže pan major?“

„Sloužil prý s nějakým Gallasem na vojně. A tak mu pak tu ten byt přenechali.“

Mladá Maternová mlčela. Nějak zvážněvši hleděla na dům se žaluziemi, na zahradní zeď i na koruny stromů stopené v zářivém jasu jarního slunce. Trhla sebou, když P. Vrba ji vyzval, takže tedy ve jménu Páně půjdou. Rudý stín mihl se jí obličejem a neodvětila ani, když jí Šedivý přál, aby šťastně pořídila. Zato jí svitlo ve zraku, když dodal, že tu chvíli počká, kdyby se snad brzo vrátili.

Vešli. Síň byla bílena, cihlami dlážděna, dřevěné staré schody měly masivní zábradlí zděné, pod nímž u prvního schodu stála na podstavci nevelká socha nějaké zkroucené stojící Flóry nebo mladé zahradnice. P. Vrba šel napřed, za ním rychtář, poslední panna Maternová. Nahoře na chodbě čistě vybílené zahlédli na oknech mnoho uschlých květin, v jednom, ve výklenku, také dva hudební pulpity. A okna byla zašlá, míst sem tam měňavě duhových. Stanuli. Spatřiliť napravo na konci chodby otevřené dvéře. Viděli jimi veliký krb, nyní studený, bez záře, nad ním na bílé zdi plno lesklého měděného nádobí, kaserolů, pánví, forem i konvic, a pod tím u zdi poblíž krbu nenatřený nevelký stůl, na stole koš, z něhož čouhala nějaká zelenina a vrkoč cibule. Vedle koše na stole lesklo se mdle do šedastříbrna bříško zabité ryby.

Před tou rybou ležela otevřená kniha, nehrubá, nevelká, a nad ní se skláněli dva mužové skoro proti sobě. Ten napravo hodně veliký prošedivělých vlasů, s černou mašlí v týle, suchý, dlouhých rukou, s přistřiženými kníry, s cvočkem v uchu, v šedé kamizole a v tmavých nohavicích a gamaších, druhý značně menší, subtilnější, v květovaném županu, v napudrované vlásence a copu. A ten, ukazuje ukazováčkem na nějaké místo v knize, opakoval:

„A perník, rozumíš–li, ale krájené mandle ne, to jako by jedl člověk floky ševcovské, ale hrozinky, a hrozinek bis, povídám bis!“

„Ale, pane obrstwachtmistr, bis to nejde –“

Menší muž se vzpřímil, a upřev zraky na oponenta, zvolal prudce:

„Habt acht!“

A kuchař oponent postavil se jako struna a jen mrkal očima. Malý velitel ho tak chvilku nechal, pak opakoval určitě velitelsky:

„Perník; mandle žádné, hrozinky, a ty bis; ať to chutná na repetici.“ A pojednou jako by si vzpomněl, dodal, slevuje mnoho z přísného tónu: „Odpoledne budeme hrát.“

Náhle umlkl a rychle se obrátil, neboť zaslechl kroky. Příchozí teď jak náleží spatřili jeho hladce oholenou tvář, živě zardělou, s obočím nápadně černým, pěkně klenutým. Nevelký, starý pán tím svěže a dost mladě vypadal, takže se tomu Vavák až divil. Jen P. Vrba si v duchu řekl: „Aha, ty se, dedku stará, maluješ!“

Přísný velitel kuchyně hleděl udiven a ne tuze vlídně na nenadálé hosti, zvláště na sedláka, za nějž se Rézi postavila. Když se P. Vrba zeptal, je–li pan major Materna doma, odvětil zkrátka:

„Pan Materna z Květnic je doma. Co mu chcete?“

„My bychom s ním rádi mluvili.“

„Mluvíte s ním!“ odvětil zostra, jakoby uražen. Překvapení bylo patrné. Nejvíce jeho neť žasla. Velký, s kníry, v bílém fráčku s červenými výložky, šavle, ostruhy, tak si ho představovala. A ten tu! Vtom ji vzal Vavák za ruku, vedl ji dopředu, a maje čepici smeknutou, uctivě a vážně začal:

„Urozený a statečný pane! My tuhle přivádíme poslední ratolest jejich starožitného rodu. Otec její, vašnostin pan bratr, před lety na Poděbradště mnohá léta fořtem býval –“

Svěží dívčin zjev starého pána z Květnice patrně mile překvapil. Ale jak uslyšel Vavákovu řeč, zamračil se a pojednou se rychtáře zostra otázal, kdo je. Ten odpověděl.

„A co ten metál?“ a major ukázal na rychtářův stříbrný peníz.

„Ten mi ráčil udělit Jeho Majestátnost nebožtík císař pán před čtyřmi lety.“

„Hm – a velebný pán?“ To již zdvořileji mluvil a po německu. P. Vrba, že stál před šlechticem a důstojníkem, neodolal starému respektu, a kloně se hluboko, velmi zdvořile vykládal, jak on sem přichází.

„No tak pojďte dál,“ přerušil ho major a vedl nenadálé hosti chodbou kolem dvojích dveří bíle natřených, až pak třetí otevřel. Tudy uvedl společnost do nevelkého pokoje, stropu dosti nízkého. Stěny byly pokryty čalouny, na zdech viselo zrcadlo ve skleném rámu, několik siluet nad pohovkou na zdi a nad nimi velká rytina generála Laudona. V rohu u okna stál klavír. Major na okamžik zmizel ve vedlejším pokoji, odkudž se pak vrátil bez županu, v kabátě tmavomodré barvy. Usednuv proti hostem, změřil zase zrakem svou neteř, pak jal se Vaváka po německu se vyptávati. Bylo patrno, že je na tento jazyk zvyklejší, jakož také o tom svědčila jeho česká výslovnost.

„Urozený pane, jinač neumím zvučiti než jedině naším českým hlaholeni.“

Major penzista vyvalil na něj oči, překvapen nezvyklou češtinou, pak se na P. Vrbu obrátil:

„Was will der – Wie spricht er denn?“

P. Vrba vysvětlil, zamlouval a začal sám, nejprve německy, pak česky o zesnulém bratru majorově, co věděl, až pak umlkl, aby mohl Vavák navázati. Major naslouchal, skákal do řeči, kladl otázky jako soudce, patrně nedůvěřuje. Zatím panna Terezie seděla mlčky vedle P. Vrby. Bylo na ní znáti vzrušení a napětí, a když prve major začal s němčinou, zakmitly se bezděky rychleji její víčka dlouhých řas. Pak upoutána její pozornost vypravováním a hovorem o jejím nebožtíku otci. A ten starý pán pořád nic, pořád klidný, i když mu o vlastním bratru povídají. Nic ho to nehnulo. A na ni ještě nepromluvil ani slovíčkem. Jistě nechce, neuznají. Než vtom na ni došlo. „Má ta panna nějaká dokumenta?“ ptal se pojednou major.

„Tu jsou, urozený pane.“ Vavák vytáhl z kapsy erbovní list a jiné rodinné doklady i Rézin křestní list. Starý Materna nasadil lorňon a jal se všecko zkoumavě prohlížeti. V pokoji slunečními paprsky vyjasněném nastalo ticho. Stromy venku v zářícím vzduchu se ani nehnuly. Jen nějaké bouchání, snad z kuchyně, se na okamžik ozvalo a šustot papíru, jak major listy obracel. Vavák ho bedlivě zraky sledoval. P. Vrba mrkl okny ven, mrkl pokojem. I Rézi tak učinila; té padli nejvíce do očí malí panáčkové porcelánoví, pěkně malovaní, stojící na římse nad krbem vpravo vlevo od krásných hodin stojatých s alabastrovými sloupky, plné zlatolesklých figurek.

Vtom spustil major lorňon a zahleděl se do stolu; přemýšlel, rozhodoval se. Listiny ho přesvědčily, příbuzenství jasně, jak náleží prokázáno. Když pozvedl svých zraků, upřel je na neteř a pak se pojednou ozval: „Theresia!“

Neřekl to již tónem, jakým dosud mluvil, nýbrž nějak vážněji, skoro obřadně, a dodal po německu, aby přistoupila. Rézi, jak své jméno uslyšela, rychle vstala v nejistotě, upírajíc oči na starého strýce. Vtom ji P. Vrba za šaty zatahal a rychle a tiše jí řekl, aby šla. Přistoupila váhajíc a poklonila se svým maloměstským způsobem. Vtom, jak se k ní starý důstojník nachýlil a ji na čelo políbil, ovanula ji nějaká zvláštní vůně, ve které však jako by bylo přimíšeno tabákového zápachu.

„Vítám vás jako bratrovu dceru!“ mluvil major vážně, skoro škrobeně. „Pročpak mi pan bratr nikdy nepsal?“

Rézinka v rozpacích bezděky se ohlédla po P. Vrbovi. Ten na bílé židli s květovaným sedadlem už poposedal a nyní pomyslil:

„Utrápená němčina, zatrolená! A zapřít není možná!“

Ale vtom rychtář, usmívaje se jako na zchlácholení, přímo pověděl:

„Urozený pane, panna či slečna Rézinka také neumí německy!“

Major, jako by ho píchl, ustoupil na krok, zamračil se na rychtáře; ale vtom začal starý kaplan, že panna vyrostla v lese, v české krajině, a pak že byla také pořád mezi českým lidem.

„A co mně do toho!“ přerušil ho major prudce. „Je to ostuda, teď abych já to spravoval. Co by řekl svět! Slečna, a ne německy. A což francouzsky, co? A to ostatní vychování! Samá nesnáz pro ni i pro mne. To nepůjde!“

Mluvil rychle, česky i německy. Ale jak se odmlčel, milčický rychtář, pokročiv uctivě, ale důtklivě, ujal se slova:

„Urozený pane, je to vlastní krev, je z jejich starožitného rodu. A pro trochu němčiny –“

„A vždyť ona všecko dohoní,“ přidal dost zostra P. Vrba po německu, nabyv odvahy, když šlo dotuha. „Je vtipná a jiné umí: zpívat, hrát, a zvláště zpívat.“ Jindy by byl to sotva tak důrazně uváděl. Obrátil se po Rézince a všichni. Za poslední majorovy řeči tiskla spodní ret zuby, svrchním retem; nyní se jí oči náhle zalily. Obrátila se, ale slzám se darmo bránila. Dala se do pláče.

Zatím Šedivý čekal a čekal. Přecházel před stavením až k zahradní zdi, ohlížel se po oknech, posléz vešel na síň. Nahýbaje se, hleděl po schodech vzhůru. Všude ticho. Mladý spisovatel vykročil pak na schod, pak dál, výš, až byl skoro u nejhořejšího. Rozhlížel se. A teď! To klavír! Ohlas drnkavých zvuků nesl se vybílenou chodbou, kterou proudila zář slunce, a již do hudby vpadl svěží ženský hlas. Šedivý sebou až trhl. To je jistě ona, Maternová! Kdo by také jiný! Zajat zpěvem naslouchal. Byl to neobyčejný, plný, krásný hlas. Rozuměl tomu. A hned mu připadlo, jaké by bylo tleskání, kdyby ten hlas takhle vycvičen z jeviště se ozval.

Přitiskl se ke zdi, nebo z pozadí chodby se ozvaly tiché kroky. Někdo se blížil. Takový dlouhý, v zástěře a v ruce vařečku. Divně sebou kroutil, jak šel po špičkách a krk natahoval; a jak hlavu stranou přikloňoval, tóny lapaje, blýskl se mu na slunci v uchu stříbrný cvoček. Opodál posledních dveří se zastavil a nachýlen bedlivě naslouchal; tak zůstal, i když zpěv tam umlkl. Myslil patrně, že to pauza, že bude pokračování. Ale místo sopránu spustil hluboký hlas, a to tam dole u prvních dveří vedle kuchyně. Starý major se tam pojednou zjevil.

Na jeho hlas se dlouhý kuchař obrátil jako na obrtlíku a ne po špičkách, ale dlouhými, rychlými kroky se vracel a postavil se rovně, po vojansku před pána. Šedivý, jenž nakvap potichu níže několik schodů sestoupil, nadál se bouřky. A slyšel:

„To je hlas, co? To se ti líbil, vid, ty starý plecháči?“ Major mluvil s patrnou spokojeností usmívaje se a ostřeji pokračoval: „Bude u nás na oběd.“ A mluvě již jen s kuchařem, zostra spustil: „Bude–li pak co k jídlu, když se pořád touláš a lelkuješ! Marš do kuchyně!“

Kuchař salutoval a zmizel v kuchyni. Pán jeho se vrátil do pokoje.

„Bude u nás na oběd,“ opakoval si v duchu Šedivý. „To jistě ona, Maternová. To si ji tedy asi nechá. Vida, čiperná panenka bude urozenou slečnou.“

Zvolna sestupoval ze schodů, a přemýšleje o tom všem, bral se zvolna zase ulicí dolů. Když docházel na konec, ohlédl se. Vtom spatřil vycházeti z onoho zahradního domu pátera Vrbu a milčického rychtáře. Šli sami, bez panny Maternové. Počkal na ně.

IX. NA NOVÉM SVĚTĚ

Po poledni, po obědech, když přišla posluhovačka a začala v kuchyni pana Materny z Květnice nádobí omývati, vyšel odtud Ignác Ceypek bez vařečky, bez zástěry a rovnou do salónů páně. Dopoledne byl osobním sluhou pana obrstwachtmistra; nyní nastupoval třetí funkci u pana barona, jak také starému šlechtici z Květnice říkali.

Jako onoho času měli Morzinové, Černínové, Pachtové a jiní rodové šlechtičtí v našem království své kapely či „bandy“, skládající se namnoze ze služebníků a domácích ouředníků (dobrá znalost hudby pomohla nejspíše do vrchnostenské služby), tak měl starý Materna z Květnice, šlechtic bez panství, svou kapelu či „bandu“ v Ignáciovi Ceypkovi. Proto mu také někdy žertem i zlomyslně říkali „baronova banda“. Ceypek hrál velmi hezky na housle, lépe nežli jeho pán, veliký milovník hudby, a také na flétnu pěkně pískal. S pánem svým zpravidla hrávali odpoledne. Ale než došlo na duo, měl Ceypek pokaždé sólo; a na to vešel také dnes po obědě do prázdného salónu, kdež usedl na židli u chladného krbu. Dvéře do vedlejšího pokoje byly otevřeny. To byl pánův, kam vždycky po obědě přišel z jídelny si zdřímnout.

Ceypek sehnul hlavu i hřbet, nebyl už nejrovnější, spustil dlouhé, sepjaté ruce mezi poroztažená kolena a čekal na pána. Dnes dlouho nešel; dnes bylo všecko z pořádku. Bodejť „bis“ hrozinek! Nedal mu jich, a přece ryba chutnala, a ty „floky“ také, a bral dost, od repetice. A tu pannu pobízel. Ta má krásný hlas. Kde se tu vzala, je–li opravdu příbuzná, a že tu snad ostane! Proč mu pán na konec oběda poručil, aby vzkázal zahradníkovi, že mají hosta, a aby on, Ceypek, dal trochu zřídit „pokojíček“. Tak říkali nevelké jizbě v rohu, hledící do zahrady. Ceypek seděl nahnutě a nehnuté, jako by dřímal. V salóně a kolem ticho. V okně, na plném poledním jarním slunci poletovala moucha samojediná, jako divá sem tam v klikatém letu. Na leštěné podlaze chvěly se pruhy zářivého světla a v něm oživly také barvy květovaných čalounů i generál Laudon a jeho kůň na kolorované rytině na zdi.

Vtom se Ceypek rychle vzpřímil. Vedle v pokoji se ozvaly kroky a bylo slyšeti, že tam někdo spouští žaluzie. Průzor do pokoje se rázem ztemnil. A také v salónu se plné světlo ztlumilo, jak Ceypek spustil žaluzie. Pak usedl zase na židli u krbu a čekal. Funkce jeho nastávala. Vedle ještě kroky. Pán jde k pohovce, lehá na ni. Bylo slyšeti, jak supá, jak se vrtí, až to v pohovce rachotilo; teď se utišil. Už se pohodlně natáhl, leží.

Ceypek vztáhl dlouhou svou pravici po šňůrce stojacích na krbu hodin a hrací jejich stroj spustil. Kovové zvuky, slabé, ale lahodné, jako nepronikavá, příjemná vůně, sladce vyznívající, linuly se do ztemnělého pokoje vedle. Stará vojenská píseň o princi Eugenu Savojském začínala loudit sen na víčka starého pána.

Zatím jeho „banda“ seděl a díval se na hodiny, na jejich mytologické figury, jimž nerozuměl a jež teď v zášeří pozbyly svého lesku; když píseň dozněla, zatáhl podruhé. Ve stroji hrklo, zavrčelo, a již se ozval laškovný menuet. Tím obyčejně Ceypek končil své sólo, neboť pan obrstwachtmistr při menuetu usínal; ale dnes sebou ještě vrtěl, a tak do třetice.

Z Dona Juana rozkošné dostaveníčko musilo na pomoc. Znělo tichem, příjemným šerem, do něhož tu tam u oken a žaluzií probleskoval zásvit zářícího poledne, a účinkovalo. Vedle v pokoji se nic už nehnulo; starý šlechtic ležel a spal, a hodiny ještě hrály. Když árie doznívala, Ceypek se na ně nedíval, nýbrž seděl jako prve shrben, s hlavou nachýlenou, a když poslední tón vyzněl, koncertista již klímal. Hlava mu padala, až se černá mašle v týle třásla, bradou do prsou níž a níže. Šero a ticho; a jím teď místo Mozartových harmonií ozval se chvilkou chrapot, tu i tam. Tam silnější. To bývalo zpravidla denně první duo starých vojáků.

Mladé Maternové hořely ještě tváře a oči se jí živěji leskly vzrušením i teď, kdy osaměla v nárožním pokojíku. Tam ji starý pán po obědě zavedl a rychle odešel, pověděv jí, aby si tu odpočinula nebo zahradou se prošla, že tam může beze všeho jako doma.

Osaměvši rozhlédla se nejprve oknem ven, pak pokojem. Oknem viděla do stromů a pokoj byl malován, jak se jí zdálo, tuze pěkně (u nich i na faře měli vždy pokoje jenom vybílené) a měl tuze pěkný nábytek. Jen postele tu nebylo. Ale zrcadlo nescházelo. Podívala se do něho a pak se posadila u stolku do pohodlného křesla, jakého ani nebožtík pan farář neměl. Myšlenky jí sem tam těkaly. Zběhloť se toho tolik za těch několik chvil.

Od včerejšího večera začala o neznámém strýci jinak smýšlet i o svém šlechtictví, zvláště pak dnes cestou, když ten mladý pán jí vypravoval o těch šlechtických dámách. Pak uviděla takového pána, jeho byt jí se zdál nádherný, a to, co jiní jí jen naznačovali nebo malovali, začínalo být pravdivým, skutečným. Začínala pevně doufat, důvěřovalať v moc velebného pána, těšila se, že nepůjde do služby, jak jí to doma mluvili. Ale pak, když si jí ten starý pán, její strýc, hrubě nevšiml, když začal sebou škubat pro tu němčinu, začala se lekati, že je po všem, že musí zase zpět, a tu se rozplakala.

Nebýti toho starého pátera a milčického rychtáře, kteří se jí tak zastali! Jak Vavák navrhl, aby se urozený pán přesvědčil, aby zazpívala, tu se jí uvolnilo. A když urozený pán váhav přece svolil, chutě šla ke klavíru a sedla k němu s odvahou. Začala hrát, nebylo to nejslavnější, ale když zazpívala, když strýc uslyšel její hlas, byl velmi překvapen. Jak dozpívala, neříkal už, že to nejde, ale aby tu tedy Theresia prozatím zůstala, když nemá kam jíti, jak mu prve Vavák vyložil, že bude hledět, aby jí nějaké místo opatřil.

Při obědě, když s ní sám seděl, nebyl už tak přísný a všímal si jí dosti přátelsky. Vyptával se na svého bratra, jejího otce, nadhodil, že byl hodně umíněný, on, major, že mu dobře radil, ale on že neposlechl, pak že z toho měl. Ale nedolíčil co a jak. Rézinka však rozuměla, vědouc z domova, že major byl proti ženitbě otcově, že mu radil nějakou starší slečnu, ale bohatou, ze šlechtického, úřednického rodu. Když si vzal otec dívku měšťanskou, její matku, rozhněval se starší bratr. Vojenská služba zavedla jej do dalekých zemí, poté koncem sedmileté války došla klamná zpráva, že zahynul. Když se ukázalo, že je živ, myslivec Materna mu psal, ale bratr neodpověděl. Teď neteři vytýkal, že otec nikdy nepsal, že nedostal nikdy od něho psaní. Přitom ji pobízel, aby jedla, na lepší kousky jí ukazoval a ptal se, jak jí omáčka chutná, tu že on poradil, pak zase na otce se ptal i na jejího bratra, že ho měli dát na vojnu; o nebožce její matce se však ani slovem nezmínil.

Pak zase o hudbě začal a pojednou o němčině, že se v Praze musí učit, že by to bez německého jazyka nešlo, a co ten farář dělal, když si ji vzal na starost, – že ji v tom nevycvičil; a francouzsky že se musí také naučit, aby mohla číst francouzské knihy, aby prohlédla, oči otevřela, jistěže ji ten farář jen ve tmách držel, to že oni rádi. Tu tam se ve své řeči zarazil, když se mu nedostávalo českého významu. Někdy nastrčil za něj francouzské nebo německé slovo. Panně Terezii to bylo jedno. Ona byla jen ráda, že zůstane, že nebude muset do služby, že bude, že je neteří takového pána. Myslilať, že se strýc nadobro rozhodl. Nerozumělať, co P. Vrbovi po německu řekl, že si ji tu prozatím nechá, že pak uvidí. A tak v tom radostném vzrušení ušlo jí mnoho ze strýcovy řeči při obědě. A také lecčemus nerozuměla. Ale pozorně naslouchala.

Teď spočívala v pohodlném křesle. Pojednou naklonila hlavu nalevo. Zdáloť se jí, jako by nějaké zvuky jí o sluch zavadily. A zněly lahodně, ale tak slabě, jako vzdálené, takže plné melodie nemohla postihnouti. Pak rázem umlkly a kolem nastalo zase nerušené polední ticho. Panna Rézinka v něm dlouho nevydržela. Vyskočila pojednou, prohlédla ještě tu tam leccos v pokoji, pak vyšla ven, na chodbu, a zamířila ke dveřím, vedoucím, jak tušila, do zahrady. Dostala se na taras dlážděný ohromnými pískovcovými plochami, vybíhající prostřed, zrovna přede dveřmi v obloukový výstupek. Z tarasu, na jehož koncích vpravo vlevo stálo po soše z pískovce na takovém též podstavci, vedly široké schody dolů do zahrady. Nad tou Rézinka, hned jak na taras vykročila, užasla tak, že rázem stanula plna udivení.

Pod ní spousta stromoví na půdě celkem mírně se svažující, tu v lipových alejích, sem tam se křižujících, tam skupené v celý hájek nebo přistřižené v arkádách rovněž přistřižených, onde, při zdech volně rostouc rozložitě do mohutných korun jako v lipových alejích.

A všecko, stromy, arkády, skupiny různých křovin na volných prostorách i půda namnoze, skoro všecko ještě holé, většinou zahnědlé od světlejšího tónu až do tmavého, čokoládového. Jen sem tam prorážela jako skvrna tmavá zeleň nějaké křoviny nebo jehličnatého stromu nebo břečtanu na zdi i u stromů, nebo okřívající trávník, nebo svítila se teď v plném slunci tu onde křovina i sem tam nějaká koruna prvním zelenavým přísvitem zlatových puků a prvních lístečků. Nade vším zářící vzduch, nebe tmavomodré jako v létě. A všude klid, jehož nerušily ptačí hlasy, ostatně teď v poledne nezvučící plným sborem. Ale stínu ještě všude málo. Vším tím hojným rostlinstvem, za léta jistě hustým a stinným, byl dost volný rozhled rozlehlou zahradou, na balustrády nízkých taras, na šedé jejich sochy i na sochy mezi stromy a v křovinách, i na různé stavby. Vpravo, v pozadí pronikalo několik nevzhledných domů (čelem hleděly do Ječné ulice). Než mladá Maternová všímala si věcí méně obyčejných. Zrak její těkal po různých pavilónech, altánech i chrámcích, sochách a skupinách, až utkvěl v pozadí (myslila, že je to až na samém konci) na nějaké jeskyni šedých skal pod krásnou skupinou starých stromů. Zahrada byla tak rozlehlá a zarostlá, že kromě oněch domů žádných jiných v sousedství nebylo viděti. Nebylo tu jako v hlučné Praze, nýbrž jako v nějaké rozkošné poušti, a pannu Rézinku, jež prvá svá léta v lese strávila, to osamělé, tiché místo, plné stromů a křovin, tím mileji překvapilo.

Slečna, v maloměstském ještě obleku, v červených punčochách, ve střevících s červenými opatky, v květovaných šatech s rukávy po lokte, rozhlížela se chvíli, volně, i zrak rukou zaclánějíc; pak zašla k sochám vpravo vlevo. Byly nějaké bohyně, pokryté tu a tam už žlutavým lišejníkem. Poté se zas vrátila doprostřed, až se dala po schodech dolů. Byla by tak učinila, i kdyby jí byl strýc prve neřekl, aby se volně prošla zahradou.

Kráčela písčitou cestou, alejí, v zářícím světle i nehnutých stínech. Nejprve se zastavila u tiché bezvodé fontány na konci aleje; pak šla dále, zpočátku se ohlížejíc po strýčkově domě, až na něj zapomněla. Chodila sem tam cestičkami, sestupovala mezi balustrádami po stupních teras, hleděla na sochy, kráčela arkádami a zase stromořadím, stavovala se u pavilónků, na jejichž prazích leželo sváté suché listí, jejichž žaluzie byly ještě spuštěny, nebo okenice zavřeny; podivila se většímu stavení na volnější prostoře stromy lemované (bylo hraběcí divadlo v antikizujícím slohu), až pak na okamžik usedla na lávku pod stromy na malém pahorečku zrovna proti soše rozmilého klučiny s křidélky, s lukem a šípem v ruce a s toulcem přes plece. Líbil se jí, ale neznala ho, a jak zhlédla, že na podstavci něco vyryto, přiskočila a jala se čisti ne bez namáhání, tak jak bylo psáno:

Qui que tu sois, voici ton maître,

il l’est, le fut, ou le doit être.

Ale nerozumějíc, ani nedočetla. Šla dál z chlumku dolů, cestičkou do háje; v něm prostřed do kruhu stálo několik kamenných sedadel a prostřed nich vypínal se nějaký oltář zčásti mechem i žlutavým lišejníkem zarostlý. Z háje patrně „posvátného“ slečna Terezie pospíchala. Zdáloť se jí tu nějak smutno. Nezdržela se, nežli co se plaše rozhlédla a co si utrhla několik podléštěk pěkně se promodrávajících z uschlého listí. Zacházela bezděky dál a dále. Dosud nikoho nepotkala. Prve spatřila, tam od fontány, směrem k oněm obyčejným domům, velký skleník na slunci se prudce lesknoucí a u tohoto skleníku dva mužské s ženskou. Ale těm se schválně vyhnula.