Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 10

XI. PO KATASTROFĚ

Věk nedočkav se Tháma u divadla, zamířil rovnou do Staré rychty, domnívaje se, že Thám snad šel tam napřed. Nebyl tam, ostatní však společnost, jak mu ji Thám odpoledne ohlásil, v hospodě Věk zastal, jmenovitě Prokopa Šedivého, který jej hned poznal a srdečně uvítal.

V prostorné, prostě zařízené místnosti dobrušský kupec zdomácněl takřka okamžikem. Nikdo se tu neohlédl, neušklíbl, když se česky hlásil, nikde se tu němčina tak pánovitě neroztahovala, za všemi skoro stoly hovořili po česku, většinou samí Pražáci, sousedé a řemeslníci.

„Vlastenský“ stůl stál ve výklenku a ztrácel se skoro v oblacích dýmu, jak tu i všude kolem hosté z dýmek hulili. Senior a jako předseda stolu byl knihtiskař Antonín Zima, také spisovatel, starší už muž, v tupetu. Velká stříbrná tabatěrka blyštěla se před ním na stole.

F. Věk se k Zimovi hlásil nejprve. Byl rád, že ho osobně poznává, neboť dle jména ho dobře znal. Věděl o něm, že před desíti lety oslavil verši první české představení v Boudě, o korunovaci pak byl Věk se svou ženou, tenkrát ještě Marianou Snížkovou, na Zimově kuse Oldřich a Božena, u Hybernů, o kterém kuse se Mařenka tolik lekla, majíc pannu Prockou za Paulu, kterou pak skutečně uviděla. A také o tom Zimově kuse si na radost Věkovu zažárlila. Pro ty vzpomínky, bezděky, se živěji k němu hlásil nežli k ostatním.

Seděli tu Fryč Jan, měšťan, čtenář a odběratel českých knih, a Hamous František, sládek, pravý pan starý, ducatých, červených tváří, v zeleném kabátě a kvítkované dlouhé vestě, která se v pasu znamenitě klenula. Vedle něho dost se ztrácel vážný a suchý učitel Lumenda narudlých vlasů s copem, a z druhé strany herec Meruňka čiperných oček —

Věk se zmínil o Thámovi a celý stůl rokoval, přijde-li. Čekali ho najisto. A hned se také na divadlo dostali a hlavně o tom jednali, jak Teď bude, když stavové koupili od hraběte Nostice národní divadlo, Teď že vlastenské u Hybernů bude mít těžkou vojnu, kdož ví, obstojí-li Teď a vydrží-li. Mluvili o tom starostně, neboť běželo tu také o česká představení —

„A s Thámem by také bylo zle,“ prohodil vážně Šedivý. Nikdo neodporoval a Zima dodal:

„Bude; v národním či v Stavovském ho nevezmou, to ne. A když také —“ Nedomluvil, ale jako zkormoucen, starostně mávl rukou, a ostatní dobře rozuměli, že Thám není bez viny, když se dost nepamatuje —

„Kdyby divadlo U hyberňáků puklo,“ začínal Hamous, mluvil, jak byl sádlem zarostlý, chrčivě, „to nevím; jářku, vrchnosti o české hry nestojí.“

„A přece divadlo mít musíme!“ zvolal důrazně Šedivý. „V divadle se lidé naučí česky cítit, tam se otvírají našincům oči, když se hrají kusové vlastenských obsahů —“

„To by také u nás, jako venku, pomáhalo,“ horlivě dodával Věk. „Už jsem si kolikrát myslil; vím, co taková řeč na scéně dokáže.“

Šedivý mu pleskl na rameno.

„A tak, příteli, vlastenče, tak to zkusejí. Kdyby se v každém městě, a řekněme zatím v těch větších, hrály české kusy, to byste viděli div, to mají pravdu, toť by byla jako škola, a česká, dobrá česká škola!“

„Ale povolení!“ Věk zakýval starostně hlavou. „Povolení, o to bude zle, zvláště nynějšího času —“

S tím všichni souhlasili a Fryč s úsměvem prohodil:

„Když dělají německým aktérům nesnáze —“

„Ale ne pro němčinu, jako nám pro češtinu,“ rozkřikl se sládek a zachrčel. „To aby leccos nehráli, víme,“ a usmívaje se, významně zamrkal. Vtom však ho Lumenda učitel, jenž sebou nepokojně zavrtěl a plaše kolem pohlédl, šťouchl loktem a hned zaváděl jinam řeč. Na Tháma si zase vzpomněl. A na něj ostatní dostal. Měliť Tháma rádi, bez něho nebyl jejich stůl celý a nemohli se ho dočekat.

Věk už najisto tušil, že se něco přihodilo, ale ani nehlesl a zamlčel, že Thám nepřišel také do kafírny. Stěží však utajil svůj neklid. Kaliloť mu jasnou a příjemnou chvilku mezi vlastenci pomyšlení, že on sám snad byl příčinou, když pověděl to o Paule, kde ji viděl —

Před jedenáctou počalo kolem stolu řidnouti. Nejprve odešel Lumenda učitel, za ním brzo měšťané, rozžehnuvše si lucerničky, do tmy a chumelice, pak vstal také Meruňka a Zima, ač neměl nejdál. Všichni se s Věkem upřímně rozloučili a pozvali ho, aby co tu v Praze bude, přišel mezi ně každý večer.

Nejdéle vydržel Hamous sládek, jenž ostal s Věkem a Šedivým sám třetí. Už zrudl, už odfukoval a rozpínal pomaloučku knoflíky své kvítkované vesty a hodně bánil a hodně pil. Také se již začal bavit se sousedním stolem, když se Šedivý s Věkem dostali zase na divadlo, a pořád o něm a nechtěli z něho ven. Hned se však obrátil, jak zaslechl jméno Steinsberkovo, že rytíř ze Steinsberků teď povede divadlo U hybernů.

Sládek Hamous drže v pravici mocné ucho plného korbele, rozkřikl se na Šedivého i Věka, jako by oni rozhodovali:

„Ten? Steinsberk? Ten ať toho nechá! Ten už visel, a kolikrát – Toho jsme věšeli.“

Pan starý se chrčivě zasmál. „Věšeli, opravdu, a jakpak ne, když psal proti svatému Janu Nepomuckému, a jak, a proti kněžím, o jejich kázáních, ještě tenkrát za císaře Josefa, no, no, tomu všechna čest – ale co se tenkrát tisklo, takové paskvily a přepepřené – a toť – takové – a ten Steinsberk, víme, ten teprva, a o svatém Janu Nepomuckém! Ale to měli vidět, my sla-dováci a mlynářští s námi, jako by jsme si řekli, to jim byl kramol, až vojsko na to musilo, až lermo troubili – Ale bylo nás, sladováků a mlynářských – My ti dáme, brát nám svatého Jana, českého patrona – ještě snad taky svatého Václava – a to ti frajmauři – ale visel – vědí, u dominikánů na rohu byl namalován čakan a na něm panák, a u Primasů na rohu, na mosteckých mlýnech, no, a všude, ta šibenice a pod tím všude ‚Ritter von Steinsberk —’ tumáš – brát nám českého svatého patrona.“ Zdvihl korbel, přihnul si a posiloval se mužsky. Věkovi se kmitl úsměv po rtech i v očích a Šedivý zamumlal:

„Pane starý, Thám už nepřijde.“

Věk se podíval na hodinky.

„Už ne, je půlnoci —“ Vstal a Šedivý také. Pan starý však zůstal, ale ne v samotě u svého stolu. Přestěhoval se k sousednímu s korbelem, dýmkou, s váčkem na tabák i s kulatou tabatěrkou a modrým šátkem, který měl před sebou na stole.

Venku ještě chumelilo. Věk, přitahuje si plášť k tělu, mínil žertem, dnes že Steinsberk dostal.

„A zastat se ho bylo marno. To mu ještě leckdes nemohou zapomenout, že psal Die Geissel der Prediger, a kritiky kázání. Bude mít velké nesnáze s tou direkcí, ač je šikovný a hraje! Hraje! To by ho měli vidět, kdvž vystoupí v Die Grafen von Helfenfels. Ten kus je od něho, a ještě také Libuši sepsal.“

„Jak je k českým hrám?“

„A dost by jim přál, ale prosím jich: Dvě německá divadla tady v Praze! Slabší z nich padne a to je hyberňácké. S tím, bojím se, padnou také české hry. A měly by mít své, ustavičné divadlo!“ Šedivý se zastavil těsně proti Věkovi a povzdechl. „No, je pozdě, vlastenče, až zítra si pohovoříme o divadle, až bude Thám s námi. Oni jdou na Poříč; já tudy,“ a ukázal Ovocnou ulicí dolů. Stiskli si ruce a dali si dobrou noc.

Věk bral se do své hospody zvolna, zamyšlen. Divadlo mu nešlo z hlavy, jak o něm mluvili, a také Thám, proč nepřišel.

Ráno, jak posnídal, vypravil se Věk za obchodem, a když se v podstatě dohodl s firmou, kteréž byl doporučen, o dodávání pláten, zašel přímo na Malou Stranu, ač měl ještě ledacos objednávati pro svůj krám. To však si nechal na odpoledne nebo na zítřejší dopoledne. Chtěl především s doktorem Heldem mluvit, aby mu oznámil, co se stalo.

Bila jedenáctá, když docházel k mostu. Sníh nepadal, vyjasnilo se, modré nebe sklenulo se nad Prahou, zahalenou v bělostném plášti. Věk potkával mnoho vojáků z pluků a oddělení včera přibylých. Jejich uniformy se pestře odlišovaly a nesly v obou proudech lidí na Kamenném zasněženém mostě.

Věk myslil na Helda, stihne-li ho doma, nevyšel-li dnes do špitálu, a co řekne, nebude-li mu vytýkat, že včera on, Věk, pověděl Thámovi o Paule. Held byl doma a měl hosta – Tháma. Ten však byl už na odchodu. Věk se zarazil, když ho tak znenadání, nápadně zažloutlého, zasmušilého a jako zmalátnělého zhlédl, a hned tušil, že Thám nepřišel jenom tak. Byl nějak na rozpacích, když uviděl Věka.

„Vidějí, čekali na mě včera; prominou —“

„Čekal jsem, a všichni jsme čekali na Rychtě, pan starý Hamous nejdéle, přes půlnoc.“ Věk se nutil do žertu, přešlo ho však a zmlkl, když postřehl, jak trpký, skoro bolestný úsměv se mihl po Thámových rtech.

„Já nemoh,“ omlouval se Thám, bera klobouk, „opravdu nemoh, však tuhle doktor ví a oni také zvědí o tom štěstí, mají také roli v té komedii.“ A hned, podávaje Věkovi ruku, mluvil netečně, ochable:

„Snad se ještě uvidíme, a děkuju za včerejší novinu. Posloužila,“ dodal ironicky hořce.

Heldovi stiskl ruku mlčky, jen se mu do očí podíval. Jak vyšel z pokoje, optal se Věk, že je vytrhl a přišel nevhod —

„To ne; Thám už odcházel, byl tu už dlouho, skoro od rána; a slyšels, co ti povídal.“

„Také o tom, co jsem mu včera řekl.“

„Pravda, a to je vlastně počátek všeho. No, nelekej se, nic jsi nechybil. Přišlo to jen o něco dřív, ale k těm koncům musilo dojít. Je po operaci. Sedni.“

„A jak —,“ Věk sedaje obracel zraky po Heldovi. „Jak! Špatně, jinak takové proseknutí skončit nemůže.“

„To přišel si k tobě nejdřív —“

„Jen jsem posnídal a už byl tu. Zrovna jsem se ho lekl. Hned jsem tušil. Sedím tadyhle —“ Held ukázal na křeslo, v němž Věk seděl, „a Thám ke mně, bez pozdravení, nic, chytne mě za ruku a povídá, tak zhluboka: ‚Oni to věděli!‘ Řku, co. On: ,O mé ženě.‘ Aha, myslím si, a hned jsem na tebe případ, žes ho snad viděl, potkal a jemu řek stran křížovnického kláštera. Vstanu a povídám, že jistotu jsem neměl, ale dost tak, silné důmnění. A ptám se, má-li on nějakou jistotu. ‚Ale jistotu!‘ povídám eindringlich, ‚ne aby snad paní své křivdili! Jistotu!‘ opakuju. A on jako by se utrh: ‚Mám ji!‘ Oči mu zasvítily a rty se mu třásly. A teď se začal vyptávat, co já a jak s těmi Teplicemi, s tím Romeem —“

„S tím hercem —“

„Ano. Řekl jsem mu, pokud šlo, opatrně, a pořád jen, jako by nebylo jisto. Zavadil jsem o to, že paničku snad už někde s ním viděli. Vskočil mně do řeči, mluvil-li jsem s tebou, a když jsem řekl, že včera, žes přijel, opakoval, celý se třásl: Já vím, já vím – Věk, on —,‘ a tu začal on, zase s tím štamblatem, jak už začal věřit, ale ten papírek že mu důvěru zas podemlel a pak že už také tu tam leccos nadhodili, hlavně u divadla, a pak když tys mu včera řekl —“

I vypravoval Held, co Thám udělal doma, když se s ním, Věkem, rozešel u kavárny, a co se pak stalo.

„Já se ti zlostí skoro třás,“ pokračoval Held, „tak ti mne to popuzovalo, ty ženské, a zas mně bylo Tháma líto, když si povzdechl: ‚To byla noc! Ó to byla noc!‘“

„A co ženské, a co teď, vydrží Thám?“

Held stáhl obočí.

„To je to, čeho se obávám. Co bys ty udělal nebo já na jeho místě?“

„Vždyť se s nimi trh, jak jsi vypravoval.“

„Ale dosud nešly a myslím, že nepůjdou. Betyna se někam vytratila, to povídal, ale ta přijde zas; stará nic, žádnou hubu, žádné lamento, prý ani nedutá, jen vzdychá; to má strach, a ona, Thámová, jen sedí a mlčí. A on, já nevím; v noci, v tom vzteku měl tu sílu; ale znovu na ně uhodit při zdravém rozumu a ukázat jim dvéře – On ti, člověče, on ti ji má dosud rád, třebaže si to nepřizná —“

„Ženu —“

„Asi dvakrát mně tu opakoval, že ji matka a sestra zkazily, že byla hodná, ale ony —“

„Ach,“ povzdechl Věk zklamaně. Mělť za prospěšnější a čestnější, kdyby Thám s nimi nebyl. „To je chyba. Kdyby šel od nich, vytrhl by se ještě, ale zůstane-li s nimi —“

„Bude s ním amen.“

„A domlouval jsi mu?“

„Neptal se, a já sám v tomhle radit, když je rána tak otevřena – Uvidíme —“

Věk byl pak celý den zasmušilý. Jako pod mrakem měl v mysli; divná tíseň ho tížila. Bez chuti šel odpoledne za svými obchodními záležitostmi. Dařily se mu, neměl však z toho pravého potěšení, a když osaměl, když šel ulicí, hned zase myslil na Thámův případ.

Navečer se vydal k divadlu na Ovocném trhu, aby se tu sešel s doktorem Heldem, jak si dopoledne ujednali. Byla dnes opera. Když přicházel Železnou ulicí, zahlédl Helda zase s Thámem a v důtklivém hovoru. Zastavil se, čekal, nechtěje vyrušovat, ale pak jak se obrátili a jej zahlédli, musil k nim.

Thám byl patrně klidnější nežli ráno, ale zasmušilý. Slovem však nezavadil o své záležitosti. A jistě o ní Heldovi do této chvilky vykládal, a jak on přišel, umlkl. Věka to zamrzelo i hnětlo, poněvadž to měl za nedůvěru.

Bezděky se odmlčel. Hned se však v duchu upokojil, když Thám, louče se, nebo měli už čas do divadla, se ho optal, co bude dělat po divadle, a dodal:

„Tuhle doktor musí domů, ten se ještě nesmí toulat. Ale oni kdyby chtěli se mnou, mrzutým člověkem, chvíli posedět —“

„Na Staré rychtě.“

„Ne, ne, tam dnes ne. Nechce se mi mezi lidi. Takhle sami dva —“

„S radostí, jen si řeknou.“

Smluvili se. Když Thám odešel a brali se ke kase, omlouval se Held: „Jdi, kamaráde, jdi, nenechávej ho o samotě, víš. Šel bych také s vámi, ale není mně ještě dost dobře. Ani bych byl do divadla nešel, ale když jsem ráno Thámovi nadhodil, že snad spolu půjdeme, hned mne žádal, abych přišel o něco dřív, že také přijde a poví —“

Usedli v přízemí. Věk se tuze nerozhlížel známou a jemu památnou prostorou, poněvadž nebylo kdy. Held ho držel, vypravuje, jak je s Thámem.

Volno měli dost, neboť divadlo bylo poloprázdno a vpravo a vlevo nikde souseda. A přece začal Held, jak vkročili, po německu a pořád tak i potom, a jen sem tam nějakou větu česky prohodil. Věk si toho dobře povšiml, neměl však sám té odvahy připomenout to příteli. Poddával se jako on obecnému zvyku a tlaku. Také nebylo kdy na úvahy. Dychtivě naslouchal novinám, že Betyna se od Thámů přece vystěhovala nadobro, že musila, poněvadž Thám nepovolil.

„Ale to myslím jenom proto, že ho znovu dopálila a podráždila. Dala se ti ta ještěrka znovu do něho, když přišel dopoledne ode mne.“

„A což stará, a Thámová —“

„Ty jsou ještě u něho. Na ty snad už nestačila kuráž, jak se mi zdá. Thám není silák, a jak jsem povídal, kořínek lásky mu ostal, třebaže otrhal list a přelomil stonek. A ženské ho znají. Stará stran Betyny prý povolila, přišla za Thámem do zadního pokoje, tam teď je, sám se tak oddělil —“

„A přišla za ním?“ divil se Věk i ptal. „Co chtěla?“

„Chlácholila ho a chtěla ještě všecko omlouvat i vymlouvat, ale tu se Thám dohřál; a tu hned otočila a začala prosit, co bude řečí, aby měl s Paulou smilování, ta že se utrápí, že si snad něco udělá —“ Held se ušklíbl.

„Ale Thámová sama nepřišla —“

„Ne, ta je prý jako socha, bledá, sedí, nemluví; viděl také uplakané oči, když šel pokojem.“

„Ohlížel se po ní a ona – vzdoruje!“

„Že tuze nelituje, to bych řek, potom, jak mu v noci za všechno vyčinila. Eigentlich, lituje, ale že se to tak zkazilo, že nebude mít tak už toho komedianta,“ řekl tvrdě Held a Věk mlčky přisvědčil.

Kolem šumot hlasů, vpravo vlevo, nahoře dole, v orchestru struna zabrnkala.

„Nevyhnal je, ale s ní nechce mít,“ začínal Held, jenž se maně ohlédl po orchestru, kde kapelník už seděl u klavíru, „to mi řek; stará musila všecko z jeho pokoje vystěhovat, co bylo Thámové —“

Mluvil tlumeně a klonil se hlavou k Věkovi. Naráz se však vztyčil a Věk také napjal krk, jak náhle zadunělo hlomozné zadupání. Oba krajané, jako by si řekli, ohlédli se vpravo na krajní sedadlo první řady, kde v důstojném klidu seděl starý Quardasoni, napudrován, ovšem v modrém plášti, na němž se ve světle lamp blýskotavě třásl lesk zlatého třepení. Jen zadupal, a hned dal kapelník Liverati znamení. Orchestr spustil ouverturu k Paěrově Didoně.

Přátelé umlkli; až opět v meziaktích se rozhovořili, o Paěrovi, kterého Věk málo znal. Rozpovídali se, víc Held; Věk odpovídal, poslouchal, ale přitom jako by mu někdo pořád s obavou šeptal, jak bude po divadle, co Thám – A pojednou Held, jako by tu starostnou myšlénku chytl, naklonil se k němu a tlumeně radil:

„Dlouho s Thámem neseď, aby zas neostal – Raději se vymluv, žes zmožený, aby, víš – kdyby nechtěl —“

„Ale samotného ho nenechám.“

Held mlčky přisvědčil.

Po divadle hned vsedl doktor Held do povozu; chtěl se brzo dostat domů, nebo nebylo mu dobře a zima ho roztřásla. Věk zašel k Bažantovi, jak ujednáno, kam neměl Thám z divadla U hybernů daleko. Svou úlohu dnes odehrál po deváté, a proto přišel dříve nežli Věk. Tomu ho bylo líto, když ho uviděl od prahu, odkudž se hospodskou místností rozhlížel, v koutě, samotného, o lokte opřeného, s hlavou pochýlenou, s očima do stolu.

Thámovou zasmušilou tváří kmitl jako zákmit úsměvu, když Věk k němu přistoupil; ale zhasl hned a po celý pak večer zůstal ve zraku, v tváři stín chmur, jež tížily duši. Také mnoho nehovořil. Věk se dost nutil; podal zprávu o Heldovi, mluvil o představení a Quardasonim, o včerejším večeru začal a panu starém Hamousovi, hned si však vzpomněl, že připomíná Tháma na hořké chvíle.

A nadto Thám, jak se zdálo, poslouchal roztržitě a nic nechytalo, ani to pak, když Věk vypravoval o doktoru Václavíčkovi, co s ním včera měl u Modrého hroznu a s tím německým hercem Fišerem.

Ta neťečnost Věka zarazila; umlkl pak také. Utichlo mezi nimi, až Thám se pojednou probral a jako by se rozpomněl: „Doktor Václavíček? Ach, takových je v každém koutě jako prašivek. A ten herec Němec! To jsou ustavičné vojny, milý vlastenče, až to člověka už přemáhá.“

Věk se až zarazil. To mluvil jindy tak svižný a bojovný Thám! A řekl to tak mdle, až omrzele, a dodal trpce s povzdechem:

„Pokoje nikde. Takhle u nich, oni jsou zas pořád procul egotiis.“

Věk ze šetrnosti posteskl na to víc, nežli by byl jinak udělal: že má také dost, mnoho starostí s handlem, polem, doma s dětmi —

„Za ty starosti děkujou pánubohu! Kolik mají dětí?“

„Dvě.“

„Aby jim je pánbůh zachoval!“ Věk ucítil Thámovu dlaň na své ruce, a jak překvapen srdečným tónem hlasu i dotknutím ruky k němu živě vzhlédl, spatřil, že okraje Thámových víček rudě, do krvavá naběhly. Jistěže si vzpomněl na jediné své dítě, na zemřelého Vašíčka, a ta vzpomínka v této náladě bolestněji se mu zaryla do srdce.

Hovor pak opět dost vázl. Thám také málo pil, méně, nežli se Věk nadál dle všeho, co slýchal. Thám neměl tu patrně stání. Záhy vstal, pobídl však Věka, aby ho vyprovodil. Nechtěl býti sám.

„Je sic už pozdě a venku ne pěkně, ale chvilku mně ještě obětujou; kdypak se zas uvidíme!“

„A to by bylo! Doufám, dost brzo,“ odpovídal Věk, bera na se ochotně plášť. Když vyšli na ulici, dodal:

„Budu sem Teď asi častěji dojíždět za svým handlem, bude toho potřeba.“

„A vždycky rád; na Prahu se těšejí.“

Věk cítil hořkost i úsměšek v tónu těchto slov.

„No, je dobře někdy se sem podívat,“ odpovídal s úsměvem, „aby člověk tak mechem neobrost. Ale těšit se, pane Thám – leda tak, že se těším na několik našich vlastenců a učených Čechů, jinak tu málo vidět, čím by našinec okřál. Je tu mnoho nevěrných a nevděčných, kteří svůj národ zlehčují.“ A za okamžik starostně dodal:

„A co bude, nežli se to spraví!“

Thám, jenž v plášti zahalen hleděl před se do hustého šera, okamžik na tato slova mlčel. Pak opakoval: „Spraví – spraví, ale jak!“ Znělo to zase tak trpce a nedůvěra i pochybnost zavanuly z těch slov. A zase mlčel. Až když přišli před divadlo U hybernů proti Prašné bráně, zastavil se a ukázal na lucernu mrkající nad vchodem:

„Ta lucerna už dlouho svítit nebude, jako to divadlo,“ řekl v temném klidu.

„Obávám se, že když stavové převzali národní divadlo —“

„Že tohle vlastenské dlouho neobstojí. To ne. Co pak bude s českými hrami!“

„A myslívali jsme na ustavičné české divadlo. Pamatujou se, jak jsme o tom mluvili?“

„Ano, to už to také u mne začalo – oh – a kam jsme to dovedli! Co nás čeká!“ Vykročil. Věk cítil, že v tom „nás“ je také bolestné Thámovo „já“. A musil mu v duchu soustrastně přisvědčit. Co má za všechno přičinění, za všecku práci a oběť, jakou nejistotu, jakou budoucnost!

Naplano těšit nechtěl, a jinak, kde vzít jenom zákmit útěchy? Pocítil, jak je zle s českým divadlem a s Thámem.

Šli Starou alejí chvíli mlčky, až Věk začal, že by se měli vlastencové v tuto chvíli ozvat a podati k stavům žádost, aby se ujali také českých her. Ale ani nedomluvil. Thám skočil mu do řeči:

„To jsou na omylu, ó na omylu! Páni stavové neudělají nic, protože nesmýšlejí, že by nám bylo třeba divadla. To je jenom pro vznešené a gebildet, a musí být německé. Ale pro sprostný lid – kdežpak! My máme jenom lešpapírovou literaturu!“ přidal ironicky, hned však rozhodně, až ostře: „Bojovat se musí o všechno, jinak nic, ale —“ Vtom zahnuli na Koňský trh, „když stojí člověk skoro sám, a pořád jen samá vojna, a pak ke všemu – když ještě také doma – Už to přemáhá!“ Vyrazil náhle s hořkostí a jako v malomyslném odevzdání – Stanul a ukázal přes zasněžené prostranství Koňského trhu mezi tmavými domy a pod zčernalým nebem, napravo, v tu stranu, kde nad nižšími domy čněla ztmělá renesanční věž.

„Tamhle, tamhle —,“ ukazoval, „vždyť vědí. Kdyby to peklo – a tam musím —“

„Přestanou tam chodit,“ radil Věk v náhlém rozhodnutí, „a budou mít pokoj.“

„Pokoj! Teď!“

Thám se odmlčel, pak mluvil jako před sebe:

„Myslím na to. Chci to udělat. A co Held! Mluvili s ním o tom?“

„Je stejného mínění.“

„Ano ano. Udělám to.“ Vykročili. Šli kus nahoru, pak se obrátili zase dolů. Thám jako by zapomněl, že chce domů; když ho Věk upozornil, že si zachází, mávl rukou.

„Nechají mne, já nepospíchám.“

Začal o Heldovi, kdy se s ním Věk zítra uvidí, o Expedici mluvil, a že tam zítra přijde, aby se tam Věk také stavil. U Špinku stanul a dával dobrou noc. Věk ho chtěl vyprovodit, Thám však nedopustiv vrátil se sám opět vzhůru, chodníkem. Věk se za ním chvilku díval, s účastenstvím ho pozoroval, až zašel v temno. Celou cestu pak k Bažantovi myslil na něj i pak v pokoji, a na to, že Thám ten nešťastný svazek měl už roztrhnout a to pouto shodit —

Thám došel volným krokem k domu U Bohuslavů, a když otevřev vstoupil na dvoreček, zhlédl ve svém bytě světlo. Cože tak dlouho svítí? Kdo, Paula? Ozve-li se, přijde-li pak – Nač by chodila! Nač by chodila, odstrčil by ji po tom, nač se přiznala – a tak!

V kuchyni bylo tma, z druhého však pokoje zapadal sem pruh světla.

A hovor se tam ozval. Náhle však tma a ticho. Umlkly tam a zhasily, jak zaslechly jeho kroky. Otevřel dost prudce a kráčel rovnou, nic svých kroků netlumě, do druhého pokoje. Ale sluch přece napínal. Než ani nehlesly, ani stará, ani Paula.

Potmě se odstrojil; ulehl, nemohl však usnouti. Dlouho tak ležel, až pak pojednou se ztišil, ani rukou nehnul; šířil oči upřené do tmy, pak hlavu nadzvedl a napjatě poslouchal. Vedle jako by se ozval pláč – Opatrně vstal, připlížil se ku dveřím, aby se přesvědčil. Tlumený, dušený pláč – nemýlil se – To Paula tajně pláče. Stará už spí, a tvrdě, neboť z druhé postele prorazil tichem hlasitý, až chraplavý oddech. A pak opět to dušené vzlyknutí do tmy, v tom hlubokém tichu i tím, že násilně ztlumeno, ještě více rozčilující.

Proč pláče? Lítostí, či je jí tu smutno a úzko, u něho? Vztyčil se rychle, došel opět tiše ke svému loži a znepokojen ulehl. Vedle v pokoji už ticho, ale on ten žalný, dušený vzlyk ještě slyšel.