Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 11

XII. F. VĚK THÁLII STÁNEK CHYSTÁ

Ráno sběhl si Věk nejprve k Heldovi podívat se, jak mu je. Doktor právě vstal. Pověděl, že ho v noci zima notně roztřásla a že špatně spal, nyní však že se mu uvolnilo; doufal, že přes den bude líp. A hned se vyptával na Tháma.

Věk pověděl, jak bylo a jak se mu zdá, a doktor, pokyvuje vážně hlavou, přisvědčoval:

„Diagnózu máme stejnou, ale na ten drobet medicíny nebude mít pacient, myslím, dost chuti. A dost mravní síly. To pití!“

Pak se rozloučili, nebo Věk chtěl nazejtří odjeti z Prahy. Held sám slíbil, že bude brzo psát, a Věk prosil, aby nezapomněl na Tháma.

Poté si obstarával, co měl ještě svých obchodních záležitostí. Do jedenácté všecko pořídil a rovnou pak rozběhl se drobnou chumelkou na Dobytčí trh k P. Vrbovi. Zastal ho u stolu čtoucího v Balbínovi.

U starého kaplana Věk zrovna okřál. P. Vrba měl upřímnou radost z jeho návštěvy a také bylo u něho jasněji nežli všude, kde Věk teď v Praze pobyl. P. Vrba se veselil, že je smluven mír, že bude pokoj, to že bude také zdrávo jeho plášti, že se již těší, jak ho letos provětrá, letos že to půjde, v zemi pokoj, v kolenou pokoj, brabenci že také nechali válčení – Když si Věk posteskl, jak to tady v Praze smutně dopadá, a pověděl, co ho rmoutilo a dohřálo, vrtěl P. Vrba hlavou, a jak host domluvil, hned jej horlivě odrážel i těšil:

„No no, jen ne tak naříkat a vzdychat, to by bylo amen. A tadv to. jak povídali, jsou, ba jsou takoví výhonkové škodliví, takoví vlčkové iia stromech, ale ostatek, to je všecko škraloup, škraloup povídám. Navrch po německu, ale jádro, grunt, víme – Těmi ospalými musíme třást, hodně třást, vždyť,“ a šedovlasý optimista začal třepatí vztyčeným prstem a opakoval:

„Vždyť neumřela! Neumřela, ale spí!“

Z této skálopevné důvěry se Věkovi vyjasnilo, a tím spíše, poněvadž i v jeho povaze byl ten základ důvěřivý. Spíše přehlédl hrozivé mračno, jen když pod ním blýskl světlejší proužek, a spíše přeslechl zadunění blížící se bouře, jen když mu zavadil o sluch ševel naděje.

Pozdě odpoledne navštívil Věk na rozloučenou také Krameria. Najisto se nadál, že se v Expedici setká s Thámem, jak si včera ujednali. Nezastal ho však a také se ho tam nedočkal, ačkoliv se v Expedici omeškal až do samého večera.

Proč nepřišel? Stalo-li se něco, či se snad Thám na něj rozmrzel, že mu včera tak radil? Ale sám o tom začal a pak, docela v dobrém, se rozloučil. Ale nechce na lidi, vyhýbá se jim, je plachý, rozmrzelý —

Večer si zašel Věk na Starou rychtu. Vlastenský stůl byl dokola obsednui až na místo Thámovo. Věk se ho ani tu nedočkal. Nevydrželť tentokráte tak dlouho, poněvadž chtěl časně ráno z Prahy. Ale když odcházel, vrazil do Tháma; nevrátil se však, ačkoliv ho Thám vybízel. Byloť mu z jeho slov, jak ho zval i jak se omlouval, proč do Expedice nepřišel, nevolno i smutno. Těžký jazyk je mluvil. Thám přicházel už z jiné hospody patrně zmožen. A sednout si s ním a vidět, jak se doráží —

Věk se omluvil a kvapně se loučil – Bylo mu ho líto a živěji, citelněji ozvalo se mu, co doktor Held onehdy řekl, že takhle, tím pitím, zabíjí Thám svou morální sílu.

Věkovi se neuvolnilo, až když vstoupil do své světničky u Bažanta, když tam vytáhl svůj cestovní tlumok a začal ho upravovati na cestu. Jako by ho klid domova ovanul.

Ráno se vypravil a jel rychleji než posledně, kdy provázel povoz se svým zbožím. Těšil se dost, čím dále tím víc, ale taková vášnivá touha, aby byl doma, aby jel třeba celou noc, ho již neposedla. Nebyl chladnější, ale klidnější. Nikde se neomeškal, jen v Třebechovicích chvíli, kdež se zastavil u Heldovy matky, aby jí odevzdal list s částkou peněz, od syna doktora, jí a sestrám, a pověděl jim, jak je s Janem. Když odcházel, zastavila ho přítelova vrásčitá, přihrbená maminka u samého prahu.

„Dovolej, pane Věk,“ a v zapadlých jejích očích svitlo tak dojemně, obavou i mateřskou touhou, a hlas se jí chvěl. „Johan nic neříkal —jako o Ignácovi, o mém starším synovi, vědí, co šel do Ruska a tam se ztratil – co s ním je.“ Stařenina vyschlá, žilovatá pravice hledala cíp zástěry, který pak vznesla k očím.

Věk nemohl jí nic vyřídit, poněvadž se mu Jan v Praze tentokrát o bratrovi ani slovem nezmínil, než stařeně pro útěchu zalhal, že Jan do Ruska psal a že čeká co nevidět odpověď, ale když to je kříž s těmi poštami a zvláště do Ruska, a z Ruska ještě hůř, že to celou věčnost trvá, nežli psaní dojde, a pak co se jich ztratí, zvláště za nepokojů.

Zimní den dohoříval nad zachumelenou krajinou, když Věk dojížděl k Dobrušce. Ale nedojel tam sám, až ke svému příbytku. Kus před městem zahlédl před sebou na zasněžené silnici, jejíž hladce ujetá dráha se teď do růžová svítila, malého kloučka se sáňkami na provázku a za ním děvčátko ještě menší v teplé čepici, kabátku, v bačkorách. Děvečka je vedla. Jeho děti! Vzkřikl na kočího, aby zastavil, vyskočil ze saní a rovnou k dětem, boubelatým, pěkně od mrazu zardělým. Hned ho v tom cestovním kožichu nepoznaly, ale pak jim v očích svitlo, vykřikly a běžely, cupaly k němu. Chytl je jako medvěd a nesl je obě najednou do saní, aby se s ním svezly a jely k mamince, k babičkám, na něž na všechny se vyptával.

Praha se mu pak ještě nějaký den doma připomínala. Byloť v malém městě událostí, že přijel z Prahy, a zvláště v tento čas. Musil vypravovat, odpovídat doma, v krámě, na potkání a v hospodě, jak bylo, jak to v Praze chodí, co je slyšet o Frankrajchu, vydrží-li pokoj.

Přicházeli také čtenáři, kteří si u něho knihy vypůjčovali a kteří se nadáli, že přivezl zase něco nového. Přivezl a rád půjčil. Z přivezeného balíku knihy také rozesílal v městě i v okolí těm, kteří občas českou knihu objednali a koupili. Sem tam také některou sám zavezl, to jak jezdil za obchodem, hlavně jak si teď rozšiřoval ten obchod plátny.

Přibylo mu s tím práce a starostí k těm, jež měl v obchodě i v hospodářství, než také výdělku. A kromě toho přivezl si z Prahy ještě jinou starost.

Šedivý a pak také v Expedici, když tam odpoledne před odjezdem meškal, utvrdili jej v myšlénce, jak by dobře působilo, kdyby také na venkově, po městech hráli české divadlo. Jak by to působilo!

Ten účel ho pobádal, ale také stará náklonnost k Múzám našeptávala a sváděla – Divadlo mu nešlo z mysli, co přijel; uvažoval, plány dělal, na kusy už myslil, na divadlo, jak by se dalo postavit a kde, na hudbu, že by orchestr sehnal a nacvičil, o ten že by bylo nejmíň starosti. Hůř o herce.

Jednal s dvěma kamarády čtenáři, rozehřál je tak, že s ním plán dále snovali. V tom se shodovali, jaká bude potíž o ženské. Znal jejich předsudky, obával se, že nebude chtít žádná veřejně vystoupit jako „komediantnice“.

To byly kameny a balvany na cestě k stánku Thálie a před tou cestou ještě hluboký příkop ouředního povolení. Věk zkusil nejprve to nejtěžší a nejnutnější. Došel si k „právu“ městskému, vlastně k písaři, „syndikovi“, jenž více rozhodoval nežli celá rada s purkmistrem. Suchý, malý syndikus v kovaných kulatých brejlích, jemuž levá lopatka hodně zdvíhala ošumělý hnědý kabát mosazných knoflíků a jenž nosil velkou, copatou hlavu pořád do týla, zdvihl ještě víc bradu, když uslyšel, oč běží.

Divil se, žasl, bylo to vidět na jeho bledě modrých očích a na tváři chorobně bledé, vyvstalých lícních kostí. Usmíval se však a zamnul si ruce samou ochotou a potěšením, a to že by bylo něco, tak říkajíc, jako v Praze u nich, v Dobrušce! V takovém chudém místě, krása, opravdu, ale těžkosti, věc nevídaná, tak trochu pro marnost, řeklo by se, totiž, že by leckdo řekl – ovšem – nejsou na to rozumy a zkušenosti, jako mezi sousedy, a také peněz že není nazbyt na takové rekrace, řeklo by se, ale když se pan Věk toho ujímá – Usmíval se a zase mnul ruce – a zase dál souhlasil, namítaje, to že by bylo, ale v tenhle čas, a ten vítr, a ten vítr – To opakoval s významným pohledem přes brejle, a co řeknou v radě, on že by rád, třebaže – ale když —

Věk hned vyrozuměl. Syndikovi se novota nelíbila, a proto se strkal za „právo“. A to také odpovědělo, jak se Věk nadál, totiž jako syndikus. Každý se tak vytáčel, třeba ne v tom pořádku; ten onen také něco ze svého přidal jako konšel Pinkava, a nač komedii, to je bláznoství a vyhazování peněz, a pernikář Šorejc, že tyátr kazí mravy, pan farář že to nijak nechválí. A pak vrchní! Ten že by – kdopak ví – ten že takovým věcem nepřeje, a oni pro dobrou vůli —

Tento „důvod“ byl nový, ten si syndikus jistě ponechal na dorážku. A také, jak Věk viděl, na všechny účinkoval nejvíce. Věk se rozmrzel a nemínil syndikovi jen tak povoliti. Musí Tedy promluviti s vrchním; to nelákalo, než nezbývalo nic jiného pro věc samu. Také ho trochu dráždilo setkat se s tím pánem, jenž ho má za jakobína a dává ho snad hlídat a špehovat.

Věk se Tedy vypravil na Opočen. Na kanceláři všemocného pana vrchního hned nenašel. Musil čekat. Usedl v klenuté, vybílené přední kanceláři na lavici u zdi. Měli k němu dost ohledu, že ho tu nechali a nevykázali mu, aby čekal, jako sedláci čekávali, na síni nebo na chodbě.

Pro svou kratochvíli mohl pozorovati kancelářského a dva písaře; z těch jeden pak vstal a bral se po špičkách, nesa před sebou jako na táci nějaký akt ke kontribučnímu, z něhož Věk viděl jenom široká záda a v týle velikou černou mašli. Kontribuční zůstal nad stolem nachýlen, i když písař lejstra před něj položil, a neobrátil se ani pak, když akt prohlédnuv se obroukl na čekajícího písaře:

„A to vynechali, tady to: ‚in optima forma cum renunciatione exceptionis non numeratae pecuniae v nejlepším způsobu práva kvitýruju —’ A jak od města, poslali ty věci, Beilagen?“

„Prosím, tu ponechajíčnost po Františku Komárkovi, to poslali, prosím, a pak dvě staré Beilagen —“

A hned se po špičkách, kroutivě, hnal ku svému stolu, chvilku se tam hrabal, až přinesl zase jako na tácu dvě listiny.

„Tuhle prosím,“ a přitom podávaje první četl její nadpis: „Zpovídání majetku přísahomístné ddto. 11. Februari 1779.“

„Verflucht, co to je!“

„A tuhle, prosím, tu je ta kvitance, taky toho data.“

„No tak, tu čtou!“

Písař četl: „Dne a roku ku konci psaného jest mezi ouřadem hospodářským panství Opočen z jedné a Josefem Hubáčkem, sousedem z druhé strany až na podosáhnuté stvrzení milostivé vrchnosti jeden následující kontrakt dobrovolně umluven a nezrušitelně uzavřen byl, silou kterého —“

Čtoucí písař umlkl. Vešelť pan vrchní, dlouhý, vychrtlý, přibledlý, ve vlásence s copem. Bystré oči jeho zamrkaly, jak zhlédly Věka. Chtěl ho však, jako by ho neznal, minouti. Na žádost Věkovu, že by rád s panem vrchním promluvil, řekl zkrátka, aby chvilku počkal, a zašel do druhé kanceláře.

„Aha, chce mi ukázat,“ pomyslil Věk. Sedl, čekal; chvilka protáhla se ve chvíli a dlouhou chvíli. Věk vyslechl už celou a ne krátkou a ne zábavnou smlouvu, jak ji písař četl v té hrozné češtině dle jejího sepsání. Studovaný kupec, jenž pilně po léta již čítal staré české knihy, cítil, jak hrozná to řeč. Místem ho zrovna bodala, v duchu však si musil přiznati, že neví, jak by to ono, co bylo k smíchu i k zlosti, správně po česku pověděl. A těch úsměšků kontribučního. Každou chvilku přerušoval čtení: „Počkej! Verflucht, was ist das!“

Až nakonec netrpěliv mrzutě vytrhl listinu z ruky, hubuje, jaká to hatlanina pitomá; a sklonil se nad ní, aby ji sám potichu prozkoumal.

Písař usedl, chvíli zas psal, kontribuční četl, louskal, chvíli, tiše, nehnuté, až se mu pak záda pohnula a mašle v týle začala se třást. „Je zle, nerozumí!“ pomyslil si Věk. Vtom se otevřely dvéře druhé kanceláře. Z nich vyšel písař s brkem za uchem a pokynul Věkovi, aby vstoupil.

Vrchní seděl u stolu plného papíru, akt a knih, a jen napolo se otočil, když Věk vstoupil. Také ho nevyzval, aby se posadil, a začal hned po německu, co si přeje; nevyčkav však odpovědi, štípl ho, je-li ještě jakobínem. Bystré oči a přibledlá tvář vrchního svitly úsměškem.

„Já při jakobínech nebyl,“ odvětil Věk rozhodně, červenaje se nad tím uvítáním.

„Ale Hans Jakob je váš miláček.“

„Každý čte, co se mu líbí, pane vrchní.“

„A to ne, zlatý pane, to už dnes ne. Leccos už nejde, nesmí, kam by to vedlo!“ – I začal se hrabat ve stohu knih a papírů, až vytáhl malou knížku. „Znají to?“ ptal se po česku a podal mu ji.

Věk ji vzal a četl titul:

Rede über den Charakter des M… rs,

gehalten in einer Lehrlings

den Apr. 5784.

von B** Redner der

zur Wahrheit und Ewigkeit.

Im Orient von P*

durch Br. Schönfeld.

Věka titul zednářské knížky zajímal. Prohlížel si ho, až ho vytrhl úsměšek vrchního.

„Znají to beztoho.“

„Neznám,“ určitě odvětil Věk, klada knížku na stůl.

„No dejme tomu; ale kdo čte den Hans Jakob —,“ a pokračoval pak jen německy: „Tuhle knížku jsem dal sebrat a mám podobných ještě několik. To všechno se našlo u nás na panství. Důkaz, jak se ta plevel, ta otrava rozmohla. A je to otrava, jed, jed!“ Vychrtlý vrchní začal se rozhorlovat a oči se mu zažehovaly.

„Pak nemají být takové zmatky a hrůzy!“ pokračoval. „To vysoká vláda nemůže a nebude trpět. Byl v tom veliký omyl a blud, když se dřív taková svoboda trpěla, a proto mnozí myslí, že ještě dnes jsou takové nebezpečné spisy dovoleny.“ A v tom proudu dodal po česku:

„Já jich varuju.“

„Děkuju, pane vrchní, ale není příčiny. Já, ráčejí dovolit, přišel pro něco jiného; stran divadla —“

„Stran divadla! Co co, a jaké divadlo!“

Věk přednesl, že by rád v Dobrušce zřídil divadlo, aby domácí lidé občas hráli nějaký kus a vždycky na chudé.

„A jaké kusy!“

„Nejprve bych rád nacvičil kus Břetislav a Jitka.“

„Česky?“

„Česky.“

„To nemůže být!“

„Ale ten kus hrají v Praze, pane vrchní.“

„V Praze! Co v Praze! Když jim tam vysoké gubernium – ale tady! Nač tady! Máme dost starostí s aktéry: jsou mezi nimi podezřelí cizozemci, a teď těchto nepokojných časů není žádnému co věřit. A také co se hraje!“ Vrchní se obrátil k Věkovi plnou tváří patrně již rozčilen. „Co! O samých králích, císařích a vrchnostech, ukazují se naschvál a přehnaně, lživě špatné jejich charaktery, podkopává se úcta k zeměpánu, k vrchnosti, kazí se pořádek, mravy, a pořád jen ‚svoboda‘, ‚svoboda‘!“

Vrchnímu došel dech, jak jedním proudem se ta řeč hrnula. Ale hned zase začal:

„Vždyť to u vás žádný nechce. Mám dobré zprávy. Nač Tedy mást lidem hlavy. Tady máme ještě trochu pokoj, chcete ho porušit? A pak je přísné guberniální nařízení —“

„Ale je to příkladný kus, dovolený, a všechny, které —“

„To platí pro Prahu, již jsem řekl, tady máme dozor my a také zodpovídání —Jsou to samé novoty, ale největší ta, že chtějí, aby se česky hrálo. To nebylo jakživo a není toho potřeba. A je to podezřelé, je to, abyste věděl, rebelantské —“

„Ale pane vrchní!“ zvolal Věk už popuzen.

„Mlčte! Vy snad ani nevíte. Je to rebelantské. Slavná vláda zakládá a podporuje normální školy, stará se, aby se mohl každý vzdělat a naučit se německy, a tady to, co chcete, jsou škodné novoty.“ Vstal a postavil se přímo proti Věkovi, hledě na něj významně, skoro výhružně. „Ale jsou také nebezpečné.“ A po česku dotvrdil:

„Pamatujou si a dají si říct. Hledějí si radši handle a nechají Rousseaua a tyátru a půjčování knih!“

To o těch knihách vyhrkl. Věk vyvalil na okamžik oči. I tohle! Pak se prudce ozval: „To je má starost, pane vrchní – já —“

„Snad nejsou spokojený?“ rozkřikl se vrchní už vyšším hlasem, „nejsou-li, jdou si k panu krajskému —“

„Také se ku panu krajskému obrátím – a uvidějí, že nechci nic rebelantského —“

Vrchní popuzen touto odvahou, jaké ve své kanceláři ješté nikdy neviděl, bodl pravicí prudce do vzduchu proti Věkovi a rozkřikl se na něj fistulkovým hlasem: „Jdou! Už jdou! A uvidějí, co bude s tím jejich tyátrem!“

Věk odešel popuzen. Zlobil se na vrchního, než také málo žehnal jejich syndikovi. Ten jistě podal už napřed vrchnímu zprávu, jak bylo znáti z toho, co vrchní řekl, že má dobré zprávy o tom, jak v Dobrušce málo touží po divadle.

Věk hned, jak se domů navrátil, sedl a napsal důtklivou žádost ke krajskému, aby jim v Dobrušce povolil hráti divadlo po česku. Žádost odeslal, zároveň však pomýšlel, že bude nutno zajeti do Hradce, aby si tu zjednal nějakou přímluvu, poněvadž vrchní zajisté podá krajskému nepříznivou zprávu.

Hned se však vypraviti nemohl, a pak, když se již na cestu chystal, roznemohly se mu děti. Nejprve synek a hned také dceruška; oba spálou.

XIII. O DĚTECH, TÉŽ O TAJEMNÉ VÝPRAVĚ A JINÝCH UDÁLOSTECH

Příbytek smutně ztichl, když umlkl smích dětí, jejich veselé hlasy; strach tudy plíživě chodil. To bylo k jaru, kdy v polích nastaly práce. Věk musil dohlížet, ale obyčejně tam dlouho nevydržel. Pudilo ho zase domů podívat se, jak je. A líto mu bylo ženy. Obdivoval se jí, jak obětivě ošetřuje nemocné, jak je hlídá ve dne v noci, jak úzkostlivě, s jakou něžností a péčí, a sám sobě vyčítal, že někdy nevydrží toho kormutlivého pohledu na nebohé červíčky, že se raději vytratí ze světnice, kdy teskným tichem zaúpí bolestný sten hned z té, hned z oné postýlky.

Nemoc dětí byla zlá, tuhá, a šel z ní strach horších ještě následků. To byly zasmušilé dny v otvírajícím se, krásném jaru. Ani bujné osení, ani svěží krajina v mladé zeleni, ani zpěv skřivanův, nic ho netěšilo. Pocítil, že jen ze srdce je svět člověku milým.

V tu dobu došel Heldův list a dlouhý. Byl německý. Held se omlouval, že tak píše, to že jen aby času ušetřil, neboť že nemá žádného cviku v českém psaní, po německu že se snáze vyjádří, když je ze škol tak zvyklý, a také že by se mu Věk vysmál; on, Held, že se nemohl cvičit v češtině jako Věk na staročeských knihách, na ty že neměl kdy a na nové také, a teď že také nemá, když je zase ve špitále zapražen a hodně, když zdraví nabyl; a studium že také zabere dost času. A dále psal:

„Čekáš jistě také zprávu o Thámovi. Tu je a jistě taková, jakou asi čekáš. Thám neudělal, jak si umínil a jak s Tebou i se mnou jednal. Se ženskými se nerozešel. Tchyně i žena jsou s ním. Divím se, že Thámová sama od něho nešla, když má k němu takovou nechuť. Ale to stará madame tomu zabránila. ‚A proč Thám —?‘ ptáš se asi. Vymlouvá se, že kvůli lidem. Ale síly neměl, to je to. Od ženských je sice nadobro oddělen, to jest nic s nimi nemluví, jen co je nejnutnější, ale jak je s nimi pod jednou střechou – Betyna k nim nesmí, zato ji navštěvuje panímáma a Thámová snad také. Ptáš se teď při tomto řádku, no a jak s tím komediantem, s tím Amlingem —

Že už k němu Thámová nechodí, dá se myslit, také ne na rendez-vous. Ale má-li ho v hlavě, či v srdci, jako že má – Zkrátka neštěstí! Jen aby Thám alespoň důstojnost uchoval – Zle to na něj všecko účinkuje. Je rozháraný, často omrzelý a tuším, a to je nejhorší, že ho už ani psaní netěší, ani divadlo. Takové jakési taedium vitae – Je to jen, doufám, na čas, a snad se z toho vytrhne; ale mně, bohužel, dusí tu naději, že hledá útěchu – víš v čem. A nepřestane-li —

Tady, abych v těch veselých novinách pokračoval, šíří se strach nové vojny. Francouzové zas vyvádějí násilné kousky ve Švýcařích a v Římě a monarchové si to nedají líbit, a tak nemůže nikdo jistit, že mír tak dlouho žádaný a konečně smluvený vydrží do konce roku.“

Zpráva Heldova byla jako těžký stín. V jasnu spokojenosti, jakou Věk donedávna měl, byl by ostřeji dopadl; takto však rozplynul se v chmurné jeho náladě.

Věk odepsal hned a dost obšírně; nejvíce o tom, jak jsou nemocemi navštíveni. Nadálť se, že Held, v jehož umění lékařské měl velkou důvěru, mu lépe poradí nežli jejich felčar a že dětem ke zdraví pomůže. Druhého dne došlo vyřízení z Hradce. Oznámili mu z krajského úřadu zkrátka a nějak ostře, že se české hry v Dobrušce nepovolují.

Rozhodnutí to Věka hrubě nepřekvapilo a také ho za těch okolností tak netížilo. V ten čas právě neměl pro své starosti na divadlo pomyšlení. Ale na vrchního v duchu ještě více zahořkl. Jak těch dní byl škarohlídnější, hned jej obvinil, ten že to zkazil, i syndikus, a odsoudil přitom také dobrušské „právo“ všechno, jací tam jsou zpozdilci, hlupáci, tam že by se mělo zamést.

Ale víc pak myslil na Helda, odpoví-li brzo a co. Prve však, nežli psaní došlo, nastalo v nemoci obou dětí oblevení.

Kámen spadl Věkovi ze srdce, když přijev jednoho odpoledne ze Solnice, kdež byl za obchodem, uzřel, jak se žena po něm hned obrátila od postýlek, u nichž seděla. Jindy vždy smutně zakroutila hlavou, když se dychtivě a s bázní ptal, je-li lépe.

Toho odpůldne hned vstala a jemu naproti, a její ubledlá, ustaraná tvář jak prosvitla! Vydechl si. Dětem se ulevilo, viděl to na nich, a na ženě! – Byl až dojat a přál jí to z té duše. —

Brzo poté dostal od Helda list. Přítel odepsal po jeho přání hned a většinou samé rady, které se pak také osvědčily. Na konec psaní byla zase zpráva o Thámových, že pojedou Teď brzo s divadlem od Hybernů zase do Teplic, tentokrát že Steinsberk divadlo vede. Letos že se paní Thámová ani slovem té cestě nebránila a stará také ne.

„Že pojedou na čas z Prahy, je dobře. Ovšem, loni jsem to také schvaloval, směj se mi, a přece neochladli, ani ona, ani ten Romeo; psaníčka udržovala oheň. Letos však nebude dopisování tak snadné, Thám už dá pozor. Ale zhasne-li proto plamen? Myslím hlavně na ni, na paní Thámovou. Apropos! Betyna byla prý zas u Thámů, arci aby Thám nevěděl. Jak jsem onehdy v kavárně slyšel, navštěvuje ji nějaký starší rada, který kvůli ní nosí nejmodernější frak. Smáli se, ten že bude koukat, až pozná její environs, tj. starou madame, až ta začne vypůjčovat —“

Věk přečetl tyto zprávy s účastenstvím; jindy však, kdy ho ještě Praha vábila, byly by živěji a déle mysl jeho zaměstnaly. A měl svých starostí. Děti se sice pozdravovaly, ale nemoc jejich, jež přijela jako na koni, odcházela jen pěšky. A hospodářství dalo také dosti starostí. Zrovna v ten čas, bylo v máji, panovalo veliké sucho. Luka, osení, všecko prahlo po vláze. Starostně obcházel Věk svá pole; až pak jednou odpoledne, bylo brzo po sv. Janě, vrátil se veseleji, poněvadž zahlédl k západu hroznou Černavu kvapem rostoucí. A sotva překročil práh svého domu, rozšuměl se déšť.

Když vkročil do světnice, v níž se od náhlého mračna přišeřilo, zastal ženu s dětmi na lavici u okna. Děti se dívaly, poprvé po nemoci, ven na zahradu, kde stromy byly květem jako osněženy, dívaly se, jak prší hustě a tiše, na blažený déšť, v němž trávník, stromy, všecko se tak svěže zazelenalo a zrovna blaze oddechovalo.

Ale jen přisedl potěšen k ženě a dětem, vstoupil do světnice soused

Bílek v plášti, s třírohým kloboukem v jedné a s holí v druhé ruce. Střevíce měl zablácené, plášť i cop deštěm zkropený. Pozdravil a zůstal u dveří. Uvítali ho a zvali, aby šel dál.

„Nek, musím domů, pospíchám.“

Věková se ho ptala, kde chodil.

„Ale v Josefštotě u bratra.“

„A přinesl jste déšť.“

„Buď pánbůh pochválen. Ale taky něco jinšího a to si nebudete libovat. Proto se stavuju.“

Věk vstal a šel k němu.

„Co je, sousede.“

„I ňák se zas mračí, a bude ono zas bouřit – Nic se mně to nelíbilo.“

„Ale co.“

„Je zas veliké hnutí mezi vojskem. Všecko vojsko, co leželo po vsích kolem Jaroměře a dál, pěší i koňáci, všecko najednou vzhůru a pryč, regment za regmentem, a všecko prý zase na hranice a také do Itálie dolů skrze Tyroly. A z Josefštotu musel taky jeden regment pryč, právě dnes, viděl jsem to. Ach to vám bylo smutné loučení. Muzika hrála, pravda, ale ty vojanské ženy a děti a i taky domácí lid, to bylo loučení a pláče, a když vojáci táhli k bráně a všecko za nimi.“

„To snad táhnou jen do jiné pevnosti —“

„Nek, jedna řeč, že do vojny, že bude zas vojna, u Rejna že se zas Francouzové rojí a v Itálii, vždyť jste povídal sám podle novin – no radši aby to nebyla pravda, chtěl jsem jen říct, co jsem slyšel a viděl. Tak tu buďte spánembohem. A jo —“ To se obrátil u samých dveří. „Ještě tohle. Toho Kovaříka už měli a zas jim utek, z vězení se dobyl a zas už prý hospodaří po lesích, nejvíc teď tady stranou Kutné Hory.“

Této noviny Věk tak nedbal; náhlých však pochodů vojska k hranicím se v duchu zalekl. Vzpomněl si hned, co Held onehdy psal, že mír do konce roku sotva vydrží. Ženě se však o těch obavách ani slovem nezmínil. Ještě jí vymlouval to, co starý soused přinesl a co ji znepokojilo. Dychtivě pak čekal na noviny. O nové vojně neměly nic, vyprávěly však o změnách, které francouzská republika ve svém sousedství prováděla, jak Římané, „z největší částky apeninští horáci, pozdvihli se proti Francouzům, jak se Bonapart s válečnými loďmi od Túlonu namoře vydal, jichžto osmnáct větších a šestnáct tak nazvaných fregat se počítalo, a jak tato lodní vejprava stala se v největší tajnosti, že ani zbrojný lid nevěděl, kam poplave“.

A když Věk nahlas přečetl, sedě pozdě odpoledne se starým Bílkem a několika sousedy na podsíni svého domu: „Však přece vůbec se rozneslo, že Bonapart něco předivného a neslýchaného před světem učiní. Tak-li přece? Dále uslyšíme,“ znepokojili se všichni. Starý Bílek, jenž samou dychtivostí zapomněl na svou dýmku s červenou hliněnou hlavičkou, prudce zabafal, až se mu brada házela; a přitom se divil:

„I čerta, ten Bonapart – a kam – myslíte, Františku, – na Engličany? Toť jistotně – a jak —“

František musil vykládat o moři, o korábech i o námořní moci anglické —

Jako tohoto odpoledne, tak i jindy míval Věk své posluchače, na podsíni, v sednici, jak se hodilo. Četl jim a vykládal, oni pak rozumovali, starý Bílek nejvíc, přeli se, Bílek také nejvíc, a Věk nebyl z jiných, jenže slovo jeho, jelikož člověka studovaného, rozhodovalo. Než to také nepronikl jako oni, co Bonapart přece chce, kam vlastně, co zamýšlí, když se na Englicko neobrátil, nýbrž dal se „prostředzemním neb středozemním“ mořem, Malty se zmocnil a zase dále plaval. Žasli nad Bonapartem a dychtivě čekali, co bude, když slyšeli, že „anglická lodní armáda“ pod správou admirála Nelsona k Maltě se přeplavila, a když Bonaparta tu nenalezla, za ním dál se pustila.

Již nastaly žně a posud v Dobrušce nevěděli, co ten Bonapart. Už je to začínalo mrzet. Až tu jednou v neděli odpoledne (to seděli sousedé právě na podsíni před Bílkovými) přinesl Věk noviny a přečetl jim, že turecký rychlý posel přijel do Paříže pro zprávu, „kam by túlonské lodi aneb Bonapartova expedicí cílila“.

„Hele, když to turecký sultán neví!“ zvolal starý Bílek a Věk zažertoval:

„To bysme si tam měli také poslat kurýra.“

„Pinkavu,“ navrhl hned Exnerův Josef, dosud neženatý, a tak vážně, šelma, a hned také volal, jako Pinkava své koně pobízel: „Hi, koníčky, hi —“

Všichni se dali do smíchu až na starého Bílka, který samou dychtivostí zapomínal zase na dýmčičku.

„No a jak ten posel, co mu řekli.“

Věk místo odpovědi četl:

„Škoda bylo té cesty a outrat, neboť pravdy nevyzvěděl. Zatím Bonapart přistál k Alexandrii a udeřiv na to město zvítězil —“

Teď to měli a zvěděli bez kurýra Pinkavy. Ale dost jasno jim to nebylo, až Věk pomohl, když vyložil, kde je Alexandrie, že v Egyptě, o kterémž věděli z biblického vypravování.

Soukromých zpráv, z Prahy, dostával Věk tou dobou málo. V červnu psal Kramerius, když poslal po formanovi balík knih. O vojně nic. Hlavně o zaslaných knihách oznamoval a pak také, o čem Věk, jak se naděje, rád uslyší, jako o krásném příkladu vděčnosti: že hrabě Nostic svému bývalému vychovateli a učiteli P. Dobrovskému zakoupil na ostrově Kampě šenfeldovskou zahradu s domkem, když uslyšel, že lékaři radili nemocnému Dobrovskému, aby se na čerstvém povětří pohyboval a lehkou prací tělesnou venku se zabýval. Dům i zahrada že se nyní teprve upravují, „náš znamenitý a učený Čech“ že nyní několik dní v Chuchli bývá, kde teplých lázní užívá. V srpnu že pojede do Teplic; až se odtud navrátí, bude mít dům a zahradu připraveny a bude zrovna sousedem našeho výborného vlastence Pelcla, bude zrovna naproti bydleti.

To všechno Věka zajímalo, poněvadž choval velikou úctu k Dobrovskému, kterého znal ze studentských let z ulice i z divadla, kdež ho několikrát viděl, obyčejně v nosticovské lóži, a kdež ho pokaždé pobožně pozoroval. Ale to, co po této zprávě četl, ho vzrušilo.

Všude se v Praze ujišťuje, četl, že na žádost pánů stavů budou školy, též i gymnasia česky, že s tím přišel pan Nejedlý, Jan, a tomu že to sám P. Dobrovský povídal, a dvakráte, dostav dvakrát psaní z Vídně od pana Zlobického, který mu to psal, a pan Parízek že jemu, Nejedlému, řekl s velkou horlivostí, že až Teď do Vídně pojede strany normálních škol, že co nejvíce bude moci, jazyka českého při nejprvnější příležitosti se ujme, a přečetl mu i plán, proč by nejen měl býti náš jazyk zachován, ale i více rozšířen.

Tak oznamoval Kramerius a nakonec připsal: „Dejž, panebože, aby to jednou bylo pravda!“

Věk v duchu s ním rovněž tak prosebně povzdechl. Jak byl tou novinou vzrušen, vykládal o probuzených nadějích hned doma i sousedům, zvláště starému Bílkovi. Také si hned na jejich syndika vzpomněl a zvláště na opočenského vrchního, ten že by pak nesměl bránit česky hrát, a jakou by měl žalost, když by „normalšuly“ přestaly to německé semeno rozsívat!

Věk v poušti národního života opojoval se fatou morgánou těšivé zprávy. Čekal, čekal v psaních, v novinách, dočte-li se již něčeho jistého. Přišel Heldův list. Byl krátký. O Thámových se jen zmínil, že jsou v Teplicích. „Se starou, to se ví!“ napsal do závorky, a Betyna že je s divadlem na léto v Karlových Varech, a ten Amling také; na rendez-vous že je trochu daleko a také že by moc stálo. Pak se o Věkových dětech zmínil, o sobě psal, že co má práce u Milosrdných a že kromě toho začíná mít také slušnou praxi po městě. O českých však školách v celém listu ani slova. Věk byl zklamán; hned se však konejšil, že Held je jenom medikus,

takové vlastenecké záležitosti že se míň stará, ale P. Vrba, ten že – neotálel a napsal mu. Nadál se, že starý kněz také hned odpoví. Odpověděl však teprve počátkem podzimu, kdy se již určitě mluvilo, že to takhle neostane, že to monarchové Francouzům nestrpí, co ten národ vyvádí.

P. Vrba se omluvil, že ho psaní hned nestihlo, poněvadž se nedávno vrátil z cest, s prázdným pláštěm a s kapsou ne tuze plnou, ale potěšen, že se mu dařilo, že zase roznesl hodně českého čtení, buď chvála pánubohu, a že teď když je tak pohodlný čas, půjde zas, prve nežli uhodí zas ta lítice, ta krutá Bellona.

„Co psali o našem českém jazyku ve školách, nad tím, ať mnoho řečí k Nim nešířím, mnohovzácný vlastenče, nad tím srdce zaplesalo. Ihned jsem běžel do naší Expedice, ale bohužel pan Kramerius nic více nevěděl, nežli že o tom mezi pány stavy prý jednáno, a co se dotkne pana Pařízka, ten povídal, že ve Vídni nyní mají mnoho starostí s pařížským direktoriem.