Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 7

Zpočátku také na nikoho nevzpomněla, všecka jsouc zabrána nevídanými věcmi. Ale pak jí připadlo, jak by holky u nich se divily a jak by vykřikovaly, kdyby to všecko viděly. A pak, když to neb ono neznala, nač to ono staveníčko, a když sem tam také nápis viděla, jako tam u toho nahatého chlapečka, vzpomněla, škoda že tu není pan Šedivý, ten že by jí všecko vysvětlil a ještě by se zasmála.

A takhle v létě, až to bude všecko zelené, až všecko pokvete, květiny, růže, až ty altánky a lusthausy budou otevřeny! A panstvo až tu bude! – V duchu se na okamžik zarazila, ale hned jí připadl strýc baron, ten že je také z panstva, a ona… Bezděky stanula a v blaživém, povznášejícím zatrnutí rozhlédla se kolem.

To bylo v aleji ovocných stromů, třešní a jabloní, plných už pupenců, mízou lesklých, ještě nerozpuklých. Vpravo vlevo byl nějaký palouček s křovinami. Na konec pak aleje zahlédla staveníčko, k němuž se rozběhla. Roubená chaloupka doškové střechy již omšené, osamělá v ovocném sadě, vetchá, sešlá, s malovanými okenicemi, jako u nich doma.

Hleděla na ni drahnou chvilku, obešla si ji, podívala se k oknům, pak i na kliku sáhla. Dvéře povolily. Stanula na síni, vkročila do světnice. Měla stůl s trnoži, židle, všecko jako u nich, ale ještě lepší, líp udělané a malované. Tak se děvčeti zdálo. Líbilo se jí tu; nezašla, nedivila se, ale bylo jí tu volněji. Ale hned poté se opět divila a pomyslila si, co ti páni – a jak divné věci jsou tu pohromadě. To stanula za chalupou na kraji sadu. Odtud již viděla zahradní vysokou zeď za starými, vysokými stromy. Mezi nimi stála skupina vrb. Svislé jejich větve se již prozelenávaly, ale nebyly dosud tak husté, aby mohly zacloniti čtverhrannou mříž, obklopující nevelkou prostoru, keři vysázenou s kameny a pomníky. Totě jako hřbitov!

Mladá Maternová nechtěla ani svým očím věřit. A když všecko spatřila zblízka, teprve se přesvědčila. Mříž krásně kovaná, zvláště vrátka; za nimi prostřed hřbitůvka na podstavci andělíček opřený o zhaslou pochodeň, skloněný nad popelnicí se zlaceným lesklým nápisem. Ale kříže nikde. Obešla kolem, pak když vrátka skřípajíce povolila, vstoupila. Pomníky nevelké, všecky skoro stejné; mezi nimi růžové keře a tam na tom pomníku ten nápis! Říkala si ho v duchu, jak bylo zlatou literou psáno: „Aux Manes de mes Amies.“

Zase nerozuměla. Sklonila se k pomníkům. Na tom pod vytesanými růžemi zlaté písmeno, na tom, také pod květy, dvě litery, na onom také dvě a tak na všech kamenech, litera, dvě, někdy prostě vedle postavené, někdy spletené; nikde však celého jména. Proč? Co je to? A co ten nápis tam?

Z výše, korunami starých stromů i hebkými ratolestmi smutečných vrb prošlehovaly paprsky zlatého světla a chvěly se na rokokové mříži kovové, na náhrobcích zašlých lásek, na mládnoucím pažitu, kolem nich a růžových keřích, i na mladé, svěží dívce, zamyšlené, netušící. Vzduch zářil a tichem kol ze stromů, z křovin zvučelo ptačích hlasů přehudání, veselé, jarní, neúnavné.

Domů si nesla slečna Terezie kromě kytiček podléštěk ještě kytici fialek. Nalezla je za hřbitovem podél zdi pod křovinami. Za chvilku měla kytici. Když vyšla ode zdi na volnou prostoru, poznala, že si zašla, že od skály a jeskyně, kam mířila, se hodně vzdálila. Zato byla blíže domu, nežli se nadála. A teď si také po slunci všimla, že odpoledne zatím značně pokročilo, že nežli došla hřbitůvka, se dlouho toulala. To pán, či strýček její jistě již je vzhůru. A tam, k jeskyni a jinam, kde nebyla, však se tam ještě podívá. Do schodů na taras před domem jen vběhla. Nejprve chtěla do „svého“ pokojíčka, ale že zahlédla na konci chodby v otevřené kuchyni Ceypka, zašla přímo k němu.

Starý Ignác vydřímav se měl teď intermezzo. Zase kuchařil. Vařil kávu. Pán už také nespal, ale byl zaměstnán návštěvou, jež přišla mimo nadání. Tím duo na housle odročeno naneurčito. Starý kuchař uvítal pannu vlídně, nejvíce pro její krásný hlas. A pak se mu začala ještě více líbit. Prosila o vodu pro fialky, že je dá panu strýčkovi („Tak přece!“ pomyslil Ceypek), a když fialky dávala do vody, nabídla jemu tak hezky tu druhou kytičku. A mluvila, švitořila o zahradě, vyptávala se, a nejprve na hřbitov. Tu však valně nepochodila; Ceypek nevěděl nebo nechtěl říci, a vtom jak zahlédla, že chce mleti kávu, chytla mlýnek a dala se, ač se bránil, do mletí. A zase povídala, že u nich na faře kávu také někdy vařili, ale milčický rychtář, ten že na ni nedrží, že jí říká asiatská strojba. Ustala smějíc se a Ceypek se také smál, stoje nad ní, a díval se, jak zase spustila, a poslouchal žasna, jak mluví neť pana barona o smetaně, o farských kravách a jejich mléku. Chtěla ještě něco o nich říci, vtom sebou Ceypek trhl.

Pan obrstwachtmistr se znenadání zjevil opodál dveří. Vyšel něco říci, a tu ten obrázek v kuchyni! Slečna u mlýnka a s kuchařem. A toho důvěrného smíchu! Nejprve se major na Ceypka rozkřikl; starý Ignác stál jako struna, mrkaje očima. Pak neteři ostře řekl, takhle že to nejde, že to se nesluší, aby šla, a ukázal na dvéře nejbližšího pokoje, tam aby počkala, až ji zavolá, aby dřív nevycházela. Poslechla mlčky. Hlas strýcův ještě se chvilku ozýval. Pak umlkl, ale zanedlouho ozval se opodál, jistě v sousedním pokoji. Bylo mu rozumět i druhému hlasu, jenž zněl zvučně a silně. Mluvili německy. Ale ten druhý, host, ten častěji nežli strýc sem tam slovo i celou větu po česku prohodil. Zase jí připadalo, proč se strýček tak rozhněval, pročže se to nesluší, aby s tím starým – a proč ona má tu v pokoji zůstat, až ji zavolá?

Ale vtom zvedla hlavu a naslouchala. Ozvalť se vedle hlasitý smích těch dvou jadrných hlasů a vtom zaslechla strýce, jak po česku řekl:

„No to byla ještě sukcesionsvojna! Kdepak!“

A ten druhý, neznámý, odpověděl:

„Od těch čas sloužil. Tak byl starý. A ten mě z těch strašidel vyhojil!“

„A že se jich báli!“ Strýc se smál z plna hrdla.

„No to jsem byl ještě kadet a měl jsem toho plnou hlavu, co mně tam ti liščí jezuviti, a všem ve škole, nacpali strašidel a dušiček. To vědí sám, jak chtěli, aby každý byl dubový.“

„Tak to by byli nešli v noci ani za děvčetem!“ Strýc se dal zase do smíchu. „Kdepak za děvčetem! Já bych byl každým krokem s hrůzou čekal, že mne nějaká dušička chytne za pačesy.“

Zase smích a zase to šlo chvíli německy, až se ten druhý ozval svým rezonujícím způsobem zase po česku:

„Není možná nahoru. Není času. Ale rád bych se na sněm podíval, a ještě radši bych stavům poradil stran těch apanagírovaných knížátek a hrabátek říšských, co zde v Čechách svůj chlebíček nacházejí, skvostně se vyživují, že jich pořád přibývá, že již jich je jako štěnic –“

Panna Rézi tomu všemu nerozuměla a pomýšlela jen, kdo to asi je. Čekala chvíli, až pak vstála a šla opatrně ku dveřím. Chtěla se podívati, co dělá starý Ignác, nezlobí–li se, že dostal kvůli ní. Chvilku stála váhajíc u dveří, pak je tiše otevřela, vyhlédla ven; ale vtom na chodbě u vedlejšího pokoje se ozvaly hlasy. Uskočila, nezavřela však úplně. Skulinou zahlédla nějakého napudrovaného oficíra v bílém fraku se šůsky červeně vyloženými, s kordem po boku a třírohým kloboučkem pod paždí. Poroučel se naposled starému Maternovi, jenž jej vyprovázel. A ten oficír mladý, statný, a žádný starý pán, jak se prve Rézi naslouchajíc domýšlela! A ten se bál strašidel! Divže se nezasmála. Když zašel na schodech, když strýc zase zmizel v pokoji, zavřela nakvap dvéře a usedla na židli. Dlouho nečekala.

Strýc přišel, ale nějak veselejší. Domlouval jí sice zas, mírněji však, byl dobré míry, že nesmí s kuchařem tak kamarádsky, to že je sluha, ostatně, že jí dá instrukci, aby nezapomněla, u koho je a kdo ona je po otci, a aby jemu, strýci, neudělala hanbu. S němčinou že to začne hned zítra a francouzsky, to že dojde také na řadu, zítra že objedná švadlenu a modistku, takhle že ona, Terezie, také nemůže zůstat, a nóbl móresům že se musí naučit, aby nebyla jako selské děvče. Zarděla se, ale živě a chutě přisvědčila, když se jí strýc zeptal, chtěla–li by se také zpěvu učit. Když ji poté vyzval, aby šla svačit, a ona odvážila se mu nabídnout kytici fialek, vyjasnil líce, pokývl hlavou, a opakuje: „Charmant! Charmant!“ přijal svazek vonných kvítek, jež mu s nelíčenou prostomyslností a s ostýchavým úsměvem podala.

„Zato uslyšíte náš koncert,“ dodal vlídněji, ale ne bez blahosklonnosti.

Tak se stalo. Hned po svačině, nežli „koncert“ začal, podařilo se Tereze, jak strýc na okamžik odešel do svého pokoje vyhledat partesy, zeptati se tiše starého Ceypka: „Už je dobře?“

Přikývl, usmál se, a plaše se ohlédnuv, odvětil, mrkaje očima jako ve strachu:

„On je pan obrstwachtmajstr hodný.“

„A kdo byl prve ten pan oficír?“ kvapně dodala šeptem slečna Terezie, ohlížejíc se po dveřích strýcova pokoje.

„To byl pan obrlajtnant Jeník rytíř z Bratříc,“ šeptem a úkradkem starý Ignác odpovídal, klada pravou dlaň ke koutku úst. A zase jakoby nic, rovnal pulty a stavěl k nim židle. Když starý šlechtic se vrátil, nesa partesy, bylo v pokoji ticho. Jen Ceypek je rušil, jak mazal šmytce kalafunou. Slečna Terezie upírala oči na Laudona. Obrstwachtmistr pohleděl pátravě po obou, pak, klada noty na pult, oznamoval spokojeně:

„Boccherini, Opus acht, Theres, krásná věc. To uslyšíš! Habt acht!“

X. POLITICA

F. Věk první noc v Praze dobře nespal. K ránu pak, ještě za šera, probudil jej hluk na dvoře, hlasy podomků i formanů a dusot koní, jež zapřahali. Vstal mnohem časněji nežli doma. První, co mu na mysl připadlo, byla jeho večerní návštěva. V nevalné náladě sestoupil do hostinské místnosti. Když snídaje uvažoval, co dnes, kam se všude podívá, vzal také v úvahu Paulino pozvání, aby brzo přišel. Jindy by jistě již dnes tam pospíchal. Ale po včerejšku neměl ani dost odvahy, ani chuti.

Pojednou však nechal všeho uvažování, jak zaslechl z první místnosti, z formanky, známý hlas, jenž zvolal živě a vesele již ve dveřích:

„Tu je! Salvě, příteli!“

Věk se čile obrátil a vyskočil vstříc Šebestiánu Hněvkovskému, mladíku urostlému, plných, zdravých tváří, v punčochách a střevících, ve fraku hřebíčkové barvy se širokými šosy a vysokým límcem. Mladý jurista měl pudrované vlasy pečlivě upraveny, zvláště vuklíčky. Přátelé se již dvě léta neviděli. Ze shledání měli oba radost. Obzvláště Věk byl potěšen, že mladý jurista za ním, venkovským kupcem, přišel, a že se vůči němu nijak nezměnil. Došlo ihned na vzájemné dotazy.

Věk měl dosti co vysvětlovat. Oba mladíci v živý hovor zabráni si ani nevšimli, jak těch několik hostů touto ranní dobou tu u stolu sedících se po nich ohlíželo; ten divě se a žasna, onen s úsměškem a všichni tak proto, že ti mladíci slušně odění a patrně vzdělaní po česku rozmlouvali.

Hněvkovský také vyřídil od Helda pozdravení a vzkázání, že by byl teď ráno přišel, ale že nemohl, že se však sejdou odpoledne v Expedici. Hněvkovský bezděky zabočil, jaký je Held muzikus a jaké má štěstí pro svou hudbu, celé zaopatření u křížovníků a ještě takové krásné hodiny jako u rytíře Neuberka, zná–li ho Věk, že má palác v Panské ulici, tam že Held učí slečnu baronovu, vnučku nebožtíka rytíře Jana Neuberka, u něhož Kramerius býval bibliotekářem, však že tam dosud někdy dochází, a tu hodinu Heldovi že také opatřil. A živě dodal:

„Tam bych se ti chtěl podívat! Tam ti mají českých knih! Nebožtík rytíř Neuberk, to byl poctivý starý Čech, ten sháněl staré naše knihy, a každou ve dvou exemplářích, víš, měl dva syny, a když nešlo jinak, opisoval sám a tiskl. To bys měl Krameria slyšet, jak starý pán maloval titulní listy k nerozeznání, a měl ruční pres, a s Krameriem tiskli. Nedal si ani v nemoci pokoje. Měl podagra, prsty mu zkřivly, ale opisoval pryč staré české věci. Však toho také sebral!“

Ale vtom už pleskl Věka zlehka po ruce a pravil:

„Tak tys už principálem; kdy se tedy budeš ženit? Máš–li už nějakou Bělu nebo Zdiborku?“

Ale vážnější Věk do toho žertovného tónu netrefil. Usmál se, zakroutil hlavou a brzy se uhnul, tázaje se na profesora Vydru.

„Semper idem, pořád stejný, a pořád samý oheň. Potkávám ho někdy; vždycky mne zastaví, a také někdy u něho bývám. A pořád –“

„Dimidium animae!“ doplnil Věk s úsměvem, rád si připomínaje milého učitele.

„A jediný miláčku! Ano. A víš–li co, půjdem k němu.“

„Chtěl jsem ho navštívit.“

„Tak pojď.“

Věk zavolal hospodského. Ten začal německy a míchal pak němčinu s češtinou, ač Věk jen česky s ním rozmlouval. Když šli ulicí a kolem se většinou samý německý hovor rozléhal, mínil mladý kupec, že teď teprve vidí, jak je Praha německá, že to nejlíp znáti, když člověk přijde z české krajiny. Poznání to jej nemile dojalo.

„Je, je,“ vpadl Hněvkovský, „ale jak by nebyla, když ze škol, z radního domu i také z kostelů náš jazyk vytiskují. A kromě toho je dost a dost takových darebáků, kteří na ulici při společném shledání se za češtinu stydí jako za dědkův kabát, třebaže se naučili jen trochu žvatlat z německých románů a komedií. A češtině nic nerozumějí, nevědí, co v ní je. A ti ostatní – ti jako opice za těmi pány a gebildeť.“

„Jdou tam, kde je víc,“ mínil Věk.

„Ti všichni proudem pohodlí plují.“

„Kdybysme měli Klopstocky, Bůrgery, Lessingy, ale my –“

„A to se musí právě dokázat, že Čechům náležitá poesis neschází. Musíme na Parnas! či myslíš, že by Homér beze všech předchůdců došel své dokonalosti?“

„Veršuješ!“

„Skládám verše a básně, začínám cvrlikat a jiní také, jako můj krajan Nejedlý; je v logice. Ten ti už začal po německu, o Hermanu a Thusneldě, tak se do němčiny zabořil.“

„A kdo ho obrátil?“

„Kdo? Vydra! Ale,“ dodal pojednou Hněvkovský, „před Vydrou nezačínej nic o revoluci a Francouzích, to by se zle rozdurdil. Na revoluci, na toho nového ducha svobody; a frajgajsti a šengajsti, víš, by také dostali.“ Hněvkovský se usmál a dodal: „A kdybysme se v Expedici setkali s Rulíkem, také se nezmiňuj. Dobrý našinec, ale víš, býval u jezuitů.“

„A což Kramerius?“

„Myslím, kdyby tak směl psát, jak by chtěl! Ale on pořád pamatuje na toleranci. Ostatně teď má jiné starosti; bude–li přec vojna s Průsakem čili nic, a jak bude v Turcích, budou–li dále válčit nebo nastane–li pokoj. Ale hlavní věc je teď –“

„Jak bude u nás.“

„To, brachu milý, je jedna řeč o korunovaci, a naši všichni, Vydra, Kramerius i Procházka, a všichni z toho pro nás mnoho očekávají, že s novým králem nastanou i nové časy i pro český jazyk.“

Zatím už zabočili Prašnou branou do Celetné ulice. Hněvkovský dále vykládal všelijaké drobné noviny příteli venkovanu, jenž se zvláště zajímal o Českou expedici. Mladý právník mu vypočetl, kdo tam všechno pravidelně v pátek chodívá, jací znamenití mužové, že se tam také seznámil s Pelclem. Věk se zeptal na Tháma, jak ten tam často chodívá.

„Neviděl jsem ho tam už dávno. Snad jsou v tom Schönfeldovy noviny.“

„Ale viděl jsi ho jinde. Jak se má, jak vypadá?“ ptal se Věk dychtivě.

„Oh pane, ten obživl, co je zas v Praze,“ dí Hněvkovský.

S patrným obdivem o něm mluvil, jak je činný pro české divadlo, jak píše a překládá. „Ale,“ dodal vážněji, „kdyby se měl líp v domácnosti.“

Vida, jak Věk hbitě po něm oči obrátil, doložil: „Živí prý celé ženino příbuzenstvo, a to ho souží.“

„A ona –?“ Ale při té otázce hleděl Věk před se, neodvažuje se příteli do očí se podívat, ač ten o jeho lásce nic nevěděl.

„I – když byla němá, byla prý hodnější,“ odvětil Hněvkovský ne bez úsměšku. „A samý prý nepořádek. Toť taková komediantská rodina. A ona, žena, nechce ho prý nikam pustit. Hodně se zklamal. Tak má peklo.“

Věk zaražen ani nehlesl. Včera Paula žalovala, teď slyšel stížnost z druhé strany. Neodvážil se nic namítnout, aniž pověděl, že byl včera u Thámů. Nejtížeji mu padlo na mysl přítelovo slovo, že se Thám hodně zklamal. Jemu, Věkovi, včera večer to také připadlo. A dotklo se ho to trpce, poněvadž v tom zklamání bylo i jeho zklamání. Iluze, jakou choval o Paule, tím utrpěla. Včera se tomu poznání ještě bránil, omluvy hledal. Teď opět slyšel.

Šel nevěda chvíli mlčky, naslouchaje jen napolo, a také si tak jako dosud nevšímal ulic, jež oživly plným ruchem. Formanské povozy vysoko naložené rachotily; je předháněly kočáry zasklené i otevřené pradivných podob a nátěrů na ohromných perách. Ze směsi hlasů občas pronikl zvuk píšťaly muže preclíkáře, jenž, maje preclíky na zádech, na tyčkách, nesl nadto dlouhou tyč plnou preclíků. Na nárožích ozývalo se táhlé volání prodavačů uzenek: „Warme Würst! Warme Würst!“ i brebentivý hlas starých prodávajících židovek. Stály se zbožím pod paždí i v ruce tu tam na ulici, do jejíhož šera spouštělo se po jedné straně po střechách, po zdech světlo jarních paprsků, v těchto těsných a stinných místech jasnější a zlatější.

Na volnějších místech, kde stáli prodavači deštníků pod roztaženými červenými deštníky, u kašen, vlastně u dřevěných kádí, do nichž crčela voda ze dřevěné trouby, rozléhal se smích i štěbet děveček a služebných žen stojících u puten a konví. Od takové kašny pronikl, jak šli kolem, důrazný výklad služebné holčice, jež nějaké obstarožné ženě dobrou vyřídilkou ostře sázela:

„Nemusej frajlinku tak vartovat, je to cu moc; však on pan hausher jim za to kor nic nedá, ani kholt. A pan libhobr se taky vyglajchuje.“

Hlučný smích mladých služek přerušil další filipiku. Věk, jenž prve upozornil na německý ráz Prahy, chytl se, jak byl té chvíle roztrpčen, tohoto nového dokladu a řekl s jistou úsměšnou ostrostí:

„Slyšíš? To je řeč!“

„Jsou to děvečky a služebný lid!“

„A oč je to v rodinách lepší? Nahoře, v panstvu, u bohatých, na veřejných místech, všecko německé, a tady ten lid –“

„Je pravda,“ děl Hněvkovský, ale bez té starostlivosti; a odhodlaně dodal: „To se spraví. Musí se spravit. S lidem, to je jen tady. Však víš, že venku je jinak. Lid má řeč, chválabohu, nezkaženou. Měls tuhle slyšet, jak cenzor P. Procházka, víš, co staré české knihy znovu vydává, však jsem ti Dalimilovu kroniku poslal, rozuměls předmluvě,“ a Hněvkovský se významně usmál, „jak ti ten mluvil s nějakým sedlákem v Expedici; však byl zrovna někde od vás z Náchodská, horák takový. Přišel do Expedice, Procházka se s ním dal do řeči, a když ti tu jadrnou, štěpnou řeč, ta divná, zachovalá slova slyšel, divže se mu samou radostí nezakalily oči. ‚To je! To je jádro, to je síla!‘ opakoval Procházka latinsky a leccos si zapisoval, až se milý pantáta začal toho lekat.“

Věk však ještě odpíral:

„Ale nehne–li se to tady, v Praze! Praha je hlava.“

„Milý brachu, najednou to nejde. A přec už slyšíš i na ulici česky, a od lidí, že bys se nenadál. Jako onehdy. Jdu Ovocným trhem a takový pán přede mnou, na odpočinutí propuštěná dvorská rada, jde s nějakým mladým pánem, a mluvili ti česky! A pěkně! To jsem měl radost!“

A tu pak měl také Věk, když po chvíli stanuli v prostém, skoro nuzném bytě P. Stanislava Vydry. Zastali znamenitého profesora sedícího v staré, tmavé lenošce u stolu u knihy. Byl v černých punčochách a střevících, v tmavém kabátě, zapjatém až po krk, jejž objímal černý šátek vysoko až pod samou bradu. Na temeni hlavy černala se mu malá kulatá čepička kněžská, od níž se odráželo vysoké lysé čelo.

Věkovi se zdálo, že se Vydra za ta dvě léta nic nezměnil. Ze si zaclonil rukou oči, že jimi na chvilku mhouřil, toho si hrubě nevšiml. Vydra vstav vítal velmi vlídně Hněvkovského; na Věka upřev bystřeji zrak, zvolal:

„Aj, medle! Nemýlím–li se, krajan, z hradeckého kraje, můj bývalý žák, výborný kronikář! Odpusťte, miláčku, že mně jméno hned nepřipadá, mám si jich už na tisíce pamatovat.“

Věk potěšen, že si ho profesor pamatoval, přihlásil se a bylo mu na tváři i v očích viděti, jak rád, s jakou upřímnou úctou.

Mladí muži museli usednouti. Nejprve jednal profesor o Věkovi, o jeho osudu; mladý kupec nelíčené řekl, jak ho tenkráte profesorovo psaní těšilo, a Vydra se zase dobře pamatoval, co mu Věk po Hněvkovském vzkázal, jak bude doma, v novém svém povolání, pamětliv jeho, Vydrových slov a vlasteneckých napomenutí.

Profesor, připomínaje si to, spokojeně se usmíval a poklepal Věkovi na rameno, opakuje:

„Tak bude dobře, tak, gaudium meum. Jen vy mladí se nevzdávejte naděje a pracujte, buďte, burcujte. A bude líp, bude s pomocí boží a svatého Václava. Rozbřeskuje se, opravdu, není to mámení. A ráno se zhasit nedá, po ránu je den, a ne noc. A bude den. Však už teď je líp. Modlím se a děkuji pánubohu, že jsem se toho dočkal. Myslím, když ten filosof na trůně odešel, ti ostatní filosofové a mudrcové tohoto bezbožného času přestanou již bořit.“ To řekl ostře, jako vítězně, a dodal: „Teď se bude zase spravovat. A dojde na naše stará práva i na náš jazyk. Dilectissimi! Mám noviny od znamenitých mužů, a ti jsou zrovna za stav duchovní na sněme, pan arcijáhen hrabě z Bubna a pan velmistr křížovnický Suchánek, mluvil jsem s nimi, a včera mne navštívil pan kapitulní děkan Herites, a ti mne potěšili, a vás to také potěší, že se stavové již chystají na spis do Vídně, novému králi, tuze obšírný a důkladný, o všem, v čem se nám, duchovním i všem stavům, stala křivda.“

„Chtějí korunu,“ mínil Hněvkovský.

„A to se ví, to myslím, je již jako jisté, ale také aby se všecko zase tak uvedlo, jak bylo před Marií Terezií, rozumíte–li, abysme byli my zase svoji a nemusili se vším do té Vídně, aby naši staří úřadové byli obnoveni a práva stavů, a – jediní miláčkové –,“ to již byl v ohni, „aby náš jazyk mateřský, starobylý, byl zas uveden do škol a úřadů, jak bývalo.“

Vydra se odmlčel; Hněvkovský sebou hnul, jako by chtěl vyskočit, a živě zvolal:

„Doctissime! Kdyby pánbůh dal!“

Z hlasu bylo znáti i radost i ohlas obavy, jako by to snad ani možná nebylo. A Vydra jako v odvetu tomuto tónu, uhodiv se dlaněma do prsou, rozhorleně se ozval:

„Co jsme my? Nejsme–li Čechové? Co je naše království? Není–li české? A také–li slušno, abychom se svému jazyku odnaučovali kvůli jednomu muži, třebas korunovanému? A toho už není! A teď abychom se nehlásili? Podívejte se na jiné národy, na Uhry. Jim už všechny svobody vrátili.

A nečetli jste v novinách, jak také mezi našimi Slováky láska k domácímu jazyku se rozmnožila, že se ho horlivě ujímají? I my máme znamenitý počet vlastenců, a není možná pochybovat, aby náš jazyk svého místa nedosáhl. Věříte?“

„Věříme,“ řekli oba jako jedním hlasem, teď z plného přesvědčení.

„Kdo nemá důvěry,“ profesor pokračoval, „prohrál už napřed. Jen věřte, a budeme spaseni!“

Vztáhl k nim ruce, jichž se mladíci chopili v patrném vzrušení. Když pak byli na odchodu, řekl Vydra, vlídně se zas usmívaje:

„Jste mladí. Vy se těch lepších časů dočkáte. A vy, můj milý pane Věku, nezapomeňte na svůj úkol. A pozdravujte milý Hradec. A až zase přijedete do Prahy, navštivte mne, a kdybyste něco chtěl, pište, pište jen, gaudium meum.“ –

„To je zlatý muž, co?“ zvolal Hněvkovský, sotvaže na ulici vystoupili. Tváře měl ještě zardělé a oči se mu leskly. „Ten dodá mysli a ducha. Vidíš, ty škarohlíde. A ten něčemu rozumí a má zkušenost –“

„Mám radost,“ odvětil Věk s vyjasněnou tváří, „pravda. Ale víš –“

„Jaké ale!“ zvolal Hněvkovský nějak nedůvěřivě.

Vtom musel umlknout, neboť za nimi zarachotil buben, zaječela píšťala a ohlas přečetných, pravidelných kroků naplnil úzkou ulici. Vojenské oddělení se tudy bralo, s bubeníkem i s „fajfrem“, granátníci, lidé vysokého vzrůstu, ve vysokých beranicích, v uniformě celé bílé se zelenými výložky, v černých gamaších, v bílém řemení, s těžkou puškou a bodákem na rameni. Kolem nich byla tíseň, a v té se dostali Věk a Hněvkovský až ke Kamennému mostu. Mířiliť na Hradčany, jež pojal Věk hned ráno do svého plánu.

Na mostě se bezděky zastavil, aby užil vzácné mu podívané. Slunce zářilo. Vltava se leskla, vzduch byl čistý. Pohled mladého kupce smekl se po sochách, mostem, po jeho dvojím proudu lidí, po zacházejících granátnících, nad jejichž huňaticemi se na slunci blýskalo od pušek a bodáků, až utkvěl na stráních Petřína i Strahova dosud zahnědlých a jen místy nově zelených, a nejdéle na Hradčanech, na královském hradu i velebném chrámu Svatovítském, jež se jasně rýsovaly v projasněném vzduchu.

Co si v ten okamžik pomyslil, to nahlas řekl Hněvkovský, ukázav ke hradu českých králů:

„Až tam teď uvidíme korunovaci! Až tam náš král pojede v slavném průvodu!…“

Když se pak brali na Malé Straně opodál hlavní vojenské stráže, Věk ukázal na bariéru, o niž byly pušky opřeny a podél níž voják stráží přecházel.

„Podívej se,“ pravil Věk; „tady je ještě mádlo červenobílé, ale na Staroměstském rynku, na stráži, už je černožluté. Včera jsem si všiml.“

„Ale na Hradě, na stráži, všecko naše, české barvy. No, teď už je snad nechají.“

Všimli si jich schválně, když došli na Hrad, ale pak jejich pozornost upoutána něčím jiným, a to na třetím dvoře, kde spatřili panské kočáry, šlechticů i prelátů. Z povozů těch nejvíce je zajímal zasklený nádherný kočár, tažený čtyřmi krásnými hnědáky v řemení bohatě kovaném. Před nimi brali se dva běhouni v červených, premovaných fracích, po stranách kočáru dva hajduci, chlapi jako hora. Na kozlíku s rudou aksamitovou pokrývkou se zlatými třásněmi seděl kočí v bělostné vlásence s copem, vzadu na prkně stáli dva lokajové.

Hněvkovský znal ten povoz a poznal také pána v něm sedícího.

„To je kníže Lobkovic, nejvyšší maršálek.“

Jen dořekl, už potahoval Věka za rukáv a rychle, jako nedočkavě, dodal: „Pojď, pojď, tamhle budeme líp vidět.“

Prodíral se rychle lidmi, kteří tu stáli ve skupinách větších nebo menších, ke vchodu do Vladislavského sálu. Věk za ním. Dostali se dosti blízko, až po samu granátnickou čestnou stráž. Kočár za kočárem, každý s premovanými lokaji vzadu, s kočím na ozdobeném kozlíku zvolna předjížděly. Lokajové před vchodem seskakovali, dvířka otvírali, premovaný vrátný v paruce s lesklou holí v ruce klaněl se pánům, kteří vstupovali do předsíně Vladislavova sálu, aby jím prošli do sněmovní síně. Hněvkovský některé znal, jiné znali lidé v nejbližší skupině, také vyhlížející. Tak uviděl Věk nejvyššího purkrabí hraběte z Rotenbahnu i nejvyššího sudí hraběte Prokopa Lažanského. Před ním přijel mladý hrabě, na nějž Hněvkovský ukazuje horlivě také vykládal, to že je mladý Nostic, Fridrich, ten že ostře mluví pro stará naše práva, jak v Expedici povídali, a toho učili Pelcl, Saler a Dobrovský. Pojednou vystoupil z kočáru taženého vysokými vraníky kněz v slavnostní sutaně a v pláštíku.

„To je křížovnický generál!“ povídali vedle.

Hned za ním přijelo několik kočárů s deputovanými městy Prahy a královských měst; v jich čele vstupoval do síně pražský purkmistr. A zase přijížděly šlechtické povozy i kněžské a Věk slyšel jména domácí, cizí… Černín, Dobřenský, Mac–Neven, Hennet, Voračický, Cavriani, Vratislav, Kinský, Pachta, Buquoy, Kolovrat…

Starý hrad královský, donedávna tichý a opuštěný, záhubě jen jen ušedší, oživl ruchem, jenž ohlašoval ještě větší lesk a slávu.

A pod ohromnou klenbou mistra Beneše brali se hladce oholení pánové, napudrovaní, v tupetu, ve fracích vysokých, podivných límců, do starobylé sněmovní síně, kdež bradatí předkové v aksamitových sukních nejednou jednali o věcech vážných, ano osudných pro všecku obec Českého království. Nyní tam jednali změnění jejich potomci i cizinců potomci, všichni zajedno, na obhájení svých stavovských práv i českého státu, dlouho zanedbávaných i zkracovaných.

Hněvkovský maje na mysli, co prve u profesora Vydry byl slyšel, hleděl teď na panstvo a deputované potěšen, ano s nadšením a živě pak, když odcházeli, vypravoval Věkovi, jak před týdnem stavové sněm držeti počali a že při té slavnosti směli být i jiní, Kramerius že také byl.

„A vidíš, tu bylo vidět, že tu jsme, že není možná nás pominout, že my jsme v tomhle království byli první. První komisař, tajná rada nějaká, promluvil nejprve česky, když začínali, a přečetl z katedry královský reskript a postuláta také nejprve česky a nejvyšší purkrabí mu také napřed česky odpověděl, a pak německy. Ale co nemluvíš? Co zas –“

„Myslím na panstvo, jak teď jeli –“

„Zase nějaké ale?“

„Ano, ale to první, co jsem prve nedořekl.“

Vtom se Věk zastavil, pohleděl příteli do očí a pravil:

„Vzpomněl jsem si, víš, jak jsme čítali Rousseaua, jak jsme o něm mluvili a jak jsme spolu v Kanálce překládali Voltairovo veršování o svobodě?“

Připomenul tím Hněvkovskému dobu, kdy oba ve filosofii, nadšeni přednáškami svobodomyslného profesora Meissnera, pilně se zabývali francouzskou literaturou.

„Prosím tě, co,“ ptal se Hněvkovský, divě se.

Věk však, nedada se rušiti, mluvil dále:

„A teď si také vzpomeň, jak je teď ve Francouzích, jak tam šlechta a vysoké duchovenstvo svá privilegia –“

„Chceš také revoluci?!“ A Hněvkovský se zasmál.

„Ne, ale vzpomněl jsem si hned dole, to bylo to mé ale, jak jsme vycházeli od Vydry. Víš, co řekl, že chtějí stavové, aby bylo všecko jako dřív? Hned jsem si vzpomněl, jak u nás doma, když přišly noviny, že císař umřel, jak to oučinkovalo. Ke mně do krámu přicházeli známí sedláci a jiní lidé ze vsi, a každý, jak teď bude, že mají strach, že bude zase robota jako dřív, však že už na Opočně na zámku páni v kanceláři se smáli, teď že zas ti hřbeti – A justiciárové že nebudou, že je zkasírují.“

„Eh jdi, to není možná!“ vpadl mu Hněvkovský živě do řeči. „A ostatně, brachu, kdo se topí, chytne ruku každého. A my nechceme utonout. A stavové,“ a ukázal k Vladislavovu sálu, „víš, co Vydra povídal, že chtějí náš jazyk zase do škol a do úřadů. To je teď to nejhlavnější. Já myslím, že to jejich vynasnažování lhostejným a lenivým našincům k podpalu poslouží a zarazí všechny zhloupělé a urputníky. Ti teď přestanou myslit a mluvit, že český jazyk v Čechách už dlouho obydlí mít nebude. A my sami jako ostnem ponuknutí ještě s větším chtíčem a úsilím se vynasnažíme ve vlastenecké práci. Co, ty pochybovači?“ Věk místo odpovědi mu stiskl ruku.