Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 9

„Ale tak ne jako vy od nás a takovým způsobem!“ prudce odrážel herec, jenž se přestal usmívat. „Tak ne, abychom tím prznili cizí Múzu.“

„Oho! Jak to! My?“

„Naše řeč stačí na všecko, ale slovanská ne. Jak přeložíte kus, ztratí ve vaší řeči všecku jemnost i všecku vznešenost ztratí! A pak, to není násilí, když překládáte kusy, jejichž děj je u dvora nebo v paláci? A tam, to víte sám, nikde se nemluví česky.“ Herec se zas ušklíbl. ,,Či není to k smíchu, když Marinelli se po slovansku se svým princem baví? A vaše publikum, rozumí tomu? Dovede se vpravit do takové vznešené společnosti, pochopí vybroušenou řeč dvořanů, pochopí všecky její jemné odstíny? Můj bože, jaké může mít potěšení vaše kuchařka, váš tovaryš nebo kočí například z Emilie Galotti, řekněte, jaké?“ Herec rozohniv se mluvil rychle jedním dechem. „Ale to se takový kus ‚upraví‘, ale tak, že mistrovské dílo je k smíchu, k smíchu nebo k zlosti, a vaše publikum ještě při něm zívá – Taková sprostota chce jen sprostou komedii.“

„Jako vaše nóbl a vznešené obecenstvo.“

„To není pravda!“ urážel se doktor Václavíček.

„Na českých hrách není panstvo, jen sprostý lid, ale ten chodí i na vážné hry, i tu bývá plno, ale na německých prázdno. A to vám není vhod!“

„Oho!“ protestoval doktor Václavíček. „Prázdno —“

„No někdy je plno,“ vpadl Věk, „když je nějaký špektákl, když se provozují balanzéři a takoví.“

„Neurážej!“ káral ho zvysoka a přísně doktor Václavíček.

Věk, jako by ho bodl, vstal. Chvěl se a vzkřikl v prudkém afektu, nechav němčiny, po česku:

„Ty urážíš, ty se stydíš za svůj jazyk, to je hanba!“

Václavíček na okamžik ztuhl a vyvalil oči. Fišer vzal ho za rameno a nachýliv se, rozčileně mu připomenul, aby ho nechal, to že je skandál, aby se podíval —

Ve dveřích do kulečníkového pokoje postavilo se několik hostí, podívat se, co se děje; Vlaši s Vojtíškem u nedalekého stolku již chvilku přestali mluvit a pozorovali hádající se. Přiběhl sluha s konvicí, za ním sám „kafé-sídr“ Kundrát v tupetu, ve střevících, s tabatěrkou v jedné a se stříbrným struhátkem na tabák v druhé. Vyplašili ho zrovna, když si strouhal tabák do své velké tabatěrky pro hosti.

Všichni žasli a nejvíc nad těmi českými slovy, která se tu znenadání a tak hřmotně ozvala. Doktor Václavíček postřehl okamžikem tu senzaci, která mu byla nemilá. Zastyděl se i rozzlobil, hlavně proto, že tu ten kramář venkovský se tak odvážil a na něj si tak troufal.

Kvapně vstal tak jako herec Fišer, odsedí s ním k jinému stolu a nahlas si uvolnil, to že je, když tak někdo zesprosťačí —

„A někdo hloupě zpychne,“ odsekl Věk, a vzav klobouk a plášť, vyšel z pokoje popuzen. Spor s německým hercem ho tak nerozdráždil jako jednání spolužákovo, jeho nestoudné odrodilství a nečitelnost k mateřskému jazyku. Zaplativ v druhé místnosti, chvátal ven.

Nedbal, že se všichni po něm ohlížejí, že u kulečníku spustili na okamžik tága k zemi a že se po něm obracejí plni úžasu i zvědavosti. V zadním pokoji, ze kterého vyrazil, jako by vichr zavířil. Náraz prudkého pohnutí bylo nejvíce znáti na doktoru Václavíčkovi a jeho společníku, kolem nichž tlačila se kupka zvědavců. Nejvíc sám kavárník. V druhém rohu u kulatého stolu vykládal, oč běží, zpěvák a skladatel Vojtíšek Vlachům, vlastně starému Quardasonimu, jehož osmahlá tvář, zdravě zardělá, výrazného profilu, se odrážela od pudrovaného účesu. Vojtíšek vykládal, co zachytil ze sporu, že se hádali o české a německé divadlo, Čech a Němec.

Jako socha naslouchal starý impresário, až pak se usmál v tichém opovržení a vypjav obočí zdvihl prsty dlaně na stole položené a řekl s klidem povznešenosti:

„Entrambi sono barbari!“

Kapelník Liverati setzasmál, Luigi Bassi přisvědčoval živě hlavou a Vojtíšek se rozpačitě usmíval.

X. O TVRDÉ NOCI

Věk prošel kvapně, velkými kroky všemi místnostmi, ale jak vykročil na chodbu, vzpomněl na Tháma. Podíval se na hodinky. Byl už čas, už tu Thám mohl a měl býti. Věk jen okamžik uvažoval. Zpátky nechtěl a nemohl. Rozhodl se, že počká venku, před domem, tam že Tháma nemůže minouti.

U prahu domovních dveří se zastavil a vyhlédl ven. Lampy před divadlem hořely rudě do hustého šera a v jejich záři bylo vidět bělavý mrak padajícího sněhu, jenž přikryl už dlažbu a bělal se patrně na pláštích a kloboucích chvátajících lidí.

Věk chvíli čekal, až pak mu připadlo, že Thám vlastně určitě neřekl, že se tu, v kavárně, staví před divadlem. A tak náhle, znepokojen odešel – Kdož ví – A čas docházel. Věk se posléze rozhodl, že půjde do divadla, po představení že se beztoho s Thámem sejde. Vydal se Havířskou ulicí, Starou alejí. Holé koruny stromů bělaly se sněhem, jehož padající clonou mrkavě prokmitovala zarudlá světla lamp na sloupech u bariéry.

Kočáry se zasněženými střechami hrčely tišeji bělostnou drahou sem tam; v tom onom kmitla se uniforma a ještě častěji křiklavé barvy strakatých maškar. S těmi uháněly vozy alejí k Prašné bráně, do reduty u Vusínů proti staroměstským masným krámům.

Věk docházel nebo potkával paní a panny v opentlených čepcích nebo zachumlané v salupech a velkých šátcích, s podkasanými šaty, provázené pány v pláštích nebo v kožiších. Ti všichni chvátali u veselém hovoru také k Vusínům nebo do nějakého „hausbálu“.

Věk se po nich sotva ohlédl. Ještě nevyhaslo v něm vzrušení z toho sporu. Myslil pořád ještě na bývalého kolegu zchlubného, jak měl plná ústa pokroku a světla, jako by on, Věk, a vlastenci všichni byli nějací obskuranti. A jak se držel toho Němce a smál se s ním Čechům, sám Čech. Také se sám na sebe Věk mrzel, že to ono jim mohl a měl povědět, dohřát je, zvláště toho Václavíčka. A ti všichni, jak tam byli u Hroznu, uvažoval, ti by jistě také s Václavíčkem byli proti němu povstali.

To pomyšlení ho skličovalo, a co je nevědomých a vědomých odpadlíků a odběhelců. A o Thámovi jak mluvil! Ach, tady v Praze!

Věk přešel v tom zamyšlení Starou alejí, minul zahradu u Prašné brány, Rejskovu věž ve tmách se tratící a již stál před zrušeným klášterem hybernským. Řada oken dlouhého sálu bývalého refektáře zářila do tmy večerní. Před hlavním vchodem netlačili se lidé jako jindy v neděli odpoledne. Bylť všední den a německé představení. Cedule ozářená kmitavým světlem svítilny u vchodu hlásila, že dnes hrají Die drei Tóchter, veselohru o třech jednáních od Spiessa.

Věkovi bylo té chvíle jedno, co hrají. Ale na domov si vzpomněl. Když vcházel, připadlo mu, jak tenkrát o korunovaci vedl sem ženu a babičku do českého představení. Vzpomínka jej hřála a na okamžik se mu vyjasnilo.

Seděl volně, nebo diváků se hrubě nesešlo, a posedl výš ode dveří, vida, že každý sobě vyhledává výhodnější místo, když bylo tak volno. A kdo usedl, dost se choulil, nebo sálem neproudilo tepla nazbyt. Jindy většinou smekli, dnes málokdo, i když se opona vyhrnula. Přes třírohé klobouky a vyšší měkké, přes čepice a čepce upíral Věk zraky na jeviště. Dnes bez valného zájmu.

Jen na Tháma dychtivě čekal. Ten vystoupil jako markýz Falaise. Věk se v myšlenkách zabýval více poslední příhodou na Křížovnickém plácku, a jak Thám rychle pak odešel; až pak přece ho do očí uhodilo, že přítel hraje příliš neklidně, že místy vázne, že snad role nezmohl. A hned zas, jako by chtěl vše dohonit, mluvil o překot a opakoval francouzské floskule své úlohy.

Věk se nesmál, nemohl a byl by nejraději už konec viděl. Jak jen opona spadla, chvátal ven. Čekal u hlavního vchodu a vyhlížel Tháma. Obecenstvo záhy přešlo, i někteří herci. Jednoho z nich se Věk na Tháma zeptal a uslyšel, že Thám, jak si odbyl poslední výstup, ihned se odstrojil a odešel, že měl nějak tuze nakvap.

Měl; chvátal, letěl a rovnou domů. Jak dnes hrál a dohrál, nevěděl, ale také o to nedbal a nestaral se. Byl markýzem, říkal nějak jeho úlohu, pořád však se rozčiloval tím, co se stalo před představením a co ještě bude.

V tmavém nádvoří u Bohuslavů se zastavil. Okna jeho bytu byla jen slabě osvětlena. Po tmavých schodech stoupal tiše, jako zloděj, a zastavil se, taje dech, kdykoliv v dřevěném stupni pod jeho nohou zavrzalo. Byl rozčilen, v hrozném napětí. Dle toho, co před divadlem zjistil, kombinoval na nejhorší, že Paula, když tchyně s Betynou odešly, nezůstane sama, že si nahradí ten hausbál, že přijde ten – jako už tu asi jistě byl nejednou —

Thám stanul u dveří svého bytu s pochýlenou hlavou, nastavuje ucho. Srdce se mu zase rozbušilo – Stál, naslouchal, čekal, až vzal za kliku. Zavřeno. Lekl se, hned však vyňal z kapsy klíč a otevřel.

V kuchyni u kamen mrkala olejová lampička. Na podlaze v koutě zahlédl stopy bálové výpravy: odhozené punčochy, nějakou spodničku, staré střevíce. V předním pokoji dohoříval oharek v železném svícnu. Zmírající plamen neklidně plápolal, vzjímal se a hasl, a s ním poletovaly vzhůru dolů plaché zákmity a zase stíny po stěnách.

Thám vzal to světlo a vešel s ním do druhého pokoje. I tu bylo prázdno.

Postele neodestlány, na stolku však, na němž stálo zrcadlo a skřínka s líčidly, všecko v nepořádku; kolem otevřené skřínky porůznu lahvičky, pohozená poduška s jehlami, klubíčko nití, želízko na kadeření vlasů i pentličky různých barev ve zcuchané kupce. Přes lenoch židle u stolku visel bílý, ale dost zašlý ,,frisírmantl“, na židli samé stála svíčka v nízkém svícnu.

Thám ji rozsvítiv postavil oharek užuž hasnoucí na stůl před zrcadlo a rozhlížel se tichým pokojem, jímž vanulo ještě kolínskou vodičkou.

Stál se svíčkou v ruce chvilku jako u vyjevení. Hleděl na ten nepořádek; v kuchyni také tak bylo. A Paula mu řekla, že bude uklízet, až maminka s Betynou odejdou. A všecko tu, jak to tu nechaly, ani rukou se ničeho nedotkla; postele neodestlány —

Svým očím nevěře, vešel zase do prvního pokoje, také do kuchyně a zase zpátky do zadního. Myslil, že stihne jej, Amlinga —

Bylo zavřeno, když přišel, připamatoval si. Kdo zavřel? Paula. Lhala, nanovo lhala, jako před divadlem, když mu řekla, že nikde nebyla. Šla snad s nimi na tu dobu, co on, Thám, bude pryč, aby alespoň na chvíli byla s Amlingem? Proto tak klidně vyslechla, když jí před divadlem oznamoval, že se dnes zdrží, když tu je Věk, proto i zažertovala o vlastencích, kteří jí byli jako trn v noze a ku kterémuž vždycky si našla příčinu —

Skočil ke skříni, otevřel ji, pak druhou. Ale šaty, ve kterých jedině Paula mohla jít do toho bálu, tu visely. A hned vykročil do předního pokoje podívat se na postel, je-li tam její plášť.

Nebyl, jenom její klobouk s červeným pérem, ten, který měla, když odpoledne stála u křížovníků. Teď šla bez něho, jistě v šátku nebo šále. Do bálu ne, tak ustrojená tam nemohla. Do bálu ne – Tedy —

Ruka se mu zachvěla, v prsou se mu rozlila palčivost. Za ním, a snad – k němu! Mučivé horko zahanbení a potupy ho zažehlo, až v oči mu zahořelo a vráz jím zachvěl vztek. Prudce postavil svícen na stůl a hnal se ven. Chtěl se přesvědčit, ač byl už přesvědčen, jak ho to pomyšlení projelo, neboť byl od večera rozdmýchaným podezřením nachýlen uvěřit všecko nejhorší, když ho Paula tak obelhala. Chtěl se přesvědčit, chtěl ji stihnout. V ten okamžik po tom dychtil.

Několika skoky sběhl po neosvětlených schodech na tmavé, úzké nádvoří v chumelenici, do níž padal u černého průjezdu z přízemního okna zardělý pruh světla. Thám se dole zastavil, jak si náhle vzpomněl, že se Amling nedávno, to zaslechl doma, přestěhoval; a nevěděl kam. Tenkrát, když o tom Betyna povídala, si toho dost nevšiml. Teď se mu zdálo, že do Štěpánské ulice. „Aby byl blíž – blíž!“, připadlo mu zlostně. Namáhal paměť, zdali tam, do Štěpánské ulice, a do kterého domu.

Klepání ševcovského kladiva proniklo do černého dvorku a hned v to zazpíval mužský hlas, tam za tím osvětleným oknem, kde bydlel mladý mistr švec.

Jedna paní, kteráž svého

muže na vojné měla,

mezi půlnocí na něho

z věrné lásky vzpomněla.

Vtom stál před ní muž ve zbrani

a smutně se díval na ni —

Mladý mistr, který tuto neforemnou baladu poprvé slyšel o českém představení u Hybernů v kuse Šedivého, vyprosil si její opis na Thámovi. Tak se mu zalíbila. Teď si jí oslazoval svou noční práci. Nápěv, přidané k němu ševcovo noty prolamování, doléhaly k Thámovi; ale on nedbal, neslyšel.

Chvěl se, jako by ho zima roztřásla. A v prsou palčivo. Jsou-li spolu, je-li u něho! Nebo snad šla přece na ten bál, jen tak, podívat se. A snad ji zdrželi. Chytal se té myšlénky. Zaklepal naproti na ševcovy dvéře. Zpěv náhle umlkl; ozval se hlas ženský i mužský a hned poté, když Thám už bral za kliku, otevřely se dvéře a na prahu stanula mladá mistrová bez čepce, v šátku narychlo přes ramena a ňadra přehozeném.

„Co je, kdo je – Ach, oni, pane Thám!“

„Jdu se optat —,“ mluvil rozčileně. „Viděla jste – Naši odešli do bálu —“

„Viděla, stará paní a panna.“

„Samy dvě, nikdo jiný?“

„Ne —“

„Má žena – snad —“

„Ne, panička odešla pak, jen tak —“

„Kdy!“

Mistrová se až lekla, jak prudce herec to slovo vyrazil. Hned však se jí kmitlo, že už zas hodně dušičku zalil. „Kdy!“ dorážel nanovo.

„No, co mohlo být – dost brzy po nich, jako brzy, když panímáma s pannou odešly. Ale jdou dál, pane Thám, je zima —“

Než on jako by neslyšel, optal se, nepřišla-li mezitím, jako žena jeho.

„Co vím, ne. Ale vždyť já myslila, že šla panička za nimi, pane Thám! To se snad minuli.“

„Minuli, bodejť. Děkuju, dobrou noc!“

Ani si nevšiml, že do polootevřených dveří přistoupil také mladý mistr, velký milovník písní, zvláště smutných, a že ho také zve dál. Thám se otočil a zanikl ve tmě vchodu na schody.

Nahoře přecházel pokojem, nesvléknuv se, s kloboukem na hlavě, přecházel velkými kroky v hrozném pobouření. Záchvaty hanby, vzteku přelévaly se jeho nitrem jako divé vlny.

Tak ho podvést, tak – Viděl ji tam u něho, v jeho objetí, a on tu, nemůže na ně, na něj, musí tu čekat, čekat – Srdce se třáslo a vzpíralo se té hanbé. Začal si namlouvat, že šla snad k panně Hermanové, v Teplicích chodily pořád spolu – A Paula pak v Praze u ní bývala. Ale nikdy v tuto chvíli! A Věk ji viděl. Lhala, lhala!

A on – ten – Sám ho sem pouštěl a ještě knihy mu půjčoval, jim pro smích, Betyně, všem. A všecky se proti němu spikly – Rota! Proto Paula přestala pojednou toužit ven z Prahy.

Zarazil se, počítal – Ano, v ten čas, kdy Amlinga seznali, kdy docházel do jejich společnosti v hospodě, pak u nich. A on sám ho ještě pozval, když si to ženské přály, kvůli Betyně prý. A proto snad i ty Teplice – a Held – ten se na něj tak vyptával – Všecko se najednou jasnilo a vystupovalo v pronikavém světle, ale jak hrozně, jak škaredě!

Přecházel prudce, s hlavou sklopenou, pokojem sem tam, vrazil jakoby uštván i do druhého, proč, nevěděl, a zase zpátky. Všecko se mu tak hrnulo, všecko svědčilo na zradu, ohavnou zradu Paulinu, té Pauly, pro kterouž tolik obětoval – A ten ničema – zamiluje se jako panenka – štamblaty —Jak vzpomínka na ten lístek zamilovaný proskočila, v ten okamžik byl jist, že Paula také tenkrát lhala, že to malování, ty veršíčky poslal Amling jí, jenom jí, a ne Betyně —

Zarazil se, rozšířený zrak upřel do prázdna jako v ustrnutí, pak náhle se chopil svíčky a k prádelníku. Vytáhl zásuvku prudce, až kroužky zařinčely, prohrabával se prádlem, šátky, vytrhl druhou zásuvku, hrabal, hledal, škatulky otvíral, staré divadelní role rozbaloval. Nic, nikde nic; otevřel nejspodnější zásuvku a kleče pátral, až nahmátl v koutě v menší škatuli knížku.

Nachýlen k svíčce na podlaze zabral pod palec listy té knížky, spouštěl je v dychtivém chvatu, až vprostřed zarazil. Papír – vložený a složený – Psaní s rozlomenou pečetí. Zardělý vzrušením nahnul se s listem ke světlu na podlaze.

„Herzensfreundin!

Wie ein heilender Balsam war Ihr Brief meiner kranken Brust. Herzliebste Paula, ich war ganz entzůückt, als ich Ihre Worte las und versetzte mich in dieser Weile ganz im Geiste nach Teplitz zu Ihnen —“

Thámova tvář zbrunátněla, oči mu vystoupily. Řádky se míhaly, řádky plné touhy a stesku po Paule – po jeho ženě – Podíval se náhle na podpis. F. A.! Friedrich Amling – Ano, on! A zase lítaly jeho zraky po řádcích do Teplic loni v létě zaslaných, jak datum svědčilo.

Nebylo pochyby. Chvilku tak klečel, s listem v ruce, hledě před se, k oknu, do černa, jímž bylo zalito. Pak hodil škatuli i knížku do zásuvky, kterou přirazil jako obě hořejší, a s listem v jedné a světlem v druhé šel do druhého pokoje. Ale ani nevěděl, že do něho vkročil, že postavil svíčku na stolek, u něhož usedl na židli jako zmožen.

Venku zahlomozil vítr, sníh šlehl do oken. Thám neslyšel. Hleděl před se jako strnulý, jako zmámený tím zjištěním. Po mučivých pochybách, jež mu bouřily krev, přišla, uhodila jistota, hrozná jistota.

Divé vlny spadly v mrtvě ztuhlou zátopu. Bylo po všem, konec. Čeho se lekal, je tu, a všechno, co na omluvu, na ukonejšení sebe sháněl, nic, nic pravda. A už dávno ne, dávno ne! Už dlouho jej měli za blázna, od loňska, od teplické cesty ho žena klamala, ne-li již dřív – To Paula, Paula!

V prsou se mu dusivě sevřelo, až se zvedla a do hrdla šla ta bolestná křeč. Jako by se měl zadusit; až zavzlykl a oheň v očích srazil se v sluy žalu a lítosti —

Před domem U Bohuslavů zastavila se paní Thámová v plášti, hlavu majíc černou šálou všecku zachumlanou. Přišla rychlým, pružným krokem. Bylo jí svěže v pocitu zkojené touhy; jako by ovlahla. Po bouři vášnivých objetí se krev ještě neztišila; proudila čileji a rty ještě pálily. Ozvuk rozkoše zachvíval ještě tělem a blaho spokojenosti ukolébalo mysl v tichou veselost a bezstarostnost.

Cítila ještě ovzduší toho pokojíku, jejž Amling najal, kolem ní se neslo jeho tajivé pološero v prosvitu jediné svíčky. Kmitalo se jí – a on, jeho tvář, jeho zažehující pohled, a zavanul vášnivý jeho šepot. Ach – jak je sličný, statný, jak líbal – A ona, rozkoší opojená, zmožená v sladkém objetí, jak hrábla v tmavé, husté jeho kučery.

Hned by se vrátila, hned by se k němu zas rozběhla – Se strachem tam šla, poprvé ji tam uvedl, jak dnes odpoledne konečně po dlouhém váhání a odporu mu slíbila, když se před křížovnickým klášterem sešli. Uvedl ji tiše, nepozorovaně v ten přízemný pokojík a také zase ji vyprovodil do tmavé ulice až k nároží. Dál ho sama, z opatrnosti, nepustila.

Před domem U Bohuslavů se plaše ohlédla pustou prostorou Koňského trhu, zbělevší pokrovem tiché chumelky, vytáhla zpod pláště klíč, pak opatrně, aby bylo bez hluku, otevřela, zavřela a zapadla v černo dlouhého průjezdu, až se prokmitla, tiše, jako černý stín na konci průjezdu zarudlým pruhem, jenž proudil tiše ze ševcova bytu.

Mladý mistr ještě pracoval a ještě si pozvukoval, ale tišeji, neboť žena si už lehla a spala. Že přišla paní Thámová, ani nevěděl.

Ta stoupala tiše po schodech a myslela, poněvadž zahlédla vzadu v okně jejich bytu jasnější světlo, že Betyna nechala asi svíčku hořet. Zdálo se jí sic, že sama, když odcházela, svíčku sfoukla, ale starost nepadla proto na ni žádná. Šlať najisto, věděla, že se Thám dnes dlouho zdrží, když je tu Věk a když ho zavede mezi vlastence.

Ale již u dveří číhalo leknutí. Byly otevřeny. A ona je přece zavřela! Zavřela, to jistě myslila. Okamžik stála. Dech se jí zarazil. Snad se mami vrátila, bylo jí zle —

V kuchyni u kamen mrkala olejová lampička. Na podlaze v koutě punčochy, spodnička, staré střevíce, všechno, jako když odcházela. Snad přece dobře nezavřela – A v pokoji šero, jen z druhého padala zář skulinou přivřených dveří. Už je tak; špatně zavřela a nechala v tom rozčilení a spěchu svíčku hořet.

Shodila plášť a šálu na postel a šla do druhého pokoje pro světlo. Jak otevřela, ztlumeně vykřikla. Zrovna proti dveřím seděl u stolku Thám v kabátě, jako by právě byl přišel, ale bez klobouku, s tváří do dlaně opřenou, v ramenou jako sražený.

Zachvění projelo mu tělem, jak zhlédl ženu. Ale nevyskočil, ani hned nevstal; ani se nehnul. Jen zapadlé oči ze zardělého obličeje na ní utkvěly.

Stála jimi jako přikutá. Lekla se, že už jako by v ní duše nebylo. Lekla se, jak muže tak znenadání zhlédla, lekala se ho, bála se, jak mu v oči pohlédla, jak tak nehnuté seděl jako socha, jak na ni oči upíral. Horečně se v nich lesklo a hned jako by ztemněly hořkou, bolestnou výčitkou – ale vtom už se zažehly hrozivým svitem. V ten okamžik se zachvěla.

Stála a zapomněla promluvit. Teprve za chvilku, když ji zmohlo to trapné ticho, zeptala se, co jí v tom zmatku napadlo:

„Ty jsi doma?“ Hlas její zněl stísněně, zkalen, ztlumen vědomím viny. Vstoupila do pokoje.

Thám chtěl promluvit. Hlas mu však selhal, až chraptivě vyrazil, nedbaje její otázky:

„Kdes byla!“

To zjistilo, že tu není náhodou.

„U Hermanové.“

„Lžeš!“

„Zas už!“ Neřekla to však pronikavě a sebevědomě jako před časy, když ji Thám začal stíhat svou žárlivostí. Bylo jí nutno sebrati všechnu sílu, aby mohla doložit:

„Zeptej se, jdi se přesvědčit.“

„Nelži!“ Rozkřikl se a naráz stál proti ní. Ustoupila na krok; Thám proti ní potřásal škubavě rukou a tvrdě dokládal:

„Není to pravda, lžeš, lžeš, jakos prve lhala, prve před divadlem —“ Nemohla hned ani promluviti; teprve za okamžik se optala mdle: „Co jsem lhala!“

„Žes byla celé odpoledne doma. A nebylas, toulalas se – s ním —“

„Jak to můžeš říct!“

„Mlč!“ rozkřikl se popuzen její smělostí. „U křížovníků, viď— nestálas s ním, když vojsko táhlo – Stálas s ním, zapři to!“

„To ti někdo namluvil!“

„Věk tě viděl!“ uhodil a myslil, že najisto. „Ten tě přec zná, ten tě tam viděl —“

„Snad se mýlil, nebo ti to řek naschvál, má na nás zlost —“

„On není jako vy, jako vy! Stálas tam s Amlingem, a teď, teď se vracíš od něho! U něhos byla – ty —“

„Jdu od Hermanové —“

Obrátil se, chytl papír na stole ležící, krokem byl zas u Pauly, popadl ji za rameno jako dravec, donutil ji, že postoupila ke světlu, a ukazuje levou list v prádelníku vylovený, volal všechen zardělý, všechen rozrušený:

„A tuhle, Herzensfreundin, herzliebste Paula, to psaní do Teplic to si také někdo vymyslil, to je také lež?“ Křičel v divém vítězství. Jak se Paula podívala na list, na okamžik ztuhla, ale když obrátila oči po muži a pohleděla v jeho uzardělou tvář a uviděla v ní a v planoucích očích blesky vzteku a vítězství, pocítila prudký odpor k němu.

„Pusť mne!“ vykřikla, a jako by se ho štítila, vymkla se jeho ruce a ustoupila. Postavila se mu však, rovná, vzpřímená, bledá; ale oči jí zahořely a chřípě táhlého nosu se jí zachvěly.

„Tys mne sem dotah, ty jsi vinen. Ty! Tys myslil, že tě musím mít ráda, pořád, stejně, jako tenkrát poprvé. Tys myslil, že je má láska k tobě povinnost a sám že nemusíš mít žádných ohledů, že bude pořád, jako když jsem nemohla mluvit. Já chtěla také být živa, také něčeho užít, ale tys nedbal a nedal, bránil, tobě byli víc tvoji vlastenci, mně nepřáls nic, nic, ani divadlo, nic a našim také ne; a jak jsi na ně, na maminku! Na mne sis vzpomněl,“ pohodila hlavou, „měs měl rád jen chvilky, jen někdy – a tos myslil, že je všechno, a když jsi mne trápil žárlivostí nebo když jsi přišel opilý —,“ zmlkla a jako by se otřásla, pak vyrazila: „Tys všecko zkazil, ty!“

Thám stál proti ní s rukama zaťatýma. Vztek, divoký úsměšek míhaly se jeho tváří za této řeči, jak za vše byl ještě obviňován. Popuzen tím nevděkem i tou nenávistí,– kterou cítil ze slov i hlasu, nejsa sebe mocen, chytl ženu zas a zatřásl jí, křiče:

„Já? Já zkazil? Tohle – ještě? – Táhni!“ A vyrazil ji ze dveří, vystrčil ji do druhého pokoje. Zapotácela se, vykřikla:

„Surovče!“

Thám přirazil dvéře. Vedle ticho. Jako štvaný začal chodit pokojem. Bičovalo ho, jak se přiznala, a ten její odpor za všecko! – Cítil ještě ten pohled, slyšel ten hlas. V ten okamžik ho to nebolelo, ale popuzovalo – A zase žahadla a syčení myšlénky, že byla do té chvíle u něho – Chtěl to od ní slyšet, aby se přiznala, chtěl vrazit do druhého pokoje. U dveří však uvázl – Opět se obrátil, opět prudce přecházel, drže se za spánky, až zase rozhodil ruce, zatav pěstě, jako by chtěl něco zpřetrhat, něco ze sebe shodit, a oči do stropu obrátil —

Po půlnoci vracela se madame Butteauová s Betynou z hausbálu. Až k domu je vyprovodil nějaký galánek, městský synek, jenž, když stará paní otvírala, a trvalo to dost dlouho, políbil se s dcerou.

Matka s dcerou se vracely úplně spokojené, vesele a dost hlučně. Madame byla blažena, jak se Bety líbila, jak ji mladí i staří pánové obskakovali, a tenhle, možný, jak už byla přesvědčena, ten se ulepil. Mluvila o něm, jak vkročily do průjezdu, připomenula dceři pod schody, když setřásla sníh s velkého šátku, aby si ho hleděla, ten že by —

Betyna, pozvukujíc si tlumeně nějaký menuet, jen se zachichtala.

Šly do schodů tápajíce, a tu si stará vzpomněla, co ona, Paulinka, chudáček, té že by se to bylo líbilo.

„O ne,“ vskočila Betyna. „Když tam nebyl on —“ Znělo to vesele.

„Kdo —“

„Aber Mutter, jen tak nedělaj —“

„Pst! Pozor, jsme u dveří – tadyhle —Jdi.“ A otevřela.

Betyna vstoupila do kuchyně. Zpod velkého, tmavého šátku, jejž spustila, kmitla se ve svitu lampičky u kamen její rudá, krátká suknice s blýsknavou portou, zamíhaly se její štíhlé nohy pěkných lýtek v přiléhavých, červených vysokých botkách, její kamizolka ze zeleného sametu, hodně vystřižená, takže vábně prohledala bílá šíje. A jak sňala menší šátek s hlavy, zabělal se pudrovaný účes zpod vojanské koketní čapky —

Stará majíc ve vlasech, také pudrovaných, nějaké sehnané barvené péro pštrosí, ve vypůjčených, dost obnošených, ne zrovna módních šatech, a nesouc výslužku, veliký kornout cukroví, vešla hned s lampičkou do pokoje.

Ostala s ní však u dveří jako Betyna. Obě se lekly. Paula seděla na židli, v tu pozdní chvíli ustrojená, v šatech a bledá, jako zapomenutá, sklíčená.

Paní Butteauová, hodivši kornout s cukrovím na stůl, hrnula se k ní. A také Bety přiskočila, bez šátku, v kroji svižné markytánky.

„Co je, co se stalo! Co nespíš!“

„Co zas!“

„Je Thám doma? Stalo se něco?“ Ptaly se jedna přes druhou. Paula kývla hlavou.

„Vyhnal mne —“

„Jezus! A proč? Proč?“

„Že jsem byla na chvilku —“ Nedořekla a matka i sestra také nedočekaly. „Ó ten tyran! Ten!“

Mladá i stará hnaly se ke dveřím druhého pokoje. Ale jen k nim dorazily.

Thám se jim postavil na prahu do cesty, v kabátě ještě, pocuchaných vlasů, celý divoký. „Ani krok! A ticho, povídám! Zpátky!“ poroučel rozlícen. „Dejte mně pokoj, nebo vás vyženu všecky, hned tu chvíli. A tuhletu —,“ ukázal na ženu, „tu si nechte, když jste ji zkazily!“

Madame uděšeně vykřikla. Betyna chtěla vrazit do dveří, obořit se na švagra. Vtom však vyletěla peřinka z druhého pokoje, poduška, zrovna jí do hlavy, za poduškou druhá, třetí, pak svrchnice, spodní peřina, a s tou bíle zaplápolalo prostěradlo, nežli dopadlo za peřinami na podlahu k trnoucím Butteauovým. A jak Thám vyhazoval lože své ženy, křičel:

„Tu máte – ten pelech – ať se v něm peleší s jinými – a vás vyhodím – všecky vás vyhodím – Zejtra – zejtra hned se vyklidíte – pryč – pryč!“

Dál nemohl pobouřením. Jen rukou mával.

Betyna jindy tak smělá a odvážná vůči svému švagrovi, dostávala v ten okamžik strach. Stará Butteauová, sklánějíc se k Paule, něžně, konejšivě ji hladila, až ji na čelo políbila. A přitom vydechla v pohnutí, jako zmožená soucitem:

„O du arme Dulderin!“